// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 09.01.2020

Důkazní břemeno ohledně tzv. vnosu ze společného majetku manželů

Jestliže se prokáže, že v průběhu existence společného jmění manželů byly vynaloženy investice do výlučného majetku jednoho z manželů, druhý se však z důvodu informačního deficitu ocitne ohledně původu vynaložených prostředků v důkazní nouzi, nastoupí vysvětlovací povinnost investujícího manžela, který má k dotazu soudu sdělit a případně i prokázat původ prostředků, které na výlučný majetek vynaložil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4496/2018, ze dne 18. 9. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 149 obč. zák.
§ 150odst. 3 obč. zák.

Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala vypořádání investic ze zaniklého společného jmění manželů na výlučný majetek žalovaného. Tvrdila, že za trvání manželství (od roku 1995 do roku 2011) čerpali s žalovaným úvěry v celkové výši přes 3 500 000 Kč, které byly z podstatné části použity ke zhodnocení stavby č. p. XY a souvisejících pozemků v katastrálním území XY, které jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 8 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2015, č. j. 30 C 139/2014-109, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni na vypořádání zaniklého společného jmění manželů 1 250 000 Kč (výrok I.); dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 103 902,70 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně zjistil, že každý z účastníků měl za trvání manželství kontokorentní účet u České spořitelny, a. s., který však není úvěrem ve smyslu tvrzeném žalobkyní, a to jak vzhledem k účelu kontokorentu, tak možného objemu čerpaných částek. U této společnosti čerpali účastníci za trvání manželství také dva úvěry. Finanční prostředky z prvního úvěru ve výši 300 000 Kč však žalovaný zapůjčil sestře žalobkyně; to vyplynulo jednak z výpovědi sestry žalobkyně, jednak z výpisů z účtu žalovaného, kterému sestra žalobkyně částku průběžně splácí. Prostředky z druhého úvěru ve výši 3 500 000 Kč žalovaný použil na koupi jiné nemovité věci v katastrálním území XY. Soud žalobu zamítl, protože žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně vynaložených investic na výlučný majetek žalovaného.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 21. 9. 2016, č. j. 15 Co 221/2016-152, napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění, neztotožnil se však s právním posouzením věci. Uvedl, že žalobkyně dostatečně nespecifikovala, o jaké investice do výlučného majetku žalovaného se mělo jednat. Soud prvního stupně měl však nejdříve vyzvat žalobkyni k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, č. j. 30 C 139/2014-174, žalobu znovu zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 141 751,50 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II.). Důvodem byla skutečnost, že žalobkyně přes výzvu soudu neposkytla konkrétní skutečnosti týkající se společných prostředků investovaných do nemovitostí žalovaného; návrh žalobkyně, aby soud za účelem zjištění dalších úvěrů oslovil všechny banky, od nichž by úvěr mohl pocházet, soud zamítl, přičemž poukázal na nepřípustnost vyšetřovacích důkazů v civilním sporném řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k dalšímu odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 15 Co 121/2018-216 [nesprávně označeným č. j. 15 Co 121/2018-151], napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 17. 5. 2017 potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 37 848,80 Kč (výrok II.). Uvedl, že žalobkyně ani přes výzvu soudu prvního stupně nepřinesla konkrétní skutková tvrzení týkající se zhodnocení výlučného majetku žalovaného, která by mohla vést k přiznání uplatněného nároku.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018 podává žalobkyně (dále „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a pro případ, že by šlo o otázky již vyřešené, mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Tvrdí, že soud nesprávně hodnotil důvodnost omluvy právního zástupce dovolatelky z jednání konaného dne 17. 5. 2017; podle ustálené judikatury dovolacího soudu nemusí účastník důvod neúčasti prokazovat, postačí, když jej tvrdí a jde o důvod způsobilý. Takovým způsobilým důvodem je přitom právě nemoc (k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1366/2015). Svůj závěr soud rovněž nedostatečně odůvodnil, čímž se odchýlil od judikatury Ústavního soudu, podle které je nepřípustnou libovůlí a porušením základních práv účastníka, jestliže soud nedostatečným způsobem zdůvodnil závěr o nedůvodnosti omluvy z jednání (odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2008, č. j. I ÚS 1084/08).

Dále namítá porušení poučovací povinnosti podle § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. soudem prvního stupně, který žalobkyni přes výslovný pokyn odvolacího soudu v dalším řízení nevyzval k vylíčení skutkových okolností a doplnění důkazů a nepoučil ji o následcích nesplnění této výzvy. Odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení, jestliže k této skutečnosti nepřihlédl. Z judikatury dovolacího soudu se podává, že porušení poučovací povinnosti je vadou řízení, k níž musí odvolací soud přihlédnout (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003), přičemž účastníku se musí dostat také poučení o následcích nesplnění výzvy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96). Za řádné poučení přitom nelze považovat výzvu ze dne 1. 2. 2017, protože poučení má proběhnout při jednání a má být protokolováno (nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I ÚS 212/06).

Odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu také v otázce neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Připomíná četnou judikaturu, podle které nemá-li strana zatížená důkazním břemenem objektivní možnost opatřit informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí („tzv. informační deficit“), zatímco protistrana takovými informacemi disponuje, postačí, uvede-li žalobce „opěrné body“ skutkového stavu a nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013). Dovolatelka má za to, že uvedla všechny opěrné body skutkového stavu. Upozorňuje, že je to právě žalovaný jako výlučný vlastník nemovitosti č. p. XY, kdo má informace o provedených investicích a čerpaných úvěrech; v této souvislosti je významné, že se soud spokojil pouze s tvrzením žalovaného, že neví, jaké úvěry má žalobkyně na mysli.

Žalobkyně dále namítá, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. Konkrétně jde o úvěr ve výši 300 000 Kč, který byl podle smlouvy poskytnut na přestavbu nemovitosti; přesto soud v rozporu s tímto důkazem vzal za prokázané, že tyto finanční prostředky žalovaný zapůjčil sestře žalobkyně. Závěrem namítá rovněž nesprávné určení tarifní hodnoty podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soud považuje za správné.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Protože společné jmění manželů zaniklo před 1. 1. 2014, projednal Nejvyšší soud věc podle zákona č. 40/1964 Sb. – „obč. zák.“ (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

K důkaznímu břemeni ohledně tzv. vnosu ze společného majetku manželů do výlučného majetku jednoho z nich:

Dovolatelka svůj právní názor opírá o četnou judikaturu dovolacího soudu, podle níž „důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň ‚opěrné body‘ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 6/2012, str. 224).

Dovolatelka se zpočátku omezila na vylíčení skutkového stavu v nejobecnější možné rovině, tedy že za trvání manželství došlo ke zhodnocení výlučného majetku žalovaného v katastrálním území XY a že k takovému zhodnocení byly užity finanční prostředky ze společného jmění manželů. V průběhu řízení sice označila dva konkrétní úvěry u České spořitelny, a. s., z nichž čerpané finanční prostředky měly být použity na zhodnocení nemovitostí žalovaného, nicméně v obou případech bylo prokázáno použití finančních prostředků za jiným účelem. Právě nedostatek tvrzení ohledně původu finančních prostředků byl důvodem opakovaného zamítnutí žaloby soudem prvního stupně. Odvolací soud považoval navíc za nedostatečné vylíčení skutkových okolností provedených investic.

Podáním ze dne 3. 3. 2017 však dovolatelka doplnila skutková tvrzení ohledně provedeného zhodnocení nemovitostí žalovaného za trvání manželství. Uvedla, že „došlo zejména k vybudování nového bytu v druhém nadzemním podlaží, opravě prvního nadzemního podlaží, opravě dvora a oplocení a opravě a rozšíření nebytových prostor sousedících s předmětnou nemovitostí, přičemž stavební práce započaly v období jara roku 1996.“ Za této situace nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že by takto vylíčené skutečnosti neposkytovaly přinejmenším „opěrné body“ skutkového stavu. Je třeba vzít do úvahy i to, že žalovaný zvolil takovou procesní strategii, která dovolatelce znesnadňovala možnost podrobněji vylíčit rozhodné skutečnosti (odepřel účastnickou výpověď); nelze přitom bez dalšího předpokládat, že manželé jsou detailně informováni ohledně výlučného majetku druhého. Bylo tak třeba vyzvat žalovaného, aby vysvětlil původ prostředků investovaných za trvání společného jmění do jeho výlučného majetku.

Odvolacímu soudu je naopak třeba přisvědčit v tom, že za trvání manželství se uplatní domněnka společného nabývání majetku [§ 144 obč. zák.]. Jestliže tedy dovolatelka dostatečně vylíčila skutečnosti („opěrné body“) týkající se zhodnocení výlučného majetku žalovaného za trvání manželství, pak ohledně původu investovaných finančních prostředků nastoupila vysvětlovací povinnost žalovaného. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že „jestliže se prokáže, že v průběhu existence společného jmění manželů byly vynaloženy investice do výlučného majetku jednoho z manželů, druhý se však z důvodu informačního deficitu ocitne ohledně původu vynaložených prostředků v důkazní nouzi, nastoupí vysvětlovací povinnost investujícího manžela, který má k dotazu soudu sdělit a případně i prokázat původ prostředků, které na výlučný majetek vynaložil“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015, ze kterého vycházejí i další rozhodnutí – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3510/2018). Pokud odvolací soud postupoval jinak a žalovaného nevyzval, aby vysvětlil původ prostředků, které byly za trvání manželství vynaloženy na jeho výlučný majetek, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení rozložení důkazního břemene v této věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

K důvodnosti omluvy právního zástupce žalobkyně z jednání konaného dne 17. 5. 2017:

V nepřítomnosti účastníka řízení může soud věc projednat a rozhodnout – jak vyplývá z ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. – jen tehdy, byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu o odročení jednání.

Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že se nepožaduje, aby ten, kdo se k nařízenému jednání soudu omlouvá (a žádá o odročení jednání), svůj důvod neúčasti u jednání soudu také prokázal. K tomu, aby jeho omluva byla důvodná, postačuje, aby tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. takové skutečnosti, které mu znemožňují zúčastnit se jednání a které jsou současně omluvitelné, přičemž důležitým důvodem způsobilým omluvit neúčast účastníka u jednání je podle ustálené judikatury zpravidla také jeho nemoc (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2701/2004). Dospěje-li soud k závěru, že důvod omluvy z jednání je důležitý, jednání odročí; v opačném případě může věc samu projednat i v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1226/2012).

Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, však nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (v tomto případě zdravotní neschopnost), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2778/08).

Nadto ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou (srov. formulaci z důležitého důvodu), neboť hypotéza právní normy zde není stanovena přímo právním předpisem, ale přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V rámci posuzování důležitosti důvodu omluvy tak lze vedle existence lékařské zprávy o pracovní neschopnosti (předložené v této věci) zohlednit celou řadu skutečností významných pro rozhodnutí o tom, je-li omluva důvodná. Protože však zákon přenechává řešení na úvaze soudu, pak zdůvodní-li soud řádným způsobem, proč nepovažuje neúčast u jednání za omluvitelnou, zpochybní dovolací soud takovou úvahu učiněnou v nalézacím řízení, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 149/2017, a další).

V nyní projednávané věci nalézací soudy poukázaly na pasivní přístup žalobkyně k průběhu řízení, zejména nezaplacení soudního poplatku za řízení (řízení bylo pro tuto skutečnost nejprve zastaveno) a následné neplnění důkazní povinnosti navzdory opakovaným výzvám soudu. Opakovaná omluva právního zástupce žalobkyně pouhý den před důležitým jednáním ve věci samé se proto jeví jako účelová; odvolací soud navíc dodal, že právní zástupce měl možnost nechat se zastoupit jiným advokátem. Nalézací soudy tak závěr o účelovosti omluvy řádně odůvodnily, přičemž s přihlédnutím ke všem uvedeným okolnostem (značná procesní pasivita žalobkyně a opakovaná omluva z jednání na poslední chvíli) se takový závěr dovolacímu soudu nejeví jako zjevně nepřiměřený; řízení tak není zatíženo vadou uvedenou v § 242 odst. 3 o. s. ř., ke které lze přihlédnout, je-li dovolání (z jiného důvodu) přípustné.

Ke tvrzenému porušení poučovací povinnosti:

Dovolatelce se již v průběhu původního řízení před soudem prvního stupně dostalo poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti označit důkazy k prokázání tvrzených skutečností (tak již výzva z 30. 3. 2015), včetně poučení o následcích nesplnění takové výzvy (usnesení vyhlášené při ústním jednání dne 29. 4. 2015). Z prvního (rušícího) rozhodnutí odvolacího soudu pak vyplynula potřeba poučit dovolatelku také podle § 118a odst. 1 o. s. ř. o nutnosti vylíčení všech rozhodných skutečností; soud prvního stupně proto v dalším řízení dovolatelku vyzval k vylíčení skutkových tvrzení, nepřipojil však poučení o následcích nesplnění takové výzvy.

Smyslem ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. je, aby účastníku nebyla žaloba zamítnuta proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen, že břemeno tvrzení má a o čem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011). Takového poučení se však dovolatelce prokazatelně dostalo výzvou soudu prvního stupně a smysl poučovací povinnosti byl tedy naplněn. Skutečnost, že výzva neobsahovala poučení o následcích, představuje v tomto případě vadu řízení, která však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tím spíše, že dovolatelka byla seznámena s následky nevylíčení rozhodných skutečností usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016. Není proto na místě uvažovat ani o zásahu do ústavně zaručených práv dovolatelky.

Zbývá uvést, že ze zákona ani z judikatury dovolacího či Ústavního soudu nevyplývá omezení, podle něhož by poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. mohlo být poskytnuto pouze při jednání soudu (jakkoli půjde jistě o pravidelný postup); ostatně důsledek takového výkladu by byl absurdní, umožňoval by účastníkům prakticky neomezeně prodlužovat soudní řízení. Pokud jde o protokolaci, usnesení, kterým soud žalobkyni vyzval k vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů, je součástí procesního spisu (č. l. 160). Ani v této souvislosti tak odvolací soud nezatížil řízení vadou uvedenou v § 242 odst. 3 o. s. ř.

K ostatním dovolacím námitkám:

Namítá-li žalobkyně, že zde existuje extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy v otázce použití finančních prostředků z úvěru u České spořitelny, a. s., ve výši 300 000 Kč, pak je třeba připomenout, že soud vyšel z výpovědi svědkyně Š.; smluvně deklarovaný účel úvěru není sám o sobě důkazem o skutečném využití finančních prostředků, zejména je-li tu důkaz opaku. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními zde proto není dán.

Námitkou nesprávného určení tarifní hodnoty při rozhodování o náhradě nákladů řízení se dovolací soud nemohl zabývat, neboť dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (je třeba věcně projednat nárok žalobkyně). Proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu ze dne 29. 5. 2018 zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení; protože důvody, pro které bylo rozhodnutí zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil také jeho rozhodnutí ze dne 17. 5. 2017 (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů