// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 09.01.2020
„Nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele a zajištění neuspokojených pohledávek
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že ten, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, se tím nestal zůstavitelovým dědicem, a stát, jemuž připadl „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, tím nenabyl jeho věci, práva a jiné majetkové hodnoty jako tzv. odúmrť; neodpovídají proto nejen za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, ale samozřejmě ani za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získali vlastnické právo.
Současně platí, že s ohledem na smysl a účel likvidace dědictví, ve které jde primárně o uspokojení věřitelů zůstavitele, na toho, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, nebo na stát, jemuž podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ připadl „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, společně s majetkem nepřešlo zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů, které na majetku vázlo, neboť majetek zůstavitele takto přešel na jiného (na stát), aniž by byl (mohl být) nadále (po zpeněžení nebo připadnutí státu) zatížen právními prostředky zajištění pohledávek věřitelů; v zákonné úpravě likvidace dědictví zde nelze nacházet oporu k tomu, aby se činil rozdíl mezi majetkem zůstavitele, který zpeněžením přešel na jiného, a „nezpeněžitelným“ majetkem zůstavitele, který připadl státu proto, že po skončení likvidace dědictví „nemůže zůstat bez vlastníka“. Zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů váznoucí na majetku, který patřil zůstaviteli, stejně jako samotné neuspokojené pohledávky, v souladu s ustanovením § 175v odst. 4 věta první OSŘ zaniká pravomocným skončením likvidace (právní mocí usnesení o rozvržení výtěžku likvidace).
Z uvedeného současně plyne, že na „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, který podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ připadl státu, nelze vést exekuci prodejem zástavy k uspokojení pohledávek věřitelů zůstavitele, neboť zástavní právo zaniklo.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4543/2018, ze dne 30. 10. 2019
Dotčené předpisy:
§ 132 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1997
§ 462 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1997
§ 175t o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012
§ 175u odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012
§ 175v odst. 4 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012
Kategorie: řízení o dědictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Na návrh oprávněného Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 7. 2016 č. j. 53 EXE 1475/2013-167 nařídil podle vykonatelného usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 11. 2011 č. j. 50 Nc 3702/2004-100, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2012 č. j. 10 Co 1/2012-111, „exekuci prodejem nemovité zástavy“, a to „budovy č. p. XY, část obce XY – technické vybavení, která je součástí pozemku parc. č. 150/1, budovy č. p. XY, část obce XY – bytový dům, který je součástí pozemku parc. č. 147, budovy bez č. p./č. e. – garáže, která je součástí pozemku parc. č. 150/2, pozemku parc. č. 147 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 148 – ostatní plocha, pozemku parc. č. 150/1 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 150/2 – zastavěná plocha a nádvoří, které se nachází v katastrálním území XY, obec XY a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrálním pracovištěm XY, na LV č. 60000, k uspokojení pohledávky oprávněného v celkové částce 6 228 077,19 Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 21 242 Kč, nákladů oprávněného a nákladů této exekuce, jejichž výše bude určena příkazem exekutora“. Vedením exekuce byl současně pověřen Mgr. D. Š., soudní exekutor Exekutorského úřadu P. Usnesení o nařízení exekuce bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2016 č. j. 10 Co 858/2016-195.
Podáním ze dne 28. 12. 2017 se povinná domáhala, aby exekuce byla zastavena. Návrh zdůvodnila zejména tím, že usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 10. 2003 č. j. D 810/97-350 bylo rozhodnuto, že nemovitosti, které se nepodařilo prodat při likvidaci dědictví (po zůstaviteli M. F.), a to „pozemek parc. č. 150/1, součástí je stavba, budova č. p. XY XY – stavba technického vybavení – stavba stojí na parcele č. 150/1, pozemek parc. č. 147, součástí je stavba, budova č. p. XY, bytový dům, stavba stojí na pozemku parc. č. 147, pozemek parc. č. 150/2, součástí je stavba bez č. p./č. e. – garáž, stavba stojí na pozemku parc. č. 150/2, a pozemek parc. č. 148 – ostatní plocha, to vše v k. ú. XY, obec XY zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrálním pracovištěm XY na LV 60000“, připadají ke dni úmrtí zůstavitele (3. 7. 1997) státu. Povinná namítala, že stát získal vlastnické právo k nemovitostem na základě rozhodnutí státního orgánu – soudu a „nemůže tedy platit zůstavitelovy dluhy“, neboť není dědicem zůstavitele. Okresním soudem v Chomutově byl usnesením ze dne 10. 10. 2012 č. j. 35 D 810/97-620 ve spojení s usnesením ze dne 25. 10. 2012 č. j. 35 D 810/97-626 rozvržen výtěžek likvidace dědictví a oprávněný byl částečně uspokojen. Podle názoru povinné pravomocným skončením likvidace dědictví zanikají neuspokojené pohledávky věřitelů a nelze provést exekuci.
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 4. 2018 č. j. 53 EXE 1475/2013-211 návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že námitkami povinné se soud již zabýval v rámci návrhu povinné na zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, v nalézacím řízení o soudním prodeji zástavy a v řízení o návrhu povinné na obnovu řízení. Zopakoval závěry, ke kterým soud dospěl v řízení o nařízení exekuce, mimo jiné, že zakládá-li povinná své námitky na ustanovení § 41 zákona č. 219/2000 Sb. (o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích), pak i podle tohoto ustanovení platí, že stát za dluhy odpovídá, neboť v případě dědění a odúmrti je zakotvena výjimka z pravidla, podle kterého dluhy předchozího vlastníka na stát nepřecházejí a zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát nezanikají.
K odvolání povinné Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 8. 2018 č. j. 10 Co 209/2018-229 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud nesouhlasil s názorem povinné, že zástavní práva k majetku zůstavitele okamžikem jeho přechodu na stát zanikla. Uzavřel, že ustanovení § 41 zákona č. 219/2000 Sb. dopadá pouze na případy, kdy zástavní práva k majetku přešla na stát po účinnosti uvedeného zákona, tj. po 1. 1. 2001. V projednávané věci se o takový případ nejedná, neboť zůstavitel zemřel dne 3. 7. 1997, a proto bylo při „rozhodnutí o likvidaci dědictví a rozvrhu výtěžku v průběhu likvidace dědictví, jakož i připadnutí neprodaného majetku státu“ postupováno podle ustanovení § 175v o. s. ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Podle dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka, zda „v případě nabytí majetku státem podle § 175u o. s. ř. lze vést exekuci na takto nabytý majetek věřitelem, jehož pohledávka v rámci likvidace dědictví zanikla (ať částečným uspokojením či podle § 175v o. s. ř.), a je-li exekuce vedena, zda v případě zániku pohledávky věřitele v rámci likvidace dědictví a při posuzování návrhu na zastavení exekuce musí být exekuce zastavena“. Dovolatelka namítá, že v posuzovaném případě stát nabyl předmětný majetek rozhodnutím státního orgánu (§ 132 občanského zákoníku) a v souladu s ustanovením § 175u o. s. ř., nikoliv děděním ze závěti či jako odúmrť. Podle ustanovení § 175v odst. 4 o. s. ř. pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů a jejich zajištění. Na stát se zde hledí jako na dědice. „Jestliže by tomu tak nebylo, jednalo by se o nerovné postavení věřitelů v rámci řízení, kdy ostatním věřitelům neuspokojené pohledávky zanikly a jen oprávněný by měl možnost se dále domáhat jejich uspokojení“. Dovolatelka proto dovozuje, že za situace, kdy Okresní soud v Chomutově usnesením č. j. D 810/97-350 „k těmto nemovitostem“ rozhodl podle ustanovení § 175u odst. 2 o. s. ř. a „majetek státu připadá oproštěn od všech dluhů a zajištění“, stát není ani procesním nástupcem zůstavitele. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že „exekuce vedená soudním exekutorem Mgr. D. Š. pod sp. zn. 174 EX 212/12 se zastavuje“, nebo aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že pravomocným skončením likvidace zanikají neuspokojené pohledávky věřitelů a jejich zajištění pouze ve vztahu k dědicům, nejedná se o hmotněprávní zánik pohledávky jako takové a není-li stát dědicem (stejně jako v posuzovaném případě, kdy „dotčené nemovitosti“ na stát přešly „v důsledku rozhodnutí soudu dle § 175u OSŘ a nikoliv jako odúmrť dle ustanovení § 462 obč. zák.“), pak se na něj ustanovení § 175v odst. 4 o. s. ř. nevztahuje. „Tato situace nezakládá nerovné postavení věřitelů. Zákon rozhodně nedává a z podstaty věci nemůže dávat procesní pokyn k tomu, aby věřitelům zanikla věcná práva zajišťující jejich pohledávky proto, aby všichni (zajištění i nezajištění) věřitelé měli stejné postavení“ (oprávněný v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1741/2007). Není proto pravdou, že zanikla pohledávka oprávněného a její zajištění. Dovolání proto podle oprávněného není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci vyšlo za řízení najevo, že soudní prodej zástavy byl nařízen (usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 11. 2011 č. j. 50 Nc 3702/2004-100, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2012 č. j. 10 Co 1/2012-111) k uspokojení pohledávky zástavního věřitele (zde oprávněného) ARTA REAL, k. s. proti zástavní dlužnici (zde povinné) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových ve výši 6 228 077,19 Kč, která vznikla ze smlouvy o úvěru ze dne 15. 8. 1994 uzavřené mezi Investiční a poštovní bankou, a. s. (právním předchůdcem oprávněného) jako věřitelem a M. F. jako dlužníkem, na základě které věřitel poskytl dlužníkovi úvěr ve výši 10 000 000 Kč, který se dlužník (podle dodatku č. 2 smlouvy ze dne 18. 7. 1995) zavázal splatit v dohodnutých splátkách splatných v době od 15. 3. 1994 do 15. 12. 2002 (uplatněná pohledávka představuje splátky úvěru splatné v letech 2000 až 2002 ve výši 4 185 000 Kč a „řádné“ úroky za dobu od 18. 2. 2000 do 18. 4. 2004 ve výši 2 043 077,19 Kč); pohledávka věřitele ze smlouvy o úvěru byla zajištěna smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 15. 8. 1994 uzavřenou mezi Investiční a poštovní bankou, a. s., jako zástavním věřitelem a M. F. jako zástavním dlužníkem (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly 17. 8. 1994). Dlužník (zástavní dlužník) M. F. dne 3. 7. 1997 zemřel, do té doby nebylo na jistinu úvěru nic zaplaceno. V řízení o dědictví po M. F. (dlužníkovi, zástavním dlužníkovi) byla usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 12. 1999 č. j. D 810/97-136 nařízena likvidace dědictví. V průběhu nařízené likvidace se nepodařilo prodat nemovitosti, které byly jako zástava postiženy exekucí nařízenou usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2016 č. j. 53 EXE 1475/2013-167. Okresní soud v Chomutově proto usnesením ze dne 8. 10. 2003 č. j. D 810/97-350 rozhodl, že uvedené nemovitosti ke dni smrti zůstavitele připadají státu, tj. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (usnesení nabylo právní moci dne 31. 10. 2003). Dědické řízení po zůstaviteli M. F. bylo pravomocně skončeno v roce 2012 na základě usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 10. 2012 č. j. 35 D 810/97-620 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 25. 10. 2012 č. j. 35 D 810/97-626, kterým bylo rozhodnuto o rozvržení výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku (na základě tohoto rozvrhu připadla na částečné uspokojení pohledávky oprávněného částka 6 033,45 Kč).
Za tohoto stavu věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda s majetkem zůstavitele, který se nepodařilo zpeněžit při likvidaci dědictví a o kterém bylo soudem rozhodnuto, že s účinností ke dni smrti zůstavitele připadá státu, na stát přešlo též zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů, a s tím související právní otázky, zda k uspokojení těchto pohledávek lze na tento majetek státu vést exekuci prodejem zástavy. Vzhledem k tomu, že uvedené právní otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání povinné proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s přihlédnutím k tomu, že zůstavitel M. F. zemřel dne 3. 7. 1997, usnesení o připadnutí (nařízenou exekucí postižených) nemovitostí státu bylo vydáno dne 8. 10. 2003 (a právní moci nabylo dne 31. 10. 2003) a dědické řízení po zůstaviteli M. F. pravomocně skončilo v roce 2012 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 1997 (dále jen „obč. zák.“ – srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 859 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2012, tj. do dne předcházejícího nabytí účinnosti zákona č. 147/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 401/2012 Sb. a č. 404/2012 Sb. (dále jen „OSŘ“ – srov. čl. II bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 obč. zák.). Dědictví nabývají dědici zůstavitele (srov. § 461 obč. zák.); dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne (z důvodu universální sukcese) státu jako tzv. odúmrť (srov. § 462 obč. zák.). K nabytí dědictví dědici zůstavitele nebo k připadnutí dědictví státu přitom nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví nebo při připadnutí dědictví státu; znamená to mimo jiné, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu, že v řízení o dědictví je třeba projednat zásadně (nestanoví-li zákon jinak) veškerý známý zůstavitelův majetek a že o nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nebo o připadnutí dědictví státu musí být soudem rozhodnuto v tzv. usnesení o dědictví (srov. § 175q OSŘ). Podle pravomocného usnesení soudu o dědictví dochází k nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nebo k připadnutí dědictví státu zásadně s účinností ke dni smrti zůstavitele.
V době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení o dědictví tu není (a ani nemůže být) jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí. Stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení soudu o dědictví, se projevuje také ve vztazích k majetku patřícímu do dědictví a k zůstavitelovým dluhům. Až do vypořádání dědictví pravomocným usnesením soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí, hodnot a jiných majetkových práv zůstavitele), z právních úkonů, týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Za zůstavitelovy dluhy dědici odpovídají (spolu s přiměřenými náklady spojenými s pohřbem zůstavitele) do výše ceny nabytého dědictví; v době do právní moci usnesení o dědictví jsou v tomto rozsahu povinni hradit dluhy zůstavitele společně a nerozdílně a jejich dědický podíl vyjadřuje míru, v jaké se navzájem na úhradě zůstavitelových dluhů podílejí. V případě, že dědicové odmítnou dědictví nebo že z jiných důvodů dědictví nenabude žádný dědic a že proto dědictví připadlo státu, je stát až do právní moci usnesení o dědictví považován za vlastníka veškerého majetku zůstavitele a je také povinen hradit zůstavitelovy dluhy (a přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele) stejně jako dědic.
Od nabytí dědictví zůstavitelovými dědici a od připadnutí dědictví státu z důvodu tzv. odúmrti je třeba odlišovat případy, kdy dojde k zastavení řízení o dědictví, protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zanechal majetek jen nepatrné hodnoty (srov. § 175h OSŘ), nebo kdy dojde ke schválení dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů [srov. § 471 odst. 1 obč. zák. a § 175q odst. 1 písm. c) OSŘ]. I když rovněž v těchto případech platí, že dědici zůstavitele (ti, kterým svědčí titul k dědění) nebo stát jsou až do právní moci usnesení o zastavení řízení o dědictví nebo o schválení dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (už proto, že majetek „nemůže zůstat bez vlastníka“ ani v této době), je současně nepochybné, že žádný ze zůstavitelových dědiců (z titulu dědického práva) a ani stát (z důvodu tzv. odúmrti) nemohou nabýt žádnou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ze zůstavitelova majetku; bylo-li řízení o dědictví zastaveno a majetek nepatrné hodnoty vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele, nebo byla-li schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů, došlo k nabytí zůstavitelova majetku na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (§ 132 obč. zák.) a žádný z těch, kdo tímto způsobem nabyl vlastnictví, neodpovídá za dluhy zůstavitele, za přiměřené náklady jeho pohřbu a samozřejmě ani za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než usnesení o zastavení řízení o dědictví nebo usnesení o schválení dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů nabyla právní moci, a to už proto, že nejsou zůstavitelovými dědici a ani nabyvatelem tzv. odúmrti, který by odpovídal za dluhy zůstavitele a přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic.
Je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů, soud na návrh nebo i bez návrhu usnesením nařídí likvidaci dědictví; stejně soud postupuje, jestliže stát navrhl likvidaci dědictví proto, že věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví (srov. § 471 odst. 2 a § 472 odst. 2 obč. zák. a § 175t odst. 1 OSŘ).
O nařízení likvidace vydá soud usnesení, ve kterém vyzve věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve lhůtě, kterou v usnesení stanoví, a upozorní je, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou (§ 175t odst. 2 OSŘ).
V případě, že soud nařídí likvidaci dědictví (§ 175t OSŘ), provede ji po právní moci usnesení zpeněžením všeho zůstavitelova majetku a výtěžek získaný zpeněžením zůstavitelova majetku rozvrhne mezi zůstavitelovy věřitele, kteří mají právo alespoň na částečné uspokojení svých pohledávek z rozdělované podstaty. Poté, co byla pravomocně nařízena likvidace dědictví, nelze již postupovat podle ustanovení § 175p až 175s OSŘ (srov. § 175t odst. 3 OSŘ); vyplývá z toho (mimo jiné), že po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví již není možné vydat usnesení o dědictví, kterým by bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici nebo kterým by bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebo kterým by bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě (srov. § 175q odst. 1 OSŘ), a to i kdyby vyšlo najevo, že dědictví není (a nikdy nebylo) předlužené nebo že nebyly splněny jiné předpoklady pro nařízení likvidace dědictví. Přestože při nařízení likvidace dědictví platí, že dědici zůstavitele (ti, kterým svědčí titul k dědění) nebo stát jsou až do zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot zůstavitele, popřípadě do právní moci usnesení o připadnutí „nezpeněžitelného“ majetku státu, považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (majetek ani v tomto období „nemůže zůstat bez vlastníka“), platí současně, že po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví nemůže nikdo nabýt zůstavitelův majetek z titulu dědického práva a že v této době nemůže majetek zůstavitele připadnout státu z důvodu tzv. odúmrti, jakož i to, že dluhy zůstavitele a přiměřené náklady jeho pohřbu mohou být uspokojeny jen z výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku.
Zpeněžení zůstavitelova majetku soud provede při likvidaci dědictví způsoby vypočtenými v ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ. O majetku, který se nepodařilo zpeněžit, soud rozhodne, že připadá státu s účinností ke dni smrti zůstavitele (§ 175u odst. 2 OSŘ); vlastnické právo stát získává na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu a hodnota tohoto majetku se nezapočítává na případnou pohledávku, kterou by stát měl za zůstavitelem.
Dojde-li ke zpeněžení majetku zůstavitele, soud provede rozvrh jeho výtěžku mezi věřitele (srov. § 175v odst. 1 OSŘ). Poté, co byl zůstavitelův majetek zpeněžen, rozdělí se získaný výtěžek mezi zůstavitelovy věřitele k úhradě jejich pohledávek; pravidla tohoto rozvrhu výtěžku jsou uvedena v ustanovení § 175v odst. 2 a 3 OSŘ. Pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů a jejich zajištění (srov. § 175v odst. 4 věta první OSŘ).
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že ten, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, se tím nestal zůstavitelovým dědicem, a stát, jemuž připadl „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, tím nenabyl jeho věci, práva a jiné majetkové hodnoty jako tzv. odúmrť; neodpovídají proto nejen za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, ale samozřejmě ani za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získali vlastnické právo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1796/2014, které bylo uveřejněno pod č. 23 v časopise Soudní judikatura, roč. 2016, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1318/2015 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4639/2016).
Současně platí, že s ohledem na smysl a účel likvidace dědictví, ve které jde primárně o uspokojení věřitelů zůstavitele, na toho, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, nebo na stát, jemuž podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ připadl „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, společně s majetkem nepřešlo zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů, které na majetku vázlo, neboť majetek zůstavitele takto přešel na jiného (na stát), aniž by byl (mohl být) nadále (po zpeněžení nebo připadnutí státu) zatížen právními prostředky zajištění pohledávek věřitelů; v zákonné úpravě likvidace dědictví (rozvedené shora) zde nelze nacházet oporu k tomu, aby se činil rozdíl mezi majetkem zůstavitele, který zpeněžením přešel na jiného, a „nezpeněžitelným“ majetkem zůstavitele, který připadl státu proto, že po skončení likvidace dědictví „nemůže zůstat bez vlastníka“. Zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů váznoucí na majetku, který patřil zůstaviteli, stejně jako samotné neuspokojené pohledávky, v souladu s ustanovením § 175v odst. 4 věta první OSŘ zaniká pravomocným skončením likvidace (právní mocí usnesení o rozvržení výtěžku likvidace).
Z uvedeného současně plyne, že na „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, který podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ připadl státu, nelze vést exekuci prodejem zástavy k uspokojení pohledávek věřitelů zůstavitele, neboť zástavní právo zaniklo.
Z podaného výkladu pro poměry projednávané věci – s ohledem na shora uvedené skutečnosti – vyplývá, že nemovitosti, které byly postižené nařízenou exekucí prodejem zástavy, stát (povinná) nenabyl jako odúmrť ve smyslu ustanovení § 462 obč. zák., nýbrž na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (§ 132 obč. zák.) o připadnutí majetku zůstavitele M. F., který se nepodařilo zpeněžit v rámci likvidace dědictví, vydaného podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ. Povinná proto nejenže neodpovídá za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, jakož i za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získala vlastnické právo, ale v souvislosti s připadnutým majetkem na ni nepřešlo ani zajištění neuspokojené pohledávky oprávněného spočívající v zástavním právu na nemovitostech, které spolu s touto pohledávkou (uspokojenou z výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku v rámci likvidace dědictví jen částečně) v souladu s ustanovením § 175v odst. 4 věta první OSŘ zaniklo pravomocným skončením likvidace dědictví. Jestliže zástavní právo zaniklo, nelze k uspokojení pohledávky oprávněného vést exekuci na majetek povinné, který jí takto podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ připadl; pohledávka oprávněného, která jeho právní předchůdkyni vznikla proti zůstaviteli M. F., mohla být uspokojena jen z výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku. Byla-li přesto exekuce prodejem zástavy nařízena (usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2016 č. j. 53 EXE 1475/2013-167 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2016 č. j. 10 Co 858/2016-195), je na místě postupovat podle ustanovení § 268 odst. 3 o. s. ř., které stanoví, že výkon rozhodnutí prodejem zástavy bude zastaven také tehdy, jestliže zaniklo zástavní právo.
Usnesení odvolacího soudu tedy není správné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-