// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 13.11.2019
Posuzování podjatosti kandidáta na předsedajícího rozhodce
Jestliže předmětná advokátní kancelář sice v minulosti poskytovala právní služby jednomu z účastníků rozhodčího řízení, ovšem tyto služby nesouvisely s předmětným rozhodčím řízením, ani je neposkytoval přímo kandidát na předsedajícího rozhodce osobně, nemohla sama skutečnost, že kandidát v minulosti působil u stejné advokátní kanceláře, založit vztah mezi kandidátem a účastníkem natolik intenzivní, aby bylo možné usuzovat na kandidátovu podjatost.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 926/2019, ze dne 26. 7. 2019
Dotčené předpisy: § 10 zák. č. 216/1994 Sb.
Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. září 2018, č. j. 5 Cm 100/2013-562, jmenoval I. C., narozeného XY, se sídlem XY, předsedajícím rozhodcem v rozhodčím řízení ad hoc dle článku 7.8. Smlouvy o koupi cenných papírů, uzavřené dne 30. června 1998 mezi účastníkem 1) a Investiční a Poštovní bankou a. s. se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 32, IČO 45316619, které zahájil účastník 1) proti navrhovatelce žalobou ze dne 2. března 2007, doručenou dne 6. března 2007 rozhodci jmenovanému účastníkem 1), ve němž se účastník 1) domáhá zaplacení částky 11 893 044 725 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně návrh zamítl v části týkající se jmenování O. Š. a V. H. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z toho, že výše uvedená smlouva o koupi cenných papírů obsahovala v článku 7.8. rozhodčí doložku, podle které bude spor v případě nemožnosti smírného řešení předložen rozhodci, který bude jmenován smluvními stranami. V případě, že se strany nedohodnou na jmenování rozhodce do čtrnácti dnů, bude spor rozhodnut třemi rozhodci, přičemž každá ze smluvních stran určí jednoho rozhodce a takto určení dva rozhodci zvolí rozhodce třetího. Soudu bylo z jeho činnosti známo, že navrhovatelka je právní nástupkyní společnosti Investiční a Poštovní banka, a. s., neboť smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 nabyla celý podnik uvedené společnosti. V řízení bylo prokázáno, že účastník 1) zahájil rozhodčí řízení o výše uvedenou částku žalobou ze dne 2. března 2007 a že proběhlo ústní jednání v rozhodčím řízení ad hoc (č. j. RŘ 1/2007) ve dnech 11. až 12. září 2009 před Rozhodčím soudem při HK ČR a AK ČR, předsedajícím rozhodcem byl M. F., rozhodci P. F. H. a A. M.; jednání bylo odročeno za účelem vypracování závěrečných návrhů. Rezignačním dopisem ze dne 15. února 2013 rezignoval na funkci rozhodce A. M., a rezignačním dopisem ze dne 26. února 2013 rezignoval na funkci předsedajícího rozhodce M. F.
Dopisem ze dne 3. července 2013 H. jakožto zástupce ČSOB, a. s., jmenoval P. rozhodcem v předmětném rozhodčím řízení za stranu žalovanou a ten funkci rozhodce dopisem ze dne 4. července 2013 přijal. Z následující předložené komunikace mezi P. a účastníkem 3) vyplynulo, že P. žádal účastníka 3) o zaslání spisu (e-mailem ze dne 22. července 2013) a ten mu odpověděl, že ohledně rozhodčího spisu má komunikovat s M., který si v době rezignace přál ponechat svůj spis do doby, než bude jmenován nový rozhodce. E-mailem ze dne 1. srpna 2013. P. sdělil právnímu zástupci ČSOB, a. s., na dotaz ohledně dohody o předsedajícím rozhodci průběh dosavadní komunikace s rozhodcem H., s tím, že bez znalosti spisu není schopen navrhnout osobu předsedajícího rozhodce, a že H. mu ani po urgenci spis neposkytl a M. je mimo ČR a vrátí se až po uplynutí lhůty pro volbu předsedy senátu rozhodců. K jednání o předsedajícím rozhodci tedy nedošlo a v nejbližší době ani nedojde.
Soud prvního stupně nejprve dospěl k závěru, že žaloba je předčasná, neboť nebylo prokázáno, že počala běžet lhůta podle § 9 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů; rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen soudem odvolacím, ovšem k dovolání navrhovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. března 2016, sp. zn. 23 Cdo 3870/2015, zrušil oba rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že lhůta pro dohodu rozhodců o jmenování předsedajícího rozhodce počala běžet dnem následujícím po jmenování rozhodce za stranu navrhovatelky, tedy dne 5. července 2013.
K návrhu navrhovatelky ze dne 22. března 2016, aby soud s ohledem na rezignaci M. P. na funkci rozhodce a jmenování nového rozhodce M. T. rozhodl o záměně účastníků podle § 94 odst. 3 o. s. ř., usnesením ze dne 9. května 2016, č. j. 5 Cm 100/2013-299, soud ukončil podle § 94 odst. 3 a 4 o. s. ř. účast dosavadního účastníka 4) M. P. v řízení a jako nového účastníka 4) přibral do řízení M. T. Podáním ze dne 31. března 2016 sdělil účastník 2) Š., že odvolává svůj souhlas se jmenováním předsedajícím rozhodcem. Navrhovatelka v podání ze dne 13. dubna 2016 označila na základě doporučení a dohody stávajících rozhodců nové kandidáty na funkci předsedajícího rozhodce – V. H. a I. C. Účastník 1) podáním ze dne 18. dubna 2017 uvedl, že nesouhlasí s kandidáty navrženými do funkce předsedajícího rozhodce; uvedl důvody, pro které by neměli být H. a C. jmenováni předsedajícím rozhodcem, a označil několik osob způsobilých k výkonu této funkce.
Soud prvního stupně po vyzvání účastníků k dohodě na osobě předsedajícího rozhodce a po vyslechnutí jejich námitek k jednotlivým kandidátům dospěl k závěru, že V. H. je vhodným kandidátem na funkci předsedajícího rozhodce a vyhověl návrhu na jeho jmenování; návrh pak v části týkající se jmenování Š. a C. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2018, č. j. 5 Cmo 251/2017-507, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Dle odvolacího soudu je V. H. objektivně podjatý vzhledem ke svému působení v advokátní kanceláři, která poskytovala konzultace navrhovatelce v předmětném rozhodčím řízení, přičemž není podstatné, zda stanovisko poskytl jiný advokát působící v dané advokátní kanceláři či externí odborník.
V dalším řízení účastník 1) navrhl jako kandidáta na funkci předsedajícího rozhodce R. C. a navrhovatelka opět navrhla I. C., který podle jejího názoru splňuje zákonné podmínky pro výkon funkce rozhodce, nemá poměr k projednávané věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům; s tímto návrhem I.C. opakovaně souhlasil.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by I. C. nesplňoval předpoklady § 4 zákona o rozhodčím řízení; dále uvedl, že je splněna podmínka souhlasu kandidáta podle § 5 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Soud poté posuzoval, zda kandidát splňuje podmínky § 8 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, tedy zda není podjatý, a dospěl k závěru, že v řízení nebyly prokázány důvody pro jeho vyloučení pro podjatost. Námitku účastníka 1) o tom, že I. C. působil dlouhá léta v advokátní kanceláři, která poskytovala právní služby navrhovatelce, neshledal soud relevantní a prokázanou. Soud uvedl, že navrhovatelka popřela, že C. jako advokát poskytoval právní služby navrhovatelce a rovněž že by je poskytoval jako člen advokátní kanceláře White et Case, ve které do roku 2002 působil. Uvedené popřel i I. C.na jednání soudu dne 29. května 2017 a účastník 1) nepředložil žádné důkazy o opaku. Soud prvního stupně dále uvedl, že působení I. C. v uvedené advokátní kanceláři by mohlo založit jeho podjatost pouze v případě, že by se jím poskytované služby týkaly předmětného rozhodčího řízení (jak vyplývá z posledního zrušujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze); v opačném případě by podle soudu bylo velmi těžké najít jiného kandidáta na předsedajícího rozhodce z okruhu advokátů (specialistů na obchodní právo), jestliže by samotné působení kandidáta v advokátní kanceláři, která poskytovala některému z účastníků rozhodčího řízení v minulosti právní služby bez přímé vazby na probíhající rozhodčí řízení, znamenalo podjatost kandidáta. Soud také zohlednil skutečnost, že C. při jednání soudu uvedl, že ukončil svoji činnost v advokátní kanceláři White et Case v roce 2002 a že od té doby pracuje výhradně pro soukromé klienty.
Soud prvního stupně proto uzavřel, že kandidát I. C. splňuje předpoklady výkonu funkce upravené v § 10 zákona o rozhodčím řízení a je vhodnou a způsobilou osobou k výkonu funkce předsedajícího rozhodce v předmětném rozhodčím řízení. Soud uvedl, že přihlížel také k tomu, že k osobě I. C. jako kandidáta na předsedajícího rozhodce nevznesl námitky ani rozhodce jmenovaný účastníkem 1), ani rozhodce jmenovaný navrhovatelkou; případné dohodě rozhodců na předsedajícím rozhodci v tomto případě podle soudu brání jen probíhající řízení v této věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 4847/2009).
K odvolání účastníka 1) Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. prosince 2018, č. j. 5 Cmo 346/2018-623, zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změnil tak, že návrh na jmenování I. C., narozeného XY, se sídlem XY, předsedajícím rozhodcem v předmětném rozhodčím řízení zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až VI).
Odvolací soud nepovažoval za správný závěr soudu prvního stupně o nepodjatosti I. C. jako kandidáta na předsedajícího rozhodce. Soud prvního stupně nesprávně z předchozího zrušujícího rozsudku odvolacího soudu dovodil, že podjatost kandidáta by byla dána pouze tehdy, pokud by advokátní kancelář, v níž kandidát působil, poskytovala navrhovatelce právní služby v daném rozhodčím řízení. Odvolací soud rovněž uvedl, že na objektivní hledisko, podle něhož musí kandidát vyhovět § 10 zákona o rozhodčím řízení, nelze rezignovat s odůvodněním, že by bylo obtížné najít vhodného kandidáta na předsedajícího rozhodce. Odvolací soud dále uvedl, že je nepochybné, že I. C. byl partner v advokátní kanceláři, která v minulosti poskytovala právní služby navrhovatelce, což odvolací soud považuje za objektivní důvod podjatosti vzhledem k tomu, že v rozhodčím řízení jde o spor o více než 11 miliard korun, a vzhledem k tomu, že základy sporu tkví v relevantní minulosti. Odvolací soud odkázal na své předchozí rozhodnutí s tím, že jde v podstatě o stejný případ jako u kandidáta V. H., kdy se kandidát subjektivně necítil podjatý, ale objektivně zde byl důvod k pochybnostem o nepodjatosti. Odvolací soud rovněž uvedl, že úvaha soudu prvního stupně o tom, že případné dohodě rozhodců na I. C. jako předsedajícím rozhodci brání jen probíhající soudní řízení, je nepodložená a rovněž se míjí s právní úpravou, neboť soud musí vycházet z § 8 a § 10 zákona o rozhodčím řízení, nikoli z toho, zda je navržený kandidát pro rozhodce kontroverzní či nikoli.
Rozsudek odvolacího soudu napadla navrhovatelka včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího mínění závisí na řešení dvou právních otázek, které odvolací soud posoudil nesprávně, přičemž při řešení jedné z nich se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a druhá otázka nebyla v rozhodovací praxi dosud vyřešena.
První otázka dovolatelky se týkala nezávislosti a nestrannosti kandidáta na předsedajícího rozhodce v případě, kdy je podjatost kandidáta bez dalšího shledána v jeho historickém působení před 15 lety v advokátní kanceláři, která občas poskytovala právní služby v nesouvisejících věcech jedné ze stran rozhodčího řízení, přičemž navrhovaný kandidát se na takovém poskytování služeb nepodílel. Podle dovolatelky odvolací soud tuto otázku posoudil nesprávně, neboť dospěl k blíže neodůvodněnému závěru, že kandidát na předsedajícího rozhodce je podjatý. Odůvodnění rozsudku je podle dovolatelky velmi kusé a má arbitrární charakter. Dovolatelka poukázala na to, že odvolací soud neuvedl, z čeho dovodil, že advokátní kancelář White et Case poskytovala navrhovatelce právní služby, ani blíže nespecifikoval, co se rozumí tím, že právní služby měla tato kancelář poskytovat v „rozhodných letech“. Podle dovolatelky nemůže být objektivně podjatým automaticky jakýkoliv advokát, který byl před řadou let společníkem v advokátní kanceláři, která některému účastníku rozhodčího řízení údajně historicky poskytovala služby v nesouvisející věci. Dovolatelka namítala, že závěr odvolacího soudu je v rozporu se standardy posuzování případné podjatosti rozhodce formulovanými v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Poukázala na judikaturu vztahující se k posuzování podjatosti soudců a přísedících, která se dle ustálené judikatury aplikuje i na posuzování podjatosti rozhodců; konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012. Dovolatelka odkázala také na judikaturu, podle níž závěr o podjatosti soudce (rozhodce) musí být založen na existenci konkrétního vztahu osoby rozhodce k dané věci. Rovněž přiměřeně odkazovala na závěry judikatury týkající se podjatosti insolvenčních správců. Dovolatelka namítala, že otázku podjatosti kandidáta na předsedajícího rozhodce posoudil odvolací soud v rozporu s uvedenou judikaturou, že rozhodl zcela arbitrárně, pouze konstatoval podjatost kandidáta, aniž by domnělý vztah mezi kandidátem a navrhovatelkou nějak konkretizoval a zhodnotil historický aspekt, rozsah nebo intenzitu tohoto vztahu. Pro úplnost poukázala rovněž na rozpor napadeného rozsudku s mezinárodně uznávanými standardy posuzování možné podjatosti rozhodců (pravidla IBA).
Druhá otázka dovolatelky, která podle jejího názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi vyřešena, se týkala způsobu rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí v řízení o jmenování předsedajícího rozhodce v případě, že kandidát nesplňuje dle názoru odvolacího soudu podmínky pro jmenování do funkce, a to za situace, kdy soud není návrhem navrhovatelky vázán. Dovolatelka považovala za nesprávné, že odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na jmenování I. C. předsedajícím rozhodcem zamítl. Podle dovolatelky měl odvolací soud správně napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž v dalším řízení by soud přibral do řízení další kandidáty. Rozsudek odvolacího soudu podle názoru dovolatelky de facto nutí strany, aby podávaly další, potenciálně konkurenční návrhy. Nadto je rozsudek v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí, neboť odvolací soud v rámci stejného řízení a za stejných podmínek zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně o jmenování V. H. předsedajícím rozhodcem a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudek odvolacího soudu z výše uvedeného důvodu vede k odepření spravedlnosti a představuje porušení práva na spravedlivý proces.
Dovolatelka rovněž namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu nedostačujícího odůvodnění. V tomto směru pak odkázala na příslušnou judikaturu vztahující se k nárokům kladeným na odůvodnění soudního rozhodnutí.
Dovolatelka navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí, který odůvodnila paralelně probíhajícími vzájemně si konkurujícími řízeními o jmenování předsedajícího rozhodce, které opakovaně zahajuje účastník 1), přičemž dle dovolatelky hrozí, že pokud v některém řízení dojde k vydání pravomocného rozhodnutí před rozhodnutím Nejvyššího soudu o tomto dovolání, může se jmenovaný předsedající rozhodce ujmout vedení rozhodčího řízení, případně pokud by byl v dovolacím řízení zrušen napadený rozsudek, musela by se navrhovatelka domáhat zrušení případného rozhodnutí vydaného v některém z paralelních řízení. Rovněž uvedla, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiné osoby, než účastníků řízení, což je zřejmé ze samotné povahy řízení o jmenování předsedajícího rozhodce.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že jmenuje I. C. předsedajícím rozhodcem v předmětném rozhodčím řízení, a aby přiznal navrhovatelce náhradu nákladů řízení. Pro případ, že by dovolací soud neshledal podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí, navrhla, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí.
Účastník 1) ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není dle jeho názoru přípustné, neboť u první otázky dovolatelka uvádí judikaturu, která není přiléhavá, a odvolací soud se od ní proto nemohl odchýlit. Účastník 1) nesouhlasil ani s argumentací dovolatelky ke druhé právní otázce a podotkl, že odvolací soud byl při vydání napadeného rozhodnutí v jiné situaci, než při vydání předchozího zrušujícího rozsudku. Podle účastníka 1) rovněž nejsou naplněny důvody pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí, neboť řízení o jmenování předsedajícího rozhodce je nesporné řízení a nemůže v něm dojít k zásahu do práv navrhovatele. Účastník 1) dále polemizoval s věcnou argumentací dovolatelky k oběma formulovaným právním otázkám a závěrem navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, a aby zamítl rovněž návrh dovolatelky na odklad právní moci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 8 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení je rozhodce vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.
Podle § 10 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení při jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce podle § 9 soud přihlíží k předpokladům pro jeho nezávislé a nestranné rozhodování.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky posuzování podjatosti kandidáta na předsedajícího rozhodce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012, publikovaný pod číslem 29/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.) Nelze však odhlédnout od toho, že v případě rozhodčího řízení je autonomie stran a právo volby určitého rozhodce nebo podílení se na jeho určení jednou ze základních zásad rozhodčího řízení (srov. obdobně Bělohlávek, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 420) S ohledem na uvedené je proto na místě přiměřeně aplikovat závěry rozhodovací praxe vztahující se k posuzování možné podjatosti soudců a přísedících i na posuzování případné podjatosti rozhodců; v řešené věci konkrétně kandidáta na předsedajícího rozhodce, který má být jmenován soudem.
Judikatura vztahující se k posuzování, zda je soudce (rozhodce) podjatý, pak formulovala určitá kritéria, kterými se soudy mají při posuzování možné podjatosti zabývat. Podle závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 28 Cdo 1874/2010, může k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy, kdy je soudce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by v řízení mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li soudce k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 786/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 6; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2164/98). Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá subjektivní domněnka), která - poměřeno věcí, osobami účastníků nebo osobami jejich zástupců - vskutku vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. 29 Nd 414/2014). Ke shodnému právnímu závěru, že k vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodnutí o věci nemůže postačovat jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně a dlouhodobě jako možný rozhodce navrhován, dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017.
Při aplikaci výše uvedených judikatorních závěrů na posuzovanou věc je třeba přisvědčit dovolatelce v její námitce, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku možné podjatosti kandidáta na předsedajícího rozhodce. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud dospěl k závěru o podjatosti I. C. pouze na základě toho, že působil v minulosti v advokátní kanceláři, která poskytovala právní služby jednomu z účastníků rozhodčího řízení (navrhovatelce), které s předmětným rozhodčím řízením nesouvisely. Odvolací soud dospěl k závěru o podjatosti uvedeného kandidáta, aniž by se konkrétně zabýval kritérii, která je třeba při posuzování otázky možné podjatosti rozhodce zvažovat. Odvolací soud se měl zabývat vztahem kandidáta na předsedajícího rozhodce k účastníkovi rozhodčího řízení, konkrétně povahou a intenzitou tohoto vztahu. V řešené věci je na místě posoudit, zda skutečnost, že kandidát v minulosti působil v advokátní kanceláři, která poskytovala právní služby navrhovatelce nesouvisející s předmětným rozhodčím řízením, mohla znamenat vznik natolik intenzivního vztahu mezi uvedeným kandidátem a navrhovatelkou, aby bylo možné pochybovat o jeho nepodjatosti. Viděno optikou výše shrnutých judikatorních závěrů, je zřejmé, že by v řešené věci bylo možné usuzovat pouze na možný vztah ekonomické závislosti (o příbuzenský, přátelský či nepřátelský vztah v řešené věci nejde). Ze skutkových zjištění soudů ovšem nevyplývá, že by výše popsané působení I. C. v advokátní kanceláři mohlo založit důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Předmětná advokátní kancelář sice v minulosti poskytovala právní služby jednomu z účastníků rozhodčího řízení, ovšem tyto služby nesouvisely s předmětným rozhodčím řízením, ani je neposkytoval přímo kandidát na předsedajícího rozhodce osobně. Skutečnost, že kandidát v minulosti působil u stejné advokátní kanceláře, která poskytovala služby navrhovatelce, nemohla založit vztah mezi kandidátem a navrhovatelkou natolik intenzivní, aby bylo možné usuzovat na kandidátovu podjatost. Pro srovnání lze mutatis mutandis odkázat například na závěr Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 21. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 2790/2010, podle něhož pochybnost o nepodjatosti nezakládá to, že soudce dříve - z titulu výkonu advokacie jako svého povolání - zastupoval příbuzné účastníka řízení v jiných věcech.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud první otázku formulovanou v dovolání nesprávně posoudil, když dospěl k závěru, že I. C. je podjatý, a to na základě toho, že v minulosti (před 15-ti lety) působil v advokátní kanceláři, která poskytovala právní služby jednomu z účastníků rozhodčího řízení, které se netýkaly předmětného rozhodčího řízení. Odvolací soud se tímto odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu citované výše.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud dospěl k závěru o tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku možné podjatosti kandidáta na předsedajícího rozhodce a dospěl k nesprávnému závěru o jeho podjatosti, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pozbývá smyslu zabývat se druhou otázkou formulovanou v dovolání, neboť tato otázka se vztahovala k tomu, jakým procesně správným způsobem měl odvolací soud rozhodnout v situaci, kdy dospěl k závěru o podjatosti kandidáta na předsedajícího rozhodce. Druhou otázkou se proto dovolací soud nezabýval, neboť dospěl k závěru o nutnosti zrušit napadené rozhodnutí již na základě první dovolatelkou formulované otázky.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání navrhovatelky přípustným, zabýval se v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. také vadami řízení, konkrétně dovolatelčinými námitkami nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a jeho nepřezkoumatelností. S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že odvolací soud se dostatečně nezabýval posuzováním vztahu kandidáta na předsedajícího rozhodce a navrhovatelky a odůvodnění jeho závěru o podjatosti kandidáta není dostatečné. Uvedený nedostatek ovšem nedosahuje takové intenzity, aby bylo možné dospět k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v souladu s § 243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
K dovolatelčině návrhu na odklad právní moci napadeného rozsudku Nejvyšší soud uvádí, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti (zde právní moci) Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání navrhovatelky rozhodl bez zbytečného odkladu, nezabýval se jejím návrhem na odklad právní moci napadeného rozsudku, neboť z důvodu zrušení napadeného rozsudku pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní moci. Viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019.
Autor: -mha-