// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 07.11.2019

Pravidla mezinárodní příslušnosti dle Luganské úmluvy II

I. Pro výklad pravidel mezinárodní příslušnosti soudů obsažených v Luganské úmluvě II je plně použitelná judikatura Soudního dvora Evropské unie přijatá při výkladu Bruselské úmluvy, nařízení Brusel I a nařízení Brusel I bis.

II. Jde-li o otázku vztahu mezi čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II, podává se odpověď zcela jednoznačně jak z jejich znění (v obou případech jde o příslušnost na výběr danou), tak i z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie, podle níž je možné založit příslušnost podle čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy a nařízení Brusel I též vůči více žalovaným majícím bydliště v různých členských, resp. smluvních státech, je-li právním základem žaloby deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost žalovaných. Hraničním určovatelem je místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II představují dvě samostatná a na sobě nezávislá pravidla pro určení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů států vázaných úmluvou, je tudíž správný.

III. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním v rozporu s dobrými mravy, popř. na základě nicotného usnesení valné hromady (tedy jinak než z neplatné smlouvy či ze smlouvy, která zanikla), spadá pod pojem „deliktní či kvazideliktní odpovědnost“, užitý v čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II. Totéž platí pro nárok z titulu náhrady škody způsobené porušením povinností ovládající osoby a pro nárok z titulu zákonného ručení člena statutárního orgánu ovládající osoby dle § 66a odst. 15 obch. zák.

Podle výkladu přijatého Soudním dvorem Evropské unie totiž věci týkající se deliktní či kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II zahrnují veškeré nároky, které směřují k uplatnění odpovědnosti (largo sensu) žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo se smluvními nároky ve smyslu čl. 5 odst. 1 Luganské úmluvy II.

IV. Jde-li o definici místa, kde došlo ke škodné události, tato se vztahuje k místu, kde došlo ke škodě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato škoda původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho či druhého místa.

Jakkoliv z pohledu určení místa, kde došlo ke škodě, není v případě finanční ztráty, která se projeví přímo na bankovním účtu žalobce, zásadně relevantní místo, kde je tento účet veden, je-li újma důsledkem protiprávního jednání, k němuž došlo v jiném členském státě, v projednávané věci (řízení o nároku akciové společnosti vůči ovládajícím osobám - bývalému jedinému akcionáři a bývalému členovi představenstva z titulu bezdůvodného obohacení a odpovědnosti za škodu) se o takovou situaci nejedná. Za relevantní pro určení místa, kde došlo ke škodě ve smyslu čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II, zde lze zásadně považovat místo, s nímž jsou spjaty činnosti vykonávané žalující společností, jakož i finanční situace související s těmito činnostmi.

V. Soud příslušný projednat a rozhodnout věc týkající se deliktu či kvazideliktu (tedy příslušný podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II) ji nemůže posoudit z jiného právního důvodu, např. jako nárok ze smlouvy, není-li současně soudem příslušným i podle čl. 5 odst. 1 Luganské úmluvy II.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4352/2017. ze dne 28. 8. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
čl. 5 bod 3 Nařízení (ES) č. 44/2001
čl. 6 bod 1 Nařízení (ES) č. 44/2001
čl. 5 bod 1 Nařízení (ES) č. 44/2001
čl. 5 bod 3 Luganské úmluvy II
čl. 6 bod 1 Luganské úmluvy II
čl. 5 bod 1 Luganské úmluvy II

Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 8. 11. 2016 se žalobkyně na žalovaných domáhá, aby jí společně a nerozdílně zaplatili 24.546.499.252 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdí, že žalovaná NEW WORLD RESOURCES N. V. (dále též jen „NWR“) jako jediná akcionářka žalobkyně (v době od 7. 9. 2006 do 7. 10. 2014) a dále jako jediná akcionářka společnosti NWR Holdings B. V., která je od 7. 10. 2014 jedinou akcionářkou žalobkyně, v součinnosti se žalovaným Z. B. (dále též jen „Z. B.“), který byl ve vztahu k žalobkyni ovládající osobou a v období od 11. 9. 2006 do 5. 6. 2008 též členem jejího představenstva, rozhodovala v době od roku 2006 do roku 2012 o rozdělování zisku a ostatních kapitálových fondů žalobkyně za účetní období od roku 2006 do roku 2011. Tato rozhodnutí byla učiněna v rozporu s právními předpisy a dobrými mravy, a proto jsou nicotná. Na základě těchto rozhodnutí obdržela žalovaná NWR od žalobkyně postupně částku 24.546.499.252 Kč. Konečným příjemcem této částky se stal žalovaný Z. B. Oba žalovaní se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili. Nárok na zaplacení žalované částky žalobkyni svědčí rovněž z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou žalovanými jakožto ovládajícími osobami, dále z titulu odpovědnosti žalovaného Z. B. jako člena představenstva žalobkyně za porušení povinnosti péče řádného hospodáře, za porušení povinností při vedení účetnictví a za porušení povinnosti loajality. Žalovaný Z. B. coby člen představenstva žalobkyně rovněž ze zákona ručí za splnění povinnosti žalované NWR jako ovládající osoby nahradit žalobkyni škodu ve smyslu § 66a odst. 15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“).

Žalovaný Z. B. vznesl (současně s prvním úkonem v řízení – vyjádřením k žalobě) námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky s tím, že jeho bydliště je ve Švýcarské konfederaci. Navrhl proto zastavení řízení podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 2. 2017, č. j. 15 Cm 225/2016-113, námitku nedostatku pravomoci a příslušnosti soudu České republiky k projednání a rozhodnutí věci vznesenou žalovaným Z. B. zamítl.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, podle něhož bydliště žalovaného Z. B. je ve Švýcarské konfederaci, a uzavřel, že pro určení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů jsou rozhodná kritéria uvedená v Úmluvě o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 30. 10. 2007, publikované v Úředním věstníku Evropské Unie L 339 dne 21. 12. 2007 (dále též jen „Luganská úmluva II“).

Při formulaci svých závěrů soud vycházel z důvodové zprávy profesora Fausta Pocara k Luganské úmluvě II publikované v Úředním věstníku Evropské Unie C 319 dne 23. 12. 2009 (dále též jen „důvodová zpráva“), z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „Soudní dvůr“) a z právní teorie.

Soud dospěl k závěru, podle něhož je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů věc projednat a rozhodnout podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II.

Odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 5. 2013, ve věci C-228/11, Melzer, soud uvedl, že místo, „kde došlo nebo může dojít ke škodné události, se vztahuje k místu, kde došlo ke škodě, a zároveň k místu, kde došlo k příčinné události, v níž má tato škoda původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho nebo druhého místa“.

Soud měl za to, že „škoda, která podle žalobních tvrzení spočívá ve výplatě finančních prostředků z účtu žalobkyně, vznikla žalobkyni, která je českou právnickou osobou se sídlem v XY. Ke škodné události ve smyslu čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy došlo tedy v XY v České republice“.

Soud vycházel rovněž z rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 7. 2013, ve věci C-147/12, ÖFAB, která se projednávané věci obsahově blíží a v níž Soudní dvůr dovodil, že žaluje-li věřitel akciové společnosti na určení, že člen představenstva a akcionář společnosti ručí za její závazky, je místem, kde došlo ke škodné události, místo, s nímž jsou spjaty činnosti vykonávané touto společností a finanční situace související s těmito činnostmi. Tímto místem je v projednávané věci sídlo žalobkyně.

Soud nesdílel názor žalovaného Z. B., podle něhož pravidlo obsažené v čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II představuje speciální úpravu soudní příslušnosti v případech spojených žalob proti více žalovaným s bydlištěm v různých zemích úmluvy a vylučuje aplikaci ostatních pravidel obsažených v čl. 6 a 7. Soud uvedl, že z povahy příslušnosti na výběr dané vyplývá, že je na rozhodnutí žalobce, zda ji využije či nikoliv. Možná aplikace více ustanovení Luganské úmluvy II zakládajících příslušnost různých soudů k projednání věci (čl. 2 odst. 1, čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1) nezakládá konflikt mezi těmito jurisdikcemi, který by některou vylučoval, ale naopak dává žalobci na výběr mezi jurisdikcemi.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného Z. B. v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud při posouzení důvodnosti námitky žalovaného Z. B. spočívající v tvrzeném nedostatku pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů vycházel (shodně se soudem prvního stupně) z důvodové zprávy, která v bodě 39 uvádí, že zvláštní pravidla příslušnosti upravená v čl. 5 až 7 Luganské úmluvy II „uznávají spojení mezi sporem samotným a soudem, na který se lze pro řešení tohoto sporu obrátit. Tyto příslušnosti odrážejí zásadu efektivity soudního řízení a budou odůvodněny, pouze existuje-li z procesního hlediska dostatečné spojení mezi sporem a soudem, kterému má být spor předložen, a to z pohledu shromažďování důkazů či vedení řízení nebo za účelem zajištění lepší ochrany zájmů strany, proti níž řízení směřuje“.

V případě čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II jde podle odvolacího soudu o dvě zcela na sobě nezávislá určení, přičemž důvodem pro určení zvláštní příslušnosti podle čl. 5 odst. 3 je právní důvod nároku, který je předmětem řízení, a důvodem pro určení příslušnosti podle čl. 6 odst. 1 je, aby dvě věci směřující „nezávisle“ proti dvěma žalovaným, jejichž předmětem jsou související nároky, nedospěly ke dvěma protichůdným rozhodnutím. Čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II proto nevylučuje možnost použití čl. 5 odst. 3. Tento závěr odvolací soud dovozuje rovněž z toho, že pouze oddíl 5 (správně zřejmě 6) upravuje (podle svého názvu) příslušnost výlučnou a dále též z návětí čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II obsahující souřadící spojku „též“.

V projednávané věci již „podle textu a petitu“ žaloby mělo ke vzniku škody a bezdůvodného obohacení dojít společným jednáním obou žalovaných. Nejde proto podle odvolacího soudu o případ podle čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II, který předpokládá existenci více žalob.

Při výkladu pojmu „místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“ podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II odvolací soud odkázal na bod 57 důvodové zprávy, podle níž „znění čl. 5 odst. 3 musí být chápáno tak, že jeho účelem je zahrnout jak místo, kde škoda nastala, tak místo, kde nastala událost, jež k dané škodě vedla, a že žalovaného lze žalovat u soudů jednoho z těchto dvou míst dle volby žalobce“. Podle judikatorní praxe, na níž odkazuje bod 58 důvodové zprávy, „místo škody je místem, kde událost, která vedla ke škodě a způsobila deliktní a kvazideliktní odpovědnost, přímo způsobila své škodné důsledky vůči osobě, která byla přímou obětí této události, a nezahrnuje místo, kde podle tvrzení oběti tato utrpěla finanční škodu v návaznosti na původní škodu vzniklou a jí utrpěnou v jiném smluvním státě; takže to nelze formulovat tak rozsáhle, aby to zahrnovalo jakékoli místo, kde by mohly být pocítěny nepříznivé následky události, která již způsobila škodu, jež ve skutečnosti vznikla jinde“.

Odvolací soud dovodil pravomoc (mezinárodní příslušnost) „Krajského soudu v Ostravě“ podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II, neboť „rozhodnutí, z nichž mělo dojít ke škodě a k bezdůvodnému obohacení, byla realizována v místě sídla žalobkyně, toto místo není jen ‚místem, kde by mohly být pocítěny nepříznivé následky události, která již způsobila škodu, jež ve skutečnosti vznikla jinde‘, popřípadě ‚pouhým‘ místem, kde má žalobkyně účet, z něhož byly finanční prostředky vyčerpány, ale je místem, kde tato škoda vznikla“.

K námitce žalovaného Z. B., podle níž příslušnost soudu musí být dána ze všech důvodů uplatněných v žalobě a všechny uvedené nároky musí spadat pod kritérium uvedené v čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II, odvolací soud uvedl, že „důvodnost všech uplatněných důvodů bude posuzovat soud prvního stupně ve výroku ve věci samé, pro účely posouzení mezinárodní příslušnosti je však podstatné, že takové důvody jsou tvrzeny a že ke vzniku škody, popřípadě bezdůvodného obohacení, z tvrzených důvodů dojít mohlo“.

Odvolací soud dále dodal, že žalobkyně se domáhá zaplacení částky, která je předmětem řízení, z několika právních důvodů, a zásadní je, že „jde o stejné plnění a postačuje proto, že mezinárodní příslušnost je určena alespoň podle jednoho z nich“.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný Z. B. dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a rovněž otázek procesního práva, které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že:

1) odvolací soud nesprávně vyložil příslušná procesní ustanovení českého a unijního práva tak, že ve věci solidárně žalovaných je možné o mezinárodní příslušnosti soudů České republiky rozhodnout v situaci, kdy jednomu ze žalovaných [v daném případě žalované NWR] nebyla doručena žaloba ze dne 8. 11. 2016 ani jakékoli jiné procesní podání či rozhodnutí v předmětné věci,

2) odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení Luganské úmluvy II a potvrdil závěr soudu prvního stupně o existenci mezinárodní příslušnosti soudů České republiky v projednávané věci, ačkoli tato dána není,

3) odvolací soud nepředložil Soudnímu dvoru k rozhodnutí předběžné otázky týkající se výkladu Luganské úmluvy II ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, ač tak byl povinen učinit, a navíc své rozhodnutí o nepředložení předběžných otázek řádně neodůvodnil,

4) odvolací soud nesprávně vyložil příslušná procesní ustanovení českého a unijního práva, když zejména nesprávně vyložil poučovací povinnost soudu dle § 118a odst. 2 o. s. ř. a princip „rovnosti zbraní“.

Odvolací soud podle dovolatele v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 452/2014, uveřejněné pod číslem 17/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1362/2015) rozhodl o mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, aniž žalované NWR doručil žalobu, čímž zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud měl podle dovolatele nejprve doručit žalobu oběma žalovaným a vyčkat, zda nezaloží mezinárodní příslušnost soudu České republiky podle čl. 24 Luganské úmluvy II.

Dovolatel má za to, že odvolací soud učinil nesprávný závěr ohledně vztahu mezi čl. 6 odst. 1 a čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II. Uvádí, že vedle obecného pravidla příslušnosti soudů státu, v němž má žalovaný sídlo/bydliště, stanoví Luganská úmluva II taxativně několik zvláštních pravidel příslušnosti v čl. 5, čl. 6 a čl. 7, jež jsou třeba vykládat restriktivně. Dovolatel má za to, že směřuje-li žaloba proti více žalovaným, je možnost volby žalobce omezena na soud, ve kterém má sídlo/bydliště jeden ze žalovaných. Pro tento případ je vyloučena aplikace jiného zvláštního pravidla pro určení mezinárodní příslušnosti soudu, včetně pravidla zakotveného v čl. 5 odst. 3. Uvedené vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora ze dne 11. 10. 2007, ve věci C-98/06, Freeport plc, bod 46.

Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II, když mezinárodní příslušnost soudů posuzoval výlučně na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě bez přihlédnutí k tvrzením dovolatele, aniž by provedl jakékoli dokazování, zda se u každého z údajných nároků jedná o věc týkající se deliktní či kvazideliktní odpovědnosti a zda se místo, kde došlo či může dojít ke škodné události, nachází v obvodu soudu prvního stupně.

Dovolatel poukazuje rovněž na to, že příčinou vzniku údajných nároků jsou dle tvrzení žalobkyně rozhodnutí žalované NWR, coby jediné akcionářky, která byla učiněna mimo Českou republiku, v Amsterdamu, kde měla žalovaná NWR sídlo, tedy mimo působnost a pravomoc soudů České republiky.

Uvádí také, že podle tvrzení žalobkyně jí byla způsobena škoda spočívající ve výplatě finančních prostředků z účtu žalobkyně. Podle rozhodovací praxe Soudního dvora (rozsudek ze dne 16. 6. 2016, ve věci C-12/15, Universal Music, bod 38) nelze finanční újmu nastalou na bankovním účtu žalobkyně samu o sobě považovat za vazbu relevantní pro určení mezinárodní příslušnosti soudu podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II.

Dovolatel v dovolání požádal Nejvyšší soud o položení předběžných otázek Soudnímu dvoru ohledně výkladu a aplikace čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II, a sice:

1) „Je v případě společně žalovaných dána výlučná příslušnost soudů určených v souladu s čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II, nebo mají tuto příslušnost i soudy podle článku 5 odst. 3 této úmluvy?“

2) „V případě, že by při posuzování příslušnosti soudu rozhodovat spor vůči společně žalovaným bylo možné postupovat i podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II, je příslušným pro projednání a rozhodnutí věci ohledně společného nároku vůči více žalovaným jenom soud, který by byl příslušný k projednání a rozhodnutí podle tohoto článku ve vztahu ke všem žalovaným, nebo může projednat a rozhodnout celý spor zahájený společně vůči všem žalovaným, ačkoliv ve vztahu k některým žalovaným by u nich nebyly splněny podmínky vyžadované čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II?“

3) „Pokud by bylo možné, aby si žalobce u společně žalovaných zvolil mezi soudem příslušným podle čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II a soudem příslušným podle čl. 5 odst. 3 této úmluvy, a žalobce si zvolí soud příslušný podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II, který dospěje k závěru …, že lepší ochranu práv a zájmů některého ze společně žalovaných zajistí soud příslušný podle čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II nacházející se v jiném členském státě, má tento žalobcem zvolený soud povinnost prohlásit svou nepříslušnost k projednání žaloby?“

4) „Jsou-li žalovány nároky z několika škodných událostí se stejným či obdobným skutkovým základem u soudu místa, kde došlo nebo mohlo dojít ke škodné události, postačuje pro aplikaci čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II, aby pouze jedna škodní událost nastala v místě soudu, kde jsou škodní události žalovány, nebo je nezbytné, aby v místě soudu nastaly všechny či většina škodných událostí?“

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že prohlásí, že soudy České republiky nemají mezinárodní příslušnost věc projednat a rozhodnout, a že řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastaví.

Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu jako správné potvrdil.

Námitka, podle které soudy nemohly o mezinárodní příslušnosti rozhodnout, neboť žalované NWR dosud nebyla doručena žaloba, nečiní dovolání přípustným už jen z toho důvodu, že žaloba žalované NWR doručena byla, a to včetně překladu do anglického jazyka, jak vyplývá z potvrzení na č. l. 152 spisu. Nehledě k řečenému nemá doručení žaloby žalované NWR žádný význam pro posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů (a místní příslušnosti Krajského soudu v Ostravě) k projednání žaloby ve vztahu mezi žalobkyní a dovolatelem.

Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení v něm otevřených otázek výkladu čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II, neboť tyto otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu v popsaných souvislostech dosud vyřešeny.

Dovolání není důvodné.

Podle čl. 5 Luganské úmluvy II platí, že osoba, která má bydliště na území některého státu vázaného touto úmluvou, může být v jiném státě vázaném touto úmluvou žalována:

pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn [odstavec 1 písm. a)],

pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě prodeje zboží místo území státu vázaného touto úmluvou, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, v případě poskytování služeb místo na území státu vázaného touto úmluvou, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty [odstavec 1 písm. b)],

nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a) [odstavec 1 písm. c)],

ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události (odstavec 3).

Podle čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II platí, že osoba, která má bydliště na území některého státu vázaného touto úmluvou, může být též žalována, je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý ze žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních.

Pravidla mezinárodní příslušnosti soudů obsažená v Luganské úmluvě II je nutné (s ohledem na výslovné znění její Preambule) vykládat shodně s týmiž pravidly obsaženými v Bruselské úmluvě o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. 9. 1968 (dále též jen „Bruselská úmluva“), v nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“), popř. v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel Ia“). Pro výklad těchto pravidel je tudíž plně použitelná judikatura Soudního dvora přijatá při výkladu Bruselské úmluvy, nařízení Brusel I a nařízení Brusel Ia.

Výkladem čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Bruselské úmluvy a nařízení Brusel I se Soudní dvůr zabýval v řadě rozhodnutí. Odpověď na otázku, zda je v projednávané věci dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudů České republiky, je proto zjevná z ustálené judikatury Soudního dvora, jde tedy o acte éclairé. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud, ač je v dané věci ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, věc nepředložil Soudnímu dvoru k zodpovězení dovolatelem formulovaných předběžných otázek [srov. závěry rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci 283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità („CILFIT“)].

Jde-li o otázku vztahu mezi čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II, podává se odpověď zcela jednoznačně jak z jejich znění (v obou případech jde o příslušnost na výběr danou), tak i z ustálené judikatury Soudního dvora, podle níž je možné založit příslušnost podle čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy a nařízení Brusel I též vůči více žalovaným majícím bydliště v různých členských, resp. smluvních státech, je-li právním základem žaloby deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost žalovaných. Hraničním určovatelem je místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události (srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 10. 6. 2004, ve věci C-168/02, Kronhofer, bod 21, ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-572/14, Austro-Mechana, bod 52, a ze dne 16. 6. 2016, ve věci C-12/15, Universal Music International Holding, body 39 a 40).

Závěr odvolacího soudu, podle něhož čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II představují dvě samostatná a na sobě nezávislá pravidla pro určení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů států vázaných úmluvou, je tudíž správný.

Jde-li o výklad pojmu „deliktní či kvazideliktní odpovědnost“, užitého v čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II, pak závěr odvolacího soudu, podle něhož nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním v rozporu s dobrými mravy, popř. na základě nicotného usnesení valné hromady (tedy jinak než z neplatné smlouvy či ze smlouvy, která zanikla), spadá pod tento pojem, odpovídá jeho výkladu přijatému Soudním dvorem (v aktuální judikatuře Soudního dvora srov. např. rozsudky ze dne 18. 7. 2013, ve věci C-147/12, ÖFAB, bod 32, ze dne 13. 3. 2014, ve věci C-548/12, Marc Brogsitter, bod 20, ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-572/14, Austro-Mechana, body 32, 39 až 51, a ze dne 16. 6. 2016, ve věci C-12/15, Universal Music International Holding, bod 24). Z označené judikatury se podává, že věci týkající se deliktní či kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II zahrnují veškeré nároky, které směřují k uplatnění odpovědnosti (largo sensu) žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo se smluvními nároky ve smyslu čl. 5 odst. 1 Luganské úmluvy II.

Totéž platí pro nárok z titulu náhrady škody způsobené porušením povinností ovládající osoby (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 10. 2013, ve věci C-519/12, Hochtief Solution AG) a pro nárok z titulu zákonného ručení člena statutárního orgánu ovládající osoby dle § 66a odst. 15 obch. zák. (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 7. 2013, ve věci C-147/12, ÖFAB, body 37 až 42).

Jde-li o definici místa, kde došlo ke škodné události, odpovídá závěr odvolacího soudu taktéž ustálené judikatuře Soudního dvora. Z té se podává, že se vztahuje k místu, kde došlo ke škodě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato škoda původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho či druhého místa (srov. v aktuální judikatuře Soudního dvora například rozsudek ze dne 16. 6. 2016, ve věci C-12/15, Universal Music International Holding, bod 28).

Jakkoliv z pohledu určení místa, kde došlo ke škodě, není v případě finanční ztráty, která se projeví přímo na bankovním účtu žalobce, zásadně relevantní místo, kde je tento účet veden, je-li újma důsledkem protiprávního jednání, k němuž došlo v jiném členském státě (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 6. 2016, ve věci C-12/15, Universal Music International Holding, bod 40), v projednávané věci se o takovou situaci nejedná. Za relevantní pro určení místa, kde došlo ke škodě ve smyslu čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II, lze zásadně považovat místo, s nímž jsou spjaty činnosti vykonávané žalující společností, jakož i finanční situace související s těmito činnostmi (srov. obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 7. 2013, ve věci C-147/12, ÖFAB, bod 55).

Dovolateli lze přisvědčit, že závěr odvolacího soudu, podle něhož pro založení mezinárodní příslušnosti českých soudů postačuje, jsou-li příslušné k projednání žaloby pro jeden z více uplatněných důvodů, na nichž je založen žalobou uplatněný nárok, odporuje judikatuře Soudního dvora. Z té se podává, že soud příslušný projednat a rozhodnout věc týkající se deliktu či kvazideliktu (tedy příslušný podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II) ji nemůže posoudit z jiného právního důvodu, např. jako nárok ze smlouvy, není-li současně soudem příslušným i podle čl. 5 odst. 1 Luganské úmluvy II (srov. zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988, ve věci 189/87, Kalfelis, bod 20).

Nicméně, v projednávané věci jediný nárok, na němž je založena žaloba a který spadá nikoliv pod čl. 5 odst. 3, ale pod čl. 5 odst. 1 Luganské úmluvy II, představuje porušení povinností člena představenstva žalující společnosti (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 9. 2015, ve věci C-47/14, Holterman Ferho Exploitatie a další, body 53 a 54). Příslušným k projednání žaloby je v tomto případě soud, v jehož obvodu měla být splněna ona smluvní povinnost, v důsledku jejíhož porušení vznikla žalobci škoda (např. rozsudky Soudního dvora ze dne 6. 10. 1976, ve věci 14/76, De Bloos, SPRL v. Société en commandite par actions Bouyer, či ze dne 13. 3. 2014, ve věci C-548/12, Marc Brogsitter, body 22 až 26). Jde-li o plnění povinností člena představenstva žalující společnosti, nepodává se z obsahu spisu, že by dovolatel měl plnit povinnosti vyplývající z funkce člena představenstva jinde než převážně v České republice, resp. v sídle žalující společnosti. I pro projednání žaloby z titulu porušení povinností funkce člena představenstva je tudíž (podle čl. 5 odst. 1 Luganské úmluvy II) příslušný Krajský soud v Ostravě.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů