// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 09.09.2019

Žaloba pro zmatečnost proti rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku

Státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, není oprávněno k podání žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proti rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka, ani proti rozhodnutí o povolení reorganizace dlužníka.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 69/2017, ze dne 30. 5. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
§ 69 IZ

Kategorie: žaloba pro zmatečnost; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 42 ICm 1264/2016-258, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou se Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen „státní zastupitelství“) domáhalo zrušení usnesení ze dne 6. března 2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014-A-26 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014, 2 VSPH 690/2014-A-48), jímž insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a povolil jako způsob jeho řešení reorganizaci.

Usnesením ze dne 3. dubna 2017, č. j. 42 ICm 1264/2016, 101 VSPH 65/2017-287 (KSCB 28 INS 1350/2014), Vrchní soud v Praze k odvolání státního zastupitelství potvrdil rozsudek insolvenčního soudu.

Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti podané žaloby ve shodě s insolvenčním soudem zejména z toho, že:

1) Usnesením ze dne 6. března 2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014-A-26, insolvenční soud k návrhu dlužníka (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a jako způsob jeho řešení povolil reorganizaci.

2) Odvolání Městské části Praha 10 a Městské části Praha 6, podané proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 6. března 2014 o zjištění úpadku dlužníka a povolení reorganizace, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne ze dne 17. října 2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014, 2 VSPH 690/2014-A-48, odmítl podle ustanovení § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že podle § 141 odst. 1 a § 328 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), není přípustné.

3) Žalobou pro zmatečnost doručenou insolvenčnímu soudu dne 14. dubna 2016 se státní zastupitelství, které již dříve vstoupilo do insolvenčního řízení, domáhalo zrušení výše označených rozhodnutí s odůvodněním, že usnesení o zjištění úpadku dlužníka a povolení reorganizace vydal vyloučený soudce [§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].

Na takto ustaveném základě odvolací soud – na rozdíl od insolvenčního soudu, který měl žalobu pro zmatečnost za opožděnou – dospěl k závěru, že státní zastupitelství v poměrech dané věci vůbec nebylo oprávněno žalobu pro zmatečnost podat.

Přitom zdůraznil, že ustanovení § 7c insolvenčního zákona sice určuje, že státní zastupitelství může vstoupit do zahájeného insolvenčního řízení, včetně incidenčních sporů a moratoria, to však ještě neznamená, že v takovém případě má státní zastupitelství více práv, než náleží účastníku insolvenčního řízení.

V projednávané věci rozhodnutím insolvenčního soudu o návrhu dlužníka na zjištění jeho úpadku a povolení reorganizace nemohl utrpět újmu na svých právech žádný z účastníků insolvenčního řízení (dlužník ani věřitelé), neboť takovým rozhodnutím nebyl nikdo z nich poškozen nebo zvýhodněn a nijak se nezhoršilo ani jejich postavení v insolvenčním řízení. Z uvedeného je zřejmé, že ani samotní účastníci insolvenčního řízení tak nebyli oprávněni podat žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Stejným způsobem je pak podle odvolacího soudu třeba přistupovat i k řešení otázky, zda je k podání žaloby pro zmatečnost oprávněno státní zastupitelství.

Odvolací soud je toho názoru, že nemá-li právo podat žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí o úpadku a povolení reorganizace některý z účastníků insolvenčního řízení, pak takové právo nenáleží ani státnímu zastupitelství. Občanský soudní řád i insolvenční zákon sice umožňují státnímu zastupitelství vstupovat do soudních řízení (mimo oblast trestního práva), smyslem vstupu však je hájení zájmů účastníků takových řízení v případech, kdy sám účastník „nějaké zákonné právo má, ale neuplatní ho, ať již z jakéhokoliv důvodu“. V této souvislosti pak má odvolací soud za použitelné rovněž závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení „sp. zn. 21 ICdo 17/2015“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2015, sen. zn. 21 ICdo 17/2015), a Ústavním soudem v usnesení sp. zn. III. ÚS 3799/15 (jde o usnesení ze dne 16. února 2016), podle nichž k podání žaloby pro zmatečnost v insolvenčním řízení z důvodů uvedených v § 229 o. s. ř. může být legitimován jen takový účastník insolvenčního řízení, kterému nebylo napadeným rozhodnutím vyhověno, a dále ten, kterému byla způsobena jiná újma na jeho právech z procesního hlediska a tuto vadu lze odstranit jen zrušením napadeného rozhodnutí.

V poměrech dané věci, uzavírá odvolací soud, sice státní zastupitelství zmeškalo zákonnou lhůtu k podání námitky podjatosti soudce rozhodujícího v insolvenčním řízení, to však ještě není důvodem k tomu, aby tutéž námitku mohlo opakovat v žalobě pro zmatečnost. Státním zastupitelstvím tvrzenou podjatost soudce při rozhodování o úpadku dlužníka a povolení reorganizace, již nelze v rámci tohoto řízení o podané žalobě pro zmatečnost odstranit.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu jako věcně správný. Současně uvedl, že okolnost, že insolvenční soud rozhodl o podané žalobě rozsudkem, ačkoli měl správně podle ustanovení § 235e odst. 2 o. s. ř. rozhodnout usnesením, nepředstavuje vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Proti usnesení odvolacího soudu podalo státní zastupitelství dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky procesního práva, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena a dále otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Za dosud neřešenou má dovolatel otázku, „zda (jinak správná) zásada, že státní zastupitelství, které se účastní řízení na základě vstupu do řízení, nemůže mít více práv, než která náležejí účastníkům, je aplikovatelná v případě, kdy státní zastupitelství využije opravného prostředku svěřeného mu výslovně zákonem, který žádný účastník nemůže použít jen pro nesplnění subjektivních podmínek přípustnosti opravného prostředku (tj. proto, že napadeným rozhodnutím údajně nebyla účastníku způsobena újma)“.

Dovolatel v této souvislosti zdůrazňuje, že účelem účasti státního zastupitelství v řízení není, jak nesprávně dovozuje odvolací soud, obhajoba partikulárních zájmů účastníků, ale veřejný zájem, tedy zejména zájem, aby řízení probíhalo v souladu se zákonem a v souladu s principy spravedlivého procesu. Jakkoli „procesní pozice státního zastupitelství“, pokračuje dovolatel, nesmí být „v řízení širší než procesní pozice účastníků“, což především znamená, že státní zastupitelství nemá mít výhodnější postavení než účastníci, současně platí, že svěřuje-li zákon „právní prostředek státnímu zastupitelství výslovně (jako v tomto případě), pak mu takový prostředek náleží nikoliv podle odkazu uvedeného v § 35 odst. 2 o. s. ř., ale originárně na základě přímé zákonné úpravy“.

Souhlasit podle dovolatele nelze ani s názorem odvolacího soudu, že řízení probíhající „při naplnění zmatečnostního důvodu“ nevyznělo k újmě žádného účastníka. Jestliže v řízení, jehož se týká důvod zmatečnosti, bylo rozhodováno, pak je nutné naopak dovodit, že újmu utrpěli všichni účastníci, protože šlo o řízení, které nebylo vedeno principy spravedlivého procesu.

Za rozpornou s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak má dovolatel argumentaci odvolacího soudu ohledně vzájemného vztahu námitky podjatosti a žaloby pro zmatečnost. Podle dovolatele odvolací soud oba instituty nepřípustně zaměňuje. Námitka podjatosti je preventivním nástrojem sloužícím k tomu, aby o případné podjatosti bylo co nejdříve rozhodnuto a zabráněno tomu, aby podjatý soudce vydával další rozhodnutí. Cílem žaloby pro zmatečnost pak není vyslovení podjatosti soudce, ale odklizení zmatečného rozhodnutí. To, že námitka podjatosti nebyla podána, nebo byla odmítnuta či zamítnuta, proto nemá žádný vliv na závěr, že soudce je podjatý a jím vydávaná rozhodnutí jsou zmatečná. Potud dovolatel odkazuje na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008 (rozhodnutí bylo uveřejněno pod číslem 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4407/2013 (jde o rozsudek ze dne 6. února 2014).

Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za správné.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v projednávané věci napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva (zda je v insolvenčním řízení státní zastupitelství oprávněno podat žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku, vydanému na základě návrhu dlužníka, a proti rozhodnutí o povolení reorganizace), která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 7 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle ustanovení § 69 insolvenčního zákona, je-li proti rozhodnutí insolvenčního soudu přípustný opravný prostředek, může jej podat i státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, do incidenčního sporu nebo do moratoria.

Podle ustanovení § 96 odst. 2 insolvenčního zákona v řízení o žalobě pro zmatečnost podané proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení se nepoužije § 235 odst. 2 občanského soudního řádu. Rozhodnutí, jímž bylo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno rozhodnutí insolvenčního soudu vydané v insolvenčním řízení, je účinné ode dne právní moci.

Podle ustanovení § 141 odst. 1 věty první insolvenčního zákona proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání přípustné.

Podle ustanovení § 328 insolvenčního zákona, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení reorganizace ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud reorganizaci povolí. Rozhodnutí o povolení reorganizace se doručuje dlužníku, navrhovateli, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící.

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona a občanského soudního řádu již v době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (22. ledna 2014) a později nedoznala změn.

Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 21 ICdo 17/2015).

Žaloba pro zmatečnost podaná z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je právním prostředkem pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, a to za předpokladu, že napadené rozhodnutí vydal soudce nebo přísedící vyloučený z projednávání a rozhodnutí dané věci.

Žalobou pro zmatečnost lze napadnout (za podmínek upravených v ustanovení § 229 a násl. o. s. ř.) také rozhodnutí vydané v insolvenčním řízení (srov. § 7 a § 96 odst. 2 insolvenčního zákona). Ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. se přitom rozhodnutím, kterým bylo řízení (jeho relativně samostatná fáze) skončeno, v insolvenčním řízení rozumí pro první fázi i rozhodnutí o úpadku a pro druhou fázi i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 ICdo 16/2016, uveřejněné pod číslem 32/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 32/2017“).

Při úvahách o legitimaci k podání žaloby pro zmatečnost pak lze v obecné rovině odvolacímu soudu nepochybně přisvědčit potud, že soudní praxe – vycházejíc z povahy žaloby pro zmatečnost jakožto opravného prostředku – ustáleně dovozuje, že žalobu pro zmatečnost může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně (odvolacího soudu) plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením žalobou pro zmatečnost napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu a případnou újmu na právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska, tedy, řečeno jinak, z pohledu dopadu (výsledků a důsledků) rozhodnutí do práv účastníka řízení. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí a která se v novém rozhodnutí věci již neprojeví (nemůže projevit). K tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 2179/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2003, pod číslem 73, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i R 32/2017.

Odpověď na otázku, zda proti rozhodnutí insolvenčního soudu může podat žalobu pro zmatečnost také státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, se však z výše uvedených závěrů (oproti mínění odvolacího soudu) bez dalšího nepodává.

Je tomu tak proto, že insolvenční zákon obsahuje v ustanovení § 69 zvláštní (od obecné úpravy provedené v občanském soudním řádu odlišnou) úpravu podmínek, za nichž je státní zastupitelství oprávněno k podávání opravných prostředků proti rozhodnutí insolvenčního soudu. Z této úpravy se pak podává, že zákon přiznává státnímu zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení (popř. do incidenčního sporu nebo do moratoria), oprávnění podat (lhostejno zda řádný či mimořádný) opravný prostředek proti rozhodnutí insolvenčního soudu jen v těch případech, kdy je proti takovému rozhodnutí opravný prostředek objektivně vzato přípustný. Nemá-li v konkrétním případě opravný prostředek k dispozici žádný procesní subjekt, nemá právo podat opravný prostředek ani státní zastupitelství.

V poměrech projednávané věci státní zastupitelství napadlo žalobou pro zmatečnost jednak rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka, které bylo vydáno na základě insolvenčního návrhu dlužníka, jednak rozhodnutí insolvenčního soudu o tom, že jako způsob řešení úpadku dlužníka se povoluje reorganizace. Ani proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě dlužnického návrhu (srov. § 141 odst. 1 věta první insolvenčního zákona), ani proti rozhodnutí o povolení reorganizace (srov. § 328 insolvenčního zákona) přitom žádný z procesních subjektů nemá opravný prostředek k dispozici.

Lze tedy uzavřít, že státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, není oprávněno k podání žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proti rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka, ani proti rozhodnutí o povolení reorganizace dlužníka.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je (co do výsledku) věcně správné, Nejvyšší soud dovolání státního zastupitelství zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je dána tím, že žaloba pro zmatečnost je (pouze) mimořádným opravným prostředkem podaným (v této věci) proti rozhodnutí vydanému v insolvenčním řízení, v němž si každý z účastníků nese náklady insolvenčního řízení ze svého [§ 170 písm. f/ insolvenčního zákona]. Srov. shodně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněného pod číslem 51/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody R 32/2017.

Pro úplnost Nejvyšší osud dodává, že návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti označených výroků rozhodnutí soudů obou stupňů byl v dané věci zjevně bezdůvodný, jelikož podle ustanovení § 243 o. s. ř. nelze odložit vykonatelnost (ani právní moc) rozhodnutí vydaného v insolvenčním řízení (srov. § 90 insolvenčního zákona).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů