// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 09.09.2019

Určitost žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodné události, je nutné je přesně vyčíslit a každý nárok v žalobě podložit konkrétními skutečnostmi.

Dovolací soud si je vědom obtížnosti vylíčit tyto skutečnosti ve sporech s poskytovatelem zdravotní péče pro žalobce, který obvykle není odborníkem v daném oboru. Proto na žalobce nelze klást přehnané požadavky ohledně podrobnosti a odborné kvality vymezení důvodů odpovědnosti žalovaného. I přesto ale je nutné trvat na tom, aby z hlediska skutkového vylíčení nároku žaloba obsahovala (byť laickým popisem) specifikaci postupů, od nichž poškozený dovozuje vznik škodní události, a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své obtíže, které požaduje odčinit. Právě proto, že soud je při rozhodování o těchto nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje. Výše uplatňovaného nároku musí být stanovena alespoň minimální částkou, tedy nestačí například pouze uvést, že poškozený požaduje náhradu újmy ve výši, jaká bude zjištěna v průběhu řízení před soudem. Jestliže nemá k dispozici podklady pro přesné vyčíslení (u nemajetkové újmy to bude spíše pravidlem, neboť ani znalecký posudek podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví neurčuje definitivní výši náhrady), musí žalobce v žalobě uvést alespoň minimální výši částky, které se domáhá pro každý jednotlivý nárok. Stanovit výši nároku, o kterém se řízení vede, přitom přísluší pouze žalobci, protože vymezit předmět sporu v civilním sporném řízení náleží jen jeho účastníkům. Ani soud tak nemůže určit, jaká část z celkově žalované částky připadá na každý z nároků.

Jestliže žalobce v návrhu na zahájení řízení jednotlivé nároky dostatečně nespecifikoval, a to konkrétně jejich výši, trpí jeho podání vadou spočívající v neurčitosti, pro kterou nelze v řízení pokračovat a kterou je třeba odstranit postupem podle § 43 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, ze dne 30. 5. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 2958 o. z.
§ 79 odst. 1 o. s. ř.

Kategorie: žaloba; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 28. 11. 2017, č. j. 6 C 251/2017-28, odmítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve výši 1.000.000 Kč. Protože žalobce uplatněný nárok blíže nespecifikoval, soud prvního stupně ho vyzval k doplnění žaloby podle § 43 odst. 1 o. s. ř., což žalobce neučinil.

Krajský soud v Brně k odvolání žalobce usnesením ze dne 27. 2. 2018, č. j. 17 Co 286/2017-35, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vyložil, že náhrada nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), zahrnuje tři samostatné nároky, a sice náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017). Vzhledem k tomu, že žalobce ani přes výzvu soudu jednotlivé nároky nijak nespecifikoval a neurčil částky, které za každý z nich požaduje, zůstal jeho návrh na zahájení řízení nesrozumitelný a neurčitý, a trpí tak nedostatky, pro které není možno ve věci jednat a rozhodnout.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny: 1) zda „je nárok uplatněný žalobou charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení“, 2) zda právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu, 3) zda lze žalobní návrh, z nějž soud prvního stupně jednoznačně usoudil, jaké konkrétní nároky žalobce uplatňuje, považovat z hlediska specifikace charakteru uplatněných nároků za nesrozumitelný a neurčitý, a 4) zda lze z hlediska specifikace výše uplatněných nároků považovat za nesrozumitelný a neurčitý žalobní návrh, jímž se žalobce domáhá přiznání konkrétní částky coby celkové náhrady při ublížení na zdraví podle ustanovení § 2958 o. z., přičemž navrhuje, aby soud rozhodl o výši dílčích náhrad podle „Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví“. Ve vztahu k prvním dvěma otázkám odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000 (nesprávně uvedeno 25 Cdo 642/2000). V tomto rozhodnutí, jehož závěry poté přebírá uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, se uvádí, že nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Z toho tedy vyplývá, že je povinností soudu, nikoliv žalobce, posoudit skutková tvrzení podle předpisů hmotného práva. Z jeho žaloby je navíc jasné, že požadoval náhradu nemajetkové újmy podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, a nelze tedy jeho návrh označit za nesrozumitelný a neurčitý. Rovněž jsou v něm přesně popsány skutkové okolnosti vedoucí ke vzniku nemajetkové újmy, tedy je díky nim vymezen žalovaný nárok. Zbylé dvě otázky považuje žalobce v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud neřešené. S ohledem na uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Zabýval se nejdříve přípustností dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

První otázka, v jejímž řešení žalobce spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání, není formulována dostatečně přesným způsobem a ani ze zbylého obsahu dovolání nelze zformulovat její srozumitelné znění tak, aby mohla být posouzena přípustnost dovolání k jejímu řešení. Druhá ani třetí otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť jen na nich rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Je ustálenou soudní praxí, že účastník není povinen uplatněný nárok právně kvalifikovat a že tato činnost přísluší soudu; napadené rozhodnutí však takto obecně pojatou otázku výslovně neřeší, nicméně ji při svém výkladu procesních ustanovení o náležitostech žaloby respektuje. I když soud dokáže ze žaloby dovodit, jaké nároky účastník hodlá uplatnit, může být žaloba neurčitá právě pro jejich nedostatečné vymezení mezi sebou navzájem a pro nevyčíslení požadované částky, jako tomu bylo v daném případě. Dovolání je tak přípustné jen pro řešení otázky určitosti žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví, v níž žalobce bez rozlišení jednotlivých nároků uvedených v § 2958 o. z. požaduje zaplacení jediné peněžité částky, aniž by specifikoval, jaké částky na ně připadají. Tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolání však není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval; může jít i o otázku procesního práva.

Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.

Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.

Podle § 79 odst. 1, věty první a druhé o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Ustanovení § 43 o. s. ř. upravuje postup soudu v případech, kdy návrh na zahájení řízení je neúplný, nesrozumitelný nebo neurčitý. V těchto případech není možné žalobu meritorně projednat a ve věci rozhodnout. Soud musí dbát o odstranění vad podání, a činí tak výzvou, jíž účastníka poučí, v čem vada spočívá, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, a určí k tomu přiměřenou lhůtu; zároveň jej poučí o možných následcích neodstranění vady, tj. o odmítnutí žaloby. Podání je neúplné, neobsahuje-li všechny náležitosti stanovené zákonem. V případě žaloby je vedle obecných náležitostí pro každé podání uvedených v § 42 odst. 4 o. s. ř. nutné dále splnit náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 o. s. ř. Žalobce tak mimo jiné musí uvést i tzv. žalobní petit, tedy čeho se domáhá. Vady podání spočívající v neurčitosti nebo nesrozumitelnosti pak mohou spočívat i v nesprávně formulovaném petitu. Ten totiž musí být přesný, srozumitelný a určitý. Účastník musí přesně uvést nárok, jehož přisouzení se domáhá. To je nutné z toho důvodu, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány, soud musí svým rozhodnutím žalobní petit zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (s výjimkami v § 153 odst. 2 o. s. ř.). Pokud by tento požadavek nebyl dodržen, mělo by to za následek, že rozhodnutí by nebylo vykonatelné (nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998 sp. zn. I. ÚS 233/97).

V projednávaném případě není pochyb o tom, že žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy na zdraví, kterou měl utrpět při urologické operaci ve zdravotnickém zařízení žalované. Bez ohledu na to, jak svůj nárok právně kvalifikoval, je zřejmé, že žalobcem popisované následky (poškození zdraví, ztráta ledviny, omezení v běžném způsobu života, snížení životního standardu pro ztrátu původního povolání a posttraumatický stav) jsou podřaditelné pod úpravu obsaženou v § 2958 o. z. To je kromě jiného zřejmé i z toho, že žalobce požaduje vyčíslení výše náhrady podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (publikována pod č. 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“), jejímž smyslem je vytvořit pro soudní řízení lékařsky podložené východisko ke stanovení výše náhrady podle principů přiměřenosti a slušnosti za vytrpěnou bolest a za trvalé zdravotní následky vedoucí ke ztížení společenského uplatnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, č. 39/2018 Sbírky, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1791/2016, publikované v časopise Trestněprávní revue 2/2018). Ustanovení § 2958 o. z. i na něj navazující výkladová pomůcka klade určité požadavky na skutkové vymezení žaloby i na znění žalobního petitu, neboť obsahuje tři samostatné dílčí nároky na náhradu nemajetkové újmy, z nichž každý má za úkol odčinit jiný dopad újmy na zdraví do sféry poškozeného, přičemž podmínky pro jejich poskytnutí se liší, stejně jako se může lišit i okamžik jejich vzniku. Účelem bolestného je poskytnout náhradu za vytrpěné bolesti přechodného rázu (jak fyzické, tak psychické) i za dočasné obtíže spojené s průběhem léčby. Cílem náhrady za ztížení společenského uplatnění je kompenzovat poškozenému trvalé omezení či dokonce vyřazení z různých sfér společenského života. Nová kategorie dalších nemajetkových újem je pak spojena se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru.

I když zákon uvedené nároky nijak nedefinuje, má především bolest a ztížení společenského uplatnění svůj obsah vymezený dlouholetou judikaturou i doktrínou. Tradičně se tedy od sebe liší svou povahou, projevy i okamžikem, kdy vznikají, případně jak se promlčují. Odlišné mohou pak být i přístupy ke stanovení výše náhrady. Ne vždy se projeví všechny, např. poškození zdraví může vyvolat přechodné bolestivé stavy či obtíže, aniž by se následky staly trvalými, takže ke ztížení společenského uplatnění nedochází. To vše pak má praktické důsledky zejména v otázkách uplatnitelnosti těchto nároků. Opačný výklad, tedy že se jedná o jediný nárok, který je pouze vnitřně strukturovaný, by naopak mohl poškozeného v jeho právech omezit; zejména v případech závažných a komplikovaných újem na zdraví, které vyžadují dlouhé léčení, může rekonvalescence a stabilizace zdravotního stavu poškozeného trvat i několik let. Proto není důvod, aby poškozený nemohl uplatnit zvlášť nárok na bolestné, tedy náhradu za vytrpěné fyzické i duševní útrapy spojené se samotnou škodnou událostí a následnou léčbou hned po jejich vzniku, zatímco při akceptaci koncepce jediného nároku by musel čekat na ustálení zdravotního stavu pro ohodnocení celkové nemajetkové újmy. V případě jediného nároku by pak rozhodnutí o podané žalobě na bolestné nutně muselo představovat překážku věci rozsouzené pro případné uplatnění nároku odůvodněného ztížením společenského uplatnění. Rovněž není důvod udržovat škůdce po dlouhou dobu v nejistotě, zda bude vůči němu nárok uplatněn a v jaké výši (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, č. 7/2019 Sbírky).

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodné události, je nutné je přesně vyčíslit a každý nárok v žalobě podložit konkrétními skutečnostmi. Dovolací soud si je vědom obtížnosti vylíčit tyto skutečnosti ve sporech s poskytovatelem zdravotní péče pro žalobce, který obvykle není odborníkem v daném oboru. Proto na žalobce nelze klást přehnané požadavky ohledně podrobnosti a odborné kvality vymezení důvodů odpovědnosti žalovaného. I přesto ale je nutné trvat na tom, aby z hlediska skutkového vylíčení nároku žaloba obsahovala (byť laickým popisem) specifikaci postupů, od nichž poškozený dovozuje vznik škodní události (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3584/2012, publikované pod C 14698 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své obtíže, které požaduje odčinit. Právě proto, že soud je při rozhodování o těchto nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje. Výše uplatňovaného nároku musí být stanovena alespoň minimální částkou, tedy nestačí například pouze uvést, že poškozený požaduje náhradu újmy ve výši, jaká bude zjištěna v průběhu řízení před soudem (rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 5. 1967, sp. zn. 5 Tz 13/67, uveřejněné pod č. 7/1968 Sbírky, trestní část, a rozhodnutí téhož soudu ze dne 15. 11. 1966, sp. zn. 4 Tz 75/66, č. 11/1968 Sbírky, trestní část). Jestliže nemá k dispozici podklady pro přesné vyčíslení (u nemajetkové újmy to bude spíše pravidlem, neboť ani znalecký posudek podle dovolatelem zmiňované Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví neurčuje definitivní výši náhrady), musí žalobce v žalobě uvést alespoň minimální výši částky, které se domáhá pro každý jednotlivý nárok. Stanovit výši nároku, o kterém se řízení vede, přitom přísluší pouze žalobci, protože vymezit předmět sporu v civilním sporném řízení náleží jen jeho účastníkům. Ani soud tak nemůže určit, jaká část z celkově žalované částky připadá na každý z nároků. Jestliže žalobce v návrhu na zahájení řízení jednotlivé nároky dostatečně nespecifikoval, a to konkrétně jejich výši, trpí jeho podání vadou spočívající v neurčitosti, pro kterou nelze v řízení pokračovat a kterou je třeba odstranit postupem podle § 43 o. s. ř.

Soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobce vyzval, aby žalobu upřesnil tím, že stanoví výši jednotlivých nároků na náhradu nemajetkové újmy na zdraví. Jestliže ani přes tuto výzvu žalobce vadu žaloby neodstranil a setrval na závěru, že souhrnná částka je postačující, ačkoliv popis obtíží zřejmě postihuje jak vytrpěnou bolest, tak trvalé následky (ztížení společenského uplatnění), bylo na místě žalobu odmítnout. Je proto správné i napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud tudíž dovolání žalobce podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů, náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů