// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 22.08.2019
Splnění poučovací povinnosti odvolacího soudu dle § 213b odst. 1 o.s.ř.
Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. je poučením, které dává soud při jednání přítomnému účastníku. Plní-li proto poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. odvolací soud, plní ji při odvolacím jednání, a to logicky (neboť jak jinak) vůči přítomným účastníkům; není-li účastník odvolacímu jednání přítomen, odvolací soud mu potřebné poučení poskytnout nemůže. Závěr, podle něhož je nepřípustné odročit jednání jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil, se však neuplatní v situaci, kdy účastník, jemuž by se mělo poučení dostat, požádal o odročení jednání a učinil tak z důležitého důvodu. Jedná-li soud v nepřítomnosti účastníka, který požádal z důležitého důvodu o odročení jednání, nelze mít za to, že to byl účastník, kdo svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo, a že tedy účastník svou neúčastí při jednání dobrodiní poučení podle § 118a o. s. ř. pozbyl.
Žalované lze přisvědčit, že ve zde souzené věci se právě o takovou procesní situaci jedná. Požádala-li žalovaná o odročení odvolacího jednání z důvodu kolize s jiným jednáním, pak důvod, který uplatnila, nedůležitý není a judikaturou vymezené předpoklady proto, aby bylo ve věci rozhodnuto na základě závěru o neunesení důkazního břemene, aniž byl účastník poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř., ve zde souzené věci splněny nebyly. Skutečnost, že žalovaná vzala na vědomí, že její žádosti o odročení odvolacího jednání se nevyhovuje, a svou neúčast omluvila, ale o odročení odvolacího jednání již znovu nepožádala, považuje Nejvyšší soud za právně bezvýznamnou. Není zřejmé, z jakého důvodu by měla mít smysl opětovná žádost o odročení a co tedy odvolací soud dovozuje z toho, že nebyla podána.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2693/2017, ze dne 15. 5. 2019
Dotčené předpisy:
§ 118a odst. 3 o. s. ř.
§ 213b odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: jednání, příprava jednání, koncentrace řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalované zaplacení částky 234 485,42 Kč s úrokem z prodlení jako dlužné kupní ceny za dodávku konstrukčního materiálu. Žalovaná založila svou procesní obranu na námitce, že uplatněná pohledávka zanikla započtením vzájemných pohledávek, které získala postoupením od společnosti ARCIMPEX s. r. o.
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 20 C 93/2015-55, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně především nepřisvědčil žalované, že podle § 140 insolvenčního zákona (tj. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení) lze jednostranně provést zápočet vůči dlužníkovi až do rozhodnutí o úpadku. Nadto uzavřel, že žalovaná nebyla schopna řádně doložit doručení zápočtu do sféry adresáta, ani listiny svědčící o existenci pohledávek, a „v neposlední řadě zápočet, který by byl proveden zcela určitě a srozumitelně“, neunesla tak důkazní břemeno. Žalovaná prokázala, že zaslala žalobkyni oznámení o zápočtu, neprokázala však, že zápočet byl doručen řádně do sféry vlivu úpadce, resp. jeho tehdejšího jednatele.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Byť se neztotožnil s jeho názorem, že jednostranný zápočet vůči dlužníku až do rozhodnutí o úpadku nelze provést, shledal jeho rozhodnutí ve výsledku správným. Uvedl, že rovněž on má pochybnosti o tom, že tvrzené pohledávky byly na žalovanou postoupeny, zejména za situace, kdy se ve spise nacházejí pouze fotokopie dokladů a není doloženo, že by žalovaná zaplatila smluvenou cenu. Pochybnosti má též o určitosti smlouvy o postoupení pohledávek, když specifikaci pohledávek uvedenou v příloze považuje za nedostatečnou. Přisvědčil také závěru, že nebylo prokázáno, že úkon započtení se dostal do dispozice dlužníka. V postupu soudu prvního stupně, jenž nevyhověl návrhu žalované na vyžádání příslušných dokladů od společnosti ARCIMPEX s. r. o., neshledal pochybení; argumentoval, že žalovaná jako nabyvatel pohledávek nepochybně musí mít k dispozici všechny příslušné doklady. Konstatoval, že soud prvního stupně sice žalovanou nepoučil podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu, toto poučení jí však byl připraven poskytnout on sám. Vzhledem k tomu, že se žalovaná se k jednání odvolacího soudu nedostavila, jí ale poučení poskytnuto být nemohlo. Dodal, že žádosti žalované o odročení odvolacího jednání z důvodu kolize s jiným soudním jednáním (nařízeným u téhož soudu) nevyhověl a oznámil jí, že jednání proběhne, načež žalovaná toto oznámení vzala na vědomí, sdělila, že se ona ani její zástupce jednání nezúčastní, a svou neúčast omluvila, ale o odročení odvolacího jednání již nepožádala.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné pro rozpor závěru, že „poučovací povinnost odvolacího soudu odpadá, pokud se žalovaný k odvolacímu jednání omluvil a požádal o jeho odročení“, s judikaturou dovolacího soudu, z níž příkladmo označuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1030/2008 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách). Dovolací soud by měl též posoudit jinak než soud odvolací smlouvu o postoupení pohledávek a oznámení o zápočtu (jako platné) a předložené listiny (jako dostačující). Měl by též posoudit, že „postupník není povinen mít ve své dispozici listiny ohledně platnosti postupované pohledávky, a pokud navrhuje vyžádat tyto podklady u postupitele, má soud tomuto důkaznímu návrhu vyhovět“.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že názorem, který zaujal v otázce poučovací povinnosti, porušil ustanovení § 118a o. s. ř. Zdůrazňuje, že odvolací soud zaujal jiný právní názor na možnost započtení pohledávek po zahájení insolvenčního řízení, v důsledku čehož se otázka postoupení a započtení pohledávek stala rozhodnou, jí se však v tomto směru nedostalo potřebného poučení. Neměla tak možnost prokázat, že částku za postoupení pohledávky postupiteli uhradila, a byla jí odňata možnost předložit originály listin o postoupení pohledávky a o započtení, jejichž předložení v kopiích považoval odvolací soud za nedostatečné.
Dovolatelka dále argumentuje, že doručení oznámení o zápočtu vyplývá nejen z podacího lístku, ale též z reakce dlužníka v dopisu ze dne 21. 8. 2013. Namítá též, že odvolací soud blíže nezdůvodnil svůj závěr, podle něhož je specifikace postoupených pohledávek nedostatečná, a tvrdí, že smlouva o postoupení pohledávek odpovídá běžným obchodním zvyklostem. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Argumentuje, že dovolatelka řádně nevymezila dovolací důvod, a prosazuje názor, že dovolatelka nemohla být zkrácena na svých procesních právech vytýkaným způsobem, protože řízení před soudem prvního stupně bylo koncentrováno. Podrobuje kritice procesní postup dovolatelky, v němž spatřuje účelové prodlužování sporu, a zpochybňuje doručení relevantních listin.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2 článku II, části první, zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek dovolatelky, aby dovolací soud otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení o zápočtu a otázku „dostatečnosti“ dovolatelkou předložených listin posoudil jinak než soud odvolací, k závěru o přípustnosti dovolání vést nemůže; takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Vzhledem k tomu, že odvolací soud v otázce, zda byly tvrzené pohledávky na žalovanou postoupeny, včetně otázky určitosti smlouvy o postoupení, nezaujal jasný názor, nýbrž vyjádřil jen pochybnosti, nadto pouze kuse zdůvodněné, má Nejvyšší soud za to, že na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí nezávisí. Lze k tomu ještě dodat, že kdyby skutečně postoupení dlužníkovi oznámil postupitel, jak tvrdí dovolatelka, uplatnily by se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, podle nichž oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, nemá dlužník, s výjimkou případů uvedených v § 525 občanského zákoníku (tj. zákona č. 40/1964 Sb.), vůči postupníkovi námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky splnění poučovací povinnosti odvolacího soudu stanovené v § 213b odst. 1 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Podle § 205a písm. d) o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3.
Podle § 213b o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo § 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (odstavec 1). Porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (odstavec 2).
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud založil své rozhodnutí na dvou důvodech, mimo jiné též na závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno stran tvrzených skutečností, z nichž mělo vyplývat, že žalobou uplatněná pohledávka zanikla započtením. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2003, pod číslem 59, a rozsudek ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003). Je zřejmé, že odvolací soud tento názor v rámci svého právního posouzení respektoval.
V dovolatelkou odkazovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1030/2008 Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodne-li soud prvního stupně v neprospěch odvolatele proto, že neunesl důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., má to za následek, že potřebné poučení je povinen mu poskytnout vždy odvolací soud. Jestliže tak neučiní, zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. shodně též např. rozsudky ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3519/2011, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2628/2012).
Již v rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, však Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož poučení podle § 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2011, pod číslem 68, shodně dovodil, že poučovací povinnost podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném podle § 114c o. s. ř., a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Např. v usneseních ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, a ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011, pak navázal bližším vysvětlením, že účastník, který se jednání neúčastnil, dobrodiní poučení podle § 118a o. s. ř. ztrácí.
Z posledně citovaných judikatorních závěrů, byť je necitoval, zjevně vycházel též odvolací soud, leč nepoužil je v poměrech souzené věci důsledně.
Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. je poučením, které dává soud při jednání přítomnému účastníku. Plní-li proto poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. odvolací soud, plní ji při odvolacím jednání (z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. rozsudek ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2011, pod číslem 34, a dále např. rozsudky ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, a ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5639/2017), a to logicky (neboť jak jinak) vůči přítomným účastníkům; není-li účastník odvolacímu jednání přítomen, odvolací soud mu potřebné poučení poskytnout nemůže. Závěr, podle něhož je nepřípustné odročit jednání jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil, se však neuplatní v situaci, kdy účastník, jemuž by se mělo poučení dostat, požádal o odročení jednání a učinil tak z důležitého důvodu. Jedná-li soud v nepřítomnosti účastníka, který požádal z důležitého důvodu o odročení jednání, nelze mít za to, že to byl účastník, kdo svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo, a že tedy účastník svou neúčastí při jednání dobrodiní poučení podle § 118a o. s. ř. pozbyl.
Dovolatelce lze přisvědčit, že ve zde souzené věci se právě o takovou procesní situaci jedná. Požádala-li dovolatelka o odročení odvolacího jednání z důvodu kolize s jiným jednáním, pak důvod, který uplatnila, nedůležitý není a judikaturou vymezené předpoklady proto, aby bylo ve věci rozhodnuto na základě závěru o neunesení důkazního břemene, aniž byl účastník poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř., ve zde souzené věci splněny nebyly. Skutečnost, že žalovaná vzala na vědomí, že její žádosti o odročení odvolacího jednání se nevyhovuje, a svou neúčast omluvila, ale o odročení odvolacího jednání již znovu nepožádala, považuje Nejvyšší soud za právně bezvýznamnou. Není zřejmé, z jakého důvodu by měla mít smysl opětovná žádost o odročení a co tedy odvolací soud dovozuje z toho, že nebyla podána.
Právní posouzení odvolacího soudu při řešení otázky procesního práva je tedy nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a uplatní se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1030/2008, podle nichž v situaci, kdy soud prvního stupně účastníku neposkytl řádné poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., mu je neposkytl ani odvolací soud, zatížil odvolací soud řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám, je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, i kdyby nebyly dovoláním uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Správný není ani závěr, k němuž dospěl odvolací soud v otázce návrhu dovolatelky na vyžádání listin od postupitele společnosti ARCIMPEX s. r. o.
Rozhodovací praxe soudů je zajedno v názoru, že rozhoduje-li soud v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení, pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/1993, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 3, ročník 1995, s. 54, z judikatury Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1680, a z poslední doby rozsudky ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, a ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak nález ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Že důvod, proč nebylo důkaznímu návrhu dovolatelky vyhověno, ve světle těchto závěrů neobstojí, je nasnadě.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše rozvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-