// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 22.07.2019

Rozhodování sporu o nároku pracujícího odsouzeného z pracovní činnosti

Nároky pracujícího odsouzeného vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody nejsou soukromoprávní povahy; případný spor o takový nárok nemají pravomoc rozhodovat soudy v občanském soudním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 846/2019, ze dne 29. 4. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 7 o. s. ř.
§ 103 o. s. ř.
§ 28 odst. 1 zák. č. 169/1999 Sb.
§ 29 odst. 1 zák. č. 169/1999 Sb.
§ 30 odst. 1 zák. č. 169/1999 Sb.
§ 41 odst. 1 a 3 vyhl. č. 345/1999 Sb.

Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se domáhal (žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni), aby žalovanému (označenému jako „Věznice XY“) byla uložena povinnost zaplatit mu příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí za období od 1. 5. 2014 do 2. 10. 2015. Svůj návrh odůvodnil zejména tím, že v uvedeném období pracoval jako lisař na pracovišti „XY“ v hale sloučené s výrobním procesem roštů a byl tak vystaven nadměrným vibracím, hluku, zplodinám vznikajícím při svařování, řezání, lisování, hala nebyla dostatečně odvětrána a pracovní místa jednotlivých pozic byla umístěna těsně u sebe. Dovolával se tak nároku na příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí podle ustanovení § 6 odst. 1 nařízení vlády č. 365/1999 Sb. a § 7 nařízení vlády č. 567/2006 Sb.

Okresní soud Plzeň-město – poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2016, č. j. Ncp 513/2016-16, rozhodl, že věcně příslušné jsou v prvním stupni soudy okresní a věc přikázal k vyřízení Okresnímu soudu Plzeň – město, a poté, co usnesením ze dne 18. 5. 2017, č. j. 12 C 231/2016-78, připustil, aby z řízení původní žalovaný vystoupil a na jeho místo nastoupila ČR - Ministerstvo spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/16 – usnesením ze dne 28. 3. 2018, č. j. 12 C 231/2016-128, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že nárok na odměnu odsouzeného ve věznici nevyplývá ze soukromoprávního pracovního poměru či poměru obdobného, nýbrž ze zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve spojení s nařízením vlády č. 365/1999 Sb., o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody, a jedná se proto ze strany věznice o činnost správní, kde věznice vystupuje vůči odsouzenému v oblasti veřejně správy jako orgán moci výkonné, jemuž bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Proto soud není věcně příslušný k rozhodnutí o této věci.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 9. 2018, č. j. 61 Co 149/2018 – 148, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rovněž měl za to, že vztah mezi odsouzeným a vězeňskou službou (jeho jednotlivé aspekty) lze podřadit pod správně právní vztah. Vycházeje z judikatury Nejvyššího správního soudu dovodil, že postavení vězeňské služby je postavení „klasického“ správního orgánu. Napadnutelný by tak měl být každý správní akt, který zasahuje do veřejných subjektivních práv odsouzeného, musí se tedy jednat o veřejné subjektivní právo odsouzeného, které může být takovým aktem dotčeno. Za takovéto právo lze považovat i právo žalobce na přiznání nároku a zpětné vyplacení příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí. Napadnutelným správním aktem by v projednávané věci tedy mělo být dle názoru odvolacího soudu potvrzení o výši pracovní odměny ze dne 2. 2. 2015 vydané ředitelem věznice, neboť toto potvrzení obsahuje ohodnocení pracovního výkonu žalobce, se kterým žalobce nesouhlasí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda nároky pracujícího odsouzeného vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody jsou soukromoprávní povahy a zda se jedná o soukromoprávní vztah, a zda případný spor o odměnu (včetně příplatků – v daném případě příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí) za výkon pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody mají rozhodovat soudy v občanském soudním řízení či ve správním soudnictví. Poté, co předestírá názor na povahu vztahu mezi pracujícím odsouzeným a subjektem, pro něhož pracující odsouzený pracovní činnost vykonává, dovozuje, že takový vztah je třeba posuzovat podle jeho obsahu, a „zde nelze dovodit jiný závěr než, že se jedná o vztah soukromoprávní povahy“. Z tohoto důvodu případný spor o odměnu za takovou pracovní činnost musí rozhodovat soudy v občanském soudním řízení, nikoliv soudy v rámci správního soudnictví. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu „ve výroku pod bodem I. zrušil“.

Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, případně zamítnuto, neboť závěry soudů obou stupňů zcela korespondují s usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 27/2007.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti němuž je podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání přípustné, neboť otázka, zda nároky pracujícího odsouzeného vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody jsou soukromoprávní povahy a zda případný spor o takový nárok mají pravomoc rozhodovat soudy v občanském soudním řízení, dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.

Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

Jednou z těchto podmínek je pravomoc soudu, která je v civilním řízení obecně vázána na věci vymezené v § 7 občanského soudního řádu, tedy na spory a jiné právní věci soukromoprávní povahy, pokud nejsou tyto svěřeny do pravomoci jiného orgánu. Civilní pravomoc soudu tedy vymezuje oprávnění soudů k rozhodování jednak určením věcí, o nichž soudy rozhodují v civilním řízení (na rozdíl od jiných typů řízení před soudy, kupř. v trestním či správním soudnictví), a dále pak jsou tyto kompetence vymezeny ve vztahu k jiným orgánům.

V posuzované věci se žalobce domáhá zaplacení příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí za období ode dne 1. 5. 2014 do dne 2. 10. 2015, který mu podle jeho názoru přísluší za práci, kterou po svém předchozím souhlasu vykonával u jiného subjektu než věznice. S názorem, že nároky pracujícího odsouzeného vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody jsou soukromoprávní povahy a že případný spor proto mají pravomoc rozhodovat soudy v občanském soudním řízení, nelze souhlasit.

Současné pojetí pravomoci v soukromoprávních věcech je založeno na obecném chápání soukromoprávního vztahu. Pro zařazení určitého právního vztahu do kategorie věcí vyplývajících z poměrů soukromého práva (dřívější terminologií občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních) je rozhodujícím kritériem vždy obsah právního vztahu (tj. materiální kritérium), nikoliv to, který právní předpis konkrétní vztah upravuje (formální kritérium). V tomto směru je dále významné, že v rámci soukromoprávních vztahů jsou si subjekty obecně rovny a žádná ze stran není oprávněna rozhodovat jednostrannými vrchnostenskými akty.

Uvedeným prizmatem je třeba posoudit i povahu a obsah vztahu „mezi pracujícím odsouzeným a subjektem, pro který odsouzený pracovní činnost vykonává“.

Základní povinností odsouzeného ve výkonu trestu je - kromě jiného - pracovat, pokud je mu přidělena práce a není uznán dočasně práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce (srov. § 28 odst. 1, § 29 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů – dále též jen „zákon“). Práce je považována za účinný prostředek resocializace odsouzených a jako taková tvoří významnou součást programů zacházení [srov. § 36 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody – dále též jen „vyhláška“]. Odsouzení vykonávají práci jednak v objektech věznice a jednak na základě smlouvy mezi věznicí a podnikatelským subjektem (§ 30 odst. 1 zákona).

Odsouzený je zařazen do práce rozhodnutím ředitele věznice, a to zpravidla na základě doporučení odborných zaměstnanců věznice (§ 41 odst. 1 vyhlášky), kterými jsou vedoucí oddělení výkonu trestu (oddělení výkonu vazby a trestu), psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník a vychovatel (§ 8 odst. 1 vyhlášky). K plnění povinnosti pracovat a povinnosti vykonávat tu práci, k jejímuž výkonu byl zařazen, je odsouzený nucen pod pohrůžkou sankce (§ 41 odst. 3 vyhlášky).

Z uvedeného vyplývá, že pracovnímu vztahu odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody z hlediska jeho obsahu nemůže být vzhledem k základním zásadám, z nichž soukromé právo vychází, přiznána soukromoprávní povaha. Jednou ze zásad představujících obecné právní kategorie vyjadřující základní hodnoty, o které se opírá celé soukromé právo, je zásada „vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno“, podle které je veškeré chování osob, které není výslovně zakázáno, či u kterého nelze zákaz dovodit z logiky konkrétní právní úpravy, v oblasti soukromého práva právně dovoleným. Rovněž další zásada - autonomie vůle jako obecný princip svobody jedince ve společnosti
– je ve výkonu trestu odnětí svobody též obtížně uplatnitelná.

Na tom nemění ničeho ani ustanovení § 30 odst. 4 zákona, které stanoví jako podmínku zaměstnávání odsouzených u jiných subjektů předchozí písemný souhlas odsouzeného. Jedná se o tzv. faktický úkon odsouzeného, na jehož základě nedochází ke vzniku jakéhokoli právního vztahu, jde pouze o podmínku pro zařazení odsouzeného do práce. Tato podmínka, která se týká pouze subjektů „nestátních“, jinak řečeno „soukromých“, a nevztahuje se na výslovně vyjmenované subjekty, které jsou subjekty státními, je nezbytná v návaznosti na čl. 2 odst. 2 písm. c) Úmluvy o nucené nebo povinné práci č. 29 z roku 1932 (sdělení FMZV č. 506/1990 Sb.). Nucenou nebo povinnou prací se podle čl. 2 odst. 1 této Úmluvy rozumí „každá práce nebo služba, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se osoba nenabídla dobrovolně“. Ustanovení čl. 2 odst. 2 písm. c) téže Úmluvy pak stanoví, že výraz nucená nebo povinná práce „nezahrnuje žádnou práci ani službu, která se na kterékoli osobě vymáhá v důsledku odsouzení soudním rozhodnutím, pokud se tato práce vykonává pod dohledem a kontrolou veřejného úřadu a pokud se řečená osoba nepronajímá ani nedává k dispozici soukromým jednotlivcům, soukromým společnostem nebo soukromým právnickým osobám“. V návaznosti na uvedené mezinárodní dokumenty stanoví čl. 9 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku, že zákaz podrobení jiného nuceným pracím nebo službám se nevztahuje na práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody. V uvedeném smyslu je tedy pracovní povinnost odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody „závislou prací“, kterou však nelze směšovat se závislou prací ve smyslu ustanovení § 2 zák. práce vykonávanou ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance na základě pracovní smlouvy.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že nároky pracujícího odsouzeného vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody nejsou soukromoprávní povahy a že případný spor o takový nárok nemají pravomoc rozhodovat soudy v občanském soudním řízení.

Okolnost, že zákon č. 169/1999 Sb. v některých případech odkazuje na delegačním principu na zákoník práce, je pouze legislativně technickou formální záležitostí, která nemění ničeho na povaze a obsahu pracovní činnosti odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody. Pro úplnost lze poukázat též na skutečnost, že Ústavní soud již v minulosti konstatoval (srov. IV. ÚS 27/07), že odsouzení zařazení do práce ve výkonu trestu odnětí svobody nejsou účastníky trhu práce a nelze je považovat za zaměstnance ve smyslu pracovněprávních předpisů; k tomuto názoru se Ústavní soud nadále hlásí (srov. např. jeho usnesení ze dne 1. 11. 2018, IV. ÚS 1118/18).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je v dovoláním napadené části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů