// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 22.07.2019

Určení míry zavinění poškozeného volnou úvahu soudu dle § 136 o.s.ř.

Je vyloučeno na určení míry zavinění poškozeného (škůdce) aplikovat volnou úvahu soudu podle § 136 o. s. ř., jelikož předmětné ustanovení lze, z hlediska konstrukce jeho hypotézy, užít pouze za předpokladu, že základ nároku je postaven najisto, a to navíc pouze a jen ke kvantifikaci vzniklé škody (jiného uplatněného nároku).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1016/2018, ze dne 25. 4. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 136 o. s. ř.

Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen “OdpŠk“), která mu měla vzniknout v důsledku rozhodnutí někdejších finančních orgánů – Finančního úřadu v Podbořanech a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem. Tyto úřady rozhodly o doměření daní žalobci, vydaná pravomocná rozhodnutí byla posléze správním soudem (Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 Ca 135/2005 a sp. zn. 15 Ca 150/2005) zrušena pro nezákonnost, zčásti tato rozhodnutí zrušil samotný finanční úřad. Nárok žalobce uplatněný projednávanou žalobou v původní výši 422 060,65 Kč sestával: 1) z nákladů za zastupování ve výši 61 897,60 Kč (jednalo se o odměnu zaplacenou daňovému poradci Ing. Zdeňku Rogulovi za zastupování ve správním řízení, které vyústilo ve vydání předmětných nezákonných rozhodnutí), 2) ze správního poplatku ve výši 100 Kč za posečkání daně (jednalo se o správní poplatek zaplacený ve správním řízení, které vyústilo ve vydání předmětných nezákonných rozhodnutí), a 3) z náhrady škody za získání finančních prostředků umožňujících zaplatit vyměřenou daň (jednalo se o úrok ve výši 36 % ročně zaplacený žalobcem J. B. na základě smlouvy o půjčce ze dne 6. 8. 2004, kterou byl žalobce nucen s J. B. uzavřít za účelem úhrady daňového nedoplatku vyměřeného předmětnými nezákonnými rozhodnutími).
2. O této žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2014, č. j. 21 C 262/2009-134, kterým žalobě zčásti vyhověl a zčásti ji zamítl, uvedený rozsudek byl k odvolání žalované v napadeném rozsahu zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 1. 4. 2015, č. j. 55 Co 450/2014-151. Soud prvního stupně poté znovu rozhodl rozsudkem ze dne 25. 1. 2016, č. j. 21 C 262/2009-173, jímž opět žalobě částečně vyhověl a zčásti ji zamítl. Uvedený rozsudek byl k odvolání obou účastníků rozsudkem odvolacího soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 55 Co 140/2016-209, částečně potvrzen, částečně změněn a zčásti byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Soud prvního stupně (v pořadí již třetím) rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 21 C 262/2009-258, rozhodl o zbývající části uplatněného nároku na náhradu škody na zaplacení částky 360 063,65 Kč s příslušenstvím, a to tak, že žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 700 Kč (výrok II), a konečně rozhodl o povinnosti žalobce nahradit České republice náklady spojené s prováděním dokazování v částce 1 369 Kč (výrok III).

4. Odvolací soud napadeným rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 55 Co 159/2017-278, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 111 706,92 Kč s příslušenstvím, „jinak“ jej (ohledně částky 248 356,73 Kč s příslušenstvím) potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl, že oba účastníci jsou povinni nahradit České republice jí zálohované náklady spojené s prováděním dokazování, a to každý v částce 684,50 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

5. Soud prvního stupně vycházel na základě provedeného dokazování ze zjištění, že rozhodnutí Finančního úřadu v Podbořanech, sp. zn. 13700/04/202970 a 13702/04/202970 - dodatečné platební výměry na daň z příjmu fyzických osob za roky 2001 a 2002, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, sp. zn. 16786/110/2004, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům, byla pro nezákonnost zrušena rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 8. 10. 2007, č. j. 15 Ca 150/2005–26. Pravomocné rozhodnutí Finančního úřadu v Podbořanech, sp. zn. 22600/05/202970, dodatečný platební výměr na daň z příjmu fyzických osob za rok 2003 bylo zrušeno rozhodnutím téhož úřadu, sp. zn. 14787/0/202970/6011. Rozhodnutí Finančního úřadu v Podbořanech, sp. zn. 18765 až 18768/04/202970 – dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za II. až III. čtvrtletí roku 2001 a za II. až III. čtvrtletí roku 2002, ve spojení s rozhodnutími Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, sp. zn. 17710/3/130/04, 17710/02/130/04, 17710/1/130/04, 17710/130/04, o zamítnutí odvolání podaných žalobcem, byla následně pro nezákonnost zrušena rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2006, č. j. 15 Ca 135/2005-25. Pravomocná rozhodnutí Finančního úřadu v Podbořanech, sp. zn. 25708 až 25715/05/202970/6011 – dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za II. až III. čtvrtletí roku 2003 a za červen až listopad 2004, v podobě doměřené daně, byla následně zrušena rozhodnutím téhož úřadu sp. zn. 15579/06/202970/6011, 18058/06/202970/6011, 18063/06/202970/6011, 18064/06/202970/6011, 18066/06/202970/6011, 18068/06/202970/6011, 18072/06/202970/6011 a 18073/06/202970/6011.

6. Mezi účastníky přitom nebylo sporu, že uvedená rozhodnutí finančních úřadů o doměření daně byla nezákonná (dále jen „nezákonná rozhodnutí“) a přeplatky na dani takto vzniklé byly žalobci dodatečně vráceny. Žalovaná v řízení nezpochybňovala základ žalobou uplatněného nároku, nýbrž toliko jeho výši.

7. Žalobce tvrdil, že byl nucen si půjčit finanční prostředky na urychlenou úhradu nezákonně vyměřených daňových nedoplatků, a proto uzavřel dne 6. 8. 2004 smlouvu o půjčce s věřitelem J. B.. Předmětem půjčky byla částka 359.930 Kč, úročená smluvním úrokem ve výši 3 % měsíčně (36 % ročně), splatná nejpozději do 31. 12. 2009. Za období od uzavření smlouvy do okamžiku, kdy finanční úřad postupně vrátil nesprávně vyměřenou (a uhrazenou) daň, činil smlouvou o půjčce dohodnutý úrok 446 114,28 Kč a 4 699,77 Kč.

8. Soud prvního stupně se zabýval otázkou možnosti dosažení půjčky (úvěru) s výhodnějším úrokem než ve výši 36 % ročně, sjednané mezi žalobcem a J. B. ve smlouvě o půjčce ze dne 6. 8. 2004 a v souvislosti s tím rovněž navazující otázkou bezdlužnosti žalobce, která na poskytnutí půjčky (úvěru) ze strany některého z peněžních ústavů i podmínek jeho splácení měla mít vliv. Dospěl k závěru, že žalobce mohl úspěšně žádat o vydání potvrzení o bezdlužnosti, které by osvědčilo, že již vůči němu není evidován žádný daňový nedoplatek, mimo jiné též v období od 6. 8. 2004 do 4. 10. 2004, a proto žalobce již v době uzavření předmětné smlouvy s J. B. (6. 8. 2004) měl možnost dosažení půjčky (úvěru) s výhodnějším úrokem nežli v dohodnuté výši 36 % ročně.

9. Návazně se soud prvního stupně zabýval otázkou pro žalobce dostupného úroku z půjčky (úvěru). Průměrný úrok požadovaný v rozhodné době peněžními ústavy ve výši 8 % ročně – jak jím na základě výsledků dokazování argumentovala žalovaná – je podle soudu prvního stupně pouhým statistickým údajem a nevystihuje, jaká by byla sazba úroku v konkrétním případě žalobce, pokud by jej mohl získat. Dostupný úrok v době uzavření smlouvy o půjčce soud prvního stupně určil (s odkazem na závazný právní názor odvolacího soudu učiněný v rozsudku ze dne 4. 5. 2016, č. j. 55 Co 140/2016-209) volnou úvahou ve smyslu § 136 občanského soudního řádu, a to ve výši 16 % ročně. Východiskem mu přitom byly vyžádané zprávy peněžních ústavů.

10. Poté, s podrobnější argumentací, uvedl, že v rozsahu úroku 16 % ročně vznikla žalobci škoda v příčinné souvislosti s předmětnými nezákonnými rozhodnutími, neboť nebýt jich, nemusel by si žalobce chybějící peněžní prostředky opatřovat na základě půjčky (úvěru) od věřitele a nevznikla by mu povinnost platit úrok ve výši 209 279 Kč, což vedlo ke zmenšení (úbytku) žalobcova majetku, tedy ke vzniklé škodě. V rozsahu zaplacení vyššího úroku než 16 % ročně pak majetková újma žalobce, spojená s plněním jeho věřiteli, nebyla podle soudu prvního stupně v příčinné souvislosti s předmětnými nezákonnými rozhodnutími, ale jen s jednáním žalobce samého. Z půjčky (úvěru) s dostupným úrokem ve výši 16 % ročně mohl žalobce získané peněžní prostředky použít na zaplacení dluhu z předmětné smlouvy, což přitom žalobce mohl učinit kdykoli, učinil tak ke své újmě ovšem až v roce 2008.

11. Soud prvního stupně také zohlednil skutečnost, že žalobce byl v roce 2005 výrazně úspěšný v podnikání, když vykázal příjmy ve výši 11 026 777 Kč, a s příjmem v této výši se tak žalobce mohl – a také skutečně měl – pokusit alespoň o částečné splacení dluhu ze smlouvy o půjčce. Protože tak neučinil, porušil tím obecnou prevenční povinnost [§ 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“)]. Vznik škody ve výši 209 225 Kč si tak z jedné poloviny (50 %), tedy v rozsahu částky 104 612,50 Kč, žalobce zavinil a nese si ji sám (§ 441 obč. zák.). Jelikož uvedenou částku žalobci žalovaná po předběžném projednání nároku dobrovolně poskytla, zanikl tím dluh splněním, a žalobě nebylo možno vyhovět.

12. Odvolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se v převážném rozsahu ztotožnil i s hodnocením skutkového stavu a při právním posouzení vycházel z týchž zákonných ustanovení, která aplikoval již soud prvního stupně. Dospěl ke shodnému závěru, že žalobci vznikla škoda tím, že pro splnění povinnosti uložené (pro nezákonnost později zrušenými) rozhodnutími finančních úřadů, byl nucen si částku k zaplacení údajného daňového nedoplatku půjčit na vysoký úrok, jelikož v té době nemohl získat, coby daňový dlužník, úvěr od banky. Škoda v podobě 36% ročního úroku v době uzavření smlouvy a v dalším období, kdy objektivně nemohl získat běžný úvěr od banky, je podle náhledu odvolacího soudu v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Nicméně poté, kdy byl tento údajný daňový nedoplatek uhrazen, si žalobce mohl k vrácení půjčky „na vysoký úrok“ již půjčit u banky na úrok nižší (16 % ročně). Jestliže žalobce tvrdí, že to nebylo možné pro jiné jeho tehdejší daňové nedoplatky, jde tento následek plně na vrub žalobce a nelze jej vnímat coby důsledek nezákonných rozhodnutí orgánů finanční správy.

13. Odvolací soud dále přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že v dané době a situaci byla pro žalobce dostupnou sazbou úroku z úvěru sazba 16 % ročně, tuto úvahu učinily soudy obou stupňů na základě aplikace § 136 občanského soudního řádu. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud čerpal jak „z dílčích informací o sazbách úvěrů v dané době, tak z dalších důkazů“. Doplnil, že zvolený postup je zcela legitimní, neboť „je známo, že banky poskytovaly úvěry v různých sazbách lišících se nejen dle typu úvěru, výše částky, osoby dlužníka, ale též dle dalších kriterií včetně hodnocení typové i konkrétní rizikovosti“.

14. Odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně o vzniku škody a odpovědnosti státu za ni s výjimkou závěru o 50 % spoluodpovědnosti žalobce. Tam, kde byla škoda v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, odpovídá stát plně, „v další části“ již nebyla podmínka příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou dána, tudíž tu odpovědnost státu (v tomto rozsahu) nebyla dána vůbec.

15. Odvolací soud vycházel z úvahy, že potvrzení o bezdlužnosti nemohl žalobce získat neprodleně, neboť žádost by bylo nutno „zúřadovat“. Stejně tak vyjednání běžného komerčního úvěru nepochybně určitou dobu muselo trvat. Odvolací soud znovu aplikoval ustanovení § 136 občanského soudního řádu a na základě vlastní úvahy vyšel z toho, že potvrzení o bezdlužnosti mohl žalobce získat za 10 dní (konkrétně 16. 8. 2004) a úvěr mu mohl být poskytnut do dalších 30 dní, tj. k 5. 9. 2004. Půjčku svému věřiteli J. B. tak mohl vrátit 5. 9. 2004 a tím ukončit dobu 36% úročení a nahradit ji obvyklým úrokem ve výši 16 % p. a.

16. Škoda vzniklá žalobci a spočívající v povinnosti hradit 36% roční úrok tak byla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím jen v období od 6. 8. do 5. 9. 2004, což činí dle výpočtů odvolacího soudu 10 650 Kč. V době od 5. 9. 2004 by započalo žalobci 16% roční úročení (bankovního úvěru) a trvalo by ohledně částky 359 930 Kč do 11. 3. 2008, kdy byla část nezákonně vybraného nedoplatku daně v rozsahu 79 633 Kč žalobci orgány finanční správy vrácena. Podle vlastních propočtů odvolacího soudu odpovídala škoda částce 216 319,42 Kč. Po odečtení částky 104 612,50 Kč, kterou k úhradě této škody žalobce od žalované již dříve obdržel, mu zbývá doplatit 111 706,92 Kč (včetně zákonného příslušenství) a v tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem změněn, jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a znovu rozhodl podle výsledku řízení o nákladech, které vznikly účastníkům i státu.


II. Dovolání a vyjádření k němu

17. Rozsudek odvolacího soudu napadla včasným dovoláním žalovaná v rozsahu pro ni částečně nepříznivého výroku I, jímž byl – mimo jiné – změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 111 706,92 Kč s příslušenstvím. Žalovaná ve svém dovolání, jehož přípustnost odvozovala od znění ustanovení § 237 občanského soudního řádu, ohlašovala následující dovolací důvody:

1) soudy nesprávně aplikovaly ustanovení § 136 občanského soudního řádu, když se při zvažování možné výše úroku z úvěru, jehož mohl v rozhodné době žalobce dosáhnout u peněžních ústavů, odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované například jeho rozsudkem ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, a nepřihlédly ke všem zjištěným skutečnostem, jež vycházely ze souvislostí posuzovaného případu. Ty umožňovaly učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku. Odvolací soud pak dané ustanovení § 136 občanského soudního řádu výslovně vztáhl i na skutkový závěr o tom, kdy žalobce mohl obdržet potvrzení o bezdlužnosti a v jaké lhůtě mohl následně obdržet úvěr. Prostřednictvím § 136 občanského soudního řádu lze ve výjimečných případech striktně určit výši nároku, o jehož existenci není pochyb, nelze jej však podle žalované aplikovat na jiné právně relevantní skutečnosti. V tomto směru žalovaná připomenula závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 714/2014;

2) žalovaná předložila současně otázku, „zda je možné, aby jako podklad pro aplikaci § 136 o. s. ř. nebyly ze strany rozhodujících soudů připouštěny relevantní důkazní prostředky čistě z toho důvodu, že jsou nositeli statistických údajů“, přičemž má za to, že jde o otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou. Představuje-li statistický údaj průměr poskytovaný „úvěrovými institucemi“, je podle žalované zřejmé, že při vynaložení péče řádného hospodáře by žalobce musel nalézt konkrétní subjekt, který by mu poskytl úvěr i s nižším úrokem, než odpovídalo tehdejší průměrné úrokové sazbě, to je 8 % ročně. Údaj o průměrné výši úrokových sazeb má podle žalované naopak vyšší vypovídací hodnotu, než zjištění učiněná na základě zpráv náhodně vybraných peněžních ústavů; a

3) žalovaná konečně namítala, že řízení před soudy obou stupňů je zatíženo vadou, když skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a jejich hodnocení je nepřezkoumatelné. Potud, co do přípustnosti dovolání, odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a ve vztahu k danému dovolacímu důvodu žalovaná poukázala též na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS - st. 38/14, na nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3.2013, sp. zn. III. ÚS 772/13. Soudy obou stupňů vycházely z vyžádaných zpráv peněžních ústavů, které se vztahovaly k tzv. spotřebitelským úvěrům a nikoliv k úvěrům tzv. podnikatelským. Z dokazování tzv. přehledovou tabulkou průměrných úrokových sazeb z korunových úvěrů u obchodních bank za rok 2004, zpracovanou Českou národní bankou, podle žalované vyplynulo, že v případně střednědobých podnikatelských úvěrů (od 1 do 5 let) činila průměrná úroková sazba 7,786 % ročně. Tuto sazbu také žalovaná zvažovala, když dobrovolně v tomu odpovídajícím rozsahu uspokojila žalobce v rámci předběžného projednávání uplatněného nároku. Žalobce nebyl při vzniku škody v postavení spotřebitele, nýbrž nezákonná rozhodnutí se vztahovala výlučně k jeho podnikatelské činnosti. V tomto smyslu žalovaná v průběhu řízení opakovaně argumentovala, a to i v rámci odvolacího řízení, odvolací soud se ovšem s daným vyjádřením v důvodech napadeného rozhodnutí nijak nevyrovnal. Žalovaná je přesvědčena, že nedostatek odůvodnění je v právě projednávané věci na újmu jejích procesních práv.

18. Žalovaná shrnula, že její dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zčásti má být zodpovězena otázka dosud judikatorně neřešená.

19. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání


20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
21. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek vymezených v ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.


IV. Přípustnost dovolání

22. Jelikož u všech tří výhrad žalovaná ve svém dovolání vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání v této části obsahuje všechny předepsané obsahové náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se zabýval jeho přípustností.

23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

25. Dovolání lze ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci. Dovolací soud je tak v zásadě vázán skutkovým stavem, z něhož při svém rozhodování vycházel odvolací soud. Současně ale platí, že nesprávné právní posouzení může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17).

26. Dovolání proto není přípustné ve vztahu k otázce, zda je možné při posuzování skutečností relevantních pro postup dle § 136 o. s. ř. přihlížet též k listinám, jejichž obsahem je „statistický údaj“. V dané věci totiž soud prvního stupně (s jehož závěry se zcela ztotožnil odvolací soud) v odůvodnění vydaného rozhodnutí jen ne zcela pregnantně vyjádřil úvahu, podle níž pro závěr o jím zjištěném skutkovém stavu byly určující jiné důkazy než listina, jejímž původcem byla Česká národní banka a v níž byly zachyceny statistické údaje o průměrném úroku. Uvedená otázka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu (soudu prvního stupně) jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3808/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 782/13, vyložil, že dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů (včetně toho, které důkazy odvolací soud považoval za významné a které nikoliv), a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

27. U námitky žalované spojované s nepřípadným vztažením § 136 o. s. ř. ke skutečnostem týkajícím se nikoliv výše nároku, nýbrž jeho základu, a k tomu, jaké skutečnosti jsou významné pro aplikaci § 136 o. s. ř., je dovolání přípustné pro rozpor v postupu odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009).

28. Ve vztahu k dovolací námitce žalované, formulované jako otázka procesního práva, podle níž se odvolací soud nezabýval právní argumentací žalované (čímž měl současně řízení zatížit vadou, která mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí), je dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4399/2015, bylo uvedeno, že dovolání je přípustné i tehdy, pokud odvolací soud ve svých úvahách zcela pominul právní argumentaci účastníka řízení, která mohla mít vliv na výsledné posouzení projednávané věci.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

29. Dovolaní je ve vztahu k otázkám výše uvedeným nejen přípustné, ale i důvodné.

30. Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

31. Podle ustanovení § 136 o. s. ř., lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.

32. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, (na nějž odkazuje žalovaná ve svém dovolání) vysvětlil, že lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Soud může podle ustanovení § 136 o. s. ř. postupovat tehdy, je-li jistý právní základ uplatněného nároku. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku; nejde tedy o určení výše nároku zcela volnou úvahou soudu.

33. Ve svém rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008, pak Nejvyšší soud na dané téma konstatoval, že toto procesní ustanovení umožňuje soudu v případě, že základ nároku je dán, avšak jeho výši nelze dokazováním spolehlivě zjistit, aby ji určil vlastní úvahou na základě dostupných skutkových podkladů. Nejde o založení neexistujícího nároku, nýbrž pouze o stanovení výše nároku, jehož existence byla prokázána.

34. Možností aplikace ustanovení § 136 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval také v rozsudku ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, v němž dále přehledně vyložil, že volná úvaha je namístě až po zjištění skutečností, které umožňují porovnat srovnatelné (obdobné) případy v daném místě a čase, respektive které umožňují kvantitativní posouzení srovnatelných (obdobných) souvislostí, jež musí být podloženo logickým a v rozhodnutí pečlivě odůvodněným úsudkem soudu a naopak nemůže být projevem libovolné (tedy nijak nepodložené) úvahy soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007). Při určení přiměřené výše nároku musí soud vyjít z důkazů provedených v řízení, přičemž soudem nastíněný myšlenkový postup (obsažený v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí) musí odpovídat z hlediska řádného zdůvodnění takového myšlenkového postupu soudu obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Pouze takové zdůvodnění soudu zakládá alespoň elementární možnost přezkumu správnosti volné úvahy soudu, o níž své rozhodnutí opřel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 714/2014).

35. Taktéž odborná komentářová literatura vychází z toho, že ustanovení § 136 o. s. ř. umožňuje soudu podle jeho úvahy rozhodnout tam, kde nelze opřít rozhodnutí o skutkové zjištění čerpané z konkrétního důkazu a zároveň nelze žalobu zamítnout pro neunesení důkazního břemene. Jde o ustanovení výjimečné, které by soudce měl používat jen v mimořádných situacích, aby jeho postup nevyvolával dojem soudcovské libovůle. Svoji úvahu může soudce použít jen ve vztahu k výši nároku, nikoliv tedy k jeho základu, který musí být prokázán vždy (srov. JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení: Soudcovský komentář. Praha: Havlíček Brain Team, 2014. ISBN 978-80-8710-951-9). Zákon má tedy na mysli pouze situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-107-9).

36. S ohledem na procesní podmínky, za nichž je možno v procesu zjišťování skutkového stavu použít § 136 o. s. ř., je zřejmé, že žalovaná odvolacímu soudu opodstatněně vytýká, že v rámci svých úvah nezohlednil veškeré skutečnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo, a tím pochybil při aplikaci § 132 o. s. ř. Odvolací soud v projednávané věci promítl, v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (ale i v rozporu s jazykovým vyjádřením textu daného ustanovení), znění § 136 o. s. ř. do posouzení otázky, v jakém časovém úseku mohl žalobce získat od příslušného finančního úřadu potvrzení o své bezdlužnosti a současně v jakém navazujícím období mohl získat úvěr od peněžního ústavu.

37. Úprava spoluzavinění či přesněji spoluzpůsobení škody poškozeným, jak ji výslovně zmiňuje odvolací soud, je obecně založena na východisku, že škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese škodu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Řešení uvedené otázky je v případě odpovědnosti státu určující a v konečném důsledku směřuje k posouzení existence příčinné souvislosti mezi škodou a okolnostmi přičitatelnými na jedné straně škůdci (státu) a na straně druhé poškozenému. Jedná se tak o posouzení jednoho ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, tedy o právní posouzení základu nároku, nikoli pouze jeho výše (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 37/2015, uveřejněné pod číslem 66/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo v odborné literatuře také DRÁPAL, L., BUREŠ, J., a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 977).

38. Z uvedeného rovněž vyplývá, že je vyloučeno na určení míry zavinění poškozeného (škůdce) aplikovat volnou úvahu soudu podle § 136 o. s. ř., jak učinil odvolací soud, jelikož předmětné ustanovení lze, z hlediska konstrukce jeho hypotézy, užít pouze za předpokladu, že základ nároku je postaven najisto, a to navíc pouze a jen ke kvantifikaci vzniklé škody (jiného uplatněného nároku).

39. Pokud odvolací soud užil ustanovení § 136 o. s. ř. k posouzení skutkových okolností, které se netýkají samotné výše nároku, nýbrž jeho základu, postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a dopustil se tak ve sledovaných souvislostech nesprávného právního posouzení věci.

40. Dovolání je opodstatněné i ve vztahu k výtce žalované ohledně nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, který se dostatečně nevypořádal s její právní argumentací, čímž současně řízení zatížil vadou, která mohla mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí.

41. Žalovaná ve svém vyjádření doručeném odvolacímu soudu dne 6. 9. 2017 uvedla, že žalobci vznikla škoda v důsledku nezákonného rozhodnutí, a to v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, a proto je také třeba při zvažování výše v místě a čase obvyklé úrokové sazby spojené s poskytováním střednědobých úvěrů zjišťovat výši úroků poskytovaných podnikatelským subjektům a nikoliv spotřebitelům.

42. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

43. Na dané téma Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu (popřípadě skutkovému) posouzení věci soudem prvního stupně (k tomu srov. další rozhodnutí Nejvyššího soudu – např. usnesení ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009, rozsudek ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, nebo rozsudek ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011). Soud sice není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, avšak uvedené platí jen potud, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).

44. V projednávané věci však na uvedenou právní argumentaci žalované (promítající se tím nepřímo do zpochybnění správnosti skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů při určení výše obvyklé úrokové sazby vycházely) nebylo odvolacím soudem v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak reagováno. Rovněž v uvedeném rozsahu nelze mít rozhodnutí odvolacího soudu za správné.


VI. Závěr

45. Protože právní posouzení odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud postupoval podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu v dovolání dotčeném rozsahu včetně závislých výroků o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

46. Na odvolacím soudu nyní bude, aby znovu prověřil důvodnost jak odvolacích výhrad žalobce, tak i a námitek žalované, a komplexně se vypořádal s její argumentací proti uplatněnému nároku a zvážil s přihlédnutím k § 118a odst. 3 o. s. ř. i požadavek na doplnění dokazování. Případnou aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř., budou-li pro to splněny i další procesní předpoklady, přitom omezí jen na rozhodování o výši nároku. V novém rozhodnutí bude třeba se znovu zabývat vzájemným vztahem všech provedených důkazů (§ 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř.).

47. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř.

48. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů