// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 08.07.2019

Odstranění rozporů mezi posudky více znalců jejich společným výslechem

Až v případě, že vysvětlení znalce nevede k odstranění nejasností, je na řadě vyhotovení posudku, který přezkoumá správnost závěrů obsažených v prvním znaleckém posudku – revizní znalecký posudek. To platí i v případě, že soudu předloží znalecký posudek jedna ze stran.

V posuzovaném řízení byly vyhotoveny dva znalecké posudky. První zpracoval znalec ustanovený usnesením soudu prvního stupně, vedle toho tu byl pozdější znalecký posudek vypracovaný pro vedlejší účastnici. Nastalou situaci zčásti rozporných posudků řešil soud netradiční cestou, totiž současným výslechem obou znalců při jednání. To není typický způsob dokazování, byť jej zákon přímo nezapovídá, přičemž ovšem nelze vyloučit, že by mohl vést k odstranění nejasností či rozporů mezi znaleckými posudky. V situaci, kdy znalci ve vzájemné konfrontaci dospěli ke shodným závěrům poté, co korigovali některé odlišné přístupy v písemných posudcích, vytvořil si soud podklad pro svá skutková zjištění a neměl důvod zadávat revizní znalecký posudek.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2217/2017, ze dne 28. 3. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 127 odst. 1 o. s. ř.
§ 127 odst. 2 o. s. ř.

Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Brně k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 17 Co 26/2015-319, potvrdil rozsudek ze dne 15. 9. 2014, č. j. 14 C 186/2010-261, kterým Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení 240.000 Kč s příslušenstvím každému z nich, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soudy obou stupňů neshledaly důvodným nárok žalobce a) (manžel), žalobce b) (syn) a žalobkyně c) (dcera) na náhradu za usmrcení H. B., která dne 26. 8. 2009 utrpěla poranění zadní strany levého lýtka a byla téhož dne ošetřena na chirurgické ambulanci žalované. Při kontrole dne 28. 8. 2009 byla konstatována nekróza (odumření) kůže o velikosti 1 x 1 cm a odbarvený krevní výron, byla provedena desinfekce odřenin a sterilní krytí, doporučena chůze o berlích a šetření končetiny s kontrolou za pět dnů. Dne 1. 9. 2009 se H. B. dostavila na chirurgickou ambulanci žalované z důvodu pobolívání lýtkového svalu, dána desinfekce a mastný tyl. Pro bolesti dolní končetiny bylo dne 4. 9. 2009 provedeno další ošetření, přiložena podložená sádrová dlaha a předepsán anopyrin s doporučenou kontrolou dne 10. 9. 2009. Dne 6. 9. 2009 H. B. doma ztratila vědomí a přivolaná zdravotnická služba po neúspěšné resuscitaci konstatovala smrt. Pitvou byla zjištěna plicní embolie při trombóze hlubokých žil zhmožděného levého bérce. Soudy obou stupňů shledaly postup lékařů žalované v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), a to především na základě znaleckých posudků soudem ustanoveného znalce prof. MUDr. Jana Wechslera, CSc., a MUDr. Jana Filipínského, jehož posudek předložila v průběhu řízení vedlejší účastnice. Soud oba znalce vyslechl při jednání, a to dokonce společně, a uzavřel, že postup lékařů byl v souladu s doporučeními tromboembolytické prevence podle celosvětově respektované směrnice Antithrombotic and Thrombolytic Therapy: Executive Summary of American Colledge of Chest Physicians Evidence – Based Clinical Practice Guideline, 8. vydání (ACCP), takže H. B. zemřela bez jejich zavinění. Podle shodného závěru obou znalců nebyly až do 4. 9. 2009 zjistitelné důvody pro nasazení prostředků tromboembolytické prevence, pacientka byla důvodně zařazena do skupiny nízkého rizika. Proto znalci považují léčebný postup za standardní a ani stručnost zdravotnické dokumentace na tom nic nemění. Postup lékařů při péči o pacientku, posuzováno ex ante, nebyl nesprávný, přičemž ke dni 4. 9., kdy byla pacientka opatřena dlahou, což zejména odůvodňovalo přijetí antikoagulačních opatření, již byla „nastartována kaskáda tromboembolizmu“ vedoucí k úmrtí. Znalec prof. Wechsler uvedl, že i navzdory nasazení antikoagulační profylaxe zaměřené na omezení rizika vzniku tromboembolické choroby může k jejímu vzniku dojít a že za dané situace by zahájení profylaxe k uvedenému datu mohlo pravděpodobně pouze snížit fatalitu tromboembolické choroby. Na základě toho odvolací soud učinil závěr, že by nasazení prevenčních opatření následku v podobě úmrtí H. B. s jistotou nezabránilo. Žalobci tedy neprokázali předpoklady, za kterých je dána povinnost žalované poskytovatelky zdravotní péče k náhradě škody (v tomto případě byl prokázán pouze vznik újmy). Vypracování revizního znaleckého posudku, tak jak navrhovali žalobci, považoval soud za nadbytečné a nehospodárné.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že má být řešena právní otázka, ve které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že zanedbání diagnostické péče je zanedbáním zdravotní péče, tedy postupem non lege artis, a tím i porušením právní povinnosti lékaře, které zakládá právo na náhradu škody. Podle dovolatelů má zanedbání spočívat především v neprovedení vyšetření sonografií žilního řečiště levého bérce, které bylo indikováno nejpozději ke dni 4. 9. 2009, přičemž k témuž dni byla indikována prevence nízkomolekulárním heparinem. To jednoznačně svědčí nejen o neposkytnutí preventivní péče pacientce, ale též o nedostatečné diagnostické péči, která by zamezila úmrtí pacientky pro trombózu. Podle dovolatelů v případě, že si vedlejší účastník nechal vypracovat znalecký posudek, který je v rozporu se závěry znaleckého posudku znalce ustanoveného soudem, měl odvolací soud nechat vypracovat k posouzení správnosti znaleckých závěrů revizní posudek. Dovolatelé dále namítají, že příčinná souvislost mezi poskytnutou léčbou a následkem v podobě úmrtí pacientky je dána i v případě, že nebude prokázána jednoznačně. Přitom odvolací soud vycházel ze závěru, že ke vzniku tromboembolické choroby mohlo dojít i přes zavedení léčby a antikoagulační profylaxe by pouze pravděpodobně snížila fatalitu tromboembolické choroby, přičemž příčinná souvislost musí být prokázána jednoznačně. Konečně vytýkají odvolacímu soudu, že závěr o postupu lege artis převzal nekriticky ze znaleckého posudku, ačkoliv se nejedná o závěr odborný, ale právní, a učinit ho náleží pouze soudu. Neodlišil tak důsledně právní a odborné závěry a nevzal v úvahu jiné důkazy. Z toho důvodu žalobci navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Dovolání není přípustné, neboť uplatněné námitky nezakládají důvody přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku stanovené v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobci zakládají přípustnost dovolání a dovolací důvody (vymezením dovolacích námitek je dovolací soud vázán – srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) na tom, že soudy obou stupňů nesprávně pracovaly se znaleckými posudky, nesprávně vyhodnotily obsah provedených důkazů a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, což vedlo k chybnému právnímu závěru o nesplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Podrobný rozbor otázek, jimž se měli znalci věnovat a jak je měl soud posoudit, nepředstavuje ovšem uplatnění způsobilého dovolacího důvodu, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k přezkumu právních otázek, nikoliv skutkových zjištění, na nichž soudy založily své právní závěry (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a z judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“).

Dovolatelům je třeba přisvědčit, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu nemá odborné znalosti nebo je nemá v takové míře, aby mohl toto přezkoumání zodpovědně učinit. To na druhou stranu neznamená, že soudce musí automaticky převzít závěry obsažené ve znaleckém posudku. V případě pochybností o věcné správnosti, popř. je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže soud názor znalce nahradit vlastním názorem, ale má jej podle § 127 odst. 2 o. s. ř. požádat o vysvětlení, nebo mu uložit, aby neúplný posudek doplnil, či aby odstranil nejasnosti nebo jiné nedostatky znaleckého posudku, popř. vypracoval posudek nový (srov. zprávu schválenou usnesením pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls 3/80, publikovanou pod č. 1/1981 Sbírky). V odůvodnění rozsudku je pak nutné vysvětlit, jak byly pochybnosti odstraněny (Lavický, P. § 127 in: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád: Praktický komentář. Wolters Kluwers). Teprve pokud by ani výslech znalce či jím podané doplnění posudku (s následným výslechem) nevedly k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem. Vysvětlení znalce tak má přednost před přezkumem posudku jiným znalcem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 625/2013). Pochybnosti o správnosti znaleckého posudku mohou vyplynout i z posudku, který podle § 127a o. s. ř. předložil účastník řízení. V takovém případě je v prvé řadě třeba nejprve vyslechnout ustanoveného znalce i k otázkám, které předložený posudek řeší odlišně a dát ustanovenému znalci možnost na výhrady reagovat. Rozpory mezi posudky lze odstranit i výslechem druhého znalce, a jestliže ani tento postup k odstranění rozporů a pochybností nepovede, teprve pak je namístě nařídit revizní znalecký posudek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010).

V řízení byly vyhotoveny dva znalecké posudky. První zpracoval prof. MUDr. Jan Wechsler, CSc., který byl jako znalec ustanoven usnesením soudu prvního stupně. Vedle toho tu byl pozdější znalecký posudek vypracovaný pro vedlejší účastnici MUDr. Janem Filipínským. Obecně platí, že soud, má-li za to, že závěry obsažené v posudku ustanoveného znalce jsou nejasné, má před tím, než přistoupí k provedení důkazu dalším znaleckým posudkem, tyto nejasnosti odstranit tak, že požádá znalce o vysvětlení, jak to vyžaduje dosavadní praxe dovolacího soudu (srov. zejména citovanou zprávu č. 1/1981 Sbírky) a konečně jak po novele č. 218/2011 Sb. stanoví explicitně občanský soudní řád v § 127 odst. 2. Až v případě, že vysvětlení znalce nevede k odstranění nejasností, je na řadě vyhotovení posudku, který přezkoumá správnost závěrů obsažených v prvním znaleckém posudku – revizní znalecký posudek. To platí i v případě, že soudu předloží znalecký posudek jedna ze stran, jak se stalo v projednávané věci. I tehdy je třeba požádat ustanoveného znalce o vysvětlení zjištěných či namítaných nejasností. Nastalou situaci zčásti rozporných posudků řešil soud v projednávané věci netradiční cestou, totiž současným výslechem obou znalců při jednání. To není typický způsob dokazování, byť jej zákon přímo nezapovídá, přičemž ovšem nelze vyloučit, že by mohl vést k odstranění nejasností či rozporů mezi znaleckými posudky. V situaci, kdy znalci ve vzájemné konfrontaci dospěli ke shodným závěrům poté, co korigovali některé odlišné přístupy v písemných posudcích, vytvořil si soud podklad pro svá skutková zjištění a neměl důvod zadávat revizní znalecký posudek, jak požadovali žalobci. Odvolací soud se tedy při výkladu procesních otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Kromě toho odvolací soud respektoval i ustálenou judikaturu dovolacího soudu k otázkám hmotného práva, tj. výkladu podmínek odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče za porušení náležitého odborného postupu. Srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2221/2011, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 13633 (dále jen „Soubor“), podle nějž postup lékaře a jeho soulad se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a praxe se vždy hodnotí tzv. „ex ante“, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodování. Stanoví-li lékař při výkonu svého povolání chybnou či opožděnou diagnózu, pak to samo o sobě ještě nemusí opodstatňovat závěr, že již tímto porušil svou povinnost vyplývající pro něj ze zákona (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005, Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, T 784). Pouze tehdy, je-li diagnostické pochybení lékaře, zakládající porušení právní povinnosti, doloženou příčinou újmy na zdraví pacienta (vztah příčinné souvislosti), vzniká odpovědnostní vztah. I když je pro tzv. medicínské spory obvyklé, že vztah příčiny a následku nelze vždy postavit zcela najisto, tj. na 100 % (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, č. 50/2008), soudní praxe důvodně vyžaduje splnění této podmínky prokázané alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti či stupněm hraničícím s jistotou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013, Soubor C 14066). Nelze totiž škůdci ukládat povinnost k náhradě, jestliže podmínky vzniku odpovědnosti nejsou dány. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kde ze skutkových zjištění (jejich správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu) vyplynulo, že souhrn rizikových faktorů dovršený fixací dolní končetiny vyžadoval od 4. 9. 2009 přijetí preventivních opatření proti trombóze, aniž byla ovšem účinně provedena (medikace anopyrinem tento účel nenaplňovala); protože však v organismu pacientky již před tímto datem proběhly změny vedoucí k trombóze a embolii (rozvoj tzv. tromboembolytické kaskády podle znalce prof. Wechslera), není nedostatečná medikace ani neprovedení dovolateli požadované sonografie žilního řečiště levého bérce příčinou smrti pacientky. Za této situace jsou bez významu výhrady k nedostatečnosti zdravotnické dokumentace i úvahy o míře pravděpodobnosti odvrácení fatálního následku.

Protože tedy žádná ze vznesených námitek nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů