// Profipravo.cz / Předběžná opatření 23.01.2020

ÚS: Doručování odvolání proti nařízení předběžného opatření

Ústavní soud považuje při rozhodování o předběžném opatření za klíčové dodržení veškerých zásad spravedlivého procesu, neboť sice dochází jen k "zatímní" úpravě poměrů, tato však v důsledku délky soudního řízení může trvat i poměrně dlouhé časové období a předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv.

Není povinností obecných soudů doručovat protistraně odvolání proti usnesení o návrhu na předběžné opatření před rozhodnutím odvolacího soudu vždy a v každém případě, a to zejména proto, že mohou být případy, kdy by doručení odvolání protistraně nebylo ani účelné, ani vhodné, anebo by dokonce mohl být nevhodným doručením odvolání zmařen účel předběžného opatření, tedy mimořádného procesního institutu, který musí být do jisté míry založen na prvku překvapivosti (např. je-li navrhováno předběžné opatření z důvodu ohrožení budoucí exekuce). V nyní posuzovaném případě ovšem žádné nebezpečí zmaření účelu předběžného opatření nehrozilo a stěžovatelka tak měla po posouzení okolností nyní projednávaného případu právo na to, aby mohla v odvolacím řízení vedeném proti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření odpovídajícím způsobem reagovat.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3524/19, ze dne 17. 12. 2019

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu, usnesením Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 5. 2019, č. j. 25 Nc 18/2019-114, bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření o úpravě poměrů k nezletilé dceři Z. tak, že otec nezletilé, M. Š., v řízení před Ústavním soudem vystupující jako vedlejší účastník řízení, je oprávněn stýkat se s nezletilou každý víkend v sudém kalendářním týdnu od pátku od 12.00 hodin do pondělí 8.00 hodin a v průběhu týdne každé úterý a čtvrtek od 12.00 hodin do 18.00 hodin s tím, že otec je povinen nezletilou převzít i předat v bydlišti stěžovatelky (výrok I.). Okresní soud dále upravil režim styku s nezletilou o letních prázdninách (výrok II.).

3. K odvolání vedlejšího účastníka bylo ve věci rozhodováno ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který rozhodnutí okresního soudu změnil podle ustanovení § 220 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") tak, že běžný styk vedlejšího účastníka řízení s nezletilou rozšířil způsobem uvedeným ve výroku ústavní stížností napadeného rozhodnutí a prázdninový styk upravil pouze pro rok 2019.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka toto rozhodnutí krajského soudu napadá ústavní stížností, když uvádí, že neměla možnost vyjádřit se k odvolání podanému vedlejším účastníkem M. Š., neboť o něm, stejně tak jako o probíhajícím odvolacím řízení, nebyla okresním ani krajským soudem informována. Upřesňuje, že "o tom, že bylo otcem podáno odvolání, jsem se ve skutečnosti dozvěděla až z usnesení krajského soudu, proti němuž brojím touto ústavní stížností." Stěžovatelka namítá, že jí tak byla odepřena možnost uvést významné skutečnosti a předložit soudu důkazy, které by mohly ovlivnit rozhodování, čímž byla připravena o možnost rozporovat skutečnosti uvedené v odvolání a vyvrátit pravdivost argumentace použité vedlejším účastníkem.


III. Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení

5. Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.

6. Krajský soud potvrdil, že z jeho strany k doručování odvolání stěžovatelce nedošlo. Současně uvedl, že mu není známo, zda bylo doručováno ze strany okresního soudu, neboť nemá k dispozici opatrovnický spis. Dále vyslovil názor, že k porušení základních práv stěžovatelky by nedošlo ani v případě, pokud by jí nebylo doručeno odvolání, což dovodil z úpravy obsažené v ustanovení § 210 o. s. ř., dle kterého je obligatorně doručováno toliko odvolání směřující proti rozsudku či usnesení ve věci samé, nikoliv však odvolání proti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření. Doručování odvolání nepovažuje krajský soud v takových případech za vhodné ani potřebné.

7. Vedlejší účastník M. Š. se k namítanému zásahu do základních práv stěžovatelky vyjádřil obdobně jako krajský soud. S odkazem na judikaturu zdejšího soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 802/19 ze dne 4. 6. 2019; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že úkolem Ústavního soudu je přezkoumávat proces jako celek, přičemž samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces.

8. Město Černošice (opatrovník nezletilé Z. Š.) pouze uvedlo, že z jeho strany nelze zhodnotit, zda stěžovatelka měla možnost se vyjádřit k podanému odvolání.

9. Tato vyjádření již Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k případné replice, jelikož by to bylo - s ohledem na jejich shora rekapitulovaný obsah - neúčelné.

IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

10. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušeny stěžovatelovy základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

12. S ohledem na okolnosti nyní projednávané věci považuje Ústavní soud za vhodné připomenout závěry své ustálené judikatury [srov. za všechny usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002 (U 10/25 SbNU 379)], dle níž v souladu s ustanoveními § 74 a 102 o. s. ř. lze nařídit předběžné opatření, je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Předběžná opatření jsou opatřeními dočasnými, jejichž trvání je omezeno, a mohou být zrušena (viz ustanovení § 77 o. s. ř.). Fundamentálním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje. Ochrana účastníka, vůči kterému předběžné opatření má směřovat, nicméně nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany.

13. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. III. ÚS 3135/11 ze dne 4. 10. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1421/11 ze dne 30. 8. 2011 (v SbNU nepublikována)]. Rozhodnutí o předběžném opatření tedy lze podrobit přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku), a to z pohledu toho, zda má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda je vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).

14. S ohledem na okolnosti nyní projednávané věci a na argumenty stěžovatelky je zřejmé, že základní otázka spočívá v tom, zda napadené rozhodnutí nebylo projevem svévole, neboť není pochyb o tom, že přezkoumávané rozhodnutí mělo zákonný podklad (srov. ustanovení § 102 o. s. ř.) a také bylo vydáno k tomu oprávněným orgánem.

15. Za této situace se proto Ústavní soud soustředil na posouzení otázky, zda napadené usnesení netrpí projevem svévole. Pojem svévole Ústavní soud ve své ustálené judikatuře interpretoval ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále jako nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je i přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)]. Zároveň lze za svévoli považovat extrémní porušení práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces má totiž v podmínkách právního státu důležité postavení a jeho záruka patří k základním principům každé demokratické společnosti, neboť bez garancí skutečně spravedlivého procesu by jakákoliv ochrana práv byla iluzorní [srov. blíže např. nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591)].

16. Jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je též zásada vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Ústavní soud opakovaně judikoval, že zásada rovnosti účastníků řízení je součástí práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu, přičemž touto zásadou rozumí "rovnost zbraní, resp. rovnost příležitostí". To znamená, že každé procesní straně by měla být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Podobně podle Evropského soudu pro lidská práva se rovností zbraní rozumí požadavek, aby každá ze stran řízení mohla obhajovat svou věc za podmínek, které ji, z pohledu řízení jako celku, podstatným způsobem neznevýhodňují vzhledem k protistraně. Cílem zásady rovnosti zbraní je pak dosažení "spravedlivé rovnováhy" mezi stranami sporu [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.) nebo nález sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 ve znění opravného usnesení sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 10. 9. 2014 (N 156/74 SbNU 333)].

17. Uvedená zásada rovnosti účastníků řízení se přitom musí projevit též při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření. Takto Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (bod 23) ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69) uvedl, že "má-li [...] být předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky ve vztahu k předmětnému návrhu, které se relevantním způsobem promítnou do úvahy soudu ve vztahu k posouzení důvodnosti návrhu". Ústavní soud v následující judikatuře aproboval možnost změny rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření ze strany odvolacího soudu, zdůraznil však, že z pohledu práva na spravedlivý proces je klíčové, zda byla dodržena zásada "rovnosti zbraní", neboť ve vztahu k posouzení důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření mají mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky. A to i přesto, že Ústavní soud opakovaně připomněl, že není možné zásadu rovnosti účastníků řízení absolutizovat tak, že všichni účastníci řízení musí mít v každém okamžiku řízení současně k dispozici určitý procesní prostředek, neboť v případě některých procesních prostředků (jako například v případě návrhu na předběžné opatření) z jejich povahy a účelu plyne, že jejich uplatnění může být k dispozici jen jedné (procesní) straně (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 213/15 ze dne 11. 6. 2015).

18. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud považuje při rozhodování o předběžném opatření za klíčové dodržení veškerých zásad spravedlivého procesu, neboť sice dochází jen k "zatímní" úpravě poměrů, tato však v důsledku délky soudního řízení může trvat i poměrně dlouhé časové období. Jak je přitom uvedeno výše, i samotné předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují práva osob, vůči kterým je namířeno, přičemž se jedná o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu.

19. Na základě výše uvedeného zhodnotil Ústavní soud nyní posuzovaný případ stěžovatelky, přičemž dospěl k závěru, že postupem krajského i okresního soudu došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces.

20. Ve vztahu k porušení práva na spravedlivý proces bylo nutné zabývat se tvrzením stěžovatelky, že jí nebylo doručeno odvolání vedlejšího účastníka řízení M. Š. Z vyžádaného spisu je zřejmé, že vedlejší účastník podal dne 3. 6. 2019 odvolání proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 5. 2019, č. j. 25 Nc 18/2019-114 (srov. spis, č. l. 119). Ústavní soud ze spisu dále zjistil, že okresní soud dne 20. 6. 2019 předložil věc krajskému soudu (srov. č. l. 147), přičemž předkládací protokol byl tomuto soudu doručen dne 1. 7. 2019. Z předložení věci k rozhodnutí o odvolání rovněž plyne, že odvolání nebylo doručováno ostatním účastníkům řízení. Ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu bylo vydáno o 30 dní později, tedy 31. 7. 2019. Ústavní soud tedy shledal, že odvolání podané vedlejším účastníkem řízení nebylo stěžovatelce doručováno, z čehož lze dovodit, že jí nebyla dána možnost jakkoliv se vyjádřit k jeho obsahu a tvrzením vedlejšího účastníka. Závěr krajského soudu (srov. usnesení krajského soudu, bod 4), že "matka ani opatrovník nezletilé se k odvolání otce nevyjádřili", tak vyznívá - přinejmenším - nepřesvědčivě a značně paradoxně.

21. Ústavní soud současně připomíná, že otázkou nutnosti doručování odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření se již v minulosti opakovaně zabýval [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 326/17 ze dne 18. 5. 2017 (N 81/85 SbNU 387)]. Závěry plynoucí z citovaného nálezu (a rovněž z předchozí ustálené judikatury, na niž je zde odkazováno) tudíž měly být obecnými soudy při posuzování vhodnosti a potřebnosti doručování odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření vydanému v nyní projednávaném případě brány v potaz, což se však nestalo.

22. Jak správně uvedl krajský soud i vedlejší účastník řízení, doručování odvolání ostatním účastníkům je upraveno v ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř., podle něhož platí, že nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 208 nebo v ustanovení § 209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Z uvedeného je tedy zřejmé, že kogentní příkaz doručovat odvolání ostatním účastníkům se vztahuje pouze k případům napadení meritorních rozhodnutí. Ze zákona tedy nevyplývá povinnost soudu vždy doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení; soud prvního stupně tak činí toliko na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci.

23. Ústavní soud nicméně v posledně citovaném nálezu zdůraznil (srov. bod 17), že "takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání statním účastníkům, může být např. dosavadní vývoj řízení v první instanci, který zřetelně naznačuje, že jiný účastník zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně jej právně a skutkově hodnotí. Doručením stejnopisu odvolání ostatním účastníkům se jim má v takových případech umožnit, aby byli seznámeni se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohli, budou-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své protiargumenty [srov. nález ze dne 13. 6. 2013 ve věci sp. zn. II. ÚS 2404/12 (N 108/69 SbNU 751), nález ze dne 21. 11. 2008 ve věci sp. zn. III. ÚS 338/06 (N 199/51 SbNU 427), nález ze dne 26. 7. 2007 ve věci sp. zn. II. ÚS 841/07 (N 119/46 SbNU 125) a další)]." Ústavní soud nemá důvod se od tohoto výkladu v nyní projednávaném případě odchýlit. Obdobně ostatně postupoval ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 802/19 (srov. bod 16), na niž ve svém vyjádření případně odkázal vedlejší účastník řízení.

24. Pro Ústavní soud je přitom podstatné, že z obsahu napadeného rozhodnutí, a stejně tak z obsahu předcházejícího rozhodnutí okresního soudu, jednoznačně vyplývá, že stanoviska stěžovatelky a vedlejšího účastníka jsou nesouhlasná, o čemž svědčí již jen pouhý fakt, že vedlejší účastník napadl odvoláním usnesení okresního soudu, kterým bylo vyhověno stěžovatelčinu návrhu na nařízení předběžného opatření, a to právě v rozsahu požadovaném stěžovatelkou (srov. č. l. 66-67), přičemž vznesl odlišný požadavek na prozatímní úpravu styku s nezletilou (srov. usnesení krajského soudu, bod 3). Ústavní soud proto konstatuje, že postupem, kdy stěžovatelce nebylo doručeno odvolání vedlejšího účastníka řízení, čímž jí byla upřena možnost vyjádřit se k jeho obsahu, bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavní princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

25. S ohledem na zvláštnost řízení o ústavnosti předběžných opatření, považuje Ústavní soud za potřebné závěrem zopakovat svá předchozí stanoviska (srov. cit. nález sp. zn. IV. ÚS 802/19, bod 25), že není povinností obecných soudů doručovat protistraně odvolání proti usnesení o návrhu na předběžné opatření před rozhodnutím odvolacího soudu vždy a v každém případě, a to nejen s ohledem na znění § 210 odst. 1 o. s. ř., nýbrž právě proto, že mohou být případy, kdy by doručení odvolání protistraně nebylo ani účelné, ani vhodné, anebo by dokonce mohl být nevhodným doručením odvolání zmařen účel předběžného opatření, tedy mimořádného procesního institutu, který musí být do jisté míry založen na prvku překvapivosti (např. je-li navrhováno předběžné opatření z důvodu ohrožení budoucí exekuce). V nyní posuzovaném případě ovšem žádné nebezpečí zmaření účelu předběžného opatření nehrozilo a stěžovatelka tak měla po posouzení okolností nyní projednávaného případu právo na to, aby mohla v odvolacím řízení vedeném proti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření odpovídajícím způsobem reagovat.

V. Závěr

26. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019, č. j. 100 Co 208/2019-150 zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

27. Úkolem krajského soudu tedy bude posoudit danou věc znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního v tom směru, že musí poskytnout stěžovatelce možnost, aby se vyjádřila k argumentům vedlejšího účastníka řízení obsaženým v jím podaném odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí o nařízení předběžného opatření.

28. Ústavní soud nevyhověl (nijak nevyčíslené) žádosti stěžovatelky o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, doručené dne 13. 12. 2019, jelikož k tomuto opatření přistupuje jen výjimečně, a to ve skutečně odůvodněných případech. Tímto odůvodněným případem však není situace, kdy se shora popsaného pochybení dopustil pouze soud a vedlejší účastník na něm neměl vůbec žádný podíl, takže by bylo zjevně nespravedlivé, aby v jeho důsledku hradili náklady řízení stěžovatelce vedlejší účastníci.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů