// Profipravo.cz / Předběžná opatření 10.02.2017

ÚS: Rovnost účastníků řízení o předběžném opatření

V rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i právem vyjádřit se k projednávané věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je postup odvolacího soudu, který změní rozhodnutí soudu prvního stupně a vyhoví návrhu jednoho z rodičů na nařízení předběžného opatření o úpravě styku s nezletilým dítětem, aniž řádně doručí jeho odvolání druhému z rodičů, čímž mu odejme možnost jednat před soudem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3343/16, ze dne 24. 1. 2017

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhaly zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že tímto rozhodnutím a v řízení jemu předcházejícím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména právo na přístup k soudu a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 5. 2016 č. j. 0 P 305/2016-321 (ve spojení s opravným usnesením ze dne 6. 6. 2016 sp. zn. 0 P 305/2016-326) byl ve věci péče o druhou stěžovatelku (dále též jen "nezletilá") zamítnut návrh vedlejšího účastníka (otce nezletilé) na nařízení předběžného opatření podle § 76 a 102 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), kterým by mu byl upraven styk s nezletilou dcerou.

3. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně tak, že se nařizuje předběžné opatření, dle kterého je vedlejší účastník oprávněn stýkat se s nezletilou dcerou v sobotu každého třetího týdne v měsíci od 9 do 19 hodin s tím, že ji převezme a po ukončení styku vrátí do péče první stěžovatelky v místě jejího bydliště, jinak usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil; návrhu vedlejšího účastníka tak bylo vyhověno jen zčásti (pokud jde o rozsah styku).

II.
Argumentace stěžovatelek

4. V úvodu první stěžovatelka vyslovila názor, že je oprávněna ústavní stížnost podat i jménem nezletilé, přičemž argumentovala tím, že byť ona a vedlejší účastník jako její zákonní zástupci jsou ohledně rozsahu jejich práva na respektování rodinného života ve sporu a každý z nich prezentuje odlišný postoj ohledně práva na respektování rodinného života své dcery, i Evropský soud pro lidská práva připouští zastoupení nezletilého dítěte jedním z rodičů rovněž tam, kde je přítomen spor mezi rodiči, pokud stížnost podává ten z rodičů, jemuž bylo dítě rozhodnutím veřejné moci svěřeno do péče (v tomto ohledu odkázala na rozsudek ze dne 11. 12. 2014 ve věci Hromádka a Hromádková proti Rusku, stížnost č. 22909/10), navíc předmětem ústavní stížnosti není porušení výše uvedeného práva, ale práva na spravedlivý proces, které se odvíjí od absence ustanovení kolizního opatrovníka a možnosti vyjádření se k odvolání vedlejšího účastníka.

5. Dále stěžovatelky uvedly, že motivací k podání ústavní stížnosti bylo, že vedlejší účastník nemá skutečný zájem o realizaci styku, přičemž k němu nezletilá dcera nemá zachovanou citovou vazbu a styk s ním odmítá. Nelpí na dodržování procesních pravidel, avšak kdyby se mohly k odvolání vedlejšího účastníka vyjádřit, mohlo by to ovlivnit rozhodnutí městského soudu. Pokud jde o procesní postup obecných soudů, stěžovatelky poukázaly na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; č. 48/2010 Sb.), kterým bylo pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny zrušeno tehdy platné ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř., a na odlišné stanovisko JUDr. Ivany Janů, jakož i na navazující nález ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 868/12 (N 80/65 SbNU 91), přičemž vyslovily (ve stručnosti řečeno) názor, že městský (tj. odvolací) soud k odvolání oprávněné strany nemůže změnit rozhodnutí soudu prvního stupně a sám nařídit předběžné opatření, ledaže by povinná strana dostala prostor podat vyjádření k odvolání tam, kde nehrozí, že by takovým postupem došlo ke zmaření účelu předběžného opatření, jako je tomu v souzené věci, neboť styk lze realizovat až v nejbližším následujícím termínu. Zde však městský soud jako soud odvolací pochybil, když nařídil předběžné opatření formou změny rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by měly možnost vyjádřit se k podanému odvolání.

6. Ve vztahu k nezletilé se v ústavní stížnosti poukazuje na to, že byla plnohodnotným účastníkem soudního řízení, navíc stranou povinnou, neboť jí byla ukládána povinnost, sama před soudem vystupovat nemohla, a proto měla mít od samého počátku řízení ustanoveného kolizního opatrovníka, kterému mělo být odvolání taktéž doručeno. Přitom stanovisko nezletilé mohl prezentovat jak opatrovník, tak sama nezletilá, pokud by v rámci odvolacího řízení s ní byl v souladu s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte proveden pohovor.


III.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení

7. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení. Městský soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. K procesní stránce uvedl, že se nemůže vyjádřit, protože spisový materiál se nachází u soudu prvního stupně. Vedlejší účastník se nevyjádřil. Ústavní soud vyjádření účastníka stěžovatelkám k replice nezasílal, neboť neobsahovalo žádnou argumentaci, ani nové skutečnosti.

IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, jde-li o první stěžovatelku, byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Tato stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a také vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

9. Ve vztahu ke druhé stěžovatelce Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], a to s ohledem na její zastoupení první stěžovatelkou. Ústavní soud totiž v minulosti připustil možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilého dítěte, resp. jeho zastoupení jedním ze zákonných zástupců pouze v případech, ve kterých nehrozí kolize zájmů rodiče s nezletilým, což však není případ rozhodování o úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem [např. usnesení ze dne 20. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 468/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud však zohlednil, že nezletilá nebyla v řízení o nařízení předmětného předběžného opatření zastoupena kolizním opatrovníkem, a tak zde nebyl nikdo, kdo by za nezletilou mohl ústavní stížnost podat, a proto ji nemohl posoudit jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Z téhož důvodu však je třeba připustit zastoupení nezletilé jedním z rodičů v řízení o žalobě pro zmatečnost, je-li podána z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž z ústavní stížnosti neplyne, že by nezletilá tento procesní prostředek vyčerpala, což vede Ústavní soud k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 249/06); dlužno dodat, že tento zmatečnostní důvod by mohl svědčit toliko nezletilé, nikoliv první stěžovatelce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1503/2003).

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je první stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. Jádro ústavní stížnosti tvoří námitka, že se první stěžovatelka nemohla vyjádřit k odvolání vedlejšího účastníka, čímž jí byla upřena možnost před obecnými soudy skutkově a právně argumentovat. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že obvodní soud odvolání vedlejšího účastníka jí zaslal na vědomí, a to na adresu A1, a protože nebyla doručujícím orgánem zastižena, písemnost byla vhozena do její domovní schránky dne 16. 6. 2016 (viz č. l. 333 soudního spisu).

12. Za doručenou však tuto písemnost považovat nelze, neboť doručení příslušné zásilky stěžovatelkou potvrzeno nebylo, přičemž není zřejmé, že by se stěžovatelka s obsahem odvolání seznámila jinak, a aby zásilka mohla být podle § 50 odst. 1 o. s. ř. považována za doručenou, musela by být doručována na adresu pro doručování [§ 46a a § 46b písm. a) o. s. ř.], tedy buď na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, tj. A2, (viz č. l. 300), popř. na adresu místa trvalého pobytu, nebo na jinou adresu, kterou stěžovatelka předtím označila. V tomto ohledu možno zmínit, že stěžovatelka sice po vydání napadeného usnesení v protokolu sepsaném Odborem sociální problematiky Úřadu městské části Praha 5 ze dne 10. 10. 2016 (č. l. 352 soudního spisu) k žádosti obvodního soudu o sdělení faktického bydliště nezletilé uvedla, že se s nezletilou zdržuje na adrese A1, od června 2014, a že tuto informaci má obvodní a městský soud od r. 2014, jak prý má plynout z rozsudků sp. zn. 14 Nc 640/2011 a 11 Co 97/2014. Toto sdělení ovšem nekoresponduje s obsahem spisu, neboť v té době i později stěžovatelka ve svých podáních uváděla adresu A3 a stejnou adresu uvedly obecné soudy v citovaných rozhodnutích. I když se z bytu na této adrese, jak zmínil otec ve svém vyjádření (č. l. 268), odstěhovala již dne 15. 7. 2014, nová adresa ve spise uvedena není.

13. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal, že odvolání vedlejšího účastníka nelze považovat ve vztahu ke stěžovatelce za doručené. V této souvislosti připomíná, že právní fikce je v podmínkách právního státu nástrojem výjimečným, a proto musí být striktně respektovány zákonné podmínky jejího vzniku [viz např. nález ze dne 1. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 92/01 (N 115/28 SbNU 9)]; fikce doručení písemnosti podle § 50 odst. 1 o. s. ř. nemůže nastat, je-li soudem doručováno na jinou adresu než na tzv. adresu pro doručování podle § 46b o. s. ř. [viz nález ze dne 11. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 272/13 (N 106/69 SbNU 733)], a tou není místo, kterou označil vedlejší účastník, a kde stěžovatelka mohla být (dle všeho) zastižena (§ 46a odst. 1 o. s. ř.). Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než konstatovat, že obecné soudy svým postupem neumožnily stěžovatelce v řízení o nařízení předběžného opatření jednat před soudem, resp. skutkově a právně argumentovat prostřednictvím případného písemného vyjádření, když jí (řádně) nedoručily odvolání vedlejšího účastníka.

14. Výše popsaný postup obecných soudů pak zakládá rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny a současně představuje porušení principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť stěžovatelka - na rozdíl od vedlejšího účastníka - v daném soudním řízení nemohla bránit svá práva. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí městského soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost druhé stěžovatelky odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů