// Profipravo.cz / Účastníci řízení 04.03.2020

Právní zájem insolvenčního dlužníka na výsledku sporu o určení

Právní zájem dlužníka na výsledku sporu o určení (i eventuálního) neúčinnosti právního úkonu dlužníka či právního vztahu, jehož je dlužník účastníkem, je nutno posuzovat a poměřovat jeho dopady do právního postavení dlužníka. Jestliže soud uplatněnému odpůrčímu nároku vyhoví, projeví se výsledek sporu o odpůrčí žalobě v poměrech dlužníka též v tom, že ačkoli bude dlužníkovo plnění z neúčinného úkonu vymáháno do majetkové podstaty, dlužník bude třetí osobě (žalovanému) i nadále z tohoto (jinak platného) právního úkonu zavázán, a to i po skončení insolvenčního řízení (nenastane-li některý z účinků sanačních forem řešení úpadku). Již proto je tedy třeba dovozovat, že dlužník zásadně má jako vedlejší účastník na straně žalovaného právní zájem na výsledku řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce.

Obdobně je třeba posuzovat právní zájem dlužníka na výsledku sporu o určení neexistence právního vztahu, jehož je (má být) stranou.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 50/2018, ze dne 28. 11. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 93 odst. 1 o. s. ř.
§ 16 odst. 2 IZ.

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

V projednávané věci se žalobce domáhá vůči žalovanému jednak určení neexistence (a eventuálně určení neúčinnosti) úvěrového vztahu dle úvěrové smlouvy z 10. prosince 2013 ve znění dodatků a zástavního práva dle zástavní smlouvy z 22. ledna 2014, jednak určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka spočívajících ve vyplacení částky 8 800 000 Kč dne 12. května 2014 a udělení platební instrukce z 14. ledna 2014 k převodu částky 20 000 000 Kč žalovanému a konečně též zaplacení částky 28 800 000 Kč.

Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 25. září 2017, č. j. 179 ICm XY, nepřipustil vstup dlužníka (R.) do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného.

Insolvenční soud vyšel z toho, že podáním ze dne 19. dubna 2015 vstoupil dlužník do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaného, s čímž vyslovil žalobce nesouhlas. Insolvenční soud uzavřel, že dlužníkem uváděné důvody pro vstup do řízení, tedy odhodlání dlužníka bránit v předmětném řízení dobrou pověst svou, žalovaného a jeho dalších obchodních partnerů, nejsou způsobilé založit právní zájem dlužníka na výsledku řízení, neboť jeho výsledkem není (ani nemůže být) právní postavení dlužníka dotčeno. Přičemž dodal, že případné ochrany dobré pověsti osob jednajících za dlužníka lze dosáhnout jiným zákonem předpokládaným způsobem, a to žalobou na ochranu osobnosti.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Odvolací soud neshledává právní zájem na řízení v zájmu dlužníka hájit dobré jméno své, žalovaného a dalších obchodních partnerů v předmětném řízení, jenž by odůvodňoval jeho vstup do řízení. Ke stejnému závěru dospěl také ve vztahu k námitce dlužníka, že v době učinění právních úkonů, které se staly předmětem tohoto incidenčního sporu, nebyl v úpadku. Odvolací soud konstatoval, že uvedené námitky dlužníka jsou bez jakékoli relevance pro jeho případné právní postavení po ukončení předmětného řízení, a to z důvodu, že pro úspěch insolvenčního správce ve věci postačuje prokázat, že právní úkony byly učiněny v době, kdy byl dlužník již v úpadku. Jelikož byl dlužníkův úpadek již pravomocně zjištěn, nemůže být výsledkem tohoto řízení zasaženo do jeho právního postavení. Vstup dlužníka do řízení tak byl shledán odvolacím soudem za bezdůvodný a účelový.

Závěrem odvolací soud dodal, že podpora žalovaného dlužníkem jako vedlejším účastníkem proti insolvenčnímu správci se jeví odvolacímu soudu jako pokus o nepřípustný zásah do činnosti insolvenčního správce, jenž má povinnost vykonávat řádně práva a plnit povinnosti v insolvenčním řízení, a zároveň v rozporu se základní povinností dlužníka poskytnout insolvenčnímu správci potřebnou součinnost při výkonu jeho funkce. Tyto principy by tak byly dle odvolacího soudu vstupem dlužníka do tohoto řízení (na straně žalovaného) zcela popřeny.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Dlužník nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že nemá právní zájem na výsledku řízení.

Podle dovolatele právní zájem na výsledku sporu nemá být posuzován jen z hmotněprávního hlediska, ale je nutno jej posuzovat v konkrétním případě z širšího hlediska přirozeněprávního, resp. hodnotového a ve všech souvislostech daného případu. Zdůrazňuje, že vedlejší účastenství dovolatele je prostředkem, který umožní odvrátit případné nedůvodné trestní stíhání osob tvořících statutární orgán dovolatele, a též jediným efektivním prostředkem „ochrany osobnosti“ dovolatele před nepravdivými tvrzeními žalobce.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu záleží na právním posouzením otázky zda (případně za jakých okolností) má dlužník právní zájem na výsledku incidenčního sporu, v němž se insolvenční správce domáhá určení neexistence právního vztahu dlužníka a určení neúčinnosti právního jednání dlužníka. Potud jde o otázku dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.

Podle ustanovení § 93 odstavce 1 o. s. ř. platí, že jako vedlejší účastník může se vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku.

Podle ustanovení § 16 odstavce 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), je vedlejší účastenství v incidenčních sporech přípustné.

Otázkou přípustnosti vedlejšího účastenství v incidenčních sporech se zabýval Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 21. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 96/2015, uveřejněném pod číslem 51/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 51/2018“), kde k výkladu § 16 odst. 2 insolvenčního zákona, resp. § 93 o. s. ř., shrnul ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu:

1/ Vedlejší účastník stojí ve sporu vedle některé z hlavních procesních stran (žalobce nebo žalovaného) a v řízení zásadně vystupuje sám za sebe (není tedy z titulu vedlejšího účastenství osobou oprávněnou činit procesní úkony jménem hlavního účastníka).

2/ Určuje-li ustanovení § 93 odst. 3 věty první o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, rozumí se oněmi „stejnými právy a povinnostmi“ výlučně práva a povinnosti procesní povahy; vedlejší účastník proto může být například zavázán k náhradě nákladů řízení nebo mu může být náhrada nákladů řízení přiznána, je však vyloučeno, aby mu rozhodnutím ve věci samé bylo přisouzeno právo nebo byla uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu ve věci samé.

3/ Vedlejší účastenství v řízení nelze založit proti vůli účastníka, který má být tím, kdo do řízení jako vedlejší účastník vstoupil, v řízení podporován. Jestliže to podle obsahu spisu byl právě podporovaný účastník, který nesouhlasil s tím, aby další subjekt vystupoval jako vedlejší účastník řízení na jeho straně, pak tím, že tento nesouhlas v řízení uplatnil, vedlejší účastenství ukončil [postup podle § 93 odst. 2 věty druhé o. s. ř. je namístě, jde-li o návrh (nesouhlas) někoho jiného než toho účastníka, kterého má vedlejší účastník v řízení podporovat].

4/ Shora popsané závěry se prosadí i ve sporech vyvolaných insolvenčním řízením (incidenčních sporech) [k bodům 1 až 4 srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 9/2013, uveřejněného pod číslem 89/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam citované judikatury].

5/ Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, tj. právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014, uveřejněné pod číslem 74/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a tam citovanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu).

6/ Pojem právní zájem na výsledku řízení není v občanském soudním řádu blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Současně platí, že hlavním účelem a smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu tomu z účastníků řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, samozřejmě za předpokladu, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jinými slovy, jde o právní zájem na vítězství toho účastníka, jehož vedlejší účastník podporuje. Institut vedlejšího účastenství tedy neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013, včetně tam citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu).

Promítnuto do poměrů projednávané věci výše uvedené znamená, že právní zájem dlužníka na výsledku sporu o určení (i eventuálního) neúčinnosti právního úkonu dlužníka či právního vztahu, jehož je dlužník účastníkem, je nutno posuzovat a poměřovat jeho dopady do právního postavení dlužníka. Jestliže soud uplatněnému odpůrčímu nároku vyhoví, projeví se výsledek sporu o odpůrčí žalobě v poměrech dlužníka též v tom, že ačkoli bude dlužníkovo plnění z neúčinného úkonu vymáháno do majetkové podstaty, dlužník bude třetí osobě (žalovanému) i nadále z tohoto (jinak platného) právního úkonu zavázán, a to i po skončení insolvenčního řízení (nenastane-li některý z účinků sanačních forem řešení úpadku). Již proto je tedy třeba dovozovat, že dlužník zásadně má jako vedlejší účastník na straně žalovaného právní zájem na výsledku řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce.

Obdobně je třeba posuzovat právní zájem dlužníka na výsledku sporu o určení neexistence právního vztahu, jehož je (má být) stranou.

Závěr odvolacího soudu o tom, že dlužník nemá v projednávané věci právní zájem na výsledku řízení, tedy není správný.

Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatnil věřitel po právu, a jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů