// Profipravo.cz / Účastníci řízení 16.11.2016

Procesní práva vedlejšího účastníka v rozhodčím řízení

I. Vedlejší účastník nemůže vznést námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu, zakládající se na neplatnosti rozhodčí smlouvy po uplynutí propadné lhůty, kterou má hlavní účastník rozhodčího řízení.

II. Vedlejší účastník, vystupující v rozhodčím řízení na straně jednoho z účastníků, nemá legitimaci k podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5728/2015, ze dne 6. 9. 2016

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 30 zák. č. 216/1994 Sb.
§ 93 o. s. ř.

Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2015, č. j. 25 Cm 38/2014-106, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 15. dubna 2014 Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pod spisovou značkou Rsp 2487/12 (výrok pod bodem I), zamítl návrh na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodčího nálezu (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná podala v rozhodčím řízení žalobu proti žalobkyni b), v níž bylo požadováno zaplacení pěti smluvních pokut ve výši vždy 4 000 000 Kč za porušení povinností žalobkyní b) jako prodávající vyplývajících z článku X odst. 3 Smlouvy o smlouvě budoucí o prodeji části podniku ze dne 9. července 2010. Žalobce a), L. A., O. P. a Mgr. J. V. byli ručiteli této smlouvy. Žalobkyně b) dne 15. března 2013 učinila první úkon ve věci, kde nevznesla námitku nedostatku pravomoci Rozhodčího soudu. Dále bylo zjištěno, že na prvním jednání ve věci dne 23. května 2013 byla vyřešena otázka pravomoci Rozhodčího soudu, kdy ani žalovaná ani žalobkyně b) nevznesly žádné námitky, výslovně uvedli, že tyto vůči pravomoci Rozhodčího soudu nemají. Podáním doručeným dne 11. dubna 2013 žalobce a) požádal o vstup do řízení jako vedlejší účastník. V tomto podání byla vznesena námitka nedostatku pravomoci Rozhodčího soudu, námitka podjatosti všech členů rozhodčího senátu.

Soud prvního stupně dospěl závěru, že oba žalobci neplatnost rozhodčí doložky, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález ze dne 15. dubna 2014, uplatnili podle § 31 písm. b) a c) zákona o rozhodčím řízení opožděně. Ze strany vedlejšího účastníka jsou uvedené námitky v rozhodčím řízení přípustné, avšak pouze v rámci lhůty opravňující k nim podporovaného hlavního účastníka a nikoli proti jeho vůli. Dovodil, že pokud žalobkyně b) při prvním úkonu ve věci samé námitku nedostatku pravomoci rozhodců nevznesla (§ 15 odst. 2 zákon o rozhodčím řízení), a pokud jde o podjatost rozhodců, neučinila tak ani na prvním jednání ve věci, nemohl se soud s odkazem na ustanovení § 33 zákona o rozhodčím řízení uvedenými důvody zabývat.

Soud dospěl dále v závěru, že průběh rozhodčího řízení byl předvídatelný, respektující zásadu rovnosti účastníků, rozhodčí nález vydaný v takovém řízení nebyl překvapivý, a to i při absenci využití formální poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř. Není proto naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezů dle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.

Soud prvního stupně neshledal ani důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 30 písm. f) zákona o rozhodčím řízení. Podanou rozhodčí žalobou bylo žádáno zaplacení smluvní pokuty ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím (5 smluvních pokut po 4 000 000 Kč), vyhověno bylo co do částky 8 000 000 Kč s příslušenstvím (dvě smluvní pokuty po 4 000 000 Kč), zbytek nároků byl zamítnut.

K odvolání obou žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2015, č. j. 1 Cmo 56/2015-196, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, a ztotožnil se s právním posouzení věci soudem prvního stupně.

Shodně se soudem prvního stupně zaujal názor, že vedlejšímu účastníkovi nemůže běžet samostatná lhůta ke vznesení námitky nedostatku pravomoci rozhodčího soudu zakládající se na neplatnosti, resp. neexistenci rozhodčí smlouvy (§ 15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení), resp. námitky podjatosti rozhodce či neplatnosti jeho ustavení. I v případě včasnosti vznesení námitek vedlejším účastníkem k nim nikdy nemůže být přihlédnuto, jsou-li v rozporu s výslovně projevenou opačnou vůlí podporovaného účastníka.

Pokud jde o namítanou neplatnost rozhodčí smlouvy, nejsou rozhodci ex officio povinni posuzovat, zda je dána jejich pravomoc (založená mj. na platně uzavřené rozhodčí doložce mezi účastníky) k projednání věci. Procesní aktivita účastníků řízení před rozhodci – pokud jde o námitku neexistence, neplatnosti či zrušení rozhodčí smlouvy – představuje přitom zákonný předpoklad k tomu, aby stejný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu mohl být věcně posuzován soudem (§ 33 zákona o rozhodčím řízení). Z připojeného rozhodčímu spisu plyne, že žalobkyně b) (v rozhodčím řízení žalovaná) nevznesla námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu dle § 15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení ani při prvním úkonu ve věci samé (vyjádření ze dne 15. března 2013), ale ani při prvním jednání rozhodčího soudu ze dne 23. května 2013. Uplatnil-li žalobce a) (v rozhodčím řízení jako vedlejší účastník) tuto námitku až v podání ze dne 11. dubna 2013, stalo se tak opožděně a navíc v rozporu s opačnou výslovně projevenou vůli podporovaného účastníka.

Co se týče možné podjatosti rozhodců jako důvodu pro jejich vyloučení z projednání a rozhodnutí věci, vedlejší účastník sice v tomto případě vznesl námitku podjatosti rozhodců včas (v podání ze dne 11. dubna 2013), avšak proti výslovné projevené vůli podporovaného účastníka, který při prvním jednání rozhodčího soudu dne 23. května 2013 v přímém dotazu uvedl, že nemá žádných námitek proti složení ustaveného rozhodčímu senátu.

V případě důvodu zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení odvolací soud uvedl, že základem vymezeného žalobního skutku byla smluvní pokuta sjednána za porušení smlouvy o smlouvě budoucí. Z vydaného rozhodčího nálezu ze dne 15. dubna 2014 přitom plyne, že žalobou vylíčení skutek nebyl rozhodčím soudem posouzen jinak. K projednání věci samé byla rozhodčím soudem nařízena celkem 3 ústní jednání, kde byly za přítomnosti účastníků (i vedlejšího účastníka na straně žalované) provedeny veškeré důkazy jimi navržené se zachováním plné možnosti vyjádření k nim. Odvolací soud tudíž neshledal porušení zásady rovnosti účastníků rozhodčího řízení v absenci poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř.

K důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení odvolací soud uvedl, že napadený rozhodčí nález ukládá povinnost k zaplacení peněžité částky, tedy plnění, které není v rozporu s tuzemským právem či veřejný pořádkem. Neshledal proto důvod rozrušení rozhodčímu nálezu ani dle tohoto ustanovení.

Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním oba žalobci. Žalobce a) spatřuje přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadený rozsudek, kterým bylo odvolací řízení skončeno, závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování Nejvyššího soudu nebyly vyřešeny, a to 1) zda vedlejší účastník může v rozhodčím řízením vznést námitku nedostatku pravomoci rozhodců, i když hlavní účastník takovou námitku při svém prvním úkonu nevznesl, a zda tak musí vedlejší účastník učinit nejpozději do prvního úkonů ve věci hlavního účastníka, a 2) zda v případě neexistence rozhodčí smlouvy, k jejímuž uzavření za akciovou společnost je podle stanov a zápisu v obchodním rejstříku nutný hlas všech členů představenstva společnosti, lze založit pravomoc rozhodců jen tím, že taková společnost jednající pouze předsedou představenstva nevznese námitku nedostatku pravomoci rozhodců při svém prvním úkonu.

Dovolatel je přesvědčen, že podle ustanovení § 15 odst. 2 ZRŘ žalobce a) coby vedlejší účastník mohl vznést námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu zakládající se na neexistenci rozhodčí smlouvy při svém prvním úkonu v řízení. Z žádného zákonného ustanovení přitom nevyplývá, že by vedlejší účastník nemohl samostatně při svém vstupu do rozhodčího řízení vznést námitku nedostatku pravomoci rozhodců a že ji může vznést pouze do prvního vyjádření hlavního účastníka ve věci samé. Právo žalobce a) na podání námitky nedostatku pravomoci rozhodců nelze spojovat s prvním úkonem žalobkyně b) i proto, že vedlejší účastník především jedná v řízení toliko sám za sebe, byť v zájmu hlavního účastníka řízení. Jen z pouhé nečinnosti procesního zástupce žalobkyně b) nelze vyvozovat, že by námitka nedostatku pravomoci rozhodčího soudu vznesená žalobcem a) byla v rozporu s výslovně projevenou vůli žalobkyni b).

Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že k námitce nedostatku pravomoci vznesené žalobcem a) není možné přihlédnout, pak i v takovém případě by podle žalobce a) bylo nutné rozhodčí nález v souladu s ustanovením § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení zrušit, poněvadž pravomoc rozhodčího soudu nebyla v tomto případě založena, jelikož mezi stranami rozhodčího řízení nikdy nebyla uzavřena písemná rozhodčí smlouva. V tomto odkazuje žalobce a) na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012).

Žalobce a) proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně b) ve svém dovolání namítá, že odvolací soud se při řešení otázky následků absence poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř., otázky předvídatelnosti rozhodnutí, otázky poskytnutí možnosti věc před rozhodci projednat, otázky zachování rovnosti stran a tedy také existenci důvodů umožňujícího zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že rozhodnutí rozhodčího soudu je překvapivé, jelikož v odůvodnění rozhodčího nálezu soud opakovaně uvádí, že žalobce a) a žalobkyně b) neunesli důkazní břemeno, aniž by během projednávání sporu rozhodčí soud této otázce věnovat jakoukoli pozornost.

Druhým důvodem překvapivosti rozhodnutí je, že rozhodčí senát rozhodl tak, že namísto požadovaných pěti samostatných nároků na zaplacení smluvních pokut, každé ve výši 4 000 000 Kč, přisoudil žalobci (v rozhodčím řízení žalované) nárok na zaplacení částky 8 000 000 Kč z titulu rozhodčím soudem formulovaných dvou souhrnných smluvních pokut. Toto posouzení věci nemá oporu v žádném z tvrzení či návrhu kteréhokoli z účastníků rozhodčího řízení. Toto je i důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f) ZRŘ, jelikož se dle dovolatelky jedná o plnění nedovolené či nemožné, neboť jde o plnění, které je zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého obchodního styku. A takovému plnění nelze poskytnout právní ochranu.

V závěru žalobkyně b) navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná namítá, že dovolání není přípustné, ani důvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.

Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně a) je přípustné podle § 237 o. s. ř. , neboť dovolatelkou vymezené právní otázky, zda vedlejší účastník může v rozhodčím řízení vznést námitku nedostatku pravomoci rozhodců, i když hlavní účastník takovou námitku při svém prvním úkonu nevznesl, a zda tak musí vedlejší účastník takovou námitku učinit nejpozději do prvního úkonu ve věci hlavního účastníka, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolání žalobkyně b) není přípustné, jelikož otázky vznesené v dovolání nezakládají přípustnost dovolání.

Dovolání však není důvodné.

ZRŘ postavení vedlejšího účastníka neupravuje. Podle § 14 odst. 2 Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „Řád“) vedlejší účastník nemá právo na jmenování rozhodce. Dále je třeba vyjít podle § 30 ZRŘ z přiměřené aplikace úpravy vedlejšího účastenství v občanském soudním řádu v ust. § 93. Vedlejší účastník je osoba odlišná od účastníka samotného, která se neúčastní řízení, proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků, neboť na jeho úspěchu v řízení má právní zájem. Vedlejší účastník proto nemůže mít více procesních práv, než má sám hlavní účastník řízení. Může-li hlavní účastník podle § 15 odst 2 a § 33 ZRŘ vznést námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu zakládající se na neplatnosti, resp. neexistenci rozhodčí smlouvy nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé, nemůže být tato lhůta prodlužována vedlejšímu účastníku. Hlavní účastník v této lhůtě námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy nevznesl. Jedná se o lhůtu propadnou, která nemůže být prodlužována ani tím že by tuto námitku mohl vznést poté vedlejší účastník. Vedlejší účastník nemůže vznést námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu, zakládající se na neplatnosti rozhodčí smlouvy po uplynutí propadné lhůty, kterou má hlavní účastník rozhodčího řízení, jenž ji může vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkající se věci samé. Vedlejší účastník, vystupující v rozhodčím řízení na straně jednoho z účastníků, nemá legitimaci k podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Již z tohoto důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu správné, aniž by bylo třeba zabývat se dalšími námitkami odvolatele.

Žalobce a) nadto nebyl vůbec aktivně legitimován k podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, neboť podle § 31 ZRŘ platí, že za dále stanovených podmínek obecný soud zruší rozhodčí nález na návrh kterékoliv strany rozhodčího řízení. Touto stranou však není vedlejší účastník vystupující v rozhodčím řízení na straně jednoho z účastníků. Subjektivní přípustnost žalobce a) k této žalobě nelze dovodit ani z občanského soudního řádu. Podle § 231 odst. 1 o. s. ř. může žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost podat i vedlejší účastník. Řízení o zrušení rozhodčího nálezu ovšem není ani opravným prostředkem proti rozhodčímu nálezu, ani se nejedná o návrh na obnovu řízení podle občanského soudního řádu (obdobně viz BĚLOHLÁVEK, Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, Komentář. 2. vydání C.H. Beck, 2012, ISNB 978-80-7179-342-7,s.1066-1067). Stejně tak není vedlejší účastník legitimován k podání dovolání (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4231/2008).

Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž správné a dování žalobce a) proto Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Žalobkyně b) v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé. Tato námitka není případná a nezakládá přípustnost podaného dovolání, jelikož v řízení před soudy nebylo zjištěno, že by došlo k porušení rovnosti stran a předvídatelnosti rozhodčího řízení.

Rozhodčí nález samozřejmě nesmí být, stejně jako rozsudek, nepředvídatelný a překvapivý. Nepředvídatelnost rozhodnutí je dána zejména tam, kde jsou účastníci řízení „zaskočeni“ jiným právním posouzení věci rozhodci, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska tímto orgánem zastávaného právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Jestliže však byl účastník rozhodčího řízení s obsahem žaloby seznámen a věděl, jaký nárok a v jaké výši je proti němu žalovaným uplatňován, byl mu dán dostatečný prostor pro jeho procesní obranu a navržení všech rozhodných důkazů – zásadně bez poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (viz JIRSA, Jaromír. Jak se dnes snáší rozhodčí řízení s občanským soudním řádem aneb několik úvah na věčné téma podpůrného použití o. s. ř. na řízení před rozhodci. Publikováno 8. 12. 2015. Dostupné na http://www.pravniprostor.cz/clanky/procesni-pravo/jak-se-dnes-snasi-rozhodci-rizeni-s-obcanskym-soudnim-radem-aneb-nekolik-uvah-na-vecne-tema-podpurneho-pouziti-o-s-r-na-rizeni-pred-rozhodci).

Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené rozhodovací praxi soudů považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, oba in www.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010). V posuzovaném rozhodčím řízení však takováto procesní situace nenastala; dovolatelce nelze přisvědčit, že rozhodčí soud založil právní závěr, které z požadovaných smluvních pokut je žalobkyně b) povinna zaplatit, a které nikoliv, na základě provedeného dokazování ve věci, což i podrobně odůvodnil. V rozhodčím řízení bylo žádáno zaplacení pěti smluvních pokut po 4 milionech korun, celkem 20 milionů Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. Skutečnost, že nárok na žalovanou část dvou smluvních pokut byl uplatněn v rozhodčím řízení oprávněně na základě žalobou uplatněných důvodech, tak dovolatelku nemohla zaskočit.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nic nemění na svém závěru vyjádřeném v rozsudku ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, že v rozhodčím řízení se přiměřeně použije ustanovení § 118a o. s. ř., přičemž zdůrazňuje, že argumentace odvolacího soudu, že nedostatek poučení podle přiměřeného použití § 118a o. s. ř. á. Nicméně ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu nevyplývá, že by rozhodčí senát v dané věci postupoval v rozporu s tímto ustanovením. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, in www.nsoud.cz, či usnesení ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněné pod č. C 4255 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-4, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 1. listopadu, sp. zn. II ÚS 532/06 odmítl). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo194/2006, in www.nsoud.cz).

Žalobkyně b) dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil, že plnění uložené rozhodčím nálezem je nedovolené a nemožné. Dovolací soud například v rozsudku ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, uveřejněném pod číslem 46/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz, dovodil, že za „nedovolené“ lze považovat plnění, které není aprobováno vnitrostátním právem. Půjde o plnění, které je vyhrazeno jen některým subjektům, zejména státu, nebo podléhající státnímu dozoru či státnímu povolení (například výbušniny, střelné zbraně, drogy, nerostné bohatství, část lidského těla a podobně), u nichž je možno dispozice s nimi omezené či vyloučené. Vycházeje z této povahy rozhodčího řízení, jehož smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitého druhu sporu ze soudu na rozhodce, a z důvodu, pro který může být dozorčí nález zrušen, lze dovodit, že úmyslem zákonodárce bylo vyloučit soudní přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu, to je správnost skutkových zjištění a právní posouzení věci; měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího nálezu. V řízení o zrušení rozhodčího nálezu není umožněn hmotněprávní přezkum rozhodčího nálezu. A proto námitka, že rozhodčí nález je v rozporu s dobými mravy a poctivým obchodním stykem, není důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení. V projednávané věci tak plnění uložené žalobcům nelze považovat za nemožné či nedovolené.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl dovolání žalobkyně b) podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 1 000 Kč [§ 7 bod 3, § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 273 Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů