// Profipravo.cz / Vyloučení soudců 24.01.2025
ÚS: Důvody pro vznik pochybností o nepodjatosti soudce
I. Existují-li mezi soudcem rozhodujícím ve věci a právním zástupcem jednoho z účastníků řízení bývalé kolegiální vztahy a další vazby v profesní sféře, není to samo o sobě důvodem vyloučení soudce (§ 14 o. s. ř.). Naplnění práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) vyžaduje zhodnotit povahu a intenzitu vztahu, který existuje mezi soudcem a zástupcem účastníka řízení.
II. S ohledem na záruku nestranného soudce (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) může být důvodem pro pochybnosti o nepodjatosti soudce (§ 14 o. s. ř.) to, pokud disponuje mimoprocesně zjištěnými informacemi o věci, která je mu přidělena k projednání a rozhodnutí, zjištěnými tak, že ještě před zahájením řízení o věci hovořil s jednou ze stran řízení (nebo jejím zástupcem).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2404/23, ze dne 27. 11. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatel tvrdí, že výše uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na rovnost účastníků v soudním řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).
2. Podstatou jeho námitek je, že v soudním řízení, v němž vystupoval jako žalobce, byl u soudu prvního stupně pro pochybnost o nepodjatosti vyloučen soudce, kterému věc napadla, ač u něj z objektivního pohledu pochybnosti o jeho nepodjatosti nebyly. Tvrdí, že věc byla potom přidělena soudci, který naopak podjatý byl, ale přesto nebyl z projednání a rozhodování věci vyloučen. Vyjadřuje podezření, že šlo o účelovou "řízenou soudní výměnu".
(…)
VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
28. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)].
29. Tímto prizmatem Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a napadená rozhodnutí. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
a) Právo na zákonného soudce - obecná východiska
30. Z ústavněprávního pohledu je třeba považovat za klíčovou otázku posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace § 14 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k základnímu právu na zákonného soudce, zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny. Právo na zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu části veřejné moci svěřené soudům. Integrální součástí práva na soudní ochranu, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a dalších subjektů v právo a právní stát [viz nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255)].
31. Nestrannost je především subjektivní psychickou kategorií vyjadřující psychický vztah soudce k věci v širším slova smyslu (tedy k předmětu řízení, k jeho účastníkům nebo jejich zástupcům), o němž je schopen nejpřesněji referovat jen on sám (stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st 58/23, bod 17). Takto pouze vnitřně pojatá kategorie nestrannosti by ovšem v demokratickém právním státě byla nedostatečnou zárukou férového soudního řízení, a proto je doplněna rovněž o kritérium nestrannosti z hlediska objektivního. Pro její posouzení není podstatné jen její hodnocení z hlediska vnějšího pozorovatele (např. účastníka řízení), nýbrž také to, zda reálně existují objektivní okolnosti, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce má skutečně nezaujatý vztah k věci v širším slova smyslu (nález sp. zn. I. ÚS 371/04). Při posuzování soudcovské nestrannosti je tak nutno vycházet nejen z přesvědčení konkrétního soudce, ale také z dostatečně objektivních a viditelných záruk vylučujících rozumnou pochybnost o jeho nestrannosti [viz nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)]. Nestrannost sice nemůže být nikdy postavena zcela najisto (ve vztahu k subjektivní nestrannosti se presumuje, dokud není prokázán opak), nicméně k odpovědi na ni se lze přiblížit rozborem objektivních skutečností, které by mohly v případě konkrétního soudce nestrannost zpochybňovat.
32. Obdobné principy plynou také z čl. 6 odst. 1 Úmluvy [viz např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") Micallef proti Maltě ze dne 15. 10. 2009, stížnost č. 17056/06, bodech 93 až 99, nebo Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10, body 73 až 78]. Z hlediska tzv. subjektivního testu (zaměřeného na vnitřní přesvědčení soudce) ESLP judikuje, že lze nestrannost předpokládat, není-li prokázán opak. Test objektivní nestrannosti spočívá v posouzení, zda nezávisle na vlastním chování soudce existují ověřitelné okolnosti vyvolávající pochybnosti o jeho nestrannosti. Při rozhodování, zda v daném případě existuje legitimní důvod k obavě, že konkrétní soudce není nestranný, je subjektivní vnímání účastníka řízení sice důležité, nikoli však určující. Rozhoduje to, zda tato obava může být považována za objektivně oprávněnou (viz např. rozsudek Pétur Thór Sigurđsson proti Islandu ze dne 10. 4. 2003, stížnost č. 39731/98, bod 37).
33. Jak plyne z judikatury ESLP, důvodné pochybnosti o nepodjatosti může vyvolávat vztah soudce k jednomu z účastníků řízení, který má dlouhotrvající, úzký a honorovaný profesní charakter (viz např. rozsudek Pescador Valero proti Španělsku ze dne 17. 6. 2003, stížnost č. 62435/00), ale také osobní vztahy mezi soudcem a právním zástupcem jednoho z účastníků soudního řízení (viz výše odkazovaný rozsudek Micallef proti Maltě). Šíření informací o právu a judikatuře prostřednictvím pedagogické nebo publikační činnosti ESLP považuje za součást výkonu funkce soudce, na což obdobně nahlíží i Ústavní soud [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/21 ze dne 17. 3. 2022; z téhož pohledu vychází § 83 a § 85 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Jsou-li ovšem i profesní vztahy soudce s jednou ze stran řízení pravidelné, úzké a honorované, mohou podle ESLP vyvolávat pochybnosti o nepodjatosti (viz rozsudek ESLP Syndicat national des journalistes a další proti Francii ze dne 14. 12. 2023, stížnost č. 41236/18).
34. Podle Ústavního soudu k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti soudce je důvodné pochybovat, zda bude moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně jde o případy, kdy je tentýž soudce současně na straně účastníka řízení či svědka, případně kdyby mohl být v řízení dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li soudce k účastníkům řízení či jejich zástupcům příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah či vztah ekonomické závislosti [např. nález sp. zn. II. ÚS 741/21 ze dne 2. 8. 2021 (N 136/107 SbNU 125), bod 17].
35. Vztah soudce k věci nebo účastníkům nebo jejich zástupcům je nutno posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek ? z hlediska povahy tohoto vztahu a jeho intenzity, např. zda je bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný (nález sp. zn. II. ÚS 105/01). Existenci společenských vztahů mezi členy různých právnických profesí lze předpokládat, podstatné ovšem je rozlišovat mezi nimi podle právě uvedených hledisek (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3619/19 ze dne 11. 8. 2020).
36. Vyloučení soudce pro pochybnost o nepodjatosti tedy představuje výjimečný institut. Porušení práva na zákonného soudce totiž představuje i opačná situace, kdyby došlo k vyloučení soudce navzdory nedostatku důvodů pro tento postup [srov. nález sp. zn. I. ÚS 629/20 ze dne 4. 8. 2020 (N 158/101 SbNU 105)].
b) Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
37. Stěžovatel namítá, že mu byl jednak odejmut jeho zákonný soudce (JUDr. G.), jednak to, že místo něj rozhodoval soudce podjatý (JUDr. W.). Logika práva na zákonného soudce v kontextu dané věci vyžaduje nejprve posoudit, zda nedošlo k porušení stěžovatelových práv v souvislosti s vyloučením JUDr. G.; pak by bylo již nadbytečné se zabývat tím, zda měl být z rozhodování věci vyloučen JUDr. W. jako soudce, kterému byla poté věc přikázána k rozhodování.
i) Vyloučení soudce JUDr. G.
38. Stěžovatel v ústavní stížnosti ? zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu a ESLP ? akcentoval skutečnost, že pro posouzení důvodů pro vyloučení soudce vedle subjektivního přesvědčení soudce (tzv. subjektivní test nestrannosti) hraje stěžejní roli to, jak se věc může jevit vnějšímu pozorovateli na základě existence skutečností vedoucích k důvodným pochybnostem o nestrannosti daného soudce (tzv. objektivní test nestrannosti).
39. Ústavní soud však nemůže přisvědčit tomu, že by k vyloučení JUDr. G. došlo jen na základě vlastního subjektivního závěru soudce bez posouzení věci z objektivní, tedy jevové stránky věci. Naopak má za to, že už samo oznámení JUDr. G. o skutečnostech potenciálně zakládajících důvody podjatosti (č. l. 27 spisu krajského soudu) je formulováno tak, že se nevyjadřuje k podjatosti ze subjektivního pohledu (jinak řečeno, soudce v něm neuvedl, že se cítí podjatý, ani neuvedl opak). Zaměřil se na předestření skutečností, u nichž usuzoval, že mohou z objektivního pohledu zavdávat důvod k pochybnostem o jeho nepodjatosti (tím naplnil svoji povinnost stanovenou § 15 odst. 1 o. s. ř.). Způsob, jímž se tomuto problému věnoval v řízení o žalobě pro zmatečnost vrchní soud a Nejvyšší soud, taktéž jasně svědčí o tom, že se zabývaly stránkou jevovou, nikoli tím, zda by JUDr. G. nepřistupoval k věci nestranně z pohledu svého skutečného vnitřního (psychického) přístupu k věci.
40. Ústavní soud dále přisvědčuje závěru obecných soudů, že skutečnosti uvedené JUDr. G. v oznámení byly způsobilé vyvolat objektivně podložené pochybnosti o jeho nepodjatosti.
41. JUDr. G. v oznámení uvedl, že od tehdejší právní zástupkyně vedlejší účastnice získal informace o věci tzv. mimoprocesní cestou, tj. mimo vedené řízení. Ač uvedl, že tyto informace byly pouze "obecného" charakteru, nemění to nic na tom, že disponoval určitými informacemi přímo od jednoho z účastníků řízení. Disponuje-li soudce informacemi získanými procesně nepřípustným způsobem, nelze vyloučit riziko, že v jeho úsudku a rozhodnutí ve věci takové informace sehrají ? vědomě či nevědomě ? určitou, byť ne nutně rozhodující roli. Současně nelze nikdy zcela vyloučit pochybnosti o konkrétním obsahu takto získaných informací. Informace získané od jedné ze stran sporu mimoprocesní cestou současně nevyhnutelně staví účastníky řízení do nerovného postavení. To zpochybňuje, že se soudce nadále jeví jako nestranný soudce ? jinými slovy, zakládá poměr soudce k věci a vyvolává z objektivního pohledu pochybnosti o jeho nepodjatosti [obecně srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Nd 104/2019 ze dne 27. 3. 2019 či nález sp. zn. I. ÚS 629/20, bod 18; z literatury viz § 14 (Důvody vyloučení). In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 3].
42. Informace o tom, že JUDr. Z. je bývalá spolužačka JUDr. G., příležitostně se stýkají a udržují dobré vztahy, pak dokládá to, v jakém kontextu k rozhovoru mezi nimi došlo, či jinak řečeno, vysvětluje jej tím, že mezi nimi existuje určitý vztah a stýkají se.
43. Stěžovatel však namítá, že tvrzení, na němž se tento závěr zakládá, nebylo nikdy "objektivizováno", bylo "přijímáno nekriticky jako dogma" a k vyloučení JUDr. G. došlo na základě "mechanického postupu". Jinak řečeno, stěžovatel namítá, že skutečnosti uvedené JUDr. G. nebyly prověřeny a nezakládaly se na pravdě. Zpochybňuje jednak to, zda k takovému rozhovoru mezi JUDr. G. a JUDr. Z. "ještě před podáním žaloby" mohlo dojít, jednak to, zda mohl být jeho obsah relevantní k předmětu řízení. Poukazuje zejména na to, že sám byl ve věci žalobcem určujícím předmět sporu, zatímco JUDr. Z. zastupovala žalovanou, a tak nemohla mít o věci žádné relevantní informace před podáním žaloby.
44. Stěžovatelovu argumentaci, že JUDr. Z. nemohla disponovat žádnými relevantními informacemi, nepokládá Ústavní soud za přesvědčivou. Zaprvé, pro to, aby mohl JUDr. G. s JUDr. Z. o věci v obecné rovině hovořit, nebylo nutné, aby byla seznámena s přesným obsahem stěžovatelovy žaloby. Spor stěžovatele s vedlejší účastnicí plynul z vývoje poměrů v obchodní společnosti, představoval v podstatě spor mezi stěžovatelem a jinými osobami ve vedení této obchodní společnosti a JUDr. Z. byla s poměry této obchodní společnosti i podle stěžovatele blízce obeznámena (uvedl, že zasedala v jejích orgánech a "řídila její každodenní právní agendu"). Lze si tudíž představit, že mohla mít od vedlejší účastnice povědomost o věci ještě předtím, než stěžovatel podal žalobu. Ovšem zadruhé, lze předpokládat, že konkrétní informace o sporu musely ještě před podáním žaloby plynout z toho, že se stěžovatel před podáním žaloby na vedlejší účastnici obrátil dopisem mimosoudně, jak uvedl v žalobě (č. l. 7 verso spisu krajského soudu). Tento dopis měla vedlejší účastnice obdržet 12. 10. 2015 (do datové schránky) či 2. 11. 2015 (poštou). Zatřetí, je nutno vzít v potaz, že věc byla přidělena krajskému soudu až 1. 6. 2016 a až v návaznosti na to JUDr. G. předložil své oznámení. I kdyby tedy Ústavní soud připustil, že protistrana o vznášeném nároku neměla ponětí až do odeslání v žalobě zmíněné předžalobní výzvy, existoval časový prostor, v němž mohlo dojít k obecnému rozhovoru o věci mezi JUDr. G. a JUDr. Z., o němž JUDr. G. informoval předsedkyni soudu.
45. Ústavní soud dodává, že vzhledem k právě uvedenému už není nezbytné se zabývat tím, zda by samotný vztah mezi JUDr. G. a JUDr. Z. představoval důvod pochybovat o nestrannosti JUDr. G. Taktéž skutečnost, zda oznámení JUDr. G. poskytovalo dostatečnou oporu pro závěr Nejvyššího soudu, že mezi ním a JUDr. Z. existoval "osobně přátelský vztah" (viz bod 17 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1718/2023), není pro tento dílčí závěr rozhodná.
46. Pouze nad rámec věci proto Ústavní soud poukazuje na to, že vyjádření JUDr. G. na č. l. 27 soudního spisu pro závěr o "osobním přátelském vztahu" neposkytuje zcela jasnou oporu. JUDr. G. se nevyjádřil dostatečně detailně k tomu, v jakém společenském kontextu se s JUDr. Z. "příležitostně stýká" ani jaký charakter jejich "dobrý vztah" má. Jeho vyjádření umožňuje také interpretaci, že JUDr. G. se svou bývalou spolužačkou setrvává v občasném kontaktu, k němuž dochází při pracovních či společenských odborných příležitostech (konference, sdílený okruh známých v příbuzných profesích apod.), lze jej tedy považovat za "profesní přátelství", které ale postrádá výraznější osobní rozměr a nevyznačuje se vyšší intenzitou vzájemného vztahu. Takové "profesní přátelství" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 16 Kss 1/2017-183 ze dne 24. 5. 2017, body 46 až 48) by samo o sobě důvodem pro vyloučení být nemuselo. V tom je třeba přiznat jistou relevanci názoru stěžovatele, že to, jak JUDr. G. popsal svůj vztah k JUDr. Z., pro jeho vyloučení nemuselo postačovat. Rozdílnost možných interpretací podaného oznámení jen dokládá nutnost, aby soudci, kteří oznamují existenci skutečností významných pro posouzení jejich nepodjatosti, dbali o určitost a dostatečnou detailnost svých vyjádření představujících stěžejní podklad pro rozhodování o jejich vyloučení.
47. Hodnocení, nakolik byl takový rozhovor o věci vhodný z hlediska naplnění zásad profesní etiky soudce či advokáta, či dokonce jejich zákonem uložených povinností, nehraje roli pro závěr, který je nutno z něj nutno dovodit pro posouzení pochybností o nepodjatosti JUDr. G. I kdyby se takovým rozhovorem jeho účastníci mohli dopustit porušení svých povinností, podle Ústavního soudu to nijak nezpochybňuje věrohodnost informace, že takový rozhovor proběhl.
ii) Pochybnosti o nepodjatosti soudce JUDr. W.
48. Úvodem je vhodné poznamenat, že k důvodům pro vyloučení JUDr. W. se v průběhu obou řízení (ve věci samé a v řízení o žalobě pro zmatečnost) vyjádřily soudy všech stupňů, některé opakovaně. To koresponduje s tím, že úkolem obecných soudů je dbát o ochranu základních práv (čl. 4 Ústavy), zejména promítají-li se ústavně zaručená práva do podústavní úpravy (jako je tomu v případě vyloučení soudce pro podjatost podle § 14 o. s. ř. a násl.).
49. V tomto případě ovšem počet instancí, kterým stěžovatel námitky proti JUDr. W. předložil, poněkud nekoresponduje s rozsahem věcného přezkumu, který byl skutečně proveden. Ve věci samé se jim sice věnoval i Nejvyšší soud v prvním rozhodnutí, které stěžovatel ústavní stížností nenapadá. Vzhledem k tomu, že na toto posouzení účastníci řízení poukazovali, k němu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud reagoval na tvrzení stěžovatele poměrně obecně, pouze odkazem na to, že nebyla tvrzena žádná ze skutečností, která podle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zakládá důvody pro vyloučení (s odkazem na konkrétní soudní rozhodnutí). Neobsahovala však vysvětlení, proč stěžovatelem uvedené důvody konkrétně neobstojí. Pro nynější řízení je nicméně podstatnější míra, v níž se dostalo stěžovatelovým námitkám přezkumu v řízení o žalobě pro zmatečnost. Podle závěru Nejvyššího soudu krajský soud při rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost posoudil tento aspekt věci podle zcela nesprávného právního názoru. Z nesprávného právního názoru vycházel následně i vrchní soud. To Nejvyšší soud "zhojil" tím, že nesprávný právní názor měl v jeho rozhodnutí jen "podpůrnou úlohu". Ústavní soud není přesvědčen o tom, že v kontextu rozhodnutí vrchního soudu měla úvaha o nezbytnosti argumentovat v žalobě pro zmatečnost novými skutečnostmi jen "podpůrnou úlohu". Ovšem i když tato úvaha byla součástí rozhodovacích důvodů (ratio) rozhodnutí, lze přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že vrchní soud se okrajově "dopustil" také vyjádření právního názoru na věc samu, byť tak učinil zcela stručnou, skoupě odůvodněnou úvahou. Podrobnější vypořádání stěžovatelových argumentů tak lze nalézt až v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Ten kvazimeritorním posouzením významně doplnil dosavadní nedostatečné úvahy nižších obecných soudů rozhodujících o žalobě pro zmatečnost.
50. Proto se Ústavní soud zaměří na to, zda obstojí důvody uváděné Nejvyšším soudem v jeho posledním rozhodnutí, a to jednak z pohledu řádného odůvodnění soudního rozhodnutí [čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1898/21 ze dne 30. 9. 2021 (N 169/108 SbNU 90)], jednak z pohledu práva na zákonného soudce. Dospěl k závěru, že ústavním požadavkům dostojí. Ke kvalitě odůvodnění postačí uvést tolik, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je přezkoumatelné a srozumitelně se věnuje podstatě stěžovatelových námitek, ačkoli v podobě omezené tím, že stěžovatelovo dovolání bylo shledáno nepřípustným.
51. Není sporu o to, že mezi JUDr. W. a JUDr. H. určité vazby existovaly, a to ve třech ohledech: (i) šlo o bývalé kolegy z téhož soudu, (ii) které pojily akademické vazby a (iii) společně se podíleli na publikační a osvětové činnosti. Stěžovatel rozporuje především to, co z těchto vazeb lze dovodit.
52. Co se týče hodnocení vlivu předchozího profesního působení u téhož soudu [ad (i)], Ústavní soud přisvědčuje stěžejnímu závěru Nejvyššího soudu, že vztahy vznikající na soudním pracovišti nepřekračující standardní kolegiální rámec nezavdávají důvod pochybovat o nepodjatosti soudců. Tento závěr Nejvyšší soud podpořil přiléhavými odkazy na vlastní judikaturu. Ta se ovšem podle stěžovatele týkala pouze situace, kdy byla podjatost spatřována ve vztazích mezi soudci rozhodujícími v téže věci. Projednávaná věc se má údajně odlišovat tím, že šlo o vztah mezi soudcem a bývalým soudcem v pozici zástupce účastníka řízení. K tomu stěžovatel poukazuje na právní názor vyjádřený v usnesení sp. zn. 4 Nd 99/2008. Jím Nejvyšší soud vyloučil skupinu soudců z důvodu, že zástupkyní jednoho z účastníků řízení byla soudkyně téhož soudu, přičemž uvedl: "Vztahy mezi soudci nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec nemají samy o sobě povahu důvodů vyloučení podle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř., jestliže by tyto důvody spočívaly pouze v tom, že se soudci navzájem znají, protože jsou pro výkon funkce zařazeni na stejném soudu. Na rozdíl od toho dlouholetý kolegiální vztah soudce k účastníku řízení, který dříve působil nebo stále působí na témže pracovišti, je důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce."
53. Ústavní soud k tomu zaprvé podotýká, že právě citovaný závěr nepovažuje za ustálený v judikatuře Nejvyššího soudu. Kupříkladu v pozdějším usnesení sp. zn. 22 Nd 104/2019 ze dne 27. 3. 2019 Nejvyšší soud projednávanou situaci odlišil od situace řešené v usnesení sp. zn. 4 Nd 99/2008. Zdůraznil, že ač byl žalovaným soudce působící u téhož soudu, který vedl řízení, soudci, jejichž podjatost byla namítána, s ním měli pouze běžné kolegiální vztahy a nevyjádřili pochybnosti o své nepodjatosti. Ostatně jen nedlouho před vydáním usnesení, jehož se stěžovatelka dovolává, Nejvyšší soud připustil i právní názor opačný, když v usnesení sp. zn. 4 Nd 19/2008 ze dne 7. 2. 2008 naznačil, že působil-li dříve soudce u téhož soudu jako účastník řízení, jenž je profesí soudce, není to samo o sobě důvodem pro jeho vyloučení. Zdá se tedy, že judikatura Nejvyššího soudu nestojí na tom, že je-li zástupcem účastníka řízení či účastníkem řízení současný či bývalý soudce téhož soudu, musí dojít k vyloučení všech soudců, kteří s ním navázali kolegiální vztah založený pouhým působením na stejném soudním pracovišti.
54. Zadruhé, závěr, kterého se stěžovatel s odkazem na usnesení sp. zn. 4 Nd 99/2008 dovolává, není podle Ústavního soudu z pohledu čl. 38 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy opodstatněný. Obecně vůči zástupcům účastníků řízení platí, že je třeba hodnotit individuálně charakter a povahu jejich vztahu k osobě soudce. To vyplývá z judikatury Ústavního soudu, citované výše, stejně jako z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení sp. zn. 28 Nd 225/2023 ze dne 23. 6. 2020 nebo sp. zn. 21 Cdo 23/2015 ze dne 26. 3. 2015), a tentýž závěr lze najít též v odborné literatuře (viz komentář k § 14 o. s. ř. In: JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. 1. část. Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer, cit. dle ASPI podle právního stavu k 1. 1. 2023). Není zřejmý důvod, proč by se toto obecné pravidlo mělo uplatnit jinak, je-li zástupcem účastníka řízení bývalý soudce. Není-li z hlediska možné podjatosti bez dalšího problematický kolegiální vztah mezi soudci rozhodujícími v téže věci, potom nelze za automaticky problematický považovat ani bývalý kolegiální vztah k právnímu zástupci účastníka řízení. Jde totiž stále jen o vztah, který má profesní charakter a nevyznačuje se nijak vysokou intenzitou (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 274/09 ze dne 24. 3. 2009, v němž Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou stížnost proti nevyloučení soudců v řízení, kde byl žalovaným přísedící u téhož soudu). Na závěr o čistě profesní a profesionální povaze vzájemného vztahu nemá vliv ani to, že se měl JUDr. H. ujmout zastupování vedlejší účastnice "brzy" poté, co se vzdal funkce soudce (k tomu došlo na počátku roku 2015, jak plyne z dostupných rozvrhů práce krajského soudu, čili do převzetí zastoupení v srpnu 2016 uplynulo přes rok a půl).
55. Stěžovatel tvrdil, že mezi JUDr. W. a JUDr. H. musel existovat intenzivnější než jen běžný kolegiální vztah, jelikož šlo o soudce, kteří byli zařazeni do stejného soudního oddělení. Toto tvrzení však je třeba zpřesnit. JUDr. W. podle rozvrhu práce krajského soudu zastupoval JUDr. H. v soudním oddělení, v němž druhý jmenovaný působil jako samosoudce (dle rozvrhu práce pro rok 2014 šlo o oddělení 26 Cm). Při vlastní rozhodovací činnosti tedy nijak nespolupracovali. Stěžovatelovo tvrzení, že vzhledem k jejich spolupráci na krajském soudě musel jejich vztah být už jen proto blízký, tedy postrádá oporu.
56. Stěžovatel ovšem přítomnost osobních vazeb dovozuje též z dalších společných aktivit JUDr. W. a JUDr. H. [ad (ii) a (iii)]. Šlo však stále o aktivity v profesní sféře a profesionálního charakteru. Jednak šlo o společné konzultace rigorózní práce JUDr. W. (odevzdané v roce 2013), což představuje časově a věcně omezenou formu odborné spolupráce, která svým charakterem a omezenou intenzitou sama o sobě není schopna vyvolat pochybnosti o nepodjatosti. V této souvislosti je vhodné poukázat na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 14/22 ze dne 13. 3. 2024 nebo sp. zn. II. ÚS 808/13 ze dne 26. 8. 2014, v nichž šlo o vztah mezi soudcem?školitelem a právním zástupcem stěžovatele/navrhovatelem?doktorandem. Ústavní soud takový vztah hodnotil stále jako vztah existující v profesní rovině, nezavdávající důvod k objektivním pochybnostem o nepodjatosti (ač je nutno zohlednit, že šlo o vyloučení soudce Ústavního soudu, což mělo na hodnocení věci jistý vliv). Šlo tam přitom o vztah dokonce z doktorského studia, v němž pro jeho délku může vzniknout mezi školitelem a doktorandem vztah bližší než při konzultacích rigorózní práce, ale i přesto byla povaha takového vztahu typově hodnocena jako jen profesní.
57. Dále šlo o společnou tvorbu knižního komentáře. Nehledě na podobu spoluautorské tvorby (společné psaní, nebo souběžná oddělená příprava částí textu, jak JUDr. W. a JUDr. H. shodně uvedli), lze připustit, že taková činnost zintenzivňuje vzájemné vazby, když příprava publikace dvěma autory se může odlišovat od spolupráce v rámci širokého spoluautorského kolektivu o desítce (či desítkách) osob (k ní srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Nao 46/2010-78 ze dne 11. 6. 2010). Přesto ani tato skutečnost nesvědčí o existenci vztahů osobní, přátelské povahy. Stěžejní pro takovou aktivitu je sdílený odborný zájem a erudice v téže právní oblasti, které vedou spoluautory k užší spolupráci, aniž by je nutně spojovaly hlubší vztahy, natož vztahy osobní povahy. Obdobný závěr lze zopakovat i u jednorázového společného školení pro Justiční akademii. V tom, že JUDr. W. a JUDr. H. na odborných aktivitách spolupracovali opakovaně, Ústavní soud neshledává podezřelou okolnost. Čím užší je odborné zaměření, tím užší okruh odborníků se tomuto zaměření věnuje. Jinak řečeno, pakliže se oba specializují na relativně úzké právní téma, logicky mají důvody odborně spolupracovat i opakovaně.
58. Je nutno zdůraznit, že akademická a osvětová činnost jsou s funkcí soudce slučitelné, přičemž jejich průvodním jevem je navazování a udržování kolegiálních vztahů i napříč právnickými profesemi. Co se týče společného ekonomického zájmu, který těmito akademickými a osvětovými aktivitami mohl vzniknout, nepovažuje jej Ústavní soud za tak významný, aby se do hodnocení vzájemného vztahu JUDr. W. a JUDr. H. promítl. Lze tedy shrnout, že šlo o aktivity v zásadě jednorázové, které podle obvyklé zkušenosti nepřesahují standardní profesní/kolegiální vztahy a jsou spojeny s nevysokým finančním ohodnocením.
59. Ústavní soud tedy dospěl k následujícím závěrům. Samotný vztah bývalých kolegů z téhož soudního pracoviště nepostačuje pro závěr, že JUDr. W. měl být vyloučen z rozhodování věci pro svůj vztah k právnímu zástupci vedlejší účastnice řízení, neboť nešlo o vztah, který by vzhledem ke svému charakteru a intenzitě vzbuzoval důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudce. Dále je pojily jen jednorázové aktivity odborného profesního rázu, které nezakládaly významnější společný ekonomický zájem. Žádné skutečnosti dokládající osobní a intenzivní charakter vztahu nebyly tvrzeny. Závěr Nejvyššího soudu tedy obstojí.
iii) Namítaná účelovost postupu vedlejší účastnice
60. Stěžovatel apeloval na Ústavní soud, aby nahlížel na věc jako na celek, s vědomím vzájemné posloupnosti na sebe navazujících procesních kroků, které podle jeho názoru zvyšují závažnost podezření, že došlo k účelové manipulaci s obsazením soudu.
61. V této souvislosti Ústavní soud zaznamenal určitý posun v argumentaci stěžovatele, který v ústavní stížnosti uvedl, že JUDr. Z. byla jen "nastrčenou figurou", přičemž "bylo jasné, že věc napadne soudnímu oddělení 15 Cm". V replice se od takového tvrzení distancoval (viz body 43 až 44 repliky) a připustil, že věc mohla napadnout několika soudním oddělením. Role JUDr. Z. tak měla spočívat "jen" v tom, aby v případě napadení věci do oddělení 15 Cm došlo k vyloučení JUDr. G. a přidělení věci JUDr. W.
62. Ústavní soud shledává úvahy stěžovatele nepřesvědčivými. Tvrzení o účelovém zmocnění JUDr. Z. nelze ničím podložit. Lze přisvědčit Nejvyššímu soudu, že změna právního zástupce účastníka v průběhu řízení není neobvyklá (svého právního zástupce ostatně během řízení změnil i stěžovatel) a standardní (jde o výraz realizace jeho ústavně zaručeného práva na právní pomoc). K tomu je nutné dodat, že JUDr. Z. se zastoupení vedlejší účastnice ujala už v době, kdy řízení o věci vedl okresní soud, k němuž stěžovatel žalobu podal. Řízení se tedy ani nevedlo před soudem, u něhož se údajně měla vedlejší účastnice pokoušet ovlivnit jeho obsazení.
63. Jak potom opakovaně poukázal i stěžovatel, vedlejší účastnicí i JUDr. Z. vnímané omezení zmocnění nebylo vůči soudu účinné (viz § 25 odst. 1 věta druhá o. s. ř.); navíc tato plná moc (č. l. 18 spisu krajského soudu) sice byla formulována jako "zvláštní" plná moc pro konkrétní úkon, současně ale i jako generální plná moc. Stěžovatelovy pochybnosti založené na tom, že JUDr. G. před předložením oznámení nezohlednil omezení zmocnění jen pro část řízení, jsou tak nepodložené. Navíc vzhledem ke skutečnostem, které zakládaly jeho poměr k věci (nikoli jen k zástupkyni účastníka řízení), důvod pro jeho vyloučení by byl dán nehledě na to, kdo vedlejší účastnici v řízení dál zastupoval.
64. K tomu přistupuje zcela zásadní skutečnost, že při postoupení věci krajskému soudu nemohla vedlejší účastnice předem předvídat, kterému soudnímu oddělení bude věc přidělena. Stejnou specializaci jako oddělení 15 Cm, tj. "věci společenstevní" [jimiž byly dle rozvrhu práce krajského soudu mj. věci podle § 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], mělo několik dalších oddělení (podle rozvrhu práce 24 Cm, 28 Cm, 29 Cm a oddělení JUDr. W. 42 Cm). Podle rozvrhu práce krajského soudu se při přidělování věcí obchodnímu úseku krajského soudu postupovalo poměrnou kolovací metodou, při níž se přidělují věci prostřednictvím počítačových aplikací soudu mezi oddělení, která vyřizují věci dané dílčí specializace, a to postupně podle data nápadu a čísla oddělení bez ohledu na případnou nepřítomnost soudců.
65. Jediným předvídatelným elementem tak bylo to, že po vyloučení JUDr. G. na jeho místo nastoupil JUDr. W., což plynulo z pravidel zastupování stanovených rozvrhem práce (ten určuje obsazení oddělení 15 Cm soudcem JUDr. G. a za jeho zástupce určuje JUDr. W.). Předvídatelnost přidělení věci JUDr. W. po vyloučení JUDr. G. však není vadou, nýbrž naplněním práva na zákonného soudce, které ? jak ostatně stěžovatel správně zdůrazňuje ? vyžaduje minimalizovat riziko ad hoc obsazování soudu (tedy rozhodovacího tělesa) konkrétními soudci (obecně viz nález sp. zn. IV. ÚS 3011/20). Jde o projev toho, že smyslem čl. 38 odst. 1 Listiny není garantovat jen to, že soudce bude vybrán podle zákonných pravidel, ale především to, že soudce bude vybrán podle předem stanovených transparentních pravidel, dostupných a srozumitelných účastníkům řízení i veřejnosti [nález sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016 (N 115/81 SbNU 795), bod 28].
66. Navíc tomu, aby Ústavní soud této předvídatelné skutečnosti přičítal jakýkoli zvláštní význam, brání předchozí závěr, že neexistovaly dostatečně závažné důvody pochybovat o nepodjatosti JUDr. W. plynoucí z jeho vztahu k JUDr. H., a naopak existovaly dostatečně závažné důvody pochybovat o nepodjatosti JUDr. G.
67. Ve světle předchozího nelze vyvozovat žádné závěry ani z toho, že JUDr. W. neinformoval stěžovatele o existenci určitých vazeb k právnímu zástupci vedlejší účastnice z vlastní iniciativy už během řízení. Takové oznámení mohlo podpořit stěžovatelovu důvěru v nestrannost soudu a soudce, jelikož by mu umožnilo zvážit vznesení námitky podjatosti už v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Protože však v dané věci skutečnosti odůvodňující pochybnosti o nepodjatosti objektivně nebyly dány, nelze z absence oznámení JUDr. W. domýšlet, že byl subjektivně podjatým či že sledoval jiný nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 16 Kss 1/2018-207 ze dne 30. 5. 2018, body 123 až 125, ke vzniku oznamovací povinnosti soudce dle § 15 odst. 1 o. s. ř.).
68. Ústavní soud setrvává na závěru, že nedošlo k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
c) Zbývající námitky stěžovatele
69. Co se týče námitek proti procesnímu postupu obecných soudů, nepřisvědčil Ústavní soud tomu, že stěžovatel neměl v řízení možnost předložit svou argumentaci. Obsah spisu krajského soudu svědčí o tom, že jediná fáze řízení, v níž nedostal prostor se k otázce zákonného soudce vyjádřit, ihned navazovala na vyjádření JUDr. G. k jeho možné podjatosti. Ustanovení § 15 odst. 1 o. s. ř. nevyžaduje, aby účastníci řízení dostali prostor vyjádřit se k věci předtím, než předseda soudu věc přikáže jinému soudci (senátu), tedy v případě, kdy po posouzení věci sám shledal, že existují důvody pro vyloučení soudce. Stěžovatel ale mohl zjistit, že došlo k vyloučení soudce, jemuž byla u krajského soudu věc původně přidělena, během nahlížení do spisu dne 21. 6. 2024 (tj. zhruba dva týdny poté, co došlo k vyloučení). V této fázi však proti němu stěžovatel nijak nebrojil (ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o vyloučení soudce Ústavní soud shledává přípustnou, viz např. nález I. ÚS 629/20; přípustnost ústavní stížnosti směřující proti opatření předsedy senátu podle § 15 odst. 2 o. s. ř. lze podpořit též usnesením sp. zn. I. ÚS 2255/08 ze dne 3. 11. 2008). Vyloučení JUDr. G. začal stěžovatel samostatně zpochybňovat až v žalobě pro zmatečnost, tedy v době, kdy především nesouhlasil s vlastním výsledkem řízení. V řízení ve věci samé se naopak počínaje odvoláním (tj. také až po zamítnutí žaloby prvostupňovým soudem) soustředil na zpochybnění nepodjatosti JUDr. W.. Příležitost předložit svou argumentaci měl tedy opakovaně.
70. Stěžovatel dále namítal porušení práva na rovné postavení účastníků soudního řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) vzhledem k tomu, že o žalobě pro zmatečnost v prvním stupni rozhodoval tentýž krajský soud jako ve věci samé. Ani této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Příslušnost soudu byla pro řízení o žalobě pro zmatečnost určena v souladu s § 235a odst. 1 o. s. ř. To, že rozhoduje jako věcně, místně a funkčně příslušný stejný prvostupňový soud jako ve věci samé, nezpůsobuje samo o sobě riziko "systémové" podjatosti ani "strukturální nerovnost" mezi účastníky řízení (žalobcem a žalovaným, tj. stěžovatelem a vedlejší účastnicí). Stále lze předpokládat, že rozhoduje "pouze" některý ze soudců působících na témže soudu (rozhodování téhož soudce vylučuje přímo § 14 odst. 3 o. s. ř.). Není-li prokázáno jinak, nelze u něj předpokládat jinou než běžnou kolegiální vazbu k soudci, který vydal rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost (obdobně viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 469/10 ze dne 3. 6. 2010). Důvody pochybovat o nepodjatosti tak nejsou dány.
71. Stěžovatel konečně namítl i to, že byly opomenuty jeho důkazní návrhy. Ústavní soud ustáleně judikuje, že zásadám práva na soudní ochranu, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny, nutno rozumět tak, že v řízení před soudem musí být dána účastníku řízení možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Procesním právům účastníka přitom odpovídá povinnost soudu o účastníkem navržených důkazech rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Tzv. opomenuté důkazy, o nichž nebylo soudem rozhodnuto, proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho neústavnost (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1318/23 ze dne 10. 1. 2024, bod 29 a v něm odkazovaná rozhodnutí).
72. V tomto případě však k opomenutí důkazních návrhů nedošlo ? krajský soud i vrchní soud v napadených rozhodnutích k žalobě pro zmatečnost odůvodnily, že nepovažovaly provedení dokazování výslechy JUDr. G., JUDr. Hrdinové (předsedkyně krajského soudu) a JUDr. Z. za potřebné vzhledem k právnímu názoru, který zaujaly. Vrchní soud sice v podstatě úplně nahradil důvody, proč by bylo nadbytečné provést dokazování pomocí navrhovaných výsledků, dospěl však k totožnému závěru ohledně dokazování jako krajský soud. Důkazní návrhy stěžovatele tedy nezůstaly nevypořádány, přičemž závěr o jejich nadbytečnosti nelze oddělovat od zbývající části odůvodnění daných rozhodnutí. Ústavní soud k tomu dodává, že vzhledem k výše uvedenému na tomto závěru neshledává nic excesivního ? výslech předsedkyně krajského soudu by nemohl zvrátit závěr, že existovaly skutečnosti vyvolávající pochybnost o nepodjatosti JUDr. G.; o výslechu JUDr. Z. a JUDr. G. k tomu, co bylo konkrétním obsahem rozhovoru s JUDr. G. před podáním žaloby stěžovatelem, lze uvést totéž. Samotné věrohodné tvrzení, že JUDr. G. disponoval mimoprocesně získanými informacemi, pro jeho vyloučení postačovalo.
VII.
Závěr
73. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 zákona o Ústavním soudu zamítl. V části, v níž se stěžovatel domáhal výroku, jímž by Ústavní soud přidělil věc k rozhodnutí jinému soudu, uložil povinnost postoupit věc jinému soudu nebo označil za podjaté soudce dosud rozhodující ve věci, návrhy odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona, jelikož jde o návrhy, k jejichž projednání není příslušný.
Autor: US