// Profipravo.cz / Vyloučení soudců 30.03.2017
Způsob uvedení přísedících v rozvrhu práce
Má-li být při přidělení věci do příslušného soudního oddělení v souladu s rozvrhem práce napevno postaveno, kteří přísedící, tvořící spolu se soudcem senát, jsou zákonnými soudci, musí být z rozvrhu práce patrno, jak jsou přísedící zařazeni do jednotlivých soudních oddělení. Zákon proto požaduje, aby přísedící, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, byli v rozvrhu práce určeni jmenovitě. Nestačí, jsou-li přísedící jmenovitě uvedeni jen v jiných dokumentech soudu nebo v jeho vnitřním informačním systému, neboť takové dokumenty ani interní informační systém soudu nejsou veřejně přístupné tak jako vydaný rozvrh práce, do kterého má každý právo nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy, a určení přísedících tímto způsobem proto není způsobilé zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení.
V posuzovaném případě soud prvního stupně věc projednal a rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu a přísedících JUDr. V. D. a RNDr. M. D. Uvedené přísedící nejenže nebyly v rozvrhu práce zařazeny do jednotlivých soudních oddělení (a tedy ani do oddělení, do něhož byla přidělena projednávaná věc), ale v rozvrhu práce, který pouze odkazoval na „seznam přísedících“, jenž „je veden v programu ISAS na sekretariátě předsedy pod Spr. 2834/2012“, ani nebyly jmenovitě uvedeny. Protože tento způsob určení přísedících v rozvrhu práce je v rozporu s ustanovením § 42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích a také s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je správný závěr odvolacího soudu, že přísedící JUDr. V. D. a RNDr. M. D. nebyly „zákonnými soudci“ v projednávané věci a že proto soud prvního stupně nebyl správně obsazen.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2060/2016, ze dne 21. 12. 2016
Dotčené předpisy:
čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 36 odst. 2 o. s. ř.
§ 42 odst. 1 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb.
Kategorie: zákonný soudce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 20. 12. 2013 domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztížení společenského uplatnění 5 816 400 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 4. 8. 2009 v 14:15 hodin, kdy byl v pracovním poměru u žalovaného, utrpěl pracovní úraz při řízení motorového vozidla, že žalovaný uznal svoji odpovědnost za pracovní úraz žalobce, že pojistitel žalovaného vyplatil žalobci pojistné plnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 209 391 Kč (po zkrácení o 10 % z důvodu „spoluúčasti“ žalobce), že základní bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění ve výši 232 656 Kč stanovené znalkyní MUDr. Svatavou Duchaňovou podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. je s ohledem na trvalé následky poškození jeho zdraví zcela nedostačující, že v jeho případě se jedná o případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 uvedené vyhlášky, podle něhož může soud výši odškodnění stanovenou lékařským posudkem přiměřeně zvýšit, a že za přiměřenou náhradu za ztížení společenského uplatnění považuje vedle již „vyplacené“ náhrady ve výši 232 656 Kč pětadvacetinásobek této náhrady, tedy částku 5 816 400 Kč.
Žalovaný - poté, co byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2014 č. j. 118 C 13/2014-43 vyzván, aby se písemně vyjádřil ve věci tak, že uvede, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a jestliže nárok zcela neuzná, že vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojí listiny, na které se odvolává – v podání ze dne 5. 3. 2014 uvedl, že „odmítá veškeré nároky uplatněné žalobcem v předmětné žalobě jako zcela neodůvodněné“, a navrhl zamítnutí žaloby „v plném rozsahu“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 3. 2014 č. j. 118 C 13/2014-52 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 96 618,50 Kč k rukám advokátky Mgr. Veroniky Urbánkové. Dospěl k závěru, že za situace, kdy žalovaný ve svém podání ze dne 5. 3. 2014, kterým reagoval na výzvu soudu k vyjádření vydanou podle ustanovení § 114b o. s. ř., neuvedl konkrétní skutkové okolnosti, na nichž staví svoji obranu, se má ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že nárok uvedený v žalobě, který je „v souladu s předpisy práva hmotného“, uznává.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 12. 2015 č. j. 15 Co 25/2015-224 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že samotná žaloba s ohledem na skutková tvrzení žalobce, z nichž vyplývá, že byl viníkem předmětné dopravní nehody, při níž utrpěl zranění, jejichž odškodnění se domáhá, „vylučuje ze své podstaty opodstatněnost závěru o odůvodněnosti nároku žalobce v plném rozsahu“ a že tato okolnost – spolu s tím, že pouze soudu přísluší posouzení, zda jde o případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. – bránila vydání výzvy podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř.; případná „pasivita“ žalovaného proto „nemůže mít za následek fikci uznání předmětného závazku“. Shledal, že rovněž nebyl „naplněn princip zákonného soudce“, neboť ve věci rozhodovali přísedící, kteří nebyli jmenovitě uvedeni v rozvrhu práce a „zahrnuti“ do jednotlivých soudních oddělení, a jejich uvedení v systému ISAS a na sekretariátu předsedy soudu „k naplnění dikce zákona [§ 42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích] nepostačuje“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že vzhledem k tomu, že přísedící jsou na civilním úseku Městského soudu v Brně využíváni čtyřmi specializovanými senáty (13 C, 38 C, 49 C, 115 C), princip zákonného soudce je zachován, neboť využívání přísedících v případě pracovněprávních sporů pouze v rámci čtyř uvedených senátů je totožné s postupem, kdy v rámci jednoho oddělení s počtem 4-5 senátů jsou přísedící přidělováni různým senátům tohoto oddělení. Má za to, že přidělení přísedících všem čtyřem senátům by představovalo pouze „formální administrativní úkon“, který by na jejich využití v rámci těchto čtyř senátů nic nezměnil. Uvádí, že požadavek na určení přísedících rozvrhem práce podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích byl zachován i za situace, kdy rozvrh práce Městského soudu v Brně odkazoval na systém ISAS a sekretariát předsedy soudu, kde jsou přísedící uvedeni, neboť se jedná o postup ustanovování přísedících, který je způsobilý zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolatel jeho právní závěry ve svém dovolání nevyvrátil. Kromě toho se dovolatel vyjádřil pouze k jednomu z důvodů, na základě kterých byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen; vzhledem k tomu, že k otázce nedostatku podmínek pro vydání rozsudku pro uznání se vyjádřit opomněl, postrádá dovolání smysl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení právní otázky, jakým způsobem mají být uvedeni přísedící v rozvrhu práce. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Podle ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Podle ustanovení § 36 odst. 2 o. s. ř. rozvrh práce určí, který senát nebo který jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne.
Podle ustanovení § 42 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), v rozvrhu práce soudu se zejména
a) jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních,
b) stanoví okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu (§ 13),
c) stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení,
d) určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout,
e) určuje zastupování asistentů soudců, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků a soudních vykonavatelů působících v jednotlivých soudních odděleních pro případ, že nemohou provést úkony ve věci z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných vážných důvodů.
Rozvrh práce u soudu není pouhou normou „interní povahy“ a jeho význam nespočívá jen v určení soudců a přísedících tvořících senát, samosoudců, asistentů soudců, vyšších soudních úředníků a soudních vykonavatelů, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, ve způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení nebo v dalších opatřeních učiněných podle ustanovení § 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Prostřednictvím rozvrhu práce se ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod a § 36 odst. 2 o. s. ř. stanoví rovněž příslušnost soudce; znamená to mimo jiné, že spor nebo jinou právní věc smí projednat a rozhodnout (jako „příslušný soudce“) jen soudce (soudci a přísedící tvořící senát nebo samosoudce) určený (k tomu povolaný) v souladu s rozvrhem práce, jinak spor nebo jinou právní věc projednal „nesprávně obsazený“ soud, což představuje též zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a jde o porušení ústavního imperativu uvedeného v ustanovení čl. 38 odst. 1 větě první Listiny základních práv a svobod, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státu jednu ze záruk nezávislého a nestranného rozhodování soudů; jde o její porušení vždy, jestliže věc projedná a rozhodne senát (samosoudce), který k tomu nebyl podle předem daných pravidel povolán (určen) rozvrhem práce, neboť jedině dodržování těchto principů je způsobilé zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, který byl uveřejněn pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, které bylo uveřejněno pod č. 16 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).
Dojde-li (v souladu s rozvrhem práce) k přidělení věci do příslušného soudního oddělení, je tím zároveň napevno postaveno, kdo (který soudce - soudci a kteří přísedící) je zákonným soudcem ve smyslu shora uvedeného ústavního požadavku. Je-li v příslušném soudním oddělení více přísedících, jsou zákonnými soudci všichni přísedící, kteří jsou zařazeni rozvrhem práce do tohoto soudního oddělení. Znamená to, že věc může být projednána v senátě složeném ze soudce, který je v příslušném oddělení zařazen, a z kterýchkoli přísedících zařazených v témže soudním oddělení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, který byl uveřejněn pod č. 5 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010).
Má-li být při přidělení věci do příslušného soudního oddělení v souladu s rozvrhem práce napevno postaveno, kteří přísedící, tvořící spolu se soudcem senát, jsou zákonnými soudci, musí být z rozvrhu práce patrno, jak jsou přísedící zařazeni do jednotlivých soudních oddělení. Zákon proto požaduje, aby přísedící, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, byli v rozvrhu práce určeni jmenovitě [srov. § 42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích]. Nestačí, jsou-li přísedící jmenovitě uvedeni jen v jiných dokumentech soudu nebo v jeho vnitřním informačním systému, neboť takové dokumenty ani interní informační systém soudu nejsou veřejně přístupné tak jako vydaný rozvrh práce, do kterého má každý právo nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy (srov. § 41 odst. 3 zákona o soudech a soudcích), a určení přísedících tímto způsobem proto není způsobilé zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení.
V posuzovaném případě soud prvního stupně věc projednal a rozhodl – jak je zřejmé z obsahu spisu - v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Hany Slané a přísedících JUDr. V. D. a RNDr. M. D. Uvedené přísedící nejenže nebyly v rozvrhu práce zařazeny do jednotlivých soudních oddělení (a tedy ani do oddělení, do něhož byla přidělena projednávaná věc), ale v rozvrhu práce, který pouze odkazoval na „seznam přísedících“, jenž „je veden v programu ISAS na sekretariátě předsedy pod Spr. 2834/2012“, ani nebyly jmenovitě uvedeny. Protože tento způsob určení přísedících v rozvrhu práce je – jak vyplývá z výše uvedeného - v rozporu s ustanovením § 42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích a také s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je správný závěr odvolacího soudu, že přísedící JUDr. V. D. a RNDr. M. D. nebyly „zákonnými soudci“ v projednávané věci a že proto soud prvního stupně nebyl správně obsazen [srov. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Kromě toho nelze přehlédnout, že usnesení odvolacího soudu nespočívá jen na právním posouzení správnosti obsazení soudu prvního stupně přísedícími, nýbrž také na závěru, že v projednávané věci nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání (srov. § 153a odst. 3 o. s. ř.), který však dovolatel nezpochybnil a jehož správnost proto dovolací soud, který je důvodem vymezeným v dovolání vázán, nemůže přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Za těchto okolností by dovolání žalobce nemohlo být opodstatněné, ani kdyby byl závěr odvolacího soudu o nesprávném obsazení soudu prvního stupně vskutku v rozporu se zákonem (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1374/96, který byl uveřejněn pod č. 17 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-