// Profipravo.cz / Vyloučení soudců 15.04.2016

KS: Vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci

Odvolací soud není v odvolacím řízení vázán závěrem předsedy soudu prvního stupně učiněným na základě ust. § 15 odst. 1 a 2 o. s. ř. o tom, že určitý soudce je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci.

podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19Co 8/2016, ze dne 18. 2. 2016

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 14 o. s. ř.
§ 15 o. s. ř.
§ 212a odst. 5 o. s. ř.
§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Kategorie: vyloučení soudců; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud shora označeným usnesením rozhodl, že se žalobci nepřiznává osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění poukázal na ust. § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že v daném případě se ze strany žalobce jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Proti usnesení okresního soudu podal žalobce odvolání, jímž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvého stupně. Namítl, že závěr okresního soudu o zjevně bezúspěšném uplatňování práva je předčasný. Okresní soud jej měl nejprve vyzvat k doplnění žaloby, a teprve poté rozhodnout o žádosti o poplatkové osvobození.

Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), projednal odvolání bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Odvolání shledal důvodným, i když z jiných důvodů, než odvolatelem uváděných.

Podle ustanovení § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud též přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3. K jiným vadám řízení před soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud, jen když mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jen jestliže za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.

V daném případě krajský soud zjistil, že odvoláním napadené usnesení a řízení, které předcházelo jeho vydání, je postiženo vadou spočívající v tom, že okresní soud byl při jeho vydání nesprávně obsazen (§ 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Jak totiž plyne z obsahu spisu, žaloba byla původně v souladu s rozvrhem práce přidělena u Okresního soudu v Náchodě do soudního oddělení 10 C soudci Mgr. Stanislavu Findejsovi. Ten se tak stal zákonným soudcem pro danou věc. Uvedený soudce dne 10. 11. 2015 písemně ve smyslu ust. § 15 o. s. ř. oznámil, že je ve věci vyloučen, neboť žalobce na něj „v nadepsané věci podal … žalobu na ochranu osobnosti.“ Své oznámení nijak blíže nekonkretizoval, neuvedl, jaký je obsah podané žaloby na ochranu osobnosti (její důvody, žalobní žádání), u kterého soudu je vedena, pod jakou spisovou značkou. Předsedkyně okresního soudu poté opatřením ze dne 11. 11. 2015 přidělila s odkazem na ust. § 15 odst. 1 a 2 o. s. ř. věc k projednání a rozhodnutí soudkyni Mgr. Evě Drahorádové, jakožto soudkyni zastupující dle rozvrhu práce. Ta následně vydala usnesení, které žalobce odvoláním napadá. Krajský soud má však za to, že daná věc byla odňata svému zákonnému soudci bez zákonem předvídaného důvodu.

V této souvislosti je třeba předně poukázat na ustanovení čl. 38 odst. 1 věty první Listiny základních práv a svobod, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“. Princip zákonného soudce tak představuje v demokratickém právním státu jednu ze záruk nezávislého a nestranného rozhodování soudců; jde o její porušení vždy, jestliže věc projedná a rozhodne senát (samosoudce), který k tomu nebyl podle předem daných pravidel povolán (určen) rozvrhem práce, neboť jedině dodržování těchto principů je způsobilé zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení. Je-li porušen tento princip, pak jde vždy o zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ust. § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21Cdo 1222/2008).

Krajský soud pokládá za nezbytné především zdůraznit, že soudce Mgr. Stanislav Findejs dospěl k nesprávnému závěru, že je z projednání a rozhodnutí dané věci vyloučen. Předsedkyně okresního soudu posléze tento nesprávný a navíc nedostatečně odůvodněný závěr přejala a přidělila věc soudci jinému.

Podle ust. § 14 odst. 1 o. s. ř. platí, že soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Zároveň ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. stanoví, že důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Oprávněným důvodem pro vyloučení soudce je tedy výlučně jejich vztah (poměr) k věci, k účastníkům a k jejich zástupcům. Musí jít o takový poměr, který zakládá důvod k pochybnostem o nepodjatosti. Je tudíž nutné, aby závěr o vyloučení soudce byl založen na objektivních hlediscích, na existenci určitého důvodu vymezeného takovými konkrétními zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se soudcova nepodjatost jeví objektivně pochybnou. Tím se vylučuje subjektivní pohled – k vyloučení soudce z projednávání věci tedy pocity účastníka či snad dokonce soudce samotného nepostačí. Soudní praxe je jednotná v tom, že soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se rozumí také situace, kdy soudce získal poznatky o věci jiným způsobem než z dokazování při jednání, v důsledku čehož je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky nabytými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází také vztah ekonomické závislosti.

Ve světle shora uvedeného pak krajský soud dospěl k závěru, že se nelze ztotožnit se závěrem, že soudce Mgr. Stanislav Findejs je vyloučen z projednání a rozhodnutí věci pouze na základě blíže nespecifikovaného faktu, že proti němu žalobce podal žalobu na ochranu osobnosti. Samotná okolnost, že žalobce na rozhodujícího soudce podal žalobu, ještě bez dalšího nezakládá důvod ve smyslu ust. § 14 odst. 1 o. s. ř. k vyloučení soudce z rozhodování jiné žalobcovy věci. Je sice zřejmé, že podání žaloby mezi účastníky vskutku zakládá poměr – jedná se však o vztah ryze procesní, z něhož nelze bez dalšího dovodit existenci objektivní skutečnosti, která by zakládala důvod pochybovat o soudcově nepodjatosti. Je-li navíc tvrzeným důvodem podání žaloby postup soudce při výkonu jeho funkce a jeho rozhodování v jiném řízení, pak jde nepochybně o případ, na který pamatuje ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř., které vyloučení soudce z takového důvodu zapovídá. Krajskému soudu je nadto z jeho úřední činnosti známo, že žalobce podal obdobné žaloby, zdůvodněné tvrzenými zásahy do jeho osobnostních práv, proti mnoha různým úředním osobám (nejen soudcům, ale např. i státním zástupcům či policistům – ostatně žaloba v projednávané věci je toho dokladem). Vůči všem se domáhá zaplacení vysokých částek, mnohdy v řádu miliónů korun, a to z důvodu jejich postupů v řízeních, s nimiž nesouhlasí. I se zřetelem k této okolnosti je pak třeba hodnotit význam a charakter takovou žalobou založeného procesního vztahu mezi žalobcem a zákonným soudcem. Nelze přehlédnout, že judikatura již dospěla k závěru, že důvodem k vyloučení soudce není sama o sobě okolnost, že účastník řízení vede spor o ochranu osobnosti se soudem, u nějž soudce působí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 48/2002). Proto krajský soud dospěl k závěru, že soudce Okresního soudu v Náchodě Mgr. Stanislav Findejs z rozhodnutí a projednání této věci vyloučen není.

Krajský soud pak dodává, že není v odvolacím řízení vázán závěrem předsedy okresního soudu učiněným na základě ust. § 15 odst. 1 a 2 o. s. ř. o tom, že určitý soudce je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci. Oporu pro tento názor skýtají právě ustanovení § 212a odst. 5 a § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., kterých krajský soud užil v dané věci. Dospěje-li tedy předseda okresního soudu k nesprávnému závěru, že je v řízení důvod pochybovat o nepodjatosti soudce, je tato vada řízení napravitelná v navazujících řízeních o opravných prostředcích, byť samotné opatření předsedy soudu prvého stupně odvoláním napadnout nelze. Na podporu tohoto názoru krajský soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008 (publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 39/2010). V něm Nejvyšší soud odůvodnil právní názor, že odvolací soud není vázán tím, jak otázku vyloučení soudce posoudil ještě před vydáním napadeného rozhodnutí nadřízený soud na základě ust. § 16 odst. 1 o. s. ř. Není-li tedy odvolací soud vázán takovým rozhodnutím soudu nadřízeného, pak zde není žádný oprávněný důvod, aby uvedený princip neplatil i ve vztahu k závěru předsedy soudu prvého stupně o vyloučení soudce.

Krajskému soudu tedy nezbylo než usnesení okresního soudu podle ust. § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zrušit, neboť okresní soud nebyl správně obsazen. Současně rozhodl o vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). V něm bude nutno předně zajistit, aby věc projednával a rozhodoval zákonný soudce. Ten také nově rozhodne o žalobcově žádosti o osvobození od soudních poplatků.

Autor: KS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů