// Profipravo.cz / Vyloučení soudců 19.06.2015
ÚS: Prostředky řešení podjatosti soudce
1) Integrální součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod je garance toho, aby ve věci rozhodoval nestranný soudce. Dbát na dodržení nestrannosti je povinností soudců, a nikoliv účastníků řízení. Při plnění této povinnosti musí soudci o nestrannosti uvažovat nejen v subjektivní, ale i v objektivní rovině. Soudce se tedy nesmí spokojit s tím, že se subjektivně necítí být podjatý, ale vždy se musí zabývat i otázkou, zda s ohledem na jemu známé okolnosti případu jsou (objektivně vzato) vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti.
2) Žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nevyžaduje jako nezbytnou podmínku svého uplatnění ani úspěchu vyčerpání námitky podjatosti podle § 15a o. s. ř.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1811/14, ze dne 27. 5. 2015
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a rovnosti stran před soudem podle čl. 37 Listiny. Dále navrhuje, aby byla odložena vykonatelnost usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 20 C 367/2003-20 ze dne 15. 4. 2004 a "všech exekučních rozhodnutí Okresního soudu v Liberci založených na [tomto] exekučním titulu".
2. Dne 15. dubna 2004 vydal Okresní soud v Liberci, soudkyně JUDr. Jana Špidlenová, usnesení č. j. 20 C 367/2003-20 o schválení smíru (dále jen "usnesení o schválení smíru") mezi vedlejší účastnicí (žalobkyní) a stěžovatelem (žalovaným). Tento soudní smír stěžovatele zavazoval vyklidit byt do jednoho měsíce po zajištění náhradního bytu. Stěžovatel neměl v tomto řízení před uzavřením smíru ani poté žádné námitky proti soudkyni projednávající tuto věc. Stěžovatel, vedlejší účastnice i jejich právní zástupci podepsali prohlášení, že byli poučeni o možnosti vznést námitku podjatosti a že tuto námitku nevznášejí (sp. zn. 20 C 367/2003, č. l. 19).
3. Na základě tohoto soudního smíru byl Okresním soudem v Liberci veden výkon rozhodnutí pod sp. zn. 31 E 3/2006, o čemž měla rozhodovat rovněž soudkyně JUDr. Jana Špidlenová. V rámci tohoto řízení bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 35 Nc 80/2006-43 ze dne 3. 1. 2007 rozhodnuto o vyloučení soudkyně JUDr. Jany Špidlenové z projednávání a rozhodnutí věci z důvodu její podjatosti. V tomto řízení totiž jako oprávněná vystupovala vedlejší účastnice (žalobkyně v původním řízení), která byla dlouholetá zaměstnankyně Okresního soudu v Liberci, a měla tedy k soudcům tohoto soudu osobní i pracovní vztahy. Nad to krajský soud zohlednil, že mezi soudkyní JUDr. Janou Špidlenovou a vedlejší účastnicí byl vztah služební nadřízenosti.
4. Poté stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost proti usnesení o schválení smíru z toho důvodu, že rozhodovala vyloučená soudkyně. Odkázal přitom na pravomocné rozhodnutí o její podjatosti v řízení o výkon rozhodnutí (bod 3).
5. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") dne 11. února 2009 tuto žalobu zamítl pro opožděnost. Jeho rozhodnutí zrušil Krajský soud v Ústní nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. září 2009 a vrátil věc k projednání okresnímu soudu. Krajský soud v rozhodnutí uvedl, že stěžovatel se o důvodu vyloučení soudkyně JUDr. Jany Špidlenové dozvěděl až z rozhodnutí o její podjatosti v řízení o výkon rozhodnutí (bod 3).
6. Okresní soud poté usnesením ze dne 2. prosince 2009 (doplněným opravným usnesením ze dne 6. dubna 2010) zrušil usnesení o schválení smíru. Na základě odvolání podaného vedlejší účastnicí toto rozhodnutí krajský soud dne 31. ledna 2011 zrušil pro nepřezkoumatelnost a vady řízení a znovu věc vrátil okresnímu soudu.
7. Dne 15. dubna 2011 okresní soud napadeným usnesením žalobu pro zmatečnost zamítl. Mezi soudkyní a vedlejší účastnicí sice byl vztah služební nadřízenosti, ale podle okresního soudu je podstatné zejména to, že původní řízení skončilo schválením smíru. Z toho důvodu si není možné představit, že by soudkyně rozhodovala podjatě.
8. Dne 17. ledna 2012 toto rozhodnutí potvrdil krajský soud svým napadeným usnesením. Uvedl, že žaloba pro zmatečnost nemůže být úspěšná, pokud účastník řízení vyvozuje pochybnosti o nepodjatosti soudce z okolností, které mu byly v průběhu původního řízení známy. Podle tohoto rozhodnutí stěžovatel věděl, že soudkyně JUDr. Jana Špidlenová vedlejší účastnici mnoho let znala a měla k ní vztah, a věděl i to, že vedlejší účastnice byla zaměstnána u Okresního soudu v Liberci. Ze soudního řízení ve věci samé rovněž vyplývá, že soudkyně upozornila stěžovatele na to, že vedlejší účastnici zná, a poučila ho o možnosti vznést námitku podjatosti.
9. Dne 11. března 2014 odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dovolání stěžovatele. Podle Nejvyššího soudu je nutné, aby účastník namítal podjatost soudce bezprostředně poté, kdy se dozví o důvodech možné podjatosti soudce. Žaloba pro zmatečnost proto nemůže být úspěšná v případě, že pochybnosti o nepodjatosti soudce účastník řízení vyvozuje z okolností, které mu byly v průběhu řízení známy, jako tomu bylo podle Nejvyššího soudu i v tomto případě. Přitom Nejvyšší soud odkázal na své usnesení sp. zn. 21 Cdo 2338/2005 ze dne 9. 3. 2006 a na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997.
II. Argumentace stran
10. Stěžovatel namítá, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, zejména bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek a došlo i k porušení rovnosti stran v právech před soudem. Stěžovatel se odvolává na judikaturu Ústavního soudu týkající se zásady individuálního přístupu soudů k projednávané věci. Z této zásady podle něj vyplývá, že ani netypické okolnosti nevyvazují soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Dále se stěžovatel vyjadřuje k tvrzení, že mohl namítnout podjatost už v rámci původního řízení u okresního soudu. Tvrdí, že se o možné podjatosti soudkyně dozvěděl až z rozhodnutí krajského soudu v řízení o výkon rozhodnutí.
11. Stěžovatel rozporuje názor odvolacího a dovolacího soudu, že žaloba pro zmatečnost nemůže být úspěšná, protože okolnosti, z nichž účastník vyvozuje důvod podjatosti soudce, mu byly známy již v průběhu řízení. Toto podkládá dřívější judikaturou odvolacího soudu (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 36 Cdo 158/2009-73). Dále uvádí, že v různých rozhodnutích se konstatuje, že sama skutečnost, že je jedna ze stran sporu zaměstnaná u soudu a zná se se soudcem, pro shledání podjatosti nestačí. Právě tímto odůvodňuje to, že námitku podjatosti nevznesl, i když věděl o pracovním zařazení vedlejší účastnice.
12. Stejně tak rozporuje stěžovatel argumentaci, že rozhodnutí o schválení smíru je něco jiného než rozhodnutí soudu. Vyloučený soudce podle něj nemůže rozhodovat o ničem, tedy ani o schválení smíru. Smír může být schválen po provedeném nalézacím řízení, a to jen za předpokladu, že není v rozporu s právními předpisy. Tím, že byl smír schválen podjatým soudcem, mělo být zasaženo do stěžovatelova práva vlastnit majetek. Stěžovatel zdůrazňuje úlohu nepodjatého a nestranného soudce, který by daný smír neschválil. V původním řízení totiž mělo být zneužito jeho zdravotní nezpůsobilosti - těžké oboustranné poúrazové poruchy sluchu. Stěžovatel protokol o jednání podepsal v silném rozrušení po delším slovním naléhání jak zástupce vedlejší účastnice, tak svého vlastního právního zástupce. Tímto došlo k porušení rovnosti účastníků a rovnosti jejich práv, z čehož vyplývá porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že stěžovateli nevyhověl, protože žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu neslouží ke zrušení rozhodnutí soudu jen proto, že účastník po vydání rozhodnutí vyvozuje z okolností, které mu byly v průběhu řízení známy, pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k účastníkům nebo k věci. Zákonný požadavek na vyloučení podjatého soudce totiž nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Je proto na účastníkovi řízení, aby námitku porušení této zásady uplatnil bezprostředně poté, co se dozvěděl o skutečnostech tuto námitku odůvodňujících, což má vyplývat i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997 (N 65/8 SbNU 141) nebo z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2338/2005 ze dne 9. 3. 2006. Stěžovatel přitom v původním řízení (před uzavřením a schválením smíru ani poté) žádné námitky proti soudkyni JUDr. Janě Špidlenové neměl a nereagoval ani na poučení soudu o možnosti vznést námitku podjatosti této soudkyně. Její podjatost namítl až později v jiném řízení (o výkon rozhodnutí vyklizením bytu) a žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí o schválení smíru podal až poté, co jeho námitce bylo vyhověno a uvedená soudkyně byla vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci výkonu rozhodnutí vyklizením bytu.
14. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, neboť stěžovatel jen opakuje argumentaci, o níž už rozhodl krajský soud a Nejvyšší soud. Stěžovatel nemohl být postupem soudu zkrácen na svých právech - v řízení, v němž byl schválen smír, byl zastoupen právním zástupcem. Ohledně námitky podjatosti dokonce nalézací soud postupoval nestandardně - prohlášení o tom, že námitku podjatosti soudkyně a zapisovatelky nenamítá, potvrdil stěžovatel i jeho právní zástupce dokonce samostatným podpisem do protokolu o jednání.
III. Hodnocení Ústavního soudu
A. Právo na nestranného soudce - obecné principy
15. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 87 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), a jeho úkolem proto není přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů z hlediska zákonnosti. Ústavnímu soudu ovšem náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, a v rámci toho uvážit, zda řízení před obecnými soudy bylo jako celek spravedlivé.
16. Dále Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že "[i]ntegrální součástí práva na spravedlivý (fair) proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva") je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky)" [nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255), shodně např. nález sp. zn. II. ÚS 551/03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297)].
17. Nestrannost soudce se podle judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") posuzuje ve dvou krocích, a to prostřednictvím tzv. subjektivního a objektivního testu nestrannosti.
18. Cílem subjektivního testu je zjistit, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem dotyčného soudce v daném případě ("personal conviction or interest of a given judge in a particular case", rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01, § 118). Jde tedy o to, zda soudce je či není vnitřně zaujatý vůči účastníkovi řízení, a to bez ohledu na důvody této zaujatosti. V tomto pojetí je nestrannost "především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.)" [nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255)]. U tohoto testu se uplatňuje vyvratitelná domněnka nestrannosti soudce, platí tedy, že soudce je považován za (subjektivně) nestranného, dokud není prokázán opak (rozsudek pléna ESLP ve věci Hauschildt proti Dánsku ze dne 24. 5. 1989, stížnost č. 10486/83, § 47). Ačkoliv jde o test subjektivní nestrannosti, lze uvedenou domněnku vyvrátit jen objektivním způsobem; subjektivní stanovisko soudce ani účastníků řízení k tomu dostačující není [k nutnosti rozhodovat o vyloučení soudců na základě objektivního hlediska viz nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].
19. V rámci objektivního testu se zkoumá, zda osoba soudce poskytuje dostatečné záruky vylučující jakoukoliv oprávněnou pochybnost o jeho nestrannosti (rozsudek ESLP ve věci Chmelíř proti České republice ze dne 7. 6. 2005, stížnost č. 64935/01, § 55). Při tomto testu je tak nutné zjistit, zda existují skutečnosti, které by mohly vzbudit oprávněnou pochybnost o nestrannosti soudce. Není ale třeba zabývat se jejich skutečným vlivem na osobní přesvědčení soudce v daném případě. Jak totiž Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53), "nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti". Jinými slovy, "[n]ejde [...] pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudkyně, zda se cítí nebo necítí být podjatá, anebo [o] hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být" [nález sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996 (N 127/6 SbNU 429)]. V tomto ohledu může mít i zdání jistou důležitost, neboť je v sázce důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí u veřejnosti vzbuzovat [rozsudek ESLP ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, § 58, obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.)].
20. Názor účastníků řízení na nestrannost soudce může být podnětem k jejímu zkoumání [nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11), nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255), nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)], nicméně o nestrannosti soudce je třeba rozhodovat na základě výše uvedených kritérií subjektivního a objektivního testu. Dbát na dodržení nestrannosti je povinností soudců, a nikoliv účastníků řízení. Princip nestranného rozhodování, garantovaný kromě čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 82 odst. 1 Ústavy, je zásadním principem fungování soudní moci a "je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip ctít" [sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533), sp. zn. II. ÚS 551/03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297) a sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)]. Při plnění této povinnosti musí soudci o nestrannosti uvažovat nejen v subjektivní, ale i v objektivní rovině. Soudce se tedy nesmí spokojit s tím, že se subjektivně necítí být podjatý, ale vždy se musí zabývat i otázkou, zda s ohledem na jemu známé okolnosti případu jsou vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti.
21. Tato soudcovská povinnost plynoucí z ústavního pořádku se odráží i v zákonné úpravě. Obecně ji upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle § 79 odst. 1 tohoto zákona jsou soudci a přísedící povinni rozhodovat nestranně. Podle § 80 odst. 1 téhož zákona se soudce a přísedící (dále jen "soudce") musí při výkonu funkce a v občanském životě zdržet všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestranné rozhodování soudů. Za tímto cílem ukládá tento zákon i další povinnosti, např. podle § 80 odst. 2 písm. f) má soudce dbát svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována.
22. Specifické povinnosti soudce pak stanoví jednotlivé procesní předpisy. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř.") v § 14 odst. 1 stanoví, že soudci "jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti". Jakmile se soudce dozví o skutečnosti, pro kterou je vyloučen, je podle § 15 odst. 1 o. s. ř. povinen neprodleně to oznámit předsedovi soudu; v řízení může činit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Z této povinnosti není zákonem stanovena žádná výjimka, a ani účastníci řízení tak nemohou zbavit soudce této povinnosti.
23. Účastníkům řízení poskytuje občanský soudní řád pouze prostředky, kterými se mohou práva na nestranného soudce domáhat. Jedním z těchto prostředků je i námitka podjatosti podle § 15a o. s. ř. Kromě námitky podjatosti mohou účastníci řízení podat i odvolání zdůvodněné tím, že rozhodoval vyloučený soudce [§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. K vadě spočívající v tom, že rozhodoval vyloučený soudce, přihlíží i dovolací soud (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Skutečnost, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, je rovněž důvodem žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
24. Tyto procesní prostředky mají garantovat právo účastníků řízení na nestranného soudce. Z povinnosti vždy provést výklad ústavně konformním způsobem [např. nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95 ze dne 26. 3. 1996 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 15/98 ze dne 31. 3. 1999 (N 48/13 SbNU 341; 83/1999 Sb.) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519), bod 24] plyne, že při výkladu podmínek pro uplatnění těchto prostředků musí soudy postupovat tak, aby umožnily co nejširší realizaci tohoto práva. Jinými slovy, "[n]abízejí-li se [...] dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti němu, musí soud vždy zvolit výklad první" [nález sp. zn. II. ÚS 3042/12 ze dne 27. 8. 2013 (N 155/70 SbNU 431)]. Žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nevyžaduje jako nezbytnou podmínku svého uplatnění ani úspěchu vyčerpání námitky podjatosti podle § 15a o. s. ř. Tuto žalobu lze proto uplatnit bez ohledu na to, zda účastník řízení využil i námitku podjatosti. Při rozhodování o tom, zda bude této žalobě vyhověno, je nutné posoudit nestrannost soudce jak z hlediska subjektivního, tak z hlediska objektivního.
25. Žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je prolamován princip nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí. V tomto ohledu je nutné připomenout, že "[ú]stavní pořádek přenechává zásadně zákonodárci rozhodnutí o tom, zda a jaké opravné procesní prostředky v civilních věcech vytvoří, jaké účely jimi chce sledovat a jak je v podrobnostech upraví" [nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), bod 49]. Soustava přezkumných instancí je [...] výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných" [nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.)]. Ochrana práva na nestranného soudce ovšem - s ohledem na důležitost tohoto práva - takovým výjimečným důvodem být může.
B. Aplikace na projednávaný případ
26. Soudkyně JUDr. Jana Špidlenová byla pravomocným rozhodnutím vyloučena pro podjatost v řízení o výkonu rozhodnutí vyklizením bytu (bod 3). To bylo zdůvodněno i existencí vztahu služební nadřízenosti mezi ní a vedlejší účastnicí (oprávněnou v daném řízení). Totožný vztah ovšem existoval i v době rozhodování této soudkyně v původním nalézacím řízení. Je tedy pochopitelné, že stěžovatel pochybuje o nestrannosti soudkyně JUDr. Jany Špidlenové v původním řízení a z toho důvodu usiluje o její vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci v původním řízení - toho lze samozřejmě dosáhnout jedině zrušením původního rozhodnutí a novým projednáním věci jiným soudcem. Pokud soudkyně nemůže z důvodu podjatosti rozhodnout o vyklizení bytu, je na místě se ptát, zda mohla být činná v nalézacím řízení, jehož předmětem byla otázka, zda stěžovatel vůbec má povinnost byt vyklidit. Ačkoliv z formálního hlediska jsou nalézací řízení a řízení o výkonu rozhodnutí dvě odlišná řízení, nelze přehlížet, že věcně spolu úzce souvisí. Případný závěr, že daná soudkyně sice byla vyloučena pro podjatost v řízení o výkonu rozhodnutí, avšak nebyla vyloučena v nalézacím řízení, musí být dobře zdůvodněn tak, aby bylo možné řízení jako celek považovat za spravedlivé. Tento požadavek odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nesplňuje.
27. Podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu "žaloba pro zmatečnost [...] nemůže být úspěšná, jestliže pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k věci či k účastníkům řízení účastník vyvozuje z okolností, které mu byly v průběhu (původního) řízení známy". Je tak "na účastníkovi řízení, aby námitku porušení této zásady uplatnil bezprostředně poté, co se dozvěděl o skutečnostech tuto námitku odůvodňujících." Protože stěžovatel "nevznesl žádné konkrétní námitky vůči soudkyni JUDr. Janě Špidlenové, [...] ačkoliv měl možnost se vyjádřit o osobě soudkyně [...] a protože námitky vůči ní vznesl až v žalobě pro zmatečnost [...], nelze na nich založit důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř." Nejvyšší soud tedy neposoudil nestrannost soudce ze subjektivního a objektivního hlediska. Namísto toho se spokojil se zjištěním, že v původním řízení stěžovatel nevznesl námitku podjatosti, z čehož má zřejmě plynout, že stěžovatel souhlasil s tím, aby daná soudkyně v příslušné věci rozhodovala. Tento přístup však není možný. Názor účastníků řízení na nestrannost soudce sice může být podnětem pro rozhodování o této otázce, avšak nelze jen na něm založit hodnocení nestrannosti soudce. V tomto ohledu tedy nedostál Nejvyšší soud své povinnosti poskytovat ochranu základním právům podle čl. 4 Ústavy. Předpoklad uvedené úvahy Nejvyššího soudu se navíc neopírá o přesvědčivá zjištění. Stěžovatel uvádí, že se o vztahu služební nadřízenosti mezi danou soudkyní a vedlejší účastnicí dozvěděl až z rozhodnutí o vyloučení této soudkyně v řízení o výkonu rozhodnutí vyklizením bytu (viz bod 3). Tvrdí tedy, že v původním řízení o tomto vztahu nevěděl (a v tomto směru tak ani nemohl v původním řízení vyslovit souhlas s rozhodováním dané soudkyně). Touto otázkou se zabývalo usnesení krajského soudu z 30. 9. 2009, které dává stěžovateli za pravdu (viz bod 5). Nejvyšší soud ovšem v napadeném usnesení vycházel z opačného posouzení, aniž by byla na tento stěžovatelův argument poskytnuta uspokojivá odpověď.
28. Možnost podat žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je sice omezena lhůtami podle § 234 odst. 3 o. s. ř., ovšem v projednávaném případě dospěly obecné soudy k závěru, že tyto lhůty byly dodrženy. Právní názor vyjádřený v napadeném usnesení však stanoví nad rámec zákona další podmínku přípustnosti či úspěšnosti žaloby pro zmatečnost, která neodpovídá ústavně konformnímu výkladu. Zákon nevyžaduje vyčerpání námitky podjatosti pro uplatnění žaloby pro zmatečnost a tuto podmínku není možné interpretačně dotvořit, neboť by tím došlo ke snížení ochrany poskytované základnímu právu na nestranného soudce.
29. Výklad použitý v napadeném usnesení je zatížen i vadou nerespektování kogentní normy, a to § 16b o. s. ř. Podle § 16 o. s. ř. rozhoduje o námitce podjatosti nadřízený soud. Jeho usnesení je dle § 16b o. s. ř. závazné pro soud a účastníky řízení, avšak "ustanovení § 205 odst. 2 písm. a), § 219a odst. 1 písm. a), § 229 odst. 1 písm. e) a § 242 odst. 3 věta druhá tím nejsou dotčena". Podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. lze podat žalobu pro zmatečnost z toho důvodu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Ani pravomocné rozhodnutí o námitce podjatosti tedy nezakládá překážku věci rozhodnuté a nebrání novému řešení otázky nestrannosti soudce v řízení o žalobě pro zmatečnost. Tím spíše tomu nemůže bránit skutečnost, že o námitce podjatosti vůbec rozhodováno nebylo.
30. Ústavní soud musí rovněž připomenout, že soud je povinen poučit účastníky řízení o možnosti vznést námitku podjatosti (§ 15a odst. 1 o. s. ř.), ale součástí tohoto poučení není informace o tom, že otázku podjatosti soudce lze řešit i v řízení o žalobě pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Pokud účastník řízení nereaguje na poučení o možnosti vznést námitku podjatosti nebo prohlásí, že tuto námitku nevznese, neznamená to, že se současně vzdal i možnosti uplatnit žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
31. Konečně Ústavní soud zjistil, že v judikatuře Nejvyššího soudu byl na vztah námitky podjatosti a žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vyjádřen i opačný právní názor, než jaký Nejvyšší soud uplatnit v napadeném usnesení. V rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3483/2008 ze dne 23. 10. 2009 Nejvyšší soud uvedl: "Soudní rozhodnutí může být v souladu se zákonem, jen jestliže bylo vydáno nepodjatým soudcem [...] v občanském soudním řízení je nutné důsledně odlišovat námitku podjatosti soudce nebo přísedícího (§ 15a odst. 3 [o. s. ř.]) a námitku, že ve věci rozhodl vyloučený soudce nebo přísedící, která je odvolacím důvodem a zmatečností (důvodem žaloby pro zmatečnost a vadou, k níž přihlíží ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud). Zatímco pro námitku podjatosti soudce (přísedícího) je v ustanovení § 15a odst. 2 o. s. ř. předepsána lhůta, jejímž zmeškáním se stává opožděnou [...], uplatnění námitky, že ve věci rozhodl vyloučený soudce (přísedící), je limitováno jen lhůtami, předepsanými pro podání opravných prostředků, v nichž tvoří jejich důvod, případně též způsobem jejich projednání. Námitku, že rozhodnutí vydal vyloučený soudce, lze uplatnit jako důvod opravného prostředku bez ohledu na to, zda byla námitka podjatosti vznesena nebo že vůbec nebyla uplatněna, zda, popřípadě jak o ní bylo nadřízeným soudem rozhodnuto nebo kdy se účastník o důvodu podjatosti (důvodu pochybností o nepodjatosti soudce nebo přísedícího) dozvěděl." Pokud Nejvyšší soud považuje za možné dva výklady podústavního práva, bylo jeho povinností v projednávaném případě aplikovat ten, který poskytuje větší ochranu právu na nestranného soudce. To ovšem v napadeném usnesení Nejvyšší soud neučinil.
32. Na podporu výkladu použitého v napadeném usnesení sice Nejvyšší soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997 (N 65/8 SbNU 141), avšak v tomto nálezu řešil Ústavní soud jiný problém, než jsou podmínky pro uplatnění a úspěch žaloby pro zmatečnost. V tomto nálezu se výslovně uvádí, že "stěžovatel ani před procesním ani odvolacím soudem - u vědomí všech okolností, na které poukazuje ve své ústavní stížnosti (‚změna v osobě soudce') - námitkou porušení zásad o zákonném soudci (ať důvodnou či nikoli) se nebránil a za svého výslovného souhlasu (č. l. 31 spisu Ústavního soudu) se projednávání věci před ‚nově ustanoveným' soudem sám aktivně zúčastnil". Šlo tedy o to, že stěžovatel námitku porušení práva na zákonného soudce vznesl až v ústavní stížnosti a před obecnými soudy ji vůbec neuplatnil, i když o důvodech pro její vznesení věděl. Ústavní stížnost je však jen subsidiární prostředek ochrany ústavně zaručených práv, jejichž ochranu mají zajišťovat v prvé řadě obecné soudy. V daném případě k tomu ovšem nedostaly příležitost, a proto stěžovatel neměl úspěch ani u Ústavního soudu. Je třeba rovněž uvážit, že institut žaloby pro zmatečnost byl do občanského soudního řádu vložen zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. V roce 1997, kdy byl odkazovaný nález vydán, se tak Ústavní soud k žalobě pro zmatečnost vyjadřovat nemohl. Z těchto důvodů je nutné odkazovaný nález chápat tak, že námitka porušení práva na zákonného soudce musí být uplatněna už před obecnými soudy (pokud k tomu existuje procesní prostředek), nikoliv až v ústavní stížnosti. Odkazovaný nález tedy výklad Nejvyššího soudu nepodporuje a nevztahuje se na projednávaný případ, neboť stěžovatel se práva na nestranného soudce domáhal už před obecnými soudy žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
33. Z výše uvedených důvodu tak bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnosti v této části vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
34. Ve zbytku ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení napadených usnesení okresního soudu a krajského soudu. Veden doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud tato napadená rozhodnutí nepřezkoumával a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Nyní je totiž na Nejvyšším soudu, aby stěžovatelovo dovolání nově vyhodnotil a posoudil, zda bude nutné dovoláním napadená rozhodnutí zrušit a vrátit věc k novému projednání, případně zda nejsou dány podmínky pro to, aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl (srov. nález sp. zn. I. ÚS 407/13 ze dne 7. 10. 2013, bod 31, nebo nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014, bod 16).
35. Stěžovatel dále navrhl, aby byla odložena vykonatelnost usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 20 C 367/2003-20 ze dne 15. 4. 2004 (o schválení smíru) a "všech exekučních rozhodnutí Okresního soudu v Liberci založených na [tomto] exekučním titulu". I kdyby Ústavní soud tomuto návrhu vyhověl a vykonatelnost uvedených rozhodnutí odložil do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, byla by poté uvedená rozhodnutí znovu vykonatelná. Za těchto okolností by odklad jejich vykonatelnosti postrádal smysl, a tento návrh byl proto Ústavním soudem odmítnut.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US