// Profipravo.cz / Vyloučení soudců 27.02.2015
ÚS: Právo na zákonného soudce - rozvrh práce
Připouští-li rozvrh práce soudu úvahu interpretující konkrétní jeho ustanovení (typicky pojem „kvalifikace sporné právní otázky“), musí být při posuzování otázky zachování ústavního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod z okolností případu zřejmé, že při výkladu tohoto pojmu nešlo o libovůli, která by vytvářela prostor pro neopodstatněný (účelový) výběr soudce, nýbrž o postup racionální, logický a zdůvodnitelný.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1589/13, ze dne 21. 1. 2015
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
1. Stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalobce) se návrhem podaným u Městského soudu v Praze dne 17. 5. 2010 domáhal proti žalované insolvenční správkyni dlužníka Vojenské stavby - státní podnik v likvidaci (dále jen "dlužník") určení pravosti pohledávky ve výši 12.081.250,50 Kč přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2011 č. j. 93 ICm 367/2010-36 byla žaloba zamítnuta.
2. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dne 3. 2. 2012 dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením dovolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť neshledal, že by otázky předestřené stěžovatelem byly otázkami zásadního právního významu (konkrétně zda "pracovněprávní povaha vztahu mezi dlužníkem a jeho bývalými zaměstnanci vylučuje aplikaci ustanovení § 454 občanského zákoníku v případě plnění poskytnutého úpadcem jednajícím v právním omylu, že je k plnění povinen", zda "došlo k přechodu pracovněprávních závazků dlužníka vůči jeho bývalým zaměstnancům na společnost Vojenské stavby, a.s. v případě, kdy v rámci privatizace majetku dlužníka nedošlo k jeho zrušení ani zániku", a zda "dobrovolnost poskytnutého plnění úpadcem jednajícím v právním omylu, že je k plnění povinen, sama o sobě vylučuje existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním dlužníka a vznikem škody na majetku úpadce"). O dovolání rozhodl senát Nejvyššího soudu pod označením 21 ICdo ve složení předseda JUDr. Ljubomír Drápal, soudci JUDr. Zdeněk Novotný a JUDr. Mojmír Putna.
II. Tvrzení stěžovatele
4. Ve včasně podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny zakotvujících povinnost uplatňovat státní moc jen způsobem, který stanoví zákon. Jak stěžovatel dále uvádí, vzhledem k dikci ustanovení § 72 odst. 4 ve spojení s § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, je nucen napadnout rovněž rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ačkoliv k dominantnímu porušení základních práv došlo dle stěžovatele rozhodnutím Nejvyššího soudu.
5. Stěžovatel shora vymezené protiústavní vady napadeného usnesení dovolacího soudu opírá o dvě tvrzení. Jednak dovolací soud rozhodoval podle stěžovatele v jiném senátu, než byl podle rozvrhu práce příslušný, jednak dovolací soud dospěl dle stěžovatele k právnímu názoru odlišnému od právního názoru již vyjádřeného v předchozí judikatuře dovolacího soudu, o kterou se opírala argumentace stěžovatele, přičemž v případě, že dojde ke kolizi mezi právními názory na obdobnou problematiku, je povinností rozhodujícího senátu zastávajícího odlišný právní názor, než byl vysloven v předchozích rozhodnutích dovolacího soudu, řízení přerušit a věc předložit velkému senátu kolegia Nejvyššího soudu. Stěžovatel uzavírá, že pokud tak příslušný senát Nejvyššího soudu nepostupuje a ve věci sám rozhodne (v rozporu s předchozí relevantní judikaturou), dochází k uplatňování státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, čímž je řízení zatíženo vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
6. Stěžovatel tvrdí, že podstata incidenčního sporu spočívala v uplatnění pohledávky vzniklé úpadci poskytnutím peněžitého plnění z titulu regresních náhrad za ztrátu na výdělku bývalým zaměstnancům dlužníka na místo dlužníka, čímž mělo dojít na straně dlužníka k bezdůvodnému obohacení. Podle stěžovatele by mělo být nesporné, že předmětem dovolacího řízení byl incidenční spor o pravost přihlášené pohledávky, tak jak je vymezen v ustanovení § 159 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění. Za této situace se tak dle stěžovatele jednalo o dovolání ve sporu vyvolaném insolvenčním řízením, k jehož projednání a rozhodnutí byl podle pravidel rozvrhu práce výlučně příslušný senát č. 29, neboť tato agenda spadala do jeho specializované druhové působnosti.
7. Dle přesvědčení stěžovatele nebylo v projednávané věci možno aplikovat větu druhou Pravidel pro přidělování věcí obsažených v rozvrhu práce dovolacího soudu ("Pro určení přidělení věci jednotlivým senátům je určující charakter (hmotněprávní, popř. procesněprávní kvalifikace) sporné právní otázky, kterou má dovolací soud řešit nebo je za takovou v dovolání označena"), neboť tato pravidla se dle stěžovatele vztahují pouze na věci, v nichž nelze určit specializovanou druhovou působnost jednotlivých senátů a je tedy třeba zkoumat hmotněprávní či procesněprávní povahu sporných právních otázek.
8. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že stěžejní právní otázkou podléhající dovolacímu přezkumu bylo posouzení přípustnosti konkurence (souběhu) odpovědnosti za vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") a podle ustanovení § 454 občanského zákoníku v případě plnění za jiného v důsledku právního omylu. Z uvedeného tak stěžovatel dovozuje, že ani v případě posuzování hmotněprávní povahy sporné právní otázky by nebyla dána působnost senátu č. 21, nýbrž senátů č. 23, 28, 32 a 33.
9. Stěžovatel dále uvádí, že dovolací soud nepřezkoumal ani se jinak nevypořádal s další neméně významnou relevantní částí dovolací argumentace zabývající se právní otázkou faktického splnění závazku dlužníka vůči jeho věřiteli třetí osobou, která neměla objektivně právní povinnost plnit a s tím související zákonnou a soudní ochranou dobré víry oprávněného věřitele a subjektu poskytujícího plnění, která musí mít přednost před ochranou dlužníka, za něhož bylo plněno, přestože stěžovatel v dovolání namítal, že takto nalézacím a odvolacím soudem provedená aplikace a interpretace platného právního řádu, vykazuje znaky nepřípustné rezignace na nalézání spravedlivého rozhodnutí, ke kterému je soudce v prostředí materiálního právního státu povinen.
III. Vyjádření účastníků řízení
10. Ústavní soud si vyžádal spis a vyjádření účastníků řízení, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena.
11. Za dovolací soud zaslal vyjádření předseda rozhodujícího senátu JUDr. Ljubomír Drápal. K otázce tvrzené nepříslušnosti senátu 21 Cdo uvádí, že pro přidělení věci do soudního oddělení (senátu) Nejvyššího soudu je podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu určující charakter (hmotněprávní, popř. procesněprávní kvalifikace) sporné právní otázky, kterou má dovolací soud řešit nebo je za takovou v dovolání označena, přičemž za takovou může být podle okolností věci označena i otázka předběžná. Ve vyjádření se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že předmětem dovolacího řízení byl v posuzovaném případě incidenční spor. Stěžovatel však pomíjí, že spornou právní otázkou, která měla povahu otázky předběžné, bylo určení pravosti pohledávky vzniklé tím, že domnělý zaměstnavatel plnil na uspokojení pracovněprávních nároků skutečného zaměstnavatele, což je právní otázka, jejíž řešení spadá podle rozvrhu práce do působnosti soudního oddělení (senátu) 21 Cdo. Projednávaná věc byla po předložení Nejvyššímu soudu původně přidělena soudnímu oddělení (senátu) 29 Cdo, který ji s poukazem na předběžnou otázku předal soudnímu oddělení (senátu) 21 Cdo. Uvedený postup je v souladu s rozvrhem práce, a věc proto projednalo a rozhodlo soudní oddělení 21 Cdo.
12. K druhé námitce vznesené stěžovatelem pak předseda rozhodujícího senátu uvádí, že pro vyřešení sporné právní otázky byla v projednávané věci rozhodující ustálená judikatura soudů, podle níž nenáleží právo učinit právní úkon směřující k zániku nároku z pracovněprávních vztahů uspokojením nároku kterékoliv třetí osobě a plnění poskytnuté osobou odlišnou od účastníků pracovněprávního vztahu může být způsobilým důvodem zániku nároku z pracovněprávního vztahu jeho uspokojením, jen jestliže to pracovněprávní předpisy připouštějí (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 323/2003, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). Jak dále dovolací soud konstatuje, uvedené závěry zcela postačovaly k rozhodnutí sporu. Dovolací soud dále uvádí, že se v rozhodnutí vyjádřil též ke vztahu bezdůvodného obohacení podle § 451 a § 454 občanského zákoníku a odkázal v tomto směru na judikaturu soudů, která je dle něj dlouhodobě ustálená a jednoznačná. Dovolací soud připouští, že byla přijata též rozhodnutí, která této judikatuře neodpovídají. Senát 21 Cdo přihlédl k tomu, že šlo o rozhodnutí zcela ojedinělá (ojediněle vybočující z jinak nepochybného výkladu) a že v nich přijaté závěry se sice odvolávají na judikaturu (předurčenou zejména zprávou publikovanou pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979), ale ve skutečnosti svědčí o jejím nepochopení a zkreslení, a přijal v tomto směru (možná nadbytečně) závěry v usnesení uvedené. Namítá-li stěžovatel, že věc měla být předložena velkému senátu kolegia, přehlíží dle dovolacího soudu, že pro hmotněprávní posouzení věci nešlo o závěry určující, a je podivné, že se sám dovolává rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 2291/2006 nebo 28 Cdo 96/2010, ačkoliv nebyla přijata velkým senátem, i když byla (ve výše uvedeném smyslu) v rozporu s mnoha jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Na závěr pak navrhuje ústavní stížnost odmítnut jako zjevně neopodstatněnou.
13. Za odvolací soud zaslal vyjádření předseda senátu JUDr. František Kučera, přičemž odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Jak dále uvádí, je z ústavní stížnosti zřejmé, že v podstatné části výhrady směřují především proti rozhodnutí soudu dovolacího, přičemž tyto výhrady považuje za nedůvodné. Závěrem navrhuje, aby stížnost byla shledána "důvodnou", ovšem s ohledem na celkový obsah vyjádření jde o zjevnou chybu v psaní.
14. Ústavní soud si dodatečně vyžádal též vyjádření předsedy Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu JUDr. Františka Ištvánka o pohybu věci sp. zn. ICdo 16/2012. Předseda kolegia ve svém vyjádření uvádí, že podle čl. 13 Jednacího řádu Nejvyššího soudu (dále "jednací řád") předseda kolegia zejména a) organizuje a řídí činnost kolegia a kanceláře kolegia, b) rozhoduje ve sporných případech o přidělení věci do senátu atd. Podle čl. 7 odst. 1 Jednacího řádu dojde-li mezi senáty téhož kolegia k neshodě o tom, kterému senátu podle rozvrhu práce přísluší vyřízení věci, určí příslušný senát předseda kolegia. Předsedovi kolegia předkládá spis k určení příslušného senátu řídící předseda senátu, kterému byla věc určena k vyřízení jako prvnímu, po písemném vyjádření řídícího předsedy senátu, který s převzetím věci nesouhlasí. Rozvrh práce Nejvyššího soudu pro rok 2012 v části Občanskoprávního a obchodního kolegia uvádí pravidla pro přidělování věcí, mj. stanoví, že předseda kolegia prostřednictvím dozorčí úřednice kolegia přiděluje dovolací agendu jednotlivým senátům podle jejich působnosti, přičemž pro určení přidělení věci jednotlivým senátům je určující charakter (hmotněprávní, popřípadě procesněprávní kvalifikace) sporné právní otázky, kterou má odvolací soud řešit nebo je za takovou v dovolání označena. Za takovou může být podle okolností věci označena i otázka předběžná. V roce 2012 napadlo u Nejvyššího soudu 4036 dovolacích věcí zapsaných do rejstříků Cdo a ICdo.
15. Ve svém vyjádření dále předseda Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uvádí, že napadlé věci jsou zapisovány do jednotlivých soudních oddělení podle specializace oddělením evidence pod přímým vedením dozorčí úřednice při organizační a řídící odpovědnosti předsedy kolegia. Ta se běžně ve vztahu k zápisu jednotlivých věcí projevuje jen výjimečně formou vyjádření odborného předběžného názoru ve sporných (složitě určitelných) případech. Dojde-li k zápisu, k němuž má předseda senátu, jemuž byla věc zapsána, výhrady, předkládá věc k posouzení působnosti předsedovi senátu, do jehož působnosti podle jeho názoru náleží. Teprve tehdy, jestliže ten návrh na zápis věci neakceptuje, vzniká negativní kompetenční konflikt, který rozhoduje předseda kolegia. V praxi k tomu dochází v méně než 1% všech zápisů, obvykle právě proto, že je zapotřebí řešit jako otázku předběžnou právní problematiku, která nezakládala původní zápis nebo proto, že by oba či více senátů mohly podle své rozvrhem práce vymezené působnosti dovolání, vztahující se k více právním otázkám, řešit. V předmětném řízení sp. zn. ICdo 16/2012 byla podle obsahu pomocného spisu a rejstříkového záznamu věc zapsána po nápadu 22. 5. 2012 do soudního oddělení 29, následný den 23. 5. 2012 řídící předsedkyně senátu 29 v souladu s určením procesního senátu dle rozvrhu práce přidělila věc předsedovi senátu JUDr. Zdeňkovi Krčmářovi. Ten 13. 6. 2012 spis předložil prostřednictvím řídící předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové, CSc. řídícímu předsedovi senátu 21 JUDr. Ljubomíru Drápalovi k posouzení, zda věc nenáleží soudnímu oddělení 21. Ten přijetí věci akceptoval, a proto ve věci nadále jednal a rozhodoval senát v rámci soudního oddělení 21. Nevznikl tak kompetenční konflikt, do nějž by zasahoval předseda kolegia. Tento postup zcela odpovídal Jednacímu řádu i pravidlům rozvrhu práce.
16. K vyjádření byl připojen rejstříkový výpis pohybu ve věci ICdo 16/2012 po nápadu věci a kopie č. l. 17 pomocného spisu obsahující návrh zápisu věci do oddělení 21 zpracovaný JUDr. Zdeňkem Krčmářem. Závěrem předseda Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vyjadřuje přesvědčení, že ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu není v rovině stížnostní námitky nesprávně obsazeného dovolacího soudu důvodná.
IV. Replika stěžovatele
17. Vyjádření soudů byla zaslána stěžovateli k případné replice. Stěžovatel ke shora reprodukovanému vyjádření předsedy senátu Nejvyššího soudu JUDr. Ljubomíra Drápala uvádí, že v projednávané věci nebylo možno postupovat ve smyslu věty druhé "Pravidel pro přidělování", když tato pravidla se vztahují pouze na věci, v nichž nelze určit druhovou působnost jednotlivých senátů a je tedy třeba zkoumat hmotněprávní či procesněprávní povahu sporných právních otázek, přičemž s touto argumentací se účastník řízení dle stěžovatele nikterak nevypořádal. Stěžovatel trvá na tom, že pokud lze bez důvodných pochybností přidělit věc na základě rozvrhem práce závazně a nezměnitelně stanovené druhové působnosti, není přípustné jakkoliv zkoumat hmotněprávní či procesněprávní kvalifikaci sporných právních otázek včetně otázek předběžných. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že dle vyjádření předsedy senátu dovolacího soudu byla věc v souladu s rozvrhem práce původně přidělena soudnímu oddělení 29 Cdo a následně blíže neobjasněným a rozvrhem práce výslovně neupraveným postupem předána soudnímu oddělení 21 Cdo, čímž dovolací soud nepřímo potvrzuje důvodnost stěžovatelem uplatněné argumentace.
18. Dle názoru stěžovatele je rozvrh práce v části označené "Pravidla pro přidělování" věta druhá v rozporu s ustanovením § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném ke dni podání dovolání v projednávané věci, podle něhož se "ve věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují; způsob rozdělení věci musí být současně stanoven tak, aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně". Pokud tedy rozvrh práce dovolacího soudu v části označené "Pravidla pro přidělování" věta druhá umožňuje způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení vázat na objektivně obtížně přezkoumatelné posouzení dalších podpůrných kritérií, která neodpovídají zákonem výslovně stanovenému způsobu rozdělení věcí podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, pak je třeba konstatovat, že tímto postupem může docházet k libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc, což je v příkrém rozporu s ústavním principem předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu v každém sporu či jiné právní věci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel též uvádí, že Nejvyšší soud ve své dosavadní praxi účastníky řízení neseznamuje s přidělením věci konkrétnímu senátu, a fakticky tak neumožňuje účastníkům řízení před rozhodnutím ve věci vyjádřit se k obsazení soudu včetně uplatnění případné námitky podjatosti soudce.
19. Dále se stěžovatel ve své replice vyjádřil ke druhé části vyjádření předsedy senátu dovolacího soudu týkající se namítaného nepředložení věci velkému senátu kolegia Nejvyššího soudu. Stěžovatel uvádí, že podstatou uplatněné ústavněprávní argumentace stěžovatele není spor o věcnou správnost rozhodnutí dovolacího soudu v rovině tzv. jednoduchého práva, nýbrž posouzení otázky, zda v případě zjevné kolize mezi právními názory dovolacího soudu na obdobnou problematiku, je povinností rozhodujícího senátu dovolacího soudu zastávajícího odlišný právní názor oproti názoru již vyjádřenému v předchozích rozhodnutích dovolacího soudu, řízení přerušit a věc předložit velkému senátu kolegia Nejvyššího soudu. K takto konkrétně uplatněné stížnostní argumentaci se dle stěžovatele dovolací soud vyjádřil věcně a logicky rozporným způsobem, když na jednu stranu připustil existenci dřívější judikatury potvrzující právní názor stěžovatele a na druhou stranu tuto judikaturu diskvalifikoval s odůvodněním, že se jedná o rozhodnutí údajně zcela ojedinělá, jejichž odborná úroveň a přijaté závěry svědčí o nepochopení a zkreslení projednávané problematiky. Argumentace dovolacího soudu údajnou ojedinělostí rozporné judikatury není dle stěžovatele případná, když se dle něj ve skutečnosti jedná o judikaturu konstantní a dlouhodobě zastávanou senátem dovolacího soudu č. 33 Odo již od roku 2005 až do současnosti a rovněž tak senátem č. 28 Cdo v jeho rozhodnutí ze dne 4. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 96/2010 a senátem č. 33 Cdo v jeho rozhodnutí ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. 33 Cdo 960/2009. Při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti by právě dovolacím soudem nastíněná názorová nejednotnost judikatury měla být právě tou rozhodující skutečností prokazující splnění zákonných podmínek pro předložení věci velkému senátu.
20. K vyjádření předsedy Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu JUDr. Františka Ištvánka stěžovatel v replice uvádí, že nepovažuje za podstatné polemizovat s právním názorem, že ve smyslu obecných pravidel pro přidělování se jedná o dovolání v pracovní věci, jakkoliv s tímto názorem nesouhlasí. Dle přesvědčení stěžovatele pro meritorní posouzení ústavní stížností nastolené právní otázky by mělo být rozhodující zjištění, že rozvrh práce obsahuje vzájemně si konkurující pravidla pro rozdělování věcí mezi jednotlivá soudní oddělení, když na straně jedné upravuje tzv. druhovou působnost jednotlivých senátů a na straně druhé stanoví tzv. obecná pravidla pro přidělování. Aplikací obecných pravidel pro přidělování může prakticky dojít v každé věci k jejímu odnětí senátu, jehož rozhodovací pravomoc je dána druhovou působností a přidělení věci jinému senátu, a to pouze na základě dohody dotčených předsedů senátů bez jakékoliv ingerence předsedy kolegia upravené v čl. 7 odst. 1 jednacího řádu. Takto formulovaný rozvrh práce dle stěžovatele neodpovídá a není souladný se stávající zákonnou úpravou, jejímž dominantním cílem je eliminovat vznik sporů obdobného charakteru a s tím související nepřípustný stav právní nejistoty na straně účastníků řízení.
21. Stěžovatel zdůrazňuje, že v případě sporů vyvolaných insolvenčním řízením, není charakter řešených sporných právních otázek (s výjimkou sporů uvedených v odst. 1 rozvrhu práce), rozhodným ani podpůrným kritériem pro přidělení věci tomuto soudnímu oddělení. Ve světle těchto skutečností se argumentace předsedy senátu 29 odůvodňující vznik sporu o správnost přidělení věci tomuto soudnímu oddělení jeví jako bezcenná a jsoucí v rozporu s rozvrhem práce. Pokud byla rozvrhem práce jednoznačně stanovena druhová působnost jednotlivých senátů, nelze aplikovat obecná pravidla pro přidělování způsobem, kterým dojde k "faktickému obejití" stanoveného rozhodného kritéria pro přidělení věci, jak se tomu nepochybně stalo v projednávané věci. Dále stěžovatel upozorňuje na rozvrhy práce Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, které považuje, na rozdíl od rozvrhu práce Nejvyššího soudu, za předvídatelné a přezkoumatelné.
22. Závěrem stěžovatel odkazuje na obsah své ústavní stížnosti, přičemž má za to, že vyjádření účastníka Nejvyššího soudu na jádro stěžovatelem uplatněné argumentace prakticky nereagovalo, ani se s ní přezkoumatelným způsobem jinak nevypořádalo.
V. Upuštění od ústního jednání
23. Ústavní soud nenařizoval ústní jednání, neboť s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti nebylo možno od ústního jednání očekávat další objasnění věci ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
VI. Posouzení Ústavním soudem
24. Po zhodnocení argumentace stěžovatele, obsahu spisu i vyjádření účastníků řízení shledává Ústavní soud ústavní stížnost nedůvodnou.
25. Z rozvrhu práce Nejvyššího soudu účinného v rozhodné době, tj. od 1. 5. 2012 (veřejně přístupný na adrese www.nsoud.cz) Ústavní soud zjistil, že senát č. 21 rozhoduje mj.
"- o dovoláních v pracovních věcech včetně věcí podle § 9 odst. 2 písm. e), f), h) o.s.ř., ve věcech sporů, v nichž byla řešena jako rozhodná otázka zástavního práva včetně řízení o prodeji zástavy ve výkonu rozhodnutí (exekuci), ze zadržovacího práva, ve věcech žalob pro zmatečnost a ve věcech uvedených v hlavě páté části třetí občanského soudního řádu a o dovoláních v dědickém řízení a ve věcech dědických, jakož i ve věcech s těmito agendami souvisejících a ve věcech vkladu práva k nemovitostem do katastru dle zák. č. 265/1992 Sb., a ve věcech odpůrčích žalob podle § 42a obč. zák. a o dovoláních týkajících se veřejné dražby (zák. č. 26/2000 Sb.)
- rozhoduje ve sporech z vyvlastnění a omezení vlastnického práva (§ 128 obč. zák.), o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, rozhoduje dále ve věcech nespadajících do specializace žádného senátu s výjimkou věcí, jež jsou v působnosti jiných senátů
- rozhoduje o návrzích na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§ 174a zák. č. 6/2002 Sb.) pro občanskoprávní a obchodní kolegium, a to i ve věcech agendy Nd
- rozhoduje ve věcech Nd".
26. Z rozvrhu práce dále vyplývá, že senát č. 29
"- Ve složení senátu doc. JUDr. Ivana Štenglová, JUDr. Petr Šuk, JUDr. Filip Cileček, a JUDr. Zdeněk Krčmář rozhoduje o dovoláních: ve věcech obchodního rejstříku; ve věcech uvedených v § 9 odst. 3 písm. b/ až j/, n, q, s/ až w/; ve věcech týkajících se cenných papírů, (s výjimkou směnek a šeků); ve věcech sporů týkajících se konkursu, vyrovnání nebo insolvenčního řízení, v nichž převažuje výklad práva obchodních společností a družstev nebo problematika cenných papírů, (s výjimkou směnek a šeků); ve věcech podle zákona č. 42/1992 a zákona č. 72/1994 Sb.
- Ve složení senátu JUDr. Petr Gemmel, doc. JUDr. Ivana Štenglová, Mgr. Jiří Zavázal, JUDr. Petr Šuk rozhoduje o dovoláních ve věcech směnek, šeků a bankovních obchodů.
- Ve složení senátu JUDr. Zdeněk Krčmář, JUDr. Petr Gemmel, Mgr. Jiří Zavázal a Mgr. Milan Polášek rozhoduje o dovoláních ve věcech týkajících se konkursu, vyrovnání nebo insolvenčního řízení, včetně sporů jimi vyvolaných nebo s nimi souvisejících, nejde-li o spory podle odstavce 1. Dále rozhoduje agendu Nd v insolvenčních věcech a ve sporech vyvolaných insolvenčním řízením.
- rozhoduje ve věcech Nd".
27. Z rozvrhu práce tedy vyplývá, že senát č. 29, jehož působnosti v nyní rozhodované věci se dovolává stěžovatel, ve složení JUDr. Zdeněk Krčmář, JUDr. Petr Gemmel, Mgr. Jiří Zavázal a Mgr. Milan Polášek rozhoduje "o dovoláních ve věcech týkajících se konkursu, vyrovnání nebo insolvenčního řízení, včetně sporů jimi vyvolaných nebo s nimi souvisejících, nejde-li o spory podle odstavce 1". Senát 21Cdo, který o dovolání stěžovatele rozhodl, rozhoduje dle rozvrhu práce mj. o "dovoláních v pracovních věcech".
28. Rozvrh práce pak v pravidlech pro přidělování věcí uvádí, že "předseda kolegia prostřednictvím odborné pracovnice kolegia přiděluje dovolací agendu jednotlivým senátům podle jejich působnosti. Pro určení přidělení věci jednotlivým senátům je určující charakter (hmotněprávní, popř. procesněprávní kvalifikace) sporné právní otázky, kterou má dovolací soud řešit nebo je za takovou v dovolání označena. Takovou může být podle okolností věci i otázka předběžná".
29. Podle přesvědčení stěžovatele není možno na jeho případ aplikovat druhou větu "Pravidel pro přidělování" (tedy pravidlo, že pro přidělení věci je určující charakter sporné právní otázky), neboť se dle stěžovatele toto pravidlo vztahuje pouze na věci, v nichž nelze určit specializovanou druhovou působnost jednotlivých senátů. Z rozvrhu práce však nelze nijak dovodit, že by kritérium charakteru sporné právní otázky nebylo obecně aplikovatelné. První věta Pravidel pro přidělování stanoví, že k přidělení věcí jednotlivým senátům dochází dle působnosti jednotlivých senátů, přičemž věta druhá pak vymezuje základní obecné kritérium pro přidělení věci, kterým je právě charakter sporné právní otázky. Věta druhá tedy logicky navazuje na větu první a pouze specifikuje, co má být kritériem pro zařazení věci do působnosti toho kterého senátu dle věty první, tedy že tímto kriteriem bude "určující charakter (hmotněprávní, popř. procesněprávní kvalifikace) sporné právní otázky", přičemž může jít též o otázku předběžnou. Z rozvrhu práce tak nelze dovodit, jak to činí stěžovatel, že by obecné pravidlo pro přidělování bylo v jeho případě neaplikovatelné.
30. Stěžovatel jako právní otázku podléhající dovolacímu přezkumu v ústavní stížnosti vymezuje otázku posouzení přípustnosti konkurence (souběhu) odpovědnosti za vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 odst. 2 a § 454 občanského zákoníku v případě plnění za jiného v důsledku právního omylu, z čehož dovozuje, že ani v případě, kdy bude pro působnost senátu určující posouzení charakteru sporné právní otázky, nebude dána příslušnost senátu 21 Cdo, nýbrž senátů jiných.
31. Ze spisového materiálu i z napadeného rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že stěžovatel svou žalobu před obecnými soudy zdůvodnil zejména tím, že úpadce uspokojoval na základě privatizačního projektu o privatizaci majetku dlužníka pracovněprávní nároky zaměstnanců dlužníka, vzniklé z důvodu jeho odpovědnosti za pracovní úraz nebo nemoc z povolání, ačkoliv k tomu nebyl povinen, neboť tito zaměstnanci ukončili svůj pracovní poměr s dlužníkem ještě před privatizací majetku dlužníka. Z toho pak dovozuje, že tímto plněním vzniklo bezdůvodné obohacení, jehož vydání může požadovat ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku a § 454 občanského zákoníku jak proti zaměstnancům, jimž plnil, tak i proti dlužníku, za něhož plnil, přičemž plnění může obdržet pouze jednou a pracovněprávní povaha vztahů mezi dlužníkem a zaměstnanci na to nemá mít vliv.
32. Z výše uvedeného vyplývá, že kvalifikace sporné právní otázky jakožto "věci pracovní" (určení pravosti pohledávky vzniklé tím, že domnělý zaměstnavatel plnil na uspokojení pracovněprávních nároků skutečného zaměstnavatele), není úvahou svévolnou a příslušnost senátu 21 Cdo tak není vyloučena, jak dovozuje stěžovatel.
33. Stěžovateli je nutno přisvědčit, že právo na zákonného soudce je významným procesním ústavně garantovaným právem. Při tvrzeném porušení práva na zákonného soudce je však nutno posuzovat účel a smysl této ústavní záruky, kterou je zabránění účelového či svévolného přidělování věcí jednotlivým soudcům, resp. přidělování věcí libovolně, tedy ad hoc bez předem daných pravidel.
34. Jak poznamenal Ústavní soud k čl. 38 odst. 1 Listiny ("nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci") v nálezu sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101), "zmíněný ústavní imperativ sluší pokládat za zcela nepominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc". Dále Ústavní soud ve zmíněném nálezu zdůraznil, že "ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli; tím méně jej nelze zakrývat poukazem na "jinak věcnou správnost" rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s ním, neboť - mimo jiné - nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu, přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru".
35. Podobně v nálezu sp. zn. III. ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 (N 155/12 SbNU 423) zdůraznil Ústavní soud nutnost předvídatelnosti a transparentnosti pravidel obsazení soudu (rozvrhu práce), včetně zastupování jednotlivých soudců. Jak Ústavní soud uvedl, "kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. (...) Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení. Ještě naléhavější je tento požadavek v případě možnosti rozhodování soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.). Osoba soudce ve složení senátů musí tedy být jista předem, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu". V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2053/12 ze dne 1. 11. 2012 (N 183/67 SbNU 219) pak Ústavní soud uvedl, že "soulad s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžaduje, aby obecný soud stanovil v rozvrhu práce jednoznačná a předem daná pravidla pro určení soudců, která berou v úvahu všechny možné eventuality".
36. Pokud jde o transparentnost a předvídatelnost rozvrhu práce, nevyloučil Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře, že určení příslušného soudního senátu, potažmo soudce, je možné též za použití kritéria charakteru posuzované sporné právní otázky. Opět je nutno připomenout, že účelem a smyslem ústavně zaručeného práva na zákonného soudce je bránit libovůli a účelové manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům. Při použití kritéria spočívajícího v posouzení hmotněprávní či procesněprávní kvalifikace sporné právní otázky může být v určité míře přítomna úvaha dovolacího soudu, kterou je nutno učinit poté, co příslušná věc soudu napadne, a to zejména u věcí složitějších. I rozvrh práce jakožto souhrn pravidel pro přidělování věcí nutně podléhá soudcovské intepretaci. Samotnou možnost této intepretace, tedy možnost spornou otázku právně kvalifikovat, je-li v rozvrhu práce možnost této interpretační úvahy předem připuštěna, nelze a priori považovat za rozpornou s požadavkem předvídatelnosti a transparentnosti rozvrhu práce. Jinak řečeno, kritérium sporné právní otázky, i když jde o kritérium nutně podléhající další interpretaci, nelze považovat za kritérium nejasné či neurčité, tedy nezpůsobilé transparentně stanovit příslušnost zákonného soudce.
37. Tomuto přístupu odpovídá například i judikatorní praxe německého Spolkového ústavního soudu (SÚS), který se k otázce předvídatelnosti rozvrhu práce, jakožto komponenty práva na zákonného soudce dle čl. 101 odst. 1 věta druhá Základního zákona (GG) již vícekrát vyjádřil. V rozhodnutí sp. zn. 1 PBvU 1/95 [BVerfGE 95, 322 ff.] ze dne 8. 4. 1997 uvedl, že "z účelu čl. 101 odst. 1 věta druhá GG vyplývá požadavek, aby bylo zabráněno tomu, že v jednotlivém případě by mohl být výsledek soudního rozhodování ovlivněn cíleným výběrem soudce [BVerfGE 82, 286 (296) ze dne 10. 7. 1990]. Nebezpečí cíleného výběru soudců však v zásadě nenastává u regulace, která jasným, logickým, srozumitelným, tj. plausibilním způsobem upravuje zastoupení soudce při překážkách z důvodu jeho dovolené, nemoci či jiných důvodů. To platí také pro regulace, které připouští, aby příslušné rozhodovací těleso (senát či oddělení) či příslušný soudce k rozhodnutí dané věci byli určeni na základě stěžejní právní otázky (problému) daného případu. Navíc může být předvídáno to, že předsedající přikáže právně a skutkově související věci pouze jednomu z více příslušných rozhodovacích těles. Výklad a konkretizace neurčitých pojmů jako jsou "překážka", "těžiště - stěžejní otázka" nebo "věcná souvislost" patří k běžné soudcovské činnosti, která je v každém právním odvětví - a tedy i při aplikaci pravidel soudcovské příslušnosti - nevyhnutelná [BVerfGE 82, 286 (301) ze dne 10. 7. 1990]. Požadavky vyplývající z čl. 101 odst. 1 věta druhá GG jsou i přesto naplněny, neboť výkladové problémy, které se mohou při zacházení s těmito neurčitými pojmy v jednotlivém případě vyskytnout, je třeba překlenout běžnými právními metodami [BVerfGE 85, 337 (353) ze dne 12. 2. 1992]. Soudce sice není v případech tohoto druhu finálně určen přímo na základě normy o příslušnosti soudce, ale je určitelný srozumitelným způsobem na základě neurčitých pojmů prostřednictvím aplikace práva. To platí nehledě na možnost chybné interpretace a aplikace normy v jednotlivém případě. Chyby a vady v tomto směru - spočívající na neopodstatněných, věcně nesouvisejících a tím pádem svévolných (libovolných) úvahách - vedou k neústavnosti realizace (transponování) rozvrhu práce pro konkrétní jednotlivé řízení. Slučitelnost takovéto regulace, tj. samotného rozvrhu práce s čl. 101 odst. 1 věta druhá GG však není zpochybněna [BVerfGE 18, 423 (427) ze dne 30. 3. 1965]". Lze zmínit též usnesení SÚS sp. zn. 1 BvR 1750/01 ze dne 31. 3. 2006, kdy stěžovatelka namítala porušení práva na zákonného soudce, když o její věci ohledně stanovení poplatků za překročení doby studia na vysoké škole rozhodoval 2. senát Správního soudního dvora Bádenska-Württemberska příslušný pro daňové a poplatkové právo, namísto 9. senátu, který je příslušný pro vysokoškolské právo. Spolkový ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení práva na zákonného soudce nedošlo, neboť k zařazení věci do příslušného senátu soud nevedly neopodstatněné, věcně nesouvisející a tím pádem svévolné úvahy.
38. Připouští-li tedy rozvrh práce soudu určitou úvahu interpretující konkrétní ustanovení rozvrhu práce (typicky u dovolacího soudu výklad pojmu "hmotněprávní či procesněprávní kvalifikace sporné právní otázky"), musí být při posuzování respektu ústavního práva na zákonného soudce z okolností konkrétního případu zřejmé, že při výkladu tohoto pojmu nejde o libovůli, nýbrž že jde o postup racionální, logický a zdůvodnitelný.
39. Bylo-li v nyní posuzovaném případě možno předmětnou právní otázku, která byla před obecnými soudy řešena, formulovat jako otázku určení pravosti pohledávky vzniklé tím, že domnělý zaměstnavatel plnil na uspokojení pracovněprávních nároků skutečného zaměstnavatele, nelze přístup dovolacího soudu, který kvalifikoval tuto právní otázku jako předběžnou otázku pracovněprávního charakteru, resp. jako "věc pracovní", považovat za svévolnou intepretaci pravidel rozvrhu práce, resp. svévolné přiřazení věci senátu, do jehož působnosti sporná právní otázka nespadá. Uvedený závěr je podepřen též tím, že dovolání věcně polemizovalo právě se závěry pracovněprávního senátu dovolacího soudu.
40. S ohledem na to, že věc byla původně zapsána do soudního oddělení 29, vyžádal si Ústavní soud dodatečně, za účelem zjištění konkrétního postupu dovolacího soudu při přidělení věci soudnímu oddělení 21, shora rekapitulované stanovisko předsedy Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu a informaci o pohybu předmětné věci ICdo 16/2012. Jak z tohoto vyjádření a ze zaslaného rejstříkového výpisu pohybu ve věci ICdo 16/2012 vyplynulo, věc byla po nápadu dne 22. 5. 2012 zapsána podle obsahu pomocného spisu a rejstříkového záznamu do soudního oddělení 29, jakožto insolvenční věc. Předseda senátu JUDr. Zdeněk Krčmář však dne 13. 6. 2012 spis předložil prostřednictvím řídící předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové řídícímu předsedovi senátu 21 JUDr. Ljubomíru Drápalovi k posouzení, zda věc nenáleží soudnímu oddělení 21. Z písemného sdělení JUDr. Zdeňka Krčmáře, které bylo Ústavnímu soudu předloženo (č. l. 17 sběrného spisu), je zřejmé, že jediným důvodem uvedeného postupu bylo kvalifikování sporné právní otázky jako věci pracovní nikoli insolvenční s tím, že dovolání neotvírá žádnou insolvenční problematiku a dovolatel polemizuje se závěry pracovněprávního senátu 21. Řídící předseda senátu 21 se s uvedeným výkladem ztotožnil, přijetí věci akceptoval a uvedený senát ve věci rozhodl.
41. Jakkoli byla původně věc mechanicky přidělena do soudního oddělení 29, které má založenou působnost ve věcech týkajících se mj. insolvenčního řízení, včetně sporů jím vyvolaných nebo s ním souvisejících, byla jediným důvodem pro přeřazení věci ze soudního oddělení 29 do soudního oddělení 21 povaha sporné právní otázky, která se jako otázka předběžná ukázala pro řešení věci rozhodná. V přidělení věci soudnímu oddělení 21 tak Ústavní soud neshledal jakýkoli nestandardní či svévolný postup, naopak bylo důsledkem racionální a zdůvodnitelné soudcovské interpretace rozvrhu práce, resp. tam uvedeného pojmu "hmotněprávní kvalifikace sporné právní otázky". Stejně tak z rozvrhu práce nelze nijak dovodit, že použití kritéria sporné právní otázky by nebylo na případ stěžovatele aplikovatelné. V uvedeném postupu dovolacího soudu tedy Ústavní soud porušení práva na zákonného soudce neshledal.
42. Ke druhé námitce stěžovatele, že dovolací soud dospěl k právnímu názoru odlišnému od právního názoru již vyjádřeného v předchozí judikatuře a nepředložil věc velkému senátu kolegia Nejvyššího soudu, je nutno uvést, že nosné důvody rozhodnutí dovolacího soudu stojí na argumentech opírajících se o judikát Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 323/2003, uveřejněný pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004. Tvrzení stěžovatele o rozporné judikatuře se pak týká úvah dovolacího soudu, které činil dovolací soud poněkud nadbytečně. S ohledem na to, že nešlo o nosné důvody rozhodnutí, nemá případná námitka týkající se nekonzistentnosti judikatury z hlediska ochrany ústavně zaručených práv stěžovatele relevanci. S ohledem na podstatu sporné právní otázky tak nešlo o rozhodnutí překvapivé, které by judikaturu týkající se plnění domnělého zaměstnavatele za skutečného zaměstnavatele jakkoli obcházelo či měnilo, a bylo by tudíž nutno věc předložit velkému senátu kolegia.
43. To nic nemění na skutečnosti, že je nežádoucí, aby se obecně rozhodovací praxe dovolacího soudu k určité právní otázce lišila. Rozdílnost rozhodovací praxe sám dovolací soud připouští, byť označuje rozhodnutí, kterých se dovolává stěžovatel, za výjimky z jinak konstantní judikatury. S ohledem na to, že spor o výklad vztahu § 451 odst. 2 a § 454 občanského zákoníku nebyl pro rozhodnutí o dovolání určující, a úvahy dovolacího soudu jsou v této otázce - jak dovolací soud sám připouští - nadbytečné, nelze stěžovateli přisvědčit, že právě v jeho případě bylo nutno předkládat věc velkému senátu kolegia.
44. V řízení o ústavní stížnosti jde o ochranu ústavních subjektivních práv stěžovatele, v nyní posuzované stížnosti o ochranu práva na zákonného soudce. Toto právo však nebylo nepředložením věci velkému senátu kolegia nijak dotčeno, pokud bylo možno spornou věc posoudit na základě rozhodovací praxe dovolacího soudu, která spornou právní otázku v případě plnění za jiného v pracovněprávních vztazích staví najisto. Další úvahy dovolacího soudu netvoří nosné důvody rozhodnutí, na věc samou nemají vliv, a tudíž rozdílnost judikatury v této oblasti nemůže založit nárok na předložení věci velkému senátu kolegia. Ani v této rovině tak Ústavní soud porušení práva na zákonného soudce neshledal.
45. Ostatní věcné námitky předestřené v ústavní stížnosti pak již mají pouze povahu polemiky s právními závěry soudů v rovině podústavního práva, k jejichž přehodnocování není Ústavní soud v zásadě oprávněn (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255 či sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, N 130/31 SbNU 165).
46. Ústavní soud tak uzavírá, že postupem dovolacího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a ústavní stížnost z tohoto důvodu jako nedůvodnou zamítl.
47. S ohledem na změnu ve složení Ústavního soudu došlo v rozhodujícím senátu ke změnám v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US