// Profipravo.cz / Vyloučení soudců 11.04.2014

ÚS: K odepření práva uplatnit námitku podjatosti

1. Důležitým prvkem a hodnotou aktů veřejné (a zvláště soudní) moci je jejich důvěryhodnost. Proto je povinností orgánů veřejné moci přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly.

2. Porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod spočívá zejména v rozhodování věci soudem, jehož složení není předem známo, popř. není v souladu s požadavky zákona, nikoli v tom, že soud, jehož složení nebylo řádně zpochybněno, rozhodl dříve, než uplynula v akceptačním dopise stanovená lhůta k vznesení námitky proti jeho složení.

3. Zašle-li soud takový akceptační dopis, je jeho povinností v něm stanovenou lhůtu k vyjádření respektovat, jinak dojde k zásahu do práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, popř. na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1570/13, ze dne 27. 3. 2014

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 16. května 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích").

2. Tímto návrhem, podaným dne 30. ledna 2013, se stěžovatel domáhal vyhlášení konečného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 9 A 94/2012. Toto rozhodnutí bylo dne 6. února 2013 vydáno a stěžovatel podáním ze dne 11. března 2013, označeným jako "Prohlášení o trvání na návrhu a zpětvzetí návrhu", dle názoru Nejvyššího správního soudu prohlásil, že na návrhu ze dne 30. ledna 2013 trvá (srov. § 174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích). Nejvyšší správní soud jej tedy věcně projednal a po zvážení všech okolností tento návrh zamítl jako nedůvodný, pročež stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení (srov. § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích).

II.
Formální předpoklady projednání návrhu

3. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 3 odst. 3 Listiny.

5. Napadené usnesení považuje stěžovatel v první řadě za nepřezkoumatelné, neboť Nejvyšší správní soud se nevypořádal se stěžovatelovými námitkami buď vůbec, anebo tak povšechně, že nelze zjistit konkrétní důvody neoprávněnosti stěžovatelova návrhu, a navíc z odůvodnění napadeného usnesení nelze rozlišit mezi úvahami Nejvyššího správního soudu a argumentací městského soudu. Nejvyšší správní soud se rovněž dopustil libovůle při hodnocení stěžovatelova podání nazvaného "Prohlášení o trvání na návrhu a zpětvzetí návrhu", když tento úkon vyhodnotil i přes podrobnou stěžovatelovu argumentaci po svém, tedy nikoliv podle vůle stěžovatele, a neuvedl důvody, které jej k tomu vedly. Nejvyšší správní soud vyhodnotil zmíněný úkon jako trvání na věcném projednání podaného návrhu, a tím stěžovateli odebral možnost disponovat s předmětem řízení, čímž jej v konečném důsledku připravil o možnost domáhat se náhrady nákladů řízení. Skutečnost, že navrhovatel trvá na projednání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, nelze brát jako formální vzdání se práva disponovat s předmětem řízení a možnosti vzít podaný návrh zpět. Pokud Nejvyšší správní soud stěžovatelovo podání vyhodnotil jako nesrozumitelné, měl zákonnou povinnost vyzvat jej k odstranění této vady podání. Nejvyšší správní soud se navíc při svévolném meritorním projednání omezil toliko na přezkum délky řízení před městským soudem, čímž nepřípustně omezil předmět řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu a vůbec se tak skutečným předmětem tohoto řízení nezabýval. K hodnocení délky předmětného řízení pak Nejvyšší správní soud použil tzv. souhrnná skutková zjištění, jejichž využití jsou dle judikatury Ústavního soudu nepřípustná. Vše výše uvedené zakládá dle stěžovatele mimo jiné nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

6. V řízení došlo dle stěžovatele rovněž k porušení práva na zákonného soudce, neboť dle rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu již od roku 2009 rozhoduje o všech návrzích na určení lhůty k provedení procesního úkonu trojice stejných soudců. Takový systém je dle stěžovatele protiústavní, neboť neúměrně ohrožuje soudní nezávislost. Lze-li dopředu zjistit, který soudce bude o podaném návrhu rozhodovat, je nezávislost soudního rozhodování významně ohrožena, a to zvláště u rozhodování, které nelze přezkoumat žádným standardním opravným prostředkem, a v němž je v roli žalovaného vždy stát, který soudce správních soudů do jejich funkce dosazuje. Rozvrh práce Nejvyššího správního soudu tak nezaručuje nezávislé a nestranné rozhodování. Dále pak bylo právo na zákonného soudce porušeno tím, že stěžovatel neměl faktickou možnost uplatnit námitku podjatosti, neboť poučení o složení senátu a možnosti uplatnit námitku podjatosti bylo stěžovateli doručeno dne 15. dubna 2013, přičemž lhůta pro vznesení námitky byla stanovena na jeden týden. Přesto však již následující den, tedy 16. dubna 2013, Nejvyšší správní soud o stěžovatelově návrhu meritorně rozhodl, čímž stěžovateli určenou lhůtu zkrátil na jediný den a fakticky mu tak odebral jeho procesní právo namítat podjatost rozhodujících soudců.

7. Další pochybení je ústavní stížností spatřováno v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními popsanými v odůvodnění napadeného usnesení a důkazy v řízení provedenými. Při posuzování délky předmětného řízení vycházel Nejvyšší správní soud ze skutečnosti, že rozsudek městského soudu byl vydán dne 6. února 2013, přestože lze ze spisu dovodit, že byl vydán až 6. března 2013, přičemž k chybě došlo zřejmě v důsledku překlepu. Tím bylo řízení o měsíc delší, což se však v hodnocení délky řízení Nejvyšším správním soudem nijak neprojevilo. K samotnému meritu věci stěžovatel poukazuje na řadu dílčích pochybení městského soudu v původním řízení a jejich nezohlednění Nejvyšším správním soudem v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, čímž došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní projednání jeho věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ze všech výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil a uložil Nejvyššímu správnímu soudu povinnost uhradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem.

IV. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele
8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost Nejvyššímu správnímu soudu spolu s výzvou k vyjádření stran jejího obsahu. Ve vyjádření došlém Ústavnímu soudu dne 7. června 2013 Nejvyšší správní soud uvedl, že k porušení práva na spravedlivý proces dle jeho mínění nedošlo, neboť soud o podaném návrhu rozhodl v mezích zákona a řádně uvedl důvody výroku napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí tak dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné. K námitce, týkající se složení rozhodujícího senátu, Nejvyšší správní soud poznamenal, že stěžovatel byl se složením senátu obeznámen dopisem dodaným do datové schránky zástupkyně stěžovatele dne 9. dubna 2013 a stěžovatel tak měl dostatek času pro vyjádření námitek ke složení senátu. Samotný důvod údajné podjatosti soudců pak stěžovatel dle Nejvyššího správního soudu neuvádí ani v ústavní stížnosti a lze se domnívat, že tato "podjatost" souvisí toliko s předchozí rozhodovací činností příslušného senátu. K námitce chybného vyhodnocení úkonu, nazvaného "Prohlášení o trvání na návrhu a zpětvzetí návrhu", Nejvyšší správní soud konstatuje, že se po doručení tohoto vnitřně rozporného úkonu rozhodl návrh meritorně přezkoumat, čímž poskytl stěžovateli větší ochranu jeho práv než v případě zastavení řízení. Z obsahu ústavní stížnosti je pak dle Nejvyššího správního soudu zjevné, že účelem celého řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu je snaha stěžovatele domoci se náhrady nákladů řízení, což je oblast práva, do které Ústavní soud zásadně nezasahuje. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl, nebo ji nálezem zamítl.

9. Stěžovatel následně využil svého práva reagovat na vyjádření Nejvyššího správního soudu a ve svém obsáhlém podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 19. července 2013, opakuje řadu již dříve uvedených argumentů a především konstatuje, že Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvádí toliko obecné fráze a na žádné konkrétní vznesené námitky v podstatě nereaguje. Následně pak stěžovatel rozporuje závěry obsažené v jednotlivých odstavcích vyjádření Nejvyššího správního soudu. Nad rámec dříve uvedené argumentace stěžovatel zdůraznil judikaturou Ústavního soudu potvrzený závěr, že povinnost dodržovat právo na spravedlivý proces nekončí projednáním a rozhodnutím věci, ale klade rovněž určité požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Vyjádření Nejvyššího správního soudu pak dle stěžovatele uvádí záměrně matoucí odkaz na datum odeslání tzv. akceptačního dopisu, obsahujícího lhůtu k podání námitek podjatosti, přičemž jediný právně relevantní čas je doba doručení tohoto dokumentu. Stěžovatel rovněž zpochybňuje část vyjádření, dle níž by mělo v řízení o ústavní stížnosti hrát roli, zda její odůvodnění obsahuje konkrétní námitky podjatosti rozhodujících soudců. Taková námitka nemůže v řízení o ústavní stížnosti hrát žádnou roli, neboť předmětem tohoto řízení není podjatost rozhodujících soudců, nýbrž postup Nejvyššího správního soudu, kterým bylo stěžovateli odepřeno právo námitku podjatosti uplatnit. Pro úplnost pak stěžovatel odkázal na řízení vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. Nao 35/2013, kde podrobně uvádí konkrétní skutečnosti svědčící o podjatosti rozhodujících soudců. Za nepřípadnou považuje stěžovatel část vyjádření uvádějící názor Nejvyššího správního soudu, že celé řízení bylo vedeno stěžovatelovou snahou domoci se náhrady nákladů řízení. Nic takového dle stěžovatele z ústavní stížnosti nevyplývá, neboť je v ní namítáno porušení procesních ústavně zaručených práv. Nicméně ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze dle judikatury Ústavního soudu porušit základní principy spravedlivého procesu. Stěžovatel na závěr své repliky poukazuje na objektivní neefektivnost rozhodování o návrzích na určení lhůty k provedení procesního úkonu v řízeních, v nichž krajské soudy zdlouhavě rozhodují o žalobách proti nečinnosti správních orgánů. V tomto ohledu tedy dle stěžovatele musí zasáhnout Ústavní soud, neboť Nejvyšší správní soud, či spíše tři jeho konkrétní soudci, tolerují systematické a neobhajitelné porušování práva na rozhodnutí bez průtahů zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.

 V.
Posouzení důvodnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud posoudil argumentaci obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, obsah napadeného rozhodnutí a příslušného spisu městského soudu, který si za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost zčásti směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, které je zásahem do základních práv stěžovatele. Proto bylo též třeba posoudit její důvodnost.

11. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout. Posuzování ústavnosti rozhodovací činnosti obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti skládá obvykle ze tří komponentů. Nejprve je Ústavní soud ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu povinen posoudit otázku ústavnosti aplikovaných ustanovení právních předpisů. Teprve po vyřešení této otázky Ústavní soud posoudí, zda v řízení byla dodržena ústavně zaručená procesní práva, a konečně hodnotí ústavně konformní interpretaci a aplikaci práva hmotného [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. prosince 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375)].

12. Ústavní soud v projednávané věci neshledal, že by kterékoliv aplikované ustanovení podústavního práva bylo v rozporu s ústavním zákonem. Proto přistoupil k posouzení toho, zda v předmětném řízení byla dostatečným způsobem chráněna stěžovatelova procesní práva zaručená hlavou pátou Listiny, a to zejména v otázce, zda Nejvyšší správní soud neznemožnil stěžovateli svévolným postupem v případě nevyčkání uplynutí lhůty stanovené v akceptačním dopisu realizaci jeho procesních práv. Dospěl přitom na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a vyžádaného soudního spisu k závěru, že došlo k zásahu, nikoli však k porušení základních práv a svobod stěžovatele.

13. Vydání napadeného usnesení ze dne 16. dubna 2013 předcházelo zaslání tzv. akceptačního dopisu ze dne 8. dubna 2013, kterým byl stěžovatel mimo jiné poučen o složení rozhodujícího senátu, o právu vznést námitku podjatosti kteréhokoliv soudce a o lhůtě k uplatnění takové námitky, přičemž tato lhůta byla stanovena na jeden týden od doručení akceptačního dopisu (srov. č. l. 49 příslušného spisu městského soudu). Tento dopis byl zástupkyni stěžovatele doručen do datové schránky dne 15. dubna 2013 odpoledne a kontrola tohoto doručení byla provedena dne 16. dubna 2013 v dopoledních hodinách (viz doručenka připojená k listu č. 49 příslušného spisu městského soudu). Tentýž den pak Nejvyšší správní soud vydal napadené usnesení. Z toho je zjevné, že stanovená týdenní lhůta nebyla dodržena, což mohl Nejvyšší správní soud snadno zjistit pouhým nahlédnutím do spisu. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že důležitým prvkem a hodnotou aktů veřejné (a zvláště soudní) moci je jejich důvěryhodnost, kterou Ústavní soud ustáleně označuje za ústavně chráněný princip právního státu a funkční podmínku výkonu demokratické veřejné moci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02 (N 131/31 SbNU 173), ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03 (N 27/32 SbNU 255) a ze dne 3. prosince 2007 sp. zn. I. ÚS 544/06 (N 217/47 SbNU 855)]. Z toho pak Ústavní soud dovodil povinnost všech orgánů veřejné moci poskytnout tomuto principu právní ochranu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11, nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2009 sp. zn. II. ÚS 2048/09 (N 232/55 SbNU 181)]. Z výše uvedeného principu mimo jiné vyplývá jasný imperativ, dle nějž musí orgány veřejné moci přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02 (N 120/34 SbNU 245)]. Výše uvedené teze platí obzvláště pro orgány moci soudní, a to zejména v oblasti obsazení soudu a jeho nezávislosti, v níž soudy nesmějí dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva připustit žádnou legitimní pochybnost o nezávislém a nestranném rozhodování (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gautrin a další proti Francii ze dne 20. května 1998, § 58).

14. Zmíněné závěry neplatí jen pro samotnou rozhodovací činnost soudů, ale i pro postup, jímž je řízení ze strany příslušného soudu vedeno. Sám postup, jímž dojde k časovému omezení realizace určitých procesních práv, není pochopitelně překážkou, nýbrž důležitým legitimním nástrojem pro dosažení včasného, efektivního a spravedlivého výsledku soudního řízení. Principy spravedlivého, a tedy srozumitelně, důvěryhodně a racionálně vedeného procesu však nepřipouští, aby soud po stanovení časového omezení pro realizaci procesních práv účastníků řízení postupoval bez ohledu na běh jím stanovených lhůt v řízení dále (resp. dokonce věcně rozhodl), a tím de facto zcela znemožnil uplatnění původně přiměřeně omezených práv. Ústavní soud musí konstatovat, že k zásahu do kautel spravedlivého procesu v projednávaném případě došlo, neboť Nejvyšší správní soud fakticky zkrátil lhůtu k vznesení námitky podjatosti rozhodujících soudců na jeden den, byť jej sám na možnost uplatnění takové námitky ve lhůtě sedmi dnů upozornil.

15. Stěžovatel na tomto základě namítl, že v tomto případě došlo k porušení práva na zákonného soudce, jak je zakotvuje čl. 38 odst. 1 Listiny. S tímto názorem se však vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nemohl Ústavní soud ztotožnit. Předně je třeba uvést, že tzv. akceptační dopis je určitým nadstandardem, který souvisí s možností soudu rozhodnout bez nařízení ústního jednání, není však povinností, kterou by zákon bezpodmínečně vyžadoval. Porušení práva na zákonného soudce spočívá v rozhodování věci soudem, jehož složení zejména není předem známo, popř. není v souladu s požadavky zákona, nikoli v tom, že soud, jehož složení nebylo zpochybněno, rozhodl dříve, než uplynula lhůta stanovená v akceptačním dopise k vznesení námitky proti jeho složení, jako v daném případě. Jestliže však některé soudy takovýto akceptační dopis zasílají, je jejich povinností v něm stanovenou lhůtu k vyjádření respektovat. V tomto směru je třeba námitkám stěžovatele přisvědčit. Podstatné pro závěr o důvodnosti návrhu v této časti však je, že sám stěžovatel zdůrazňuje (viz sub 9), že předmětem jeho námitek není podjatost rozhodujících soudců, nýbrž postup Nejvyššího správního soudu, kterým bylo stěžovateli odepřeno právo námitku podjatosti uplatnit. V takovém případě nejde o zásah do práva na zákonného soudce, nýbrž o zásah do práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, popř. na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, byť v souvislosti s možností vznést námitku podjatosti.

16. V projednávané věci však Ústavní soud neshledal, s ohledem na okolnosti případu, postup Nejvyššího správního soudu jako porušení uvedených základních práv, které by si vyžádalo zrušení výsledku takového řízení a jeho nové provedení. Taková situace by nastala tehdy, kdyby v důsledku tohoto procesního pochybení Nejvyššího správního soudu bylo stěžovateli znemožněno uplatnit jeho právo na zpochybnění složení příslušného senátu Nejvyššího správního soudu v podobě podložených námitek vůči složení rozhodovacího senátu Nejvyššího správního soudu. To se však nestalo a námitka v obecné rovině nemohla obstát. Konkrétní námitky stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvedl. Stěžovatel v tomto řízení před Ústavním soudem mohl prokázat, že porušení jeho práva z čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny mu znemožnilo, aby prokázal, že rozhodoval soud, jehož složení, popř. další aspekty jeho rozhodovací činnosti odporovaly požadavkům zákona, jak to vyžaduje čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel pouze odkázal na jiné řízení, které ve věci podjatosti tohoto senátu Nejvyššího správního soudu právě vede a ve kterém takové námitky uplatnil. Toto řízení pod sp. zn. Nao 35/2013 sice není součástí tohoto řízení, jeho výsledek je však Ústavnímu soudu znám, když v něm stěžovatel nebyl úspěšný (usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Nao 35/2013-157 je dostupné na www.nssoud.cz). Ústavní soud dodává, že neshledal ani porušení jiných kautel práva na zákonného soudce jako např. nečekané změny složení senátu (viz nález sp. zn. I. ÚS 182/05), když naopak stěžovatel namítá skutečnost, že v těchto otázkách rozhoduje stále stejně složený senát Nejvyššího správního soudu. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že se v této části jedná o návrh nedůvodný a ústavní stížnost zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

17. Co se týče zbývajících námitek obsažených v ústavní stížnosti (viz sub 5 až 7), Ústavní soud konstatuje, že v jejich případě k neústavnímu zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo. Důvody zamítnutí návrhu stěžovatele ze dne 11. 3. 2013, na určení lhůty k provedení procesního úkonu (viz blíže sub 2), byly v napadeném usnesení Nejvyššího správního soudu přiléhavě vyloženy. Ústavní soud považuje za potřebné na ně odkázat s tím, že mu nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů z hlediska jim náležející kompetence provádět hodnocení důkazů a výklad podústavního práva (zde zejména § 174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích), nota bene v případě, kdy se jedná o námitky směřující ve svém důsledku pouze k řešení otázky přiznání nákladů řízení. K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud připomíná s ohledem na svou rozhodovací praxi (viz kupříkladu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05), že procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, a silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. V projednávané věci nic takového shledáno nebylo. Ústavní soud se navíc podrobně s v zásadě totožnou stěžovatelovou argumentací vypořádal v usnesení sp. zn. III. ÚS 1552/13 ze dne 27. března 2014, pročež na tomto místě na jeho odůvodnění pro podrobnosti plně odkazuje.

18. Konečně i v samotném řízení před Ústavním soudem stěžovatel uplatnil požadavek na náhradu nákladů tohoto řízení. Podle ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu je přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem spíše výjimečné, přicházející v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu, přičemž úspěch ve sporu není jediným kritériem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2007 sp. zn. I. ÚS 687/05 (N 18/44 SbNU 235) nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11]. Stěžovatel tento svůj návrh nijak nezdůvodnil a Ústavní soud sám výjimečné důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení neshledal, a proto ji stěžovateli nepřiznal, byť byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jen zčásti.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů