// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost 24.04.2025
Škoda z protiprávního jednání při organizaci senátních voleb
I. V posuzované věci se žalobkyně (Česká republika – Ministerstvo financí) domáhá po žalovaném (statutární město Most) povinnosti plynoucí ze závazkového vztahu, který vznikl z protiprávního jednání zaměstnankyně žalovaného při organizaci senátních voleb. Jedná se o závazek ex delicto, tedy o občanskoprávní vztah, byť se specifickým postavením účastníků řízení (žalobcem je stát, žalovaným územní samosprávný celek chybující při výkonu přenesené působnosti); je proto v tomto případě dána pravomoc soudů rozhodnout o věci v občanském soudním řízení podle § 7 o. s. ř.
II. Náklady spojené s organizací opakovaných voleb mají charakter skutečné škody, neboť majetkový stav žalobkyně se snížil právě o částku, kterou byla nucena vydat, aby byla splněna zákonná povinnost zajistit provedení řádných voleb. Vedle částky na později zrušené volby muselo být totiž vynaloženo navíc 2.200.286,20 Kč na volby regulérní, takže skutečnou škodou je zde finanční rozdíl mezi celkovými náklady na obojí volby a částkou na volby původní. Nebýt zmíněného pochybení, postačily by k dosažení zamýšleného výsledku (zvolení senátora) náklady na první volby a další náklady by nevznikly. Jestliže se však musely volby opakovat, je správný závěr odvolacího soudu, že o tom, nakolik se provedení voleb prodražilo, se mohla žalobkyně dozvědět až podle výsledného vyúčtování nákladů voleb opakovaných. Odvolací soud správně považoval za skutečnou škodu právě ty náklady, které byly vynaloženy navíc (zbytečně), aby bylo dosaženo zamýšleného účelu. Pak ovšem není důvodná dovolací námitka, že běh promlčecí doby má být spojován s okolnostmi souvisejícími s vynaložením nákladů na první volby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1567/2023, ze dne 14. 3. 2025
Dotčené předpisy:
§ 7 o. s. ř.
§ 2952 o. z.
§ 2953 o. z.
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 1. 10. 2021, č. j. 12 C 28/2020-90, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 2.200.286,20 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 9. 2019 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. Vol 4/2016, byly prohlášeny za neplatné volby do třetiny Senátu Parlamentu České republiky ve volebním obvodu č. 4 Most konané ve dnech 7. a 8. října 2016 (první kolo) a ve dnech 14. a 15. října 2016 (druhé kolo), a to v důsledku protiprávního jednání vedoucí kanceláře Magistrátu statutárního města Most J. Č., která nerespektovala podání H. J. (oprávněné jednat za politické hnutí Severočeši.cz) o odvolání kandidatury A. D., ačkoli J. své oprávnění prokázala výpisem z rejstříku politických stran a pravomocnými rozsudky Okresního soudu v Mostě ze 3. 9. 2015, č. j. 15 C 561/2014-150, a Krajského soudu v Ústí nad Labem z 22. 7. 2016, č. j. 14 Co 911/2015-192 (ty byly sice následně zrušeny usnesením Nejvyššího soudu z 27. 2. 2019, č. j. 27 Cdo 1495/2017-255, nicméně se tak stalo jen z procesních důvodů, neboť ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy). Č. byla rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 11. 2018, č. j. 42 T 38/2018-452, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2019, č. j. 7 To 47/2019-487, za toto jednání pravomocně uznána vinnou ze spáchání přečinu maření úkolů úřední osoby z nedbalosti. Dne 23. 1. 2017 odeslala žalobkyně dotaci ve výši 3.190.000 Kč na pořádání opakovaných voleb ve prospěch Ústeckého kraje, z této částky se jí vrátilo 989.713,80 Kč, rozdíl ve výši 2.200.286,20 Kč pak podle soudu představuje škodu, která žalobkyni v důsledku protiprávního jednání zaměstnankyně žalovaného města vznikla. Soud po právní stránce dovodil naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 2910, § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“. Námitku promlčení neshledal důvodnou, neboť subjektivní promlčecí lhůta počíná běžet od doby, kdy měla poškozená poprvé vědomost o způsobené škodě a zároveň byla schopna určit výši majetkové škody v penězích, za což soud považoval den, kdy žalobkyně odeslala dotaci na opakované volby (23. 1. 2017) ve prospěch bankovního účtu Ústeckého kraje. Jestliže žalobkyně podala žalobu 22. 1. 2020, byl nárok uplatněn před uplynutím promlčecí lhůty.
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 3. 2023, č. j. 14 Co 71/2022-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplnil dokazování ke skutečnostem týkajícím se vzniku a výše škody a právní závěry soudu rozvedl a více odůvodnil. K námitce promlčení dodal, že až z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. Vol 4/2016, o neplatnosti voleb, mohla žalobkyně nabýt vědomost, z jakého konkrétního důvodu byly volby prohlášeny za neplatné, a že náklady na tyto volby byly zmařeny a stát bude muset vynaložit náklady na volby nové. Od 10. 11. 2016 proto žalobkyně věděla, že jí vznikla „nějaká“ škoda, neboť byly zmařeny finanční prostředky vynaložené na volby v říjnu 2016. Jelikož však byly volby do třetiny Senátu spojeny s volbami do zastupitelstev krajů, a náklady na tyto zmařené senátní volby tak nešlo z povahy věci administrativně a účetně oddělit od nákladů na společně konané volby do krajských zastupitelstev, mohla žalobkyně nabýt vědomost o škodě (kvalifikovaně ji odhadnout) až v souvislosti s propočtem nákladů na opakované senátní volby v tomtéž senátním obvodu konané v lednu 2017, tj. nejprve s vydaným rozhodnutím Ministerstva financí dne 23. 1. 2017 o poskytnutí dotace, č. j. MF-1238/2017/1201-2, s jistotou až v souvislosti s řádným vyúčtováním této dotace. Ohledně podmínek odpovědnosti za škodu odvolací soud dovodil, že magistrát žalovaného města měl při posouzení otázky, zda J. byla oprávněna ke dni 29. 9. 2016 samostatně zastupovat politické hnutí Severočeši.cz, vyjít z údajů evidovaných v rejstříku stran a hnutí, jimž svědčí princip materiální publicity a z nichž vyplývalo, že první místopředseda může jednat bez jakýchkoliv dalších omezení. Magistrát statutárního města (jeho zaměstnankyně) jako pověřený volební úřad se tak dopustil porušení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů (dále též jen „volební zákon“), tím, že nerespektoval podání první místopředsedkyně hnutí J. a nepostupoval způsobem, jaký mu volební zákon ukládal v § 61 odst. 3 a § 66 odst. 1 a 3. Jelikož J. předložila magistrátu rovněž kopie rozsudků Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2016, č. j. 14 Co 911/2015-192, a Okresního soudu v Mostě ze dne 3. 9. 2015, č. j. 15 C 561/2014-150, musel mít magistrát (Č.) postaveno najisto, že J. je oprávněna samostatně jednat jako první místopředsedkyně hnutí, že hnutí nemá předsedu a že naopak nelze „druhého“ místopředsedu hnutí J. Z., jehož kontrasignací magistrát podmiňoval akceptaci úkonu J., považovat za osobu oprávněnou hnutí zastupovat. Příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodlivým následkem vyplývá přímo z usnesení Nejvyššího správního soudu o prohlášení prvních senátních voleb za neplatné. Odvolací soud dále neshledal v žádném rozsahu spoluodpovědnost poškozené žalobkyně (organizačních složek státu) za zmařené volby ve smyslu § 2918 o. z., ani důvody zvláštního zřetele hodné pro přiměřené snížení náhrady škody podle § 2953 odst. 1 o. z. Na uvedeném závěru podle něj nic nemění ani skutečnost, že citované rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jež byly magistrátu podkladem pro posouzení oprávnění J. samostatně jednat jako první místopředsedkyně hnutí, byly následně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 27 Cdo 1495/2017-255, ve vymezených výrocích zrušeny a věc byla postoupena Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu věcně příslušnému. Magistrát se v době přípravy senátních voleb měl řídit platnými právními předpisy, tehdy pravomocnými rozhodnutími soudů a platnými údaji v rejstříku stran a hnutí, a pokud tak nečinil, bylo toto pochybení jedinou a bezprostřední příčinou zmaření voleb (prohlášení voleb za neplatné) a jedinou příčinou vzniku škody.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním z důvodu, že je založen na řešení otázek hmotného a procesního práva, které soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle žalovaného o neplatnosti voleb rozhodl Nejvyšší správní soud na základě jiného rozhodnutí soudu, které však bylo v dovolacím řízení jako nezákonné zrušeno. Trvá na tom, že je uplatněný nárok promlčen, neboť podle něj mohou být škodou jen náklady marně vynaložené na zmařené (časově první) volby, zatímco opakované volby proběhly v souladu se zákonem (odkazuje přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 29/2019 a Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1251/2020). Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na řešení dovolatelem formulované otázky počátku běhu subjektivní lhůty k promlčení práva na náhradu škody na závěru, že o její výši se žalobkyně dozvěděla, až když poskytla dotaci na opakované volby, pak se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, a ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2636/2020. Dále podle žalovaného závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, zda v případě, kdy zaměstnankyně magistrátu statutárního města nerespektovala rozhodnutí soudů, která byla následně zrušena pro nezákonnost, je či není vyloučeno spoluzavinění poškozeného. Rozhodnutí o neplatnosti voleb totiž vyšlo z rozhodnutí, jež vydaly soudy k tomu podle zákona věcně nepříslušné. Podle názoru dovolatele tak byla prvotní příčinou vzniku škody tato nezákonná rozhodnutí, a protože jedinou právnickou osobou je zde právě žalobkyně, jejímiž organizačními složkami byla celá situace vyvolána a škoda způsobena, nelze než škodu posoudit jako způsobenou zčásti samotným poškozeným (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2216/2019). Dále namítá, že ačkoli podmínky snížení náhrady škody podle § 2953 odst. 1 o. z. musí soud zkoumat z úřední povinnosti, soudy se tím ani k námitce žalovaného nezabývaly (25 Cdo 4393/2018). Konečně namítá nedostatek pravomoci civilních soudů s tím, že k řešení sporů z tzv. veřejnoprávních smluv jsou příslušné správní soudy. Dovolatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen.
4. Žalobkyně označila dovolání žalovaného za nepřípustné podle § 237 o. s. ř. a ztotožnila se se závěry odvolacího soudu, který se vypořádal především s námitkou, že by se promlčecí lhůta měla odvíjet od prvních voleb, nikoli od voleb opakovaných. Tato argumentace by se uplatnila jen tehdy, byla-li by dotace na řádné volby použita v rozporu se zákonem. Zde však byly dotace na oboje volby čerpány v souladu se zákonem a škoda vznikla pochybením zaměstnankyně žalovaného, což vedlo k nutnosti konání opakovaných voleb. Odvolací soud tak správně a v souladu s judikaturou stanovil i okamžik, kdy žalobkyně nabyla vědomost o škodě. Přestože to byla zaměstnankyně žalovaného, kdo nerespektoval rozhodnutí soudu, snaží se žalovaný neodůvodněně přenést odpovědnost na soudy, resp. stát. Žalovaný neprokázal ani žádné konkrétní důvody pro snížení náhrady škody a neopodstatněná je rovněž jeho námitka nedostatku pravomoci soudu, neboť předmětem řízení nebylo posuzovat splnění podmínek pro poskytnutí dotace. Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení dosud neřešených (dovolatelem vymezených) dílčích otázek odpovědnosti územního samosprávného celku za škodu způsobenou jejím zaměstnancem při výkonu přenesené působnosti v případě, že poškozeným subjektem je stát. Dovolání není důvodné.
6. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
7. Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady nebyly v dovolání namítány a dovolací soud jejich existenci nezjistil.
8. Vzhledem k tzv. kvalitativní vázanosti dovolacího soudu rozsahem uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) je předmět dovolacího přezkumu založen na třech otázkách: 1) v čem spočívá škoda a zda je nárok na její náhradu promlčen, 2) zda a v jakém rozsahu si žalobkyně spoluzpůsobila vznik škody, resp. zda tu jsou důvody pro moderaci výše náhrady soudem a 3) zda je dána pravomoc soudu k rozhodování o tomto nároku.
9. Třetí uplatněná otázka je svým způsobem primární, neboť pokud by tu nebyla pravomoc soudu v občanském soudním řízení, řešení předchozích otázek by se stalo bezpředmětným. Dovolatel označuje řízení za spor z tzv. veřejnoprávní smlouvy (o poskytnutí dotace), který spadá do pravomoci správního soudnictví.
10. Pravomocí se obecně rozumí oprávnění orgánu veřejné moci řešit otázky, které jsou mu zákonem svěřeny. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 7 odst. 3 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
11. Podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (tzv. podmínky řízení), soud podle ustanovení § 103 o. s. ř. zkoumá kdykoli za řízení. Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zakládá (mimo jiné) i nedostatek pravomoci soudu. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány (§ 104 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
12. Pro posouzení, zda je v projednávané věci dána pravomoc soudu, je rozhodující charakter právního vztahu, z něhož vyplývá žalobcem uplatněný nárok (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3522/2011, uveřejněné pod č. 114/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Též podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 30. 6. 2014, čj. Konf 16/2014-7, (dále též jen „kompetenční senát“), pro posuzování pravomoci soudů v občanském soudním řízení a soudů ve správním soudnictví má význam právo hmotné, nikoli právo procesní.
13. Dovozuje-li žalovaný nedostatek pravomoci soudů v občanském soudním řízení z toho, že spory z veřejnoprávních smluv řeší soudy ve správním soudnictví, pomíjí, že v projednávané věci žádná veřejnoprávní smlouva (o pořádání a financování voleb) uzavřena nebyla. V usnesení ze dne 25. 2. 2016, č. j. Konf 10/2015-11, kompetenční senát toliko upřesnil, že když je veřejnoprávní smlouva uzavřena, nejsou sporem z ní pouze porušení konkrétních ujednání, ale širší komplex problémů okolo smlouvy (veřejnoprávní obdoba nároků na vydání bezdůvodného obohacení či nárok na náhradu škody), případně se pod „spory z veřejnoprávních smluv“ podřadí i situace, kdy smlouva sice uzavřena nebyla, avšak podle zákona být uzavřena měla. To však není tento případ. V nyní projednávané věci totiž dotace na pořádání opakovaných senátních voleb byla poskytnuta žalobkyní na základě rozhodnutí Ministerstva financí o poskytnutí dotace ze dne 23. 1. 2017, č. j. MF-1238/2017/1201-2, tedy jednostranného právního jednání, nikoli dvoustranného, jímž veřejnoprávní smlouva nepochybně je. A není zde ani žádné rozhodnutí, vůči němuž by žalovaný hodlal brojit (viz § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního).
14. V posuzované věci se žalobkyně (Česká republika – Ministerstvo financí) domáhá po žalovaném (statutární město Most) povinnosti plynoucí ze závazkového vztahu, který vznikl z protiprávního jednání zaměstnankyně žalovaného při organizaci senátních voleb. Jedná se o závazek ex delicto, tedy o občanskoprávní vztah, byť se specifickým postavením účastníků řízení (žalobcem je stát, žalovaným územní samosprávný celek chybující při výkonu přenesené působnosti). Závěr soudů obou stupňů, že je v tomto případě dána pravomoc soudů rozhodnout o věci v občanském soudním řízení podle § 7 o. s. ř., je proto správný.
15. K dalším hmotněprávním dovolacím otázkám lze doplnit, že jde o výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku, ať už by se odpovědnostní závazkový vztah účastníků řídil občanským zákoníkem přímo či na základě § 26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
16. Podle § 2952 věty první o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
17. Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodní událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení poškozené věci nebo jeho sníženého majetkového stavu do předešlého stavu. Skutečná škoda může spočívat též ve vynaložení nákladů, jimiž poškozený sleduje určitý cíl (protiplnění či jinou výhodu), který však v důsledku škodní události nebyl naplněn. Neobdržel-li poškozený jím plánovaný ekvivalent, jeho náklady se tak staly zbytečnými (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 453/2005, podle nějž se náklady vynaložené na přihlášení patentu v cizině staly pro poškozeného zbytečnými proto, že žalovaný protiprávním jednáním zmařil realizaci projektu, k němuž bylo patentu zapotřebí, takže k újmě došlo až zrušením smlouvy a ztrátou investice do společně dohodnutého projektu, nikoliv samotným zaplacením poplatku v patentovém řízení). Na druhou stranu může být významné i to, že náklady byly ve výsledku využity pro jiný účel, takže škoda nemusí vždy vzniknout, případně bude nižší než celkový objem vynaložených prostředků.
18. Z uvedených obecných hledisek z toho k první dovolatelem vymezené právní otázce vyplývá, že náklady spojené s organizací opakovaných voleb mají charakter skutečné škody, neboť majetkový stav žalobkyně se snížil právě o částku, kterou byla nucena vydat, aby byla splněna zákonná povinnost zajistit provedení řádných voleb. Podle dovolatele byla v důsledku pochybení jeho zaměstnankyně již finanční částka na volby v řádném termínu vynaložena vlastně zbytečně, protože tyto volby byly označeny soudem za neplatné. Tato v zásadě logická úvaha však pomíjí, že (na rozdíl od situace řešené v rozhodnutí citovaném v odstavci 17) zde předpokládaného účelu dosaženo bylo, protože se uskutečnily opakované volby, avšak jen za cenu zvýšených výdajů. Vedle částky na později zrušené volby muselo být totiž vynaloženo navíc 2.200.286,20 Kč na volby regulérní, takže skutečnou škodou je zde finanční rozdíl mezi celkovými náklady na obojí volby a částkou na volby původní. Nebýt zmíněného pochybení, postačily by k dosažení zamýšleného výsledku (zvolení senátora v obvodu statutárního města Most) náklady na první volby a další náklady by nevznikly. Jestliže se však musely volby opakovat, je správný závěr odvolacího soudu, že o tom, nakolik se provedení voleb prodražilo, se mohla žalobkyně dozvědět až podle výsledného vyúčtování nákladů voleb opakovaných. Odvolací soud správně považoval za skutečnou škodu právě ty náklady, které byly vynaloženy navíc (zbytečně), aby bylo dosaženo zamýšleného účelu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, č. 36/2022 Sb. rozh. obč.). Pak ovšem není důvodná dovolací námitka, že běh promlčecí doby má být spojován s okolnostmi souvisejícími s vynaložením nákladů na první volby.
19. Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.
20. Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným, který pak poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, č. 83/2020 Sb. rozh. obč.).
21. Dovolatel dovozuje spoluzpůsobení si újmy žalujícím státem z toho, že to byly státní orgány (soudy), jejichž rozhodnutí o oprávnění J. jednat za volební subjekt byla zrušena. Přehlíží však, že protiprávní jednání žalovaného, jemuž se přičítá počínání jeho zaměstnankyně, spočívalo (bez ohledu na citovaná rozhodnutí) v porušení zákona o volbách, což vyslovil jak trestní soud v pravomocném odsuzujícím rozsudku, jímž je soud v občanskoprávním řízení vázán (§ 135 odst. 1 o. s. ř.), tak Nejvyšší správní soud v rozhodnutí o neplatnosti voleb, z nějž civilní soud vychází (§ 135 odst. 2, věta druhá o. s. ř.). Okolnost, že rozhodnutí, která měla být správně podkladem pro jiný postup Č., byla z procesních důvodů zrušena, je bez významu, protože jejich existence ani jejich odstranění nemělo vliv na nesprávnost postupu zaměstnankyně žalovaného, která je stejně nerespektovala a postupovala, jako by tu nebyla. Poukazem na jejich zrušení z pouhých procesních důvodů pak dovolatel nemůže zpochybňovat existenci a právní účinky pravomocných rozhodnutí trestního a správního soudu, resp. pokud tak činí, dožaduje se porušení principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž není soud v řízení o náhradu škody oprávněn posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3099/2007). Je tedy zřejmé, že odvolací soud důvodně ustanovení § 2918 o. z. neaplikoval.
22. Podle § 2953 odst. 1 o. z. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se odstavec 1 nepoužije, způsobil-li škodu ten, kdo se hlásil k odbornému výkonu jako příslušník určitého stavu nebo povolání, porušením odborné péče.
23. Již z výslovné dikce druhého odstavce ustanovení o moderačním (zmírňovacím) právu soudu je zřejmé, že dovolatelem vyžadované snížení výše náhrady soudem je vyloučeno, neboť zaměstnankyně žalovaného se dopustila protiprávního jednání při odborném výkonu své kvalifikované pracovní činnosti a porušila odbornou péči, kterou s ohledem na její postavení úřednice statutárního města byla povinna zajistit.
24. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích námitek věcně správné. Protože jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly v dovolání tvrzeny a ani dovolací soud jejich výskyt neshledal, bylo dovolání žalovaného podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítnuto.
25. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšné žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů za vyjádření k dovolání žalovaného v paušální výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Autor: -mha-