// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost 04.08.2021

Mezinárodní příslušnost dle nařízení Brusel I bis u smluv o obchodním zastoupení

I. Článek 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis se použije v případě, že „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“. Pokud jde o určení místa poskytování služeb, které je hraničním určovatelem mezinárodní i místní příslušnosti při poskytování služeb, je třeba, aby soud prvního stupně rozhodl o své příslušnosti s ohledem na důkazy, které mu jsou předloženy. V případě většího počtu míst poskytování služeb je třeba v zásadě místem plnění rozumět místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, přičemž nejužší vztah je zpravidla v místě hlavního poskytování služeb.

U smluv o obchodním zastoupení je takovým místem hlavní místo poskytování služeb obchodním zástupcem. Toto místo musí být v co největším možném rozsahu odvozeno z ustanovení samotné smlouvy. Pokud neumožňují ustanovení smlouvy určit místo hlavního poskytování služeb, jelikož stanoví buď několik míst poskytování služeb, nebo nestanoví výslovně žádné specifické místo poskytování služeb, avšak obchodní zástupce již tyto služby poskytl, je třeba podpůrně zohlednit místo, kde skutečně převážně vyvíjel svou činnost při výkonu smlouvy za podmínky, že poskytování služeb na uvedeném místě není v rozporu s vůlí smluvních stran, tak jak vyplývá z ustanovení smlouvy. Za tímto účelem lze přihlédnout ke skutkovým okolnostem věci, zejména k času strávenému na těchto místech a významu zde vykonávané činnosti.

II. Ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis zakládá příslušnost jednoho soudu pro projednání všech sporů, jež z určité smlouvy o poskytování služeb plynou (pokud nebylo místo plnění určité povinnosti zvlášť výslovně dohodnuto). Nelze tedy posuzovat místo poskytnutí služeb pouze s ohledem na jednu dílčí službu, nýbrž je nutné vždy hodnotit smlouvu jako celek.

Rovněž u smluv o obchodním zastoupení platí, že soud, v jehož obvodu se nachází hlavní místo poskytování služeb, je příslušný mezinárodně a zároveň místně k rozhodnutí o všech nárocích ze smlouvy o obchodním zastoupení. Relevantní tudíž není zprostředkování pouze jednoho obchodu (jedné služby), se kterou může být nárok na provizi spojen, nýbrž je namístě hodnotit celkovou činnost zástupce na základě celé smlouvy o obchodním zastoupení. Soud má hodnotit provádění služeb v rámci celé smlouvy a nikoli pouze určité dílčí činnosti (včetně jejích časových souvislostí), na níž je žalovaný nárok založen.

III. Vnitrostátní soud má možnost posuzovat svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici. Dokazování skutečností zpochybňovaných žalovanou není nezbytné, stačí, pokud má soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle všech informací, včetně tvrzení žalované.

Požadavek hodnotit místo poskytování služeb v rámci celé smlouvy nelze chápat tak, že by měl soud povinnost aktivně zjišťovat všechny okolnosti nad rámec tvrzení a důkazů předložených stranami. Pokud odvolací soud postupoval způsobem, že vyšel pro účely posouzení své mezinárodní příslušnosti z listin, které měl k dispozici, a z tvrzení účastníků, je třeba tento postup považovat za správný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3344/2019, ze dne 18. 5. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: čl. 7 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012

Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce podal vůči žalované tři žaloby vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 320/2015, 23 C 92/2016 a 22 C 240/2017. Ve všech těchto řízeních se domáhá po žalované za různá časová období zaplacení provizí ze své činnosti obchodního zástupce, kterou vykonával na území České republiky na základě smlouvy o obchodním zastoupení, respektive smlouvy o zprostředkování (žalobce ve svých podáních volně obě smlouvy zaměňuje).

2. Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 9. 2018, č. j. 23 C 92/2016-267, zamítl námitku žalované o nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů (výrok I), vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok II), rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena místně příslušnému Okresnímu soudu v Rakovníku (výrok III), a zamítl návrh žalobce „na zajištění důkazu podle § 78 o. s. ř. – uložení žalované předložit dodavatelské faktury a dodací listy“ (výrok IV).

3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I o mezinárodní příslušnosti a II a III o místní příslušnosti (výrok I usnesení odvolacího soudu), a ve výroku IV usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se o návrhu žalobce na zajištění důkazu nerozhoduje (výrok II usnesení odvolacího soudu).

4. Soud prvního stupně vyšel z následujících zjištění. Žalobce se po žalované domáhá zaplacení částky 6 709 EUR s příslušenstvím z titulu provize za svou činnost obchodního zástupce, kterou pro žalovanou vykonával na území České republiky na základě smlouvy o obchodním zastoupení, respektive o zprostředkování (mandato di agenzia) ze dne 1. 1. 2008 (dále jen „smlouva“). Žalovaná je italskou obchodní společností mající sídlo v Itálii a smlouva byla uzavřena podle italského práva. Účastníci neuzavřeli dohodu o příslušnosti soudů některého členského státu podle čl. 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), ani dle čl. 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), které bylo účinné v době uzavření smlouvy. Ve smlouvě ujednání o příslušnosti soudů obsaženo není a nebyl předložen ani jiný dokument, který by takové ujednání obsahoval. Tato volba nebyla účastníky provedena ani tím, že ve smlouvě odkázali na kolektivní ekonomickou smlouvu CONFAPI. V čl. 18 a 19 smlouvy verze 2014 je obsaženo toliko ujednání o předsoudním řešení sporů, a nikoliv o volbě sudiště, a v čl. 17 smlouvy verze 1989 je obecně stanoveno právo stran obrátit se na soud, aniž by však bylo uvedeno na jaký, z čehož rovněž nelze dovodit, že by byla uzavřena dohoda o příslušnosti italských soudů.

5. Soud prvního stupně v rámci právního posouzení vycházel z čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel I bis a uzavřel, že v případě poskytování služeb v několika členských státech je soudem příslušným k rozhodnutí o všech nárocích ze smlouvy o poskytování služeb soud, v jehož obvodu se nachází místo hlavního poskytování služeb, jak vyplývá z ustanovení smlouvy, a v případě neexistence takových ustanovení soud, v jehož obvodu se nachází místo faktického plnění této smlouvy. Ačkoliv v daném případě bylo ve smlouvě stanoveno, že žalobce má činnost vykonávat na území České republiky, Slovenska, Polska a Ruska, soud prvního stupně dospěl k závěru, že ji vykonával fakticky na území České republiky, domáhá se zaplacení provize za činnost uskutečněnou na území České republiky a z žaloby podle soudu prvního stupně nevyplývá, že by ji vykonával jinde. K hlavnímu (jedinému) poskytování služeb došlo na území České republiky, a proto mají podle soudu prvního stupně české soudy mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí této věci. Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že čl. 7 bod 1 nařízení Brusel I bis upravuje i místní příslušnost soudů, pro kterou je rozhodující, v obvodu kterého soudu na území České republiky se nachází místo hlavního poskytování služeb. Jelikož účelem smlouvy o obchodním zastoupení, respektive o zprostředkování, je navázání spolupráce zastoupeného se zájemcem o spolupráci, nelze dle soudu prvního stupně samotné bydliště žalobce bez dalšího považovat za místo splnění závazku ze smlouvy. Rozhodující je, kde žalobce vykonával aktivní činnost, která vedla ke splnění účelu smlouvy, tedy k uzavření obchodu žalované se společností Eberspächer Rakovník, s. r. o. Z informativního přehledu činností předloženého žalobcem a z dopisu ze dne 10. 6. 2016 zaslaného žalobcem společnosti Eberspächer Rakovník, s. r. o., vyplývá, že žalobce opakovaně vedl osobní jednání se zástupci této společnosti v jejím sídle v Rakovníku v letech 2007, 2008 a 2010 až 2013, na základě nichž došlo k navázání spolupráce žalované s uvedenou společností. Proto je podle soudu prvního stupně místo hlavního poskytování služeb v Rakovníku, a tedy je k řízení místně příslušný Okresní soud v Rakovníku. Z toho důvodu výrokem II Okresní soud v Liberci vyslovil svou místní nepříslušnost a výrokem III rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena místně příslušnému Okresnímu soudu v Rakovníku.

6. Odvolací soud vyšel ze stejných skutečností jako soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud posuzoval danou věc podle nařízení Brusel I bis. Také odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda byla mezi stranami sjednána dohoda o soudní příslušnosti podle čl. 25 bodu 1 nařízení Brusel I bis, a dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil, že smlouva účastníky uzavřená dne 1. 1. 2008 výslovné ujednání o soudní příslušnosti ve smyslu nařízení čl. 25 nařízení Brusel I bis neobsahuje. Odvolací soud se ztotožnil i s názorem soudu prvního stupně, že jen z toho, že smlouva byla uzavřena v italštině, v Itálii a podle italského práva, nevyplývá, že by se účastníci dohodli na příslušnosti italských soudů. Dále odvolací soud posuzoval, zda je dána pravomoc českých soudů dle čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel I bis. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 11. 3. 2010, ve věci C-19/09, Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH proti Silva Trade SA, ve kterém se SDEU zabýval otázkou výkladu ustanovení čl. 5 bodu 1 nařízení Brusel I v případě, kdy v rámci smlouvy o obchodním zastoupení byla činnost obchodním zástupcem vykonávána na území několika členských států. Uvedené ustanovení se dle SDEU použije i v případě poskytování služeb v několika členských státech, přičemž v případě většího počtu míst poskytování služeb je třeba v zásadě místem plnění rozumět místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, přičemž nejužší vztah je zpravidla v místě hlavního poskytování služeb. Dále odvolací soud uvedl, že SDEU ve výše uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že není-li možné určit místo hlavního poskytování služeb ani na základě ustanovení samotné smlouvy, ani na základě jejího faktického plnění, je třeba určit toto místo jiným způsobem, který bere ohled jak na cíl předvídatelnosti, tak i na cíl úzkého vztahu sledovaného zákonodárcem. V takovém případě je pak třeba vycházet z místa, kde má obchodní zástupce bydliště. Toto místo může být totiž vždy s určitostí zjištěno, a je tedy předvídatelné, navíc představuje úzký vztah ke sporu, jelikož obchodní zástupce zde se vší pravděpodobností poskytuje nezanedbatelnou část svých služeb. K tomu odvolací soud připomíná, že jelikož je úprava zvláštní příslušnosti v čl. 7 bod 1 nařízení Brusel I bis v podstatě shodná s úpravou zvláštní příslušnosti v čl. 5 bodu 1 nařízení Brusel I, lze při výkladu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel I bis vycházet ze závěrů SDEU uvedených ve shora zmíněném rozhodnutí. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom směru, že ze smlouvy nevyplývá, kde především má být činnost žalobcem vykonávána, a tudíž je nutné podpůrně zohlednit místo, kde skutečně převážně vyvíjel žalobce svou činnost při výkonu smlouvy. Odvolací soud vyzdvihl, že žalobce se v řízení domáhá zaplacení provize za služby, které poskytl na území České republiky, když vyhledal obchodní společnost Eberspächer Rakovník, s. r. o., se kterou na základě jeho aktivní činnosti navázala žalovaná dlouhodobou spolupráci. Z žalobcových tvrzení ani z předložených listin přitom nevyplývá, že by na základě této smlouvy vykonával pro žalovanou činnost na území Polska, Slovenska či Ruska. Odvolací soud na základě výše uvedeného souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalobce skutečně převážně vyvíjel činnost podle smlouvy na území České republiky, a je tedy dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky podle čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel I bis. Dále uvedl, že v daném případě nelze určit místo hlavního poskytování služeb podle bydliště žalobce. Tak by podle odvolacího soudu bylo možné postupovat jen tehdy, pokud by ho nebylo možné určit ani na základě ustanovení samotné smlouvy, ani na základě jejího faktického plnění. Taková situace však podle odvolacího soudu nenastala, neboť místo hlavního poskytování služeb lze určit na základě toho, kde skutečně převážně vyvíjel žalobce svou činnost při výkonu služby, jak také uvedl soud prvního stupně. Správný je podle odvolacího soudu rovněž závěr soudu prvního stupně, že čl. 7 bod 1 nařízení Brusel I bis upravuje nejen mezinárodní příslušnost, ale i příslušnost místní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 30 Nd 79/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6002/2016). Pro posouzení otázky, zda je dána místní příslušnost Okresního soudu v Liberci, je proto podle odvolacího soudu rozhodující, kde v České republice se nachází místo hlavního poskytování služeb žalobcem. Z žaloby a ostatních podání žalobce odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce vykonával své činnosti podle smlouvy v podstatě na třech místech, a to v sídle společnosti v Rakovníku, ve svém bydlišti v Liberci a v sídle žalované v Itálii. Časový rozsah činností vykonávaných v každém z těchto míst ze soupisu činností žalobce dovodit nelze. Odvolací soud se tedy ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že při hodnocení místa hlavního poskytování služeb je třeba vycházet nejen z času na těchto místech žalobcem skutečně stráveného, ale zejména též z charakteru a významu těchto činností z hlediska naplnění účelu smlouvy, kterým bylo podle čl. 1 a 4 této smlouvy navázání spolupráce žalované se zájemci o její produkty. Proto odvolací soud uvádí, že ačkoli je zřejmé, že žalobce řadu činností vykonával ve svém bydlišti, považuje, stejně jako soud prvního stupně, z hlediska naplnění účelu účastníky uzavřené smlouvy za klíčová jednání žalobce se zástupci společnosti Eberspächer Rakovník, s. r. o., která především vedla k navázání této spolupráce a k jejímu udržování a rozvíjení. Podle odvolacího soudu je tedy správný závěr soudu prvního stupně, že místo hlavního poskytování služeb bylo v Rakovníku a místně příslušným je tak Okresní soud v Rakovníku.


II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I, kterým byly potvrzeny výroky II a III soudu prvního stupně o místní příslušnosti dovoláním. Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním také žalovaná, a to v rozsahu výroku I, kterým byl potvrzen výrok I soudu prvního stupně o mezinárodní příslušnosti.
8. Žalobce v dovolání uplatnil následující dovolací důvody, přičemž přípustnost podle § 237 ohledně níže uvedených otázek zdůvodnil tím, že se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu.

9. Odvolací soud podle žalobce provedl chybné právní posouzení žalobního nároku a nerespektoval úplné znění podané žaloby včetně důkazů doložených v přílohách a nevzal při svém rozhodování v úvahu skutečnost, že mezi účastníky je shoda v tom, že byla provedena volba italského práva. V této souvislosti se odvolací soud podle žalobce vůbec nezabýval otázkou správného posouzení rozdílů mezi pojmy přímé a nepřímé provize z hlediska jejich výkladu podle italského hmotného práva – Codice civile.

10. V důsledku toho nerespektoval časovou souslednost a zcela opomněl skutečnost, že se má zabývat především základním vztahem mezi žalobním nárokem uvedeným v žalobě a termínem zahájení dodávek obchodních případů - projektů E a G v roce 2014 - v souvislosti se skutečnou převážnou aktivitou žalobce jako poskytovatele služeb uskutečňovanou v tomto období již pouze v místě jeho bydliště v Liberci. Pokud by výše uvedené odvolací soud vzal v potaz, musel by dle žalobce dospět k závěru, že místně příslušným soudem pro rozhodování je pouze Okresní soud v Liberci.

11. Žalovaná v dovolání předložila následující otázky, jejichž přípustnost dovozuje z toho, že podle ní nebyly dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny.

12. (1) Lze v situaci, kdy smluvní strany uzavřely smlouvu v jazyce jednoho státu Evropské unie (dále jen „EU“), na území tohoto státu EU, své smluvní vztahy podřídily výhradně právu tohoto státu EU a ve smlouvě (písemně) odkázaly na pravidla řešení sporů (písemné), jež obsahují rovněž odkaz na procesní předpisy tohoto státu EU a jež byly smluvním stranám známy, říci, že dle čl. 25 nařízení Brusel I bis ve spojení s bodem 19 nařízení Brusel I bis došlo tímto k volbě příslušného soudu, tedy soudu státu, v jehož jazyce, na jehož území a dle jehož práva, včetně odkazu na právo procesní, došlo k uzavření smlouvy?

13. (2) V případě negativní odpovědi na otázku č. 1, lze v situaci, kdy si strany ve smlouvě dohodnou více států, na jejichž území mají být poskytovány služby, aniž by pro poskytování služeb preferovaly jeden z těchto států či by bylo možné stanovit, že v jednom z těchto států docházelo k hlavnímu poskytování služeb, dovodit ve smyslu bodu 16 preambule nařízení Brusel I bis úzký vztah mezi smlouvou, respektive žalobou a soudy jednoho z těchto států?

14. (3) V případě negativní odpovědi na otázku č. 1, je postup, kdy žalobce, respektive soudy, určí dle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis zvláštní příslušnost, v situaci, kdy si strany ve smlouvě dohodnou více států, na jejichž území mají být poskytovány služby, aniž by pro poskytování služeb preferovaly jeden z těchto států či by bylo možné stanovit, že v jednom z těchto států docházelo k hlavnímu poskytování služeb, v souladu s bodem 16 preambule a s čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis?

15. (4) V případě negativní odpovědi na otázku č. 1, je v souladu se zásadou předvídatelnosti vymezené v odst. 15 úvodních ustanovení nařízení Brusel I bis užití kritéria místa faktického poskytování služeb pro určení příslušnosti, pokud si smluvní strany ve smlouvě o poskytování služeb jednoznačně vymezily místo, kde měly být služby poskytovány a toto místo se nachází na území více členských států, přičemž z ustanovení smlouvy nelze určit místo hlavního poskytování služeb?

16. (5) Mělo by na řešení otázky č. 4 vliv, pokud by žalobce v rozporu se smluvním ujednáním a bez svolení žalované poskytoval služby pouze na území jednoho z členských států, ve kterých měly být služby dle smlouvy poskytovány?

17. (6) Je v souladu se zásadou předvídatelnosti vymezené v odst. 15 úvodních ustanovení nařízení Brusel I bis, pokud je mezinárodní příslušnost určována na základě skutečností, které nebylo možno předvídat při uzavření smlouvy a pokud určení mezinárodní příslušnosti závisí na skutečnostech, které nastaly až po uzavření smlouvy, respektive v průběhu jejího plnění, a to nezávisle na vůli druhé smluvní strany, resp. v rozporu s vůlí této smluvní strany projevenou při uzavření smlouvy?

18. (7) Může soud rozhodující o mezinárodní soudní příslušnosti za užití kritéria místa faktického poskytování služeb vycházet pouze ze skutečností vztahujících se k nárokům u tohoto soudu uplatněných nebo vzhledem k zásadě effet uttile a zásadě určení jednotné soudní příslušnosti musí zkoumat okolnosti vztahující se k závazkovému právnímu vztahu jako celku?

19. (8) V případě negativní odpovědi na otázku č. 1, lze říci, že žalovaná mohla, ve smyslu bodu 16 preambule nařízení Brusel I bis rozumně předpokládat, že bude určena příslušnost soudu dle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis v situaci, kdy si strany ve smlouvě dohodnou více států, na jejichž území mají být poskytovány služby, aniž by pro poskytování služeb preferovaly jeden z těchto států či by bylo možné stanovit, že v jednom z těchto států docházelo k hlavnímu poskytování služeb?

20. (9) V případě kladné odpovědi na otázky č. 2, 3 a 4, lze dospět ke stejným závěrům, tedy, že je dán úzký vztah mezi žalobou a soudem, že stanovení příslušnosti soudu dle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis je v souladu s bodem 16 preambule nařízení Brusel I bis a že žalovaná mohla rozumně předpokládat, že bude určena příslušnost soudu dle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis i při zohlednění toho, že smluvní strany uzavřely smlouvu v jazyce jednoho státu EU, na území tohoto státu EU, své smluvní vztahy podřídily výhradně právu tohoto státu EU a ve smlouvě (písemně) odkázaly na pravidla řešení sporů (písemné), jež obsahují rovněž odkaz na procesní předpisy tohoto státu EU a jež byly smluvním stranám známy?

21. (10) Lze ve smyslu bodu 16 preambule nařízení Brusel I bis říci, že za situace, kdy smluvní strany podřídily své vztahy výhradně právu jednoho z členských států EU a jejich spor by dle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis rozhodoval soud jiného státu EU, bude usnadněn řádný výkon spravedlnosti?

22. Žalovaná ani žalobce se vzájemně ke svým dovoláním nevyjádřili.


III. Přípustnost dovolání

23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

24. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovala náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

25. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

26. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

27. Dovolací námitka žalované č. 4 přípustnost dovolání nezakládá, neboť ji žalovaná konstruuje na základě jiných skutečností, než ze kterých vyšel odvolací soud, pokud v rozporu s jeho zjištěními uvádí, že strany jednoznačně vymezily místo, kde měly být služby poskytovány. Na dané otázce tak napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nestojí.

28. Dovolací námitka žalované č. 5 rovněž přípustnost dovolání nezakládá, neboť ji žalovaná předkládá jako otázku hypotetickou, bez souvislostí se skutkovými zjištěními a právním posouzením v napadeném rozhodnutí, což ji diskvalifikuje z možnosti přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.

29. Dovolací námitka žalované č. 6 přípustnost dovolání nezakládá. Kritika napadeného rozhodnutí se míjí s jeho odůvodněním, pokud žalovaná dovozuje, že služby žalobcem byly poskytovány nezávisle na její vůli, případně v rozporu s ní, když odvolací soud vyšel z toho, že smlouva o poskytování služeb žalobcem pro žalovanou uzavřena byla a existoval tak právní základ pro činnost žalobce. Otázka řádnosti poskytnutého plnění je podstatná pro rozhodnutí ve věci samé, nikoli pro posouzení mezinárodní příslušnosti. Na dané otázce tak napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nestojí.

30. Dovolání žalované je přípustné pro řešení otázky č. 1 týkající se prorogační doložky, i pro řešení otázek č. 2, 3, 7-10 týkajících se určení mezinárodní příslušnosti podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis za situace, kdy si strany ve smlouvě dohodnou více států, na jejichž území mají být poskytovány služby obchodního zástupce, neboť tyto otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.

31. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání žalobce.

32. Námitka žalobce, že odvolací soud neučinil právní hodnocení jím uplatněného nároku pro účely určení mezinárodní a místní příslušnosti podle italského práva, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, vyšel-li z toho, že místo plnění závazku dle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I je faktickým konceptem, jehož obsah je třeba vykládat nezávisle na obsahu právních řádů jednotlivých členských států, a proto není rozhodné, kterým právem se má daný závazek řídit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1941/2015, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2207/17).

33. Dovolání žalobce je však přípustné pro řešení otázky místní příslušnosti z hlediska toho, do jaké míry je pro její určení podstatné, že předmětem řízení je nárok vztahující se jen k určitému časovému období plnění smlouvy o obchodním zastoupení, neboť tato otázka rovněž nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.


V. Důvodnost dovolání

34. Dovolání žalobce ani žalované důvodné není.

35. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis platí, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

36. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:

- v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno,
- v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty.

37. Podle čl. 25 nařízení Brusel I bis, bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena:

a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením;

b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo

c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí.

38. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalované ve vztahu k otázce uzavření prorogační doložky mezi stranami (námitka č. 1). Ze znění čl. 25 nařízení Brusel I bis vyplývá, že základním předpokladem pro to, aby mohla být mezinárodní příslušnost založena dohodou stran, je jejich konsensus ohledně volby mezinárodně příslušných soudů nebo soudu. Podmínky formální platnosti dohody jsou přitom stanoveny přímo v nařízení, v případě materiální platnosti však nařízení odkazuje na právo členského státu, jehož soudy jsou podle dohody zvoleny.

39. SDEU se v tomto směru například v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, ve věci C-387/98, Coreck Maritime GmbH proti Handelsveem BV a dalším, zabýval otázkou, zda slovní spojení „dohodnou-li se strany“ má být vykládáno tak, že prorogační dohoda musí být formulována s takovou přesností, že musí být možné provést identifikaci konkrétního mezinárodně příslušného soudu přímo ze slovního vyjádření takové dohody. SDEU uvedl, že vnitrostátní soud, u něhož bylo zahájeno řízení, musí posoudit, zda bylo mezi stranami skutečně dosaženo konsensu, pokud jde o ujednání o mezinárodní příslušnosti, přičemž tato skutečnost musí být projevena přesně a určitě (srov. rozsudek SDEU ze dne 14. 12. 1976, ve věci C-24/76, Estasis Salotti di Colzani Aimo e Gianmario Colzani s.n.c. proti Rüwa Polstereimaschinen GmbH, bod 7). Článek 25 nařízení Brusel I bis je nicméně konstruován tak, že chrání svobodnou vůli stran, a proto k identifikaci příslušného soudu (a splnění požadavku jednoznačnosti) stačí, pokud ujednání obsahuje alespoň objektivní kritéria, na jejichž základě se lze mezinárodně příslušný soud určit. Tyto faktory, které musí být dostatečně přesné k založení mezinárodní příslušnosti, mohou být v situacích, kdy je to vhodné, určeny s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Z prvně uvedeného rozsudku SDEU tedy vyplývá, že výslovné stanovení konkrétního příslušného soudu není potřeba, je nicméně nutné, aby se strany shodly s dostatečnou přesností na samotné dohodě o volbě soudu a na objektivních faktorech, na základě kterých má být konkrétní prorogovaný soud určen (srov. MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. a kol. Brussels Ibis Regulation. Kolín nad Rýnem: Verlag Dr. Otto Schmidt, 2016, s. 21).

40. Součástí smlouvy o obchodním zastoupení v předmětné věci je ujednání stran, dle kterého: „veškeré … výslovně neuvedené skutečnosti se budou řídit aplikovatelnými předpisy v souladu s dohodami z 25. 7. 1989 a 5. 11. 1992, ve znění pozdějších změn, podepsanými CONFAPI, jejímž je zájemce členem, a dalšími platnými souvisejícími předpisy“. V rámci kolektivních smluv (CONFAPI), jak uvádí soud prvního stupně i soud odvolací, je smluvena dohoda o předsoudním řešení sporů před smírčími výbory (a v tomto směru je odkázáno na italský občanský soudní řád). Pokud pokus o smír nebude účinný, zakotvuje kolektivní smlouva, že „strany se budou moci obrátit na soudní orgány“.

41. Pokud odvolací soud uzavřel, že uvedené ujednání nesplňuje formální požadavky čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis k tomu, aby je bylo možnost považovat za dohodu o volbě soudu, je jeho právní posouzení správné. Dané ujednání totiž neprojevuje dostatečně přesně a určitě, že se strany vůbec dohodly na založení mezinárodní příslušnosti ve smyslu čl. 25 nařízení Brusel I bis, natož aby byl přesně určen případný mezinárodně příslušný soud či soudy určitého státu. Tyto podmínky přitom, jak vyplývá z výše uvedené komentářové literatury a judikatury SDEU, vyplývají přímo z čl. 25 nařízení Brusel I bis, a tudíž není namístě uchýlit se k právu prorogovaného soudu k posuzování podmínek formální platnost dohody. Ujednání obsažené ve smlouvě o obchodním zastoupení je sice předmětem konsensu stran, jde však o všezahrnující formulaci pro „všechny výslovně neuvedené skutečnosti“ a odkazující jednak na kolektivní smlouvy, jednak na všechny další aplikovatelné předpisy. Aby bylo dostatečně přesně a určitě projeveno, že tento konsensus pokrýval i úmysl a vůli stran dohodnout se na volbě určitého mezinárodně příslušného soudu nebo soudů nějakého státu, musela by taková výslovná dohoda být obsažena v kolektivních smlouvách, na něž je odkazováno, a to navíc v okamžiku uzavření smlouvy o obchodním zastoupení.

42. V předmětných kolektivních smlouvách však žádná výslovná a jednoznačná dohoda o volbě mezinárodně příslušných soudů obsažena není. Ze skutkových zjištění totiž plyne, že kolektivní smlouvy obsahují pouze ujednání o předsoudním řešení sporů. To však nevypovídá nic o tom, že mezi účastníky bylo dosaženo rovněž konsensu v otázce mezinárodní příslušnosti, a to navíc ve prospěch italských soudů. Součástí kolektivní smlouvy nejsou ani žádná objektivní kritéria, na jejichž základě by bylo možné mezinárodně příslušný soud určit. Dohody totiž pouze zakotvují možnost obrátit se na soudní orgány, aniž by specifikovaly soudy určitého státu. Pouhý odkaz na italský občanský soudní řád v kontextu předsoudního řešení sporů nelze za volbu italských soudů považovat, jelikož nejde o „dostatečně přesné“ objektivní kritériem, jež je předmětem jednoznačného konsensu stran.

43. Argumentace žalované, že mohla jen stěží předpokládat, že za situace, kdy byla smlouva uzavřena v Itálii, v italštině, podřízena byla italskému právu a odkazuje na předsoudní řešení sporů a italské procesní předpisy, nedošlo mezi stranami k volbě mezinárodní příslušnosti italských soudů, je navíc nesprávná. Nařízení Brusel I bis sice spočívá na požadavku předvídatelnosti a právní jistoty, cílem je nicméně umožnit žalobci snadno určit soud, u nějž může podat žalobu, a žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován (např. rozsudek SDEU ze dne 13. 7. 2006, ve věci C-103/05, Reisch Montage AG proti Kiesel Baumaschinen Handels GmbH, body 24-25). V případě prorogace spočívá promítnutí právní jistoty a požadavku předvídatelnosti v tom, aby byl konsensus stran ve vztahu k volbě mezinárodně příslušného soudu dostatečně přesně a určitě projeven (neboť jde o výjimku z obecného a alternativního pravidla), a tedy aby obě strany mohly příslušnost jimi zvoleného soudu předvídat. Takto jednoznačně nicméně v posuzovaném případě konsensus stran, jak bylo uvedeno výše, projeven není. Jednoznačnost uzavření prorogační dohody přitom znamená, že o jejím uzavření nelze mít pochybnosti.

44. Nepřiléhavý je rovněž argument žalované, dle kterého „závěr nižších soudů, že účastníci mají nejprve absolvovat předsoudní řešení sporů upravené italským občanským soudním řádem, což však nezakládá příslušnost soudů Italské republiky, je vnitřně rozporný, neboť nelze postupovat zčásti podle procesních předpisů jednoho státu a zčásti podle procesních předpisů státu druhého a stejně tak nelze postupovat podle procesních předpisů cizího státu v řízení, které vedou soudy v České republice“. Dohoda stran, že před podáním žaloby mají absolvovat smluvené předsoudní řešení, neznamená, že pokud k podání žaloby dojde, bude muset soud postupovat podle procesních předpisů jiného státu. Řízení v České republice je z pohledu českého soudu zahájeno až v okamžiku, kdy je zde podána žaloba. Skutečnost, že má proběhnout předsoudní řešení sporu, není pro posouzení platnosti prorogační dohody samo o sobě určující.

45. Z výše uvedeného vyplývá, že podstatou čl. 25 nařízení Brusel I bis je, aby jedna ze stran nebyla překvapena prorogací, se kterou nevyslovila souhlas. Nejvyšší soud na základě uvedených úvah uzavřel, že v posuzovaném případě není konsensus stran ohledně založení mezinárodní příslušnosti italských soudů na základě čl. 25 nařízení Brusel I bis dostatečně přesně a určitě projeven a jejich smluvní ujednání není v tomto směru jednoznačné. Není tudíž splněna základní podmínka vyplývající z čl. 25 nařízení Brusel I bis, a proto nelze mezinárodní příslušnost dle tohoto ustanovení založit.

46. Následně se Nejvyšší soud zabýval dovolacími námitkami obou stran ve vztahu k aplikaci čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

47. Článek 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis se použije v případě, že „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“. Vzhledem k tomu, že znění čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis je shodné se zněním čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I, je třeba při jeho interpretaci vycházet z judikatury SDEU k těmto ustanovením (srov. bod 34 recitálu a čl. 80 nařízení Brusel I bis; DICKINSON, A., LEIN, E. The Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 26-27).

48. Pokud jde o určení místa poskytování služeb, které je hraničním určovatelem mezinárodní i místní příslušnosti při poskytování služeb, je třeba, aby soud prvního stupně rozhodl o své příslušnosti s ohledem na důkazy, které mu jsou předloženy (srov. rozsudek SDEU ze dne 3. 5. 2007, ve věci C-386/05, Color Drack GmbH proti Lexx International Vertriebs GmbH, bod 41). V případě většího počtu míst poskytování služeb je třeba v zásadě místem plnění rozumět místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, přičemž nejužší vztah je zpravidla v místě hlavního poskytování služeb (srov. rozsudek SDEU ze dne 11. 3. 2010, ve věci C-19/09, Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH proti Silva Trade SA, bod 33). Místo hlavního poskytování služeb musí být v co největším možném rozsahu odvozeno z ustanovení samotné smlouvy. Pokud to není možné, jelikož smlouva stanoví buď několik míst poskytování služeb, nebo nestanoví výslovně žádné specifické místo, je třeba zohlednit místo, kde je skutečně převážně vyvíjena činnost při výkonu smlouvy za podmínky, že poskytování služeb na uvedeném místě není v rozporu s vůlí smluvních stran, tak jak vyplývá z ustanovení smlouvy. V případě nemožnosti určit místo hlavního poskytování služeb ani na základě jejího faktického plnění je třeba určit toto místo jiným způsobem, který bere ohled jak na cíl předvídatelnosti, tak i na cíl úzkého vztahu sledovaného zákonodárcem (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ze dne 11. 3. 2010, ve věci C-19/09, Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH proti Silva Trade SA, body 40, 41 a 42, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6002/2016).

49. U smluv o obchodním zastoupení je takovým místem hlavní místo poskytování služeb obchodním zástupcem. Toto místo musí být v co největším možném rozsahu odvozeno z ustanovení samotné smlouvy. Jak k tomu ale SDEU v posledně uvedeném rozsudku dále uvádí: „Pokud neumožňují ustanovení smlouvy určit místo hlavního poskytování služeb, jelikož stanoví buď několik míst poskytování služeb, nebo nestanoví výslovně žádné specifické místo poskytování služeb, avšak obchodní zástupce již tyto služby poskytl, je třeba podpůrně zohlednit místo, kde skutečně převážně vyvíjel svou činnost při výkonu smlouvy za podmínky, že poskytování služeb na uvedeném místě není v rozporu s vůlí smluvních stran, tak jak vyplývá z ustanovení smlouvy. Za tímto účelem lze přihlédnout ke skutkovým okolnostem věci, zejména k času strávenému na těchto místech a významu zde vykonávané činnosti. Přísluší vnitrostátnímu soudu, kterému je věc předložena, aby rozhodl o své příslušnosti s ohledem na důkazy, které mu jsou předloženy“. Pokud ani v takovém případě nelze toto místo určit, vytváří SDEU podpůrně fikci, jež umožňuje žalovat v místě bydliště obchodního zástupce, neboť tam „se vší pravděpodobností poskytuje nezanedbatelnou část svých služeb“ (srov. rozsudek SDEU ze dne 11. 3. 2010, ve věci C-19/09, Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH proti Silva Trade SA, body 36-42).

50. Z uvedeného je zřejmé, že námitky nepoužitelnosti čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I, které byly uplatněné žalovanou z důvodu, že služby měly být podle smlouvy poskytovány na území více států (námitka č. 2), aniž by strany některý z těchto států preferovaly (námitka č. 3 a 8), a že je třeba zohlednit jazykový režim smlouvy uzavřené mezi stranami, místo jejího uzavření, sjednání rozhodného práva (námitka č. 9), případně zohlednit, že mezinárodně příslušný soud bude věc posuzovat podle cizího práva (námitka č. 10), nejsou důvodné, neboť jimi uplatňuje žalovaná kritéria, která nejsou podle judikatury SDEU pro aplikaci daného ustanovení podstatná.

51. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis zakládá příslušnost jednoho soudu pro projednání všech sporů, jež z určité smlouvy o poskytování služeb plynou (pokud nebylo místo plnění určité povinnosti zvlášť výslovně dohodnuto). Nelze tedy posuzovat místo poskytnutí služeb pouze s ohledem na jednu dílčí službu, nýbrž je nutné vždy hodnotit smlouvu jako celek (srov. ROZEHNALOVÁ, N., VALDHANS, J., DRLIČKOVÁ, K., KYSELOVSKÁ, T. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie, 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 190, 193-194; rovněž MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. a kol. Brussels Ibis Regulation. Kolín nad Rýnem: Verlag Dr. Otto Schmidt, 2016, s. 210-211).

52. Rovněž u smluv o obchodním zastoupení platí, že soud, v jehož obvodu se nachází hlavní místo poskytování služeb, je příslušný mezinárodně a zároveň místně k rozhodnutí o všech nárocích ze smlouvy o obchodním zastoupení (srov. rozsudek SDEU ze dne 11. 3. 2010, ve věci C-19/09, Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH proti Silva Trade SA, bod 43). Relevantní tudíž není zprostředkování pouze jednoho obchodu (jedné služby), se kterou může být nárok na provizi spojen, nýbrž je namístě hodnotit celkovou činnost zástupce na základě celé smlouvy o obchodním zastoupení.

53. K dovolací námitce žalobce, podle které by mělo být zohledněno časové období, kterého se žalovaný nárok týká a v němž žalobce poskytoval žalované služby již jen z místa svého bydliště, je třeba poukázat právě na to, že soud má hodnotit provádění služeb v rámci celé smlouvy a nikoli pouze určité dílčí činnosti (včetně jejích časových souvislostí), na níž je žalovaný nárok založen. V opačném případě by totiž pro každý nárok a každé dílčí zprostředkování existovalo vlastní hlavní místo poskytování služeb, což by bylo v rozporu právě s tím, že podle judikatury SDEU má o všech nárocích ze smlouvy rozhodovat jen jeden příslušný soud (srov. rozsudek SDEU ze dne 11. 3. 2010, ve věci C-19/09, Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH proti Silva Trade SA, bod 43). Uvedené by rovněž bylo v rozporu se zásadou vyjádřenou v bodě 15 a 16 úvodních ustanovení nařízení Brusel I bis, které kladou důraz na vysokou předvídatelnost pravidel mezinárodní příslušnosti, která by měla zaručit, že žalovaný nebude překvapen podáním žaloby u soudu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat. Dovolací námitka žalobce, pro kterou bylo dovolání připuštěno, proto není důvodná, stejně jako není důvodná dovolací námitka žalované č. 7, kdy odvolací soud nepřihlížel při hodnocení kritérií čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis jen k nároku, který byl učiněn předmětem tohoto řízení.

54. V předmětné věci se žalobce ve smlouvě o obchodním zastoupení zavázal, že bude pro žalovanou vykonávat činnost na území několika států: Česká republika, Slovensko, Polsko a Rusko. Z ustanovení smlouvy tedy nelze určit hlavní místo poskytování služeb a je nutné posoudit, zda lze postupovat způsobem stanoveným v rozsudku SDEU ze dne 11. 3. 2010, ve věci C-19/09, Wood Floor Solutions Andreas Domberger proti Silva Trade SA, tedy zohlednit místo, kde zástupce skutečně vyvíjel činnost.

55. Námitka žalované, že výše uvedený rozsudek SDEU nelze na projednávanou věc aplikovat zejména z důvodu zásadní skutkové odlišnosti, není podle Nejvyššího soudu důvodná, neboť skutečnost, že je výrok zúžen, neznamená, že odpověď na tuto otázku SDEU již v rozhodnutí výslovně neposkytl. Naopak, v bodě 42 výše citovaného rozsudku SDEU výslovně uvádí dvě situace, v nichž je nutné místo faktického poskytování zohlednit, a to pokud ustanovení, z nichž lze odvodit místo poskytování služeb, neexistují nebo pokud smlouva stanovuje více míst plnění, jako v tomto případě.

56. Jak již bylo výše uvedeno, z ustanovení smlouvy nelze hlavní místo poskytování služeb určit, je tedy namístě zohlednit místo, kde obchodní zástupce skutečně vyvíjel svoji činnost, a to s přihlédnutím k poskytování služeb v rámci celé smlouvy.

57. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že vnitrostátní soud má možnost posuzovat svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici. Dokazování skutečností zpochybňovaných žalovanou není nezbytné, stačí, pokud má soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle všech informací, včetně tvrzení žalované (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2207/17).

58. Z výše uvedeného vyplývá, že požadavek hodnotit místo poskytování služeb v rámci celé smlouvy nelze chápat tak, že by měl soud povinnost aktivně zjišťovat všechny okolnosti nad rámec tvrzení a důkazů předložených stranami, což ostatně vyplývá již z uvedeného rozsudku SDEU ze dne 11. 3. 2010, ve věci C-19/09, Wood Floor Solutions Andreas Domberger proti Silva Trade SA. Pokud odvolací soud postupoval způsobem, že vyšel pro účely posouzení své mezinárodní příslušnosti z listin, které měl k dispozici, a z tvrzení účastníků, je třeba tento postup považovat za správný.

59. Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na SDEU se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, je klíčový rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci 283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità, v němž SDEU formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to jestliže: i) otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu, ii) existuje ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo rozsudek SDEU týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé), iii) jediné správné použití práva Unie je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair).

60. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, a to i s ohledem na návrh žalované, že mu nevznikla povinnost položit předběžnou otázku SDEU, neboť odpověď na otázku výkladu čl. 7 odst. 1 písm. b) a 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis byla objasněna judikaturou SDEU (jde tedy o tzv. acte éclairé).

61. Usnesení odvolacího soudu je věcně správné v rozsahu, v jakém bylo napadeno dovolacími námitkami žalobce i žalované. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce i žalované zamítl podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.

62. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů