// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost 27.07.2020
Založení příslušnosti dle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis
Ustanoví-li soud žalovanému, jehož pobyt není znám, procesního opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř., nelze z věcného vyjádření ustanoveného opatrovníka k žalobě dovozovat, že se žalovaný účastní řízení ve smyslu článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 12/2019, ze dne 15. 4. 2020
Dotčené předpisy:
čl. 26 odst. 1 Nařízení (EU) č. 1215/2012
čl. 7 odst. 2 Nařízení (EU) č. 1215/2012
čl. 4 odst. 1 Nařízení (EU) č. 1215/2012
§ 29 odst. 3 o. s. ř.
§ 31 o. s. ř.
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, č. j. 79 Cm 59/2015-94, ve znění usnesení ze dne 27. 2. 2018, č. j. 79 Cm 59/2015-99 (dále jen „usnesení“), uložil žalované zaplatit žalobci 19.664 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 17. 3. 2017 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení další částky 40.011 EUR s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV. a výrok II. usnesení).
[2] Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalovaná byla jednatelkou a společnicí žalobce.
2) Žalovaná uzavřela jménem žalobce v listopadu 2012 smlouvu o prodeji osobního automobilu vlastněného žalobcem, a to na území Spolkové republiky Německo, s kupujícím se sídlem tamtéž, za kupní cenu ve výši 40.336,13 EUR.
3) Následně poukázala částku 40.011,91 EUR na svůj osobní účet vedený bankou se sídlem v České republice.
4) Skutečná tržní cena prodaného automobilu činila ke dni prodeje 60.000 EUR.
5) Žalobce uvedl v žalobě adresu žalované v Ruské federaci, ačkoliv věděl, že žalovaná má bydliště ve Spolkové republice Německo.
6) Opatrovník žalované (jenž jí byl na začátku řízení ustanoven z důvodu jejího neznámého pobytu) nevznesl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů. Tuto námitku následně vznesla žalovaná prostřednictvím jí zvoleného advokáta.
[3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně dovodil, že je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. Ta sice neplyne z článku 26 odst. 1 Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I bis“), ale podává se z článku 7 odst. 2 téhož nařízení. Ke škodě došlo tím, že se snížil, popř. nezvýšil majetek žalobce; škoda „je chápána především jako majetková újma samotné společnosti spočívající ve snížení prostředků na jejich účtech, které jsou vedeny ve státě, v němž má zároveň své sídlo“. Ke škodné události (ve smyslu článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis) tedy došlo na území České republiky.
[4] Následně soud prvního stupně posoudil žalobu po věcné stránce a uzavřel, že žaloba je co nároku na zaplacení 40.011 EUR (tedy částky, již si žalovaná převedla na svůj osobní účet) nedůvodná, neboť poukázáním této částky na svůj účet žalovaná tolika jménem žalobce splatila (částečně) půjčku, již žalobci poskytl (na koupi posléze prodaného osobního automobilu) manžel žalované.
[5] Naopak zaplacení částky 19.664 EUR se žalobkyně domáhá důvodně, neboť tržní cena prodaného osobního automobilu činila ke dni prodeje 60.000 EUR; prodala-li jej žalovaná za cenu nižší, představuje rozdíl škodu, již způsobila žalobci porušením povinností při výkonu funkce [§ 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013].
[6] Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání žalobce i žalovaná. Odvolání, směřující proti druhému (zamítavému) výroku rozsudku, vzal žalobce posléze zpět. Vrchní soud v Praze proto řízení o odvolání žalobce zastavil (usnesením ze dne 16. 7. 2018, č. j. 12 Cmo 163/2018-125).
[7] K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III a usnesení ve výroku II., řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).
[8] Odvolací soud – oproti soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že pravomoc soudů České republiky neplyne z článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, neboť ke škodné události došlo na území Spolkové republiky Německo. Příčinou důležitou pro odpovědnost žalované za škodu je jednání žalované spočívající v uzavření kupní smlouvy, neboť pouze v příčinné souvislosti s jejím uzavřením mohla žalobci vzniknout škoda v tvrzené výši. Skutečnost, že žalovaná následně (po prodeji automobilu a zaplacení kupní ceny) poukázala částku 40.011,91 EUR na svůj účet vedený bankou se sídlem v České republice, není relevantní.
[9] Pravomoc českých soudů nelze dovozovat ani z článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Žalovaná svým podáním ze dne 15. 8. 2017 sdělila soudu své aktuální bydliště s tím, že „vyjádření a návrhy budou učiněny bez zbytečného odkladu“ poté, kdy její zástupce nahlédne do spisu. Ve vyjádření ze dne 30. 8. 2017 pak žalovaná namítla nepříslušnost soudů České republiky; řízení se tak účastnila jen proto, aby uvedenou námitku uplatnila.
[10] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“). Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[11] Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně vyřešil (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou) otázku, zda lze při posuzování pravomoci soudu rozdělit skutek, který je předmětem žaloby, na dvě jednání. Poukazuje na to, že jednání žalované spočívalo v prodeji vozidla pod cenou a v následném převodu peněžních prostředků, získaných prodejem, na svůj účet; tato jednání přitom tvoří jednotný skutek. Žalovaná by nemohla převést peníze na svůj účet, kdyby nedošlo k prodeji vozidla.
[12] Škodná událost tudíž nastala jak na území Spolkové republiky Německo, tak i na území České republiky. Dovolatel však nemohl žalovat část skutku u soudů v Německu a část skutku u českých soudů; takový postup by byl v rozporu se zásadou hospodárnosti.
[13] Současně má dovolatel za to, že odvolací soud vyložil článek 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 203/2018; měl-li opatrovník, ustanovený žalované, stejné postavení jako zvolený advokát, pak nevznesl-li při svém prvním úkonu ve věci námitku nedostatku pravomoci, byla pravomoc českých soudů založena v souladu s článkem nařízení Brusel I bis. Navíc ani zástupce zvolený žalovanou při prvním úkonu (podání ze dne 15. 8. 2017) nevznesl námitku nedostatku pravomoci; námitka uplatněná posléze tak byla opožděná.
[14] Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné, resp. nedůvodné, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, popř. zamítl.
[15] Dovolání, jež nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., může být přípustné toliko podle § 237 o. s. ř.
[16] Řešení první otázky předestřené dovolatelem přitom dovolání přípustným nečiní již proto, že jeho názor (podle něhož je nutné pro účely posouzení pravomoci českých soudů posuzovat jednání žalované jako jeden nedělitelný skutek), zjevně odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
[17] Z té se podává, že o totožnou věc jde tehdy, vyplývá-li tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Odtud plyne, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. za mnohá rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 317/2012, či ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2730/2016, a v nich citovanou judikaturu).
[18] V projednávané věci se dovolatel domáhal žalobou jednak náhrady škody ve výši 19.664 EUR, již mu měla žalovaná způsobit tím, že věc jím vlastněnou (osobní automobil) prodala za cenu nižší, než kolik činila její tržní hodnota, a dále náhrady škody ve výši 40.011 EUR, již mu žalovaná měla způsobit tím, že kupní cenu získanou za věc vlastněnou dovolatelem (osobní automobil) si ponechala (v rozporu se svými povinnostmi jednatelky společnosti) pro sebe.
[19] Z řečeného je zcela zjevné, že žalobou uplatněné nároky nejsou totožnou (jednou) věcí; liší se jak jednáním, v němž dovolatel spatřuje porušení povinností jednatelky, tak i (údajně) způsobenými následky (škodou, jež měla v důsledku jednání žalované vzniknout). Pro posouzení nároku na náhradu škody ve výši 19.664 EUR je zcela bez významu, jak (a proč) žalovaná naložila s částkou utrženou za prodej automobilu (skutečnost, že tuto částku následně převedla na svůj osobní účet, není příčinou škody, jež měla údajně vzniknout prodejem automobilu za nižší než tržní cenu).
[20] Jelikož dovolatel vzal své odvolání proti druhému (zamítavému) výroku rozsudku soudu prvního stupně zpět, zůstal předmětem řízení toliko nárok na náhradu tvrzené škody ve výši 19.664 EUR. Pro určení, kde nastala škodná událost ve smyslu článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, je zcela bez významu, jak žalovaná naložila s utrženou kupní cenou; tato okolnost tudíž nemá žádný význam pro posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů k projednání nároku na náhradu tvrzené škody ve výši 19.664 EUR.
[21] K názoru dovolatele, podle něhož by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti domáhat se náhrady škody ve výši 19.664 EUR u německých soudů a náhrady škody ve výši 40.011 EUR u českých soudů, Nejvyšší soud podotýká, že „zásada hospodárnosti“ není samostatným kolizním kriteriem, na němž by nařízení Brusel I bis budovalo pravidla mezinárodní příslušnosti. Dovolateli přitom nic nebránilo, aby se obou nároků domáhal jednou žalobou u příslušného německého soudu (článek 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis).
[22] Jelikož nárok na zaplacení 40.011 EUR již není nadále předmětem řízení, není třeba posuzovat, zda by skutečnost, že žalovaná poukázala kupní cenu utrženou za prodaný automobil na svůj účet vedený u české banky, byla způsobilá (jak dovozuje dovolatelka) založit příslušnost českých soudů podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis [k výkladu označeného článku, resp. pojmu „místo škodné události“, srov. v aktuální judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „Soudní dvůr“) např. rozsudek ze dne 12. 9. 2018, ve věci Helga Löber v Barclays Bank PLC, C-304/17].
[23] Dovolání není přípustné ani k řešení otázky, zda žalovaná tím, že ve svém prvním podání (ze dne 15. 8. 2017) učiněném prostřednictvím jí zvoleného zástupce sdělila soudu toliko své aktuální bydliště a uvedla, že se vyjádří poté, kdy se její zástupce seznámí s obsahem spisu, založila (mezinárodní a místní) příslušnost Městského soudu v Praze.
[24] Jak se totiž podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (vycházející z rozhodnutí Soudního dvora přijatých při výkladu pravidla obsaženého v článku 26 nařízení Brusel I bis), článek 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis upravuje prorogaci svého druhu, kdy žalobce projevuje vůli vést řízení u dotčeného soudu tím, že u něj podá žalobu, a žalovaný vyjadřuje (konkludentně) souhlas s volbou učiněnou žalobcem tím, že se věcně vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, a ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1860/2015, uveřejněná pod čísly 14/2009 a 28/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4971/2014, či ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1362/2015).
[25] Jinak řečeno, nevyjádří-li se žalovaný k věci (a neúčastní-li se tak řízení před dotčeným soudem ve smyslu článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis), nezaloží (mezinárodní a místní) příslušnost tohoto soudu (srov. i rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 4. 2019, ve věci ZX proti Ryanair DAC, C-464/18).
[26] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že nevyjádřila-li se žalovaná v podání ze dne 15. 8. 2017 k věci (ale toliko uvedla adresu svého bydliště a sdělila, že se k věci vyjádří, jakmile se její zástupce seznámí s obsahem spisu), nevyslovila konkludentně (jak předpokládá článek 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis) souhlas s tím, aby se řízení vedlo před Městským soudem v Praze.
[27] Dovolání je však přípustné k řešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nezodpovězené) otázky, zda procesní opatrovník žalované (jenž jí byl na začátku řízení ustanoven z důvodu jejího neznámého pobytu) založil (mezinárodní a místní) příslušnost Městského soudu v Praze tím, že se vyjádřil k věci, aniž by vznesl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů.
[28] Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný.
[29] Při výkladu článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis je třeba vycházet z judikatury Soudního dvora přijaté při výkladu téhož pravidla obsaženého v článku 18 Bruselské úmluvy o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech a článku 24 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) [viz bod 34 úvodních ustanovení nařízení Brusel I bis, jakož i např. výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci ZX proti Ryanair DAC, C-464/18].
[30] Otázku předestřenou dovolatelem přitom již Soudní dvůr zodpověděl při výkladu téhož pravidla obsaženého v článku 24 nařízení Brusel I, a to v rozsudku ze dne 11. 9. 2014, ve věci A proti B a dalším, C-112/13. V něm vysvětlil, že
1) Konkludentní ujednání o příslušnosti na základě první věty článku 24 nařízení Brusel I je založeno na svobodné volbě účastníků sporu týkajícího se této příslušnosti, což předpokládá, že žalovaný je obeznámen s řízením, které je proti němu zahájeno. V případě nepřítomného žalovaného, jemuž nebyl návrh na zahájení řízení doručen a který si není vědom, že proti němu bylo řízení zahájeno, nelze mít za to, že konkludentně souhlasil s příslušností soudu, jemuž byl spor předložen.
2) Nepřítomný žalovaný, který si není vědom toho, že vůči němu byla podána žaloba a že mu byl ustanoven opatrovník pro případ nepřítomnosti žalovaného, nemůže navíc tomuto opatrovníkovi poskytnout všechny nezbytné informace k posouzení mezinárodní příslušnosti soudu, který spor projednává, a umožnit mu účinné zpochybnění této příslušnosti, anebo ji se znalostí věci akceptovat. Ani za těchto okolností nelze účast uvedeného opatrovníka ustanoveného pro případ nepřítomnosti žalovaného na soudním řízení považovat za konkludentní souhlas tohoto žalovaného.
3) V rámci nařízení Brusel I je mezinárodní příslušnost soudu, před nímž se vede řízení, předmětem soudní kontroly i bez návrhu nebo na návrh tohoto žalovaného, jak vyplývá z článků 26 a 34 bodu 2 tohoto nařízení, pouze tehdy, pokud jej lze považovat za žalovaného, v jehož případě bylo rozhodnutí vydáno v jeho nepřítomnosti. Dodržení práva na obhajobu za těchto okolností vyžaduje, aby se právní zástupce mohl právoplatně účastnit řízení za žalovaného ve smyslu nařízení Brusel I pouze tehdy, je-li skutečně schopen zajistit obhajobu práv nepřítomného žalovaného.
4) Žalovaný, který neví, že proti němu bylo zahájeno řízení, a za něhož se soudního řízení účastní advokát nebo „opatrovník“, jehož nezmocnil, nemá možnost účinně se obhajovat, a musí být proto považován za žalovaného, v jehož případě bylo rozhodnutí vydáno v jeho nepřítomnosti, ve smyslu článku 34 odst. 2 nařízení Brusel I, i když řízení mělo kontradiktorní charakter.
5) Výklad článku 24 nařízení Brusel I, podle něhož se opatrovník žalovaného pro případ nepřítomnosti může za tohoto žalovaného účastnit řízení, by nebyl v souladu s cíli pravidel pro určování příslušnosti stanovenými uvedeným nařízením, která musí být, jak vyplývá z jeho bodu 11 odůvodnění, vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného. V situaci, kdy návrh na zahájení řízení nebyl doručen žalovanému, který měl bydliště v jiném členském státě, než má sídlo soud, jemuž byl spor předložen, nelze totiž založení mezinárodní příslušnosti soudů z důvodu účasti opatrovníka žalovaného pro případ nepřítomnosti, který byl žalovanému ustanoven, považovat za předvídatelné.
6) Článek 24 nařízení Brusel I musí být vykládán v tom smyslu, že pokud vnitrostátní soud ustanoví žalovanému, jemuž nebyl doručen návrh na zahájení řízení z důvodu, že není znám jeho pobyt, opatrovníka žalovaného pro případ jeho nepřítomnosti, neznamená skutečnost, že se tento opatrovník účastí řízení před soudem podle vnitrostátních předpisů, to, že se řízení před soudem účastní tento žalovaný ve smyslu článku 24 tohoto nařízení, čímž by byla založena mezinárodní příslušnost tohoto soudu.
[31] Z výkladu podaného Soudním dvorem (v jehož důsledku představuje článek 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis acte éclairé, a Nejvyššímu soudu tak nesvědčí povinnost obrátit se na Soudní dvůr se žádostí o výklad uvedeného článku postupem podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, ačkoliv je soudem, proti jehož rozhodnutí již není přípustný opravný prostředek), se podává i odpověď na dovolatelem otevřenou otázku.
[32] Nejvyšší soud proto uzavírá, že ustanoví-li soud žalovanému, jehož pobyt není znám, procesního opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř., nelze z věcného vyjádření ustanoveného opatrovníka k žalobě dovozovat, že se žalovaný účastní řízení ve smyslu článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
[33] Jelikož je napadené rozhodnutí (ve výsledku) správné, Nejvyšší soud, který neshledal ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř., dovolání žalobce podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
[34] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce Nejvyšší soud zamítl a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Autor: -mha-