// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost 08.07.2020
Příslušnost ve sporu mezi jednatelem a společností dle nařízení Brusel I bis
I. Smluvní vztah mezi členem statutárního orgánu a společností zásadně nenaplňuje znaky individuální pracovní smlouvy ve smyslu nařízení Brusel I bis a nevztahuje se na něj jurisdikční ochrana dle článků 20 až 23 tohoto nařízení.
V poměrech projednávané věci se tak na vztah mezi žalobcem, v postavení jednatele společnosti s ručením omezeným, a společností úprava výlučné příslušnosti podle článku 22 nařízení Brusel I bis – i za existence smlouvy o výkonu funkce s odkazem na pracovněprávní předpisy – neuplatní.
II. Žaloba společnosti proti jejímu bývalému jednateli z důvodu údajného neplnění povinnosti řádně vykonávat funkci, která je mu uložena právem obchodních korporací, spadá pod pojem „nároky ze smlouvy“ ve smyslu článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I (článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3456/2019, ze dne 15. 4. 2020
Dotčené předpisy:
čl. 7 odst. 1 Nařízení (EU) č. 1215/2012
čl. 7 odst. 2 Nařízení (EU) č. 1215/2012
čl. 22 Nařízení (EU) č. 1215/2012
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2018, č. j. 74 Cm 162/2018-57, zastavil řízení pro nedostatek pravomoci českých soudů (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).
[2] Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně uplatňuje vůči žalovanému – bývalému jednateli dlužnice (dále také „společnost“), nárok z bezdůvodného obohacení, když si nechával dlužnicí vyplácet finanční částky za výkon funkce jednatele, aniž by měl uzavřenu smlouvu o výkonu funkce nebo výplaty schváleny valnou hromadou dlužnice. Žalovaný, ačkoliv je stále občanem České republiky, má zde zrušen trvalý pobyt a v současné době bydlí v Rakouské republice. Žalovaný vznesl při prvním úkonu v řízení námitku nedostatku pravomoci českých soudů.
[3] Na takto ustaveném skutkovém základu soud prvního stupně uzavřel, že podle článku 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“) jsou k projednání žaloby v posuzované věci příslušné soudy místa bydliště žalovaného, tedy soudy rakouské.
[4] Soud vyloučil aplikaci článku 7 nařízení Brusel I bis (představující výjimku z obecné příslušnosti podle článku 4), podle kterého může být žalovaný žalován i v místě, kde vznikla škodní událost, protože žalovaný je žalován z titulu bezdůvodného obohacení, a nikoliv z titulu náhrady škody. Uzavřel, že žaloba nebyla podána z titulu porušení právní povinnosti, nýbrž z toho důvodu, že „žalovaný nakládal s prostředky společnosti (k čemuž měl z pozice statutárního orgánu v dané době oprávnění) v domnění, že zde je platný právní titul k poskytnutí plnění.“
[5] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení pro nedostatek pravomoci českých soudů nezastavuje.
[6] Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož není v projednávané věci dána zvláštní příslušnost českého soudu podle článku 5 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech dále jen „nařízení Brusel I“ (článek 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis), podle kterého osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodní události.
[7] Odvolací soud vysvětlil, že pojem „delikt“ ve smyslu uvedeného článku nařízení Brusel I vzhledem k systematice a cílům tohoto nařízení typově odpovídá nároku na náhradu škody, včetně nároku na odškodnění majetkové a nemajetkové újmy a „kvazideliktem“ může být nárok z bezdůvodného obohacení.
[8] Odvolací soud konstatoval, že předmětný nárok je nutno posoudit jako nárok na náhradu škody proti jednateli ve smyslu § 53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), a uzavřel že za situace, kdy žalobce využil možnost (ve smyslu článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I) uplatnit nárok na náhradu škody vůči žalovanému, jenž má bydliště na území některého členského státu (Rakouské republice), která vznikla na území České republiky, u českých soudů je závěr soudu, že není dána mezinárodní příslušnost českých soudů, nesprávný.
[9] Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“), maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení:
1) otázky posouzení uplatněného nároku jako nároku mimosmluvního, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Soudního dvora Evropské unie, podle které nelze z téže věci dovodit mezinárodní příslušnosti zároveň z ustanovení článku 5 odst. 1 a článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I, neboť ty se navzájem aplikačně vylučují (v jednom případě je podstatná existence smlouvy, ve druhém je podstatná její neexistence), a dále
2) otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a to, zda v případě „pracovní smlouvy jednatele nebo smlouvy o výkonu funkce odkazující na pracovněprávní předpisy“ se aplikuje článek 22 nařízení Brusel I bis o výlučné příslušnosti.
[10] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí „zrušil“.
[11] Ve vztahu k první otázce dovolatel odkazuje mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, a namítá, že nárok v projednávané věci nelze posuzovat současně jako smluvní závazek a závazek mimosmluvní. Brojí tak proti závěru odvolacího soudu (vyplývající ze závěru o aplikaci článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I) o mimosmluvním charakteru projednávaného nároku, resp. závěru o možnosti žalobce nárok uplatnit (ve smyslu citovaného článku) u českých soudů, tedy v místě, kde škodní událost vznikla.
[12] Dovolatel konstatuje, že sama žalobkyně v žalobě odkazuje na mzdové listy a uzavřený pracovněprávní vztah s dovolatelem. Tato skutečnost – podle názoru dovolatele – vyplývá i z provedeného dokazování. Dovolatel má tak za to, že s ohledem na existenci smluvního závazku je vyloučena aplikace článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I, resp. článku 7 odst. 2 Brusel I bis.
[13] Jde-li o druhou otázku, dovolatel se domnívá, že za situace, kdy s dlužnicí uzavřel pracovní smlouvu, je na daný smluvní vztah nutno aplikovat článek 22 nařízení Brusel I bis, tedy výlučnou příslušnost soudu státu, v němž má zaměstnanec bydliště.
[14] I v případě, když by pracovní smlouva měla být posouzena ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněného pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 35/2019“), jako smlouva o výkonu funkce, pro kterou si strany zvolily pracovněprávní režim, má dovolatel za to, že podřízením smlouvy o výkonu funkce pracovnímu právu si strany „zvolily i výlučnou pracovněprávní příslušnost“.
[15] Žalobkyně ve vyjádření vyvrací dovolací námitky a uvádí, že v době podání žaloby měl dovolatel podle výpisu z obchodního rejstříku trvalé bydliště na adrese XY, a ve smyslu § 11 o. s. ř. tak žalobkyně podala žalobu u věcně i místně příslušného Obvodního soudu pro Prahu 6. Následnou změnu trvalého bydliště ze strany dovolatele považuje žalobkyně za obstrukční a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
[16] Nejvyšší soud předesílá, že ve smyslu článku 66 odst. 1 a článku 81 nařízení Brusel I bis, s přihlédnutím k datu podání žaloby (21. 9. 2017), se v projednávané věci aplikuje nařízení Brusel I bis.
[17] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k zodpovězení obou dovoláním otevřených otázek; není však důvodné.
[18] Z článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis plyne, že nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.
[19] Podle článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn.
[20] Podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodní události.
[21] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I jejíž závěry se prosadí také v poměrech nařízení Brusel I bis (článku 7 odst. 2) se podává, že:
1/ Pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ podle článku 5 odst. 3 nařízení Brusel I je nezbytné vykládat autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům tohoto nařízení (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988, ve věci 189/87, Athanasios Kalfelis proti Banque Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, bod 16; nebo rozsudek ze dne 25. 11. 2011, ve věcech C-509/09 a C-161/10, eDate Advertising GmbH proti X a Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited, bod 38). Uvedený pojem tedy Soudní dvůr vnímá „jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby, jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného a jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu článku 5 odst. 1“ (viz rozsudek Kalfelis, bod 18).
2/ S ohledem na výše uvedené lze dovodit, že pojmu „delikt“ typově odpovídá nárok na náhradu škody, včetně nároku na odškodnění majetkové a nemajetkové újmy. „Kvazidelikt“ se od deliktu pak odlišuje tím, že ne vždy vyžaduje protiprávní jednání na straně žalovaného. Kvazideliktem ve smyslu nařízení Brusel I tak může být nárok z jednatelství bez příkazu nebo právě z bezdůvodného obohacení, a to za podmínky, že nesouvisí se smlouvou podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I.
[22] Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2953/2013, a ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4352/2017.
[23] Z ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie k článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I/článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis se podává, že:
1/ Pojem „nároky ze smlouvy“ ve smyslu článku 5 bodu 1 nařízení Brusel I předpokládá existenci svobodně přijatého závazku jedné strany vůči druhé straně. Příslušnost soudu k rozhodování o sporech týkajících se existence smluvního závazku se určí dle tohoto ustanovení i tehdy, pokud vznik smlouvy, která dala podnět k podání žaloby, je mezi účastníky sporný.
2/ Žaloba o náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti je žalobou ze smlouvy ve smyslu článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I/článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis a příslušný je soud, v jehož obvodu měla být splněna ona smluvní povinnost, v důsledku jejíhož orušení vznikla žalobci škoda.
3/ Žaloba společnosti proti jejímu bývalému jednateli z důvodu údajného neplnění povinnosti řádně vykonávat funkci, která je mu uložena právem obchodních korporací, spadá pod pojem „nároky ze smlouvy“ ve smyslu článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I/článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
[24] Srovnej např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/1, Česká spořitelna a. s. proti Geraldu Fichterovi, bod 46; ze dne 20. 1. 2005, ve věci C-27/02, Petra Engler proti Janus Versand GmbH, bod 46; dále ze dne 13. 3. 2014, ve věci C-548/12, Marc Brogsitter proti Fabrication de Montres Normandes EURL, Karsten Fräßdorf, body 22 až 27; a ze dne 10. 9. 2015, ve věci C-47/14, Holterman Ferho Exploitatie BV proti Friedrich Leopold Freiherr Spies von Büllesheim, body 53 a 54. V judikatuře Nejvyššího soudu viz usnesení ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4352/2017.
[25] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že nárok uplatněný žalobou odpovídá pojmu „nárok ze smlouvy“ ve smyslu článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, a nikoliv pojmu „věc týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu článku 7 odst. 2 tohoto nařízení (jak nárok kvalifikoval odvolací soud). Příslušný k projednání a rozhodnutí o nároku (kromě obecně příslušného soudu podle článku 4 nařízení Brusel I bis) je tak soud místa, kde měla být splněna ona smluvní povinnost (povinnost vykonávat funkci jednatele s péčí řádného hospodáře). Takovým místem je místo skutečného sídla společnosti (místo, kde, resp. odkud jednatel společnost skutečně řídil); z obsahu spisu se přitom nepodává, že by se skutečné sídlo společnosti lišilo od sídla zapsaného. Příslušným je tedy (podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis) český soud.
[26] Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce mohl uplatnit nárok na náhradu škody vůči žalovanému, jenž má bydliště na území některého členského státu (Rakouské republice), která vznikla na území České republiky, u českých soudů, je tudíž – ve výsledku – správný.
[27] Ve vztahu k (druhé) dovolatelem předestřené otázce aplikace článku 22 nařízení Brusel I bis z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že předpokladem pracovního poměru je vztah podřízenosti mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem a existence takového vztahu musí být posouzena v rámci každého konkrétního případu. Smluvní vztah mezi členem statutárního orgánu a společností zásadně nenaplňuje znaky individuální pracovní smlouvy ve smyslu nařízení Brusel I bis a nevztahuje se na něj jurisdikční ochrana dle článků 20 až 23 tohoto nařízení (viz např. rozsudek ze dne 11. 4. 2019, ve věci C-603/17, Peter Bosworth, Colin Hurley proti Arcadia Petroleum Limited a další; či rozsudek Holterman Ferho Exploitatie BV, body 43 až 49).
[28] V poměrech projednávané věci se tak na vztah mezi žalobcem, v postavení jednatele společnosti, a společností úprava výlučné příslušnosti podle článku 22 nařízení Brusel I bis – i za existence smlouvy o výkonu funkce s odkazem na pracovněprávní předpisy – neuplatní.
[29] Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud v řízení neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
[30] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[31] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Autor: -mha-