// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost 16.05.2019
Povaha a závaznost rozhodnutí o zamítnutí námitky nedostatku pravomoci
Již gramatické znění § 103 o. s. ř. vede k výkladu, že jeho smyslem je stanovit, že se činnost soudu ve vztahu ke zkoumání podmínek řízení zpravidla nevyčerpává jediným posouzením, ale že otázka existence podmínek řízení může být během řízení nastolena opakovaně. Povinnost přihlédnout k tomu, zda je podmínka řízení splněna, je tedy třeba chápat ve smyslu, že soud, pakliže má ve věci samé rozhodovat, nemůže odhlédnout od nedostatků podmínek řízení. Uvedená možnost opětovného zkoumání podmínek řízení zachovává schopnost soudů vyvarovat se vydání rozhodnutí zatížených vážnou procesní vadou, neboť jim umožňuje kdykoliv až do případného konečného rozhodnutí znovu zvážit podmínky, za nichž mohou rozhodnout ve věci samé.
Vazba § 103 o. s. ř. a § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. nesměřuje k tomu, aby otázka pravomoci soudu byla definitivně vyřešena jiným rozhodnutím, než kterým se řízení končí, ledaže právní předpis stanoví postup vedoucí k závaznému vyřešení takové otázky.
Dovolací soud neshledává důvod klást soudům překážku v tom, aby v případě, že je vznesena námitka nedostatku pravomoci soudu, o zamítnutí námitky rozhodovaly usnesením. Vzhledem ke skutečnosti, že takové rozhodnutí nenabývá závaznosti, spočívá jeho smysl v informování účastníka o vyřízení (zamítnutí) námitky, o důvodech vedoucích k uvedenému vyřízení, a dalším pokračování v řízení. Jelikož otázka bude moci být opětovně nastolena a přehodnocena, a to až do vydání konečného rozhodnutí, je neúčelné vést řízení o opravných prostředcích proti výše zvažovanému usnesení, které je v tomto ohledu třeba pokládat za srovnatelné s usnesením, kterým se upravuje vedení řízení. Neodklizení rozhodnutí nemůže účastníkům přivodit žádné nepříznivé důsledky, a proto je-li proti němu podáno odvolání, odvolací soud jej odmítne podle § 218 písm. c) o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3853/2017, ze dne 5. 3. 2019
Dotčené předpisy:
§ 103 o. s. ř.
§ 104 o. s. ř.
§ 170 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 4. 6. 2015 ve znění podání ze dne 17. 1. 2016 domáhá vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovaným uložena povinnost zaplatit mu částku 12 000 Kč představující účelně vynaložené náklady obhajoby ve správním řízení zahájeném dne 27. 5. 2011 územním odborem Domažlice Krajského ředitelstvím policie Plzeňského kraje, a nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč představující náhradu za újmu způsobenou na pověsti a důstojnosti žalobce na pracovišti a v místě bydliště nepravdivým obviněním a medializováním celé záležitosti. Policie ČR, územní odbor Domažlice Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, sdělením ze dne 27. 5. 2011 zahájila proti žalobci řízení o jednání, které mělo mít znaky přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále též jako „zákon o přestupcích“). Dne 14. 7. 2011 bylo vydáno rozhodnutí vedoucího územního odboru Domažlice Krajského ředitelství Plzeňského kraje, ve věcech kázeňských, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání uvedeného jednání a byl mu uložen kázeňský trest snížení základního tarifu o 10 % na dobu dvou měsíců. Odvolání žalobce bylo rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ve věcech kázeňských zamítnuto. Žalobce podal proti zmíněnému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který rozsudkem ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 17 A 50/2012, pravomocné rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ve věcech kázeňských zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Kasační stížnost Policie České republiky podaná k Nejvyššímu správnímu soudu byla rozsudkem zmíněného soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 3 Ads 72/2013, zamítnuta. Nezákonnými rozhodnutími byla žalobci způsobena materiální i nemateriální újma. Náhradu nemateriální újmy žalobce požaduje vzhledem k okolnosti, že Policie ČR poskytla o skutku, jehož se měl žalobce dopustit, nepravdivé informace médiím, která je pak zveřejnila.
Žalované Ministerstvo vnitra vzneslo námitku nedostatku pravomoci Okresního soudu Plzeň-město k projednání věci a navrhlo, aby bylo řízení zastaveno a po nabytí právní moci postoupeno příslušnému orgánu, resp. příslušnému služebnímu funkcionáři, tj. řediteli Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje.
Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 24. 5. 2016, č. j. 20 C 178/2015-97, zamítl námitku nedostatku své pravomoci a návrh druhé žalované na zastavení řízení dle § 104 odst. 1 o. s. ř. a postoupení věci příslušnému orgánu, tj. řediteli Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje.
Krajský soud v Plzni rozhodl k odvolání Ministerstva vnitra usnesením ze dne 19. 4. 2017, č. j. 61 Co 272/2016-114, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku předně zabýval zakotvením práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (resp. nesprávným úředním postupem) a možností státu vystupovat jak v pozici subjektu rovného s jinými subjekty, tak i v pozici mocenské. Následně uzavřel, že kázeňské řízení lze považovat za výkon veřejné moci, neboť se v něm vynucuje vůle vyjadřující veřejný (státní) zájem vůči jednotlivci, rozhoduje se vrchnostensky, nikoliv na úrovni rovného postavení účastníků, přičemž obsah vydaného rozhodnutí je vynutitelný za pomoci mocenských prostředků, jimiž disponuje orgán, který ve věci rozhoduje. Zákon č. 361/2003 Sb. postup při náhradě škody za nezákonné rozhodnutí neupravuje, neboť speciální úprava obsažená v § 98 zákona č. 361/2003 Sb. upravuje toliko odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby. Pod dané zákonné ustanovení nelze podřadit odpovědnost za škodu vzniklou příslušníku bezpečnostního sboru nezákonným rozhodnutím v kázeňském řízení podle zákona č. 361/2003 Sb. V případě, v němž služebnímu orgánu náleží výkon veřejné moci (v konkrétním případě moc orgánu příslušného rozhodnout o přestupku) a podle téhož zákona, který orgánu přiznává výkon státní moci, se již nelze domoci náhrady škody z nezákonně vydaného rozhodnutí tohoto orgánu, pak nelze žalobce krátit na jeho právech tím, že mu bude odepřena možnost uplatnit předmětný nárok u soudu postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), který na posuzovaný žalobní požadavek dopadá. Absentuje-li speciální právní úprava na odškodnění újmy z nezákonného rozhodnutí vydaného v řízení o kázeňském přestupku podle zákona č. 361/2003 Sb., je nutno vycházet z obecné právní úpravy odškodnění podle OdpŠk. Pokud odvolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1010/2000, a ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, pak argumentaci uvedenou v těchto rozhodnutích nelze v daném případě aplikovat, neboť se vztahuje k odlišným případům, nikoliv na rozhodnutí o ukládání kázeňského trestu. Je nepochybné, že případy řešené ve zmíněných rozhodnutích je možné podřadit pod § 98 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., nikoliv však nárok projednávaný v tomto řízení. Soud prvního stupně pak správně poukázal na obsah rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 6 As 62/2014, podle jehož odstavce 24 je i v případě služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů možná náhrada škody z nezákonného rozhodnutí za pomoci OdpŠk, což je shodně konstatováno též v rozhodnutí téhož soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 3 Ans 4/2013.
Proti usnesení odvolacího soudu podala Česká republika - Ministerstvo vnitra (dále též jako „dovolatelka“) dovolání, přičemž přípustnost dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze působnost OdpŠk vztáhnout na nároky na náhradu majetkové škody příslušníků bezpečnostních sborů, kterou uplatňují v souvislosti s řízením v rámci služebně právních vztahů vedených dle § 186 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudku ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1010/2000, a ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012.
Konkrétně dovolatelka namítá, že v posuzovaném případě jde o nárok vyplývající ze služebního poměru podle zákona č. 361/2003 Sb., na který nelze aplikovat OdpŠk, a o němž je kompetentní rozhodnout příslušný služební funkcionář v řízení vedeném podle zákona č. 361/2003 Sb., nikoliv soud. V tomto případě, bez jakýchkoliv pochybností, chybí mocenský prvek, neboť služební poměr je výsledkem smluvní volnosti a dobrovolnosti účastníků. V daném vztahu chybí prvek obecnosti státní moci a schopnost státu vnutit vůli subjektům, které jsou v dosahu jeho právního řádu, neboť v případě služebního poměru je účastník schopen se ze vzniklého vztahu vyvázat dobrovolně. Zákon č. 361/2003 Sb. nikde nestanoví, že v případě služebního poměru se jedná o výkon státní moci. Dovolatelka má dále za to, že předmětem úpravy OdpŠk není odpovědnost za škodu vzniklou ze služebně právních vztahů, tedy těch vzniklých podle zákona č. 361/2003 Sb., popř. předchozích zákonů o služebním poměru, nýbrž odpovědnost za škodu, která byla způsobena při výkonu státní moci nezákonný rozhodnutím, které v občanském soudním řízení, v řízení správním, v řízení podle soudního řádu správního a v řízení trestním vydal státní orgán nebo právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a dále za škodu (nemajetkovou újmu) způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů nesprávným úředním postupem. Protože jde o úpravu odpovědnostních vztahů, jejichž základem je chybné rozhodnutí nebo postup při výkonu suverénní státní moci, pro jejíž uplatňování je charakteristický vztah nadřízenosti a podřízenosti zúčastněných subjektů těchto právních vztahů, je vyloučeno postupovat podle OdpŠk při posuzování odpovědnosti vyplývající z individuálních služebně právních vztahů charakterizovaných vzájemnou rovností jejich účastníků. Uvedený názor vyplývá z rozsudku dovolacího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1010/2000. Byť v tomto rozsudku byla posuzována možná aplikace předchozí právní úpravy, a to zákona č. 58/1969 Sb., lze závěry v rozhodnutí uvedené vztáhnout rovněž k OdpŠk. Uvedené závěry byly potvrzeny v rozsudku dovolacího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012. Z relevantní judikatury dovolacího soudu tak vyplývá, že v případech, kdy došlo ke škodě v důsledku nezákonného rozhodnutí vydaného ve věcech služebního poměru, případně v důsledku nesprávného postupu služebních funkcionářů, nelze OdpŠk aplikovat. Již v minulosti bylo konstantně judikováno, že věci vyplývající ze služebního poměru příslušníků Policie ČR nejsou věcmi pracovními a ani je nelze pro jejich povahu považovat za soukromoprávní. Služební poměr je charakterizován jako institut veřejného práva, je považován za právní poměr státně zaměstnanecký a je výsledkem smluvní volnosti a dobrovolnosti účastníků. Právní úprava služebního poměru příslušníků Policie ČR má komplexní a kodexový charakter a je tedy obsažena v současné době v platném a účinném zákoně č. 361/2003 Sb. Obecná odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu je upravena v § 98 odst. 1 zmíněného zákona tak, že bezpečnostní sbor odpovídá za škodu způsobenou příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímě souvislosti s ním nebo pro výkon služby. Podle rozsudku dovolacího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, je pravomoc ministra, případně dalšího služebního funkcionáře, jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale rovněž pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech, kdy služební poměr skončil. V předmětné věci je tedy stěžejní, že pravomoc rozhodnout o nároku náleží služebnímu funkcionáři, nikoliv Ministerstvu vnitra jako příslušnému orgánu jednajícímu jménem státu podle § 6 odst. 1 OdpŠk. Rozhodnutí služebního funkcionáře o náhradě škody vydané ve věcech služebního poměru je možné přezkoumat podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Dovolatelka dodává, že jí zaujatý právní názor, který pokládá za souladný s uváděnou judikaturou, zajišťuje žalobci právní jistotu, že se každý domůže svého práva.
Dovolatelka přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 15. 8. 2017 zdejšímu soudu sdělila, že na podporu svého dovolání zasílá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 120/2017.
Dovolací soud v dovolacím řízení postupoval podle občanského soudního řádu [rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za níž v souladu s § 241 odst. 2 o. s. ř. jedná osoba uvedená v § 21a o. s. ř., která má právnické vzdělání. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda soudy rozhodující v občanském soudním řízení mají pravomoc projednat a rozhodnout spor o náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené v řízení o jednání, které má znaky přestupku, vedeném podle § 186 a násl. zákona č. 361/2003 Sb.
Podle § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1).
Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odst. 2).
Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3).
Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odst. 4)
Podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon o některých kompetenčních sporech“), se podle tohoto zákona postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost (dále jen "pravomoc") vydat rozhodnutí, jehož stranami jsou a) soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy, b) soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.
Podle § 5 zákona o některých kompetenčních sporech zvláštní senát rozhodne usnesením o tom, kdo je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení (odst 1). Jestliže ten, kdo je stranou v kompetenčním sporu, vydal rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení a podle rozhodnutí zvláštního senátu není vydání takového rozhodnutí v jeho pravomoci, zvláštní senát současně vysloví nicotnost takového rozhodnutí (odst. 2). Jestliže ten, kdo je stranou v kompetenčním sporu, vydal rozhodnutí, kterým svou pravomoc o věci rozhodovat popřel, a podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v jeho pravomoci, zvláštní senát takové rozhodnutí současně zruší (odst. 3). Proti rozhodnutí zvláštního senátu nejsou opravné prostředky přípustné (odst. 4). Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy (odst. 5).
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, usnesením ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 11/2018-16, rozhodl spor o pravomoc vzniklý mezi ředitelem Ochranné služby Policie České republiky a Obvodním soudem pro Prahu 7 ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy, které měly žalobci vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí ředitele Ochranné služby Policie České republiky ve věci kázeňského přestupku žalobce, přičemž újma žalobce měla spočívat v „nedůvodném kázeňském stíhání, v jehož rámci bylo proti žalobci postupováno excesivním a šikanózním způsobem, došlo k dehonestaci žalobce v jeho profesní sféře, což vedlo k degradaci jeho vážnosti, důstojnosti a postavení ve společnosti. Řízení pro žalobce též znamenalo snížení příjmu a značné nervové vypětí, které mělo vliv i na jeho soukromý a rodinný život.“ Žalobce se též domáhal náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení.
V uvedeném rozhodnutí bylo konstatováno, že odpověď na otázku, zda má o nároku žalobce na náhradu újmy pravomoc rozhodnout soud v civilním řízení nebo správní orgán, se neodvíjí od posouzení povahy služebního poměru z hlediska, zda jde o vztah veřejnoprávní nebo soukromoprávní, nebo od posouzení toho, zda je třeba služební funkcionáře při rozhodování v rámci služebního poměru považovat za správní orgán. Odpověď na otázku se odvíjí od určení rozhodné právní úpravy, podle které je třeba nároky žalobce posoudit, tj. od vyřešení vztahu zákona o služebním poměru a OdpŠk. Zákon o služebním poměru obsahuje v § 98 a násl. komplexní úpravu náhrady škody způsobené ozbrojeným sborem a jeho příslušníky, a to včetně škody vzniklé porušením právní povinnosti při výkonu služby a v přímé souvislosti s ním (§ 98 dost. 1 zákona o služebním poměru), tj. též při rozhodování v řízení o služebním poměru. Zvláštní senát tedy dovodil, že správní orgán je příslušný vydat rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu škody a nemajetkové újmy. Uvedený závěr, byť vyplývající z odlišných právních úvah, je ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 120/2017, na které je poukazováno v podání doručeném dovolacímu soudu dne 15. 8. 2017.
Jelikož nyní projednávaná věc je, pokud se jedná o předmět nároku a základ nároku, v podstatě shodná s věcí rozhodnutou výše uvedeným usnesením zvláštního senátu, je dovolací soud podle § 5 odst. 5 zákona o některých kompetenčních sporech vázán závěrem, že ve věci je příslušným vydat rozhodnutí o nároku žalobce na náhradu škody a nemajetkové újmy správní orgán, pročež je nezbytné dovoláním napadené rozhodnutí odklidit, resp. změnit.
V daných souvislostech ovšem vyvstává též otázka týkající se povahy a závaznosti rozhodnutí soudu o zamítnutí námitky nedostatku jeho pravomoci. V projednávané věci soud prvního stupně k námitce druhé žalované vydal rozhodnutí ve formě usnesení, v němž zamítl námitku nedostatku pravomoci, čímž rozhodl (a je tak rovněž konstatováno v závěru odůvodnění jeho usnesení), že je pravomoc soudů k projednání věci dána. Uvedený postup se mohl jevit jako vhodný a vstřícný vůči účastníkům řízení, kterým takto bylo dáno na vědomí, že se soud vznesenou námitkou zabýval, a v odůvodnění rozhodnutí rovněž popsal úvahy, ze kterých vycházel. Úvaha soudu mohla být rovněž procesně ekonomická, neboť složitou právní otázku, jejíž nesprávné vyřešení mohlo vést k závažné vadě řízení, tzv. „vytkly“ před řešení merita věci. Zvažované vytknutí uvedené právní otázky k vyřešení předem ovšem dovolací soud nepokládá za možné.
Soudy nepochybně mají kompetenci (a rovněž mají povinnost) posuzovat vlastní kompetenci k rozhodnutí věci. Z § 104 odst. 1 o. s. ř. výslovně vyplývá postup, který je třeba dodržet v okamžiku, je-li zjištěno, že věc nespadá do pravomoci soudů; pro případ, kdy je otázka kompetence vyřešena kladně (tedy soud má za to, že pravomoc soudu je dána), výslovný postup předepsán není.
V této souvislosti je třeba zmínit, že usnesení (krom usnesení, kterými se upravuje vedení řízení) jsou v souladu s § 170 odst. 1 o. s. ř. pro soud závazná, přičemž, jak plyne např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, procesní otázkou řešenou závazným usnesením se může soud zabývat jen tehdy, pokud by došlo ke změně skutkových okolností.
Stěžejním ustanovením ve vztahu ke shora stanovené otázce je § 103 o. s. ř., podle kterého soud kdykoliv za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Lze vyloučit takovou interpretaci zmíněného ustanovení, podle níž by jeho smyslem bylo pouze stanovení okamžiku (resp. fáze řízení) v níž je soud oprávněn/povinen podmínku řízení zkoumat. Taková interpretace by totiž vedla buď (v lepším případě) k závěru, že ustanovení je obsolentní, resp. (v případě horším), že zkoumání podmínek řízení může být „odloženo“ do kterékoliv fáze řízení, tedy např. nepředcházet vydání rozhodnutí ve věci samé. Již gramatické znění § 103 o. s. ř. (viz použití slovesa vidu nedokonavého „přihlíží“) vede k výkladu, že jeho smyslem je stanovit, že se činnost soudu ve vztahu ke zkoumání podmínek řízení zpravidla nevyčerpává jediným posouzením, ale že otázka existence podmínek řízení může být během řízení nastolena opakovaně. Povinnost přihlédnout k tomu, zda je podmínka řízení splněna, je tedy třeba chápat ve smyslu, že soud, pakliže má ve věci samé rozhodovat, nemůže odhlédnout od nedostatků podmínek řízení. Uvedená možnost opětovného zkoumání podmínek řízení zachovává schopnost soudů vyvarovat se vydání rozhodnutí zatížených vážnou procesní vadou, neboť jim umožňuje kdykoliv až do případného konečného rozhodnutí znovu zvážit podmínky, za nichž mohou rozhodnout ve věci samé, a to například i vzhledem k judikatornímu vývoji [ten je např. v projednávané věci významný, neboť soudy řešená otázka byla v době po vydání jejich rozhodnutí vyřešena jak Nejvyšším soudem (usnesením ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 120/2017), tak i závazně rozhodnutím zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (usnesením ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 11/2018-16)]. Odhlédnout nelze od skutečnosti, že soudy kladně o existenci podmínek řízení formou usnesení rozhodují, typicky např. za situace, kdy na základě opravných prostředků ruší usnesení o zastavení řízení podle § 104 o. s. ř. Jak ukazuje i rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, včetně procesního vývoje dané věci), ani v okamžiku, kdy v průběhu řízení byla otázka pravomoci soudů řešena rozhodnutím dovolacího soudu, není v dalším průběhu řízení vyloučeno, aby o této otázce bylo rozhodováno opětovně. Shrnuto výše uvedené, nelze dospět k jinému názoru, než že vazba § 103 o. s. ř. a § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. nesměřuje k tomu, aby otázka pravomoci soudu byla definitivně vyřešena jiným rozhodnutím, než kterým se řízení končí, ledaže právní předpis stanoví postup vedoucí k závaznému vyřešení takové otázky. Dovolací soud neshledává důvod klást soudům překážku v tom, aby v případě, že je vznesena námitka nedostatku pravomoci soudu, o námitce rozhodovaly usnesením. Vzhledem k výše uvedené skutečnosti, že takové rozhodnutí nenabývá závaznosti, spočívá jeho smysl v informování účastníka o vyřízení (zamítnutí) námitky, o důvodech vedoucích k uvedenému vyřízení, a dalším pokračování v řízení. Jelikož otázka bude moci být opětovně nastolena a přehodnocena, a to až do vydání konečného rozhodnutí, je neúčelné vést řízení o opravných prostředcích proti výše zvažovanému usnesení, které je v tomto ohledu třeba pokládat za srovnatelné s usnesením, kterým se upravuje vedení řízení. Neodklizení rozhodnutí nemůže účastníkům přivodit žádné nepříznivé důsledky, a proto je-li proti němu podáno odvolání, odvolací soud jej odmítne podle § 218 písm. c) o. s. ř.
Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně, přičemž bylo shledáno, že vzhledem k dosavadním výsledkům je možné o věci rozhodnout, dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se odvolání proti usnesení soudu prvního stupně odmítá.
Obiter dictum dovolací soud dodává, že si je vědom existence vlastního rozhodnutí, jež následovalo po rozhodnutích nižších soudů řešících kladně otázku své mezinárodní příslušnosti (tj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, č. j. 29 Cdo 4403/2014, jež bylo rovněž kolegiem schváleno k publikaci). V uvedeném případě výše řešená otázka procesního práva nevyvstala, a to již s ohledem na skutečnost, že posouzení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) záviselo zcela na výkladu unijního práva příslušejícímu Soudnímu dvoru Evropské unie. V dané věci tedy existoval postup vedoucí k závaznému vyřešení otázky týkající se mezinárodní příslušnosti tuzemských soudů, který byl soudy nižších stupňů opomíjen (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 2504/10), což představuje rozdíl oproti případu nyní projednávanému.
Dovolací soud, rovněž nad rámec svého rozhodnutí, připomíná, že ačkoliv vzhledem k výše uvedenému nezasahuje do rozhodnutí soudu prvního stupně, soud by v dalším průběhu řízení neměl přehlédnout rozhodovací praxi zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, jež vznikla v mezidobí od vydání rozhodnutí soudem prvního stupně, jelikož tou jsou soudy vázány podle § 5 odst. 5 zákona o některých kompetenčních sporech (k tomu viz rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017).
Autor: -mha-