// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost 19.03.2019

K aplikovatelnosti nařízení Brusel I bis na území ostrova Man

Území ostrova Man nespadá do teritoriálního rozsahu nařízení Brusel I bis. Má-li žalovaná bydliště na území ostrova Man, musí se tak při posouzení pravomoci soudů České republiky s odkazem na článek 4 odst. 1 nařízení Brusel I (respektive čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis) aplikovat vnitrostátní právní předpisy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5019/2017, ze dne 11. 12. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: čl. 6 odst. 1 Nařízení (EU) č. 1215/2012

Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se domáhá zaplacení částky 2 501 000 EUR s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, když tato pohledávka vznikla dlužníku proti žalované a byla řádně zapsána do majetkové podstaty dlužníka.

2. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 jako soudu prvního stupně ze dne 27. 12. 2016, č. j. 60 C 24/2015-74, kterým byl zamítnut návrh žalované na zastavení řízení (výrok I) a námitka místní nepříslušnosti vznesená žalovanou (výrok II).

3. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaná je právnickou osobou se sídlem na ostrově Man, na jehož území se neuplatní unijní předpisy. Podle soudu prvního stupně je sice třeba vyjít z unijního předpisu, nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“, avšak má-li žalovaná sídlo na území ostrova Man, stanoví článek 6 nařízení Brusel I bis použitelnost národních jurisdikčních norem, tedy zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“). Soud následně na věc aplikoval ustanovení § 86 odst. 2 občanského soudního řádu a § 6 ZMPS a dovodil, že je dána pravomoc soudů České republiky a příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť žalovaná má v obvodu tohoto soudu majetek, konkrétně je akcionářem akciové společnosti HMZ, a. s., IČO 47672811, se sídlem v Praze 4, Na Strži 65/1702. Kromě toho zjistil existenci majetku žalované ve formě pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u Městského soudu v Praze, jejíž existenci výslovně potvrdila i žalovaná.

4. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně. V rámci právního posouzení stejně jako soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 6 odst. 1 ZMPS a § 86 odst. 2 občanského soudního řádu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud uvedl, že majetkem se podle ustálené judikatury rozumějí jednak věci movité a nemovité, jednak pohledávky a další práva a hodnoty ocenitelné penězi. Akcie, jejichž vlastníkem je žalovaná, pak představují majetkovou hodnotu ocenitelnou v penězích, které jsou převoditelné za úplatu, tudíž se podle odvolacího soudu nesporně jedná o majetek žalované nacházející se v Praze 4. Dále odvolací soud k námitkám žalované uvedl, že z hlediska posouzení místní příslušnosti a pravomoci soudu je nerozhodné, do jaké míry uvedená společnost vyvíjí či nevyvíjí činnost a zda vytváří další majetkové hodnoty či nikoliv. Z uvedených důvodů odvolací soud neshledal důvody pro zastavení řízení podle § 104 občanského soudního řádu ani vyslovení místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4. Napadené usnesení soudu prvního stupně proto jako věcně správné potvrdil.


II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.

6. Soud prvního stupně v projednávané věci nezkoumal splnění podmínek řízení z moci úřední a touto otázkou se začal zabývat až po podání námitky žalované.

7. Odvolací soud ani soud prvního stupně navíc podle žalované nezkoumaly splnění podmínek v plném rozsahu, ale pouze z hlediska zákona č. 91/2012 Sb. jako českého právního předpisu upravujícího pravomoc a příslušnost soudu ve sporech s cizím prvkem, avšak zcela zřejmě přehlédly povinnost aplikovat příslušné předpisy Evropské unie, které jsou v hierarchii platných právních předpisů nadřazeny zákonům České republiky. Podle žalované je tedy třeba zkoumat, zda se nařízení Brusel I bis vztahuje též na osoby „s příslušností na Isle of Man“. K tomu odkazuje na knihu „Cross-Border Enforcement of Claims in the EU: History, Present Time and Future“ autora Mikaela Berglunda, v níž podle žalované autor uvádí příklady vynětí z použití nařízení Brusel I bis pro tzv. Channel Islands včetně Isle of Man, a dospívá k závěru, že se nařízení nepoužije mezi Francií a Isle of Man, nikoli mezi jakýmkoli státem Evropské Unie a Isle of Man. Z uvedeného podle žalované plyne obecné použití nařízení Brusel I bis také pro osoby s „příslušností na Isle of Man“ s možnými sjednanými výjimkami, avšak žalované není známo, že by byla mezi Českou republikou a Isle of Man taková výjimka z aplikace tohoto nařízení sjednána.

8. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje na základě ustanovení § 237 občanského soudního řádu, neboť podle ní napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou v dovolání specifikuje.

9. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že trvá na tom, že k projednání podané žaloby je dána pravomoc soudů České republiky a příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4, přičemž se žalobce plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Žalobce má za to, že ostrov Man není členským státem Evropské unie, nýbrž má pouze status přidruženého člena, a tudíž na daný případ nelze aplikovat nařízení Brusel I bis. S ohledem na uvedené skutečnosti žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání v celém rozsahu zamítl.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Námitka žalované, že soudy nezkoumaly splnění podmínek řízení ve vztahu k mezinárodní příslušnosti z moci úřední, nýbrž se touto otázkou začaly zabývat až po podání námitky žalované, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť postup soudů, kdy bylo splnění podmínek řízení zkoumáno až po podání námitky žalované je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 452/2014, uveřejněné pod číslem 17/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

15. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda území ostrova Man spadá do rozsahu teritoriální působnosti nařízení Brusel I bis, neboť uvedená otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

16. Dovolání není důvodné.

17. Ostrov Man je britské korunní závislé území, není tedy formální součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Není tak ani členem Evropské unie, přičemž jeho vztah k ní je speciálně upraven. Smlouva o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) v článku 355 (bývalém čl. 299 Smlouvy o ES) konkrétně stanoví teritoriální působnost těchto smluv, čímž současně determinuje aplikovatelnost unijního práva na vymezeném území. Ve vztahu k území ostrova Man přitom uvádí ve svém odstavci 5 písm. c) následující: „Ustanovení Smluv se vztahují na britské Normanské ostrovy a ostrov Man jen v míře nezbytné pro zajištění použitelnosti pravidel, jež jsou pro tyto ostrovy stanoveny ve Smlouvě o přistoupení nových členských států k Evropskému společenství a k Evropskému společenství pro atomovou energii podepsané dne 22. 1. 1972“.

18. SFEU tak v otázce rozsahu použitelných unijních pravidel ve vztahu k území ostrova Man odkazuje na Smlouvu o přistoupení Dánska, Irska a Spojeného království. Ta konkrétně stanovuje, že území ostrova Man je součástí celní unie. Samotný rozsah použitelných unijních pravidel na území ostrova Man pak upravuje Protokol č. 3 k této smlouvě.

19. Pravidla týkající se celních záležitostí a kvantitativních omezení se na území ostrova Man aplikují za stejných podmínek jako v Evropské unii. Stejně tak se uplatní pravidla týkající se volného pohybu zemědělského a průmyslového zboží, jakož i cla a poplatky k němu se vztahující. Další oblasti však Protokolem upraveny nejsou, naopak je kupříkladu výslovně stanoveno, že občané ostrova Man, ačkoliv jsou rovněž britskými občany, nepožívají výhod vyplývajících z volného pohybu osob a služeb.

20. S ohledem na gesci výše uvedeného článku 355 SFEU tak na území ostrova Man jsou aplikovatelné toliko unijní předpisy nezbytné pro zajištění použitelnosti výše uvedených pravidel. Jak uvádí i samotná vláda ostrova Man, žádná další legislativa Evropské unie na území ostrova Man aplikovatelná není (viz https://www.gov.im/media/624101/protocol3relationshipwiththeeu.pdf).

21. Tomuto závěru přisvědčuje i odborná literatura. Kupříkladu P. Belloňová v komentáři k zákonu č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, uvádí, že na území ostrova Man se ve smyslu článku 355 SFEU právo Evropské unie obecně vůbec neuplatní (srov. PAUKNEROVÁ, M., ROZEHNALOVÁ, N., ZAVADILOVÁ, M. a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář k § 2. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 700 s.). Ve vztahu k dřívějšímu nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dále jen „nařízení Brusel I“, pak komentářová literatura uvádí, že s ohledem na článek 355 odst. 5 písm. c) SFEU nařízení Brusel I na území ostrova Man neplatí (srov. MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. a kol. Brussels I Regulation. Second Revised Edition. Mnichov: Sellier European Law Publishers, 2012, s. 30). Stejně tak není ostrov Man smluvní stranou Bruselské či Luganské úmluvy.

22. Žalovaná literaturu, na níž odkazuje ve svém dovolání, interpretuje nesprávně. Lze sice přisvědčit, že autor jako příklad uvádí, že se nařízení Brusel I neuplatní mezi ostrovem Man a Francií, z ničeho však nevyplývá závěr autora, že se jedná o výjimku toliko ve vztahu k Francii či že se nařízení mezi ostrovem Man a ostatními členskými státy uplatní. Autor naopak na straně předcházející uvedenému závěru výslovně uvádí, že se (tehdejší) Smlouva o ES uplatní ve vztahu k ostrovu Man pouze v omezeném rozsahu. V poznámce pod čarou potom autor odkazuje na odbornou literaturu, podle které není nařízení Brusel I ve vztahu k území ostrova Man aplikovatelné. To právě s ohledem na čl. 299 odst. 6 písm. c) Smlouvy o ES [nynější čl. 355 odst. 5 písm. c) SFEU], jak bylo uvedeno výše.

23. Dovolací soud na základě výše uvedeného uzavírá, že území ostrova Man nespadá do teritoriálního rozsahu nařízení Brusel I bis. Má-li žalovaná bydliště na území ostrova Man, musí se tak s odkazem na článek 4 odst. 1 nařízení Brusel I (respektive čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis) aplikovat vnitrostátní právní předpisy. Právní posouzení dané otázky odvolacím soudem je proto správné.


VI. Závěr

24. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů