// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost 13.08.2018
Intertemporální účinky rozhodnutí zvláštního senátu dle zák. č. 131/2002 Sb.
Při výkladu časových účinků vývoje judikatury se konstantně dovozuje, že coby východisko platí v českém právním řádu tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu.
Byť jsou tyto teze někdy vyslovovány s tím, že platí v kontextu horizontálních právních vztahů, není důvodu, aby se neprosadily též v právu procesním, kde se zásada, dle níž neurčují-li přechodná ustanovení nového předpisu jinak, použije se nové procesní právo také v řízeních zahájených přede dnem nabytí jeho účinnosti, uplatňuje i v rámci posuzování časového střetu norem obsažených v právních předpisech.
V posuzované kauze se stala v důsledku judikatorního vývoje nejistou sama otázka, zda mají civilní soudy pravomoc k jejímu projednání. Jakkoli není pochyb o tom, že úsudek zvláštního senátu vyjádřený v jeho usnesení č. j. Konf 10/2015-11 musí být v souladu s § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. a principem incidentní retrospektivity judikatorních změn napříště zásadně respektován i ve sporech dosud pravomocně neskončených, nyní přezkoumávaný případ je značně specifický přinejmenším potud, že v něm již byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek, kterému se dostalo aprobace rozsudkem Nejvyššího soudu, čímž byla velmi silně utvrzena důvěra žalobce ve správnost jeho postupu spočívajícího v uplatnění požadavku na úhradu sporné částky žalobou před civilními soudy. Zmíněný mezitímní rozsudek přitom nelze v žádném případě pokládat za nicotný.
Bez ohledu na to, kudy má být do budoucna vedena hranice mezi pravomocí soudů a správních orgánů, bylo by projevem nepřiměřeného lpění na technických pravidlech (jdoucího na úkor snahy o efektivní řešení merita sporu), jakož i naprostým popřením procesní ekonomie, pokud by v řešené věci byl po více než 10 letech od podání žaloby a poté, co byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek o důvodnosti základu nároku (jenž obstál v dovolacím přezkumu a v současnosti již nemůže být procesně regulérním způsobem odpraven), konstatován nedostatek soudní pravomoci a byly-li by veškeré výstupy dosavadního řízení anulovány s poukazem na vývoj v náhledu zvláštního senátu na výklad pojmu „spory z veřejnoprávní smlouvy“, k němuž došlo v průběhu řízení o odvolání proti konečnému rozhodnutí prvostupňového soudu. To platí tím spíše, že dokončení projednávání řešeného sporu civilními soudy v souladu s dříve se prosazujícím názorem vrcholných soudů samo o sobě nepřivodí žádnou materiální újmu ve sféře žalované, nýbrž pouze stanoví procesní rámec pro autoritativní posouzení nároku vzneseného předmětnou žalobou, aniž by tím byl artikulován jakýkoli úsudek o jeho důvodnosti nebo byl předurčen způsob řešení dalších případných rozepří mezi účastníky, v nichž již bude pravomoc orgánů veřejné moci zkoumána v duchu usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 10/2015-11.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, ze dne 5. 6. 2018
Dotčené předpisy:
§ 5 odst. 5 zák. č. 131/2002 Sb.
§ 451 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě mezitímním rozsudkem ze dne 20. 4. 2009, č. j. 13 C 203/2007-288, rozhodl, že nárok žalobce na zaplacení částky 70.512.023,68 Kč s příslušenstvím je co do základu důvodný. Žalobou uplatněné právo odůvodňoval žalobce tvrzením, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila ve výši žalované částky tím, že na základě neplatného právního úkonu – „Smlouvy o závazku veřejné služby k zajištění dopravní obslužnosti města Česká Lípa podle § 19c zákona č. 111/1994 Sb.“ ze dne 1. 3. 2002 od něho přijala finanční podporu za účelem rozvoje dopravní obslužnosti města. Uvedenému rozsudku předcházelo usnesení okresního soudu ze dne 18. 5. 2009, č. j. 13 C 203/2007-287, jímž soud připustil rozšíření žaloby na částku uvedenou v záhlaví a současně rozhodl, že námitka věcné nepříslušnosti není důvodná. Okresní soud uvedl, že jde-li o nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy, je jeho pravomoc dána i přesto, že samotný závazek ze smlouvy platně uzavřené by měl charakter veřejnoprávního vztahu a byl by přezkoumatelný správním orgánem. V odůvodnění mezitímního rozsudku pak okresní soud dovodil, že účastníci chtěli uzavřít smlouvu o závazku veřejné služby dle § 19a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, představující veřejnoprávní smlouvu spadající pod právní úpravu obsaženou v zákoně č. 500/2004 Sb., správním řádu, jelikož však součástí smlouvy nebyl dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty vyžadovaný § 19b zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, je třeba smlouvu pro tento nedostatek zákonné náležitosti považovat za neplatnou. Plnění na základě neplatné smlouvy přitom má za následek vznik bezdůvodného obohacení, z čehož lze usoudit, že žaloba je co do základu důvodná.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který je usnesením ze dne 11. 3. 2010, č. j. 29 Co 393/2009-346, zrušil a řízení zastavil (výrok I.), současně rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému úřadu pro Liberecký kraj jako správnímu orgánu věcně a místně příslušnému (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že se jedná o spor z veřejnoprávní smlouvy, jejž je v souladu s ustanovením § 169 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, povolán rozhodovat správní orgán, nemají dle § 7 odst. 1 o. s. ř. soudy pravomoc o věci rozhodovat v občanském soudním řízení. Nebyla tak splněna základní podmínka řízení, a odvolacímu soudu proto nezbylo než mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušit, řízení zastavit a věc postoupit příslušnému orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Na základě dovolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je usnesením ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že v daném případě je třeba přihlédnout k tomu, že projednávaná pře je dle žalobních tvrzení sporem o vydání bezdůvodného obohacení, tedy v podstatě sporem z občanskoprávního závazkového vztahu dle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Není přitom důvodu odpírat civilním soudům pravomoc posoudit jako předběžnou otázku, zda byl dán titul pro poskytnutí plnění z oblasti veřejného práva, a zda se tak může jednat o bezdůvodné obohacení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci následně rozsudkem ze dne 4. 12. 2012, č. j. 29 Co 393/2009-527, rozsudek okresního soudu potvrdil. Odmítl námitku žalované, jíž bylo poukazováno na údajnou protiústavnost usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4410/2010 spočívající v nerespektování skutečnosti, že v době rozhodování Nejvyššího soudu již bylo v téže věci vydáno Krajským úřadem Libereckého kraje rozhodnutí ze dne 1. 11. 2010. Jelikož toto rozhodnutí vydal orgán absolutně věcně nepříslušný (což v uvedené věci konstatoval i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 4. 4. 2012, č. j. 59 A 2/2011-113), jde o akt nicotný, jenž není způsobilý založit překážku věci rozhodnuté. Poukazuje-li žalovaná na to, že se v jiném sporu domáhá plnění z veřejnoprávní smlouvy a okresním soudem bylo rozhodnuto o postoupení věci krajskému úřadu, pak je třeba připomenout, že v uvedené kauze je žalobní požadavek vymezen jako plnění z veřejnoprávní smlouvy, a nikoliv jako bezdůvodné obohacení, o němž jsou příslušné rozhodovat obecné soudy. Odvolací soud dále uvedl, že s ohledem na to, že smlouva o závazku veřejné služby k zajištění ostatní dopravní obslužnosti byla uzavřena dne 1. 3. 2002, tedy před účinností zákona č. 500/2004 Sb., jenž nově upravil režim veřejnoprávních smluv, je v souladu s přechodným ustanovením obsaženým v § 182 odst. 2 tohoto zákona třeba posoudit vznik veřejnoprávních smluv, jakož i nároky z nich vzniklé před nabytím účinnosti odkazovaného předpisu, podle dosavadních právních předpisů. V daném případě je tak možno se zabývat neplatností předmětné smlouvy pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák. Smlouva byla uzavírána dle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, jelikož šlo o tzv. ostatní dopravní obslužnost ve smyslu § 19c citovaného zákona, přiměřeně se pak použijí ustanovení § 19, § 19a a § 19b zákona č. 111/1994 Sb., z nichž je stěžejní ustanovení § 19b odst. 2, dle něhož je povinnou součástí smlouvy o závazku veřejné služby dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty za celé období, na které se závazek veřejné služby uzavírá. Neobsahuje-li smlouva zmíněnou náležitost, je absolutně neplatná dle § 39 obč. zák. Odvolací soud dále k otázce vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě uvedl, že z udělení licence nevyplývá povinnost za službu platit. Pro závazek úhrady za služby je podstatný obsah smlouvy, v níž je stanovena horní hranice prokazatelné ztráty, a to přesto, že způsob jejího výpočtu je stanoven prováděcím předpisem. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.
Proti posledně zmíněnému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 778/2013, zamítl. Dovolací soud vyzdvihl, že výklad relevantních zákonných ustanovení zvolený správním orgánem nemůže závazně determinovat řešení právní otázky soudem a že v řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 57/2009 bylo sice pravomocně rozhodnuto o postoupení věci Krajskému úřadu Libereckého kraje s odkazem na veřejnoprávní charakter smlouvy, avšak již z tvrzení dovolatelky je zřejmý odlišný charakter zmiňovaného sporu, očividně vymezeného jako spor o plnění z řádně uzavřené veřejnoprávní smlouvy. Byl-li ve zmíněné při soud veden k procesnímu závěru, že věc náleží do pravomoci správních orgánů, nelze v tom spatřovat odchylné posuzování otázky platnosti smlouvy. Závěr, že pro posouzení pravomoci rozhodnout o tvrzeném nároku z veřejnoprávní smlouvy je stěžejní, jak je žalobními tvrzeními vymezen požadavek strany, jež se plnění domáhá, ostatně vyplývá i z rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“), v uvedené věci ze dne 8. 3. 2012, č. j. Konf 5/2012-11. V usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. Konf 22/2012, pak zvláštní senát ve sporu, jenž se taktéž týkal smluvně založeného závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě, dovodil, že pravomoc správního orgánu obecně nadaného oprávněním řešit spory z veřejnoprávních smluv nebude dána, pokud se žalobce domáhá po žalovaném plnění z titulu náhrady škody, a spor tak bude jako spor civilní v souladu s § 7 odst. 1 o. s. ř. náležet do pravomoci obecných soudů. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud svými úvahami nevybočil z pojetí dané problematiky v rozhodovací praxi zvláštního senátu, přičemž předestřený náhled na rozebíranou otázku byl podpořen i závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2012, č. j. 4 As 37/2012-39. Aprobace se ze strany dovolacího soudu dostalo též závěrům o neplatnosti předmětné smlouvy, jakož i úvahám, že udělení licence či schválení jízdního řádu samo o sobě není dle dikce zákona přímo spjato s povinností obce uhradit dopravci určitou částku za provozování dopravy podle těchto rozhodnutí, a že nedošlo-li k platnému uzavření smlouvy, na jejímž základě mělo být poskytováno finanční protiplnění, nemohlo žalované vzniknout právo na sjednaný prospěch, čímž není nijak popřeno její právo na kompenzaci za plnění poskytnuté žalobci.
Okresní soud v České Lípě nato rozsudkem ze dne 10. 7. 2015, č. j. 13 C 203/2007-1092, uložil žalované zaplatit žalobci 34.963.976,59 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), co do částky 35.548.045,28 Kč, respektive zbytku příslušenství žalobu (jejíž změnu připustil na jednání konaném dne 26. 6. 2015) zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky III. až V.). Soud prvního stupně se s ohledem na pravomocné rozhodnutí o základu nároku zaměřil na stanovení výše bezdůvodného obohacení žalované, kterou odvodil od rozdílu mezi poskytnutými zálohami určenými na krytí prokazatelné ztráty a obvyklou cenou realizovaných dopravních výkonů po odečtení tržeb z jízdného za současného zohlednění maximálního přiměřeného zisku dle nařízení vlády č. 493/2004 Sb., kterým se upravuje prokazatelná ztráta ve veřejné linkové dopravě a kterým se konkretizuje způsob výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě nad financováním dopravní obslužnosti.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 26. 5. 2017, č. j. 29 Co 73/2017-1227, k odvolání obou účastníků rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 7. 2015 (společně s usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 5. 2016, č. j. 13 C 203/2007-1167, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání žalobce pro nezaplacení soudního poplatku) zrušil a řízení zastavil (výrok I.), věc postoupil Krajskému úřadu pro Liberecký kraj jako příslušnému správnímu orgánu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Odvolací soud uvedl, že otázku pravomoci v řešené věci hodnotily Nejvyšší i Nejvyšší správní soud, přičemž shodně dospěly k závěru, že předmětná žaloba má být projednána v občanském soudním řízení. Dne 25. 2. 2016 ovšem zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. vydal usnesení č. j. Konf 10/2015-11, v němž zaujal ve zcela obdobné věci stanovisko opačné. S ohledem na obecnou závaznost rozhodnutí zvláštního senátu je namístě pokládat právní názor, jejž vyslovil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, za překonaný, uzavřít, že pravomoc soudu k projednání posuzované pře v režimu občanského soudního řízení není dána, a postupovat dle § 104 odst. 1 o. s. ř. K návrhu žalované na zrušení mezitímního rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 4. 2009, č. j. 13 C 203/2007-288, uvedl, že tak učinit nemůže, neboť toto rozhodnutí nebylo předmětem nynějšího odvolacího přezkumu, vzhledem k nedostatku pravomoci soudu jde nicméně o akt nicotný.
Proti tomuto usnesení brojí žalobce dovoláním, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího, popřel-li pravomoc civilních soudů k rozhodnutí v přezkoumávané věci. Nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu je myslitelné toliko v případech změny skutkových okolností věci, jinak smí závěry Nejvyššího soudu překonat právě tento soud sám, případně Soud ústavní. Dovolatel nastoluje k řešení otázku, jaké jsou časové účinky pravomocného rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., upravené co do šíře závaznosti ustanovením § 5 odst. 5 citovaného předpisu, přičemž vyslovuje mínění, že by na ně měly být přiměřeně aplikovány principy regulující časové účinky právních předpisů, včetně zákazu retroaktivního působení. Jednoznačně podle žalobce nemůže platit, že by změna právního názoru zvláštního senátu měla ovlivnit již pravomocně rozsouzené případy. Nelze přitom přehlédnout, že v posuzované kauze o základu nároku pravomocně rozhodnuto bylo – mezitímním rozsudkem ze dne 20. 4. 2009, který již nelze napadnout žádným řádným ani mimořádným opravným prostředkem. Dovolatel přitom zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nicotnosti posledně zmíněného rozhodnutí, neb nepokládá za myslitelné, aby byly pravomocné akty soudní moci po více než 8 letech anulovány bez jakékoli autoritativní deklarace jejich normativní neexistence (k postižení nedostatku pravomoci v případě soudních rozhodnutí slouží žaloba pro zmatečnost, nikoli institut nicotnosti). Žalobce má ve světle výše uvedeného za to, že by se rozhodnutí zvláštního senátu mělo s ohledem na právní jistotu procesních stran uplatnit pouze na ta řízení, v nichž doposud nebylo o nároku pravomocně rozhodnuto. Nejvyššímu soudu proto navrhuje usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
K dovolání podala žalovaná vyjádření, v němž polemizovala se shora nastíněnou argumentací dovolatele, zopakovala též svou tezi, že vydání usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4410/2010 bránila existence rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 1. 11. 2010 v téže věci, zakládajícího překážku věci pravomocně rozhodnuté, a navrhla odmítnutí, případně zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.
Na toto vyjádření žalobce reagoval replikou.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce je přípustné, neboť otázku intertemporálních souvislostí vývoje rozhodovací praxe zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. Nejvyšší soudu ve své judikatuře dosud neřešil.
Při výkladu časových účinků vývoje judikatury se konstantně dovozuje, že coby východisko platí v českém právním řádu tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 20 Cdo 653/2013, dále viz krom jiných nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, body 18 až 20, či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1979/17, srovnej též Kühn, Z. In: Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. vyd. Praha: Auditorium, 2013. 149–162). Byť jsou tyto teze někdy vyslovovány s tím, že platí v kontextu horizontálních právních vztahů, není důvodu, aby se neprosadily též v právu procesním, kde se zásada, dle níž neurčují-li přechodná ustanovení nového předpisu jinak, použije se nové procesní právo také v řízeních zahájených přede dnem nabytí jeho účinnosti, uplatňuje i v rámci posuzování časového střetu norem obsažených v právních předpisech (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 838/2014, popřípadě usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 512/05). Při řešení otázky bezprostřední aplikovatelnosti nových judikatorních názorů v dosud probíhajících řízeních, respektive problému, zdali by se posléze zaujaté náhledy v neskončené věci výjimečně uplatnit neměly, pak může mít význam též hledisko procesní ekonomie (srovnej přiměřeně výklad týkající se intertemporality zákonných norem v Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014. s. 1136). Z judikatury správních soudů jsou přitom známy též případy, v nichž byl obecně platný princip incidentní retrospektivity moderován uplatněním zásady čisté prospektivity umožňující použití překonané judikatury na dosud neskončenou věc v zájmu ochrany práv účastníka, jenž před provedením judikatorního obratu jednal v důvěře v dřívější výklad právní úpravy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 As 66/2016-104, body 27 až 29).
V posuzované kauze stala se v důsledku judikatorního vývoje nejistou sama otázka, zda mají civilní soudy pravomoc k jejímu projednání, na niž zpočátku vrcholné soudy (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2012, č. j. 4 As 37/2012-39) dávaly kladnou odpověď s ohledem na dřívější judikaturu zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. [nikoli „zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu“, jak ve svých podáních uvádí žalovaná, neboť se jedná o specifické rozhodovací těleso s paritním zastoupením soudců civilních a správních soudů, jež není článkem soudní soustavy (viz např. usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/09, bod 31), nejde tudíž ani o organizační součást Nejvyššího správního soudu; k tomu srovnej Hrádek, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 1065–1066], v souladu s níž o podání příslušelo rozhodovat soudu v občanském soudním řízení, bylo-li podle svého obsahu a označení žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, a to i v případě, že se podle názoru soudu žalobce měl domáhat sporné částky za použití prostředků správního řízení (srovnej namátkou usnesení zvláštního senátu ze dne 30. 6. 2006, č. j. Konf 132/2005-7, ze dne 20. 9. 2007, č. j. Konf 18/2007-14, ze dne 15. 12. 2011, č. j. Konf 70/2011-16, či ze dne 30. 7. 2015, č. j. Konf 30/2014-8).
Ještě v usnesení ze dne 8. 3. 2012, č. j. Konf 5/2012-11, zvláštní senát ve sporu mezi účastníky aktuálně řešené věci, jsa dle narace dotčeného judikátu informován i o obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, zopakoval, že „pravomoc správních orgánů posuzovat spory z veřejnoprávních smluv nebude dána výjimečně tehdy, pokud se žalobce domáhá po žalovaném vydání plnění z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku“, s dodatkem, že „je-li podání podle svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší o něm rozhodovat soudu v občanském soudním řízení“ (srovnej též usnesení zvláštního senátu ze dne 14. 11. 2013, č. j. Konf 55/2012-21, kde se uvádí, že „spory z veřejnoprávních smluv přísluší rozhodovat správním orgánům“, „to ovšem platí s výjimkou případů, kdy žalobce požaduje po žalovaném nárok z titulu bezdůvodného obohacení; o nároku na vydání bezdůvodného obohacení pak přísluší rozhodovat soudům v občanském soudním řízení“). Teprve v usnesení ze dne 25. 2. 2016, č. j. Konf 10/2015-11, zvláštní senát tento svůj někdejší názor modifikoval, konstatuje, že „sporem z veřejnoprávní smlouvy“ je nutno rozumět podstatně širší okruh nároků svou povahou a podstatou veřejnoprávních než pouze nároků vyplývajících z konkrétního ujednání o plnění obsaženého v platné veřejnoprávní smlouvě a že pro založení pravomoci civilních soudů muselo by ze žalobních tvrzení vyplývat, že takový nárok nemá souvislost s právními vztahy veřejného práva, které zákon umožňuje upravit veřejnoprávními smlouvami. I v oblasti veřejnoprávních smluv je přitom představitelná obdoba nároků, jakými jsou v oblasti práva soukromého nárok na vydání bezdůvodného obohacení či nárok na náhradu škody, neboť přiměřené užití příslušných ustanovení občanského zákoníku není v § 170 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, vyloučeno.
Jakkoli není pochyb o tom, že naposledy zmíněný úsudek zvláštního senátu musí být v souladu s § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. (k tomu srovnej mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1743/10, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 499/2013, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4781/2016) a shora podaným výkladem principu incidentní retrospektivity judikatorních změn napříště zásadně respektován i ve sporech dosud pravomocně neskončených, nyní přezkoumávaný případ je značně specifický přinejmenším potud, že v něm byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek, kterému se dostalo aprobace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 778/2013, čímž byla velmi silně utvrzena (předchozím usnesením dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 4410/2010 založená) důvěra žalobce ve správnost jeho postupu spočívajícího v uplatnění požadavku na úhradu sporné částky žalobou před civilními soudy. Zmíněný mezitímní rozsudek přitom nelze v žádném případě pokládat za nicotný, jak se domnívá odvolací soud, vycházející z judikatury Nejvyššího správního soudu, jež vykládá podmínky nicotnosti správních rozhodnutí (srovnej např. rozsudek zmíněného soudu ze dne 18. 1. 2018, č. j. 9 As 57/2017-44, bod 45). Aplikace pojmu nulity sice není vyloučena ani ve vztahu k soudním rozhodnutím, omezuje se však na případy zcela zjevného nedostatku pravomoci (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 657/2003, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2562/16, bod 28). O takovou situaci se v posuzovaném sporu zřetelně nejedná, pročež by závěr o chybějící pravomoci soudu k projednání předmětné žaloby v občanském soudním řízení, učiněný ve světle pozdější judikatury zvláštního senátu, mohl implikovat toliko zatížení mezitímního rozsudku zmatečnostní vadou ve smyslu § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (jak přiléhavě podotýká dovolatel); tento procesní defekt by však krom dovolání zamítnutého rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 778/2013 mohl být namítán toliko v žalobě pro zmatečnost, k jejímuž podání již uplynula zákonem stanovená lhůta (srovnej § 234 odst. 1 o. s. ř.).
Ústavní soud ve své judikatuře často varuje před přístupem, který z práva činí nástroj odcizení a absurdity (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, bod 16, či ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 835/14, bod 19), současně připomínaje, že po účastnících nelze vždy spravedlivě požadovat, aby predikovali, jakým směrem se bude vyvíjet relevantní judikatura, a uzpůsobovali tomu svou procesní taktiku (viz kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06, a ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3503/10, bod 19). V intencích popsaných myšlenek Nejvyšší soud uzavírá, že bez ohledu na to, kudy má být do budoucna vedena hranice mezi pravomocí soudů a správních orgánů, bylo by projevem nepřiměřeného lpění na technických pravidlech (jdoucího na úkor snahy o efektivní řešení merita sporu předestřeného žalobcem), jakož i naprostým popřením procesní ekonomie, pokud by v řešené věci byl po více než 10 letech od podání žaloby a poté, co byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek o důvodnosti základu nároku (jenž obstál v dovolacím přezkumu a v současnosti již nemůže být procesně regulérním způsobem odpraven), konstatován nedostatek soudní pravomoci a byly-li by veškeré výstupy dosavadního řízení anulovány s poukazem na vývoj v náhledu zvláštního senátu na výklad pojmu „spory z veřejnoprávní smlouvy“, k němuž došlo v průběhu řízení o odvolání proti konečnému rozhodnutí prvostupňového soudu. To platí tím spíše, že dokončení projednávání řešeného sporu civilními soudy v souladu s dříve se prosazujícím názorem vrcholných soudů samo o sobě nepřivodí žádnou materiální újmu ve sféře žalované, nýbrž pouze stanoví procesní rámec pro autoritativní posouzení nároku vzneseného předmětnou žalobou, aniž by tím byl artikulován jakýkoli úsudek o jeho důvodnosti nebo byl předurčen způsob řešení dalších případných rozepří mezi účastníky, v nichž již bude pravomoc orgánů veřejné moci zkoumána v duchu usnesení zvláštního senátu ze dne 25. 2. 2016, č. j. Konf 10/2015-11.
Jelikož žalovaná ve svém vyjádření opětovně vyslovila mínění, že rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 1. 11. 2010, č. j. OD 921/2009-76/99.9.1/LS, které se týkalo téhož nároku, zakládalo v řešené kauze překážku věci rozhodnuté, sluší se pro úplnost dodat, že nicotnost tohoto správního rozhodnutí byla pravomocně deklarována rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 4. 2012, č. j. 59 A 2/2011-113, proti němuž směřovala kasační stížnost zamítnutá rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2012, č. j. 4 As 37/2012-39. Byť by na otázku pravomoci krajského úřadu k vydání onoho rozhodnutí bylo v současnosti (ve světle shora připomenutého vývoje judikatury zvláštního senátu) patrně nazíráno odlišně, je námitka, že by uvedený správní akt měl znemožňovat soudní projednávání předmětné žaloby, s ohledem na existenci nezrušeného pravomocného rozsudku správního soudu označujícího jej za nulitní evidentně neopodstatněná.
Z předestřených důvodů dovolací soud navzdory pochopení pro úvahy krajského soudu (jenž musel reflektovat kontradikci mezi právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho předešlých rozhodnutích v této věci – závazným pro soudy nižších instancí podle § 243d odst. 1, části věty za středníkem, o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 – a precedenčně závazným usnesením zvláštního senátu) dospěl k závěru, že předmětný spor by měl být věcně vyřešen civilními soudy, pročež přikročil ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-