// Profipravo.cz / Poučovací povinnost soudu 20.09.2019

ÚS: Povinnost poučit účastníka při změně judikatury NS

Pokud soud v řízení o náhradě škody za nesprávný úřední postup poté, co v jeho průběhu dojde ke změně judikatury Nejvyššího soudu, nepoučí účastníka ve smyslu § 118a o. s. ř. konkrétně o povinnosti tvrdit a prokazovat ty skutkové okolnosti, které z hlediska hypotézy použité hmotněprávní úpravy mohou přivodit příznivé rozhodnutí ve věci, poruší práva účastníka zaručená čl. 36 odst. 1 a 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2872/18, ze dne 23. 7. 2019

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zadostiučinění ve výši 300 000 Kč za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen "zákon 82/1998 Sb."), která mu dle jeho tvrzení měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného před stavebním úřadem Městského úřadu Jevišovice. Řízení před stavebním úřadem se týkalo pozemků stěžovatele, na nichž dle jeho tvrzení proběhla neoprávněná těžba kamene a další neoprávněné terénní úpravy ze strany společnosti Agro Jevišovice, přičemž stěžovatel se před stavebním úřadem domáhal uložení povinnosti shora uvedené společnosti odstranit terénní úpravy, odstranit navezenou zeminu a zasypat výkop na pozemku stěžovatele. Z důvodu tvrzené nepřiměřené délky řízení pak požadoval náhradu nemajetkové újmy.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 15. 10. 2013 č. j. 18 C 100/2012-41 žalobu zamítl s tím, že tvrzené průtahy v řízení za nesprávný úřední postup nepovažoval. Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozhodnutím ze dne 20. 3. 2014 č. j. 29 Co 22/2014-36 rozsudek soudu prvého stupně zrušil a uvedl, že nesprávným úředním postupem je rovněž nedůvodná délka řízení, nebo průtahy v tomto řízení a nařídil doplnění dokazování.

3. Soud prvého stupně při jednání dne 12. 5. 2015 poučil stěžovatele dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit svá tvrzení. Stěžovatel svá tvrzení doplnil podáním ze dne 24. 6. 2015. Poté soud prvého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 4. 8 2015 č. j. 18 C 100/2012-93 tak, že stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 84 000 Kč, přičemž na věc aplikoval stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 týkající se odškodňování nemajetkové újmy za průtahy v řízení. Soud prvého stupně uvedl, že již samotná délka stavebního řízení zakládá odpovědnost vedlejší účastnice za nesprávný úřední postup a znamená pro stěžovatele morální újmu, přičemž výši zadostiučinění vypočetl dle pravidel plynoucích ze stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010. Ve zbytku soud prvého stupně žalobu zamítl.

4. Odvolací soud rozhodnutím ze dne 28. 1. 2016 č. j. 29 Co 327/2015-115 opětovně vrátil věc soudu prvého stupně s odkazem na v mezidobí přijaté rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014, který vymezil, že pravidla pro posuzování nemajetkové újmy uvedené ve stanovisku Cpjn 206/2010 jsou aplikovatelná jen u těch správních řízení, která lze věcně podřadit pod čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle odvolacího soudu z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že na věc stěžovatele nelze aplikovat čl. 6 Úmluvy a tudíž ani závěry stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010, včetně závěrů o presumpci nemajetkové újmy při průtazích v řízení.

5. Soud prvého stupně tedy rozhodl shora označeným ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se žaloba stěžovatele zamítá ještě co do částky 84 000 Kč. Soud prvého stupně uvedl, že na žalobci leží povinnost tvrdit a prokázat jak nesprávný úřední postup, tak vznik nemajetkové újmy a zároveň příčinnou souvislost mezi nimi. Této své povinnosti však stěžovatel podle soudu nedostál, a proto byla žaloba zamítnuta.

6. Stěžovatel v odvolání namítal, že nebyl soudem prvého stupně dostatečně poučen o potřebě doplnit tvrzení či důkazy podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poté, co došlo ke změně judikatury Nejvyššího soudu a v důsledku tedy i k vrácení věci odvolacím soudem soudu prvého stupně. Zároveň tvrdil, že i přes absenci tohoto poučení doplnil svá tvrzení podáním ze dne 26. 10. 2016, přičemž soudu prvého stupně doplnění podání opětovně předložil při jednání dne 26. 1. 2017, ale soud prvého stupně se s jeho podáním nijak nevypořádal.

7. Odvolací soud rozhodl shora označeným ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil jako věcně správné, přičemž námitky vůči nesplnění poučovací povinnosti neshledal relevantními a k otázce nedostatečného vypořádání se s podáními stěžovatele ze strany soudu prvého stupně se výslovně nevyjádřil.

8. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné, přičemž uvedl, že odvolací soud jednal v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutími sp. zn. 30 Cdo 344/2014, sp. zn. 30 Cdo 5710/2015 a sp. zn. 30 Cdo 1268/2017, přičemž Nejvyšší soud nemá důvod se od této judikatury odchylovat. K případným vadám řízení, pokud by jimi bylo řízení postiženo, pak dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné.

II. Argumentace stěžovatele

9. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a tvrdí, že v řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak zmiňuje porušení čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1, 36 odst. 2, 36 odst. 3, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90, 92, 95 odst. 1 a 96 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").

10. Stěžovatel opětovně zdůvodňuje své závěry o tvrzeném pochybení stavebního úřadu spočívající v jeho nečinnosti, tvrdí, že na jeho pozemku došlo k vytěžení kamene bez jeho vědomí a souhlasu a k následné zavážce vzniklé jámy komunálním odpadem, který měl maskovat takto vytěžený kámen. Přestože bylo zřejmé, že došlo k neoprávněným stavebním pracím a k neoprávněné skládce, stavební úřad navzdory podnětu stěžovatele neprovedl nic pro odstranění protiprávního stavu, nezajistil ani odstranění neoprávněné skládky. Dle stěžovatele došlo navíc z podnětu stavebního úřadu k zastavení nařízené exekuce na odklizení skládky povinnou osobou Agro Jevišovice, a.s., přičemž tento protiprávní stav trval nejen do podání žaloby, ale trvá i doposud. Stěžovatel tudíž tvrdí, že pochybení stavebního úřadu mělo za následek vnik nemajetkové újmy v důsledku délky řízení, přičemž tohoto nároku se před obecnými soudy neúspěšně domáhal.

11. Stěžovatel uvádí, že z rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 29 Co 327/2015-115, kterým byla věc po částečném úspěchu stěžovatele opětovně vrácena soudu prvého stupně, jednoznačně vyplývá, že soud prvního stupně měl vyřešit 3 otázky: aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy na věc stěžovatele, existenci nesprávného úředního postupu a vznik újmy. Stěžovatel tvrdí, že soud prvého stupně jej měl vyzvat, pokud mu nedostačovalo doplnění skutkových tvrzení učiněné dne 24. 6.2015, k dalšímu doplnění skutkových tvrzení ve smyslu § 118 odst. 1, 3 o. s. ř., a to zejména z toho důvodu, že k judikatorní změně na straně Nejvyššího soudu došlo více než jeden měsíc po doručení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4. 8. 2015. Soud prvního stupně však při opětovném rozhodnutí žalobu zamítl s tím, že stěžovatel neprokázal nesprávný úřední postup správního orgánu ani vznik újmy.

12. Stěžovatel tvrdí, že navzdory absenci poučení doplnil svá tvrzení dne 26. 10. 2016, přičemž doplnění tvrzení soudu předložil opětovně při ústním jednání dne 26. 1. 2017. Ani u tohoto jednání však nebyl poučen ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tak, jak by poučen měl být.

13. Stěžovatel připomíná, že námitku nesplnění poučovací povinnosti ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vznesl v odvolání a rozporuje tvrzení odvolacího soudu, že k poučení mělo dojít dne 26. 1. 2017. Zároveň připomíná, že nelze odkazovat na poučení, které bylo učiněno soudem dne 12. 5. 2015, neboť "tuto povinnost bezezbytku splnil a výsledkem byl částečně vyhovující rozsudek".

14. Stěžovatel dále uvádí, že i dovolací soud rozhodl v rozporu se shora uvedenými ústavními principy, když dovolání odmítl, ačkoli stěžovatel v dovolání vymezil dva okruhy otázek dosud neřešených Nejvyšším soudem a dovodil tak přípustnost dovolání. První okruh se týkal otázky aplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy, resp. stanoviska Cpjn 206/2010 na řízení před stavebním úřadem, druhý okruh pak rozsahu poučovací povinnosti ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

15. Stěžovatel uzavírá, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo navozením právní nejistoty při posuzování jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy, byl postaven do situace, kdy v důsledku nedostatečného poučení byl postup soudu nepředvídatelný.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Průběh řízení před Ústavním soudem

17. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení.

18. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že jeho závěry odpovídají rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, přičemž s námitkou nedostatečného poučení se řádně vypořádal odvolací soud.

19. Městský soud v Praze pouze odkázal na své rozhodnutí.

20. Nejvyšší soud odkazuje na své rozhodnutí a doplňuje, že ve svém rozsudku ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014, stejně jako v dalších rozhodnutích týkajících se posouzení nepřiměřené délky stavebního řízení, byla použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny, vždy zkoumána u řízení, která byla vedena před správními orgány a zároveň v navazujícím řízení před správními soudy (srov. rozsudek ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5103/2015 nebo usnesení ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3971/2015). Nyní ovšem soudy posuzovaly nepřiměřenou délku stavebního řízení, na které soudní řízení nenavazovalo. Tuto situaci řešil dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, s tím, že čl. 38 odst. 2 Listiny se vztahuje pouze na soudní řízení, nikoli řízení správní. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy vedle trestních věcí chrání práva účastníků výlučně v řízeních, v nichž má být soudem rozhodnuto o jejich občanských právech nebo závazcích. V obecné rovině ESLP připouští aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy i na správní řízení, a to za splnění kritérií aplikovatelnosti dovozených v judikatuře. Jestliže jde ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tedy soukromoprávní povahy), pak na správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá a je tudíž aplikovatelné i stanovisko Cpjn 206/2010. Pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy však nedopadá správní řízení samo o sobě, ale pouze tehdy, je-li jeho absolvování podmínkou pro přístup k soudu, tedy jestliže na ně navazuje soudní přezkum (srov. rozsudek ESLP ze dne 6. 3. 2012, ve věci Wurzer proti Rakousku, stížnost č. 5335/07, bod 46; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016).

21. Ve vztahu k předmětnému řízení Nejvyšší soud uzavírá, že pro absenci navazujícího soudního řízení nedopadal na předmětné stavební řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tudíž pro posouzení jeho nepřiměřené délky nebylo možné použít stanovisko Cpjn 206/2010 a vyvratitelnou domněnku vzniku újmy. Tento závěr přitom platí také pro případ, pokud by byl soudy prokázán dopad předmětného řízení do vlastnického práva stěžovatele. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shrnuje, že pokud odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, pak neměl jinou možnost, než dovolání odmítnout jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a ústavní stížnost by měla být odmítnuta či zamítnuta.

22. Vedlejší účastník ve vyjádření uvádí, že souhlasí se skutkovými a právními závěry v napadeném rozsudku odvolacího soudu ohledně nedostatečného tvrzení stěžovatele a neprokázání příčinné souvislosti mezi tvrzenou nemajetkovou újmou a nesprávným úředním postupem. Ztotožňuje se též se závěry soudu dovolacího v tom, že vznik nemajetkové újmy v daném případě nelze presumovat, ale je třeba ho tvrdit a dokazovat. Vedlejší účastník dále uvádí, že stěžovatel nebyl postaven do situace, kdy by postup soudů nebyl předvídatelný pro nedostatek poučení. Dále připomíná, že Ústavní soud není další instancí v systému obecné justice, přičemž k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, který by intenzitou znamenal extrémní odchýlení se od smyslu právní úpravy, dle vedlejšího účastníka řízení nedošlo. Ústavní stížnost by tak měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

23. Stěžovatel v replice reaguje na zaslaná vyjádření a uvádí, že tvrzení vedlejšího účastníka o dostatečném poučení stěžovatele je nepravdivé, dne 26. 1. 2017 se mu procesního poučení nedostalo. Tvrdí dále, že si je vědom role Ústavního soudu a ve své stížnosti namítá porušení ústavních práv. K vyjádřením Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze stěžovatel uvádí, že postrádají jakoukoli věcnou argumentaci a tudíž se k nim lze obtížně vyjádřit. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že v jeho případě měla být použita vyvratitelná domněnka vzniku újmy. Dále uvádí, že nepřiměřená délka řízení před soudy musí být postavena na roveň nepřiměřené délce řízení před jinými orgány státu, neboť soudy nelze vyjmout z celkové organizace státu jako celku při plnění povinností státu vůči svým občanům. Podle stěžovatele právě ve správním řízení dochází opakovaně k nekompetentnímu rozhodování a z toho vyplývající nepřiměřené délce řízení, která výrazně zasahuje do soukromé sféry jednotlivých občanů.

24. Dle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

25. Ústavní stížnost je důvodná.

26. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatel byl dne 12. 5. 2015 při jednání soudu prvého stupně poučen dle § 118 a odst. 1 a 3 o. s. ř. tak, že je povinen tvrdit, v čem je spatřováno protiprávní jednání žalované, a to konkrétně pokud jde o délku řízení, jakým způsobem žalobce (stěžovatel) odůvodňuje výši nemajetkové újmy a v čem je spatřována příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou nemajetkovou újmou (č. l. 69). Stěžovatel svá tvrzení doplnil podáním ze dne 24. 6. 2015 (č. l. 81 - 82) a soud prvého stupně poté rozhodl rozsudkem ze dne 4. 8. 2015 č. j. 18 C 100/2012-93 tak, že stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 84 000 Kč.

27. Stěžovatel se tak mohl legitimně domnívat, že své procesní povinnosti splnil dostatečně, neboť soud existenci nesprávného úředního postupu, vznik nemajetkové újmy i příčinnou souvislost měl za prokázanou, resp. presumoval jejich existenci, přičemž částečný neúspěch ve sporu nebyl dán nesplněním procesních povinností, nýbrž výší přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

28. Z pohledu dodržení práva na spravedlivý proces je klíčové vyjasnit, zda měl soud prvého stupně dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučit stěžovatele opětovně poté, co odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně zrušil s odkazem na právní názor, který v mezidobí vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014.

29. Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. "ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy". Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. pak platí, že "zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy".

30. Soud prvého stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele na základě zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu zamítl s tím, že stěžovatel nedostál své povinnosti tvrzení, ani povinnosti důkazní, tj. že nespecifikoval, který konkrétní úkon nebyl učiněn ve lhůtě, ani v jakých skutkových okolnostech se nesprávný postup projevil v jeho nemajetkové sféře.

31. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 687/10 ze dne 8. 9. 2011 (N 153/62 SbNU 341), soud nemůže zamítnout žalobu proto, že se procesní straně nepodařilo prokázat skutečnost, kterou tvrdí, aniž ji předtím vyzval k označení důkazních prostředků a poučil o následcích spojených s nesplněním této výzvy. Takový postup by vedl k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť by účastníkovi řízení nebyla poskytnuta soudní ochrana a zároveň by byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí [srov. též např. nález sp. zn. III. ÚS 4495/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 87/69 SbNU 385)].

32. Ústavní soud dále v nálezu sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61) mj. uvedl, že procesní poučení podle § 118a o. s. ř. není obecným poučením o procesní povinnosti účastníků tvrdit rozhodné skutečnosti a označovat potřebné důkazy, ale je konkrétním poučením soudu o povinnosti účastníka tvrdit a prokazovat ty skutkové okolnosti, které z hlediska hypotézy použité hmotněprávní normy mohou účastníkovi přivodit příznivé rozhodnutí ve věci. Soud je povinen dbát, aby důkaznímu řízení předcházelo úplné vylíčení právně významných skutečností. Vzhledem k břemenu tvrzení je proto důležité, aby účastníku sdělil svůj závěr o neúplnosti skutkových tvrzení, vyložil mu, v čem neúplnost spočívá a umožnil mu jeho tvrzení doplnit. Pouze v případě, že účastník i přes poučení soudu požadované skutečnosti nedoplní, může soud prohlásit, že účastník neunesl břemeno tvrzení. Ústavní soud konečně též zdůrazňuje, že ustanovení § 118a má sloužit k zajištění předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, kterému předchází předvídatelný postup soudu v řízení. Ze zákona vyplývá, že účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno uvést skutečnosti, které jsou, podle názoru soudu, pro rozhodnutí významné, a navrhnout k jejich prokázání důkazy. Vedle výzvy k doplnění dokazování je soud dále povinen poučit účastníka o procesních následcích nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Smyslem tohoto ustanovení je, aby žaloba nebyla zamítnuta proto, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen soudem. Účastníkovi tedy nelze zamítnout žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene, aniž by byl poučen, že takové břemeno má a o čem.

33. Jak plyne ze soudního spisu, stěžovatel sice byl soudem prvého stupně poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., ovšem za odlišné právní situace (před změnou judikatury Nejvyššího soudu), přičemž po tomto poučení ve sporu (při prvním rozhodnutí soudu prvého stupně) uspěl. Pokud však odvolací soud poté zrušil rozhodnutí soudu prvého stupně s odkazem na v mezidobí přijatý výklad Nejvyššího soudu, byla důsledkem mj. též změna rozsahu procesních povinností stěžovatele (povinnosti tvrzení i povinnosti důkazní). Vzhledem k tomu, že poučení nemá být dle shora uvedeného výkladu Ústavního soudu pouze obecné a abstraktní, nýbrž konkrétní, je zjevné, že obecné poučení, které se stěžovateli dostalo dne 12. 5. 2015, před zaujetím právního názoru Nejvyššího soudu, resp. před prvním (vyhovujícím) rozhodnutím soudu prvého stupně, nemohlo již plnit svůj účel, neboť se rozsah procesních povinností stěžovatele v důsledku právního názoru Nejvyššího soudu modifikoval.

34. Je-li cílem poučení mj. to, aby soud "sdělil svůj závěr o neúplnosti skutkových tvrzení, vyložil [účastníkovi řízení], v čem neúplnost spočívá, a umožnil mu jeho tvrzení doplnit", pak nezbývá než uzavřít, že soud prvého stupně měl při změně situace a při vědomí toho, že procesní povinnost stěžovatele tvrdit a prokázat již není při změněné právní situaci dostatečně splněna, a může vést k neúspěchu ve sporu, jej o novém rozsahu procesních povinností poučit a vyložit, které skutečnosti je nutno pro případný úspěch ve sporu nově ještě dotvrdit či prokázat.

35. Soud prvého stupně se navíc v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal ani s těmi tvrzeními stěžovatele, kterými nemajetkovou újmu specifikoval (tvrzení o špatném psychickém stavu a psychické zátěži, stresu, starostech spojených s administrativní zátěží, ztrátě volného času - č. l. 82), ani s dalšími tvrzeními, které měl stěžovatel údajně doplnit dne 26. 10. 2016. V protokolu z jednání před soudem prvého stupně ze dne 26. 1. 2017 je uvedeno, že "právní zástupkyně žalobce (stěžovatele - pozn. ÚS) doplňuje skutková tvrzení, předkládá soudu písemné podání ze dne 26. 10. 2016, kdy má za to, podmínky nároku jsou dány a žalobě by mělo být vyhověno a to i ve smyslu citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu" (č. l. 132). Bližší obsah tohoto vyjádření však není nijak v protokolu z jednání zachycen, tudíž není zřejmé, co stěžovatel v daném podání tvrdil. Ani ve vyžádaném soudním spise se žádné podání stěžovatele ze dne 26. 10. 2016, které mělo být soudu opětovně předloženo dne 27. 1. 2017 (jak plyne z protokolu z jednání), nevyskytuje. Soud prvého stupně v odůvodnění napadeného rozsudku vůbec na uvedené podání nereaguje, jeho obsah ani existenci nijak nezmiňuje, tudíž není zřejmé, zda jej vůbec při rozhodování bral v potaz, popř. pokud nebral, tak proč.

36. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl ve sporu úspěšným pouze proto, že neunesl břemeno tvrzení a důkazní, je nutno jak samotný nedostatek poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., tak absenci jakéhokoli se vypořádání s tvrzeními, resp. podáními stěžovatele, včetně podání ze dne 26. 10. 2017, které mělo být dle protokolu soudu poskytnuto při jednání dne 27. 1. 2017, avšak ve spise se vůbec nenachází, považovat za porušení práva na řádné soudní řízení zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

37. Shora uvedené pochybení soudu prvého stupně nenapravil ani soud odvolací. Odvolací soud reagoval na námitku absence poučení tak, že stěžovatel již jednou poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. byl, přičemž byl při opětovném jednání dne 26. 1. 2017 dále poučen podle § 119a o. s. ř. (č. l. 132 - 133). K tomu však Ústavní soud dodává, že poučení podle § 119a o. s. ř. má zcela jiný účel a nemůže suplovat poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. se všemi důsledky pro případný neúspěch ve sporu, tak jak bylo shora vyloženo. Nové poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř, které by reagovalo na změnu povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní v průběhu řízení, však již stěžovatel, jak bylo shoda uvedeno, nedostal.

38. Odvolací soud pak vůbec nereagoval na odvolací námitku tvrdící, že se soud prvého stupně nijak nevypořádal s podáním stěžovatele ze dne 26. 10. 2016. Odvolací soud naopak paradoxně, při argumentaci o tom, že další poučení nebylo třeba, uvádí (č. l. 163), že stěžovatel sám reagoval na změnu judikatury Nejvyššího soudu svým dalším podáním ze dne 26. 10. 2016. Jak však již Ústavní soud výše uvedl, soud prvého stupně se o jakémkoli podání stěžovatele ze dne 26. 10. 2016 v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nezmiňuje, ani odvolací soud se, kromě zmínky o jeho existenci, vůbec nezabývá jeho obsahem. Nevypořádání se s tímto podáním, však bylo jednou z klíčových odvolacích námitek. Odvolací soud se nijak nevypořádal ani s tím, že uvedené podání, na které sám v rozhodnutí odkazuje, v soudním spisu vůbec není založeno.

39. Ústavní soud uvádí, že právo na spravedlivý proces, resp. právo na řádné soudní řízení zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151), nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45), nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009 (N 138/53 SbNU 717) či nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)].

40. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně však není vůbec zřejmé, co stěžovatel v podání ze dne 26. 10. 2016 uváděl, ani proč se s tímto podáním soud prvého stupně vůbec nezabýval. Stejně tak není v odůvodnění odvolacího soudu jakkoli reagováno na odvolací námitku stěžovatele týkající se právě nevypořádání se s tímto podáním stěžovatele, resp. s jeho argumentací obecně. Pochybení je o to závažnější, že žaloba stěžovatele byla přitom zamítnuta z důvodu nesplnění povinnosti tvrzení a důkazní. V tomto ohledu jsou pak obě napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná a Ústavní soud tak uzavírá, že uvedeným postupem bylo porušeno právo stěžovatele na řádné soudní řízení zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

41. Ústavní soud tak shrnuje, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může "stanoveným postupem" domáhat svého práva před nezávislým a nestranným soudem. Má-li soud za to, že "stanovený postup" nebyl ze strany účastníka řízení dodržen nedostatečným splněním povinnosti tvrzení a důkazní, musí jej dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučit, že za daného stavu nebude ve sporu úspěšný a které skutečnosti musí tvrdit a prokázat, aby byl skutkový stav řádně zjištěn. V případě neúspěchu ve sporu se musí soud s tvrzeními či podáními žalobce vypořádat a vysvětlit, proč neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní.

42. Pokud je po poskytnutém poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobce před soudem prvého stupně úspěšný, ovšem následně dojde ke zrušení prvostupňového rozhodnutí odvolacím soudem v důsledku v mezidobí přijatého právního názoru Nejvyššího soudu, který procesní povinnosti žalobce zpřísňuje, musí jej při novém projednání věci soud opětovně poučit dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že dosavadní tvrzení či důkazní návrhy již nejsou po změně právního názoru dostatečné, resp. v jakém rozsahu je nutno je nově doplnit.

43. Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele meritorně nezabýval, dovolání odmítl z důvodu, že právní otázka, kterou vznesl v dovolání stěžovatel, je již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a Nejvyšší soud ji nechce řešit jinak. Dostatečně se však nevypořádal s druhou otázkou předestřenou stěžovatelem týkající se poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nejvyšší soud konstatoval, že k případným vadám řízení, pokud by jimi bylo řízení postiženo, přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné. Nevypořádal se však s otázkou, zda tvrzení stěžovatele týkající se procesní vady nemohlo založit přípustnost dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva ve smysl § 237 o. s. ř. Uvedeným postupem tak Nejvyšší soud taktéž porušil právo stěžovatele na řádné soudní řízení zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.


44. Ústavní soud tedy shrnuje, že zrušil napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze i Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na řádné soudní řízení zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku též ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny.

45. Při opětovném projednání věci se musí obecné soudy jednak řádně vypořádat s argumentací stěžovatele a jeho podáními, zároveň dostát své poučovací povinnosti a svá rozhodnutí též dostatečně zdůvodnit.

46. Zároveň jsou soudy povinny při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup brát v potaz ústavní rozměr nároku plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu mj. nesprávným úředním postupem. Ústavní soud se opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb. Pravidelně přitom konstatuje, že plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373 či nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013 (N 169/70 SbNU 581)]. Zároveň však zdůrazňuje, že při posuzování nároků uplatňovaných podle citovaného zákona obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinak řečeno, aplikací zákona č. 82/1998 Sb. V případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215) či nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205)].

47. Jak Ústavní soud opakovaně uvedl, účelem institutu zadostiučinění podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je následná kompenzace negativních důsledků vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu v podobě nemajetkové (nehmotné) újmy vzniklé porušením typicky základního práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, eventuálně vzniklé jiným nezákonným výkonem veřejné moci. Jedná se tak o nástroj sloužící k ochraně proti neodůvodněnému prodlužování řízení ze strany soudů či jiných orgánů veřejné moci, představující jednu ze zákonných specifikací základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 197/15 ze dne 23. 4. 2015 (N 84/77 SbNU 237) či sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016, bod 18 (N 140/82 SbNU 243)].

48. Ústavní soud dále též připomíná, že v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu za způsobenou materiální i nemateriální újmu je třeba hledat mnohem větší sepětí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace. Tato oblast právní regulace totiž řeší důsledky vztahu, v němž stát vůči jednotlivci vystupoval v nerovném, vrchnostenském postavení a v němž stát pochybil [nález sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567) či nález sp. zn. I. ÚS 529/09 ze dne 13. 3. 2012 (N 51/64 SbNU 625)].

49. Ústavní soud zároveň v několika svých rozhodnutích konstatoval, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny se vztahuje i na správní řízení, a to bez vazby na navazující soudní řízení [nález sp. zn. III. ÚS 696/02 ze dne 13. 11. 2003 (N 133/31 SbNU 189), nález sp. zn. II. ÚS 1242/18 ze dne 16. 10. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 217/19 ze dne 8. 2. 2019). Čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. některé jeho části, lze navíc dle rozhodovací praxe Ústavního soudu, vztáhnout i na jiné aspekty činnosti správních orgánů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 591/2000 ze dne 11. 9. 2001 (N 133/23 SbNU 265) či nález sp. zn. II. ÚS 173/01 ze dne 7. 1. 2004 (N 2/32 SbNU 9)]. Ve vztahu k právu na přiměřenou délku řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že toto právo je porušeno, dochází-li u správního úřadu k nedůvodným průtahům v řízení (viz nález sp. zn. III. ÚS 696/02 či nález sp. zn. II. ÚS 1242/18).

50. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu tak lze dovodit, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, se vztahuje jak na řízení soudní, tak na řízení správní, a to i tehdy, pokud na správní řízení již další soudní řízení nenavazuje.

51. Ústavní soud konečně dodává, že důkazní standard vyžadovaný obecnými soudy pak nesmí být takový, aby možnost náhrady nemajetkové újmy fakticky vyloučil či nepřiměřeně ztížil.

52. Ústavní soud tak uzavírá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva stěžovatele na řádné soudní řízení zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny.

53. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů