// Profipravo.cz / Poučovací povinnost soudu 05.09.2014

ÚS: K poučovací povinnosti obecných soudů

Nesplnění poučovací povinnosti o možnosti nechat se procesně zastoupit, popř. požádat o ustanovení bezplatného právního zástupce nevede bez dalšího k zásahu do ústavně zaručeného práva na právní pomoc, avšak za předpokladu, že obecný soud učiní během soudního řízení jiná vhodná opatření (například poučení účastníka k jednotlivým povinnostem při soudním jednání), která napomohou účastníkovi k tomu, aby mohl v řízení hájit efektivně své zájmy. Navíc není vyloučeno, že vada, která se vyskytne v řízení před soudem prvního stupně, bude následně v řízeních o opravných prostředcích konvalidována. Jinými slovy je nutno posuzovat řízení ve své celistvosti.

Účastník řízení musí o ustanovení bezplatného zástupce podle § 30 občanského soudního řádu sám požádat. Ačkoliv by se s ohledem na znění této podmínky mohlo jevit, že obecné soudy mají být v prvotní fázi toliko pasivní a vyčkat až do okamžiku, kdy se sám účastník řízení v této věci obrátí na soud a požádá ho o ustanovení zástupce, ve skutečnosti je nutno takový výklad striktně odmítnout. Obecný soud je povinen i s těmito možnostmi účastníka řízení na základě obecné poučovací povinnosti seznámit, a to obzvláště za situace, kdy je z podání účastníka řízení zřejmé či jinak z úřední činnosti soudu známo, že se účastník řízení v procesním právu zjevně neorientuje, že se nachází v tíživé osobní situaci nebo že vzhledem k projednávané věci a vzhledem k zastoupení protistrany může být v procesu značně znevýhodněn.

Soud prvního stupně zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky tím, že zcela nedostatečně chránil její právo na právní pomoc. Do ústavně zaručených práv stěžovatelky zasáhl poté i odvolací soud, který dostatečně nesplnil svou povinnost instanční kontroly nad rozhodovací činností soudu nižšího stupně, když namísto zrušení napadeného rozhodnutí, popřípadě jiného vhodného opatření, vadu v řízení přičetl k tíži stěžovatelky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3849/11, ze dne 12. 8. 2014

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.

1. Městský soud v Brně (dále také "soud prvního stupně") svým rozsudkem ze dne 12. 1. 2007, č. j. 41 C 65/2006-61, vyhověl žalobě společnosti LOANINVEST LIMITED, se sídlem Walkers SPV Limited, Walker House, Mary Street, P. O. Box 908, George Town, Kajmanské ostrovy (dále také "žalobce"), o zaplacení částky 97 965 Kč včetně příslušenství. Soud prvního stupně zjistil, že Česká spořitelna, a. s. (dále také "banka") uzavřela dne 27. 10. 2000 s Pavlem Illem (dále také "dlužník") smlouvu o úvěru, na jejímž základě dlužník čerpal úvěr ve výši 80 000 Kč, přičemž tento úvěr měl splácet od prosince 2000 po částkách 2 500,- Kč měsíčně. Smlouva o úvěru byla zajištěna ručitelským prohlášením stěžovatelky. Protože dlužník prakticky nezačal splácet, postoupila banka svou pohledávku na žalobce, který ji začal vymáhat vůči dlužníkovi a stěžovatelce soudní cestou. Soud prvního stupně měl za prokázané, že dlužník ani stěžovatelka nesplnili svou smluvní povinnost, a proto žalobcovu nároku vyhověl.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž uvedla, že si je vědoma svého závazku, ale její životní situace jí nedovoluje dlužnou částku uhradit. K soudnímu řízení stěžovatelka namítala, že soud prvního stupně se nijak nezabýval otázkou právní subjektivity žalobce, rozhodným právem a otázkou pravomoci, nijak ani nezkoumal platnost úkonů učiněných žalobcem. Podle stěžovatelky bylo řízení před soudem prvního stupně ryze formálním aktem, neboť celé jednání trvalo pouhých 30 minut. Soud prvního stupně nepřihlédl ke stěžovatelkou předkládaným listinám, poučení podle § 119a o. s. ř. bylo naprosto formalistické a nesplňující požadavky na obsah této poučovací povinnosti. Věcně stěžovatelka namítala, že platně nepřevzala ručení za závazek dlužníka, neboť tento právní úkon učinila nesvobodně poté, kdy ji k tomu dlužník donutil bezprávnou výhružkou. Dále brojila proti dokazování a namítala nepravost a neplatnost rozhodných listin.

3. Krajský soud v Brně (dále také "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, č. j. 27 Co 444/2007-111, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, kterou byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit spolu s dlužníkem žalobci částku 97 965,- Kč se 17,5% úroky z prodlení od 28. 2. 2003 do zaplacení (výrok II.), uložil stěžovatelce nahradit spolu s dlužníkem žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 25 160,- Kč (výrok III.) a uložil stěžovatelce nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 24 860,- Kč (výrok IV.), vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jakož i právními závěry, které učinil soud prvního stupně. Následně se vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatelky. Konkrétně za nedůvodnou a účelnou shledal námitku, že se jedná o řízení s cizím prvkem a že se soud prvního stupně nezabýval subjektivitou žalobce. K námitce formálnosti řízení před soudem prvního stupně odvolací soud uvedl, že účastníci nevznesli žádné námitky k jeho průběhu, o formálnosti nesvědčí ani délka jednání, tj. 30 minut. Z protokolu o jednání dále vyplývá, že soud prvního stupně poučil přítomné účastníky dle § 119a o. s. ř., což je podle stávající judikatury postačující. Podle odvolacího soudu platilo, že pokud stěžovatelka při jednání čemukoliv nerozuměla, mohla (a měla) na tuto skutečnost soud okamžitě upozornit. Odvolací soud označil vznesené námitky za ryze účelové, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatelka v řízení před soudem prvního stupně proti vlastnímu žalobou uplatněnému nároku nic nenamítala a veškeré námitky směřovaly pouze k otázce její schopnosti žalobou uplatněný nárok hradit. Námitku stěžovatelky, že platně nepřevzala ručení, neboť tento úkon učinila nesvobodně pod hrozbou bezprávné výhružky, a dále námitku ohledně nepravosti a neplatnosti dalších rozhodných listin, považoval odvolací soud rovněž za zcela nedůvodné, neboť se jedná o námitky zcela nekonkrétní a navíc byly stěžovatelkou uplatněny teprve po poučení soudu prvního stupně dle § 119a o. s. ř. Odvolací řízení se nachází v systému tzv. neúplné apelace a odvolací soud nemůže k těmto námitkám přihlédnout.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 27. 9. 2011, č. j. 32 Cdo 4439/2009-132, odmítl jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu. Zpochybnila pouze právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení platnosti ručitelského prohlášení, a dále namítala, že odvolací soud ji nevyslechl jako účastnici řízení, že neprovedl důkaz navrženými svědky, že žalobkyni umožnil doplnit žalobní tvrzení a že se nevypořádal řádně se všemi odvolacími námitkami.

II.

5. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá výše uvedená rozhodnutí obecných soudů, jimž vytýká porušení článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky, zásah do svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a svého práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práva základních svobod. Stěžovatelka konkrétně namítá, že jí obecné soudy odepřely prokázání námitky o neexistenci tvrzeného ručitelského závazku. Odvolací soud a Nejvyšší soud se dále řádně nezabývaly její námitkou ohledně ryze formálního průběhu jednání u soudu prvního stupně, zejména co se týče poučovací povinnosti ve smyslu § 119a o. s. ř., přičemž Nejvyšší soud námitku odbyl pouze obecnou větou: "Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, odvolací soud se námitkami žalované zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu" a odvolací soud námitku označil jako účelovou a nepravdivou. Dle stěžovatelky tak obecné soudy postupovaly nepřípustně formalisticky. K údajné účelnosti svého jednání uvádí, že je relativně nevědomá a bojácná, a proto ji do její první porady s advokátem ani nenapadlo, že by mohla namítat absolutní neplatnost ručitelského závazku. Dále namítá porušení rovnosti účastníků řízení tím, že odvolací soud zvýhodnil žalobce, když s poukazem na pochybení soudu prvního stupně spočívající v nepoučení žalobce v souladu s § 118a o. s. ř., odvolací soud uzavřel, že "v daném rozsahu se tak v odvolacím řízení neuplatní systém tzv. neúplné apelace." Další argument spočívá v tvrzení, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou ohledně řízení s tzv. cizím prvkem, s námitkou týkající se neurčitosti úrokových sazeb, s námitkou proti platnosti čl. 16 smlouvy o úvěru, že neprovedl žádný důkaz ohledně absolutní neplatnosti ručitelského závazku a že se nevypořádal se skutečností, že ve věci šlo o tzv. spotřebitelský úvěr. Stěžovatelka nesouhlasí s dokazováním prostými kopiemi, odvolacímu soudu rovněž vytýká, že ačkoliv dlužník zemřel, uložil mu odvolací soud právní povinnost. V neposlední řadě stěžovatelka brojí proti výrokům o nákladech řízení, které neodpovídají jejich vyčíslení v odůvodnění.

6. Na základě toho stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, aby tato rozhodnutí následně zrušil a aby stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení. Ústavní soud pro úplnost dodává, že i když stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti výslovně nežádala též zrušení posledního rozhodnutí učiněného ve věci, tj. usnesení Nejvyššího soudu, vycházel Ústavní soud z odůvodnění ústavní stížnosti, z nějž se jasně podává, že i toto rozhodnutí (k ústavní stížnosti přiložené) považuje za protiústavní. Nejvyšší soud akceptoval, a to i z věcných hledisek, napadený rozsudek odvolacího soudu, přičemž právě tento rozsudek stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně v petitu napadá. Ústavní soud proto podrobil přezkumu i rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti, k odstranění vad jeho podání apod. (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00 ve věci Bulena proti České republice).

III.

7. V rámci přípravy vyzval Ústavní soud účastníky a vedlejšího účastníka k vyjádření k ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ostatní účastníci ani vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

 IV./a

Právo na právní pomoc

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

9. Zásadní pochybení, které Ústavní soud v posuzované věci shledal, spočívá v zásahu do práva stěžovatelky na právní pomoc. Právo na právní pomoc lze zařadit do spektra práv, která tvoří princip spravedlivého procesu. Právo na právní pomoc je zakotveno v článku 37 odst. 2 Listiny základních práva a svobod, kde je výslovně stanoveno, že "každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku tohoto řízení." Právo na právní pomoc je nezbytným předpokladem pro naplnění práva na efektivní přístup k soudu včetně práva na efektivní obranu a vede k naplnění rovnosti účastníků v řízení podle článku 37 odst. 3 Listiny základních práva a svobod.

10. Z mezinárodního pohledu je právo na právní pomoc zakotveno v řadě mezinárodních dokumentů. Aplikačně významná je především úprava obsažená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ačkoliv je zde právo na právní pomoc výslovně zakotveno pouze pro trestní věci [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy], Evropský soud pro lidská práva posléze dovodil, že právo na právní pomoc ve věcech civilních je rovněž obsaženo v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 10. 1979, stížnost č. 6289/73, věc Airey proti Irsku, § 26; obdobně rozsudek ESLP ze dne 7. 8. 2002, stížnost č. 46311/99, McVicar proti Spojenému království, § 47). Kromě Úmluvy je právo na právní pomoc zakotveno například v článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nebo v článku 20 a násl. Úmluvy o civilním řízení.

11. Právo na právní pomoc má dvojí povahu. V prvé řadě zaručuje právo na právní pomoc každému, aby se mohl nechat v řízení zastupovat osobou znalou práva (zpravidla advokátem), přičemž do tohoto práva může stát zasahovat jen zcela výjimečně, například z důvodu zneužití práva (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011, čj. 1 As 27/2011-81.). Současně však právo na právní pomoc stanovuje pozitivní závazky, které musí stát plnit. V rámci civilního soudního řízení mezi pozitivní závazky dle dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva patří povinnost obecných soudů zmírňovat faktickou (materiální) nerovnost účastníků řízení, čímž bude účastníkům řízení zajištěno právo na efektivní obranu svých zájmů (rozsudek Airey proti Irsku, § 24n). Stanovení konkrétních prostředků, kterými bude dosaženo uvedeného cíle, ponechává Evropský soud pro lidská práva na uvážení členského státu Úmluvy (rozsudek McVicar proti Spojenému království, § 48; obdobně rozsudek ESLP ze dne 15. 2. 2005, stížnost č. 68416/01, Steel a Morris proti Spojenému království, § 60).

12. K dosažení žádoucího výsledku v tuzemském civilním soudnictví slouží více právních institutů. Za nejrozšířenější podobu lze bezesporu považovat obecnou (§ 5 o. s. ř.), případně zvláštní (např. § 15a, § 118a odst. 4 nebo § 119a odst. 1 o. s. ř.) poučovací povinnost soudů, která se uplatňuje vůči všem účastníkům řízení stejně bez ohledu na jejich osobní (sociální, ekonomické a jiné) poměry. Ne vždy však poučovací povinnost postačuje k dostatečnému hájení zájmů účastníka, a proto občanský soudní řád umožňuje účastníku řízení ustanovit na jeho žádost zástupce podle § 30 o. s. ř. Tato možnost se označuje též jako právo na bezplatnou právní pomoc.

13. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře konstantně uvádí, že právo na přístup k soudu (obdobně právo na bezplatnou právní pomoc) není právem absolutním a může být předmětem omezení za předpokladu, že tato omezení sledují legitimní cíl a jsou přiměřená (Steel a Morris proti Spojenému království, § 62; obdobně rozsudek ESLP ze dne 28. 5. 1985, stížnost č. 8225/78, Ashingdane proti Spojenému Království, § 57). Na základě toho Evropský soud pro lidská práva jako obecně přípustné podmínky shledává mimo jiné finanční situaci účastníka řízení nebo jeho vyhlídky na úspěch ve věci (rozsudek Airey proti Irsku, § 26; obdobně Steel a Morris proti Spojenému království, § 62).

14. Také občanský soudní řád ve svém § 30 odst. 1, který zakotvuje bezplatné právní zastoupení, stanovuje několik základních podmínek, které je nutno naplnit, aby mohl být účastníku řízení zástupce ustanoven. Základním předpokladem je, že o ustanovení zástupce účastník řízení požádá, neboť obecný soud není v civilním soudním řízení oprávněn procesně způsobilému účastníkovi řízení zástupce proti jeho vůli ustanovit. Dále musí být ustanovení zástupce nezbytně třeba k ochraně zájmů žadatele a musí být naplněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků (§ 30 odst. 1 o. s. ř.), jimiž jsou nepříznivé osobní poměry žadatele a skutečnost, že se nejedná o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (§ 138 odst. 1 o. s. ř.).

15. Evropský soud pro lidská práva při hodnocení naplnění či naopak porušení práva na bezplatnou právní pomoc posuzuje vždy konkrétní okolnosti daného případu, přičemž vhodná kritéria spatřuje např. v dlouhodobé finanční situaci účastníka řízení, v okolnosti, že druhá strana sporu je zastoupena advokátem, v obtížnosti procesních postupů u konkrétního soudu, v obtížnosti řešených právních otázek, ve složitosti dokazování, v emoční účasti účastníka řízení ve sporu vylučující efektivní obhajobu (rozsudek Airey proti Irsku, § 26), ve vzdělání a ve zkušenostech účastníka řízení, v jeho profesi, v jednoznačnosti pravidel týkajících se dokazování (rozsudek McVicar proti Spojenému království, §§ 51-62), v důležitosti sporu pro účastníka řízení, v možných finančních důsledcích, ve složitosti sporu ve srovnání s jinými spory, ve schopnosti účastníka argumentovat ve sporu, v celkové délce řízení, v počtu stupňů při rozhodování (rozsudek Steel a Morris proti Spojenému království, § 61) apod. (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 As 23/2013-9).

IV./b

Poučovací povinnost

16. Jedním ze základních předpokladů práva na spravedlivé soudní řízení a jednou z forem naplnění pozitivních závazků vyplývajících z práva na právní pomoc je i řádné plnění poučovací povinnosti ze strany obecných soudů.

17. Podle § 5 občanského soudního řádu soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Ústavní soud v minulosti toto ustanovení vyložil tak, že soud je povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Cílem poučovací povinnosti tedy je poučení účastníka o tom, jaká má v procesu práva a povinnosti, aby jím provedené procesní úkony mohly vyvolat zamýšlené účinky a aby mohl splnit své procesní povinnosti [srov. nález ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96 (N 82/8 SbNU 267), usnesení ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97 (U 18/10 SbNU 403)]. Smyslem poučovací povinnosti je zamezení tomu, aby účastník řízení utrpěl újmu pro neznalost procesních předpisů.

18. Uvedená poučovací povinnost má však své meze. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, rozsah poučovací povinnosti, ústavně zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, bez ohledu na povahu či předmět řízení, má být přiměřený situaci a brát v úvahu všechny okolnosti případu [srov. nález ze dne 7. 7. 1999, sp. zn. I. ÚS 138/98 (N 96/15 SbNU 3), obdobně nález ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. II.ÚS 2087/08 (N 90/57 SbNU 179)]. Do poučovací povinnosti tak nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit (viz nález sp. zn. I. ÚS 63/96). Ústavní soud se také vyjádřil v tom smyslu, že není věcí obecných soudů, aby poučovaly žalobce o hmotném právu, nicméně je povinností obecných soudů neuplatňovat pozitivistický přístup nad podstatu práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nýbrž nalézat (v mezích zákona) individuální spravedlnost [viz nález sp. zn. I. ÚS 138/98 (viz výše), nález ze dne 1. 4. 1999, sp. zn. III. ÚS 454/98 (N 52/14 SbNU 3), nález ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 670/2000 (N 120/23 SbNU 177), nález ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03 (N 51/33 SbNU 31) a nález ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 467/04 (N 97/41 SbNU 271)].

19. Pro poučovací povinnost dále platí, že kromě dostatečných formálních a obsahových náležitostí musí přijít poučovací povinnost včas, tedy v době, kdy je toho podle stavu řízení pro účastníka řízení zapotřebí. Jinými slovy není žádoucí, aby obecný soud na začátku řízení podrobně seznámil účastníka se všemi jeho myslitelnými procesními právy a povinnostmi, bez zřetele k tomu, zda procesní situace, ve které by mohl svá procesní práva v řízení realizovat, vůbec nastane, a bez ohledu na to, zda účastník projevuje vůli směřující k realizaci procesního práva, či aby naopak přišlo poučení příliš pozdě [srov. Usnesení Nejvyššího soudu z 30. 9. 1998, 2 Cdon 813/97 (R 40/1999 civ.), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 21 Cdo 890/2003 (R 86/2006 civ.)].

20. Na obecnou poučovací povinnost v rámci řízení navazuje řada dalších ustanovení, která zakotvují ve specifických případech zvláštní poučovací povinnost (např. § 15a odst. 1, § 118a odst. 4 nebo § 119a odst. 1 o. s. ř.). Obecná poučovací povinnost však není pouze obecným principem, který by se uplatnil toliko v případech, kdy s tím výslovně občanský soudní řád počítá, nýbrž je aplikovatelná po celou dobu řízení.

IV./c

Aplikace na souzenou věc

21. V projednávané věci je důležitý především předpoklad, že účastník řízení musí o ustanovení bezplatného zástupce podle § 30 občanského soudního řádu sám požádat. Ačkoliv by se s ohledem na znění této podmínky mohlo jevit, že obecné soudy mají být v prvotní fázi toliko pasivní a vyčkat až do okamžiku, kdy se sám účastník řízení v této věci obrátí na soud a požádá ho o ustanovení zástupce, ve skutečnosti je nutno takový výklad striktně odmítnout. Mezi procesní práva účastníka řízení beze sporu patří i právo nechat se zastoupit osobou znalou práva nebo požádat soud o to, aby mu byl zástupce za naplnění zákonných podmínek soudem ustanoven. Vzhledem k tomu je obecný soud povinen i s těmito možnostmi účastníka řízení na základě obecné poučovací povinnosti seznámit, a to obzvláště za situace, kdy je z podání účastníka řízení zřejmé či jinak z úřední činnosti soudu známo, že se účastník řízení v procesním právu zjevně neorientuje, že se nachází v tíživé osobní situaci nebo že vzhledem k projednávané věci a vzhledem k zastoupení protistrany může být v procesu značně znevýhodněn. V této souvislosti Ústavní soud apeluje na obecné soudy, aby v rámci přípravy jednání, kdy účastníkům řízení zasílají zejména výzvy k vyjádření či předvolání k jednání, poučily účastníky řízení o jejich právu nechat se zastoupit osobou znalou práva a za předpokladu naplnění zákonných podmínek požádat o ustanovení bezplatného zástupce.

22. K uvedenému Ústavní soud dodává, že nesplnění uvedené poučovací povinnosti nevede bez dalšího k zásahu do ústavně zaručeného práva na právní pomoc, a to za předpokladu, že obecný soud učiní během soudního řízení jiná vhodná opatření (například poučení účastníka řízení k jednotlivým povinnostem při soudním jednání), která napomohou účastníkovi řízení k tomu, aby mohl v řízení hájit efektivně své zájmy. Navíc není vyloučeno, že vada, která se vyskytne v řízení před soudem prvního stupně, bude následně v řízeních o opravných prostředcích konvalidována. Jinými slovy je nutno posuzovat řízení ve své celistvosti.

23. Při aplikaci na nyní souzenou věc je nutno uvést, že již z vyjádření stěžovatelky k žalobě je zcela zřejmé, že žije v obtížné životní situaci a že se dostatečně nevyzná v civilním sporném řízení, když její námitky směřovaly toliko k tomu, že nemá peníze na zaplacení. Za dané situace měl obecný soud postupovat tím způsobem, že měl stěžovatelku poučit o jejím právu nechat se zastoupit advokátem, případně požádat o ustanovení zástupce. Soud prvního stupně však ve věci takto nepostupoval. Práva stěžovatelky nebyla dostatečně hájena ani později v rámci nařízeného jednání, v němž se poučovací povinnost soudu prvního stupně omezila toliko na poučení o možnosti namítnout podjatost soudce a toliko na poučení o účincích § 119a o. s. ř.

24. Až v rámci odvolacího řízení byla stěžovatelka poučena o tom, že se může nechat zastoupit zástupcem, popřípadě požádat o ustanovení zástupce. Následně se stěžovatelka skutečně nechala v řízení před odvolacím soudem zastoupit advokátem, nicméně jak shledal Ústavní soud, zastoupení před odvolacím soudem nebylo schopno počáteční vadu plně konvalidovat, neboť toto poučení přišlo příliš pozdě. Důvodem je skutečnost, že stěžovatelka v řízení před odvolacím soudem navrhovala provedení některých důkazů, ty však byly odmítnuty z důvodu uplatnění tzv. neúplné apelace. Nejvyšší soud pak odmítl dovolání, neboť neshledal otázku zásadního právního významu.

25. Na základě uvedených zjištění Ústavní soud dovodil, že soud prvního stupně zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky tím, že zcela nedostatečně chránil její právo na právní pomoc. Do ústavně zaručených práv stěžovatelky zasáhl poté i odvolací soud, který dostatečně nesplnil svou povinnost instanční kontroly nad rozhodovací činností soudu nižšího stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2648/10), když namísto zrušení napadeného rozhodnutí, popřípadě jiného vhodného opatření, vadu v řízení přičetl k tíži stěžovatelky.

26. Vzhledem k tomu shledal Ústavní soud jako nezbytné a jediné spravedlivé řešení ve věci zrušení všech napadených rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně.

IV./d

K ochraně spotřebitele

27. Aniž by chtěl Ústavní soud jakkoliv zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v hmotněprávním posouzení věci, považuje Ústavní soud za vhodné korigovat názory obecných soudů v otázce ochrany spotřebitele a připomenout, že stěžovatelkou namítaná ochrana spotřebitele nebyla v českém právním řádu zakotvena až zákony č. 367/2000 Sb. a č. 370/2000 Sb., které novelizovaly zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, s účinností od 1. 1. 2001, nýbrž ochrana spotřebitele vyplývá z ústavního principu rovnosti, která je zakotvena v článku 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. nález ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11), a že již před 1. 1. 2001 byla ochrana spotřebitele zakotvena například v zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.

28. Uvedené však nelze vykládat tak, že by obecné soudy byly povinny bez dalšího aplikovat práva a povinnosti zakotvené v uvedených novelách se zpětnou účinností. Takový postup by totiž byl v rozporu s principy demokratického právního řádu, mezi něž patří i princip právní jistoty projevující se v zákazu přímé retroaktivity. Ústavní soud chce naopak sdělit pouze to, že ve výjimečných situacích lze uplatnit obecnou zásadu ochrany spotřebitele (s ohledem na její ústavní zakotvení) i na tzv. de facto spotřebitelské vztahy, tedy vztahy, které vznikly před novelou č. 367/2000 Sb. [srov. nález ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09 (N 144/53 SbNU 765)], a odepřít výjimečně věřiteli jeho nárok, který se k okolnostem případu jeví jako nespravedlivý. Takový postup však nesmí být projevem svévole, nýbrž musí být adekvátně odůvodněn.

29. K ostatním námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že jsou jen víceméně polemikou s aplikací podústavního práva a nedosahují ústavněprávní roviny, a proto se jimi Ústavní soud podrobněji nezabýval.

V.

30. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ústavní stížnosti dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, proto vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

VI.

31. Ústavní soud se rovněž zabýval návrhem stěžovatelky, jímž se domáhala náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v odůvodněných případech podle výsledků řízení Ústavní soud usnesením některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi uloží, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení. Náhradu nákladů řízení tedy lze uložit pouze v odůvodněných případech. Pro kvalifikované rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je rovněž zapotřebí, aby účastník řízení předložil Ústavnímu soudu takové podklady, které by svědčily ve prospěch odůvodněnosti uložení povinnosti náhrady nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že takové podklady nebyly Ústavnímu soudu předloženy, resp. že Ústavní soud v souzené věci neshledal splnění předpokladů pro přiznání náhrady nákladů řízení, nebylo návrhu stěžovatelky vyhověno.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů