// Profipravo.cz / Poučovací povinnost soudu 27.03.2013

K potřebě poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř.

Smyslem ustanovení § 118a o. s. ř. je, aby účastníku nebyla žaloba zamítnuta proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen, že břemeno tvrzení má a o čem, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno má a o čem. Samotný fakt, že otázka aktivní věcné legitimace byla předmětem obrany žalovaných, nezbavuje soud povinnosti poučit žalobkyni podle § 118a o. s. ř. ohledně povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy k prokázání své aktivní legitimace, pokud soud dospěl na základě tvrzení a dosud provedených důkazů v této otázce k jinému právnímu závěru než žalobkyně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, ze dne 24. 1. 2013

vytisknout článek


(kategorie: poučovací povinnost soudu; zdroj: www.nsoud.cz)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně UNEX a. s., se sídlem Brníčko 1032, 783 93 Uničov, IČ 45192049, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem Hlinky 505/118, 603 00 Brno, proti žalované 1) NOEN, a. s., se sídlem Václavské náměstí 802/56, 110 00 Praha 1, IČ 25601598, žalovanému 2) Ing. P. Š., a žalovanému 3) P. S., všichni zastoupeni Mgr. Josefem Březinou, advokátem, se sídlem Americká 177/35, 120 00 Praha 2, o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 64/2004, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. září 2010, č. j. 7 Cmo 114/2009-406, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. října 2008, č. j. 7 Cm 64/2004-270, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. září 2010, č. j. 7 Cmo 114/2009-406, se ve vztahu k žalovanému 1) zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku se dovolání ve vztahu k žalovaným 2) a 3) odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. října 2008, č. j. 7 Cm 64/2004-270, zamítl žalobu,
- aby žalovaným č. 1, 2 a 3 byla uložena povinnost zdržet se užívání výkresové a technické dokumentace žalobkyně, týkající se kolesových rýpadel typu KU 300, KU 800 a K 2000 výrobce UNEX a. s. – specifikované v příloze rozsudku, kterou soud prohlašuje za jeho nedílnou součást – a to zejména v rozsahu užití této dokumentace při uzavírání všech druhů smluv s třetími osobami, jejichž předmětem bude jakákoliv dispozice, výroba, rekonstrukce či oprava kolesových rýpadel typu KU 300, KU 800 a K 2000 výrobce UNEX a. s. na základě této dokumentace,
- aby žalovaným č. 1, 2 a 3 byla uložena povinnost zdržet se rozesílání jakékoliv elektronické pošty, dopisů, reklam, oznámení, vyjádření, nabídek, jakož i reklam ve znění emailu „Inženýrink bývalých pracovníků UNEX“ ze dne 19. 9. 2003 či v obdobném znění, s uváděním jakékoliv návaznosti na žalobkyni,
- a dále, aby žalované č. 1 byla uložena povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 100.000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne 16. 10. 2003 do zaplacení,
- a aby žalobkyni bylo přiznáno právo na náklady žalované č. 1 zaslat svým odběratelům výrok tohoto pravomocného rozsudku v jeho plném znění, a to včetně odůvodnění (výrok pod bodem I),

a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ke dni 31. 12. 1980 byly zrušeny bez likvidace státní hospodářské organizace, mezi nimi i Uničovské strojírny, národní podnik, Uničov. Dne 6. 5. 1992 byla zapsána do obchodního rejstříku společnost UNEX a. s. (žalobkyně), která byla založena podle § 172 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) a jejímž jediným zakladatelem byl Fond národního majetku ČR (dále jen FNM). Soudu je z úřední činnosti známo, že FNM, jako jediný zakladatel žalobkyně, vložil 100% základního jmění společnosti, které je představováno cenou vkládaného hmotného a dalšího majetku uvedeného v zakládací listině. Ocenění tohoto majetku bylo obsaženo ve schváleném privatizačním projektu státního podniku Uničovské strojírny. Ministr průmyslu ČR převedl část majetku státního podniku Uničovské strojírny na FNM a tento vložil převedenou část majetku státního podniku do akciové společnosti a provedl privatizaci akcií v souladu se schváleným privatizačním projektem.

Žalobkyně tvrdila, že se zabývá činností svých právních předchůdců, tj. výrobou, rekonstrukcí, montáží, opravami a projektováním, týkající se kolesových rýpadel typu KU 300, KU 800 a K 2000. V řízení bylo prokázáno, že uvedenou činností se skutečně právní předchůdci žalobkyně zabývali od 60. let minulého století (n. p. Uničovské strojírny, posléze v rámci koncernu k. p. Uničovské strojírny a následně od 1. 7. 1989 státní podnik Uničovské strojírny). Poslední stroj příslušné řady (K 2000) byl vyroben a dodán v roce 1987, je proto nepochybné, že i příslušná technická dokumentace ke strojům typu KU 300, KU 800 a K 2000 byla rovněž vyvinuta v období předcházejícím vzniku žalobkyně, tj. před 6. 5. 1992.

Dále bylo v řízení prokázáno, že podle § 6 odst. 1, § 11 a § 16 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění změn provedených zákony č. 92/1992 Sb., č. 544/1992 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 541/1992 Sb., mezi privatizovaným státním podnikem Uničovské strojírny a společností žalobkyně byla dne 7. 5. 1992 uzavřena Smlouva o převodu práv průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví (dále též „Smlouva“). V článku I bod 5 Smlouvy bylo ujednáno, že „předmětem převodu jsou dále technická a technologická dokumentace a normy, které jsou evidovány a uloženy na příslušných technických, technologických a normalizačních pracovištích“ (ze Smlouvy nevyplývala bližší specifikace této dokumentace). Žalobkyně dovozuje svá práva ke sporné technické dokumentaci týkající se strojů KU 300, KU 800 a K 2000 ze Smlouvy (článek I bod 5). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována vzhledem k tomu, že ujednání v článku I bodu 5 Smlouvy je neurčité, neboť zde není vymezeno, která konkrétní technická a technologická dokumentace a normy byly předmětem převodu. V řízení bylo prokázáno, že vlastníkem dokumentace ke stroji KU 300 je již od roku 1985 subjekt odlišný od žalobkyně (nyní Krušnohorské strojírny Komořany a. s.). Z toho je zřejmé, že žalobkyně jako nabyvatel ani nebyla seznámena s rozsahem a obsahem převáděné dokumentace. I kdyby s rozsahem a obsahem převáděného majetku žalobkyně byla seznámena, musí být tento vymezen jako předmět Smlouvy dostatečně určitým způsobem. Určitost právního úkonu musí vyplývat z písemného projevu stran. Z uvedeného plyne, že nebyl-li předmět Smlouvy (článek I bod 5) dostatečně určitě vymezen, je Smlouva ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) pro svou neurčitost absolutně neplatná. Z toho důvodu soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nesvědčí práva k technické dokumentaci ke strojům typu KU 300, KU 800 a K 2000, jejichž ochrany se žalobkyně v tomto sporu domáhá.

Soud prvního stupně dále shledal důvodnou námitku žalovaných č. 2 a 3 ohledně nedostatku jejich pasivní věcné legitimace, neboť nebyly naplněny předpoklady jednání v nekalé soutěži podle § 44 odst. 1 obch. zák. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní č. 2 a 3 „vynesli“ technickou dokumentaci ze společnosti žalobkyně, nebylo ani prokázáno, že by tito dva žalovaní případně „lanařili“ další pracovníky žalobkyně s cílem získat je pro žalovanou společnost č. 1, případně, že by tito žalovaní iniciovali rozesílání emailu z 19. 9. 2003. Žalovaným č. 2 a 3 nelze dávat k tíži ani to, že poté, co byli z organizačních důvodů ze společnosti žalobkyně propuštěni, nastoupili do pracovního poměru k žalované č. 1, která je konkurenční společností žalobkyně (s ohledem na prolínající se projekční činnost) a tudíž žalovaní č. 2 a 3 jednají z titulu svých funkcí s obdobnými subjekty (uzavírají smlouvy), s kterými jednali (uzavírali smlouvy) i dříve jako pracovníci žalobkyně. Žalobkyně zájem žalovaných č. 2 a 3 na výsledku konkurenčního boje mezi žalobkyní a žalovanou č. 1 neprokázala. Z pohledu uplatněných nároků žalobkyně je žaloba vůči žalovaným č. 2 a 3 nedůvodná tedy i z důvodu nedostatku jejich pasivní věcné legitimace.

Pokud jde o žalovanou č. 1, uvedl soud prvního stupně, že kromě nedostatku věcné aktivní legitimace žalobkyně, shledal i další věcné důvody pro zamítnutí žaloby vůči žalované č. 1. Z pohledu uplatněného nároku žalobkyně soud neshledal ke dni rozhodnutí žalobu důvodnou, jelikož se neprokázalo, že by se žalovaná č. 1 po odeslání emailu v říjnu 2003 obdobným způsobem u zákazníků prezentovala, tj. že by se jakkoliv spojovala s žalobkyní, případně, že je reálné nebezpečí, že tak žalovaná č. 1 bude činit v budoucnu.

Soud prvního stupně dále dovodil, že žalobkyni není možné přiznat ochranu práv ke sporné technické dokumentaci, a to ani jako ochranu obchodního tajemství, ani jako ochranu know-how proti parazitnímu využití dle § 44 odst. 1 obch. zák. Pokud jde o technickou dokumentaci ke stroji KU 300, žalobkyni taková ochrana nenáleží, neboť jí nesvědčí vlastnické či jiné právo k této dokumentaci. Ve vztahu k dokumentaci týkající se strojů KU 800 a K 2000 (ale potažmo i KU 300) soud prvního stupně uvedl, že v období tzv. plánovaného hospodářství před rokem 1989 v rámci konkrétního resortu (zde paliv a energetiky) byla specifická ochrana této dokumentace (průmyslově jinak nechráněné) problematická, neboť se k ní mohl dostat kterýkoliv subjekt mající co do činění s příslušným resortem, zejména v oblasti severočeských povrchových dolů. (Pro tento závěr soudu svědčí nepřímo i Dodatek k dohodě o dílčím převodu hospodářské činnosti „Generální opravy kolesových rýpadel typu KU 300“.) Soud uzavřel, že s ohledem na uvedené a z pohledu nároků uplatněných v žalobě (výrok rozsudku pod bodem I v 1. a 3. odst.) by musela být žaloba zamítnuta i z důvodu, že v řízení nebylo hodnověrným způsobem prokázáno, že žalovaná č. 1 tuto dokumentaci, resp. její část měla k dispozici a že se k ní dostala nekalými praktikami. Soud prvního stupně pro úplnost uvedl, že ze smluv ohledně dokumentace ke stroji K 2000, které uzavřela žalobkyně s dvěma akciovými společnostmi v roce 2003, pro tento spor vyplývá spíše závěr, že žalobkyně si začala zajišťovat jakousi ochranu konkrétní technické dokumentace až ke konci roku 2003.

S ohledem na výše uvedené byla žaloba v celém rozsahu soudem prvního stupně jako nedůvodná zamítnuta.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. září 2010, č. j. 7 Cmo 114/2009-406, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud se zabýval nejprve otázkou legitimace účastníků řízení, a to jak na straně žalobkyně, tak na straně žalovaných č. 2 a 3. V posuzované věci měla být aktivní legitimace žalobkyně (tj. fakt, že žalobkyně je vlastníkem výkresové a technické dokumentace ke strojům typu KU 300, KU 800 a K 2000) založena Smlouvou o převodu práv průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví (Smlouvou) uzavřenou dne 7. 5. 1992 mezi žalobkyní jako nabyvatelem a státním podnikem Uničovské strojírny jako poskytovatelem. Odvolací soud dospěl k závěru, že z vágní a neurčité formulace čl. I bodu 5 Smlouvy nelze dovodit vůli poskytovatele převést na nabyvatele technickou dokumentaci vztahující se právě ke kolesovým rýpadlům typu KU 300, KU 800 a K 2000, a to ani za pomoci výkladu gramatickými, logickými či systematickými prostředky. Odvolací soud uzavřel, že článek I bod 5 Smlouvy je naprosto neurčitý, důsledkem čehož dle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. je Smlouva absolutně neplatná. Za tohoto stavu věci, jak již správně uzavřel soud prvního stupně, žalobkyni vlastnická práva k technické dokumentaci ke strojům KU 300, KU 800 a K 2000, jejichž ochrany se v tomto řízení domáhá, v žádném případě nesvědčí.

K námitce žalobkyně, že pokud měl soud prvního stupně pochybnosti o její aktivní legitimaci, bylo jeho povinností poučit ji podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností, odvolací soud uvedl, že otázka jak aktivní věcné legitimace žalobkyně, tak i pasivní věcné legitimace žalovaných č. 2 a 3 byla předmětem obrany žalovaných proti žalobě, rovněž byla zmiňována v průběhu řízení, což je zřejmé z protokolu o jednání před soudem prvního stupně. Lze tedy uzavřít, že závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována, předcházel předvídatelný postup při jednání a dokazování, proto jeho rozhodnutí v tomto směru nelze kvalifikovat jako nepředvídatelné. Žalobkyně se žalobou sice domáhala ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání žalovaných č. 1, 2 a 3, nicméně jí v žádném případě nebyla soudem upřena možnost tvrdit právně významné skutečnosti týkající se její aktivní věcné legitimace a nabízet k nim důkazy. Jestliže skutková verze nabídnutá žalobkyní ohledně její legitimace nebyla dostatečná, postupoval soud prvního stupně správně, když žalobu zamítl z titulu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně.

Odvolací soud dále dospěl k závěru, že pokud v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně (nebyl soudu k tomu nabídnut žádný důkaz), že žalovaní č. 2 a 3 „vynesli“ ze společnosti žalobkyně předmětnou projektovou dokumentaci, čímž do hospodářské soutěže nekale zasáhli, pak žalovaní č. 2 a 3 nejsou ve sporu věcně pasivně legitimováni (nebyl prokázán opak).

Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný v plném rozsahu potvrdil a pro stručnost současně odkázal na správné a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka odůvodňuje své dovolání odkazem na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jelikož napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále na § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., protože řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání je podle dovolatelky přípustné, jelikož odvolací soud při posuzování otázky určitosti předmětného smluvního ujednání (postup interpretace vůle smluvních stran) postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Soudy v řízení nerespektovaly výkladová pravidla daná ustanovením § 266 obch. zák. ani judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2892/2008, nálezy Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 571/06 a sp. zn. I ÚS 557/05). Dovolatelka považuje za otázky zásadního právního významu tyto otázky:
- Zda je možno posuzovat vlastnické právo žalobkyně (potažmo jakékoliv jiné osoby) vzniklé na základě Smlouvy dle § 16 zákona o převodu majetku v rámci privatizace, s ohledem na § 15 zákona o převodu majetku, pouze na základě této Smlouvy, odděleně od celé privatizace a privatizačního projektu.
- Zda se poučovací povinnost soudu dle § 118a odst. 2 o. s. ř. uplatní i v případech rozhodování o aktivní legitimaci v řízení, tedy nikoliv v případě samotného meritorního projednávání věci, a zda poučovací povinnost soudu může být suplována procesní obranou žalované strany.

Dovolatelka předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že Smlouva je podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost neplatná. Žalobkyně tvrdí, že nabyla předmětná práva k duševnímu vlastnictví v rámci privatizace státního projektu Uničovské strojírny, neboť mimo jiné Smlouva o převodu byla v úplném znění součástí privatizačního projektu, přičemž její znění bylo schváleno nejen samostatně Federálním úřadem pro vynálezy (dle tehdejší právní úpravy dané zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby), ale i vládou v rámci schvalování celého privatizačního projektu, jehož součástí je i uvedená Smlouva o převodu. Privatizační projekt státního podniku Uničovské strojírny (dále jen Privatizační projekt) byl schválen usnesením vlády České republiky č. 199 ze dne 18. 3. 1992. Tento Privatizační projekt určil, že na nově založenou akciovou společnost, společnost UNEX a. s. (zde žalobkyni), bude převeden veškerý majetek státního podniku Uničovské strojírny, Uničov, s výjimkou zemědělské půdy oceněné znaleckým posudkem na hodnotu 8.917.000,- Kčs, která byla převedena na Pozemkový fond ČR (pozemky, na něž byly uplatněny restituční nároky), dále s výjimkou skladů mobilizačních rezerv a budovy civilní obrany (s nulovou hodnotou podle účetnictví) a s výjimkou majetku nepoužitelného pro podnikatelské účely, který byl ohodnocen na výši 17,8 mil. Kčs, tj. robotizovaného pracoviště slévárny (4,6 mil. Kčs) a nepotřebných zásob (ve výši 13,2 mil. Kčs), představujících jednoúčelový materiál a polotovary ze zastavených výrob stornovaných zakázek. Dovolatelka uvedla, že cílem a účelem a záměrem privatizace byl převod veškerého majetku Uničovských strojíren s. p., kromě výše negativně a taxativně vymezeného majetku, který měl prakticky nulovou hodnotu, s výjimkou pozemků, na které byly uplatněny restituční nároky. Lze tedy jednoznačně hovořit o univerzální sukcesi Uničovských strojíren s. p. na společnost UNEX a. s. (žalobkyni). Součástí Privatizačního projektu bylo i znění Smlouvy o převodu – příloha č. 2, která měla být v tomto znění uzavřena poté, co Privatizační projekt schválí federální vláda. Vláda Privatizační projekt schválila, čímž bylo schváleno i znění Smlouvy o převodu.

Podle dovolatelky při výkladu smluvního ujednání v článku I bod 5 Smlouvy nevzal odvolací soud v potaz obsah ani podstatu Privatizačního projektu, tj. že Smlouva byla uzavřena v rámci privatizace, nezohlednil ani příslušná ustanovení zákona o převodu majetku. Nesprávně tak odvolací soud interpretoval právní úkon (předmětné smluvní ujednání) podle § 266 obch. zák. Žalobkyně v řízení tvrdila a předložila dokumenty ke svým tvrzením, že nabyla duševní vlastnictví plynoucí z Dokumentace privatizací a podle Privatizačního projektu byla Smlouva o převodu uzavřena. Smlouvu nelze posuzovat odděleně od celého procesu privatizace, zejména Privatizačního projektu. V kontextu s předmětnou privatizací je Smlouva včetně jejího článku I bodu 5 naprosto určitá a srozumitelná. Současně je nutné přihlédnout k § 15 odst. 1 zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, podle něhož s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Toto ustanovení rozvádí dále také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Rc 44 Ca 160/96, které je konformní se závěrem žalobkyně ohledně univerzální sukcese Uničovských strojíren.

Dovolatelka namítá, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá právo duševního vlastnictví k předmětné dokumentaci, a to z důvodu neplatnosti Smlouvy, měl se soud zabývat vydržením vlastnického práva (námitka vydržení po rozhodnutí soudu prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace byla žalobkyní v odvolacím řízení vznesena). Odvolací soud k této skutečnosti vůbec nepřihlížel (ač by ex officio přihlížet měl), ani tuto námitku v odůvodnění svého rozsudku nijak nezohlednil. Dle názoru dovolatelky byly v dané věci splněny veškeré podmínky pro vydržení vlastnického práva k předmětné technické a výkresové dokumentaci podle § 134 obč. zák., a tudíž lze dovodit, že žalobkyně nabyla tuto dokumentaci do svého vlastnictví.

K interpretaci vůle stran dovolatelka tvrdí, že odvolací soud se vůbec nezabýval projevem vůle jednajících osob (smluvních stran Smlouvy), a to ani podle § 266 odst. 1 obch. zák. (tj. podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen znám nebo jí musel být znám), vůbec nezkoumal ani nezjišťoval úmysl smluvních stran co tyto strany sledovaly. Odvolací soud tak ve svém rozhodnutí nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. sp. zn. 32 Cdo 2892/2008), který srozumitelně stanovil pro rozhodovací praxi soudů, jak postupovat při výkladu projevu vůle.

Podle dovolatelky odvolací soud dále nesprávně interpretoval a aplikoval § 118a odst. 2 o. s. ř., čímž odejmul žalobkyni příležitost úmysl jednajících osob vůbec prokazovat, neboť nebyla soudem poučena o tom, že dle názoru soudu neunáší důkazní břemeno v otázce aktivní legitimace. Úmysl stran mohl být přitom zjišťován svědeckými výpověďmi osob účastnících se kontraktačního procesu. Dovolatelka je však přesvědčena, že úmysl smluvních stran Smlouvy je jednoznačně dán samotnou privatizací, vydanými usneseními vlády, rozhodnutím ministerstev, obsahem Privatizačního projektu a dalšími dokumenty, a sice že formulace čl. I bodu 5 Smlouvy v sobě zahrnuje technickou a výkresovou dokumentaci ke kolesovým rýpadlům KU 300, KU 800 a K 2000.

Dovolatelka dále namítá, že rozhodnutí bylo nepředvídatelné, jelikož od počátku řízení před soudem prvního stupně měla žalobkyně otázku své aktivní legitimace postavenu na jisto. Soud však zůstával ve věci řešení této otázky netečný a zabýval se dokazováním a hodnocením samotného merita věci – nekalosoutěžním jednáním žalovaných. Soud má povinnost zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 749/2005, sp. zn. 28 Cdo 5232/2009). Dovolatelka namítá, že samotná argumentace žalovaných o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně nemohla založit vědomost žalobkyně, že soud zastává jiný právní názor ohledně její aktivní legitimace.

Závěrem dovolatelka upozorňuje na procesní pochybení odvolacího soudu. Dovolatelka doručila soudu vyjádření ze dne 28. července 2010, v němž uplatnila četné důkazní návrhy (více než deset) týkající se prokázání aktivní legitimace žalobkyně. Odvolací soud na jednání dne 31. srpna 2010 se však ani jedním z těchto důkazních návrhů nezabýval, ani nerozhodl o tom, zda tyto důkazy budou prováděny či nikoliv. Odvolací soud tak dle dovolatelky zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud nebo dovolací soud) jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V dané věci není dovolání žalobkyně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť nejsou podle obsahu spisu důvody pro jeho použití. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu v žalobkyní napadeném rozsahu má ve věci samé v této části po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí ve věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam z důvodu nesprávného výkladu právního úkonu podle § 266 obch. zák.

Dovolací soud zjistil, že odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, neboť dospěl k shodnému závěru jako soud prvního stupně, že Smlouva o převodu práv průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví (Smlouva), uzavřená dne 7. 5. 1992 mezi žalobkyní jako nabyvatelem a státním podnikem Uničovské strojírny jako poskytovatelem, je pro neurčitost absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. V článku I bodu 5 Smlouvy bylo uvedeno: „Předmětem převodu jsou dále technická a technologická dokumentace a normy. Ty jsou evidovány a uloženy na příslušných technických, technologických a normalizačních pracovištích.“ Odvolací soud z toho dovodil, že obsah tohoto ujednání, tj. vůli poskytovatele převést na nabyvatele technickou dokumentaci vztahující se k předmětným strojům typu KU 300, KU 800 a K 2000, nelze určit ani za pomoci výkladu prostředky gramatickými, logickými či systematickými.

V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 32 Odo 346/2002, soud vyložil, že právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani s použitím interpretačních pravidel stanovených v § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. (shodně srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. prosince 1998, sp. zn. 30 Ca 21/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 4, ročník 99, strana 121). Závěru soudu o neurčitosti právního úkonu proto musí předcházet aplikace těchto interpretačních pravidel zavazujících k výkladu právního úkonu nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle a úmyslu jednajících osob, zjišťovaných též jejich výslechem (shodně srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. června 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98).

Dovolací soud dovodil, že soud prvního stupně ani soud odvolací v dané věci nepostupovaly při výkladu předmětného smluvního ujednání ve Smlouvě podle § 266 obch. zák. Podle ustanovení § 266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).

Nejvyšší soud ČR vyložil ve svém rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386), že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby vůle nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 1164/2009).

V daném případě dovolací soud dovodil, že úmysl stran podle § 266 obch. zák. je třeba zjišťovat v širším kontextu smluvního vztahu než jen gramatickým, logickým a systematickým výkladem podle smlouvy. Kontext uzavřené Smlouvy o převodu je zřejmý – smlouva byla uzavírána podle § 16 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, pro potřeby privatizace státního podniku. Podle § 16 citovaného zákona práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví se převádějí na základě smlouvy uzavřené mezi nabyvatelem a podnikem. Odvolací soud proto pochybil, pokud neprovedl výklad sporného smluvního ujednání podle § 266 obch. zák. a neprovedl žalobkyní navržené dokazování, které by směřovalo ke zjištění úmyslu jednajících stran.

Dovolací soud v této souvislosti připomíná větu z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz str. 14 rozsudku soudu prvního stupně): „V řízení bylo prokázáno, že uvedenou činností se skutečně právní předchůdci žalobkyně zabývali od 60. let minulého století (n. p. Uničovské strojírny, posléze v rámci koncernu k. p. Uničovské strojírny a následně od 1. 7. 1989 státní podnik Uničovské strojírny)“, z níž vyplývá, že soud prvního stupně zde považuje státní podnik Uničovské strojírny za právního předchůdce žalobkyně a nijak tuto skutečnost nezpochybňuje.

Dovolatelka dále namítala, že ji soud nepoučil podle § 118a o. s. ř. ohledně právního názoru soudu na nedostatek aktivní legitimace žalobkyně a že proto nemohla navrhovat důkazy k prokázání úmyslu stran při sjednávání Smlouvy. Občanský soudní řád stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, kterému předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Zákon jasně sděluje, že účastníci nesmí být zaskočeni možným jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Smyslem ustanovení § 118a o. s. ř. je, aby účastníku nebyla žaloba zamítnuta proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen, že břemeno tvrzení má a o čem, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno má a o čem. Samotný fakt, že otázka aktivní věcné legitimace byla předmětem obrany žalovaných, nezbavuje soud povinnosti poučit žalobkyni podle § 118a o. s. ř. ohledně povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy k prokázání své aktivní legitimace, pokud soud dospěl na základě tvrzení a dosud provedených důkazů v této otázce k jinému právnímu závěru než žalobkyně. To platí zvlášť v případě, pokud v průběhu řízení, v němž probíhalo rozsáhlé dokazování ohledně nekaloutěžního jednání žalovaných, nic nenasvědčovalo tomu, že soud prvního stupně hodlá žalobu zamítnout z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně v řízení.

Ve vztahu k žalovaným 2) a 3) byla žaloba zamítnuta rovněž z důvodu, že žalobkyně neprokázala nekalosoutěžní jednání těchto osob, tj. jejich věcnou pasivní legitimaci. Tento právní závěr dovolatelka v dovolání nezpochybnila, tudíž dovolání vůči žalovaným 2) a 3) není přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu může na základě tohoto nenapadeného právního posouzení obstát. Dovolání vůči žalovaným 2) a 3) proto dovolací soud odmítl.

Z výše uvedeného je zřejmé, že uplatněné dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. byly v podaném dovolání žalobkyně vůči žalovanému 1) naplněny. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil [srov. § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. Protože důvody, pro které byl zrušen potvrzující rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení vůči žalovanému 1) soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení by žalovaní 2) a 3) měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení; náklady řízení jim však nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů