// Profipravo.cz / Poučovací povinnost soudu 26.08.2011
K poučovací povinnosti odvolacího soudu („transformace družstev“)
I odvolací soud je povinen postupovat podle § 118a o. s. ř.; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo § 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního posouzení odvolacího soudu (§ 213b odst. 1 a 2 o. s. ř).
Dospěl-li odvolací soud k názoru, že žalobkyním, které tvrdily a prokazovaly existenci nároku na majetkový podíl z transformace družstva, mohl vzniknout nárok jedině na vypořádací podíl v družstvu (k rozdílu mezi těmito nároky srov. NS ČR sp. zn. 29 Odo 518/2004), byl povinen postupovat podle § 118a odst. 2 o. s. ř., tj. sdělit žalobkyním, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle jejich právního názoru, vyzvat je k doplnění vylíčení rozhodných skutečností a poučit je o následcích nesplnění této výzvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1199/2011, ze dne 22. 6. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře ve věci žalobkyň a) A. Č., b) M. D. a c) A. Č., všech zastoupených JUDr. Josefem Šlerkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 32/37, PSČ 500 02, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Nový Bydžov „v likvidaci“, se sídlem v Novém Bydžově – Zábědově, PSČ 504 01, identifikační číslo osoby 00124117, zastoupenému Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 19, PSČ 602 00, o zaplacení částky 159.387,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 80/2004, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 2006, č. j. 20 Co 463/2006-135, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 2006, č. j. 20 Co 463/2006-135, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. června 2006, č. j. 20 C 80/2004-100, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí změnil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. června 2006, č. j. 20 C 80/2004-100, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně proti žalovanému družstvu společně domáhaly zaplacení částky 159.387,- Kč s příslušenstvím (s tím, že každé ze žalobkyň náleží podíl ve výši 53.129,- Kč) z titulu nároku na výplatu majetkového podílu z transformace družstva.
Odvolací soud – konstatuje, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že právní předchůdkyně žalobkyň M. Č. byla členkou žalovaného před jeho transformací i po ní (a jako členka družstva zemřela) – dovodil, že jmenovaná „musela vyhovovat podmínkám stanoveným pro trvání členství v čl. VII bod 1. a bod 5. stanov žalovaného“ a jako vstupní vklad do transformovaného družstva vložila celý majetkový podíl, stanovený jí podle zák. č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“).
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že M. Č. nikdy nevznikl nárok na výplatu majetkového podílu z transformace, neboť „ten se stal součástí obchodního majetku žalovaného“ jako její členský vklad. V souvislosti se zánikem členství jmenované v žalovaném v důsledku její smrti pak jejím dědicům vznikl nárok na výplatu vypořádacího podílu (§ 232 odst. 3, § 233 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; dále jen „obch. zák.“).
Žalobkyně jako dědičky M. Č. proto mohly zdědit toliko nárok na výplatu vypořádacího podílu. Jelikož žalobkyně se (i podle vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě) domáhají na žalovaném výplaty majetkového podílu z transformace, domáhají se něčeho, co jim hmotné právo nepřiznává a co ani nezdědily, neboť takový majetkový nárok jejich právní předchůdkyni – zůstavitelce – nepříslušel. Na tom nemůže nic změnit ani obsah rozhodnutí o dědictví, které má pouze deklaratorní charakter.
Žalobkyně napadly rozsudek odvolacího soudu dovoláním, opírajíce jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašujíce přitom uplatnění dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelky namítají, že „nevěděly ke dni smrti matky, že byla členskou transformovaného družstva a patrně to nevědělo ani toto družstvo samé“, neboť „poskytlo do dědického řízení informaci, že předmětem dědictví je majetkový podíl“. V tomto smyslu byla i soudem schválena dohoda o vypořádání dědictví.
Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. března 1996, č. j. D 506/95-52, které nabylo právní moci dne 16. dubna 1996, byla určena čistá hodnota dědictví po M. Č. částkou 474.751,- Kč, z čehož pohledávka za žalovaným představovala 159.387,- Kč. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že „není možné dodatečnou změnou majetkového titulu provedenou dlužníkem docílit nežalovatelnost pravomocného soudního rozhodnutí“. Zdůrazňují, že žalobou v projednávané věci je uplatněn nárok na výplatu majetkového podílu tak, jak vyplývá z usnesení Okresního soudu v Nymburce.
„Nesoulad právních názorů obou soudů“ spočívá podle dovolatelek v nepřesném označení nároků provedeném samotným žalovaným, který „svévolně zaměňuje pojmy majetkový a vypořádací podíl“, neboť „uznal nárok žalobkyň jako majetkový podíl, ne jako podíl vypořádací“. Podle dovolatelek žalovaný nedoložil své tvrzení o členství M. Č. v družstvu. V situaci, kdy „existoval nárok“, neměl odvolací soud žalobu zamítnout, ale měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, v jehož rámci „by bylo možné uvažovat o správnosti titulu pro nárok, eventuálně o dalších opatřeních“.
Dovolatelky proto navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Již v rozsudku ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 58, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož jestliže člen družstva, který je oprávněnou osobou ve smyslu § 13 transformačního zákona, zůstane členem transformovaného družstva, řídí se nadále jeho vztah k družstvu obchodním zákoníkem, a skončí-li jeho členství, řídí se jeho vypořádání § 233 a § 234 obch. zák. Osoba, která byla členem družstva před transformací a zůstala jím i po transformaci, nevkládá do družstva členský vklad jako při založení družstva a nemusí činit právní úkon k tomu směřující, ani právní úkon směřující ke splacení vkladu. Majetkový podíl takového člena z transformace se stává součástí obchodního majetku družstva.
V rozsudku ze dne 1. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2005, pod číslem 22, pak Nejvyšší soud uzavřel, že došlo-li k transformaci družstva, stanovy družstva určily, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl člena družstva základním nebo dalším členským vkladem anebo další majetkovou účastí; k tomuto závěru se pak přihlásil např. i v rozsudku ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1349/2006, který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu.
A konečně v usnesení ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 5295/2008, rovněž dostupném na jeho webových stránkách, Nejvyšší soud dovodil, že jestliže člen družstva, který je oprávněnou osobou ve smyslu § 13 transformačního zákona, zůstane členem transformovaného družstva, řídí se nadále jeho vztah k družstvu obchodním zákoníkem, a skončí-li jeho členství, řídí se jeho vypořádání § 233 a § 234 obch. zák. V témže rozhodnutí pak Nejvyšší soud za jednoznačný označil i závěr, podle něhož zařazení pohledávky mezi aktiva dědictví bez dalšího neimplikuje její existenci, od něhož se nemá důvod odchýlit ani v projednávané věci.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že zůstala-li M. Č. členkou žalovaného i po jeho transformaci (její projev vůle v tomto smyslu se jednoznačně podává z dopisu ze dne 19. ledna 1993, založeného na č. l. 64 spisu, jímž soud prvního stupně provedl důkaz na jednání dne 13. prosince 2005, srov. č. l. 66 spisu; dovolací námitka založená na opačném předpokladu tedy důvodná není), vložila v souladu se stanovami žalovaného svůj majetkový podíl z transformace do základního kapitálu družstva (§ 223 odst. 1 obch. zák.) a při zániku jejího členství v družstvu jí vznikl nárok na vypořádání podle § 233 a § 234 obch. zák., resp. článku XII stanov žalovaného.
V tomto směru jsou tedy závěry odvolacího soudu správné. Dovolání je přesto důvodné.
Je tomu tak proto, že i odvolací soud je povinen postupovat podle § 118a o. s. ř.; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo § 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního posouzení odvolacího soudu (§ 213b odst. 1 a 2 o. s. ř).
Dospěl-li odvolací soud k názoru, že žalobkyním, které – opírajíce se (mylně) o nesprávnou identifikaci nároku v rozhodnutí soudu o dědictví – tvrdily a prokazovaly existenci nároku na majetkový podíl z transformace, mohl vzniknout nárok jedině na vypořádací podíl v družstvu (k rozdílu mezi těmito nároky srov. důvody rozsudku ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 518/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2005, pod číslem 104), byl povinen postupovat podle § 118a odst. 2 o. s. ř., tj. sdělit žalobkyním, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle jejich právního názoru, vyzvat je k doplnění vylíčení rozhodných skutečností a poučit je o následcích nesplnění této výzvy.
Neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 o. s. ř.; srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní Judikatura číslo 3, ročník 2004, pod číslem 49).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně poučí žalobkyně podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Doplní-li žalobkyně vylíčení rozhodujících skutečností, soud posoudí povahu jimi uplatněného nároku v intencích tohoto doplnění.
Přitom nepřehlédne, že spor o zaplacení vypořádacího podílu je sporem z právního vztahu mezi družstvem a jeho členem, týkajícím se členského vztahu v družstvu (§ 9 odst. 3 písm. g/ o. s. ř.), který se projednává v režimu § 200e o. s. ř. Na tom nic nemění ani to, že v projednávané věci byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2005, č. j. Ncp 781/2005-40, založena v prvním stupni věcná příslušnost okresních soudů (k otázce rozdílné věcné příslušnosti soudů k projednání téže věci viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posouzení důvodnosti žaloby soud rovněž neopomene přihlédnout k rozsahu, v němž byl nárok žalobkyň uspokojen při rozvrhu konkursní podstaty žalovaného provedeném usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna 2009, č. j. 40 K 22/2007-246 (k tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2008, sp. zn. 26 Cdo 3366/2007, jež je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách).
V této souvislosti bude žádoucí z konkursního spisu žalovaného zjistit, zda v rozsahu zbytku neuhrazené pohledávky již nemají žalobkyně zajištěn exekuční titul způsobem předvídaným v § 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Další vedení sporu by pro účastníky za této situace nemuselo být potřebné (byť takový titul nevytváří překážku věci rozsouzené).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-