// Profipravo.cz / Poučovací povinnost soudu 19.05.2011

ÚS: K poučovací povinnosti soudů dle § 118a OSŘ

Ustanovení § 118a OSŘ slouží k tomu, aby soud mohl získat dostačující podklad pro vydání rozhodnutí ve věci (úplná skutková tvrzení), pokud dospěje k závěru, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je vylíčil neúplně. V ustanovení § 118a odst. 1 OSŘ se uvádí, že pokud se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. V odst. 3 téhož ustanovení se dále uvádí, že pokud předseda senátu zjistí, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že soud je povinen dbát na to, aby důkaznímu řízení předcházelo úplné vylíčení právně významných skutečností. Vzhledem k břemenu tvrzení je proto důležité, aby soud účastníku sdělil svůj závěr o neúplnosti skutkových tvrzení, vyložil mu, v čem tato neúplnost spočívá a umožnil mu jeho tvrzení doplnit. Nelze připustit, aby soud nedal účastníkovi možnost chybějící skutečnosti vysvětlit nebo doplnit. Pouze v případě, že účastník i přes poučení soudu požadované skutečnosti nedoplnil, může soud prohlásit, že účastník neunesl břemeno tvrzení.

Citovaná ustanovení dále rovněž slouží k zajištění předvídatelnosti rozhodnutí soudu, což je jedna z významných zásad, na nichž stojí soudní proces. Je nepochybné, že předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, kterému předchází předvídatelný postup soudu v řízení. Ze zákona jasně vyplývá, že účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno uvést skutečnosti, které jsou, podle názoru soudu, pro rozhodnutí významné a navrhnout k jejich prokázání důkazy. Vedle výzvy k doplnění dokazování je soud dále povinen poučit účastníka o procesních následcích nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Smyslem tohoto ustanovení je, aby žaloba nebyla zamítnuta proto, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen soudem. Účastníkovi tedy nelze zamítnout žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene, aniž by byl poučen, že takové břemeno má a o čem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2014/10, ze dne 07.04.2011

vytisknout článek


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem Lomnice nad Popelkou, Poděbradova 54, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2008, čj. 33 Cm 174/2006 - 144, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2009, čj. 6 Cmo 415/2008 - 177, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2010, čj. 32 Cdo 2247/2009 - 196, takto:

 I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2008, čj. 33 Cm 174/2006 - 144, v bodech II. a III., rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2009, čj. 6 Cmo 415/2008 - 177, v bodech I. a II. a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2010, čj. 32 Cdo 2247/2009 - 196, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Uvedená rozhodnutí se proto ruší.

 Odůvodnění:


Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení ve výroku uvedených rozhodnutí, z nichž prvým Krajský soud v Hradci Králové uložil žalované Česká osiva, a. s., pod bodem I. povinnost zaplatit stěžovateli (jako žalobci) 205.300,- Kč s úrokem z prodlení, pod bodem II. byla jeho žaloba v části, v níž požadoval zaplatit 422.900,- Kč, zamítnuta a v bodu III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v napadených bodech II. a III. potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

Podle stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Po žalované Česká osiva, a. s. (dále jen "žalovaná"), vymáhal náhradu škody ve výši 628.200,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opřel o skutečnost, že žalovaná mu, jako soukromě hospodařícímu zemědělci, dodala osivo ozimé pšenice odrůdy ALANA kontaminované snětí. V důsledku kontaminace pšenice vypěstované z dodaného osiva stěžovatel část produkce prodal za cenu nižší, než kolik v roce 2004 činila cena potravinářské pšenice a zbývající část, tj. 127 tun, byl nucen zlikvidovat jako neprodejnou.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy nepřihlédly k jeho tvrzení, že zbývajících 127 tun neprodejné kontaminované pšenice byl nucen, ve dnech 1. - 14. 6. 2005, zlikvidovat spálením, ani k důkazům k prokázání tohoto tvrzení. Krajský soud jej vedl k prokázání skutečností ohledně platně uzavřené smlouvy o koupi osiva, ale opomenul jej vyzvat k doplnění chybějících skutkových tvrzení o tom, jak bylo naloženo se zbývajícími 127 tunami kontaminované pšenice. Z postupu soudu pro stěžovatele vyplynulo, že povinnost tvrzení i povinnost důkazní jako žalobce beze zbytku splnil. Z důvodů obstrukčního jednání žalovaného, který stále navrhoval další důkazy, sloužící ke zpochybnění příčinné souvislosti mezi dodávkou sněťového osiva a kontaminací produkce, navrhl stěžovatel, aby bylo rozhodnuto o koncentraci řízení podle § 118c OSŘ. Zamítnutím žaloby v částce 422.900,- Kč byl soudem prvního stupně vydán pro stěžovatele zcela překvapivý a nepředvídatelný rozsudek.

Odvolací soud uvedenou vadu řízení nezhojil. S poukazem na koncentraci řízení ani nepřihlédl k tvrzením a důkazům, jimiž stěžovatel v odvolacím řízení, v souladu s ustanovením § 205a odst. 1 písm. d) OSŘ, hodlal prokázat, že zbývající část pšenice byla spálena. Dovolací soud pak přehlédl, že koncentraci řízení podle § 118c OSŘ nepředcházela konkrétní výzva podle § 118a OSŘ, směřující k doplnění, podle názoru soudu, chybějících tvrzení a označení potřebných důkazů.

Stěžovatel uvedl, že procesní poučení podle § 118a OSŘ je konkrétním poučením soudu o povinnosti účastníka tvrdit a prokazovat ty skutkové okolnosti, které z hlediska hypotézy použité hmotněprávní normy mu mohou přivodit příznivé rozhodnutí ve věci. Obsah poučení by měl být zachycen v protokole o jednání. Z protokolu však vyplývá, že stěžovatel byl na jednání dne 8. 2. 2007, postupem podle § 118a OSŘ, vyzván pouze k doplnění skutečností ohledně uzavření a plnění kupní smlouvy o předmětném osivu, s ohledem na základní zásady uplatňování náhrady škody podle obchodního zákoníku. Soud prvního stupně stěžovatele nikdy nevyzval k vylíčení osudu zbývajících 127 tun pšenice, vypěstované z kontaminovaného osiva. K následné koncentraci řízení a zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene ohledně likvidace 127 tun pšenice tak došlo, aniž byl stěžovatel vyzván postupem podle § 118a OSŘ k doplnění a prokázání sporných skutečností.

Podle názoru stěžovatele tímto nesprávným postupem obecných soudů mu bylo znemožněno prokázat v řízení sporné skutečnosti, které soudy považovaly za právně významné. Jako nelogický a nespravedlivý se stěžovateli jeví i závěr obecných soudů, že stěžovateli náleží náhrada škody za část produkce, kterou se, byť se ztrátou, podařilo zpeněžit, zatímco část produkce, kterou se pro kontaminaci zpeněžit nepodařilo a musela být zlikvidována, mu žádná náhrada nepřísluší. Poukázal na to, že již před soudem prvního stupně uvedl, že výše ušlého zisku v části, týkající se zbývajících 127 tun kontaminované pšenice, kterou se její kontaminaci nepodařilo prodat, odpovídá obvyklé ceně daného produktu na trhu a výše nákladů na likvidaci této produkce činí 16.500,- Kč. Stěžovatel tedy tvrdil jak skutečnosti nasvědčující tomu, že mu byla způsobena škoda v příčinné souvislosti s porušením závazkové povinnosti žalované, tak i skutečnosti odůvodňující výši uplatněného nároku na náhradu škody. Za této situace bylo v zájmu žalované, aby tvrdila a označila důkazy k prokázání skutečnosti, že produkce vzešlá z kontaminovaného osiva měla jistou, nikoliv nulovou hodnotu.

Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel též shledal v rozhodnutí o nákladech řízení. Soudy nevzaly v potaz, že v řízení co do základu uspěl, neúspěšným byl pouze co do prokázání výše způsobené škody. Za této situace mu mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 OSŘ, nebo s k přihlédnutím ke všem okolnostem případu určeno, že právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší žádnému z účastníků podle § 150 OSŘ.

Z obsahu připojeného spisu sp. zn. 33 Cm 174/2006 Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že zmíněný soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2008 uložil žalované Česká osiva, a. s., pod bodem I. povinnost zaplatit stěžovateli 205.300,- Kč s úrokem z prodlení, pod bodem II. byla žaloba v části, v níž stěžovatel požadoval zaplatit 422.900,- Kč zamítnuta a v bodu III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud vzal za prokázáno, že stěžovatel jako kupující a žalovaná jako prodávající uzavřeli kupní smlouvu o prodeji osiva pšenice ozimé odrůdy ALANA, kterou stěžovatel obdržel. Ze zmíněného osiva vypěstoval pšenici a dne 10. 10. 2004 u žalovaného reklamoval vady osiva pro kontaminaci snětí mazlavou. Ani žalovaný ani výrobce osiva nevěnovali reklamaci stěžovatele dostatečnou odbornou péči, i když byla opatřena stanoviskem Zemědělského výzkumného ústavu v Kroměříži ze dne 30. 9. 2004, a bez dalšího ji formálně odmítli. Teprve poté, co se stěžovatel obrátil na Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (dále jen ÚKZUZ) v Havlíčkově Brodě, byly vzorky osiva podrobeny zkoumání na odborných pracovištích ÚKZUZ a České zemědělské univerzity (dále jen ČZU) v Praze. Při nich byla zjištěna přítomnost spór snětí (mazlavé, zakrslé, event. kříženců) v masivním rozsahu. Předmětem zkoumání nebyly vzorky vypěstované pšenice, takže námitky žalované o možné kontaminaci z půdy jsou irelevantní. Rovněž úvahy žalované o možné manipulaci se vzorky, či osobní zainteresovanosti pracovnic odborných ústavů, považoval soud za účelové, neboť vzorky osiva se nikdy nedostaly do dispozice stěžovatele a ke zkoumání byly předány obvyklou úřední cestou, jak to potvrdili slyšení svědci. Krajský soud proto uzavřel, že stěžovatel unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že mu škoda vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaného dodat zboží podle smlouvy řádně a bez vad, neboť dodané osivo bylo výrazně kontaminováno spórami sněti.

K výši škody krajský soud konstatoval, že se stěžovateli nepodařilo unést břemeno důkazní zcela. Prokázal sice, že část vypěstované pšenice musel prodat pod cenou, ale o osudu zbytku, tj. 127 tun pšenice, netvrdil ani nedokazoval ničeho, kromě toho, že předložil kopie výdajových pokladních dokladů o tom, že jisté osoby měly za sousedskou výpomoc obdržet celkem 16.500,- Kč. Soud vzal tedy za prokázanou škodu do výše cenových rozdílů z prodeje pšenice v množství 173 tun, tj. do částky 205.300,- Kč, kterou stěžovateli přisoudil, včetně příslušenství. Zbývající část požadované náhrady škody ve výši 422.900,- Kč posoudil jako neprokázanou a v této části žalobu zamítl.

Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v odvoláním napadených bodech II. a III. potvrdil. K odvolacím námitkám stěžovatele uvedl, že při jednání dne 8. 2. 2007 krajský soud, podle § 118a odst. 1 OSŘ, vyzval stěžovatele k doplnění skutkových vylíčení ohledně uzavření a plnění kupní smlouvy o předmětném osivu, s ohledem na základní zásady uplatňování náhrady škody. Stěžovatel poté svými podáními ze dne 13. 2. 2007 a 12. 3. 2007 požadované skutečnosti upřesnil. Vzhledem k tomu, že soud nepovažoval splnění výzvy za provedené, stěžovatel tak učinil ještě při jednání dne 7. 6. 2007, při němž soud vyzval účastníky podle § 119a odst. 1 OSŘ, aby předtím, než ve věci bude rozhodnuto, doplnili skutková vylíčení a navrhli důkazy. Stěžovatel upřesnil, jakým způsobem dostal vzorek konkrétní šarže od ÚKZUZ do ČZU. Poté navrhl, aby soud podrobil řízení koncentraci podle § 118c odst. 1 OSŘ. Soud návrhu vyhověl a koncentraci řízení usnesením čj. 33 Cm 174/2008 - 68 nařídil. Stanovil v něm lhůtu jednoho měsíce pro doplnění skutkových vylíčení a důkazních návrhů účastníků. V daném případě to byl stěžovatel, kdo koncentraci řízení navrhl, ale sám na povinnost uloženou usnesením o koncentraci nereagoval.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl poté, co dospěl k závěru, že stěžovatel žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil.

 Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.

Ústavní stížnost je důvodná. Podstatou přezkumu vymezeného touto ústavní stížností je posouzení, zda obecné soudy v řízení správně interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 118a OSŘ a zda jeho (nesprávnou) aplikací nezasáhly do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 33 Cm 174/2006. Z tohoto spisu zjistil, že již v žalobě ze dne 7. 9. 2006, podané ke Krajskému soudu v Hradci Králové, stěžovatel konkrétně uvedl, jak naložil se 300 tunami kontaminované pšenice, tj. že 173 tun se mu podařilo pod cenou prodat a zbývajících 127 tun musel zlikvidovat a za likvidaci zaplatit. Z protokolů o jednání ze dne 8. 2. 2007 a 7. 6. 2007, vyplývá, že soud prvního stupně vyzval stěžovatele podle § 118a odst. 1 OSŘ, aby doplnil svá skutková vylíčení ohledně uzavření a plnění kupní smlouvy o předmětném osivu a zejména prokázal porušení povinností ze smlouvy. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tuto výzvu splnil nedostatečně, učinil tak na výzvu soudu ústně do protokolu dne 7. 6. 2007. Stěžovatel poté doplnil skutkové vylíčení ohledně dopravy vzorku osiva a následně navrhl soudu, aby řízení podrobil koncentraci podle § 118c odst. 1 OSŘ. Soud téhož dne vydal usnesení o nařízení koncentrace řízení a určil lhůtu pro doplnění skutkových vylíčení a důkazních návrhů v trvání jednoho měsíce od doručení písemného vyhotovení usnesení účastníkům. Na následujícím jednání dne 5. 11. 2007 byly prováděny další důkazy navržené žalovaným a soud konstatoval, že stěžovatel nevyužil koncentrační lhůty a žádné podání neučinil. Na dalších čtyřech jednáních soud prováděl důkazy ohledně kontaminace osiva a zkoumání jeho vzorků a na posledním jednání dne 19. 6. 2008 vyhlásil napadený rozsudek. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, v němž namítal, že soud prvního stupně nepostupoval podle § 118a OSŘ, když ho nevyzval k doplnění důkazů ohledně 127 tun zlikvidované pšenice. Jako důkaz k tomu předložil likvidační protokol a žádal odvolací soud, aby vzhledem k pochybení soudu prvního stupně tento důkaz připustil a jeho odvolání vyhověl.

Lze souhlasit s názorem stěžovatele, že procesní poučení podle § 118a OSŘ není obecným poučením o procesní povinnosti účastníků tvrdit rozhodné skutečnosti a označovat potřebné důkazy, ale je konkrétním poučením soudu o povinnosti účastníka tvrdit a prokazovat ty skutkové okolnosti, které z hlediska hypotézy použité hmotněprávní normy mohou účastníkovi přivodit příznivé rozhodnutí ve věci.

Ustanovení § 118a OSŘ tedy slouží k tomu, aby soud mohl získat dostačující podklad pro vydání rozhodnutí ve věci - úplná skutková tvrzení, pokud dospěje k závěru, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je vylíčil neúplně. V ustanovení § 118a odst. 1 OSŘ se uvádí, že pokud se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. V odst. 3 téhož ustanovení se dále uvádí, že pokud předseda senátu zjistí, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že soud je povinen dbát na to, aby důkaznímu řízení předcházelo úplné vylíčení právně významných skutečností. Vzhledem k břemenu tvrzení je proto důležité, aby soud účastníku sdělil svůj závěr o neúplnosti skutkových tvrzení, vyložil mu, v čem tato neúplnost spočívá a umožnil mu jeho tvrzení doplnit. Nelze připustit, aby soud nedal účastníkovi možnost chybějící skutečnosti vysvětlit nebo doplnit. Pouze v případě, že účastník i přes poučení soudu požadované skutečnosti nedoplnil, může soud prohlásit, že účastník neunesl břemeno tvrzení.

Citovaná ustanovení dále rovněž slouží k zajištění předvídatelnosti rozhodnutí soudu, což je jedna z významných zásad, na nichž stojí soudní proces. Je nepochybné, že předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, kterému předchází předvídatelný postup soudu v řízení. Ze zákona jasně vyplývá, že účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno uvést skutečnosti, které jsou, podle názoru soudu, pro rozhodnutí významné a navrhnout k jejich prokázání důkazy. Vedle výzvy k doplnění dokazování je soud dále povinen poučit účastníka o procesních následcích nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Smyslem tohoto ustanovení je, aby žaloba nebyla zamítnuta žaloba proto, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen soudem. Účastníkovi tedy nelze zamítnout žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene, aniž by byl poučen, že takové břemeno má a o čem.

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanovením § 118a odst. 1, 3 OSŘ, pokud stěžovatele řádně nevyzval k prokázání skutkových tvrzení a navržení důkazů o likvidaci 127 tun kontaminované pšenice. Na jedné straně uznal kontaminaci celé produkce osiva, tedy 300 tun, které stěžovatel vypěstoval, na druhé straně ničím nezdůvodnil, proč se zabýval pouze škodou u pšenice prodané, a nikoliv již osudem pšenice neprodané, stěžovatelem zlikvidované. Uznal tedy rozsah škody, ale nezabýval se celkovou výší škody.

Odvolací soud pak pochybil v tom, že vadný postup soudu prvního stupně nenapravil, ale naopak se s odůvodněním jeho rozsudku ztotožnil a v napadených výrocích ho potvrdil.

Ústavní soud, jak výše uvedeno, se nezabývá zákonností napadených rozhodnutí, ale jejich ústavností, což znamená, že zasáhne pouze v případě, kdy bylo zároveň porušeno nějaké základní právo nebo svoboda, tedy v případě, že v dané věci zjistí ústavněprávní přesah. Tak je tomu v projednávané věci. Obecné soudy tím, že neumožnily stěžovateli, aby v žalobě tvrzené skutečnosti, o kterých měl soud pochybnosti, doplnil a prokázal, porušily nejen ustanovení § 118a OSŘ, ale zároveň i právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť mu svým postupem neposkytly dostatečnou soudní ochranu a zároveň porušily významnou zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí.

Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím mimo jiné odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, Ústavní soud se s tímto názorem neztotožnil, neboť v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu se řeší, kdy se jedná o nesprávné právní posouzení věci v obecné rovině. Pokud dovolací soud v dané věci dospěl k závěru, že dovolání je nepřípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadně významné, nemohl rozhodnout jinak. To však neznamená, že dovolací soud rozhodl ústavně konformně, neboť stejně jako soudy obou stupňů neshledal, že stěžovateli bylo upřeno právo tvrdit skutečnosti a navrhovat k nim důkazy ve smyslu ustanovení §118a OSŘ.

Vzhledem ke svému zrušujícímu rozhodnutí se Ústavní soud více nezabýval ústavností napadeného výroku III. krajského soudu o nákladech řízení, neboť při novém projednání věci bude muset obecný soud znovu rozhodnout i o nákladech řízení.

Na základě všech výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí, jak je ve výroku uvedeno. Rozhodl tak bez ústního jednání, protože účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Autor: ÚS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů