// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti 11.01.2023
Uveřejnění dodatečného sdělení o výsledku přestupkového řízení
I. Právo na uveřejnění dodatečného sdělení podle § 36 odst. 1 vysílacího zákona je možno uplatnit za předpokladu dříve uveřejněné informace, z níž je patrno, že vůči osobě v této informaci uvedené je či bylo vedeno trestní nebo přestupkové řízení. Osoba, o které bylo v informaci referováno, má právo požadovat po provozovateli vysílání uveřejnění informace o konečném výsledku řízení ve formě dodatečného sdělení. Provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby informaci o pravomocném rozhodnutí jako dodatečné sdělení uveřejnit, přičemž jej není oprávněn komentovat či k němu činit dodatky. Toto právo je třeba dovozovat z důsledného uplatňování zásady presumpce neviny. Nejde však jen o právo oprávněné osoby, ale také z pohledu veřejnosti o naplnění zájmu veřejnosti na informace. Dodatečné sdělení pak obsahuje nejen informaci o konečném výsledku řízení, ale může v něm být i poskytnuto nezbytné vysvětlení, za jaký skutek byl žalobce trestně stíhán, včetně jeho právní kvalifikace, a okolnost jeho pravomocného skončení, včetně jeho způsobu a důvodů. Naproti tomu není na místě, aby text obsahoval údaje, které v původním sdělení o trestním stíhání žalobce nebyly uvedeny, ani hodnocení dokazování a subjektivní hodnocení motivace poškozeného, neboť to již jde nad rámec práva na dodatečné sdělení.
II. Oprávněná osoba může žádat o uveřejnění dodatečného sdělení o výsledku řízení již po zastavení části řízení, neboť z povahy předmětného práva plyne její legitimní zájem, aby pro ni příznivá informace byla uveřejněna co nejdříve.
III. Znění dodatečného sdělení, jak je požadováno oprávněnou osobou, nesmí být zavádějící a pro ni příznivější (lichotivější), než odpovídá skutečnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2676/2020, ze dne 12. 10. 2022
Dotčené předpisy: § 36 odst. 1 zák. č. 231/2001 Sb.
Kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 16 C 162/2019-36, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zveřejnit v pořadu Černé ovce nejblíže následujícím po právní moci rozsudku následující dodatečné sdělení: „V návaznosti na sdělení mluvčího České obchodní inspekce pana J. F., uveřejněné v reportáži s názvem Energetická kancelář, odvysílané v pořadu České televize Černé ovce na kanálu ČT 1 dne 10. října 2018, o evidování určitého počtu podnětů ve vztahu k činnosti společnosti KTST s. r. o., které by mohly být Českou obchodní inspekcí prověřeny například s podezřením na nekalou obchodní praktiku, si společnost KTST s. r. o. dovoluje informovat, že usnesením České obchodní inspekce ze dne 1. července 2019, sp. zn.: ČOI 160967/18/3100, č. j. ČOI 84151/19/3100/Vit, které nabylo právní moci dne 25. července 2019, bylo rozhodnuto o zastavení řízení o přestupky podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve vztahu ke třem skutkům, neboť uvedené skutky nejsou přestupkem a společnost KTST s. r. o. se tak nedopustila porušení zákazu používání nekalých obchodních praktik.“ Žalobkyně se domáhala uveřejnění takto formulovaného dodatečného sdělení podle § 36 až § 38 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, (dále též jen „vysílací zákon“) s poukazem na to, že žalovaná v pořadu Černé ovce v reportáži ze dne 10. 10. 2018 s názvem „Energetická kancelář“ (dále jen „reportáž“) odvysílala k otázce nespokojenosti spotřebitelů ohledně činnosti žalobkyně vyjádření tiskového mluvčího České obchodní inspekce, který uvedl: „Těch podnětů Česká obchodní inspekce za poslední rok eviduje třicet. Takovou smlouvu by Česká obchodní inspekce mohla prověřit například s podezřením na nekalou obchodní praktiku, nicméně až samotné řešení inspektorátu, samotné správní řízení, by ukázalo, zda se skutečně jedná o nekalou obchodní praktiku, za což ze zákona hrozí pokuta až do výše pěti milionů korun.“ (dále též jen „původní sdělení“). Obvodní soud s odkazem na § 36 odst. 1, § 37 odst. 1 a 4, § 38 odst. 2, § 39 odst. 1, 2, § 40 a § 41 odst. 1 vysílacího zákona především uzavřel, že žalobkyně sice právo na dodatečné sdělení uplatnila formálně včas, ale žádost není důvodná, a to jednak s odkazem na § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona, neboť původní sdělení bylo sdělením třetí osoby, a dále pak i pojmově proto, že institut dodatečného sdělení na předmětnou situaci vůbec nedopadá (§ 36 odst. 1 vysílacího zákona arg. a contrario). V době vysílání reportáže totiž žádné správní řízení ještě ani nebylo zahájeno, k zahájení správního řízení došlo až půl roku po odvysílání reportáže, tedy v reportáži ani nebylo zveřejněno žádné sdělení o řízení ve věcech přestupků či správních deliktů proti žalobkyni.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. 5. 2020, č. j. 22 Co 79/2020-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejprve však korigoval závěry soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu citační výjimka podle § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona u dodatečného sdělení v daném případě nezbavuje vysílatele povinnosti dodatečné sdělení uveřejnit. Dále dodatečné sdělení je sdělením subjektově neutrálním a lze je požadovat jak jako sdělení vysílatele, tak jako sdělení dotčené osoby, resp. žadatele. Okolnost, že reportáž byla odvysílána před zahájením přestupkového řízení ve smyslu procesních předpisů a informovala jen o existujících podnětech, které by k zahájení řízení vést mohly, tedy o podezření ze spáchání přestupků, přitom nevylučuje existenci práva na uveřejnění dodatečného sdělení o výsledku (později) zahájeného přestupkového řízení. Žalobkyně tedy mohla žádat o uveřejnění dodatečného sdělení o výsledku řízení již po skončení části přestupkového řízení, neboť z povahy předmětného práva plyne legitimní zájem dotčené osoby, aby pro ni příznivá informace byla uveřejněna co nejdříve. Pro posouzení věci je však podle odvolacího soudu podstatné, že znění dodatečného sdělení, jehož odvysílání žalobkyně žádá, je zavádějící a pro žalobkyni příznivější (lichotivější) než odpovídá skutečnosti. Vyvolává totiž dojem, že Česká obchodní inspekce prošetřila podněty spotřebitelů zmíněné v reportáži a řízení na jejich základě zahájené pak zastavila se závěrem, že žalobkyně se žádného porušení zákazu používání nekalých obchodních praktik nedopustila. Takový výsledek, minimálně v čase vydání rozhodnutí odvolacího soudu, však přestupkové řízení vedené proti žalobkyni nemá. Zastavení řízení se týkalo přestupků (skutků) vymezených v oznámení o zahájení správního řízení pod body 3., 4. a 6. se závěrem, že předmětné skutky nejsou přestupkem (porušením zákazu používání nekalých obchodních praktik), naopak netýkalo se přestupků (skutků) vymezených v zahájení řízení pod body 1., 2. a 5., tj. včetně bodu 2., kde bylo řízení zahájeno podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, tj. porušení zákazu používání nekalých obchodních praktik. Požadavek žalobkyně na uveřejnění dodatečného sdělení ve znění, jak jej žalobkyně žádá, tak není důvodný. Doplňování dodatečného sdělení soudem pak není přípustné, neboť by představovalo překročení žalobního návrhu a tím porušení § 153 odst. 2 o. s. ř.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce výkladu § 36 vysílacího zákona, a to zejména s ohledem na konkrétní obsah dodatečného sdělení, přičemž otázka konkrétního obsahu dodatečného sdělení, pokud jde o přesnost a vyznění jeho formulace, dosud nebyla judikaturou dovolacího soudu vyřešena. V otázce výkladu a aplikace § 5, § 118a a § 219 o. s. ř. se pak měl soud prvního stupně i odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, který obsah navrhovaného dodatečného sdělení považoval za zavádějící a pro dovolatelku lichotivější než by odpovídalo skutečnosti. Dodatečné sdělení považuje za určité a zcela v souladu s požadavky zákona, přičemž obsahuje dostatečné informace pro dohledání původního sdělení tak, aby na toto sdělení dodatečné sdělení logicky navazovalo a divák si mohl uveřejněné informace dát do souvislosti a vyvodit z nich pro sebe adekvátní závěry. V navrhovaném dodatečném sdělení navíc bylo uvedeno, že řízení vedené Českou obchodní inspekcí bylo dosud pravomocně zastaveno ve vztahu ke třem skutkům. Dovolatelka dle svého mínění nijak nezastírala skutečnost, že se rozhodnutí týká omezeného počtu skutků z většího počtu řešených podnětů. Napadený rozsudek pak považuje za překvapivý, neboť v řízení před soudem prvního stupně nebyl ze strany soudu obsah nebo konkrétní formulace dodatečného sdělení vůbec předmětem posouzení. Dovolatelka nebyla odvolacím soudem nijak poučena o možnosti neúspěchu ve sporu z důvodu případné vadné formulace obsahu dodatečného sdělení. Ustanovení § 36 a násl. vysílacího zákona je složitou právní normou, z níž přímo neplyne, jaký má být konkrétní obsah dodatečného sdělení, kromě poměrně vágního určení, že obsahem má být informace o výsledku dotčeného řízení. Zároveň je v řešené věci nutné posoudit střet dvou zásadních práv a právních principů, a to práva veřejnosti na informace a práva konkrétních osob na ochranu jejich soukromí, jména, pověsti. O to více by mělo být při posuzování oprávněnosti požadavku na uveřejnění dodatečného sdělení dbáno na pečlivé posouzení všech okolností a dodržení všech procesních pravidel. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je částečně přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka práva na uveřejnění dodatečného sdělení o výsledku přestupkového řízení v televizním vysílání nebyla judikaturou dovolacího soudu v daných skutkových souvislostech dosud řešena. Dovolání však není důvodné.
5. Podle § 36 odst. 1 vysílacího zákona jestliže bylo v rozhlasovém nebo televizním vysílání uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupků vedeném proti fyzické, právnické nebo podnikající fyzické osobě, kterou lze podle tohoto sdělení ztotožnit, a toto řízení nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím, má tato osoba právo požadovat na provozovateli vysílání uveřejnění informace o výsledku tohoto řízení jako dodatečného sdělení. Provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby informaci o pravomocném rozhodnutí uveřejnit.
6. Právo na uveřejnění dodatečného sdělení je možno uplatnit za předpokladu dříve uveřejněné informace, z níž je patrno, že vůči osobě v této informaci uvedené je či bylo vedeno trestní nebo přestupkové řízení. Osoba, o které bylo v informaci referováno, má právo požadovat po provozovateli vysílání uveřejnění informace o konečném výsledku řízení ve formě dodatečného sdělení. Provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby informaci o pravomocném rozhodnutí jako dodatečné sdělení uveřejnit, přičemž jej není oprávněn komentovat či k němu činit dodatky. Toto právo je třeba dovozovat z důsledného uplatňování zásady presumpce neviny. Nejde však jen o právo oprávněné osoby, ale také z pohledu veřejnosti o naplnění zájmu veřejnosti na informace. Dodatečné sdělení pak obsahuje nejen informaci o konečném výsledku řízení, ale může v něm být i poskytnuto nezbytné vysvětlení, za jaký skutek byl žalobce trestně stíhán, včetně jeho právní kvalifikace, a okolnost jeho pravomocného skončení, včetně jeho způsobu a důvodů. Naproti tomu není na místě, aby text obsahoval údaje, které v původním sdělení o trestním stíhání žalobce nebyly uvedeny, ani hodnocení dokazování a subjektivní hodnocení motivace poškozeného, neboť to již jde nad rámec práva na dodatečné sdělení (srov. Rozehnal Aleš, komentář k § 36, in: Rozehnal, A. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání: Komentář, Wolters Kluwer, 2017, dostupné v systému ASPI).
7. V projednávané věci vyplynulo ze skutkových zjištění, která nejsou předmětem dovolacího přezkumu, že přestupkové řízení bylo proti dovolatelce po odvysílání původního sdělení na základě podnětů skutečně zahájeno, a to ve vztahu k šesti skutkům vymezeným v oznámení o zahájení správního řízení a označeným body 1 až 6, kdy pod bodem 1 byl přestupek podle § 24 odst. 7 písm. l) zákona o ochraně spotřebitele (tj. neinformování spotřebitele podle § 13 zákona o ochraně spotřebitele), pod body 2, 3, 4 a 6 přestupek podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele (tj. porušení zákazu používání nekalých obchodních praktik) a pod bodem 5 přestupek podle § 24 odst. 7 písm. m) zákona o ochraně spotřebitele [tj. neposkytnutí informace spotřebiteli podle § 14 nebo čl. 14 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 524/2013]. Ve vztahu ke třem skutkům bylo přestupkové řízení v čase rozhodnutí odvolacího soudu zastaveno. Zastavení řízení se týkalo přestupků (skutků) vymezených v oznámení o zahájení správního řízení pod body 3, 4 a 6 se závěrem, že předmětné skutky nejsou přestupkem (porušením zákazu používání nekalých obchodních praktik), naopak se netýkalo přestupků (skutků) vymezených v zahájení řízení pod body 1, 2 a 5, tj. včetně bodu 2, kde bylo řízení zahájeno podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, tj. porušení zákazu používání nekalých obchodních praktik.
8. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že dovolatelka mohla žádat o uveřejnění dodatečného sdělení o výsledku řízení již po zastavení části přestupkového řízení, neboť z povahy předmětného práva plyne její legitimní zájem, aby pro ni příznivá informace byla uveřejněna co nejdříve. Znění dodatečného sdělení, jak je požadováno oprávněnou osobou, přitom nesmí být zavádějící a pro ni příznivější (lichotivější) než odpovídá skutečnosti.
9. Jak již uvedl odvolací soud, v daném případě dovolatelkou požadované dodatečné sdělení zamlčuje veřejnosti, že na základě třiceti podnětů spotřebitelů, o kterých bylo v původní reportáži referováno sdělením tiskového mluvčího České obchodní inspekce (a které v dodatečném sdělení žalobkyně reprodukuje mlhavěji jen jako určitý počet podnětů), bylo Českou obchodní inspekcí zahájeno přestupkové řízení ve vztahu k šesti skutkům a že ač sice skutečně bylo ve vztahu ke třem skutkům zastaveno, nadále (ve vztahu ke zbývajícím třem) řízení v čase rozhodnutí odvolacího soudu nadále probíhalo. Není navíc ani pravda, že skutky, k nimž řízení nebylo skončeno, se již netýkají skutkové podstaty porušení zákazu používání nekalých obchodních praktik podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Znění dodatečného sdělení tím vyvolává dojem, že Česká obchodní inspekce prošetřila veškeré podněty spotřebitelů zmíněné v reportáži a řízení na jejich základě zahájené zastavila se závěrem, že dovolatelka se žádného porušení zákazu používání nekalých obchodních praktik nedopustila. Takový výsledek, minimálně v čase, kdy odvolací soud o věci rozhodoval, však přestupkové řízení vedené proti dovolatelce nemělo a její požadavek na uveřejnění dodatečného sdělení v předloženém znění není důvodný, neboť jde o znění zavádějící a pro dovolatelku příznivější (lichotivější) než odpovídá skutečnosti.
10. Za relevantní přitom nelze považovat námitku dovolatelky, že dodatečné sdělení obsahuje dostatečné informace pro dohledání původního sdělení tak, aby na toto sdělení dodatečné sdělení logicky navazovalo a divák si mohl uveřejněné informace dát do patřičných souvislostí. Po divákovi jistě nelze spravedlivě požadovat, aby odhaloval mlhavé části ve znění dodatečného sdělení a kompletní informaci dostal až jeho důslednou komparací s původním sdělením odvysílaným v dřívější reportáži, ke které navíc nemusí mít z technických důvodů snadný přístup (např. ne všichni občané disponují připojením k internetu, každý televizní pořad nemusí být dostupný ve veřejném archivu apod.). Z pohledu požadavku naplnění zájmu veřejnosti na získání informací je naopak třeba trvat na tom, aby znění dodatečného sdělení obsahovalo komplexní a úplné informace, které obstojí samy o sobě.
11. Dovolací soud se dále zabýval námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu se zákazem tzv. překvapivých rozhodnutí. Námitka dovolatelky ohledně překvapivosti napadeného rozsudku s tím, že v řízení před soudem prvního stupně nebyla ze strany soudu konkrétní formulace dodatečného sdělení vůbec předmětem posouzení a dovolatelka nebyla odvolacím soudem nijak poučena o možnosti neúspěchu ve sporu z důvodu případné vadné formulace obsahu dodatečného sdělení, není případná. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jde o překvapivé rozhodnutí, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů nebo k odlišnému právnímu hodnocení. Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, bod 23, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 514/19, bod 10). V situaci, v níž soud hodlá založit své rozhodnutí na vyřešení otázky, již účastníci předtím vznesli ve svých podáních, není soud povinen účastníkům předem oznamovat, s jakým výsledkem a odůvodněním otázku vyřeší (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, bod 17). Obdobně Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1638/2020).
12. V projednávané věci dovolatelka již v žalobě požadovala konkrétní znění dodatečného sdělení na základě vysílacího zákona, přičemž jí mělo (mohlo) být z logiky věci zřejmé, že soudy mohou požadované dodatečné sdělení posuzovat též po obsahové stránce. Obecným poučením odvolacího soudu, že žaloba by mohla být zamítnuta pro obsah požadovaného dodatečného sdělení, by dovolatelka nedostala informaci, která by pro ni měla být překvapivá. Naopak pokud by soud poučoval dovolatelku stran znění dodatečného sdělení natolik podrobně, že by na základě toho fakticky dostála se svým nárokem požadavkům hmotného práva a soud tak následně její žalobě vyhověl, došlo by tím k nepřípustnému porušení principu nestrannosti soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 286/03, sp. zn. IV. ÚS 22/03, sp. zn. IV. ÚS 1467/07 nebo sp. zn. III. ÚS 2164/07). Odlišné posouzení určité právní otázky odvolacím soudem oproti závěrům vysloveným soudem prvního stupně samo o sobě nepředstavuje překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4274/2007).
13. Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v rozsahu jeho přípustnosti podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
14. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Proto Nejvyšší soud dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované náklady dovolacího řízení nevznikly.
Autor: -mha-