// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti 01.06.2022

Zásah do osobnostních práv blíže neoznačeného jednotlivce

I. Tvrzení, že se někdo účastní politických akcí za úplatu, je závažným zásahem do cti dotčené osoby.

V rámci výměny politických názorů mohou být zveřejňovány jen takové převzaté difamující informace, jejichž šiřitel prokáže, že měl rozumné důvody spoléhat se na jejich pravdivost, že podnikl řádné dostupné kroky k ověření pravdivosti takových informací, a to v míře a intenzitě, v níž mu bylo ověření informací přístupné, a konečně že neměl důvod pochybovat o jejich pravdivosti. Zveřejnění takové informace nelze považovat za legitimní či rozumné i tehdy, pokud si šiřitel takové informace neověří její pravdivost dotazem u osoby, jíž se informační údaj týká, a nezveřejní její stanovisko, s výjimkou nemožnosti takového postupu, anebo tam kde tento postup zjevně nebyl nutný. Důležité pro posouzení legitimity zveřejnění informace je zkoumání motivu. Legitimitu nelze dovodit, pokud bylo zveřejnění dominantně motivováno touhou poškodit osobu, k níž se informace váže, a pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně a hrubě nedbale bez toho, aby si ověřil, zda informace je pravdivá, či nikoliv. U převzatého tvrzení je nutné rozlišovat zdroje, od nichž byla informace získána.

Natolik závažné tvrzení, že političtí odpůrci vyjadřují svůj protest za úplatu, je nutno shledat neopodstatněným, pokud se předmětné výroky opírají o nejasné vyjádření jiné osoby, jehož pravdivost nebyla ověřena. Žalovaný v posuzovaném případě svoji povinnost dostatečným způsobem si převzaté tvrzení ověřit nesplnil; to platí tím spíše, že žalovaný předmětné výroky pronášel v době, kdy zastával funkci předsedy vlády, tedy jako osoba, u níž lze předpokládat vyšší stupeň informovanosti a znalosti.

II. K tomu, aby určitý výrok byl způsobilý zasáhnout do cti a vážnosti konkrétní osoby, není třeba její jmenovité uvedení. Postačí, aby napadená osoba byla označena takovými znameními, jež jsou dostatečná, aby „totožnost uraženého mohla být vůbec stanovena”. Je-li tomu tak a vztahuje-li se urážka na jednu nebo více osob náležejících do ohraničeného okruhu, aniž by bylo z obsahu informace zjevné, která osoba nebo které osoby tohoto okruhu jsou vlastně míněny, projevuje se objektivní kritérium posouzení způsobilosti osobnostního zásahu v tom, že se ochrany může domáhat každá z takových osob, jež by mohla být třetími osobami považována za onu, k níž se informace vztahuje.

Žalobkyně odvozovala zásah do osobnostních práv od své příslušnosti ke skupině demonstrantů, kteří v den jednání o důvěře vládě protestovali před Poslaneckou sněmovnou. Jedná se sice o širší a nikterak formálně definovaný okruh osob, avšak natolik dostatečně místně i časově vymezený, aby výroky týkající se všech demonstrantů mohly být přičítány kterékoliv z těchto osob a kdokoliv z tohoto okruhu je mohl považovat za zásah do své osobnosti. Na tom nic nemění ani mírnější vyjádření žalovaného v jednom z rozhovorů, že ne všichni demonstranti jsou zaplacení. Pokud totiž dostatečně nekonkretizoval, které demonstranty tím míní a jak a podle čeho je rozlišuje, mohl kdokoliv z účastníků důvodně dovozovat, že výrok o zaplacených demonstrantech se vztahuje právě na něj, a běžný posluchač, který by znal identitu některého z účastníků, mohl stejně důvodně uzavřít, že výrok míří na něj. Nelze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně nespadá do okruhu osob, k nimž výroky žalovaného směřovaly a jichž byly způsobilé se dotknout.

III. Ustálená judikatura v některých případech považuje za dostatečnou satisfakci, kterou si opatřil svým jednáním sám poškozený, například následným a jinak neakceptovatelným verbálním nebo i brachiálním útokem. V takovýchto případech je ovšem nutné porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci nahrazen případnou „svémocí“ poškozeného. Jinými slovy je nutné pečlivě zkoumat, zda satisfakce zjednaná samotným poškozeným byla ekvivalentní původnímu zásahu. V projednávané věci je nutné zohlednit především nerovné postavení obou účastníků.

Oprávněnost použití výrazových prostředků žalobkyní nebyla předmětem řízení, nicméně i kdyby následné kritické projevy žalobkyně byly již neoprávněné, stále by nekompenzovaly disproporci mezi postavením žalobkyně a žalovaného v mediálním prostoru. Ani případné vybočení z mezí přípustné kritiky nemusí automaticky znamenat, že si žalobkyně satisfakci obstarala sama.

IV. Žalovaný tedy zasáhl do osobnostních práv žalobkyně neoprávněně. Neprokázal pravdivost skutkových tvrzení, přičemž jeho výroky (ačkoliv směřovaly vůči skupině osob) byly dostatečně určité, aby mohly být vztaženy k osobě žalobkyně. Vzhledem k disproporci v postavení obou účastníků si navíc žalobkyně svými vystoupeními nezjednala satisfakci za neoprávněný zásah sama.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 231/2021, ze dne 14. 2. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 81 o. z.
§ 82 o. z.

Kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 6. 9. 2019, č. j. 5 C 86/2019-40, uložil žalovanému, aby se žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku omluvil dopisem zaslaným na její adresu ve znění: „XY“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že dne 11. 7. 2018, kdy probíhalo jednání o důvěře vládě, demonstrovalo v Praze na Malostranském náměstí a před Poslaneckou sněmovnou několik stovek lidí, kterým se nelíbilo, že se vláda opírá o hlasy komunistů a legitimizuje tím jejich činnost. Žalovaný k této akci na dotaz moderátora, zda věří slovům poslance P. R., který si údajně všiml, jak někdo z účastníků demonstrace dává lidem peníze, i přesto, že svá tvrzení nemůže podpořit žádnými důkazy, dne XY v pořadu Televizní noviny na TV NOVA, odpověděl: „XY“. Dne XY žalovaný v pořadu Televizní noviny na TV NOVA uvedl: „XY“. Obdobně se vyjádřil i v pořadu XY na TV Barrandov dne XY: „XY“ Dne 13. 7. 2018 reagovala žalobkyně na výroky žalovaného dopisem uveřejněným na její facebookové stránce a na stránce XY, ve kterém žalovanému vysvětluje, že se demonstrací zúčastňuje ze svého přesvědčení, neboť není spokojena s děním na politické scéně, v poslední době zejména s výměnou ministra spravedlnosti, a že se demonstrací zúčastňuje zcela zdarma, neboť to považuje za svoji občanskou povinnost. Dále žalovaného vyzvala, aby se demonstrantům omluvil na TV NOVA. Žalovaný dne XY v pořadu 168 hodin vysílaném na ČT 1 znovu uvedl, že demonstranti jsou zaplacení a že jsou to političtí odpůrci na objednávku. Na dotaz redaktorky, zda má pro svá tvrzení nějaký důkaz, žalovaný sdělil, že má „vyjádření poslance Růžičky, který po protestech před sněmovnou, když na něj sprostě řvali a házeli na něj lahve, tak byl u toho, jak tam nějaká paní dávala instrukce, aby si uklidili ty transparenty a aby si šli pro peníze“. Dále bylo prokázáno, že žalobkyni i některým jiným účastníkům demonstrace byl poskytován poměrně široký mediální prostor pro vyjádření k výrokům žalovaného; žalobkyně průběžně komentuje záležitost na svém Facebooku. Soud dospěl k závěru, že výroky žalovaného věcně i časově souvisí s aktivitami žalobkyně, která se pravidelně zúčastňuje protestů proti politice vlády. Újmu, která byla způsobena kolektivu (skupině demonstrantů), žalobkyně důvodně pociťuje jako újmu vlastní, neboť jí to přineslo negativní reakce a musela nařčení ze strany žalovaného vyvracet v rodině i na veřejnosti, čímž byla ohrožena její důvěryhodnost. Podle soudu výroky žalovaného předsedy vlády představovaly exces z výkonu jeho funkce, neboť nebylo možné je přičítat vládě nebo politické straně. Došlo jimi ke střetu práva na svobodu projevu žalovaného a práva na ochranu důstojnosti žalobkyně, který je nutné řešit za pomoci principu proporcionality. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2051/14 soud dovodil, že základem pro hodnotící soudy žalovaného o zaplacených demonstrantech sice byly informace převzaté od P. R., žalovaný však nedostál své povinnosti a nevynaložil rozumnou snahu, aby si ověřil jejich pravdivost. Měl přitom postupovat zvlášť opatrně s ohledem na funkci, kterou zastává, neboť v očích veřejnosti je výrokům předsedy vlády přisuzována vyšší důvěryhodnost. Pokud by navíc byly takové výroky bez reálného základu tolerovány, mohl by žalovaný podobným způsobem dehonestovat veškeré občanské aktivity směřující proti jeho osobě či vládě. Ačkoliv demonstranti museli počítat se zvýšeným veřejným zájmem a do určité míry jej také akceptovat, nejsou povinni tolerovat nepravdivou kritiku, křivá obvinění a dehonestaci jejich přesvědčení. Podle soudu prvního stupně žalovaný neunesl kritiku a čelil jí zesměšněním politických aktivit oponentů. Nebyl však oprávněn tak činit neověřeným tvrzením o objednaných a zaplacených demonstrantech, nepřispěl tím nijak do veřejné diskuze a do osobnosti žalobkyně zasáhl neoprávněně.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, č. j. 21 Co 266/2019-107, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně není v tomto sporu aktivně věcně legitimována. Výroky pronesené žalovaným zazněly v rámci diskuze o výrocích poslance P. R., k nimž se vyjadřovaly i další osoby. V rozhovoru s TV NOVA žalovaný navíc uvedl, že jeho výroky se netýkají všech demonstrantů, ale osob, které zná, a to i z fotografií, protože to jsou stále stejní lidé, kteří proti němu demonstrují již rok a půl, a protestovali dokonce i proti jeho svatbě či tomu, „že se narodil“. V řízení bylo ovšem prokázáno, že demonstrace konaná dne 11. 7. 2018 na Malostranském náměstí byla první demonstrací, které se žalobkyně zúčastnila, a že na svatbě žalovaného nedemonstrovala. Odvolací soud na základě toho dovodil, že žalobkyně nespadá do okruhu osob, k nimž výroky žalovaného směřovaly. Žalobkyně si navíc svými projevy sama zjednala dostatečnou satisfakci a uchýlila se přitom navíc i k invektivám. Vedle toho chybí i příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou na straně žalobkyně a jednáním žalovaného, neboť negativní reakce jiných osob nebyly důsledkem žalobou napadených výroků žalovaného, ale vlastního jednání žalobkyně, která sama o své účasti na demonstracích informovala na sociálních sítích.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně závěru, zda žalovaný neoprávněně zasáhl do její osobnosti. Dovolatelka zdůrazňuje, že je soukromou osobou, není proto povinna snášet vyšší míru kritiky. I tak by měly být kritické výroky podložené a nikoliv založené na nepravdivých údajích. Údajné specifikování osob, které se účastnily jiných konkrétních demonstrací (proti svatbě žalovaného, proti meetingům, proti tomu, že se narodil), je pouhým vystupňováním celého rozhovoru, který se týká zejména demonstrace, jíž se dovolatelka účastnila. V otázce výroků adresovaných neurčitému okruhu subjektů odkazuje dovolání na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, a dovozuje, že průměrný divák nebyl z uvedených reportáží schopen rozeznat rozlišení demonstrantů ze strany žalovaného. Výroky žalovaného o zaplacených demonstrantech pronášené bez patřičného ověření pravdivosti jejich základu proto výrazným způsobem zasáhly do osobnostních práv dovolatelky. Žalovaný se nemůže bránit tím, že šíří pouze údaje, které sám slyšel. Nelze dospět ani k závěru, že by si dovolatelka dostatečně zjednala nápravu sama, neboť je tu disproporce mezi ní a žalovaným jakožto tehdejším předsedou vlády, jehož výrokům je ve společnosti přikládána větší váha. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

Žalovaný ve vyjádření označil dovolání za nepřípustné, neboť z větší části směřuje proti skutkovým zjištěním. Ztotožnil se se závěry odvolacího soudu zejména v otázce nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně a zdůraznil, že výroky P. R. se staly předmětem veřejné diskuze nezávisle na něm a bylo by absurdní, kdyby se této diskuze mohly účastnit i jiné osoby s nesouhlasnými názory, zatímco on nikoliv. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť závisí na řešení otázky hmotného práva, konkrétně zásahu do osobnostních práv blíže neoznačeného jednotlivce při výkonu politických práv, která dosud nebyla za daných skutkových okolností dovolacím soudem řešena. Dovolání je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu v dovolání (tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), a může tak přezkoumávat jen správnost řešení dovolatelem předestřených právních otázek.

Podle § 81 odst. 1 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

Podle § 81 odst. 2 o. z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

Podle § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

V projednávaném případě je řešena kolize práva na svobodu projevu žalovaného a práva na ochranu osobnosti (konkrétně cti a důstojnosti) žalobkyně. Žalovaný se v několika televizních pořadech opakovaně vyjadřoval zejména k demonstraci proti vládě, které se zúčastnila i žalobkyně. Demonstranty označil za zaplacené, a to především s odkazem na vyjádření poslance P. R., který měl být svědkem rozhovoru demonstrantů o předání peněz. V tomto ohledu je nutné korigovat závěry soudů obou stupňů o povaze výroků žalovaného, které sice obsahují negativní hodnotící soud o charakteru demonstrantů, ale základem je skutkové tvrzení o jejich finanční zainteresovanosti [k rozlišení skutkových tvrzení a hodnotícího soudu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, I. ÚS 823/11, zejména body 23 a 24; v odborné literatuře pak podrobně např. Tůma, Pavel in Lavický, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 319 a násl.]. Průměrný divák (§ 4 odst. 1 o. z.) nepochybně předmětné projevy žalovaného i podle celkového vyznění (k nutnosti zkoumání celkového dojmu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007, publikovaný pod C 5887 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“) chápal jako konstatování o poskytnutí úplaty demonstrantům za jejich účast na demonstraci, nikoliv jako polemiku, která by vyjadřovala subjektivní názor žalovaného na politické otázky podléhající debatě. To, že někdo určitou činnost vykonával a byl za ni finančně odměněn, je záležitost faktická a lze ji (a zároveň je ve sporu třeba) jednoznačně prokázat (obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, kde jako skutkové tvrzení bylo shledáno sdělení, že novinář má s určitým subjektem uzavřenou “důvěrnou smlouvu”, což mělo vystihovat, že je tímto subjektem placen); důkazní břemeno v tomto ohledu leží na žalovaném. Ten nicméně žádné důkazy, které by jeho tvrzení prokazovaly, v řízení neoznačil ani nenavrhl jejich provedení.

Nelze sdílet přesvědčení dovolatelky o jejím výlučně soukromém postavení, neboť účastí na protivládní demonstraci vstoupila do politické sféry, a tedy i do veřejného prostoru, v němž je věcná diskuze včetně kritiky zcela opodstatněna, dokonce i vítána. Na druhou stranu patří politická práva občanů mezi základní lidská práva a jejich výkon je garantován články 17 až 23 Listiny základních práv a svobod. Tvrzení, že se někdo účastní politických akcí za úplatu, je závažným zásahem do cti dotčené osoby, neboť je vlastně obviněním ze zneužití těchto práv; autor takovým sdělením navíc diskvalifikuje z hlediska politické debaty i názory oponenta. V každém případě mohou být v rámci výměny politických názorů zveřejňovány jen takové převzaté difamující informace, jejichž šiřitel prokáže, že měl rozumné důvody spoléhat se na jejich pravdivost, že podnikl řádné dostupné kroky k ověření pravdivosti takových informací, a to v míře a intenzitě, v níž mu bylo ověření informací přístupné, a konečně že neměl důvod pochybovat o jejich pravdivosti (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, a ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05). Zveřejnění takové informace nelze považovat za legitimní či rozumné i tehdy, pokud si šiřitel takové informace neověří její pravdivost dotazem u osoby, jíž se informační údaj týká, a nezveřejní její stanovisko, s výjimkou nemožnosti takového postupu, anebo tam kde tento postup zjevně nebyl nutný. Důležité pro posouzení legitimity zveřejnění informace je zkoumání motivu. Legitimitu nelze dovodit, pokud bylo zveřejnění dominantně motivováno touhou poškodit osobu, k níž se informace váže, a pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně a hrubě nedbale bez toho, aby si ověřil, zda informace je pravdivá, či nikoliv. U převzatého tvrzení je nutné rozlišovat zdroje, od nichž byla informace získána (nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 73/02).

Natolik závažné tvrzení, že političtí odpůrci vyjadřují svůj protest za úplatu, je nutno shledat neopodstatněným, pokud se předmětné výroky opírají o nejasné vyjádření jiné osoby, jehož pravdivost nebyla ověřena. Pouhý odkaz žalovaného na svědectví poslance P. R. nepostačuje, neboť šlo spíše o dedukci poslance poté, co zaznamenal krátký dialog o předání peněz mezi demonstranty, aniž však měl informaci, že peníze měly být vyplaceny za účast na demonstraci a nikoliv za jiným účelem. Ostatně žalovaný v navazujících výrocích (i na výslovné dotazy k důvěryhodnosti zdroje) volil takové vyjadřovací zkratky, z nichž vyplývá, že závěr o jiných motivacích (včetně finančních) je podložen jeho vlastními zjištěními opřenými o jemu známý okruh demonstrantů. Ačkoliv žalovaný ve svých výrocích (zjednodušeně řečeno) uváděl, že uvedené lidi zná a že ti samí lidé demonstrovali na řadě dalších akcí, neposkytl žádné důkazy k prokázání svých tvrzení, a neměl proto objektivně rozumný důvod spoléhat se na výroky P. R. a dále si nijak neověřovat jejich pravdivost. Nesplnil tak svoji povinnost dostatečným způsobem si převzaté tvrzení ověřit. To platí tím spíše, že žalovaný předmětné výroky pronášel v době, kdy zastával funkci předsedy vlády, tedy jako osoba, u níž lze předpokládat vyšší stupeň informovanosti a znalosti (nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, bod 35).

Skutková tvrzení žalovaného tedy podložená nebyla, jestliže neprokázal jejich pravdivost. Proto jsou pronesené výroky neoprávněným zásahem do osobnosti těch, jichž se týkaly, neboť byly nepochybně objektivně způsobilé přivodit újmu na jejich osobní i mravní integritě, snížit jejich vážnost a čest a případně i ohrozit jejich postavení.

Pak je nutno zkoumat, zda předmětné výroky bylo možno považovat za dostatečně adresné, resp. zda šlo na jejich základě konkretizovat určité osoby včetně žalobkyně. Otázkou přičitatelnosti výroků, ve kterých není jmenována konkrétní osoba, se zabýval Nejvyšší soud především v rozsudku ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, publikovaném pod č. 41/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž mimo jiné konstatoval, že k tomu, aby určitý výrok byl způsobilý zasáhnout do cti a vážnosti konkrétní osoby, není třeba její jmenovité uvedení. Postačí, aby napadená osoba byla označena takovými znameními, jež jsou dostatečná, aby „totožnost uraženého mohla být vůbec stanovena” (rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 17. 9. 1935, sp. zn. Zm II 265/35, Vážný 5367/1935). Je-li tomu tak a vztahuje-li se urážka na jednu nebo více osob náležejících do ohraničeného okruhu, aniž by bylo z obsahu informace zjevné, která osoba nebo které osoby tohoto okruhu jsou vlastně míněny, projevuje se objektivní kritérium posouzení způsobilosti osobnostního zásahu v tom, že se ochrany může domáhat každá z takových osob, jež by mohla být třetími osobami považována za onu, k níž se informace vztahuje (rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 26. 3. 1927, sp. zn. Zm I 576/26, Vážný 2713/1927).

Žalobkyně odvozovala zásah do osobnostních práv od své příslušnosti ke skupině demonstrantů, kteří v den jednání o důvěře vládě protestovali před Poslaneckou sněmovnou. Jedná se sice o širší a nikterak formálně definovaný okruh osob, avšak natolik dostatečně místně i časově vymezený, aby výroky týkající se všech demonstrantů mohly být přičítány kterékoliv z těchto osob a kdokoliv z tohoto okruhu je mohl považovat za zásah do své osobnosti. Na tom nic nemění ani mírnější vyjádření žalovaného v jednom z rozhovorů, že ne všichni demonstranti jsou zaplacení. Pokud totiž dostatečně nekonkretizoval, které demonstranty tím míní a jak a podle čeho je rozlišuje, mohl kdokoliv z účastníků důvodně dovozovat, že výrok o zaplacených demonstrantech se vztahuje právě na něj, a běžný posluchač, který by znal identitu některého z účastníků, mohl stejně důvodně uzavřít, že výrok míří na něj.

Nelze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že dovolatelka nespadá do okruhu osob, k nimž výroky žalovaného směřovaly a jichž byly způsobilé se dotknout. Odvolací soud k tomu dospěl poněkud nelogickou úvahou, že dovolatelka se účastnila jen jediné demonstrace proti žalovanému. Jestliže však žalovaný opakovaně a bez rozlišení hovořil o stále stejných lidech, kteří proti němu protestují již rok a půl a protestovali dokonce i proti jeho svatbě (vycházeno z celkového kontextu pronášených výroků), dopustil se takové paušalizace, že vlastně dovolatelku bez opodstatnění zahrnul do skupiny jím kritizovaných jakýchsi profesionálních demonstrantů, kteří jednají z nejasné motivace, nejspíše z finančních důvodů.

Neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že újmu nezpůsobily difamační výroky žalovaného, ale samotné jednání žalobkyně, zejména informování o účasti na demonstraci. Okolnost, že se žalovaná veřejně vyjadřovala k průběhu a cíli demonstrace, s obsahem výroků žalovaného nesouvisí, ten ostatně svá tvrzení přímo k žalobkyni nevztahoval a nebylo ani tvrzeno, že by na ně reagoval. Způsob, jímž žalobkyně na výroky reagovala, by mohl vést k závěru, že si tak zjednala dostatečnou nápravu sama, ani v tom však dovolací soud názory odvolacího soudu nesdílí. Ustálená judikatura v některých případech považuje za dostatečnou satisfakci, kterou si opatřil svým jednáním sám poškozený, například následným a jinak neakceptovatelným verbálním nebo i brachiálním útokem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 30 Cdo 157/2004, Soubor C 2833, a ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2971/2000, Soubor C 240, a se zohledněním jisté specifičnosti u osob veřejně známých srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). V takovýchto případech je ovšem nutné porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci nahrazen případnou „svémocí“ poškozeného. Jinými slovy je nutné pečlivě zkoumat, zda satisfakce zjednaná samotným poškozeným byla ekvivalentní původnímu zásahu. V projednávané věci je nutné zohlednit především nerovné postavení obou účastníků.

Z logiky věci i ze závěrů judikatury (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03) plyne, že informacím poskytovaným předsedou vlády nebo jiným vysoce postaveným představitelem státu je ze strany občanů státu vždy přikládána větší váha než informacím pocházejícím od jiných osob, včetně médií. Občan demokratického právního státu od ústavních činitelů zcela přirozeně očekává pravdivé informace a dále očekává, že ústavní činitelé budou zachovávat náležitý respekt k jednotlivým osobám – členům občanské společnosti. Představitelé státní moci jsou proto povinni zveřejňovat jen skutkově důkladně prověřené informace, které se navíc vztahují toliko k věcem, které spadají do jim kompetenčně vymezené oblasti. Nemá-li ústavní činitel svá tvrzení faktů důkladně prověřena co do pravdivosti, není oprávněn je zveřejnit. Veřejnost tedy díky postavení žalovaného – tehdejšího předsedy vlády, přikládala jeho výrokům větší váhu než výrokům dovolatelky. Již vzhledem k této asymetrii mohla dovolatelka jen stěží plně odčinit neoprávněný zásah do osobnosti svým vlastním jednáním. To zvláště za situace, kdy z prokázaného skutkového stavu vyplývá, že v médiích s celostátní působností dostal žalovaný podstatně větší prostor. Skutečnost, že dovolatelka aktivně vystupovala zejména na sociálních sítích a určitý prostor jí byl dán i v pořadu České televize, nelze tedy považovat za dostatečnou nápravu. Uvedené mohlo být zohledněno případně toliko při stanovení formy či rozsahu satisfakce. Na tom nic nemění ani skutečnost, že dovolatelka měla vůči žalovanému vystupovat v některých svých projevech až vulgárně (např. nošením trika s nápisem “XY”). Ačkoliv i Ústavní soud ve své praxi zdůrazňuje požadavek určité kultivovanosti v politické diskuzi, hranice mezi přípustnou a nepřípustnou kritikou, pokud jde o volbu výrazových prostředků, je značně neostrá - k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 94/05, ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, a z poslední doby ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18, v němž bylo shledáno nepřípustným označit politika jako „Pitomio“ – tedy zkomoleninou jeho křestního jména ve spojení se slovem „pitomec“, zatímco Evropský soud pro lidská práva za oprávněný výrazový prostředek kritiky považoval hanlivé slovo “Trottel” ve vztahu ke krajně pravicovému politikovi, který relativizoval zločiny nacistického Německa (rozsudek ve věci Oberschlick proti Rakousku č. 2 ze dne 1. 7. 1997, stížnost č. 20834/92). Oprávněnost použití těchto výrazových prostředků nebyla předmětem řízení, nicméně i kdyby kritické projevy žalobkyně byly již neoprávněné, stále by nekompenzovaly disproporci mezi postavením žalobkyně a žalovaného v mediálním prostoru. Ani případné vybočení z mezí přípustné kritiky nemusí automaticky znamenat, že si žalobkyně satisfakci obstarala sama.

Z uvedeného vyplývá, že žalovaný zasáhl do osobnostních práv žalobkyně neoprávněně. Neprokázal pravdivost skutkových tvrzení, přičemž jeho výroky (ačkoliv směřovaly vůči skupině osob) byly dostatečně určité, aby mohly být vztaženy k osobě žalobkyně. Vzhledem k disproporci v postavení obou účastníků si navíc žalobkyně svými vystoupeními nezjednala satisfakci za neoprávněný zásah sama. Soud prvního stupně správně upozornil, že při přijetí opačného závěru by žalovaný (a jakýkoliv jiný politik) mohl bez následků nepřípustným způsobem diskreditovat své politické oponenty. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej zrušil (§ 243e odst. 2 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Napadá-li žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je v této části dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. sice objektivně nepřípustné, avšak nákladový výrok má povahu akcesorickou, a byl proto zrušen společně s výrokem o věci samé podle § 243e odst. 2 věty třetí o. s. ř.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů