// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti 25.01.2022

Nepřímá diskriminaci v přístupu ke vzdělání

Domáhá-li se žalobkyně zadostiučinění (ve formě finanční a ve formě omluvy) za to, že byla diskriminována v přístupu ke vzdělání, jde o nárok svým charakterem odpovídající ochraně osobnosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1659/2021, ze dne 9. 12. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 11 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 13 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 2 odst. 1 zák. č. 198/2009 Sb.
§ 10 odst. 1 zák. č. 198/2009 Sb.

Kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


V posuzované věci se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy za diskriminační jednání žalované spočívající v zákazu nošení muslimského šátku (hidžábu) při teoretické výuce, a to ve formě omluvy i zadostiučinění v penězích. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 1. 2017, č. j. 17 C 61/2016-172, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 11. 2017, č. j. 17 C 61/2016-243, byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-228, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-254, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 25 Cdo 248/2019-311, Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že zákaz nošení pokrývek hlavy studentkám muslimského vyznání při teoretické výuce ve škole není odůvodněn legitimním cílem, ve vztahu k žalobkyni tak došlo ze strany žalované k nepřímé diskriminaci v přístupu ke vzdělání ve smyslu § 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné době – září 2013, (dále též jen „antidiskriminační zákon“). V dalším řízení měl soud posoudit uplatněné nároky na přiměřené zadostiučinění (§ 10 antidiskriminačního zákona) jak ve vztahu k textu požadované omluvy, tak i k finančnímu zadostiučinění.

Poté, dne 24. 4. 2020, vzala žalobkyně svou žalobu zcela zpět s tím, že od předmětných událostí uplynula dlouhá doba (7 let) a požadované zadostiučinění jí již nemůže přinést přiměřenou satisfakci; zvlášť když za satisfakci považuje samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu. V důsledku soudního řízení byla vystavena dalšímu pronásledování (vyhrožování, dehonestaci v médiích, měla problémy při hledání bydlení a zaměstnání), chce proto zamezit dalšímu zneužívání tohoto případu, ráda by našla klid na práci a běžný život. Žalovaná se zpětvzetím žaloby nesouhlasila s tím, že má morální zájem na meritorním rozhodnutí věci. Zpětvzetím dala žalobkyně najevo, že o samotná práva jí nešlo, přičemž žalovaná a ředitelka školy K., nesly tíhu žaloby, která měla dopad na dobré jméno školy i na osobnostní práva ředitelky, a proto si zaslouží, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. A to i s ohledem na to, že bylo ukončeno šetření policie vůči A. Š., které usvědčuje určité osoby ze lži, a provedení tohoto důkazu považuje žalovaná pro meritorní rozhodnutí za zásadní. Zdůraznila, že se neztotožňuje s rozsudkem Nejvyššího soudu, považuje jej za věcně i právně nesprávný a argumentačně chybný. Kauza měla celospolečenský dopad do politických diskuzí i do tuzemských a zahraničních médií, proto rozhodnutí ve věci může ovlivnit organizaci českého školství.

Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 20. 7. 2020, č. j. 17 C 61/2016-350, řízení ve věci pro zpětvzetí žaloby zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal nesouhlas žalované se zpětvzetím nedůvodným, neboť vzhledem k osobní povaze uplatněného nároku, nelze žalobkyni k dalšímu řízení nutit. Okolnost, že řízení vzbudilo mediální a společenský zájem, případně přineslo žalované obtíže, není důvodem pro pokračování v řízení, stejně jako rozhodnutí policie vydané v rámci šetření trestního oznámení, jež právní zástupce žalované podal na ombudsmanku.

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2021, č. j. 12 Co 304/2020-375, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně a s odkazy na judikaturu uzavřel, že s ohledem na povahu tohoto řízení, jež odpovídá žalobě na ochranu osobnosti, nelze žalobkyni v rozporu s její vůlí nutit v takovém řízení pokračovat. Kromě toho, vzhledem k vázanosti soudů nižších stupňů právními závěry dovolacího soudu nelze dovodit, že by se žalobkyně zpětvzetím snažila zmařit vydání pro ni nepříznivého rozhodnutí, když navíc již rozhodnutí dovolacího soudu bylo pro ni dostatečným zadostiučiněním. Žalovaná pak nemůže mít morální zájem na pokračování v řízení na ochranu osobnosti žalobkyně. Za právně nevýznamné označil soud poukazy žalované na šetření policie, a to tím spíše bylo-li Nejvyšším státním zástupcem vyhodnoceno jako nesprávné, neboť veřejná ochránkyně práv nemohla svým jednáním naplnit znaky prověřovaných trestných činů.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Nesprávné právní posouzení spatřuje především v posouzení nároku žalobkyně jako nároku na ochranu osobnosti. Ochrana osobnostních práv je na místě v případech, kdy dochází k diskriminaci z jiných důvodů než z těch, které jsou uvedeny v § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona. Oběti takového jednání se mohou bránit podle § 81 a § 82 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), a podle § 2956 o. z. žádat náhradu škody, nemajetkové újmy či odčinění způsobených duševních útrap. Je-li však postupováno podle § 3 antidiskriminačního zákona, odvolací soud nesprávně dovodil, že po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby se v řízení pokračovalo, neboť nejde o ochranu osobnosti ve smyslu ustanovení občanského zákoníku. Namítá rovněž, že jediným důvodem odložení věci policií ohledně Š. byla účelová interpretace otázky, zda je veřejný ochránce práv veřejným činitelem ve smyslu trestního práva. Právě tímto šetřením bylo totiž prokázáno, že žalobkyně nemohla být nikdy studentkou ani uchazečkou o studium, v době jejího ucházení se o studium neměla potřebné doklady (průkaz azylanta), porušovala azylové právo České republiky, a tudíž pobývala na jejím území v rozporu s poskytnutou ochranou. Vzhledem k tomu, že vážné důvody nesouhlasu se zpětvzetím posoudil odvolací soud nesprávně, navrhla dovolatelka zrušení usnesení soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje dovolání žalované za nepřípustné i nedůvodné. Dovolatelka nepředkládá k řešení žádnou otázku, jež by byla pro rozhodnutí zásadní. Diskriminace se dotýká práva na ochranu důstojnosti, jež je součástí práva na ochranu osobnosti, a proto není podstatné, zda se žalobkyně svého práva domáhá podle antidiskriminačního zákona nebo zákona občanského. Pro účely zpětvzetí je pak bez významu požadavek žalované na provedení důkazu usnesením policie, na něž je třeba nahlížet jako na nezákonné a nemohlo by mít vliv na další projednání věci. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné pro řešení otázky, zda nárok na zadostiučinění za diskriminaci posuzovaný podle antidiskriminačního zákona je možno považovat za nárok na ochranu osobnosti, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 11 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), tedy v době, kdy mělo k diskriminujícímu jednání dojít, fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

Podle § 13 odst. 1 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle § 13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle odst. 3 tohoto ustanovení, určí výši náhrady podle odstavce 2 soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

Podle § 2 odst. 1 antidiskriminačního zákona se pro účely tohoto zákona právem na rovné zacházení rozumí právo nebýt diskriminován z důvodů, které stanoví tento zákon.

Podle § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle § 10 odst. 2 tohoto zákona, pokud by se nejevilo postačujícím zjednání nápravy podle odst. 1, zejména proto, že byla v důsledku diskriminace ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle odst. 3 tohoto zákona určí výši náhrady podle odst. 2 soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

Osobnostní práva jsou práva týkající se nehmotných statků, tedy statků, které nelze přesně vyjádřit penězi. Nehmotnými statky jsou zejména hodnoty lidské osobnosti, např. obecná osobnostní práva – právo na život, čest, zdraví, důstojnost, ale i zvláštní osobnostní práva, např. autorská práva, práva výkonných umělců apod. Účelem antidiskriminačního zákona je chránit důstojnost a autonomii diskriminovaných osob, jinak řečeno chránit nehmotné statky – hodnoty lidské osobnosti. Jak občanský zákoník, tak antidiskriminační zákon poskytuje osobám, ve vztahu k nimž došlo k porušení práva (ať již zásahem do některého z práv uvedených v § 11 odst. 1 obč. zák., nebo vyplývajících z práva na rovné zacházení), stejné nástroje k odčinění vzniklé újmy, jak je zcela jasně patrno z citace výše uvedených zákonných ustanovení. Z toho vyplývá, že domáhá-li se žalobkyně zadostiučinění (ve formě finanční a ve formě omluvy) za to, že byla v přístupu ke vzdělání diskriminována, jde o nárok svým charakterem odpovídající ochraně osobnosti.

Z těchto důvodů je závěr odvolacího soudu, že žalobkyní uplatněný nárok odpovídá nároku na ochranu osobnosti, zcela správný. Dovolací důvod uplatněný žalovanou tak není naplněn.

Ohledně dalších námitek dovolatelky je třeba odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, která je ustálena v názoru, že ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení vážnosti důvodů vedoucích žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, rozhodující jsou tak vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku, přičemž úvahu odvolacího soudu může dovolací soud zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4028/2008).

Vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto. Takový vážný důvod může mít žalovaný (jiný účastník) v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu nebo které mohlo být zahájeno též na jeho návrh (např. v řízení o vypořádání společného jmění manželů nebo v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), nebo také tehdy, jestliže se žalobce zpětvzetím snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozsudku, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků. To, že má vážné důvody k nesouhlasu, tvrdí a prokazuje ten, kdo se zpětvzetím návrhu nesouhlasí. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., je vždy třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou – učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Tuto úvahu soudu lze v rámci přezkumu rozhodnutí zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 719/2011, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2849/2016, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 44/17).

Odvolací soud důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby uvedené žalovanou řádně zvážil a svůj závěr, že nejde o důvody vážné, přiléhavě odůvodnil. Jeho úvahy, že nárok žalobkyně odpovídá svým charakterem nároku na ochranu osobnosti, přičemž u takového nároku není poškozeného dost dobře možné nutit k tomu, aby se proti své vůli domáhal soudní cestou zadostiučinění, o které (už) nestojí, že žalovaná nemůže mít morální zájem na výsledku řízení o zadostiučinění žalobkyně a že nelze dovodit, že zpětvzetím žaloby se žalobkyně snaží zmařit vydání pro ni nepříznivého rozsudku, neboť vzhledem ke zrušujícímu rozsudku Nejvyššího soudu (kterým je soud vázán a v němž bylo vysloveno, že ve vztahu k žalobkyni došlo ze strany žalované k nepřímé diskriminaci v přístupu ke vzdělání) se měl soud zabývat pouze druhem a výší přiměřeného zadostiučinění, nelze dovodit, že zpětvzetím se žalobkyně snaží zmařit vydání pro ni nepříznivého rozsudku, rozhodně není zjevně nepřiměřená. Poukaz žalované na šetření policie týkající se Š. je zcela irelevantní. Pro úplnost dovolací soud dodává, že vážným důvodem pro nepřipuštění zpětvzetí už vůbec nemůže být případný zásah do osobnostních práv statutární zástupkyně žalované, neboť pro takový případ jsou dány jiné právní nástroje. Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci nejsou dány právně relevantní ani morální důvody pro neúčinnost zpětvzetí, odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné takové vady neshledal.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud dosud neřešenou otázku posoudil správně a ve zbývajícím rozsahu se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1, písm. a) o. s. ř. zamítl.

Dovolatelka napadla dovoláním usnesení odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení. Avšak dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není, vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů