// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti 09.11.2021
K zásahu do osobnostního práva nesprávnou citací výroku
Dovolací soud ve vztahu k právu na ochranu osobnosti ve své judikatuře vychází z toho, že je nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor, podle něhož „samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti.“ To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K tomu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
S dovolatelkou se lze ztotožnit v tom, že z hlediska jazykového, je-li někdo citován (je-li někomu přisuzován konkrétní výrok), je z hlediska posouzení pravdivosti tohoto tvrzení podstatné, zda ten, komu je daný výrok přisuzován, skutečně vyslovil či napsal právě tento výrok, nikoliv výrok jiný, byť obsahově obdobný, neboť právě v tom spočívá podstata citace. Nesprávnost citace (ať už chyba v osobě autora, nebo nepřesnost citace) shodně jako uvedení nepravdivého údaje však ještě nutně nemusí vést k zásahu do osobnostního práva. I v tomto případě je třeba posoudit, zda existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a zda tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Pouhá nepřesnost citace, či záměna autora výroku, nedosahuje takové intenzity, aby z hlediska právního vedla k zásahu do osobnostního práva, pokud autor, jemuž je tvrzený výrok přisuzován, uvedl výrok obsahově obdobný (či výroky obsahově obdobné).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3889/2020, ze dne 6. 10. 2021
Dotčené předpisy:
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 81 o. z.
§ 82 odst. 2 o. z.
Kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
III. Přípustnost dovolání
38. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
39. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., případně jednajícími osobou, která má právnické vzdělání, podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
III. a) Přípustnost dovolání žalované
40. Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání žalované.
41. Ve vztahu k dovoláním předložené otázce „zda a za jakých podmínek je možné výroky prezidenta republiky považovat za nesprávný úřední postup, s ohledem na to, že jde o jednání prezidenta, které není upraveno žádnými procesními ani hmotněprávními normami“ dovolatelka nejprve přípustnost dovolání postavila na tom, že jde o otázku dosud neřešenou, avšak v podání ze dne 21. 9. 2020 vymezení přípustnosti dovolání změnila tak, že dle jejího názoru by Nejvyšší soud měl otázku posoudit jinak, měl by se tudíž odchýlit od své dosavadní judikatury řešící předloženou otázku. Dovolatelka žádá, aby se dovolací soud vypořádal s argumenty vyslovenými v odlišném stanovisku soudce Vladimíra Sládečka k usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 9/17, neboť dovolatelka dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu považuje za rozpornou se závěry vyslovenými v tomto stanovisku, a tudíž za nerespektující ustálenou judikaturu Ústavního soudu.
42. Ze samotné povahy odlišného stanoviska však plyne, že závěry v něm uvedené nejsou součástí odůvodnění přijatého rozhodnutí. Nejsou v něm tudíž uváděny závěry, na nichž by se shodl věc rozhodující senát. Právě naopak účelem odlišného stanoviska je buďto uvést oponentní argumentaci, která by vedla k rozhodnutí opačnému, případně uvést takové argumenty, které sice přijatý závěr podporují, avšak na základě odlišných důvodů než těch, k nimž dospěla relevantní většina členů věc rozhodujícího senátu. Oponentní stanovisko již ze své povahy nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu. Z obsahu dovolatelkou odkazovaného usnesení plyne, že názor většiny rozhodujícího pléna nebyl souladný s tím, který vyjádřil soudce Vladimír Sládeček ve svém oponentním stanovisku, neboť Ústavní soud se povahou výroků prezidenta republiky v obsahu rozhodnutí nezabýval, naopak toto posouzení ponechal na stěžovateli, přičemž uvedl: „S ohledem na povahu tvrzeného zásahu prezidenta republiky je ovšem zcela zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti mohl stěžovatel vyčerpat jiné procesní prostředky k ochraně svých práv, jimiž disponuje. Je přitom především na jeho vlastní úvaze, které z nich by použil a v tomto směru Ústavní soud není oprávněn jej jakkoliv ‚navádět‘.“ Dále v usnesení Ústavní soud uvedl: „Proto pouze připomíná, že považuje-li stěžovatel předmětné výroky prezidenta republiky za soukromé (tzn. neučiněné v přímé souvislosti s výkonem této ústavní funkce), pak bylo namístě využít prostředků ochrany pořadem práva podle občanského soudního řádu, jelikož stěžovatel má jako každý, jehož osobnost byla dotčena, právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (§ 82 odst. 1 občanského zákoníku). Teprve po pravomocném rozhodnutí soudu, tedy když by stěžovatel marně vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, by eventuálně připadalo v úvahu podání ústavní stížnosti. Obdobné platí, považoval-li by stěžovatel předmětné výroky prezidenta republiky nikoliv za jeho názor vyslovovaný ‚soukromou osobou‘, nýbrž za nezákonný zásah správního orgánu. V tomto případě totiž bylo namístě před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky ochrany podle soudního řádu správního, které jsou v jeho dispozici (§ 82 a násl.).“ Z právě uvedeného tudíž plyne, že v daném usnesení se ústavní soud konkrétně nezabýval tím, jakou povahu mají ty které výroky prezidenta republiky, jelikož však stěžovatele odkázal na ochranu jak soukromoprávní cestou, tak cestou veřejnoprávní, zjevně dospěl k závěru, že výroky prezidenta mohou mít jak čistě soukromoprávní povahu, tak mohou být též výkonem veřejné moci. Právě uvedené neodpovídá závěru soudce Vladimíra Sládečka, jenž ve svém odlišném stanovisku dovodil, že veškeré výroky prezidenta republiky, které byly v dané věci namítány, měly čistě soukromoprávní povahu. Dovolací soud tak ve své předcházející judikatuře nepostupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, neboť konkrétní kritéria pro posouzení toho, zda výroky veřejného činitele lze považovat za výkon veřejné moci (za úřední postup), z dovolatelkou odkazovaného usnesení neplynou.
43. Závěr Nejvyššího soudu, že též výroky veřejného činitele, přestože toto jednání není žádným zákonem konkrétně upravováno, mohou představovat úřední postup, byl následně potvrzen Ústavním soudem v nálezu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20. Ústavní soud uvedl: „Existují i oblasti poskytování informací státními orgány, jimž není věnována žádná zvláštní zákonná úprava (např. poskytování informací o činnosti prezidenta či vlády z vlastního podnětu těchto orgánů). I v těch případech, kdy se zákon nevěnuje určité oblasti informování veřejnosti o činnosti státních orgánů a orgánů územní samosprávy, platí, že rozhodnou-li se tyto orgány určitou informaci zveřejnit, nesmí tím porušit základní práva a svobody jednotlivců (musí tedy dbát na zachování práv mimo jiné v čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny). Nesprávný úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny tak může spočívat i v tom, že státní orgán při své činnosti zveřejněním určité informace poruší právo na zachování osobní cti (čl. 10 odst. 1 Listiny). V daném ohledu tak Nejvyšší soud správně nepřiznal relevanci námitce stěžovatelky, která tvrdila, že o nesprávný úřední postup nemohlo jít ze samotného důvodu, že pro vystoupení prezidenta republiky v televizním pořadu nejsou stanovena žádná konkrétní zákonná pravidla. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že s výkonem funkce prezidenta republiky je spojena celá řada aktivit, jimiž je jeho funkce dotvářena např. na poli reprezentačním, protokolárním, ceremoniálním či v souladu s historicky zažitými náhledy na úlohu a postavení prezidenta republiky jako představitele státu. Do rámce činností, které dotváří výkon funkce prezidenta republiky, pak spadají i projevy prezidenta republiky určené veřejnosti. Jak poznamenal Ústavní soud České a Slovenské federativní republiky v usnesení ze dne 8. 7. 1992 sp. zn. II ÚS 312/92, činnost prezidenta se ubírá dvěma směry: jednak je to výkon jeho funkce, jednak jeho politická a veřejná činnost. Obě tyto oblasti se mohou podle konkrétních okolností případů překrývat, přičemž veřejná a politická činnost může tvořit součást výkonu jeho funkce. Ústavní soud se v obecné rovině ztotožňuje se závěrem, že i veřejný projev prezidenta republiky přenášený televizí může spadat pod pojem úřední postup prezidenta ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.“
44. Jelikož dovolatelkou předložená otázka, která již byla v dovolatelkou odkazované judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, byla následně potvrzena též právě citovaným nálezem Ústavního soudu, neshledává dovolací soud důvod se od již přijatého řešení odchýlit, tudíž daná otázka přípustnost dovolání nezakládá.
45. Uvedená otázka nezakládá přípustnost dovolání ani z hlediska odklonu od dovolatelkou namítané ustálené judikatury definující pojem nesprávného úředního postupu jakožto činnosti spojené s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Nelze odhlédnout od toho, že zákon žádnou konkrétní definici nesprávného úředního postupu nedává, tudíž definice dovozené právní doktrínou a judikaturou nemohou být všeobjímající. Dovolatelkou nabízený výklad vycházející z toho, že pokud není daný postup konkrétně zákonem upraven, pak nemůže být postupem nesprávným, by vedl k tomu, že v případě činností státu, které vycházejí pouze z ústavních principů a zvyklostí, což je typické právě pro ústavní činitele, může stát libovolně zasahovat do práv jiných subjektů práva, aniž by za takovýto zásah nesl odpovědnost. Takovýto výklad však odporuje čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Je obecnou zvyklostí, že řečník, jenž má veřejně přednést projev, si daný projev pečlivě připraví včetně ověření pravdivosti informací, které hodlá poskytnout, a relevance zdrojů, jimiž je pravdivost daných informací podložena. Takový postup se dá očekávat též od prezidenta republiky, jenž má veřejně přednést projev. Nečiní-li tak, nevykonává svou funkci pečlivě, tudíž z hlediska výkonu veřejné moci jde o nesprávný úřední postup. Ani v řešení této otázky tudíž dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby se odchýlil od řešení přijatého již v předcházejícím rozhodnutí v této věci, tudíž ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
46. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu dále uvedl: „Nutno zdůraznit, že aby šlo o veřejné projevy prezidenta republiky, jimiž je dotvářen výkon jeho funkce, musí být u nich, případně jejich částí, jsou-li oddělitelné, dána potřebná souvislost s výkonem jeho funkce. Půjde-li o projev, který vybočuje z rámce výkonu funkce prezidenta republiky (tj. půjde-li o projev mimo výkon funkce prezidenta ve smyslu čl. 54 odst. 3 Ústavy a mimo úřední postup prezidenta ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny), pak z pohledu ústavního práva není nic, co by bránilo tomu, aby za případnou újmu jím způsobenou odpovídal prezident jako soukromá osoba podle obecných předpisů soukromého práva.“ Dále Ústavní soud osvětlil podmínky, jež mají být hodnoceny při posouzení toho, zda konkrétní výrok představuje výkon funkce prezidenta či jeho úřední postup. Je třeba vyjít ze tří kritérií: 1) časového kritéria, 2) kritéria fóra, na němž byl výrok pronesen, a 3) kritéria obsahu výroku.
47. K právě uvedeným kritériím se Nejvyšší soud vyjádřil již v předcházejícím rozhodnutí v této věci (byť bylo přijato ještě před přijetím citovaného nálezu). V bodě 125 uvedl: „V daném případě není možno pominout, že žalované jednání prezidenta republiky nelze hodnotit jako exces, o který by šlo v případě protiprávního jednání, jež nesouvisí s výkonem jeho funkce, neboť po formální i obsahové stránce nepostrádalo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k jeho činnosti podmíněné ústavním pořádkem.“
48. Dovolatelka souhlasí s tím, že v nyní posuzovaném případě bylo naplněno jak kritérium časové, tak kritérium fóra. Dle jejího názoru není naplněno kritérium obsahu výroku. Dovolatelka odkazuje na příklad uvedený ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu, dle nějž soukromoprávní charakter bude mít například odpověď na dotaz, jakou knihu z žánru beletrie prezident republiky četl naposledy.
49. Nyní posuzovaná věc je však od uváděného příkladu odlišná v tom, že prezident republiky neodpovídal spontánně na dotaz, jakou knihu četl, nýbrž odkazy na tvrzený článek F. P. a tvrzený výrok byly součástí obsahu jeho projevu, který jakožto prezident republiky měl při příležitosti, na níž byl také právě z titulu své funkce ústavního činitele pozván, pronést. Stalo se tak na konferenci, na níž byl M. Z. pozván právě jako prezident České republiky (a na které byli přítomni i zahraniční hosté, reprezentativní političtí činitelé – např. mj. předseda Evropského parlamentu, prezident Evropského židovského kongresu aj.), tudíž reprezentoval (čl. 63 odst. 1 písm. a/ Ústavy ČR) Českou republiku a nešlo tak o ani o rozhovor na různá témata k událostem nedávných dnů, jako tomu bylo např. v televizním pořadu „Týden s prezidentem“. Obsahově se tyto výroky týkaly problematiky holocaustu, k níž se měl prezident republiky z pozice svého úřadu hlavy státu vyjádřit. Nešlo tu pak zjevně jen o vzpomínání na neblahou minulost, ale též o úvahy o hledání cest, aby se holocaust neopakoval. Ostatně prezident republiky se v projevu vyjadřoval i k zahraničně politickým tématům, výslovně k problematice mezinárodního terorismu. Jeho Projev měl nepochybně politické a státnické ambice a sledoval naplnění úlohy prezidenta republiky. Z takového postavení se pustil do příkladného morálního soudu ve vztahu k dosud ikonické novinářské autoritě, použil však skutkový argument, o němž nebylo v řízení prokázáno, že by mohl být pravdivý. Pokud tím způsobil soukromoprávní újmu právnímu nástupci dotčené osoby, a nedokázal-li ji prostým uznáním stavu sám napravit, musí za ni nést v poměrech právního státu - jako každý jiný občan - soukromoprávní odpovědnost.
50. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolateky směřující k tomu, že pokud odvolací soud aplikoval ustanovení občanského zákoníku vztahující se k ochraně osobnostních práv, odchýlil se tím od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle níž v případě, kdy tvrzeným nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem mělo dojít k zásahu do osobnostních práv, nelze nárok na odčinění vzniklé újmy odvíjet od obecné úpravy odpovědnosti za škodu ani od úpravy vztahující se k ochraně osobnostních práv. Dovolatelkou citovaná judikatura totiž směřuje jednak k tomu, že daného nároku se nelze domáhat duplicitně (tedy jednak z titulu nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, jednak z titulu zásahu do osobnostních práv), jednak k tomu, že v případě odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci jde o zvláštní úpravu, a tudíž podmínky stanovené pro založení odpovědnosti nelze obcházet tím, že by byla aplikována úprava obecná. Daná judikatura však nevylučuje aplikaci obecné úpravy absolutně. Ústavní soud v dovolatelkou namítaném nálezu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, právě naopak uvádí: „Fakt, že nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem bylo zasaženo do osobnostních práv jedince, je nutno považovat za kritérium potřebné pro stanovení výše přiměřené náhrady za vzniklou imateriální újmu (věta druhá ust. § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).“
51. Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu neplyne, že by základ odpovědnosti odvolací soud spatřoval pouze v zásahu do osobnostních práv. Odvolací soud v souladu s argumentací Nejvyššího soudu předestřeného v předcházejícím rozsudku v této věci základ odpovědnosti spatřoval v nesprávném úředním postupu, přičemž následně z hlediska posouzení vzniku újmy a posouzení přiměřeného zadostiučinění již aplikoval úpravu vztahující se k ochraně osobnosti a na ní navazující ustálenou judikaturu. Postup odvolacího soudu tudíž odpovídá závěrům dovolatelkou namítané ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu.
52. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou namítaný odklon od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011. Pokud žalovaná namítá, že v případě žalobkyně jde o újmu zprostředkovanou a nikoliv přímou, pomíjí, že žalobkyně se v řízení nedomáhá odčinění újmy, která by tvrzeným nesprávným úředním postupem vznikla přímo jí, nýbrž se domáhá odčinění újmy, která vznikla jejímu předku. Zákon č. 82/1998 Sb. nijak zvláště neupravuje zánik práva na odčinění újmy v případě smrti poškozeného ani možnost případné postmortální ochrany. V souladu s § 26 OdpŠk je tudíž nutné aplikovat § 2009 odst. 2 ve spojení s § 1475 odst. 2 o. z., vůči nimž je § 82 odst. 2 o. z. speciální úpravou.
53. Na nyní posuzovanou věc se nevztahuje ani dovolatelkou namítaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 9/97, v němž se Ústavní soud zabýval případným nesprávným úředním postupem spočívajícím v zaujetí názoru či výkladu mezinárodní dohody uzavřené mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. 4. 1973. Šlo tedy o výklad práva. V nyní posuzované věci však prezident republiky nevykládal právo, nýbrž uváděl tvrzení o objektivní realitě (tvrzení faktu), jež nelze považovat za názor, jak činí dovolatelka, a dále uváděl své hodnocení této reality (hodnotový soud), což již má povahu názoru, avšak nikoliv názoru ohledně výkladu práva.
54. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, přičemž se nezabýval argumenty předkládanými vedlejším účastníkem ve vyjádření k dovolání žalované, neboť požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tudíž není-li přípustnost dovolání založena podáním dovolatelky, není vyjádření vedlejšího účastníka samo o sobě způsobilé přípustnost dovolání založit.
III. b) Přípustnost dovolání žalobkyně
55. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání žalobkyně.
56. Dovolací soud se předně ztotožňuje s námitkami žalované a vedlejšího účastníka řízení ve vztahu k obsahovým náležitostem dovolání žalobkyně vyžadovaným ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a to ve vztahu k řádnému vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti pouze uvedla, že přípustnost dovolání odvozuje z toho, že se odvolací soud při řešení otázky, na které napadené výroky závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále se již přípustností dovolání nezabývala.
57. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
58. Dovolatelka však následně v obsahu svého dovolání odkazuje, na konkrétní rozhodnutí, přičemž z těchto odkazů dovolací soud dovodil, že dovolatelka namítaný odklon od ustálené judikatury spatřuje v tom, že:
a. ve vztahu k závěru ohledně výroku „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.“ se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury vztahující se k hodnocení důkazů;
b. ve vztahu k hodnotícím soudům o fascinaci zrůdnou nacistickou ideologií a přirovnání k postavě dr. Jekylla a Mr. Hydea se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury vztahující se k hodnocení odborných otázek na základě znaleckých posouzení;
c. ve vztahu k přirovnání k postavě dr. Jekylla a Mr. Hydea se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury určující meze oprávněné kritiky.
59. Ve vztahu k druhé z výše uvedených otázek Nejvyšší soud ve své judikatuře ohledně hodnotícího soudu uvádí, že hodnotící soud vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 608/2007, obdobně srov. též nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97).
60. V nálezu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, Ústavní soud uvedl: „Pokud jde o hodnotící soudy i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za fair. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z fair projevu. Při tom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě určitého literárního či publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu.“
61. Předně je třeba uvést, že předmětem tohoto řízení není posouzení toho, jaký byl skutečný charakter F. P. Takovéto posouzení, jak správně uvedl odvolací soud, nepřísluší justici, nýbrž historikům. Předmětem posouzení soudů nižších stupňů bylo, zda z hlediska střetu práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti prezident republiky mohl zaujmout a vyjádřit svůj názor na osobnost F. P., kterýžto názor může být též názorem nepřípadným, jak plyne z výše uvedeného závěru Ústavního soudu, nevybočuje-li z mezí oprávněné kritiky.
62. Odvolací soud se tak v souladu s výše citovanou judikaturou, zabýval otázkou, zda vyslovené hodnotové soudy zcela nepostrádají věcný základ (zakládají se na pravdivých informacích). Odvolací soud tak nikterak nepochybil, pokud se v souvislosti s tímto posouzením zabýval dílem F. P. Úkolem odvolacího soudu nebylo posoudit, jak na dané dílo nahlíží historie (historici), ale zda dané dílo pro z hlediska historie laika (jímž je i prezident republiky), zcela nepostrádá věcný základ pro takový hodnotový soud, jenž daný kritik (laik) vyslovil. V tomto ohledu nejde o otázku skutkových zjištění, tudíž ani o otázku odborného posouzení, nýbrž jde o otázku právní, k níž může učinit závěr toliko soud, nikoliv soudní znalec. Ani druhá výše vymezená otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
63. Ve vztahu ke třetí otázce dovolatelka pouze cituje závěr ustálené judikatury ohledně mezí oprávněné kritiky a uvádí, že její předek byl přirovnán k vraždícímu monstru ukájejícímu své nejnižší pudy (Mr. Hyde). Odvolací soud daný výrok považoval za přísný, avšak nevybočující z mezí oprávněné kritiky, přičemž těmito mezemi se důsledně zabýval v bodě 37 svého rozhodnutí. Dovolatelka nikterak neuvádí, v jakém ohledu se při tomto posouzení měl odvolací soud od citované ustálené judikatury odchýlit. Nepředkládá tak dovolacímu soudu žádnou otázku, která by měla být předmětem dovolacího přezkumu.
64. Pokud jde o první z výše uvedených námitek, dovolatelkou namítaná judikatura se na nyní posuzovanou věc nevztahuje. Z obsahu dovoláním napadeného rozhodnutí nikterak neplyne, že by dovolací soud z provedených důkazů dovodil, že by F. P. daný výrok napsal. Právě naopak v bodě 34 odvolací soud výslovně uvedl, že „[ž]alovaná sice neprokázala, že F. P. přesně tento výrok napsal (...)“.
65. Dovolací soud však z obsahu námitek dovolatelky shodně jako v předcházejícím rozhodnutí ve věci dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena – konkrétně zda v řízení, jehož předmětem je otázka dotčení osobnosti člověka dehonestujícím skutkovým tvrzením o skutečnosti, která (však) v řízení nebyla expressis verbis prokázána, lze odepřít poskytnutí satisfakce z důvodu zjištění, že jednání postižené osoby bylo analogické takto neprokázanému tvrzení. V předcházejícím rozhodnutí ve věci dovolací soud tuto otázku nevyřešil, neboť mu v tom bránila vada řízení, pro niž rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.
IV. Důvodnost dovolání
66. Dovolání není důvodné.
67. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
68. Dovolací soud ve vztahu k právu na ochranu osobnosti ve své judikatuře vychází z toho, že je nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož „samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti.“ To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K tomu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4642/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 955/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99).
69. S dovolatekou se lze ztotožnit v tom, že z hlediska jazykového, je-li někdo citován (je-li někomu přisuzován konkrétní výrok), je z hlediska posouzení pravdivosti tohoto tvrzení podstatné, zda ten, komu je daný výrok přisuzován, skutečně vyslovil či napsal právě tento výrok, nikoliv výrok jiný, byť obsahově obdobný, neboť právě v tom spočívá podstata citace. Nesprávnost citace (ať už chyba v osobě autora, nebo nepřesnost citace) shodně jako uvedení nepravdivého údaje však ještě nutně nemusí vést k zásahu do osobnostního práva. I v tomto případě je třeba posoudit, zda existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a zda tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. V tomto ohledu se dovolací soud ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že pouhá nepřesnost citace, či záměna autora výroku, nedosahuje takové intenzity, aby z hlediska právního vedla k zásahu do osobnostního práva, pokud autor, jemuž je tvrzený výrok přisuzován, uvedl výrok obsahově obdobný (či výroky obsahově obdobné).
70. Odvolací soud tak postupoval správně a v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pokud se v řízení zabýval tím, zda se v díle F. P. vyskytoval výrok obsahově obdobný tomu, jenž mu přisoudil prezident republiky, neboť pouze na základě toho, že v řízení nebylo prokázáno, že by F. P. daný výrok napsal, ještě nebylo možné uzavřít, že tímto tvrzením došlo k zásahu do jeho osobnostního práva.
71. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
72. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 2 o. s. ř. Jelikož dovolání podaly obě účastnice řízení a vedlejší účastník podal vyjádření podporující dovolání žalované, přičemž dovolání žalované bylo odmítnuto a dovolání žalobkyně zamítnuto, byl úspěch účastníků v dovolacím řízení stejný, a tudíž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Autor: -mha-