// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti 01.02.2021
Zadostiučinění za nezákonné převzetí člověka do ústavní péče
Rozhodnutí soudu určující nezákonnost převzetí člověka do ústavní péče bez jeho souhlasu je především předpokladem pro jeho propuštění ze zdravotního ústavu. Satisfakci za zásah do osobnostních práv může představovat jen výjimečně, v případech, kdy zdravotnický personál vzhledem k okolnostem převzetí pacienta, jeho stavu a informacím, které měl k dispozici, mohl důvodně nabýt dojmu, že podmínky pro převzetí jsou splněny, ač tomu tak podle následných zjištění nebylo.
V případě detencí, které byly soudem shledány nezákonnými, přichází v úvahu přiznání zadostiučinění za zásah do osobnostních práv v závislosti na individuálních podmínkách každé věci, přičemž rozhodnutí soudu bude záviset na konkrétních skutkových zjištěních zejména o tom, za jakých okolností k převzetí pacienta došlo a z čeho odborný personál přijímajícího zdravotnického zařízení mohl usuzovat na splnění zákonných podmínek nedobrovolné detence.
V daném případě k zásahu do osobnostních práv žalobkyně převzetím do ústavní péče bez jejího souhlasu došlo jednoznačně mimo limity výkonu oprávnění stanoveného zákonem o péči o zdraví lidu, neboť pro takový postup nebyly splněny podmínky § 23 odst. 4 písm. b) zákona o péči o zdraví lidu. V řízení nebyly tvrzeny ani prokázány žádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že žalobkyně příslušného dne ohrožovala sebe nebo své okolí. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě z provedeného dokazování nevyplývá žádný důvod, pro který by se mohli lékaři žalované domnívat, že žalobkyně, která sice jevila známky duševní choroby, může být nebezpečná sobě nebo svému okolí, jeví se její převzetí do ústavní péče zcela neodůvodněným. Za této situace je správný závěr soudů obou stupňů, že samotné rozhodnutí o nezákonnosti převzetí žalobkyně do ústavní péče nelze pokládat za dostatečné zadostiučinění, a je namístě, aby se žalobkyni dostalo písemné omluvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 590/2020, ze dne 27. 10. 2020
Dotčené předpisy:
§ 11 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 13 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 23 odst. 4 písm. b) zák. č. 20/1966 Sb. ve znění do 31. 3. 2012
§ 78 zák. č. 292/2013 Sb.
Kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 3 Co 130/2018-311, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2018, č. j. 34 C 114/2009-287, v odvoláním napadeném výroku I, jímž bylo žalované uloženo zaslat žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku doporučený dopis s písemnou omluvou následujícího znění: „Vážená paní K, omlouváme se Vám tímto za nesprávný postup našich zaměstnanců při rozhodování o Vašem umístění do ústavní péče v XY dne 23. 3. 2000, neboť ve Vašem případě nebyly k tomuto postupu splněny všechny zákonné podmínky a k Vašemu umístění nemělo tudíž dojít. M. H., ředitel XY“, a v závislém výroku III o nákladech řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak o žalobě na ochranu osobnosti, do níž mělo být zasaženo převzetím a umístěním žalobkyně do ústavu zdravotní péče, aniž by byly splněny podmínky § 23 odst. 4 písm. b) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „zákon o péči o zdraví lidu“). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž se žalobkyně dne 23. 3. 2000 dostavila do budovy Ministerstva zdravotnictví, domáhala se projednání a sepsání zápisu o jejím umístění do XY v roce 1998, posléze odmítla vrátit pracovníkům ministerstva kartu, umožňující vstup do úřadu a odmítla úřad opustit. Přivolanou záchrannou službou byla převezena do XY a zde převzata do ústavní péče. Dne 29. 3. 2000 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením č. j. L 193/2000-16, že převzetí žalobkyně do ústavu zdravotnické péče dne 23. 3. 2000 nebylo v souladu se zákonnými důvody, neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně před přijetím, při přijetí a při následné hospitalizaci někoho jiného nebo sebe samu ohrožovala, někomu vyhrožovala nebo někoho fyzicky napadala či poškozovala. Z ústavní péče pak byla žalobkyně propuštěna dne 30. 3. 2000. Odvolací soud věc posoudil podle § 11 a § 13 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), a uzavřel, že nedobrovolným a nedůvodným převzetím žalobkyně do ústavní zdravotnické péče došlo k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv, k jehož odčinění je žalovaná povinna poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy, jež se jeví daným okolnostem přiměřenou. Výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na přiznání zadostiučinění v penězích (50.000 Kč) pro promlčení uplatněného práva nebyl odvoláním napaden.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právních otázek, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny. Dovolacímu soudu předkládá otázku, zda satisfakční účel neplní již sám výrok rozhodnutí soudu o tom, že převzetí do ústavní zdravotnické péče nebylo v souladu se zákonnými důvody, a pokud nikoli, pak zda důvodem pro úspěšnou žalobu o ochranu osobnosti může být jen zjevný exces (porušení zákona) na straně zdravotnického ústavu, zda lze vést paralelu mezi nezákonnou detencí a nezákonnou vazbou, a pokud ano, zda je namístě přiznat zadostiučinění i za nezákonnou detenci založenou na takovém chování dotčené osoby, které vedlo zdravotníky i laiky k obavám z bezprostředního ohrožení dotčené osoby i jejího okolí. Dále žádá dovolací soud o vyjádření k otázce, zda stanovení zadostiučinění v penězích se má odvíjet od částek přiznávaných jako náhrady za nezákonnou vazbu. Dovolatelka poukázala na okolnost, že v mnoha případech je pro laiky, kteří přivolají některou ze složek záchranného systému, pro jejich pracovníky, a to i pro zdravotníky záchranné služby v mnohdy vypjatých a naléhavých situacích obtížné s jistotou posoudit míru zdravotního postižení osoby, jež má být převzata do ústavní péče. Lékař přijímající pacienta je odkázán na informace těch, kteří pacienta k převzetí dopraví, pacient obvykle nespolupracuje, bývá rozrušen. Proto by při převzetí do ústavní zdravotnické péče neměla být vyžadována absolutní jistota o tom, že pacient je skutečně sobě či okolí reálně nebezpečný. Dovolatelka vyjádřila obavu, že bude-li ústavům ukládáno poskytovat zadostiučinění za zásahy do osobnostních práv pacientů, budou se obávat přebírat pacienty do ústavní péče, s negativními dopady pro jednotlivé pacienty i pro společnost. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné pro posouzení otázky, zda rozhodnutí soudu o nezákonnosti převzetí pacienta do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu je dostačujícím zadostiučiněním za zásah do jeho osobnostních práv. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Podle § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Podle § 13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Podle § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Podle § 23 odst. 4 písm. b) zákona o péči o zdraví lidu bez souhlasu nemocného je možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče, jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí.
Předpokladem odpovědnosti za porušení osobnostních práv podle § 13 obč. zák. je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být dána příčinná souvislost mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kde je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, v nichž nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1525/2004). Zásah do osobnostních práv je povolen jen za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby, na nichž je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. O takovouto licenci nepůjde tam, kde by se jednající při jinak zákonem dovoleném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustil excesu.
Zákonem povolený zásah do osobnostních práv může představovat i převzetí fyzické osoby do ústavní péče bez jejího souhlasu podle zákona o péči o zdraví lidu. Převzetí pacienta do ústavní péče představuje výrazný zásah do jeho práva na soukromí a významné omezení jeho osobní svobody, byť nikoli totožné s umístěním do vazby, nicméně do určité míry srovnatelné. Jde ovšem o opatření sledující z větší části odlišné legitimní cíle, jimiž jsou bezpečí a ochrana zdraví pacienta a bezpečí jeho okolí. Má-li být tak významný zásah do osobní svobody a soukromí člověka opodstatněn, musí se tak stát na základě splnění skutečně všech zákonných podmínek, jejichž existence musí být alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti prokazatelná i následně při posuzování zákonnosti takového kroku. V roce 2000, kdy došlo k převzetí žalobkyně do ústavní péče, šlo o rozhodnutí soudu podle § 191a a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 7. 2005, a § 23 odst. 4 písm. b) a § 24 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 1. 4. 2012. Obdobná právní úprava dané problematiky je v současné době obsažena v § 77 odst. 2 a § 78 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a v § 38 odst. 1 písm. b) a § 40 odst. 1 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Rozhodnutí soudu určující nezákonnost převzetí člověka do ústavní péče bez jeho souhlasu je především předpokladem pro jeho propuštění ze zdravotního ústavu. Satisfakci za zásah do osobnostních práv může představovat jen výjimečně, v případech, kdy zdravotnický personál vzhledem k okolnostem převzetí pacienta, jeho stavu a informacím, které měl k dispozici, mohl důvodně nabýt dojmu, že podmínky pro převzetí jsou splněny, ač tomu tak podle následných zjištění nebylo. Obdobně lze odkázat i na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu k zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (např. rozsudek ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016), podle níž má pouhé konstatování porušení práva jako přiměřená forma zadostiučinění své místo v případech, kdy význam řízení byl pro poškozeného nepatrný, případně kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jednáním poškozeného. Případy, kdy postačí konstatování porušení práva, je možno vysledovat též v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), podle níž je namístě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností, například tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný (viz Szeloch proti Polsku - rozsudek ESLP ze dne 22. 5. 2001, stížnost č. 33079/96, nebo Berlin proti Lucembursku - rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 2003, stížnost č. 44978/98).
V daném případě k zásahu do osobnostních práv žalobkyně převzetím do ústavní péče bez jejího souhlasu došlo jednoznačně mimo limity výkonu oprávnění stanoveného zákonem o péči o zdraví lidu, neboť pro takový postup nebyly splněny podmínky § 23 odst. 4 písm. b) zákona o péči o zdraví lidu (jak plyne z pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 3. 2000, č. j. L 193/2000-16). V řízení nebyly tvrzeny ani prokázány žádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že žalobkyně dne 23. 3. 2000 ohrožovala sebe nebo své okolí. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě z provedeného dokazování nevyplývá žádný důvod, pro který by se mohli lékaři žalované domnívat, že žalobkyně, která sice jevila známky duševní choroby, může být nebezpečná sobě nebo svému okolí, jeví se její převzetí do ústavní péče zcela neodůvodněným. Za této situace je správný závěr soudů obou stupňů, že samotné rozhodnutí o nezákonnosti převzetí žalobkyně do ústavní péče nelze pokládat za dostatečné zadostiučinění, a je namístě, aby se žalobkyni dostalo písemné omluvy. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2306/2004, s nímž má být napadené rozhodnutí v rozporu, je nepřípadný, neboť zmíněný judikát se sice týká týchž účastníků, avšak zcela odlišné skutkové situace, v níž bylo převzetí žalobkyně do zdravotnického zařízení bez jejího souhlasu (na rozdíl od nyní projednávané věci) shledáno v souladu se zákonem (pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 3. 1998, č. j. L 92/98-4, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1998, č. j. 35 Co 485/98-40), proto jím nemohlo být zasaženo do osobnostních práv žalobkyně.
Požadavek žalované na poskytnutí jakéhosi obecného pravidla či stanoviska pro posuzování nároků na ochranu osobnostních práv, do nichž bylo zasaženo převzetím pacienta do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu, nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., podle kterého lze dovolacímu soudu předložit k posouzení pouze otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Lze uvést tolik, že v případě detencí, které byly soudem shledány nezákonnými, přichází v úvahu přiznání zadostiučinění za zásah do osobnostních práv v závislosti na individuálních podmínkách každé věci, přičemž rozhodnutí soudu bude záviset na konkrétních skutkových zjištěních zejména o tom, za jakých okolností k převzetí pacienta došlo a z čeho odborný personál přijímajícího zdravotnického zařízení mohl usuzovat na splnění zákonných podmínek nedobrovolné detence.
Podle § 237 o. s. ř. je nepřípustná i další žalovanou předestřená otázka směřující k výkladu podmínek pro přiznání finančního zadostiučinění za nezákonnou detenci a stanovení jeho výše, neboť se míjí s předmětem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který o finančním zadostiučinění nerozhodoval, jelikož zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně peněžité náhrady zůstal odvoláním nenapaden.
Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly.
Autor: -mha-