// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti 12.10.2020
Peněžitá náhrada za neoprávněný zásah do osobnostních práv
Dospěje-li soud k závěru, že škůdce neoprávněně zasáhl do práv poškozeného chráněných ustanoveními první části občanského zákoníku, a porušil tak § 81 o. z., ukládají § 82 a § 2956 o. z. v souladu s § 2894 odst. 2 o. z. škůdci, aby odčinil nemajetkovou újmu; § 2951 odst. 2 o. z. pak stanoví způsoby, jakými lze nemajetkovou újmu odčinit.
Podle posledně citovaného ustanovení, vznikne-li poškozenému nemajetková újma, má právo na přiměřené zadostiučinění (satisfakci). Nemajetková újma není vyjádřitelná v penězích, proto není účelem zadostiučinění její vyrovnání, ale poskytnutí morální nebo finanční satisfakce. Morální satisfakce může mít podobu omluvy, odvolání difamujícího výroku, uveřejnění soudního výroku v tisku, a tím uvedení věci veřejně na pravou míru, soudní konstatování porušení subjektivního práva apod. Zadostiučinění má být přiměřené, proto je nutné jeho odstupňování podle všech okolností, které provázejí vznik nemajetkové újmy tak, aby zvolený způsob zadostiučinění byl dostatečně účinný. Primární je posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto, neboť člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné slovní útoky, projevy neúcty apod.). Při kladné odpovědi se dále zkoumá, zda postačuje morální satisfakce, a teprve v případě, že nezajišťuje skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, přichází v úvahu peněžní (relutární) satisfakce. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. zdůrazňuje, že peněžitá náhrada se uplatní jen tehdy, nelze-li nemajetkovou újmu odčinit jinak. Přiměřenost zadostiučinění je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu, a to jak z hledisek objektivních (např. obecná hodnota újmou postiženého statku, rozsah újmy, doba jejího trvání), tak i subjektivních, a to jak na straně poškozeného (míra snížení jeho důstojnosti či vážnosti ve společnosti, význam postiženého statku pro poškozeného, vliv na jeho postavení profesní, společenské a rodinné), tak na straně škůdce (forma zavinění, pohnutka, způsob zásahu a doba jeho trvání, vědomí o významu narušeného statku pro poškozeného, snaha o odčinění následků, jeho majetkové poměry a hospodářský prospěch). Přes odlišnost textu citovaných ustanovení od předchozí právní úpravy, je dosavadní judikatura týkající se přiznání zadostiučinění v penězích přiměřeně použitelná.
Nelze zde přisvědčit námitce, že je-li porušení lidské důstojnosti do značné míry subjektivní, nelze je formalizovat objektivními požadavky. Zákon v § 2951 odst. 2 o. z. stanoví, že zadostiučinění má být přiměřené. Jinak řečeno, musí být dán vztah přiměřenosti (proporcionality) mezi zásahem (deliktem) a satisfakcí. Aby soud mohl tomuto zákonnému požadavku dostát, posuzuje konkrétní skutkový stav z výše popsaných objektivních i subjektivních hledisek, na základě nichž pak dospívá k daným okolnostem přiměřenému zadostiučinění. Pouze při takovém postupu může soud naplnit ustanovení zákona a současně umožnit srovnatelnost jednotlivých případů, tedy dostát požadavku spravedlnosti rozhodnutí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 167/2019, ze dne 10. 7. 2020
Dotčené předpisy:
§ 81 odst. 1 o. z.
§ 82 odst. 1 o. z.
§ 2894 o. z.
§ 2951 odst. 2 o. z.
§ 2956 o. z.
Kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 15 Co 311/2018-225, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 26. 7. 2008, č. j. 4 C 13/2018-184, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 100 000 Kč, a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že se oba účastníci dne 2. 2. 2018 zúčastnili diskuse na internetu, na stránkách společnosti XY, ke zprávě s názvem „XY“, jež se týkala jednání otce tří zneužitých dcer, který zaútočil při jednání soudu na odsouzeného sportovního lékaře. V diskusi žalobce uvedl, že otec jednal neprofesionálně a policie správně jednala a zakročila. Na to reagoval, kromě jiných, žalovaný textem tohoto znění: „XY“ Žalobce bezprostředně na to vyzval žalovaného, aby mu za tuto urážku uhradil 80 000 Kč. Komentář žalovaného byl smazán zaměstnancem společnosti XY na základě žádosti žalobce z 26. 2. 2018, přičemž společnost sdělila, že v případě, že by žalobce smazal svůj komentář, smazal by tím současně i veškeré reakce na něj. Žalobce je na sociálních sítích značně aktivní, vyjadřuje se k dění doma i ve světě a v souvislosti s tím podává žaloby proti různým subjektům. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v důsledku užití slova „XY“ jako vulgárního označení pro homosexuála je příspěvek žalovaného nevhodný a urážlivý vůči žalobci a že v něm lze spatřovat sexistický podtext, avšak z hlediska závažnosti a intenzity zásahu nejsou splněny předpoklady pro náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), k odčinění újmy by postačovala omluva. Příspěvek byl sice veřejně přístupný, neměl však celoplošnou působnost, neměl ani podobu samostatného článku, který by byl do budoucna vyhledatelný, byl pouze součástí diskusního fóra nad jedním z mnoha článků denně zveřejňovaných na jedné z mnoha internetových stránek, diskuse se účastnilo asi 50 osob, z nichž se jen menší část účastnila samotné výměny názorů, a proto je dosah příspěvku značně malý. Z kontextu diskuse je patrné, že příspěvek žalovaného nebyl motivován záměrem znevážit osobu žalobce, byl pouze okamžitou reakcí na jeho příspěvek. I z časového hlediska je dosah zásahu malý, neboť byl na žádost žalobce smazán dne, kdy o to žalobce požádal (26. 2. 2018), přičemž o smazání mohl požádat již bezprostředně po uveřejnění příspěvku žalovaného, a mohl také smazat svůj příspěvek a tím by smazal i veškeré reakce na něj, včetně reakcí žalovaného. Žalovaný pak nebyl tím, kdo sexuální orientaci žalobce učinil veřejně známou, neboť žalobce, který je na sociálních sítích aktivní, tuto svou orientaci neskrývá.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. S rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí a jeho nesprávnost spatřuje v závěru, že zásah žalovaného nebyl takové intenzity, aby odůvodnil přiznání peněžitého zadostiučinění. S ohledem na současnou právní úpravu neobstojí ustálená rozhodovací praxe (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2005/2003), podle níž při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy v penězích je nutno prokázat okolnosti z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých poškozenému. Je přesvědčen, že porušení lidské důstojnosti je natolik subjektivní, že je nelze objektivními požadavky formalizovat. Namítá rovněž rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozhodnutím sp. zn. 30 Cdo 2956/2016, jež považuje s projednávaným případem za srovnatelné. Není důvod, proč sociální síť facebook by měla mít menší vliv na dehonestaci žalobce než televize, když facebook je celosvětovým médiem s několika miliardami uživatelů, neomezuje se na Českou republiku, a může tak mít větší dopad než odvysílání urážky v televizi, a navíc je možné příspěvek zpětně kdykoli dohledat. Příspěvek žalovaného obsahoval pouze útoky a vulgarismy vůči žalobci, který k nim svými komentáři nezavdal příčinu; útok na svou sexuální orientaci pociťuje dovolatel velmi intenzivně a nic na tom nemění to, že se s ní netají. Dále předkládá jako dosud neřešené otázky, zda lze přičíst poškozenému k tíži jeho aktivitu na sociálních sítích, zda taková aktivita může být důvodem pro odepření peněžitého zadostiučinění a do jaké míry má poškozený mít povinnost sám omezit své působení ve veřejném prostoru za účelem zmírnění dopadů aktivit osob poškozujících jeho práva. Dovolateli pak nemůže jít k tíži, že se zapojuje do veřejného života prostřednictvím diskusí na sociálních sítích. Za nesprávnou považuje argumentaci soudu, že vzhledem k tématu mohl kontroverzní reakce očekávat a že příspěvek žalovaného mohl odstranit smazáním příspěvku vlastního; tím by totiž byl omezen ve svých právech účastnit se veřejné diskuse, a proto to po něm nelze požadovat. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné pro řešení otázky stanovení podmínek, za nichž lze v řízení o ochranu osobnosti poskytnout náhradu nemajetkové újmy v penězích, jež dosud podle nové právní úpravy nebyla vyřešena.
Podle § 81 odst. 1 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odstavce 2 téhož ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Podle odstavce 2 téhož ustanovení nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.
Podle § 2951 odst. 2 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.
Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.
Z citovaných ustanovení plyne, že dospěje-li soud k závěru, že škůdce neoprávněně zasáhl do práv poškozeného chráněných ustanoveními první části občanského zákoníku, a porušil tak § 81 o. z., ukládají § 82 a § 2956 o. z. v souladu s § 2894 odst. 2 o. z. škůdci, aby odčinil nemajetkovou újmu; § 2951 odst. 2 o. z. pak stanoví způsoby, jakými lze nemajetkovou újmu odčinit.
Podle posledně citovaného ustanovení, vznikne-li poškozenému nemajetková újma, má právo na přiměřené zadostiučinění (satisfakci). Nemajetková újma není vyjádřitelná v penězích, proto není účelem zadostiučinění její vyrovnání, ale poskytnutí morální nebo finanční satisfakce. Morální satisfakce může mít podobu omluvy, odvolání difamujícího výroku, uveřejnění soudního výroku v tisku, a tím uvedení věci veřejně na pravou míru, soudní konstatování porušení subjektivního práva apod. Zadostiučinění má být přiměřené, proto je nutné jeho odstupňování podle všech okolností, které provázejí vznik nemajetkové újmy tak, aby zvolený způsob zadostiučinění byl dostatečně účinný. Primární je posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto, neboť člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné slovní útoky, projevy neúcty apod.). Při kladné odpovědi se dále zkoumá, zda postačuje morální satisfakce, a teprve v případě, že nezajišťuje skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, přichází v úvahu peněžní (relutární) satisfakce. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. zdůrazňuje, že peněžitá náhrada se uplatní jen tehdy, nelze-li nemajetkovou újmu odčinit jinak. Přiměřenost zadostiučinění je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu, a to jak z hledisek objektivních (např. obecná hodnota újmou postiženého statku, rozsah újmy, doba jejího trvání), tak i subjektivních, a to jak na straně poškozeného (míra snížení jeho důstojnosti či vážnosti ve společnosti, význam postiženého statku pro poškozeného, vliv na jeho postavení profesní, společenské a rodinné), tak na straně škůdce (forma zavinění, pohnutka, způsob zásahu a doba jeho trvání, vědomí o významu narušeného statku pro poškozeného, snaha o odčinění následků, jeho majetkové poměry a hospodářský prospěch). Přes odlišnost textu citovaných ustanovení od předchozí právní úpravy, je dosavadní judikatura týkající se přiznání zadostiučinění v penězích přiměřeně použitelná (např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 2185, ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, Soubor C 4691 a C 4692, ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, publikovaný pod č. 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“, nebo ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011).
V projednávané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že žalovaný svým příspěvkem neoprávněně zasáhl do práv žalobce, avšak vzhledem k jeho povaze a intenzitě [malý dosah zásahu (neměl celoplošnou působnost, došlo k němu pouze v rámci diskusního fóra k jednomu článku), nebyl veden záměrně (šlo o okamžitou reakci na příspěvek žalobce), sexuální orientaci žalobce, jíž na sociálních sítích neskrývá, žalovaný nezveřejnil, jen na ni vulgárním výrazem odkázal a zásah trval pouze krátkou dobu] by k odčinění vzniklé újmy postačovala omluva, kterou však žalobce nepožadoval. Těmto závěrům nelze nic vytknout, neboť se opírají o dostatečná skutková zjištění a zohledňují všechna výše uvedená hlediska. Ze subjektivních hledisek soud zohlednil, že zásahem nebyla podstatným způsobem snížena důstojnost či vážnost žalobce ve společnosti, neboť svou sexuální orientaci sám již dříve zveřejnil a ze stejného důvodu nemá neoprávněný zásah vliv ani na jeho postavení profesní, společenské či rodinné, a neopomněl vzít v úvahu, že zásah nebyl žalovaným veden záměrně s cílem žalobce poškodit. Zhodnotil rovněž objektivní hlediska, tedy nevelký dosah zásahu, ale především jeho krátké trvání, kdy navíc bylo jen na žalobci, zda vůbec a kdy vyjádření žalovaného nechá z diskuse odstranit, přičemž se tak mohlo stát ihned. Je nepochybné, že žalovaný sice do osobnostních práv žalobce vulgárním výrazem se sexuálním podtextem neoprávněně zasáhl (což nelze tolerovat), avšak z hlediska přiměřenosti zajišťuje za daných okolností dostatečně účinné odčinění újmy morální satisfakce, kterou představuje i konstatování neoprávněného zásahu do osobnostních práv soudním rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4003/2011).
Nelze přisvědčit námitce dovolatele, že je-li porušení lidské důstojnosti do značné míry subjektivní, nelze je formalizovat objektivními požadavky. Zákon v § 2951 odst. 2 o. z. stanoví, že zadostiučinění má být přiměřené. Jinak řečeno, musí být dán vztah přiměřenosti (proporcionality) mezi zásahem (deliktem) a satisfakcí. Aby soud mohl tomuto zákonnému požadavku dostát, posuzuje konkrétní skutkový stav z výše popsaných objektivních i subjektivních hledisek, na základě nichž pak dospívá k daným okolnostem přiměřenému zadostiučinění. Pouze při takovém postupu může soud naplnit ustanovení zákona a současně umožnit srovnatelnost jednotlivých případů, tedy dostát požadavku spravedlnosti rozhodnutí.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud při právním posouzení nepochybil v závěru, že požadavek žalobce na přiznání relutární náhrady nemajetkové újmy není s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci přiměřeným zadostiučiněním. Jestliže soud vázán žalobním petitem shledal, že finanční zadostiučinění není s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřené, žalobu zamítl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 519/2010). Rozhodnutí odvolacího soudu je z uvedených důvodů správné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2956/2016, neboť v obou případech byly použity ve vztahu k poškozeným vulgarismy a není rozdíl mezi závažností zásahu do osobnostních práv poškozených zveřejněním v televizi a zveřejněním na facebooku, zcela pomíjí rozdíl v podstatných okolnostech obou případů. V odkazovaném rozhodnutí šlo o opakované použití vulgárních výrazů [např. „….protože je to nafoukanej kriploidní č.…“ (plným zněním uvedeno nejhrubější označení pro mužský pohlavní orgán)] přímo na adresu poškozeného v dokumentárním pořadu v televizi, jenž kromě toho, že byl dvakrát odvysílán, byl zpřístupněn i na webových stránkách. Na rozdíl od toho v projednávané věci užil sice žalovaný vulgárního výrazu evokujícího sexuální orientaci žalobce, avšak nešlo o přímý útok – vulgární hodnocení jeho osobnosti. Zásah opakovaným zveřejněním pořadu v televizi (i na webových stránkách) v odkazovaném případě je pak nesporně závažnější s ohledem na celoplošnost a sledovanost televize v podmínkách České republiky, než v projednávané věci, kde šlo o pouhou diskusi k článku, jíž se účastnilo okolo 50 osob, přičemž v části diskuse, obsahující příspěvek žalovaného, jich bylo ještě méně. To, že je facebook celosvětovým médiem a používá ho několik miliard uživatelů, ještě neznamená, že každá diskuse, jež se na facebooku vede, je předmětem zájmu většího počtu uživatelů, a to ani v tuzemsku a už vůbec ne v celosvětovém měřítku, neboť nelze předpokládat, že by běžný uživatel věnoval úsilí překladu obdobné diskuse, jako v projednávané věci, z češtiny do své mateřštiny. V daném případě oproti odkazované věci navíc chybí primární záměr žalovaného cíleně žalobce dehonestovat; použil sice vulgární výrazivo napadající sexuální orientaci žalobce, to však zejména v rámci emocionálně zjitřené debaty jako argument (byť zcela nevhodný) o nekompetentnosti žalobce vyjadřovat se k pocitům a počínání otce pohlavně zneužitých dětí. Projednávaná věc se pak zásadně odlišuje v možnosti poškozeného ovlivnit trvalost zásahu. Zatímco v odkazované věci poškozený takovou možnost neměl, v daném případě mohl žalobce již od zveřejnění příspěvku žalovaného požádat o jeho smazání, čemuž bylo provozovatelem webu téměř okamžitě vyhověno. Skutečnost, že tak žalobce učinil až po 24 dnech, svědčí o tom, že újmu nepociťoval jako závažnou. Z těchto důvodů není dovolatelem odkazované rozhodnutí na danou věc přiléhavé, a nelze proto dovodit, že by se odvolací soud při posouzení věci odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.
Důvodnost dovolání nezakládají ani právní otázky, zda lze přičíst poškozenému k tíži jeho aktivitu na sociálních sítích, zda taková aktivita může být důvodem pro odepření peněžitého zadostiučinění a do jaké míry má poškozený mít povinnost sám omezit své působení ve veřejném prostoru za účelem zmírnění dopadů aktivit osob poškozujících jeho práva, neboť na jejich posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Poukázal-li odvolací soud na to, že sám žalobce mohl okamžitě příčinu zásahu zcela odstranit tím, že by smazal svůj vlastní příspěvek, čímž by došlo i k smazání příspěvku žalovaného, jednalo se pouze o podpůrný argument k argumentům zásadním, o něž soud své rozhodnutí opírá. Otázkou aktivity žalobce na sociálních sítích a jejího významu pro způsob případného zadostiučinění se odvolací soud nezabýval vůbec, a její řešení tak není pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí relevantní.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první a § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v dovolacím řízení úspěšný žalovaný by měl proti žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, avšak žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Autor: -mha-