// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti 15.05.2018
Běh promlčecí doby u práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích
Na určení počátku běhu promlčecí doby u práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. za neoprávněný zásah do zdraví člověka je třeba vzhledem k jednotnému a specifickému charakteru nemajetkové újmy na zdraví analogicky aplikovat závěry dovozené na základě § 106 obč. zák.
V poměrech projednávané věci je tedy nezbytné pro určení počátku běhu promlčecí doby zkoumat, kdy se u žalobce projevily následky non lege artis postupu žalované, tj. následky spojované se závislostí na léku Tramal respektive následky vyvolané nadužíváním tohoto léku, kdy se jeho zdravotní stav stabilizoval (ustálil) a kdy zároveň měl žalobce vědomost (měl objektivně informace k takové vědomosti), že non lege artis postup žalované a újma jemu vzniklá je ve vztahu příčiny a následku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 371/2017, ze dne 21. 2. 2018
Dotčené předpisy:
§ 13 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 101 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 106 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2015, č.j. 23 C 88/2012-225, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 500 000 Kč (výrok I.), uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení (výrok II.) a uložil žalobci nahradit náklady řízení státu ve výši, která byla určena samostatným usnesením (výrok III.).
Žalobce se domáhal poskytnutí peněžitého zadostiučinění za neoprávněný zásah do svých osobnostních práv (zejména zdraví, tělesné integrity, soukromí a rodinného života), kterého se měla žalovaná dopustit tím, že po dobu několika let předepisovala žalobci analgetika obsahující účinnou látku tramadoli hydrochloridum (dále též jen „Tramal“) v nesprávných (nadměrných) dávkách. Non lege artis postupem žalované došlo u žalobce ke vzniku těžké závislosti na opiátech, tedy k poškození žalobcova zdraví, přičemž vzniklá závislost se projevuje epileptickými záchvaty, nespavostí, nadměrným pocením, obsedantně – kompulsivní poruchou, poruchami paměti a zvýšenou nervozitou. Tyto obtíže pak vedly k negativnímu ovlivnění žalobcova společenského, partnerského i soukromého života, k narušení jeho vztahu s blízkými osobami a přáteli.
Soud prvního stupně shledal, že se žalovaná předepisováním nesprávných (příliš vysokých) dávek Tramalu dopustila postupu non lege artis, tedy protiprávního jednání. Neshledal ovšem, že by mezi tímto jednáním žalované a zdravotním stavem žalobce plynoucím ze vzniklé závislosti na opiátech byl vztah příčiny a následku. Na základě skutkových zjištění shledal, že žalobcem tvrzené následky, za něž žádá odškodnění (deprese, úzkost, pocení, nervozita, nespavost, obsedantně – kompulzivní symptomy, nesoustředěnost, poruchy paměti, poruchy vyjadřování, epileptické záchvaty, společenské stažení, narušení vztahů, deprese, suicidální pokus), souvisí s hlavní příčinou, tedy se závislostí na opioidech. Příčinou této závislosti ovšem nebylo převážně jednání žalované, neboť zde byla celá řada dalších příčin, které ke vzniku žalobcovy závislosti vedly. Podle soudu prvního stupně je nepochybné, že ke vzniku závislosti žalobce na opioidech došlo ještě před tím, než se stal pacientem žalované. Dále pak soud prvního stupně uznal jako důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná ve vztahu k částce 900 000 Kč (o tuto částku žalobce navýšil v průběhu řízení svůj žalobní požadavek, přičemž soud prvního stupně připustil změnu žaloby). K rozvoji závislosti u žalobce došlo v červnu roku 2004, žaloba byla podána dne 6. 11. 2012 ohledně částky 600 000 Kč, ohledně této částky ovšem námitka promlčení nebyla vznesena, k rozšíření žaloby došlo podáním doručeným soudu dne 28. 7. 2015 (stran částky 500 000 Kč) a dne 21. 8. 2015 (stran částky 400 000 Kč), ohledně těchto dvou částek byla vznesena námitka promlčení. Námitka je důvodná, neboť poprvé mohl žalobce své nároky uplatnit již v roce 2004. Zároveň soud prvního stupně neshledal, že by vznesení námitky promlčení odporovalo dobrým mravům. Zaměřil se na otázku změny judikatury týkající se promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích a konstatoval, že k rozšíření žaloby došlo až v roce 2015, tedy jedenáct let po tvrzeném zásahu do osobnostních práv, a v době, kdy již byla známa judikatura o promlčitelnosti daného práva. Soud prvního stupně shledal, že žalobci nic nebránilo uplatnit svůj nárok ve stanovené lhůtě, a ani s ohledem na prokázané okolnosti případu neshledal, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále též jen „napadený rozsudek“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok II.), změnil nákladové výroky soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně bylo koncentrováno dne 20. 5. 2013, přičemž teprve ve svém vyjádření ze dne 4. 6. 2015 k rozšíření žaloby vznesla žalovaná námitku podjatosti, kterou je podle jejího obsahu nutno posoudit jako vztahující se k celému uplatněnému nároku a nikoli jen k částce 900 000 Kč, o niž byla žaloba rozšířena. Dále odvolací soud konstatoval, že jde o vadu řízení, jestliže se o námitce promlčení dozvěděl žalobce teprve z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, avšak tato vada byla napravena v odvolacím řízení, neboť žalobce veškeré své námitky proti námitce promlčení uvedl ve svém odvolání. Odvolací soud naznal, že je promlčeno právo žalobou uplatněné v celém rozsahu (tj. ohledně částky 1 500 000 Kč). Z tvrzení žalobce vyplývá, že v roce 2007 – 2008 „byl jeho stav takový, o který vlastně opírá svou žalobu“ a že od roku 2005 již trpěl epileptickými záchvaty. Z toho podle odvolacího soudu plyne, že již v letech 2005 – 2007 mohl podat žalobu z uplatněného důvodu. Právo je tudíž promlčeno, neboť žaloba byla podána až 6. 11. 2012. Odvolací soud zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010, a zdůraznil, že skutkový stav zjištěný před koncentrací řízení vylučuje možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností, jež brání uzavřít, že jde o nárok promlčený, včetně toho, že by došlo k uznání závazku, když z obsahu tvrzení účastníků je nepochybné, že k žádnému uznání závazku nedošlo. Odvolací soud též uvedl, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť v daném případě nejde vůbec o situaci, kdy by žalobce marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, přičemž žádné zohlednitelné důvody, pro které své právo včas neuplatnil, neuvedl.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dále jen „napadený rozsudek“) podal žalobce (dále také „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. Namítá následující: Napadený rozsudek závisí na dovolacím soudem dosud neřešené otázce počátku běhu promlčecí doby v případě, o nějž jde v projednávané věci, tedy v případě, kdy dochází k dlouhodobému postupu non lege artis, v jehož důsledku vznikne závislost na návykové látce a závislost na osobě takovou látku podávající, kterážto závislost činí poškozenou osobu neschopnou uplatnit svá práva u soudu. Dovolatel se domnívá, že tuto otázku vyřešil odvolací soud nesprávně, neboť promlčecí doba v takovém případě může počít plynout teprve tehdy, kdy se poškozený vymaní z psychické i fyzické závislosti na osobě, která je původcem zásahu. Mozkové i nervové funkce žalobce byly permanentně podstatně ovlivněny v důsledku trvajícího jednání žalované a žalobce nebyl po dobu trvání zásahu ze strany žalované schopen činit jakékoli racionální kroky vedoucí k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Závěr odvolacího soudu, že žalobce mohl svůj nárok poprvé uplatnit v letech 2005 – 2007, postrádá odůvodnění. Dále má dovolatel za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, 29 Cdo 1835/2010), pokud uznal za důvodnou námitku promlčení, která byla vznesena po koncentraci řízení, a proto již nebylo možno zvážit existenci skutečností vylučujících promlčení práva. Za takové skutečnosti považuje právě trvání následků zásahu v podobě stavu těžké závislosti žalobce na návykových látkách předepisovaných mu žalovanou vedoucí k neschopnosti žalobce domáhat se vůči žalované svých práv. Konečně dovolatel pokládá za nesprávný způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s námitkou žalobce vůči námitce promlčení vznesené žalovanou. Otázku možné existence rozporu s dobrými mravy posoudil odvolací soud v rozporu s ústavním pořádkem a judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, neboť vůbec nevzal v úvahu specifika dané věci spočívající v již řečeném stavu těžké závislosti, který měla žalobci navodit a udržovat jej v něm žalovaná. Vzhledem ke svému stavu žalobce případné marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, přičemž tento stav navodila právě žalovaná. Konečně dovolatel namítá, že o vznesení námitky promlčení se dozvěděl teprve z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a že o vztáhnutí námitky promlčení na celý žalobou uplatněný nárok se dozvěděl teprve z odůvodnění napadeného rozsudku, což pokládá za závažnou vadu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Dovolací soud konstatuje, že předmětné dovolání je přípustné. Napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky počátku běhu promlčecí doby u práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) za neoprávněný zásah do zdraví člověka. Napadený rozsudek též závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky řádného posouzení, zda námitka promlčení neodporuje dobrým mravům. Konečně pak napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, jak posuzovat námitku promlčení vznesenou v řízení po té, co nastala koncentrace řízení.
Dovolací soud na základě podaného dovolání věcně přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je důvodné.
V projednávané věci se aplikuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, s ohledem na přechodná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, konkrétně s ohledem na jeho § 3079 odst. 2.
Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 uvedeného ustanovení zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Žalobce se domáhá ochrany osobnosti a v rámci ní náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena neoprávněným zásahem žalované do jeho zdraví. Úvodem je třeba zdůraznit, že se v projednávané věci plně uplatní závěry učiněné (s ohledem na judikaturu Ústavního soudu) Vrchním soudem v Olomouci v rozhodnutí ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, aprobovaném též Nejvyšším soudem (rozhodnutí bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 56/2011). Podle tohoto rozhodnutí „ …nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti. Při přijetí tohoto závěru je možné vyjít také z již citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2004, v němž je jednoznačně vyjádřeno, že ustanovení 444 odst. 3 obč. zák. řeší otázku odškodnění pozůstalých jednorázovým plněním (shodně jako ustanovení § 444 odst. 1 obč. zák. otázku odškodnění škody na zdraví, a to jako bolestné a ztížení společenského uplatnění), avšak tato úprava je natolik paušální, že jí nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Tedy pokud nároky za nemateriální újmu dané ustanovením dle 444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví za bolestné a ztížení společenského uplatnění, není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Soud prvního stupně zcela správně poukazuje na ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001, ve kterém se za bolest považuje každé tělesné a duševní strádání, a také na ustanovení § 3 odst. 1 této vyhlášky, v němž je právní ochrana osobnostních atributů řešena v rámci odškodnění ztížení společenského uplatnění. Je nutné rovněž zdůraznit, že hlediska uvedená v ustanovení § 3 citované vyhlášky jsou pouze demonstrativní a v rámci okolností konkrétního případu lze při úvaze o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění zohlednit i další, ve vyhlášce nespecifikované aspekty. Dvojím hodnocením nemajetkové újmy na zdraví, a to v rámci náhrady škody na zdraví a v rámci řízení o ochranu osobnosti, by nepochybně došlo k porušení principu proporcionality a právní zásady "non bis in idem". … Pokud by na základě rozhodných skutkových tvrzení žalobkyně nebylo odškodnění z titulu náhrady škody na zdraví, a to bolestné a ztížení společenského uplatnění, dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na jejích osobnostních právech, mohla by se žalobkyně domáhat další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Úspěšně tak ovšem nelze činit na základě totožných skutkových tvrzení, jako v žalobě na náhradu škody. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení 13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení 444 odst. 1 a 2 obč. zák. nebo podle ustanovení § 372 zákona č.262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění (dále jen zákoníku práce) jsou totiž samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení. V žalobě na peněžité zadostiučinění za zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby týkajícího se práva na zdraví podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák. je proto nutno uplatnit rozhodná skutková tvrzení o tom, že odškodnění z titulu náhrady škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění poškozeného není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech poškozené fyzické osoby. Pouze v takovém případě nebudou porušeny ústavní princip proporcionality a zásada "ne bis in idem".
Podle nyní předestřených premis je tedy v prvé řadě nezbytné, aby žalobce tvrdil a prokazoval, jaké konkrétní nároky plynoucí ze zásahu do jeho zdraví, které nelze uplatnit v řízení o náhradu škody na zdraví (tedy onen judikaturou zmiňovaný „převis“ nad nároky uplatněné z titulu náhrady škody na zdraví), uplatňuje v tomto řízení. Nutno zopakovat a zdůraznit, že cestou žaloby na ochranu osobnosti podle § 11 a násl. obč. zák. nelze sledovat pouhé navýšení odškodnění za škodu na zdraví, kterého se lze domáhat cestou náhrady škody na zdraví podle § 444 a násl. obč. zák., a to bez ohledu na skutečnost, zda žalobu na náhradu škody na zdraví poškozená osoba podala, zda řízení o ní probíhá či zda již bylo skončeno a s jakým výsledkem. Nelze pak v souvislosti s tím přehlédnout, že na rozdíl od odškodňování zásahu do rodinného života úmrtím blízké osoby dle § 444 odst. 3 obč. zák. nejsou v § 444 odst. 1 a 2 obč. zák. respektive v návazných normách stanoveny striktní kvantitativní meze výše náhrady škody na zdraví.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 (resp. stejně tak další jeho rozhodnutí z tohoto období), byl založen na úvaze, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. se nepromlčuje. Poté však došlo ke změně judikatorní praxe v důsledku rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, v sešitu č. 7/2009), jenž obsahuje závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, který promlčení podléhá. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle § 13 odst. 2 obč. zák. se tedy promlčuje, a to v obecné tříleté promlčecí době dle § 101 obč. zák.
Podle nyní zmíněné normy tříletá promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Zásadní je stanovení počátku běhu tříleté promlčecí doby v případě zásahu do zdraví. Domáhá – li se poškozený nároků plynoucích z práva na náhradu škody na zdraví, uplatní se § 106 obč. zák. a judikatura jej rozvíjející. Je nutno dovodit, že vzhledem k jednotnému a specifickému charakteru nemajetkové újmy na zdraví (danému mimo jiné tím, že škodlivý následek se může projevit i po delším časovém úseku, jak zdůraznil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2946/13) se teze dovozené na základě § 106 obč. zák. analogicky vztáhnou také na případy, kdy se poškozený domáhá práva na ochranu osobnosti a z něj pramenícího práva na poskytnutí zadostiučinění za neoprávněný zásah do zdraví. Z naposledy zmíněného nálezu se cituje: Ústavní soud již v nálezu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13 (s odkazem na nález ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2379/08), konstatoval, že "zdraví je součástí fyzické integrity člověka a jako takové je chráněno čl. 7 odst. 1 Listiny, chránícím nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, chránícím soukromý život, protože soukromý život v pojetí Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje fyzickou a duševní integritu. Ustanovení čl. 7 Listiny je rozvinutím ustanovení o právu na život (čl. 6 Listiny), se zřejmým důrazem na to, zajistit ochranu člověka v běhu jeho života i po fyzické stránce. U práva na nedotknutelnost osoby a soukromí se tedy jedná o právo bezprostřední a působící přímo napříč celým právním řádem. Pokud soudy odepřou stěžovateli právo na soudní ochranu práva na zdraví bez ústavně akceptovatelného důvodu, poruší tím základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 7 odst. 1 Listiny. Lze též poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 1472/10, s odkazem na citovaný nález (sp. zn. II. ÚS 2379/08), že ochrana zdraví - coby právo na tělesnou integritu - je podřaditelná pod čl. 7 odst. 1 Listiny, což mu dává další rozměr mimo oblast sociálních práv. … Jednou z podmínek úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví je předpoklad, že došlo ze strany zdravotnického zařízení k porušení právní povinnosti, resp. k tomu, že zdravotnický pracovník porušil svou povinnost poskytovat zdravotní péči ve smyslu de lege artis medicinae. Dále musí být prokázána existence škodlivého následku na straně poškozeného pacienta a existence kauzálního nexu mezi protiprávním jednáním a vzniklým škodlivým následkem. Již z toho plyne logický předpoklad, že slovní spojení "vědomost o vzniklé škodě" nezahrnuje vždy jen informaci o ustáleném zdravotním stavu, resp. jeho stabilizaci, jak se v nyní posuzované věci příliš restriktivně vyjádřily obecné soudy, ale obsahuje též všechny další předpoklady pro možnost uplatnění nároku v občanském soudním řízení. Bez těchto dílčích vědomostí by totiž v této věci poškozený vůbec nemohl nárok v soudním řízení uplatnit. Situace je zde odlišná od případů, kdy je příčina poškození zdraví známa poškozenému bezprostředně, jako je tomu často například u následků dopravních nehod."
V poměrech projednávané věci je tedy nezbytné pro určení počátku běhu promlčecí doby zkoumat, kdy se u žalobce projevily následky non lege artis postupu žalované, tj. následky spojované se závislostí na léku Tramal respektive následky vyvolané nadužíváním tohoto léku, kdy se jeho zdravotní stav stabilizoval (ustálil) a kdy zároveň měl žalobce vědomost (měl objektivně informace k takové vědomosti), že non lege artis postup žalované a újma jemu vzniklá je ve vztahu příčiny a následku. Z odůvodnění napadeného rozsudku neplyne, že by se odvolací soud těmito okolnostmi zásadními pro určení počátku běhu promlčecí doby zevrubně zabýval a učinil z nich přesvědčivé závěry, když toliko nejprve dovodil, že v roce 2007 – 2008 byl žalobcův stav takový, o který opírá svou žalobu, a následně dovodil, že již v letech 2005 – 2007 mohl žalobce podat žalobu z uplatněného důvodu. To jsou ovšem závěry, které si – ve světle shora uvedeného - vzájemně odporují.
V projednávané věci je zásadní též posouzení, zda žalovanou vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
K této problematice se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 23. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 3789/2010-133, v němž se mimo jiné konstatuje: „ … odvolací soud se v napadeném rozsudku současně nezabýval též otázkou, zda žalovaným uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti je proto třeba poukázat na to, že Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého – podústavního práva odrazem vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 […], ve kterém uvedl: „Ustanovení § 3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.“ Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. „Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. „Ústavněprávně je ustanovení § 3 odst. 1 OZ oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva.“ V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 […] uvedl Ústavní soud, že „vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.“
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 z podnětu stížnosti brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v eventuálním zanedbání lékařské péče mimo jiné konstatoval, že: Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srov. nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09). Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000 […]).“
Odvolací soud se sice zabýval argumentem žalobce, že námitka promlčení odporuje dobrým mravům, avšak jen ve zcela obecné rovině, aniž by do svých úvah jakkoli promítnul specifika dané věci, na něž ostatně žalobce v průběhu řízení (a mimo jiné též v odvolání) odkazoval. Odvolací soud zejména nevzal jakkoli v potaz (čímž postupoval v rozporu s nyní předestřenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu), že žalovaná měla podle žaloby (a též podle skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně) dlouhodobě předepisovat žalobci nesprávné dávky návykového opiátového léku a že žalobce měl údajně být (podle svých tvrzení) v důsledku toho v takovém psychickém a fyzickém stavu, který mu fakticky neumožňoval hájit svá práva u soudu dříve než v době, kdy podal projednávanou žalobu. Z tohoto pohledu nebyla otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy v napadeném rozsudku nijak řešena. K tomu pak Nejvyšší soud upozorňuje též na existenci ustanovení § 113 obč. zák., které případně též může být v dané věci ve hře, a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, podle něhož účinek ustanovení § 113 obč. zák. se vztahuje na celou dobu, kdy osoba stižená duševní poruchou, jež ji činí k právním úkonům neschopnou, nemá zákonného zástupce.
Jak je z odůvodnění napadeného rozsudku dále zřejmé, odvolací soud vztáhl námitku promlčení a přihlédl k ní stran nároku v řízení žalobcem uplatněného v celém jeho rozsahu, tedy jak ohledně částky 600 000 Kč požadované již žalobou, tak ohledně částky 900 000 Kč, k níž byla připuštěna změna žaloby na základě návrhu učiněného v průběhu řízení před soudem prvního stupně v době, kdy již bylo toto řízení koncentrováno. K tomu je třeba ve světle judikatury zmíněné již v napadeném rozsudku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010) uvést následující: V tomto usnesení bylo dovozeno, že jestliže skutkový stav zjištěný před vznesením námitky promlčení nevylučuje možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností, jež brání uzavřít, že jde o nárok promlčený, např. že došlo k uznání závazku, pak není důvodná námitka promlčení vznesená v době, kdy již takové skutečnosti nemohou být v řízení prověřeny vzhledem k zákonné koncentraci řízení nebo k principům neúplné apelace. Odvolací soud sice na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu odkázal, ovšem učinil z něj nesprávný závěr potud, že se uplatní jen tehdy, pokud „skutkový stav zjištěný před koncentrací řízení vylučuje možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností, jež brání uzavřít, že jde o nárok promlčený, včetně toho, že by došlo k uznání závazku, když z obsahu tvrzení účastníků je nepochybné, že k žádnému uznání závazku nedošlo.“. Totiž stejný stav, na nějž reaguje naposledy zmíněné usnesení Nejvyššího soudu, nastane též tehdy, pokud na základě zjištěného skutkového stavu před vznesením námitky promlčení nebude možno vyloučit, že námitka promlčení odporuje dobrým mravům. Jen tak může být naplněn smysl předmětné judikatury Nejvyššího soudu, tedy obrana proti zneužívání institutu koncentrace řízení respektive principů neúplné apelace tím, že námitka promlčení bude vznášena až v době, kdy se vůči ní nebude moci protistrana efektivně bránit. Z nyní pojmenovaného smyslu a účelu principu dovozeného ve zmíněném usnesení Nejvyššího soudu je pak ovšem nutno dovodit též to, že jiná musí nezbytně být situace v případě, kdy je samo právo nově (ve smyslu navýšení základního požadavku) uplatněno až po nastalé koncentraci, jako se to stalo ohledně částky 900 000 Kč v projednávané věci. V takovém případě by při vědomí, že nastala – li koncentrace řízení, nejsou změnou žaloby dotčeny její účinky (§ 118b odst. 2 o. s. ř., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3084/2011), uplatnění zmíněných tezí vedlo k nespravedlivému postavení toho účastníka, který by chtěl proti nově uplatněnému právu vznést námitku promlčení. Z toho důvodu se v případě uplatnění nového práva v době po koncentraci řízení principy vztahující se k posuzování námitky promlčení zmíněné v citovaném usnesení Nejvyššího soudu nepoužijí.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je z výše vyložených důvodů nesprávné, Nejvyšší soud postupem podle § 243e odst. 1 a 2 věta první o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-