// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 04.06.2026
Zákaz převodu státních pozemků ležících na území národních parků
Zrušení § 23 zákona č. 114/1992 Sb. zákonem č. 36/2025 Sb. neznamená, že by po 1. 3. 2025 neexistoval zákaz převodu pozemků ve vlastnictví státu ležících na území národních parků; dosavadní zákaz byl nahrazen úpravou obsaženou v § 61b zákona č. 114/1992 Sb.
Pozemek ve vlastnictví státu nacházející se na území národního parku proto v zásadě není vhodným náhradním pozemkem k naturální restituci podle zákona č. 229/1991 Sb. a nelze jej oprávněné osobě převést ani na základě jí podané žaloby v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu, ledaže je dána zákonná výjimka ze zákazu jeho převodu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 134/2026, ze dne 21. 4. 2026
Spisová značka: 28 Cdo 134/2026 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.134.2026.4
Dotčené předpisy:
§ 11a zák. č. 229/1991 Sb.
§ 61b zák. č. 114/1992 Sb. ve znění účinném od 1. 3. 2025
§ 6 odst. 1 písm. f) zák. č. 503/2012 Sb.
Kategorie: restituce a rehabilitace; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 13. 1. 2025, č. j. 4 C 320/2005-1374, Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) nahradil projev vůle žalované coby převádějící uzavřít s žalobkyněmi, oprávněnými osobami, smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY (vyčleněného z pozemku parc. č. XY tam označeným geometrickým plánem), parc. č. XY (vyčleněného z pozemku parc. č. XY tam označeným geometrickým plánem) a parc. č. XY (vyčleněného z pozemku parc. č. XY tam označeným geometrickým plánem) v katastrálním území XY, k uspokojení restitučního nároku žalobkyň v částce 49 569 Kč konstituovaného rozhodnutími Pozemkového úřadu v Klatovech ze dne 2. 11. 1995, č. j. PÚ 5604/92 A, a č. j. PÚ 5604/92 C, při současném uložení povinnosti žalobkyním zaplatit na vyrovnání bezdůvodného obohacení „za současného zohlednění inflace“ částku celkem 28 659,40 Kč (výrok I); v části o převodu dalších označených pozemků v katastrálním území XY žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V).
2. K odvolání žalované a obce Prášily (vedlejší účastnice na straně žalované) Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2025, č. j. 18 Co 119/2025-1439, rozsudek soudu prvního stupně vyjma nedotčeného výroku II potvrdil (výrok I, ve znění označeného opravného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
3. Věcně bylo soudy rozhodováno o žalobkyněmi uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“).
4. Odvolací soud vzal za správné soudem prvního stupně učiněné závěry, že žalobkyně coby oprávněné osoby (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.) jsou nositelkami restitučního nároku na vydání jiných (náhradních) zemědělských pozemků, na podkladě označených rozhodnutí pozemkových úřadů konstatujících nemožnost vydat původní pozemky pro zákonem stanovené překážky, a že jejich nárok nebyl dosud plně uspokojen v důsledku liknavosti a svévole žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky). Konstatoval tedy, že žalobkyně mají právo uspokojit svůj nárok na podkladě podané žaloby převodem pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.). Odvolací soud rovněž bezvýhradně aproboval soudem prvního stupně přijaté závěry, že žalobkyním v tomto řízení přiřknuté pozemky (výrok I rozsudku soudu prvního stupně) jsou převoditelné na jiné osoby a vhodné k náhradní naturální restituci. Převodu pozemků podle odvolacího soudu nebrání ani žalovanou akcentované ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb., jelikož v případě žalobkyním přiřknutých pozemků nejde o pozemky zemědělské, ba ani žádné ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“). Za důvodnou neměl odvolací soud ani námitku, že vydání některých pozemků brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), se zřetelem na odlišný předmět řízení (jde-li o nově vzniklé pozemky parc. č. XY a prac. č. XY, oddělené z původních pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY označeným geometrickým plánem). Cena žalobkyním přiřknutých náhradních pozemků převýšila jejich restituční nárok (nominálně) o částku 2 865,94 Kč, a proto byla žalobkyním uložena povinnost zaplatit žalované takto vzniklé bezdůvodné obohacení (v důsledku přečerpání restitučního nároku, při zohlednění kumulované inflace), jehož výši soud určil volnou úvahou (podle § 136 o. s. ř.).
5. Rozsudek odvolacího soudu napadly samostatnými dovoláními žalovaná a obec Prášily (vedlejší účastnice na straně žalované).
6. Žalovaná (dále také jako „dovolatelka“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) v tom, že se odvolací soud v jím řešených, dále vytčených otázkách odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Co do důvodu dovolání, za nějž označuje nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), se dovolatelka vymezuje vůči odvolacím soudem přijaté konkluzi o liknavosti a svévoli při uspokojování restitučního nároku žalobkyň, namítajíc, že tento závěr odvolací soud učinil toliko s odkazem na dobu, po kterou nebyl restituční nárok oprávněných osob uspokojen a že oprávněným osobám nebránilo nic v tom, aby své restituční nároky uspokojily účastí ve veřejných nabídkách, které dle mínění žalované měly dostatečné parametry. Odvolacímu soudu dovolatelka dále vytýká, že nesprávně posoudil i otázku, jsou-li žalobkyním přiřknuté pozemky vhodné k uspokojení uplatňovaného restitučního nároku, kdy jako náhradní nelze z vlastnictví státu převést pozemky, které se nacházejí na území národního parku. U některých pozemků coby překážku převoditelnosti dovolatelka zmiňuje i jejich malou výměru, potažmo nevhodnost k zemědělskému obhospodařování či jejich funkční souvislost s nemovitostmi třetích osob. Navzdory tomu, že z původně nárokovaných pozemků byly geometrickými plány odděleny jejich části, došlo v přítomné věci k přečerpání restitučního nároku, kdy dovolatelka současně kritizuje i způsob (volnou úvahu), jakým soudy určily výši takto vzniklého bezdůvodného obohacení. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že se žaloba zamítá, případně aby byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Spolu s dovoláním učinila dovolatelka i návrh na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí, o němž Nejvyšší soud (samostatně) rozhodl usnesením ze dne 27. 1. 2026, č. j. 28 Cdo 134/2026-1498.
8. Obec Prášily (vedlejší účastník na straně žalované) v podaném dovolání odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jejími námitkami a že jím vydané rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Za nesprávné (jsoucí v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu) shledává konkluze odvolacího soudu o rozdílném předmětu řízení (potažmo absenci překážky věci pravomocně rozhodnuté), kritizuje postup soudů vedoucí k přečerpání restitučního nároku oprávněných osob, k němuž může dojít jen ve výjimečných případech, a oprávněným osobám přiřknuté pozemky považuje za nevhodné. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně ve vyjádření k oběma podaným dovoláním uvedly, že považují rozsudek odvolacího soudu za správný. Navrhují proto odmítnutí obou dovolání, považujíce dovolání žalované za nepřípustné a dovolání vedlejší účastnice za podané neoprávněnou osobou.
10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
11. Dovolání vedlejšího účastníka na straně žalované (obce Prášily) Nejvyšší soud odmítl jako podané osobou, jež k němu není oprávněna (srov. § 243c odst. 3, § 218 písm. b/ o. s. ř.).
12. Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován) účastník řízení. Pravidlo uvedené v § 93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení; na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. nedopadá. Možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně upravuje § 203 odst. 1 o. s. ř. a legitimaci k podání žaloby na obnovu řízení nebo žaloby pro zmatečnost řeší § 231 odst. 1 o. s. ř.; o oprávnění podat dovolání zákon mlčí. Z tohoto soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1867/2016, usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1664/2005, nebo usnesení ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 426/2017) i právní teorie (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.1908) dovozuje, že k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vedlejší účastník legitimován není.
13. K dovolání vedlejšího účastníka tak dovolací soud přihlédl jako k vyjádření vedlejšího účastníka k rozsudku odvolacího soudu, jejž dovoláním současně napadla i žalovaná.
14. Po zjištění, že dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a k němu oprávněnou osobou – státem coby účastníkem řízení, za který jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2, písm. b/ o. s. ř.), a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
16. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když současně není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř.
17. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Ani při benevolentnějším přístupu k dovolání co do jeho náležitostí (jde-li o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání; k tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovolatelkou kladená otázka vztahující se k posouzení, zda jsou žalobkyně nadány právem domáhat se žalobou uspokojení nároku převodem pozemků mimo veřejnou nabídku (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.). Uvedenou otázku totiž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené právní otázky.
19. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), reflektující i rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), vyplývá, že oprávněná osoba, jíž podle zákona č. 229/1991 Sb., vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé či dokonce svévolné.
20. K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku pozemků lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přistoupit pouze tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými osobami, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt.
21. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (státu coby dlužníka) je pak především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů a s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace). Učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdy by úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Vady samotných skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Závěrům shora odkazované judikatury se rozhodnutí odvolacího sodu nepříčí a úvaha odvolacího soudu, že za neuspokojením restitučního nároku žalobkyň stojí liknavost žalované (a jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním nepřiměřená není. Přitom tu lze odkázat již na rozsudek ze dne 1. 9. 2010, č. j. 28 Cdo 3893/2008-214, vydaný Nejvyšším soudem v přítomné věci, tedy v něm uvedené důvody a zvažované relevantní okolnosti, na nichž se nic nezměnilo a které již tehdy vedly dovolací soud k tomuto závěru, jenž nyní reflektovaly i soudy nižších stupňů (jsouce jím vázány i ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř.), tedy že si žalovaná (její předchůdce) v případě žalobkyněmi uplatňovaného nároku počínala liknavě ba až svévolně. A to nejenom s ohledem na dobu, po kterou zůstává nárok stále neuspokojen, ale i vzhledem k okolnostem o zařazování pozemků do veřejné nabídky (potažmo jde-li o její kvantitativní a kvalitativní parametry), pro které – i ve světle odkazované judikatury – nelze nároku oprávněných osob odepřít soudní ochranu. Ze skutkových zjištění se přitom současně podává, že žalobkyně i jejich právní předchůdci byli přiměřeně aktivní, s žalovanou jednali o poskytnutí náhradních pozemků a již v roce 2005 se ucházeli o převod pozemků z veřejné nabídky, zahrnující pozemky v katastrálním území Srní, kdy jejich přihláška (vyjma žalobkyně b/) nebyla ani řádně zaevidována, pročež i tyto skutečnosti v souhrnu s dalšími okolnostmi vedly k tomu, že jejich nárok doposud nedošel svého plného uspokojení.
23. Za popsané situace dovolací soud setrvává na svých již dříve vyslovených závěrech, že žalobkyním nelze odepřít, aby se svých nároků domáhaly cestou žaloby o vydání konkrétních pozemků, a to i pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky pozemkového úřadu (k tomu viz zejm. konkluze uvedené ve shora odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy neshledávaje ani důvody k jinému posouzení této již vyřešené otázky.
24. Naproti tomu přípustné podle § 237 o. s. ř. je dovolání pro řešení dovolatelkou současně vytčené otázky, lze-li za vhodný k náhradní naturální restituci (a takto převoditelný do vlastnictví oprávněných osob) považovat i pozemek nacházející se na území národního parku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).
25. Po přezkoumání napadené části rozsudku (týkající se žalobkyním přiřknutých náhradních pozemků blíže specifikovaných ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně; v textu dále také jako „předmětné pozemky“) ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích otázky vymezené dovoláním, pro niž bylo připuštěno dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
26. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
27. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
28. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že jako náhradní lze oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb. vydat toliko pozemky k danému účelu vhodné. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky (ve vlastnictví státu, v příslušnosti hospodaření Státního pozemkového úřadu; § 11a zákona č. 229/1991 Sb.) , jež – nebýt liknavého či svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky) – byly by zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
29. Při posouzení, zda je požadovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je nutno zkoumat, mimo jiné, zdali jeho převodu nebrání zákonné překážky (výluky z restituce uvedené kupř. již v ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., či překážky převoditelnosti pozemku z vlastnictví státu na jiné osoby, uvedené v § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. či v ustanoveních jiných obecně závazných předpisů) a neuplatnila k němu třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu (k tomu srov. § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., jež zahrnutí takto dotčených pozemků do veřejné nabídky pozemkového úřadu nepřipouští).
30. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zdali restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020).
31. Co do překážek převoditelnosti pozemků dovolatelka v prvé řadě namítá, že předmětné pozemky jsou situovány na území Národního parku Šumava. Uplatněnou argumentaci nepovažoval odvolací soud (ani soud prvního stupně) za relevantní s tím, že předmětné pozemky nepatří do kategorie zemědělských pozemků (srov. § 1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 229/1991 Sb.), na které – jde-li o pozemky nacházející se na území tam uvedených kategorií zvláště chráněných území, včetně národních parků – se vztahuje zákaz převodu podle § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb. K tomu odvolací soud přitakal i námitce žalobkyň, že současně poukazované ustanovení § 23 zákona č. 114/1992 Sb. v době jeho rozhodování již bylo „zrušeno“.
32. K vývoji této právní úpravy, týkající se zákazů či omezení zcizitelnosti pozemků ve vlastnictví státu ve zvláště chráněných územích, včetně národních parků, lze uvést následující.
33. Změna zákona č. 114/1992 Sb., provedená zákonem č. 123/2017 Sb., s účinností od 1. 6. 2017 přinesla mimo jiné i rozšíření zákazu zcizení na všechny pozemky ve vlastnictví státu na území národních parků (viz § 23 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.; k jeho dopadu na převoditelnost pozemků v systému náhradních restitucí přiměřeně srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 403/2018, či jeho usnesení ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2099/2017, nebo ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2925/2019). Zákonem č. 36/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (jenž vstoupil v účinnost k 1. 3. 2025), byl krom jiných předpisů novelizován právě i zákon č. 114/1992 Sb. (viz část třetí zákona č. 36/2025 Sb.), kdy došlo i na zrušení jeho některých ustanovení týkajících se zcizování pozemků a staveb ve vlastnictví státu ve zvláště chráněných územích, včetně zmiňovaného ustanovení § 23, ovšem za jejich současného nahrazení novou úpravou souhrnně obsaženou v ustanovení § 61b zákona č. 114/1992 Sb., která – jak plyne i z důvodové zprávy k této zákonné předloze – navazuje na dosavadní úpravu. Podle § 61b odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. (ve znění účinném od 1. 3. 2025) „pozemky ve vlastnictví státu nacházející se na území národních parků, národních přírodních rezervací a národních přírodních památek nelze prodat, darovat ani jinak úplatně nebo bezúplatně převést na jinou osobu. Právní jednání učiněná v rozporu s tím jsou neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“
34. Na území národních parků, národních přírodních rezervací a národních přírodních památek tak nadále platí – až na zákonem stanovené výjimky a při souhlasném stanovisku Ministerstva životního prostředí (srov. § 61b odst. 2 a 3 zákona č. 114/1992 Sb.) – zákaz zcizování pozemků ve vlastnictví státu, tj. převodu vlastnického práva státu na jinou osobu (ať již prodejem, darováním nebo jiným úplatným či bezúplatným převodem), kdy novela č. 36/2025 Sb. výslovně stanovila, že by šlo o absolutně neplatnou smlouvu. Účelem zákazů či omezení zcizitelnosti pozemků ve vlastnictví státu ve zvláště chráněných územích (jak plyne i z odborné literatury; k tomu srov. i komentář k § 61b zákona č. 114/1992 Sb., in Jelínková, J.: Zákon o ochraně přírody a krajiny. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2025, dostupný v systému ASPI) vychází z předpokladu, že státní vlastnictví je pro respektování intenzivních zájmů ochrany přírody v těchto územích nejvhodnější a je vnímáno i jako pojistka proti snahám o zástavbu a jiné komerční využití.
35. Z již dříve rekapitulované judikatury přitom vyplývá, že i překážky převoditelnosti pozemků z vlastnictví státu stanovené jinými právními předpisy nežli zákonem č. 503/2012 Sb., mohou – z důvodu převažujícího veřejného zájmu – vylučovat zařazení takového pozemku do veřejné nabídky náhradních pozemků (ve smyslu § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), že takový pozemek v zásadě není vhodný k uspokojení nároku oprávněné osoby a nelze jej oprávněné osobě převést ani na základě jí podané žaloby v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované. (Nárok oprávněné osoby lze uspokojit vydáním jiného vhodného pozemku; nejde zde o restituci původní).
36. Právní posouzení odvolacího soudu ústící v konkluzi, že po novelizaci zákona č. 114/1992 Sb. – provedené s účinností od 1. 3. 2025 zákonem č. 36/2025 Sb. – již není právního předpisu, který by reguloval (zakazoval či omezoval) převod pozemků z vlastnictví státu nacházejících se na území národních parků, tedy správné není a dosažený závěr, že žalobkyněmi nárokové pozemky byly by zařaditelné do veřejné nabídky náhradních pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.), potažmo převoditelné do vlastnictví žalobkyň na základě jimi podané žaloby – bez toho, aniž by soud zhodnotil, není-li v případě některého z těchto pozemků dána výjimka ze zákazu převoditelnosti – je přinejmenším předčasný.
37. Je-li posouzení odvolacího soudu nesprávné již co do řešení shora naznačené – esenciální – otázky převoditelnosti předmětných pozemků z vlastnictví státu nacházejících na území národních parků, jsou bezpředmětné další v dovolání uplatněné námitky, jimiž dovolateka argumentuje vůči závěru o vhodnosti žalobkyněmi požadovaných pozemků (zejm. co do jejich zastavěnosti, resp. funkčního vztahu k jiným nemovitostem), jakož i námitky týkající se „přečerpání“ restitučního nároku, jimiž se proto dovolací soud pro zjevnou nadbytečnost již ani nezabýval.
38. V případě přípustného dovolání pak dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Takové vady se z obsahu spisu nepodávají a dovolací soud nesdílí ani námitky, že projednání a rozhodnutí této věci – jde-li o dovolatelkou specifikované pozemky – brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Ta by mohla by být dána toliko v případě totožnosti osob i předmětu řízení (srov. § 159a odst. 4 o. s. ř. a k němu se vážící judikaturu dovolacího soudu reprezentovanou např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, a ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 303/2021, nebo i usneseními Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005, ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1503/2012, ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016, a ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3378/2021), zatímco ze soudy učiněných zjištění vyplývá, že v přítomném řízení žalobkyně nárokují jiné pozemky nežli ty, jež byly předmětem předchozího řízení (jde-li o zmiňované pozemky parc. č. XY a XY, oddělené označeným geometrických plánem z původních pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY).
39. Protože ovšem rozsudek odvolacího soudu z důvodu výše vyložených – jde-li otázku převoditelnosti předmětných pozemků z vlastnictví státu – správný není, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil, včetně akcesorických výroků o nákladech odvolacího řízení (srov. § 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dotčeném rozsahu – výroku I, včetně výroků III až V jako rozhodnutí na zrušeném výroku závislých – i toto rozhodnutí, a v naznačeném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 2 o. s. ř.).
40. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (ustanovení § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
41. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Autor: -mha-