// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 03.06.2026
Stavění běhu promlčecí lhůty z důvodu podání stížnosti k ESLP
Podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva nepředstavuje u nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení řádné uplatnění práva u orgánu veřejné moci ve smyslu § 648 o. z. ve spojení s § 26 zákona č. 82/1998 Sb., a nezpůsobuje proto stavění běhu promlčecí lhůty.
Mechanismus stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva je ve vztahu k vnitrostátním prostředkům ochrany subsidiární; poškozenému navíc nic nebrání uplatnit nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. před vnitrostátními orgány nezávisle na řízení před Evropským soudem pro lidská práva, jehož rozhodnutí nezakládá překážku věci rozsouzené pro řízení před vnitrostátním soudem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 496/2026, ze dne 28. 4. 2026
Spisová značka: 30 Cdo 496/2026 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.496.2026.1
Dotčené předpisy:
§ 648 o. z.
§ 26 zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou (po jejím částečném odmítnutí) domáhá po žalované zaplacení částky 10 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 35 Nc 85/2018 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2025, č. j. 48 C 184/2023-122, zamítl žalobu o zaplacení částky 10 000 000 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované řízení na národní úrovni skončilo usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 1186/22, o odmítnutí ústavní stížnosti, které bylo doručeno zástupkyni žalobce dne 28. 6. 2022. Žalobce uplatnil dne 6. 2. 2023 u žalované nárok v celkové výši 10 000 000 Kč a žalovaná jej projednala, což mu sdělila stanoviskem ze dne 22. 5. 2023, přičemž nárok pro jeho promlčení odmítla. Soudu pak byla žaloba v této věci doručena dne 28. 8. 2023.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uvedl, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno, a to včetně případného řízení o dovolání, o kasační stížnosti i o ústavní stížnosti (i tehdy, pokud bylo řízení pro poškozeného neúspěšné). Do celkové délky řízení však nelze započíst délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva, neboť tuto nemohou vnitrostátní soudy žádným způsobem ovlivnit, nejedná se totiž o soudní orgán vykonávající státní moc v České republice, ale o orgán mezinárodní. V posuzovaném případě tedy řízení skončilo dne 28. 6. 2022, kdy bylo zástupkyni žalobce doručeno usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 1186/22, o odmítnutí ústavní stížnosti. Tímto dnem počala běžet 6timěsíční promlčecí lhůta k uplatnění nároku u žalované, jejíž poslední den byl 28. 12. 2022. Nárok však žalobce uplatnil až dne 6. 2. 2023, námitka promlčení nároku tak byla dle soudu prvního stupně důvodná. Soud prvního stupně dále nedospěl k závěru, že by byla námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť nedošlo ke zneužití uplatnění námitky promlčení na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace byl zánik nároku na plnění nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, ani nenastala situace, že by žalobce vůbec neměl možnost svůj nárok na odškodnění vůči státu uplatnit. Žalobce byl v posuzovaném řízení zastoupen advokátkou, které byla rozhodnutí v řízení doručena, o nabytí právní moci usnesení Ústavního soudu se tak dozvěděl včas a nic mu v rozhodné době nebránilo v uplatnění jeho nároku vůči státu u žalované, potažmo u soudu. Žalobce tak podle soudu prvního stupně neměl otálet s uplatněním nároku, přičemž na tom nic nemůže změnit ani jeho chybný úsudek o tom, kdy došlo k počátku běhu promlčecí lhůty a o vlivu řízení před Evropským soudem pro lidská práva na okamžik skončení řízení. Soud prvního stupně tak v této otázce neshledal rozpor s dobrými mravy a žalobu zcela zamítl.
5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2025, č. j. 39 Co 182/2025-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud konstatoval, že si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní. Následně odvolací soud zrekapituloval průběh posuzovaného řízení s tím, že se jednalo o řízení o úpravě poměrů a styku k nezletilým dětem, bylo zahájeno dne 21. 12. 2018 pod sp. zn. 35 Nc 85/2018 u Okresního soudu v Olomouci, k odvolání otce (žalobce) rozhodoval Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 70 Co 212/2021, který nabyl právní moci dne 23. 3. 2022. Ústavní stížnost žalobce pak byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022. sp. zn. II. ÚS 1186/2022, a jeho zástupkyni bylo toto usnesení doručeno dne 28. 6. 2022. Vzhledem k tomu, že byly vyčerpány veškeré vnitrostátní prostředky k uplatnění a hájení práva rodiče, podal žalobce stížnost v řádné 4měsíční lhůtě k Evropskému soudu pro lidská práva a dne 9. 1. 2023 obdržel vyrozumění o rozhodnutí o nepřijatelnosti jeho stížnosti ze dne 15. 12. 2022. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 6. 2. 2023, která jej projednala a stanoviskem ze dne 22. 5. 2023 jej odmítla s ohledem na promlčení nároku. Žaloba v této věci pak byla u soudu prvního stupně podána dne 28. 2. 2023.
7. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce je promlčen, a odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž podle něj byly vypořádány i všechny odvolací námitky žalobce. Odvolací soud shrnul, že délka řízení před Evropským soudem pro lidská práva se nezapočítává do celkové délky vnitrostátního kompenzačního řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., připomněl, že kompenzační řízení je zahájeno dnem uplatnění nároku na odškodnění u příslušného úřadu, na mimosoudní projednání nároku pak navazuje řízení soudní, které může probíhat na všech stupních soudní soustavy, včetně Ústavního soudu. Do délky kompenzačního řízení však nelze započíst délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva, jelikož vnitrostátní soudy ji nemohou ovlivnit, nejedná se totiž o orgán státní moci v České republice, ale orgán mezinárodní. Promlčecí lhůta tak začíná běžet od ukončení řízení před Ústavním soudem. Posuzované řízení proto skončilo rozhodnutím Ústavního soudu dne 28. 6. 2022. Žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy dne 6. 2. 2023, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Odvolací soud tak uzavřel, že za situace, kdy bylo rozhodnuto o nepřijatelnosti stížnosti podané u Evropského soudu pro lidská práva, nebylo možné dosáhnout obnovy řízení před Ústavním soudem, řízení tak skončilo k datu doručení usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti žalobci. Pro úplnost pak dodal, že se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně ohledně toho, že žalovanou vznesená námitka nebyla v rozporu s dobrými mravy, a poukázal na to, že žalovaná není v civilním řízení ve vrchnostenském postavení, je tak jejím právem se ve sporu žalobě bránit. K poslední námitce žalobce ohledně nejednotnosti rozhodovací praxe soudů odvolací soud uvedl, že v namítaném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 11. 2024, č. j. 37 C 130/2024-44, který byl jako věcně správný odvolacím soudem potvrzen rozhodnutím ze dne 20. 3. 2025, č. j. 70 Co 86/2025-65, byla rovněž námitka promlčení shledána důvodnou se závěrem, že řízení před Evropským soudem pro lidská práva do doby trvání řízení započítat nelze, tím spíše, pokud skončilo rozhodnutím o nepřijatelnosti stížnosti.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které podle svého obsahu směřuje jen do výroku o věci samé, tedy do výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně. V něm uplatnil následující dovolací důvody.
9. Žalobce v dovolání vymezil otázku běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu státu dle zákona č. 82/1998 Sb., která má být vyřešena zcela odlišně od dosavadních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5389/2015, dle kterých nelze do délky řízení započíst délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva, neboť ji nemohou vnitrostátní soudy ovlivnit a nejedná se o orgán státní moci České republiky, ale o orgán mezinárodní, a dále od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 982/2010, podle nichž je řízení ukončeno právní mocí usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti. Žalobce poukázal na to, že se jedná o rozhodnutí řádově více než 10 let stará a právní názor v nich vyjádřený je z jeho hlediska zcela překonán. Dále uvedl, že je Česká republika vysokou smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a má tak primární odpovědnost za zajištění práv a svobod zakotvených v této Úmluvě a jejích protokolech, vnitrostátní zákony a rozhodnutí tak musí být v souladu s ní. Podle žalobce nelze také pominout skutečnost, že je Česká republika členem Evropské unie, tudíž nelze na běh promlčecí lhůty nahlížet striktně z hlediska vnitrostátní struktury a nikoli v kontextu evropské soudní soustavy. Následně žalobce uvedl, že posuzované řízení trvalo od 21. 12. 2018 do právní moci usnesení Ústavního soudu dne 28. 6. 2022, délka tohoto řízení tedy byla nepřiměřená, čímž byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve znění čl. 1 odst. 1 jejího dodatkového protokolu, což podle něj řeší Evropský soud pro lidská práva, na který se žalobce v zákonné 4měsíční lhůtě ode dne doručení posledního vnitrostátního rozhodnutí obrátil. Ačkoliv se tedy žalobce ztotožnil s tím, kdy posuzované řízení skončilo, běh promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je podle něj jinou situací, neboť promlčecí lhůta podle něj mohla běžet od 28. 6. 2022 do dne podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, přičemž ode dne jejího podání do dne obdržení vyrozumění o její nepřijatelnosti (9. 1. 2023) měl být tento běh přerušen. Dále měl být podle žalobce běh promlčecí lhůty přerušen od podání jeho žádosti o předběžné projednání nároku (6. 2. 2023). Pokud tedy byl nárok posouzen jako promlčený, je toto posouzení chybné, neboť byla směšována délka řízení před soudem a lhůta k uplatnění nároku.
10. Žalobce rovněž doplnil, že se nelze ztotožnit ani s odkazem odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2106/2023, který řeší pouze nepřiměřenou délku řízení pro účely odškodnění, kam nelze započítat dobu řízení před Evropským soudem pro lidská práva, nikoliv však běh promlčecí lhůty k uplatnění takového nároku.
11. Závěrem žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval jeho přípustností.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání je přípustné pro řešení otázky běhu, resp. stavění promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání není důvodné.
19. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 tohoto zákona.
20. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.
21. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk se může poškozený domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.
22. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
23. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.
24. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
25. Podle § 648 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník“), uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí nebo navrženo nařízení exekuce.
26. Podle čl. 13 Úmluvy musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
27. Podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy se může Evropský soud pro lidská práva věcí zabývat až po vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků podle všeobecně uznávaných pravidel mezinárodního práva a ve lhůtě čtyř měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí.
28. Podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. část III Stanoviska nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, a ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2106/2023, či nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 1154/20), pokud jde o skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno s tím, že je nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, o kasační stížnosti i o ústavní stížnosti, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (tedy např. i v případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta). Do délky řízení (včetně řízení kompenzačního) však nelze započíst délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva, neboť tuto nemohou vnitrostátní soudy žádným způsobem ovlivnit, nejedná se o soudní orgán vykonávající státní moc v České republice, ale o orgán mezinárodní.
29. Od těchto závěrů se odvolací soud nijak neodchýlil a ani žalobce je z materiálního hlediska nezpochybňuje, pokud ve svém dovolání vychází z toho, že posuzované řízení skončilo doručením (tj. právní mocí) usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti žalobci a od tohoto okamžiku rovněž odvozuje i počátek běhu promlčecí lhůty dle § 32 odst. 3 OdpŠk. Podstatou argumentace žalobce, jíž však jím označená judikatura, kterou požadoval překonat, neřeší, je otázka, zda podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva došlo ke stavění běhu promlčecí lhůty či nikoliv.
30. Ačkoliv žalobce stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva doložil již k žalobě (v níž tvrdil, jaký nárok v ní uplatnil z titulu zásahu do jakých svých práv) a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně stavění běhu promlčecí lhůty podáním této stížnosti, v níž měl uplatnit i nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, namítal (jak je ostatně uvedeno v odstavci 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), odvolací soud se s touto argumentací žalobce a tím, zda lze podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva považovat za uplatnění nároku u orgánu veřejné moci a jaký nárok, v jaké výši a vůči jakému subjektu žalobce touto stížností uplatnil, blíže nevypořádal. Pouze uvedl, že řízení u Evropského soudu pro lidská práva nelze do délky posuzovaného řízení započítat a že tedy od jeho ukončení nelze počátek běhu promlčecí lhůty odvozovat. Rovněž pak obecně uzavřel, že řízení u Evropského soudu pro lidská práva nelze započítat ani do řízení kompenzačního. K otázce, zda mohlo mít podání této stížnosti nějaký vliv na běh již započaté promlčecí doby, jak žalobce namítal, se však blíže nevyjádřil, nicméně s žádným stavěním jejího běhu podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva nepočítal, lze tedy vyjít z toho (jak to ostatně učinil i žalobce), že odvolací soud v podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva důvod ke stavění běhu promlčecí lhůty neshledal.
31. Vzhledem k tomu, že zákon č. 82/1998 Sb. stavění běhu promlčecí lhůty uplatněním nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy (mimo specifických případů upravených v § 35 OdpŠk) komplexně neřeší, je třeba v souladu s § 26 OdpŠk postupovat dle občanského zákoníku. Dle judikatury Nejvyššího soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, a ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, nebo jeho usnesení ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, týkající se výkladu § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jejichž závěry však lze dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3245/2024, aplikovat i při výkladu § 648 o. z.) stavění běhu promlčecí lhůty nastává v případě, že dojde v době jejího běhu k uplatnění práva u orgánu veřejné moci a věřitel v zahájeném řízení řádně pokračuje, a nastává pouze ohledně toho práva a v tom rozsahu, v jakém byl nárok v takovém řízení uplatněn, a ve vztahu k osobě, vůči níž se řízení vede.
32. Jak je uvedeno již výše, podmínkou stavění běhu promlčecí lhůty dle § 648 o. z. ve spojení s § 26 OdpŠk je uplatnění sporného nároku v promlčecí lhůtě u orgánu veřejné moci. V judikatuře Nejvyššího soudu pak dosud nebyla vyřešena otázka, zda lze za takové řádné uplatnění nároku u orgánu veřejné moci v případě nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení považovat i podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, podané před uplatněním nároku dle zákona č. 82/1998 Sb.
33. V rozsudku ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 107/2021, uveřejněném pod č. 51/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud shrnul, že pojem „orgán veřejné moci“ není v ústavním pořádku, v zákonech ani v jiných právních předpisech definován. Na podkladě judikatury Ústavního soudu a odborné literatury však dovodil, že za orgán veřejné moci (v řešeném případě moci státní) se považuje jen takový orgán, který je součástí mechanismu uskutečňování státní moci lidu a je při plnění těchto funkcí (zákonodárné, výkonné či soudní) vybaven pravomocí coby oprávněním vystupovat jménem státu v rámci své působnosti a vydávat při tom právně závazná rozhodnutí vynutitelná prostředky státního donucení. Orgán veřejné moci autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně, přičemž subjekt, o jehož právech nebo povinnostech orgán veřejné moci rozhoduje, není s ním v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu.
34. Pokud jde o nároky dle zákona č. 82/1998 Sb., předpokládá § 14 odst. 1 OdpŠk předběžné uplatnění nároku na odškodnění za újmu způsobenou výkonem veřejné moci nejprve u ministerstva nebo jiného správního úřadu vymezeného v § 6 OdpŠk, což má spíše podobu „vyjednávání“ mezi poškozeným a státem. Takové uplatnění nároku tudíž dle judikatury Nejvyššího soudu nepředstavuje uplatnění práva u orgánu veřejné moci ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z. (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 107/2021, uveřejněný pod č. 51/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dle § 14 odst. 3 OdpŠk pak toto předběžné projednání nároku představuje podmínku pro případné uplatnění nároku u soudu a rovněž důvod pro stavění běhu promlčecí lhůty dle § 35 odst. 1 OdpŠk. Jak vyplývá z § 14 odst. 3 OdpŠk a § 15 odst. 1 OdpŠk, dalším krokem po neúspěšném uplatnění nároku u úřadu příslušného dle § 6 OdpŠk je podání žaloby k soudu, čímž dochází ke stavění běhu promlčecí lhůty dle § 648 o. z. ve spojení s § 26 OdpŠk. To však neznamená, že by poškozený nemohl podat žalobu i předtím, než se příslušný orgán k jeho nároku vyjádří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011), v takovém případě však soud vyčká tohoto vyjádření a poté v řízení pokračuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011).
35. Ve vztahu k uplatňování nároku na odškodnění zásahu do práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve znění čl. 1 odst. 1 jejího dodatkového protokolu u Evropského soudu pro lidská práva se tento soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, č. stížnosti 64890/01, v němž uzavřel, že uplatňování a vymáhání práv a svobod zaručených Úmluvou přísluší v prvé řadě vnitrostátním orgánům. Mechanismus stížností podávaných k tomuto soudu je tedy subsidiární povahy ve vztahu k vnitrostátním systémům ochrany lidských práv, což je v čl. 35 odst. 1 ve spojení s čl. 13 Úmluvy vyjádřeno pravidlem povinnosti vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy, které má dát smluvním státům příležitost, aby porušení Úmluvy, které je vůči nim namítáno, předešly nebo je napravily předtím, než bude případ předložen Evropskému soudu pro lidská práva. Musí se však jednat o takové právní prostředky nápravy, které se zároveň týkají předmětného porušení a jsou dostupné a vhodné, musí tedy vykazovat určitý stupeň jistoty nejen v teoretické, ale i v praktické rovině.
36. V rozsudku ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při rozhodování o nárocích dle zákona č. 82/1998 Sb. nepředstavuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva překážku věci rozsouzené, což odůvodnil tím, že z ústavního pořádku, ani z procesních předpisů takové účinky rozhodnutí zmíněného mezinárodního soudu nevyplývají. Poškozenému proto nic nebrání v tom, aby nezávisle na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva podal žalobu o náhradu škody (újmy) proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť v tomto řízení posuzují soudy jiné předpoklady odpovědnosti státu za škodu a mohou poskytovat i jinou formu kompenzace než Evropský soud pro lidská práva. Vnitrostátní soudy by však při rozhodování o naplnění předpokladů odpovědnosti státu a stanovení přiměřené formy a výše zadostiučinění měly již vydané rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a jím přiznané zadostiučinění zohlednit.
37. Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že orgánem veřejné moci je jen takový orgán, který autoritativně a právně vynutitelným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, jež s ním nejsou v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od jejich vůle. Dle § 15 odst. 2 OdpŠk je pak při uplatňování nároku na odškodnění újmy způsobené výkonem veřejné moci takovým orgánem veřejné moci soud. Tímto soudem však nemůže být Evropský soud pro lidská práva, neboť podání stížnosti k němu má subsidiární povahu a musí následovat až po vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy, kterým je v případě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení předběžné uplatnění nároku u úřadu dle § 6 OdpŠk a následně podání žaloby k vnitrostátnímu soudu, neboť zákon č. 82/1998 Sb. účinný prostředek odškodnění takové újmy upravuje. Navíc rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nevytváří pro vnitrostátní soudy překážku věci rozsouzené a poškozený tudíž může kromě stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva uplatnit i nárok dle zákona č. 82/1998 Sb. před vnitrostátními orgány. Za této situace tedy podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva z důvodu (mimo jiné) i zásahu do práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve znění čl. 1 odst. 1 jejího dodatkového protokolu nemůže představovat řádné uplatnění nároku u orgánu veřejné moci a dle § 648 o. z. ve spojení s § 26 OdpŠk tak stavění běhu promlčecí lhůty nezpůsobuje. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže k žádnému stavění běhu promlčecí lhůty z důvodu podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva žalobcem nepřihlížel.
38. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k posuzovanému nároku existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalobce netvrdil a takové vady se nepodávají ani z obsahu soudního spisu.
39. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
40. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť povinnost k jejich náhradě by měl mít žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Autor: -mha-