// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 04.05.2026
Postoupení pohledávky z neplatné spotřebitelské smlouvy
Soud je povinen přihlédnout k absolutní neplatnosti zneužívajícího ujednání ve spotřebitelské smlouvě podle § 55 odst. 2 obč. zák. i ve sporu mezi dodavatelem a postupníkem o pohledávku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním spotřebitele z neplatné spotřebitelské smlouvy, jestliže postupník tuto pohledávku nabyl smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou se spotřebitelem.
Postoupení pohledávky nemá vliv na posouzení (ne)platnosti smlouvy, na jejímž základě postoupená pohledávka vznikla, uzavřené mezi postupitelem a dlužníkem. Je-li smlouva, či její část, uzavřená mezi postupitelem a dlužníkem absolutně neplatná, je soud povinen i bez návrhu k této neplatnosti přihlédnout i ve sporu mezi postupníkem a dlužníkem. Uvedené se prosadí i ve vztahu k neplatnosti zneužívajícího ujednání dle § 55 odst. 2 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1204/2025, ze dne 24. 3. 2026
Spisová značka: 33 Cdo 1204/2025 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.1204.2025.1
Dotčené předpisy:
§ 55 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013
§ 524 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013
§ 3028 o. z.
čl. 3 směrnice 93/13/EHS
čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS
čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13/EHS
Kategorie: právní úkony; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení 109 848 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 4. 4. 2024 do zaplacení.
2. Podle tvrzení žalobkyně právní předchůdkyně žalované Pojišťovna České spořitelny a. s. jako pojistitel a A. S. jako pojistník (dále jen „pojistník“) uzavřely pojistnou smlouvu FLEXI životní pojištění č. 7007229272 (dále jen „pojistná smlouva“ nebo „Smlouva o IŽP“), v níž sjednaly pojištění pro případ smrti nebo dožití. Pojištění skončilo výpovědí pojistné smlouvy. Pojistník na pojistném zaplatil celkem 123 868 Kč, žalovaná pojistníkovi vyplatila odkupné ve výši 14 020 Kč. Rozsah pojistného plnění byl konstruován částečně pomocí kapitálové hodnoty pojistné smlouvy, která byla snižována poplatky. Jednotlivé poplatky byly uvedeny v článku 4 speciálních pojistných podmínek (dále jen „SPP“). Pojistná smlouva v některých ustanoveních odkazovala na přehled poplatků a parametrů, který byl podle článku 4 SPP k dispozici na internetových stránkách pojistitele a na všech jeho obchodních místech, nebyl však pojistníkovi předán, ani s ním nebyl seznámen, v důsledku čehož se nestal součástí pojistné smlouvy. Ustanovení pojistné smlouvy, která byla na přehledu poplatků a parametrů závislá, tudíž byla neurčitá a proto neplatná, včetně článku 4 SPP. Ujednání pojistné smlouvy o nakládání s pojistným, formování pojistného plnění a snižování kapitálové hodnoty o poplatky, žalobkyně označila za zneužívající ujednání ve smyslu čl. 3 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, neboť šlo o ujednání, která nebyla individuálně sjednána a v rozporu s požadavkem poctivosti způsobovala významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývaly ze smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Ve smyslu § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, předmětná ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry znamenala k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ujednání o poplatcích byla ujednáními nezbytnými pro výpočet odměny, kterou měl spotřebitel zaplatit, tj. pro pojistné. Pojistná smlouva tak byla neplatná jako celek, neboť bez předmětných ujednání nemohla existovat. Na základě neplatné smlouvy vzniklo žalované bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi zaplaceným pojistným a poskytnutým odkupným. Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla na žalobkyni pojistníkem postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. 3. 2024 (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“).
3. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2024, č. j. 33 C 73/2024-146, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
4. Soud prvního stupně zaměřil svoji pozornost na otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně, kterou žalovaná zpochybňovala. Zohlednil okolnosti, za nichž žalobkyně žalovanou pohledávku nabyla, včetně výše úplaty za postoupení pohledávky odpovídající 15 % její nominální hodnoty. Smlouvu o postoupení pohledávky shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a dospěl k závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2025, č. j. 18 Co 428/2024-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
6. Otázku platnosti pojistné smlouvy uzavřené dne 20. 11. 2012 odvolací soud posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 8. 2010 (dále jen „obč. zák.“). Jelikož pojistník během trvání pojistné smlouvy, ani po jejím zániku uplynutím doby a vypořádání, nikdy platnost smlouvy nezpochybnil, zabýval se odvolací soud tím, zda má žalobkyně postavení spotřebitele, jemuž svědčí ochrana ve smyslu § 55, § 56 obč. zák. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 812/2021, a v něm citované rozsudky Soudního dvora evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 19. 1. 1993 ve věci C-89/91, Shearson Lehman Hutton proti TVB (dále jen „C-89/91“), a ze dne 1. 10. 2002 ve věci C-167/00, Verein für Konsumenteninformation proti Karlu Heinzi Henkelovi (dále jen „C-167/00“), uzavřel, že žalobkyně „ … nevystupuje v postavení spotřebitele a nenáleží jí námitky proti Smlouvě o IŽP, jejíž platnost odvolací soud řešil jako otázku předběžnou, i s ohledem na namítané porušení práv spotřebitele dle § 55, § 56 obč. zák., Směrnice Rady 93/13/EHS, o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách.“. Dále vzal odvolací soud v úvahu § 40a obč. zák. s tím, že dovolat se relativní neplatnosti mohl pouze pojistník, jenž tak neučinil. S ohledem na to, že „ … pojistník, který v době uzavření Smlouvy o IŽP měl postavení spotřebitele, nikdy námitku relativní neplatnosti této smlouvy nevznesl, obě strany Smlouvy o IŽP si vzájemně plnily, pojistník placením pojistného a pojistitel poskytováním sjednané pojistné ochrany, pojistníkovi oznámeným a jím schváleným rozložením pojistného do investičních fondů a garancí zhodnocení minimálně ve výši 2,4 % ročně, aniž by žalobkyně ve vedeném sporu měla postavení spotřebitele a soudy by měly z tohoto důvodu posuzovat (ne)platnost smlouvy z úřední povinnosti …“, uzavřel, že pojistná smlouva je smlouvou platnou a žalobkyně nedisponuje tvrzenou pohledávkou, jejíhož zaplacení se žalobou domáhá. Závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky odvolací soud označil za předčasný, pro nadbytečnost se však otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávky nezabýval.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí řeší „otázky práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu případně otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Výslovně formulovala dvě otázky, a to „1. Jaký je rozdíl mezi relativní a absolutní neplatností ve smyslu ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník?“ a „2. Změní se charakter pohledávky v důsledku jejího postoupení?“. Poukázala na vymezení absolutní a relativní neplatnosti s tím, že pojistná smlouva byla neplatnou podle § 55 odst. 2 obč. zák., neboť obsahovala nepřiměřená smluvní ujednání ve smyslu § 56 obč. zák, tj. zneužívající ujednání dle směrnice Rady 93/13/EHS, o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách. Pojistná smlouva byla neplatná jako celek, neboť neplatnou část nebylo lze oddělit od ostatního obsahu. Případy relativní neplatnosti vymezoval § 40a obč. zák. taxativně a § 55 odst. 2 obč. zák. v taxativním výčtu uveden nebyl. Neplatnost dle § 55 odst. 2 obč. zák. tedy byla neplatností absolutní, jíž nebylo třeba se dovolávat a soud o ní měl rozhodnout z úřední povinnosti i bez návrhu. Pro úplnost žalobkyně poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, který v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7. 2010, upravenou koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv označil za nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, a neslučitelnou s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele). Dle žalobkyně byla pojistná smlouva neplatná absolutně. Úvaha odvolacího soudu, že pohledávka z bezdůvodného obohacení neexistuje, neboť pojistník v době trvání pojistné smlouvy nenamítl relativní neplatnost, je chybná. Za nesprávnou označila žalobkyně i závěr odvolacího soudu, že žalobkyně „nemá právo namítat proti Pojistné smlouvě“. Odvolací soud nesprávně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 812/2021, a zaměnil procesněprávní a hmotněprávní stránku věci. Pojistník plnil dle absolutně neplatné pojistné smlouvy a žalovaná se na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Okamžikem plnění pojistníkovi vznikla pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení a tuto postoupil žalobkyni. Postoupením nezměnila pohledávka svůj charakter a stále se jednalo o pohledávku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním spotřebitele ze smlouvy neplatné pro rozpor se spotřebitelským právem. Nabyvatel takové pohledávky má právo na její uhrazení a zůstává mu zachována možnost vznášet argumenty v neprospěch platnosti smlouvy, ač není spotřebitelem. Ve vztahu k aktivní věcné legitimaci společností zabývajících se výkupem pohledávek spotřebitelů žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, a ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 33 Cdo 501/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1588/2023, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 2966/21. Žalobkyně se rovněž vyjádřila k rozporu smlouvy o postoupení pohledávky s dobrými mravy, který dle ní dán nebyl. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně nepředložila jediný důkaz, který by „její zcela zjevně netransparentní jednání vůči pojistníkovi vyvrátil“ a předestírá vlastní hodnocení důkazů. Vymezení přípustnosti dovolání označila za zmatečné, nesrozumitelné a opomíjející otázku absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky pro rozpor s dobrými mravy, jež byla v posuzované věci stěžejní a zabývat se jakoukoli další právní otázkou je nadbytečné. Dále žalovaná uvedla, že odvolací soud řádně odůvodnil závěr, že žalobkyně se nemůže domáhat práv, která zákon poskytuje spotřebitelům, a přiléhavě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a rozsudky SDEU. Naopak rozhodnutí odkazovaná žalobkyní jsou nepřiléhavá pro svou skutkovou a právní odlišnost. K otázce rozdílu mezi neplatností absolutní a relativní se vyjadřují desítky rozhodnutí Nejvyššího soudu, nadto se jedná o otázku zcela akademickou nezakládající přípustnost dovolání. I kdyby bylo důvodným tvrzení žalobkyně, že pojistná smlouva obsahuje zneužívající ujednání dle § 55 a 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jednalo by se o ujednání neurčitá, nikoli zneužívající. Závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci se jednalo o neplatnost relativní, nikoli absolutní, vyplývá též z odborné literatury, konkr. komentářů k § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009; Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO40_1964CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
11. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
12. Spatřovala-li žalobkyně přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení jí explicitně vymezených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nevymezila v této části řádně předpoklady přípustnosti dovolání, neboť v dovolání explicitně vymezené otázky neprovázala s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a v této části je dovolání vadné.
13. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Přípustnost dovolání proto nezakládá odkaz žalobkyně na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v souvislosti s otázkou ústavní konformity koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv v poměrech právní úpravy účinné do 31. 7. 2010, neboť odvolací soud takovou otázku neřešil a postupoval podle právní úpravy účinné od 1. 8. 2010.
14. Obdobně není dovolání přípustné pro otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně, kterou odvolací soud rovněž neřešil, v souvislosti s níž žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1124/2023, a ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 33 Cdo 501/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1588/2023, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 2966/21.
15. Ze žalobkyní vymezených otázek a navazující argumentace je však seznatelné, že jejich podstatou je dovolacím soudem neřešená otázka, zda k neplatnosti podle § 55 odst. 2 obč. zák. přihlédne soud i ve sporu o pohledávku z bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy mezi dodavatelem a postupníkem, který, ač sám spotřebitelem není, žalobou uplatněnou pohledávku nabyl smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou se spotřebitelem. Pro řešení této otázky shledal dovolací soud dovolání přípustným.
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle § 55 odst. 2 obč. zák. ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56jsou neplatná.
18. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
19. Podle § 56 odst. 2 obč. zák. ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění.
20. Podle § 56 odst. 3 obč. zák. nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která a) vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví, b) vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu, c) stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele, d) dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí, e) opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli, f) opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby, g) zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, h) dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, i) stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění, nebo dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena, j) přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly, k) dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele.
21. Podle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.
22. Podle § 524 odst. 2 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
23. Podle § 525 odst. 1 obč. zák. postoupit nelze pohledávku, která zaniká nejpozději smrtí věřitele nebo jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. Postoupit nelze ani pohledávku, pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí.
24. Podle § 525 odst. 2 obč. zák. nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem.
25. Podle § 529 odst. 1 obč., zák. námitky proti pohledávce, které dlužník mohl uplatnit v době postoupení, zůstávají mu zachovány i po postoupení pohledávky.
26. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
27. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
28. Podle čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, a oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26; dále jen „směrnice 93/13“) smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.
29. Podle čl. 3 odst. 2 směrnice 93/13 ujednání je vždy považováno za nesjednané individuálně, jestliže bylo sepsáno předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah ujednání, zejména v souvislosti se smlouvou uzavíranou adhezním způsobem. Skutečnost, že některé aspekty ujednání nebo jedno konkrétní ujednání byly sjednány individuálně, nevylučuje použití tohoto článku na zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o smlouvu uzavíranou adhezním způsobem. Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určité standardní ujednání bylo sjednáno individuálně, je povinen o tom předložit důkaz.
30. Podle čl. 3 odst. 3 směrnice 93/13 příloha obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam ujednání, která mohou být považována za zneužívající.
31. Podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.
32. Podle čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.
33. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 k absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004 a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněné pod čísly 23/2005 a 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3932/2010).
34. Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněném pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 79/2013“), Nejvyšší soud se zohledněním judikatury SDEU mimo jiné dovodil, že:
- ustanovení § 55 a 56 obč. zák. jsou v části týkající se zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách především transpozicí směrnice 93/13 (bod 1/),
- zatímco článek 3 směrnice 93/13 (a na něj navazující příloha směrnice 93/13) se zabývá nepřiměřeností smluvního ujednání jen tehdy, nebylo-li individuálně sjednáno, ustanovení § 56 obč. zák., ve spojení s § 55 odst. 2 obč. zák., prohlašuje za absolutně neplatná všechna ujednání, jež dikce § 56 obč. zák. zakazuje (v odstavci 1) a příkladmo též vypočítává (v odstavci 3), bez zřetele k tomu, že šlo o ujednání sjednaná individuálně nebo dokonce (jakkoliv výjimečný takový případ bude) o ujednání, jehož zahrnutí do spotřebitelské smlouvy si na dodavateli vynutil spotřebitel (bod 28/),
- soud, který při zkoumání podmínek řízení dospěje k závěru, že prorogační doložka sjednaná ve spotřebitelské smlouvě, která má založit jeho místní příslušnost, odporuje ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., o tom vyrozumí účastníky řízení a vyzve je, aby se v určené lhůtě k této otázce vyjádřili. Závěr, že ujednání o prorogační doložce je absolutně neplatné (§ 55 odst. 2 obč. zák.) a že je namístě postupovat dle § 105 o. s. ř., přijme soud až poté, co ani ve lhůtě určené účastníkům řízení k vyjádření nevyjdou najevo (např. proto, že účastníci se k výzvě soudu nevyjádřili nebo proto, že spotřebitel v určené lhůtě popřel, že by prorogační doložka byla sjednána k jeho újmě) jiné skutečnosti, jež by dokládaly, že příslušné ujednání (ač se tak podle spotřebitelské smlouvy jeví), neznamená (v rozporu s požadavkem dobré víry) výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele (bod 58/).
35. Ač při zaujetí stanoviska dovolací soud vycházel mimo jiné z české jazykové verze směrnice 93/13 před její opravou z 10. 11. 2016, nemá tato okolnost vliv na závěry shora uvedené.
36. V rozsudku ze dne 25. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012, Nejvyšší soud uzavřel, že bez zřetele k tomu, že R 79/2013 se zabývalo především prorogačními doložkami, s přihlédnutím k tam rozebrané judikatuře SDEU se požadavek, aby soud, který zjistí, že smluvní klauzule ve spotřebitelské smlouvě má zneužívající charakter, o tom informoval (z úřední povinnosti) účastníky řízení a umožnil jim, aby se k tomu vyjádřili způsobem, který stanoví vnitrostátní procesní pravidla, prosadí nejen pro prorogační doložky; postup popsaný v R 79/2013 pod bodem 58) se zásadně uplatní i pro jiné typy možných zneužívajících klauzulí, včetně úsudku, že závěr, že ujednání, které formálně vykazuje znaky zneužívající klauzule, je absolutně neplatné, přijme soud až poté, co ani ve lhůtě určené účastníkům řízení k vyjádření nevyjdou najevo jiné skutečnosti, jež by dokládaly, že příslušné ujednání (ač se tak podle spotřebitelské smlouvy jeví), neznamená (v rozporu s požadavkem dobré víry) výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele.
37. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že podle § 3028 odst. 3 o. z. se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé řídí dosavadními právními předpisy. Právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se zde rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, nebo ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3538/2019).
38. V rozsudku ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3855/2018, Nejvyšší soud dovodil, že vlastní smlouva o postoupení pohledávky (tedy vztah mezi postupitelem a postupníkem), i když se týká pohledávek vzniklých před 1. 1. 2014, uzavřená po 1. 1. 2014 se bude řídit úpravou novou, tj. úpravou o. z. Vztah dlužníka vůči věřiteli se posoudí podle dřívější právní úpravy.
39. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ve vztahu k ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák. ustálena v závěru, že nebylo-li ve smlouvě o postoupení pohledávky sjednáno něco jiného, postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována. Není přitom rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, uveřejněný pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
40. Z rozsudku SDEU ze dne 11. 4. 2024, Air Europa Líneas Aéreas, C-173/23, se podává, že:
- okolnost, že se spor v původním řízení týká pouze prodávajících zboží nebo poskytovatelů služeb, nebrání použití směrnice 93/13, jelikož oblast působnosti této směrnice nezávisí na totožnosti účastníků dotčeného sporu, ale na postavení smluvních stran (bod 17/),
- v souladu se zásadou rovnocennosti má-li vnitrostátní soud na základě vnitrostátního práva možnost nebo povinnost posoudit i bez návrhu rozpor smluvního ujednání s vnitrostátními kogentními normami, musí mít rovněž možnost nebo povinnost posoudit i bez návrhu rozpor takového ujednání s článkem 6 směrnice 93/13, jakmile má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu (bod 35/),
41. Ze shora uvedených závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 zneužívající povaha ujednání ve spotřebitelské smlouvě v neprospěch spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost takového ujednání, k níž je soud povinen přihlédnout i bez návrhu ve sporu z takové spotřebitelské smlouvy, jehož se účastní spotřebitel a dodavatel coby původní smluvní strany. Povinnost soudu zohlednit stanovisko spotřebitele není pro závěr, zda se jedná o neplatnost absolutní či relativní, determinující. Stanovisko spotřebitele ke zneužívající povaze ujednání je však významné pro závěr, zda je ujednání vskutku zneužívající a v důsledku toho neplatné.
42. Dále ze shora uvedených závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že s ohledem na uzavření pojistné smlouvy dne 20. 11. 2012 se pohledávka pojistníka vůči žalované z bezdůvodného obohacení řídí právní úpravou obč. zák., podle níž se posuzuje též vztah mezi žalobkyní coby postupníkem a žalovanou bez ohledu na to, že k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky došlo až dne 14. 3. 2024. Postoupenou pohledávku žalobkyně nabyla v té podobě, v jaké v okamžiku postoupení existovala.
43. Smlouva o postoupení pohledávky dle § 524 a násl. obč. zák. je právní skutečností, s níž je spojena změna v osobě věřitele pohledávky a z toho vyplývající povinnost dlužníka plnit postupníkovi. Sama o sobě však nemá vliv na právní vztah založený mezi postupitelem a dlužníkem, který zůstává zachován. Tento závěr má odraz zejména v zákazu postupu pohledávky, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil (§ 525 odst. 1 obč. zák.), či jejíž postoupení by odporovalo dohodě s dlužníkem (§ 525 odst. 2 obč. zák.), jakož i v tom, že i po postoupení pohledávky zůstávají dlužníku zachovány námitky proti ní (§ 529 odst. 1 obč. zák.) a pohledávka na postupníka přechází v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala. Postoupení pohledávky je tudíž bez vlivu na posouzení (ne)platnosti smlouvy, na jejímž základě postoupená pohledávka vznikla, uzavřené mezi postupitelem a dlužníkem. Je-li smlouva, či její část, uzavřená mezi postupitelem a dlužníkem absolutně neplatná, je soud povinen i bez návrhu k této neplatnosti přihlédnout i ve sporu mezi postupníkem a dlužníkem. Uvedené se prosadí i ve vztahu k neplatnosti zneužívajícího ujednání dle § 55 odst. 2 obč. zák.
44. Dovolací soud uzavírá, že přihlédnout k neplatnosti zneužívajícího ujednání ve spotřebitelské smlouvě dle § 55 odst. 2 obč. zák. je soud povinen i ve sporu o pohledávku z bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy mezi dodavatelem a postupníkem, který, ač sám spotřebitelem není, žalobou uplatněnou pohledávku nabyl smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou se spotřebitelem. Uvedený závěr konvenuje i konkluzím obsaženým v rozsudku SDEU ze dne 11. 4. 2024, Air Europa Líneas Aéreas, C-173/23.
45. Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 812/2021, a v něm citovaných rozsudků SDEU C-89/91 a C-167/00, na něž odkazoval odvolací soud, se v posuzované věci neuplatní, neboť se vztahují k otázce příslušnosti soudu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutích v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), resp. nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a Úmluvy ze dne 27. 9. 1968, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, nikoli k následkům použití zneužívajícího ujednání ve spotřebitelské smlouvě dle směrnice 93/13.
46. V poměrech posuzované věci se nemohou prosadit závěry komentářové literatury odkazované žalovanou, neboť se vztahovaly k právní úpravě účinné do 31. 7. 2010, jež se zneužívající povahou ujednání ve spotřebitelské smlouvě spojovala neplatnost relativní, nadto ústavně nekonformně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10).
47. Poukazuje-li žalovaná na rozlišení neurčitých a zneužívajících ujednání, není toto rozlišení z hlediska uplatněného dovolacího důvodu významné, neboť na něm odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Obdobně není významná ani otázka absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky pro rozpor s dobrými mravy.
48. Nezohlednil-li odvolací soud žalobkyní namítanou neplatnost dle § 55 odst. 2 obč. zák., není jeho právní posouzení správné a dovolací důvod byl uplatněn právem.
49. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady z obsahu spisu nezjistil.
50. S ohledem na shora uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
51. Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
52. O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-