// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 03.02.2026
Veřejné zdravotní pojištění rodinných příslušníků pracovníka ze třetí země
Právo na rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení upravené čl. 12 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU se vztahuje pouze na pracovníky ze třetích zemí ve smyslu této směrnice, nikoliv na jejich rodinné příslušníky, kteří spolu s nimi pobývají v členském státě Evropské unie. Z uvedených ustanovení tak rodinnému příslušníkovi pracovníka ze třetí země neplyne nárok na účast na systému veřejného zdravotního pojištění, a tím ani právo na bezplatnou zdravotní péči.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1050/2024, ze dne 12. 11. 2025
Spisová značka: 25 Cdo 1050/2024 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.1050.2024.1
Dotčené předpisy:
čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/ES
čl. 12 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/ES
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalovaných uhrazení zdravotní péče, kterou poskytla jejich nezletilému synovi.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 4. 2023, č. j. 9 C 335/2017-629, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 2 065 245 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2023, č. j. 19 Co 228/2023-684, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, že žalobkyně poskytla ve svém zdravotnickém zařízení zdravotní péči synovi žalovaných v souvislosti s jeho předčasným narozením dne 4. 11. 2015 ve 25. týdnu těhotenství 1. žalované. Dne 7. 11. 2015 vyslovil 2. žalovaný souhlas s hospitalizací svého novorozeného nezletilého syna i s podáním transfúzních přípravků/krevních derivátů. Syn žalovaných byl propuštěn z hospitalizace na novorozeneckém oddělení JIRP dne 12. 4. 2016. Rozsah poskytnuté péče nebyl mezi stranami sporný. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně po právní stránce dovodil, že žalovaní jménem svého syna s žalobkyní uzavřeli smlouvu o péči o zdraví podle § 2636 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“. Syn žalovaných nebyl zdravotně pojištěn, neboť nespadá do osobního rozsahu § 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, a proto jsou žalovaní povinni žalovanou částku uhradit na základě § 41 odst. 2 ve spojení s § 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“). Žádost podle § 88 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, která by založila účast jejich syna na zdravotním pojištění od jeho narození do jejího pravomocného vyřízení, žalovaní nepodali. Účast syna žalovaných na zdravotním pojištění nelze odvodit ani od jejich zdravotního pojištění nebo ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU (dále jen „směrnice“). I kdyby byla přímo aplikovatelná, může mít pouze přímý vertikální vzestupný účinek, avšak ve vztahu k žalobkyni by měla účinek horizontální. Přímého účinku se totiž může dovolávat pouze jednotlivec vůči orgánu veřejné moci, nikoliv jednotlivci mezi sebou. Nadto se ani směrnice dle vymezení osobní působnosti obsaženého v čl. 3 odst. 1 na syna žalobců nevztahuje. Právo na bezplatnou zdravotní péči synovi žalobců neplyne ani z čl. 13 Evropské sociální charty. Za důvodnou nepovažovaly soudy námitku žalovaných, že žalobkyně poskytla zdravotní péči jejich synovi bez jejich souhlasu, neboť se prokázalo, že souhlas s hospitalizací i s podáním transfúzních přípravků/krevních derivátů udělil 2. žalovaný. Žalovaní pak nechali syna zcela bez výhrad v péči žalobkyně po dobu několika měsíců, což lze považovat za souhlas s poskytovanou péčí. Nadto se jednalo o neodkladnou život zachraňující péči, kterou bylo možné poskytnout i bez souhlasu [§ 5 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 38 odst. 4 písm. b) zákona o zdravotních službách]. Z § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách pak neplyne, že pokud není dán souhlas, nevzniká poskytovateli zdravotní péče nárok na její zaplacení. Toto ustanovení řeší případy, kdy nejsou některé zdravotní služby zcela nebo zčásti hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. V daném případě nezletilý pacient nebyl vůbec účastníkem veřejného zdravotního pojištění, tedy veškerá zdravotní péče byla úplatná, a to do 3. 1. 2016, kdy žalovaní za svého syna podali žádost podle § 3a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 436/2019 na posuzovanou věc nedopadá, protože se jedná o případ poskytnutí neodkladné péče, k níž nebyl dán souhlas. Soudy se neztotožnily ani s obranou žalovaných, že žalobkyně porušila svou prevenční povinnost podle § 2900 o. z. informovat je o možném postupu podle § 88 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., neboť jí žádná taková povinnost nesvědčí. Povinnost zákonného zástupce narozeného cizince podle tohoto ustanovení s poskytováním zdravotních služeb bezprostředně nesouvisí a jejím primárním účelem není založení účasti narozeného cizince v systému veřejného zdravotního pojištění. Po žalobkyni jako poskytovatelce zdravotních služeb nelze požadovat, aby cizince poučovala o právech a povinnostech vyplývajících z jejich cizineckého statusu (či statusu jejich dětí). Žalobkyně mohla důvodně vycházet z fikce stanovené v posledně citovaném ustanovení. Nemohla předpokládat, že žalovaní dle něj postupovat nebudou, takže jí za této situace nemohla vzniknout povinnost informovat zákonné zástupce před vyslovením souhlasu se zdravotními službami o jejich ceně. V opačném případě by musela informovat každého pacienta o ceně pro případ, že by mu účastenství na veřejném zdravotním pojištění v průběhu poskytování zdravotních služeb zaniklo. Ustanovení § 28 odst. 3 písm. f) zákona o zdravotních službách míří na případy, kdy se pacient účastní veřejného zdravotního pojištění, avšak některé zdravotní služby nebo jejich část z něj nejsou hrazeny. Částku, kterou by za zdravotní péči synovi žalovaných žalobkyni vyúčtovala Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP), soud určil na základě ústavního znaleckého posudku.
4. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalovaní dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Jako první a dosud neřešenou formulují otázku, zda z důvodu přímé aplikace čl. 12 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. b) směrnice vyplývá právo na účast v českém systému veřejného zdravotního pojištění i pro děti (závislé rodinné příslušníky) cizinců-zaměstnanců, na které se tato směrnice vztahuje. Zmíněná ustanovení zakotvují právo na rovné zacházení v oblastech „sociálního zabezpečení, jak jsou definovány v nařízení (ES) č. 883/2004“, což znamená též dávky v nemoci, tedy i český systém veřejného zdravotního pojištění. Odkaz soudu na nález sp. zn. Pl. ÚS 2/15 není případný, neboť se v něm Ústavní soud výkladem směrnice v podstatě nezabýval. Dovolatelé zdůrazňují, že považují všechny předpoklady pro přímý účinek směrnice za splněné, a že se ho dovolávají primárně vůči státu, resp. VZP. Žalobkyně by pak svůj nárok uplatňovala vůči VZP, a nikoliv vůči nim. Pokud by se dovolací soud neztotožnil s jejich argumentací, dávají dovolatelé Nejvyššímu soudu podnět, aby řízení přerušil a položil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) předběžnou otázku týkající se výkladu zmíněných ustanovení směrnice, kterou současně formulují. Připouští, že se jí zabýval už Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 Ads 41/2020-48, avšak s jeho závěry nesouhlasí. Rozhodnutí je podle nich přepjatě formalistické a nebere v potaz skutečnou povahu sociálních práv dle nařízení č. 883/2004 a jejich integrální rodinnou dimenzi. Nepovažují za přesvědčivý závěr Nejvyššího správního soudu, že nemá pochybnosti o výkladu zmíněných ustanovení, přestože se podle důvodové zprávy k zákonu č. 101/2014 Sb. má čl. 12 odst. 1 písm. e) směrnice vztahovat i na rodinné příslušníky pracovníků ze třetích zemí. Argument odstavcem 26 preambule směrnice mají za zavádějící, protože nehovoří o okruhu oprávněných osob. Podpořil-li Nejvyšší správní soud svůj závěr odkazem na rozsudek SDEU ve věci C-302/19, jedná se o případ nepochopení tohoto rozhodnutí, neboť SDEU vykládá směrnici ve prospěch rodinných příslušníků pracovníka, zatímco Nejvyšší správní soud obrací jeho formulace v jejich neprospěch. Podle dovolatelů SDEU tímto rozhodnutím přiznal rodinným příslušníkům nárok na rodinné dávky. Navíc zdůraznil restriktivnost výjimek v neprospěch cizinců, což Nejvyšší správní soud opomenul. Podle dovolatelů je třeba vzít v potaz skutečnou povahu některých sociálních dávek dle nařízení č. 883/2004. Například dávky v nezaměstnanosti skutečně mohou být omezeny jen na osobu pracovníka, avšak dávky v pozůstalosti nebo pohřebné obdrží z povahy věci rodinní příslušníci. Striktně individuální vymezení oprávněných osob u práva na dávky v nemoci považují dovolatelé za rozporné s právem EU, konkrétně nařízením č. 883/2004. Jako druhou a dosud neřešenou formulují dovolatelé otázku, zda z čl. 13 odst. 4 Evropské sociální charty vyplývá pro občana Ukrajiny právo na účast v českém systému veřejného zdravotního pojištění. Zdůrazňují povinnost rovného zacházení a skutečnost, že se soudy zabývaly čl. 11 namísto čl. 13. Jako třetí a rovněž dosud neřešenou pokládají dovolatelé otázku, zda zdravotnické zařízení mající pracovníky specializující se na jednání s pacienty nespadajícími do systému veřejného zdravotního pojištění má vůči pacientům vyžadujícím nutnou a neodkladnou péči, jejíž cena přesahuje finanční možnosti běžných pacientů, povinnost ve smyslu § 2900 o. z. informovat je při jednáních o úhradě péče, kterou jim toto zdravotnické zařízení poskytuje, o možnostech vstupu do systému veřejného zdravotního pojištění. Dovolatelé argumentují, že jim žalobkyně způsobila škodu tím, že je neinformovala o jejich povinnosti postupovat podle § 88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Zdůrazňují svou zranitelnou pozici, stres a obavu ze smrti svého syna v rozhodné době. Napadený rozsudek chybně ztotožňuje povinnosti uvedené v zákoně a prevenční povinnost, která musí být z povahy věci širší. Dále se při řešení otázky, zda souhlas ve smyslu § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách musí být dán po poučení o ceně zdravotních služeb dle § 28 odst. 3 písm. f) zákona o zdravotních službách, odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 436/2019. Dovolací soud rovněž neřešil otázku, zda souhlas s poskytnutím zdravotní péče ve smyslu § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách musí splňovat i podmínky podle § 31 a 34 zákona o zdravotních službách, tj. např. informovanost o rizicích poskytované zdravotní péče dle § 31 odst. 2 písm. b) a c) zákona o zdravotních službách. K těmto dvěma otázkám dovolatelé namítají, že souhlas bez předchozího poučení o ceně zdravotních služeb nemůže být platný a že se posledně formulovanou otázkou soudy ani nezabývaly. O ceně zdravotních služeb mají být poučeny i osoby stojící mimo systém veřejného zdravotního pojištění, které si hradí veškerou péči samy, neboť právě ony potřebují nejvíce vědět, kolik je může péče stát. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že otázka účasti v systému zdravotního pojištění je otázkou správního, nikoliv občanského práva, že ve vztahu k ní nelze dovozovat přímý účinek směrnice a že i kdyby byla Evropská sociální charta přímo aplikovatelná, neplyne z ní právo na bezplatnou zdravotní péči. Žalobkyně neměla ani neporušila svou prevenční povinnost, přičemž předmětem tohoto řízení není ani závazek z deliktu. Ohledně souhlasu konstatovala, že ho žalovaní udělili. Dovolateli citované rozhodnutí na projednávaný případ použít nelze s ohledem na odlišnost řešených otázek. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl nebo zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
7. Druhá dovolateli formulovaná otázka nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ji odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2039/2015. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí zabýval čl. 13 Evropské sociální charty, publikované pod č. 14/2000 Sb. m. s., a dovodil, že z něj neplyne pro Českou republiku závazek zajistit všem osobám na svém území bezplatný přístup ke zdravotní péči.
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. neplyne ani ze třetí dovolateli formulované otázky, především proto, že předmětem řízení není nárok žalovaných na náhradu škody, kterou jim měla způsobit žalobkyně porušením své prevenční povinnosti. I kdyby ale bylo možné § 2900 nebo § 2901 o. z. aplikovat, dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že ani z těchto ustanovení neplynula žalobkyni povinnost informovat žalobce o jejich povinnosti postupovat podle § 88 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2387/2020). Otázkou, zda tato povinnost plynula žalobkyni z § 28 odst. 3 písm. f) zákona o zdravotních službách, se dovolací soud zabývá níže. Otázkou, zda by mohla stejná povinnost plynout žalobkyni i z jiného právního důvodu, se dovolací soud nezabýval z důvodu vázanosti kvantitativním i kvalitativním vymezením rozsahu dovolání.
9. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení v jeho judikatuře dosud neřešené otázky, zda z čl. 12 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU plyne rodinnému příslušníkovi pracovníka ze třetí země právo na bezplatnou zdravotní péči.
10. Odvolací soud založil své rozhodnutí ohledně této otázky na závěru, že není přípustná přímá aplikace směrnice v horizontálních vztazích, což lze obecně považovat za souladné s judikaturou dovolacího soudu založenou na rozhodnutích SDEU (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1774/2023). K tomu lze poznamenat, že judikatura SDEU sice v naprosto výjimečných případech umožňuje, aby směrnice účinkovala i v rámci horizontálního vztahu (rozhodnutí SDEU ve věci C-201/02 nebo ve spojených věcech C-152/07 až C-154/07, dále viz též Bobek, M., Bříza, P. a Komárek, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 261–268), avšak touto výjimečnou situací se dovolací soud nezabýval, neboť i kdyby byla příslušná ustanovení směrnice přímo aplikovatelná, neplyne z nich účast syna žalovaných na veřejném zdravotním pojištění.
11. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2021, č. j. 9 Ads 41/2020-48, publikovaného pod č. 4255/2021 Sb. NSS (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 3128/21), podle kterého se právo na rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení upravené čl. 12 odst. 1 písm. e) směrnice vztahuje pouze na pracovníky ze třetích zemí ve smyslu této směrnice, nikoliv na jejich rodinné příslušníky, kteří spolu s nimi pobývají v členském státě Evropské unie. Je nepochybné, že syn žalovaných neměl postavení pracovníka ze třetí země ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) nebo c) směrnice, a proto v jeho prospěch nesvědčí právo na rovné zacházení podle čl. 12 odst. 1 písm. e) směrnice. Závěr, že se na syna žalovaných v rozhodné době směrnice vztahovala, nelze dovodit ani z odstavce 24 preambule, neboť její poslední větu evropský zákonodárce do žádného ustanovení směrnice nepřevzal. Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku vypořádal i s obsahem důvodové zprávy k zákonu č. 101/2014 Sb. (bod 29), jímž argumentují dovolatelé, který však podle dovolacího soudu nevzbuzuje pochybnosti o správnosti výkladu provedeného Nejvyšším správním soudem. S jeho argumentací pak dovolací soud souhlasí i ohledně námitky dovolatelů týkající se výkladu odstavce 26 preambule a pro stručnost odkazuje na bod 30 výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
12. Odkazují-li dovolatelé na rozsudek SDEU ve věci C-302/19, z tohoto rozhodnutí rodinným příslušníkům nárok na rodinné dávky neplyne. SDEU totiž rozhodoval ve věci rovného zacházení s pracovníkem ze třetí země, nikoliv s jeho rodinnými příslušníky. Dovolatelé přehlíží odlišnou povahu italského příspěvku, jímž se zabýval SDEU v citovaném rozhodnutí (rodinní příslušníci jsou příjemci příspěvku, který se však vyplácí osobě, jíž náleží odměna za práci), od účasti na systému zdravotního pojištění v České republice. Neobstojí ani argument restriktivností výjimek. Z obsahu rozhodnutí totiž vyplývá, že SDEU má na mysli výjimku obsaženou v čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice, kterou soudy vůbec neaplikovaly. Navíc o výjimkách lze uvažovat teprve ve chvíli, kdy by se na syna žalobců směrnice vztahovala. Nelze přisvědčit ani tomu, že by odvozenost nároku na účast na systému zdravotního pojištění od účasti pracovníka ze třetí země plynula z povahy práva na dávky v nemoci. Rozpor s právem Evropské unie nemůže plynout ani z nařízení č. 883/2004, které na daný případ není aplikovatelné, protože se na syna žalobců nevztahuje čl. 12 odst. 1 písm. e) směrnice, jak dovolací soud vyložil výše.
13. Z uvedených důvodů jsou závěry odvolacího soudu ohledně uvedené otázky správné. Předpoklady pro vznik povinnosti vnitrostátního soudu předložit SDEU žádost o zodpovězení předběžné otázky splněny nejsou, neboť ustanovení směrnice, jichž se dovolatelé dovolávají, jsou jasná a jejich výklad nevyvolává žádné relevantní pochybnosti (obecně k povinnosti soudu položit předběžnou otázku srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008).
14. Dovolání je dále přípustné pro řešení otázky vlivu souhlasu ve smyslu § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách na povinnost pacienta, resp. jeho zákonných zástupců uhradit poskytnutou zdravotní péči a otázky náležitostí kladených na tento souhlas, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
15. Podle § 3 zákona o zdravotních službách pacientem se rozumí fyzická osoba, které jsou poskytovány zdravotní služby.
16. Podle § 28 odst. 3 písm. f) zákona o zdravotních službách pacient má při poskytování zdravotních služeb dále právo být předem informován o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a o způsobu jejich úhrady, pokud to jeho zdravotní stav umožňuje.
17. Podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách pacient je při poskytování zdravotních služeb povinen uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení povinnosti podle odstavce 1 písm. c) a d) náleží zákonnému zástupci pacienta nebo opatrovníkovi. Zákonný zástupce nebo opatrovník pacienta je povinen vytvořit podmínky pro splnění povinností pacientem podle odstavce 1 písm. a), b) a e). Povinnosti podle odstavce 1 písm. a) a d), je-li pacient hospitalizován, se pro zákonného zástupce pacienta použijí přiměřeně; povinnost podle odstavce 1 písm. b), c) a e) platí i pro zákonného zástupce.
18. Podle § 45 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách je poskytovatel povinen informovat pacienta o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění, a to před jejich poskytnutím, a vystavit účet za uhrazené zdravotní služby, nestanoví-li jiný právní předpis jinak.
19. Podle § 2636 o. z. smlouvou o péči o zdraví se poskytovatel vůči příkazci zavazuje pečovat v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba (odst. 1). Příkazce zaplatí poskytovateli odměnu, je-li to ujednáno; to neplatí, stanoví-li jiný právní předpis, že se péče o zdraví hradí výlučně z jiných zdrojů (odst. 2).
20. Podle § 2637 o. z. péče o zdraví zahrnuje úkon, prohlídku nebo radu a všechny další služby, které se týkají bezprostředně ošetřovaného a které jsou vedeny snahou zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav. Péče o zdraví však není činnost spočívající jen v prodeji nebo jiném převodu léků.
21. Řešením otázky vlivu souhlasu ve smyslu § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách na povinnost pacienta uhradit poskytnutou zdravotní péči se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1483/2024. Vyložil, že vztah mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pacientem (příp. jinými osobami) týkající se poskytování zdravotních služeb je vztahem soukromoprávním, byť je zčásti regulován i veřejnoprávními předpisy. Řídí se ustanoveními smluvního typu ve smyslu občanského zákoníku, tj. smlouvou o péči o zdraví (§ 2636 a násl. o. z.) a obsah práv a povinností v tomto smluvním vztahu je regulován ustanoveními zákona o zdravotních službách nebo dalšími právními předpisy (srov. rovněž DOLEŽAL, Tomáš. [Péče o zdraví (§ 2636-2651)]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1146, marg. č. 7).
22. Při posuzování otázky, kdy vzniká poskytovateli právo na úhradu ceny za poskytnuté zdravotní služby, je nutné vykládat příslušná ustanovení zákona o zdravotních službách [zejména jeho § 41 odst. 1 písm. c)] v kontextu s úpravou § 2636 odst. 2 o. z., který stanoví, že příkazce uhradí poskytovateli odměnu, je-li to ujednáno, což neplatí, stanoví-li jiný právní předpis, že se péče o zdraví hradí výlučně z jiných zdrojů. Povinnost k úhradě ceny za poskytnuté zdravotní služby tak nevzniká pacientovi, bylo-li sjednáno poskytnutí zdravotní služby jako bezúplatné, případně tam, kde půjde o služby hrazené z veřejného zdravotního pojištění (dále též jen „pojištěnci“) nebo z jiných zdrojů podle zvláštního právního předpisu. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem zákona o zdravotních službách je obecná regulace poskytování zdravotních služeb bez ohledu na to, zda jde o jejich poskytování pojištěncům či pacientům, kteří nejsou účastníky veřejného zdravotního pojištění (§ 1, § 2 odst. 2 a § 3 odst. 1 zákona o zdravotních službách), týká se povinnost stanovená v § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách obecně povinnosti jakéhokoliv pacienta k úhradě za poskytnutou péči, která není hrazena z veřejného zdravotního pojištění, a to i z důvodu, že byla poskytnuta pacientu, který není účasten veřejného zdravotního pojištění. Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku dále uzavřel, že souhlas s poskytnutím zdravotních služeb zahrnuje kromě svobodného a informovaného souhlasu pacienta ve smyslu § 28 odst. 1 a § 34 odst. 1 zákona o zdravotních službách, i souhlas s tím, že zdravotní služby budou poskytnuty za odměnu (jako úplatné). Souhlas podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách je projev vůle pacienta přijmout poskytnuté zdravotní služby s vědomím povinnosti uhradit jejich cenu. V případech, kdy nepůjde o poskytnutí zdravotních služeb hrazených poskytovateli z jiných zdrojů (např. z veřejného zdravotního pojištění), je tedy vznik nároku poskytovatele na úhradu ceny za poskytnuté zdravotní služby od pacienta (příkazce) odvislý od sjednání poskytnutí zdravotních služeb za odměnu (§ 2636 odst. 2 o. z.). To se týká i případů poskytnutí neodkladné péče, kdy souhlas pacienta (i dodatečný) má význam pro vznik jeho povinnosti podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách.
23. Podle § 28 odst. 3 písm. f) a § 45 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách má poskytovatel zdravotních služeb povinnost informovat pacienta o ceně zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění před jejich poskytnutím. Smysl a účel této povinnosti spočívá v tom, aby pacient v případě, kdy mu má být poskytnuta zdravotní služba nehrazená z veřejného zdravotního pojištění, ať již z důvodu, že je pacientem pojištěnec a poskytovaná péče nespadá do rozsahu hrazených služeb podle zvláštních předpisů, nebo z důvodu, že jde o pacienta, který není účasten na veřejném zdravotním pojištění, předem znal cenu služeb, kterou bude muset uhradit, a aby se mohl rozhodnout, zda s poskytnutím navrhovaných zdravotních služeb souhlasí i vzhledem k tomu, jaké finanční prostředky bude muset za jejich poskytnutí vynaložit, příp. aby mohl uvážit, zda pro něj nebude vhodnější levnější péče, je-li dostupná. I cena může být v případě navrhovaného poskytnutí zdravotní péče nehrazené z veřejného zdravotního pojištění jedním z faktorů pro rozhodování pacienta o tom, zda přijmout nabízenou zdravotní péči. Vzhledem k tomu, že vztah mezi poskytovatelem a pacientem má znaky vztahu spotřebitelského, je rozsah informační povinnosti poskytovatele v rámci ujednání o odměně (její výši) při poskytování zdravotních služeb podle § 45 odst. 2 písm. a) a b) zákona o zdravotních službách v zásadě obdobný s úpravou obsaženou v § 1811 odst. 2 písm. b) o. z. (srov. též DOLEŽAL, Tomáš. Smlouva o péči o zdraví – problematické aspekty jejího uzavření a ukončení při poskytování zdravotních služeb. Časopis zdravotnického práva a bioetiky, 2025, č. 2, s. 1–25).
24. Na základě těchto úvah Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1483/2024, uzavřel, že nebyl-li (byť dodatečně) udělen souhlas s poskytnutím zdravotních služeb s vědomím jejich úplatnosti (bez ohledu na to, zda šlo o poskytnutí neodkladné či jiné zdravotní péče), nevznikne povinnost pacienta k úhradě ceny poskytnutých zdravotních služeb podle § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách, neboť ta je založena na smluvním základě (na volním projevu souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb). Pro úplnost však uvedl, že to neznamená, že by poskytovateli nemohl vzniknout nárok na zaplacení ceny poskytnutých služeb nebo na vynaložené náklady na základě jiných zákonných ustanovení.
25. V posuzované věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobkyně poskytla ve svém zdravotnickém zařízení zdravotní péči synovi žalovaných v souvislosti s jeho předčasným narozením dne 4. 11. 2015 ve 25. týdnu těhotenství 1. žalované. Dne 7. 11. 2015 vyslovil 2. žalovaný souhlas s hospitalizací svého nezletilého syna i s podáním transfúzních přípravků/krevních derivátů. Syn žalovaných byl hospitalizován na novorozeneckém oddělení JIRP žalované do dne 12. 4. 2016, přičemž až ode dne 4. 1. 2016 byl účasten zdravotního pojištění.
26. Odvolací soud správně uzavřel, že syn žalovaných nebyl v období od svého narození do 4. 1. 2016 účasten na veřejném zdravotním pojištění a z důvodů uvedených výše mu účast na veřejném zdravotním pojištění nebo právo na úhradu zdravotních služeb negarantovala ani Evropská sociální charta nebo směrnice. Podle výše citovaných právních závěrů uvedených v judikatuře Nejvyššího soudu by v takovém případě vznikla povinnost k úhradě ceny za poskytnuté zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění ve smyslu § 41 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách na smluvním základě jen tehdy, byl-li by 2. žalovaným jako zákonným zástupcem nezletilého syna účastníků (§ 41 odst. 2 zákona o zdravotních službách) udělen souhlas s poskytnutím zdravotních služeb s vědomím, že za tyto služby je povinen uhradit jejich cenu. Taková skutečnost však z dosavadních skutkových zjištění nevyplývá, a proto závěr soudů, že žalovaná má nárok na zaplacení ceny zdravotních služeb poskytnutých synovi žalovaných na základě smlouvy o péči o zdraví není správný a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
27. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
28. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení (pokud nedojde ke změně skutkových zjištění ohledně okolností udělení informovaného souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb) se bude soud věnovat řešení otázky, zda žalobkyni vznikl vůči žalovaným nárok na zaplacení poskytnutých zdravotních služeb na základě jiných zákonných ustanovení.
29. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-