// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 21.01.2026
Náhrada škody způsobené vadnou projektovou dokumentací
Vybrané činnosti ve výstavbě mohou provádět jak právnické osoby (obchodní společnosti), tak fyzické osoby (lidé). Jestliže podle výslovné dikce zákona č. 360/1992 Sb. ty fyzické autorizované osoby, které jsou společníky obchodních korporací oprávněných vykonávat autorizované činnosti, vykonávají je jménem společnosti a na její účet, pak je zřejmé, že pochybení společníka vedoucí ke vzniku újmy se přičítá obchodní společnosti. Dovětek zákona v § 15c odst. 2 v části věty za středníkem znamená pouze to, že vedle odpovědnosti obchodní společnosti se připouští i souběžná odpovědnost autorizovaných fyzických osob, nikoliv ovšem že by tím měla být vyloučena odpovědnost společnosti s ručením omezeným, pokud splňuje podmínky autorizovaného subjektu.
Společnost s ručením omezeným, jejímž předmětem podnikání je projektová činnost v investiční výstavbě, je proto povinna nahradit škodu vzniklou v příčinné souvislosti s vadou projektové dokumentace, kterou vyhotovil její společník (autorizovaný projektant).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3086/2024, ze dne 27. 11. 2025
Spisová značka: 25 Cdo 3086/2024 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.3086.2024.1
Dotčené předpisy:
§ 2910 o. z.
§ 2914 o. z.
§ 2926 o. z.
§ 12 odst. 1 zák. č. 360/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2023
§ 14 odst. 1 zák. č. 360/1992 Sb.
§ 15c zák. č. 360/1992 Sb.
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 4. 2023, č. j. 17 C 178/2020-106, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatily žalobkyni 797 543 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně z této částky od 27. 5. 2019 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody na optickém kabelu ve vlastnictví žalobkyně vyšel ze zjištění, že mezi 2. žalovanou a Brněnskými komunikacemi, a. s., jako objednatelem byla dne 13. 6. 2017 uzavřena smlouva, jejímž předmětem bylo zpracování projektové dokumentace pro akci sesuvu na silnici Brno – Královo Pole – Soběšice. Mezi stejným objednatelem a 1. žalovanou jako zhotovitelkou bylo téhož dne sjednáno zhotovení díla „Sanace havarijního sesuvu komunikace Kociánka na silnici Brno – Královo Pole – Soběšice“. Podle smlouvy byla 1. žalovaná povinna seznámit se před zahájením prací s rozmístěním podzemních vedení a v průběhu provádění díla je vhodným způsobem přeložit nebo chránit, aby nedošlo k jejich poškození. Nebylo na objednateli, aby zajistil vytýčení sítí energií, zařízení staveniště, zvláštní užívání komunikace, uzavírku ani dopravní značení. První žalovaná dílo provedla v období od června 2017 do 31. 10. 2017 a předala je objednateli tak, že ke dni 1. 11. 2017 bylo uvedeno do provozu. Dne 5. 7. 2017 byl zaznamenán výpadek spojení v souvislosti s přerušením optického kabelu ve vlastnictví žalobkyně v Brně v úseku Botanická – Královo Pole. K přerušení došlo v místě, kde prováděla zemní a výkopové práce 1. žalovaná v rámci uvedeného díla podle projektové dokumentace, v níž 2. žalovaná nezakreslila vedení trasy optického kabelu. Oprava kabelu jeho výměnou v celém úseku si vyžádala náklady v celkové výši 797 543 Kč (398 574 Kč za nákup nového optického kabelu v délce 6039 m, 3 783 Kč za přepravu nového optického kabelu a 395 186 Kč za opravu optického kabelu včetně všech prací s tím souvisejících) bez daně z přidané hodnoty. Po právní stránce soud posoudil poškozený kabel jako samostatnou nemovitou věc, neboť jde o liniovou stavbu (§ 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“). Protože byl kabel poškozen při stavebních (vrtných) pracích prováděných 1. žalovanou, dovodil soud její povinnost nahradit žalobkyni škodu podle § 2910 o. z. ve spojení s § 2926 o. z. Vzhledem k tomu, že tento typ odpovědnosti je odpovědností absolutní, tj. bez možnosti liberace, je nepodstatné, zda 1. žalovaná učinila veškerá opatření k zabránění vzniku škody, tj. zda a nakolik pečlivě zjišťovala existenci a vytyčení vedených inženýrských sítí. Druhá žalovaná pak nepostupovala s odbornou péčí, neboť do projektové dokumentace nezanesla optickou síť žalobkyně, byť měla k dispozici od března 2017 digitální technickou mapu města Brna, která obsahovala trasy vedení inženýrských sítí včetně předmětného kabelu. Tím porušila své právní povinnosti, minimálně požadavky vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, a § 159 odst. 2, 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a proto je ve smyslu § 2910 o. z. a § 2924 o. z. povinna nahradit žalobkyni vzniklou škodu. Podle § 2914 o. z. je povinna nahradit škodu sama, i když při své činnosti použila svého zaměstnance. Ani okolnost, že objednatelem stavby, a tedy stavebníkem, byla společnost Brněnské komunikace, a. s., nevylučuje odpovědnost obou žalovaných. Poškozený má právo si zvolit, koho ze škůdců bude žalovat, a je pak na nich, jak se následně mezi sebou vypořádají.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 44 Co 154/2023-208, k odvolání obou žalovaných potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ohledně skutkového stavu a právního posouzení věci se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na něž pro stručnost odkázal. Odvolací soud přisvědčil žalovaným v tom, že listinnými důkazy nebyl náležitě prokázán typ poškozeného kabelu ani typ a délka potřebného kabelu náhradního, proto při jednání žalobkyni poučil a vyzval, aby odstranila nejasnost spočívající v prokázání výše tvrzené škody. Sám pak doplnil dokazování žalobkyní navrženými důkazy a dospěl k závěru, že předešlý stav, tj. parametry kabelu, který byl poškozen, jakož i výši škody odpovídající skutečným nákladům na odstranění poškození tohoto kabelu, lze mít v řízení za náležitě prokázán v celé žalované výši, kterou žalobkyně uhradila, což prokázala již v řízení před soudem prvního stupně.
3. Obě žalované napadly rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, dále z důvodu, že je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a konečně z důvodu, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Jako dovolací důvod dovolatelky uvádějí nesprávné právní posouzení věci. K prolomení zásady neúplné apelace namítají, že odvolací soud jednal v rozporu s § 212 o. s. ř. tím, že překročil meze, jež vyplynuly z odvolání žalovaných. Nově uvedené skutečnosti a důkazy, které žalobkyně uvedla po výzvě odvolacího soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř., nebyly odvolacími důvody podle § 205a o. s. ř. Žalobkyně byla k prokázání stejných skutečností podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzvána již při jednáních soudu prvního stupně a žalované k provedeným důkazům již tehdy uváděly námitky, které byly následně obsaženy též v odvolání. Žalobkyně i obě žalované byly soudem prvního stupně řádně poučeny podle § 118b odst. 1 a 2 o. s. ř. i podle § 119a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud tak prolomil zásadu neúplné apelace, čímž se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na niž dovolatelky odkazují. Tímto postupem umožnil žalobkyni prokázat rozhodné skutečnosti až v odvolacím řízení a rozhodl v její prospěch, ač jinak výslovně uvedl, že důkazy předložené žalobkyní před soudem prvního stupně nejsou způsobilé prokázat oprávněnost žalobou uplatněného nároku, tedy že žalobkyně navzdory poučením soudu prvního stupně neunesla důkazní břemeno ohledně vzniku škody, resp. její výše. Ve vztahu k pasivní věcné legitimaci odkazuje 2. žalovaná na právní úpravu zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. V § 22 odst. 4 stavebního zákona je zavedena legislativní zkratka „projektant“, jíž se míní fyzická osoba oprávněná podle zvláštního právního předpisu k projektové činnosti ve výstavbě. Podle § 158 odst. 1 stavebního zákona mohou vybrané činnosti vykonávat pouze fyzické osoby, které získaly oprávnění k jejich výkonu podle zvláštního právního předpisu. Podle § 159 odst. 2 stavebního zákona projektant odpovídá za správnost, celistvost, úplnost a bezpečnost stavby provedené podle jím zpracované projektové dokumentace. Podle zákona č. 360/1992 Sb. je autorizace udělena tomu, kdo je, mimo jiné, občanem České republiky, a jeho ustanoveními § 12 odst. 1 a 2, § 13 odst. 3 a § 15c odst. 2 je založena povinnost vykonávat autorizované činnosti osobně; na povinnost a odpovědnost autorizované osoby nemá vliv výkon povolání autorizované osoby jako společník s. r. o. Odpovědnost za správnost, celistvost, úplnost a bezpečnost stavby provedené podle zpracované projektové dokumentace tak může nést pouze autorizovaná osoba – projektant, tj. fyzická osoba. Pasivně legitimovanou osobou namísto 2. žalované v tomto sporu je tak její společník, nikoliv ona sama. Ve vztahu k právní povaze optických kabelů jako věci nemovité dovolatelky namítají, že v dané věci jde o kabely závlačné, které byly umístěny v HDPE trubce, jejímž vlastníkem nebyla žalobkyně. Tato technická infrastruktura není součástí pozemku a s ohledem na její zakopání v zemi nelze takovou trubku přenášet, aniž by došlo k porušení její podstaty. Závlačný optický kabel není věci nemovitou, neboť nesplňuje podmínky § 498 odst. 1 věty druhé o. z.; není totiž splněna podmínka, že jej nelze přenést z místa na místo bez porušení jeho podstaty. Není rozhodující, jaké technické prostředky jsou nutné k přenesení takové věci z místa na místo bez porušení její podstaty. Jelikož jde o věc movitou, nelze na poškození kabelu aplikovat § 2926 o. z. Dále dovolatelky namítají nezpůsobilost znalce ustanoveného Policií ČR k posouzení způsobu uvedení v předešlý stav. Znalec byl jmenován pro základní obory stavebnictví (stavby inženýrské, obytné, vodní, zemědělské a stavební odvětví různá), ekonomika (ceny a odhady nemovitostí) a projektování pro stavebnictví. Znalec nebyl jmenován pro obor informační a komunikační technologie, odvětví sítě elektronických komunikací, aby mohl posouzení konkrétního technického řešení hodnotit a navrhnout. Stanovisko znalce, že je vždy nutná výměna celého úseku optického kabelu, je zásadní pro rozhodnutí ve věci ohledně uvedení do předešlého stavu a rozsahu náhrady škody. Obor stavby inženýrské je zcela irelevantní pro posouzení potřeb konkrétní sítě elektronických komunikací. Není relevantní posouzení inženýrské sítě jako stavby, ale posouzení zachování technických parametrů konkrétní inženýrské sítě z hlediska její požadované funkčnosti. Dovolatelky navrhují, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba bude v plném rozsahu zamítnuta a žalovaným bude přiznána náhrada nákladů řízení, případně, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů rozhodovaly na základě úplně zjištěného skutkového stavu a dospěly ke správnému právnímu posouzení věci; odvolací soud postupoval v souladu s § 213 o. s. ř. S namítaným nedostatkem pasivní věcné legitimace se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s tím, že mezi odbornou veřejností je nesporné, že za projektanta je nutno chápat i právnickou osobu, která podniká podle příslušných předpisů a která má jako předmět své činnosti vedenou projektovou činnost ve výstavbě, přičemž dovolatelka odkazuje na závěry komentářové literatury. Příslušnou smlouvu uzavřela právě 2. žalovaná, a nikoliv její společník jako fyzická osoba. Rovněž ohledně povahy optického kabelu jako věci nemovité se žalobkyně ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, které odpovídají též komentářové literatuře i závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 627/2022. Není pravdou, že by závlačný kabel bylo možné kdykoli vyjmout a nahradit jiným závlačným optickým kabelem, což bylo v řízení prokázáno obsáhlým dokazováním. V otázce namítané nezpůsobilosti znalce je obecně známé, že sítě elektronických komunikací jako podzemní vedení jsou inženýrskými sítěmi, resp. liniovými stavbami, a tedy spadají pod znalecké odvětví inženýrských staveb obor stavebnictví, pro který byl znalec jmenován. Též Český statistický úřad pod pojem inženýrská díla zahrnuje podzemní vedení, jimiž jsou i sítě optických kabelů. Žalobkyně tak dovolání považuje za zjevně bezdůvodné a nepřípustné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval se dovolací soud přípustností dovolání.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Podle obsahu dovolání spatřují dovolatelky jeho přípustnost v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně principu neúplné apelace a že otázky pasivní věcné legitimace 2. žalované a právní povahy optické sítě jako věci nemovité dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny. Byť dovolatelky odkazují na všechny čtyři předpoklady přípustnosti vymezené v § 237 o. s. ř., k ostatním dvěma předpokladům v dovolání neuvádějí žádnou argumentaci. Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř.), tedy se zabýval jen výslovně uvedenými a odůvodněnými otázkami.
9. V první řadě je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k právní povaze kabelové sítě elektronických komunikací, reprezentovanou především rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 627/2022, podle nějž pro naplnění podmínky § 498 odst. 1 věty druhé o. z. musí být „přenesení“ věci možné bez náročnějších technických opatření. Výklad povahy sítě elektronických komunikací jako věci nemovité se podpůrně opírá o speciální právní úpravu § 104 odst. 10 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, označující síť elektronických komunikací za inženýrskou síť, která není součástí pozemku. Za současného stavu techniky a technologického vývoje lze v podstatě oddělit od zemského povrchu téměř jakoukoli věc, aniž by se poškodila (uváděn je příklad přestěhování kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě); v opačném případě by byl vyloučen smysl a účel věty druhé § 498 odst. 1 o. z. Pro inženýrské sítě je typické, že neslouží pozemku, ale mají svoji samostatnou funkci (přenášejí média z jednoho místa do jiného), takže pozemek jim slouží pouze coby jakýsi nosič. Sítě elektronických komunikací jsou složitým, sofistikovaným systémem přenosu médií, ve kterém projektanti musí řešit otázky minimalizace přenosových ztrát, změny napětí, jejich napojení, bezpečnost provozu, dostupnost údržby, opatření proti korozi, odolnost proti přírodním vlivům apod. Proto si lze stěží představit, že by bylo možné fyzicky přenést takovou síť či její část bez porušení podstaty, jíž je technická struktura umožňující vedení dat. Opačný závěr by snad byl přijatelný například u některých povrchových závlahových systémů nebo provizorního vedení vodovodní přípojky hadicí k domu po povrchu. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že kabelová síť elektronických komunikací není součástí pozemku, je částí liniové stavby ve smyslu § 509 o. z., a nelze ji (její část) přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, proto je nemovitou věcí. Na uvedeném závěru nemohou nic změnit ani námitky dovolatelek poukazující na volné uložení optického kabelu v HDPE trubce (chránička z vysoko hustotního polyetylenu). Je totiž třeba odlišovat mezi optickým kabelem jakožto materiálem potřebným k vybudování sítě elektronických komunikací, který je samostatnou věcí movitou, a optickým kabelem, který již je do sítě elektronických komunikací zabudován, a tudíž samostatnou věcí v právním smyslu není, neboť tvoří součást sítě elektronických komunikací (obdobně jako je třeba rozlišovat mezi cihlou jakožto stavebním materiálem a cihlou, která tvoří součást domu). Povahu věci movité či nemovité pak může mít pouze věc v právním smyslu jako celek, nikoliv její součást. Síť elektronických komunikací, která je samostatnou věcí v právním smyslu, neboť jde o liniovou stavbu, je věcí nemovitou bez ohledu na to, jak je uložen optický kabel, který tvoří její součást. Nejde tak o otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, a odvolací soud se od řešení přijatého Nejvyšším soudem neodchýlil.
10. Přípustnost dovolání nezakládá ani procesněprávní otázka týkající se poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. Tato povinnost je podle ustálené judikatury vybudována na objektivním principu tak, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li by účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo by k porušení § 118a o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Jestliže soud prvního stupně příslušné poučení neposkytne (lhostejno z jakých důvodů), musí tak učinit (je-li podáno odvolání) odvolací soud v odvolacím řízení (§ 213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. se uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti (rozsudky velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, č. 115/2012 Sb. rozh. obč., a ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, č. 98/2013 Sb. rozh. obč.). Poučení o důkazní povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř. přitom soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný. Smyslem § 118a o. s. ř. je, aby účastníku nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen, že má břemeno tvrzení a o čem, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno má a o čem (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2911/2016, a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2046/2012, a předchozí judikatura v něm citovaná). Spočívá-li vada řízení před soudem prvního stupně v nedostatku poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. v důsledku odlišného právního názoru odvolacího soudu, náprava může být nepochybně zjednána tím, že potřebné poučení poskytne účastníkům odvolací soud. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení umožňuje (ukládá) odvolacímu soudu „zjednat nápravu“, neuplatní se v těchto případech pravidla neúplné apelace. Nejde tu tedy o zákaz nových důkazů, ale o přípustné uplatnění poučovací povinnosti odvolacím soudem a přípustné provedení důkazů navržených před odvolacím soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016).
11. V nyní projednávané věci soud prvního stupně žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytl, žalobkyně na ně reagovala, důkazy označila, soud je provedl a dospěl k závěru, že provedenými důkazy byla tvrzená skutečnost (výše vzniklé škody) dostatečně prokázána. Odvolací soud vzhledem k námitkám žalovaných naopak dospěl k závěru, že tvrzená skutečnost navrženými a provedenými důkazy dostatečně prokázána není. Kdyby k témuž závěru dospěl již soud prvního stupně, byl by povinen poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. znovu. Odvolací soud tak postupoval v souladu s judikaturou, pokud tuto vadu řízení v odvolacím řízení napravil a poučení žalobkyni poskytl. Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
12. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu o náhradu škody způsobené vadnou projektovou dokumentací vypracovanou autorizovanou osobou působící v obchodní společnosti; tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
13. V řízení bylo zjištěno, že smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vyhotovení projektové dokumentace, uzavřela s objednatelem 2. žalovaná, která je společností s ručením omezením, a dokumentaci vypracovala fyzická osoba – její společník. Dovolatelky závěr odvolacího soudu o odpovědnosti 2. žalované za škodu zpochybňují poukazem na definiční vymezení projektanta ve stavebním zákoně a autorizované osoby v zákoně č. 360/1992 Sb.
14. Podle § 2914 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.
15. Podle § 1935 o. z. plní-li dlužník pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by plnil sám.
16. Otázku povinnosti hlavní osoby (toho, kdo k výkonu své činnosti použije zaměstnance, zmocněnce či jinak sjednaného pomocníka) řeší pro oblast deliktní i smluvní odpovědnosti citovaná ustanovení způsobem, že místo (případně vedle) pomocné osoby nastupuje povinnost hlavní osoby k náhradě způsobené újmy, neboť počínání pomocníka je jí přičitatelné a je-li počínáním činěným v rámci patřičného zmocnění, představuje vlastně činnost samotné osoby hlavní. Problematické aspekty, kdy, zda, v jakém rozsahu a za jakých okolností pomocná osoba odpovídá spolu s osobou hlavní, jak je řeší judikatura Nejvyššího soudu zejména v rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, č. 51/2022 Sb. rozh. obč., nejsou pro nyní projednávanou věc podstatné. K dovolacímu přezkumu zde totiž není otevřena otázka odpovědnosti pomocné osoby společně s osobou hlavní, nýbrž otázka, zda je v případě výkonu činnosti povolání autorizovaných architektů a autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě vyloučena odpovědnost společnosti s ručením omezeným (s předmětem podnikání projektová činnost v investiční výstavbě) okolností, že pro tuto svou činnost využila pomocnou osobu, resp. že pro ni projektovou dokumentaci vytvořila fyzická osoba, která je jejím společníkem. Ostatně v obecné rovině z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2613/2022, a ze 14. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1319/2022, vyplývá, že zaměstnanec, který způsobil třetí osobě škodu a který byl v době škodní události jednatelem a společníkem svého zaměstnavatele (obchodní společnosti), není ve smyslu § 2914 věty první o. z. takovým pomocníkem, za kterého je povinen plnit poškozenému výlučně zaměstnavatel; odpovědnost hlavní osoby tu ovšem nastupuje vždy. Podle 2. dovolatelky však za škodu způsobenou vadnou projektovou dokumentací odpovídá právě pouze pomocná osoba (zde její společník), nikoliv ona sama jako osoba hlavní, a to na základě zvláštní úpravy plynoucí ze stavebního zákona a zákona č. 360/1992 Sb. S tímto názorem nelze souhlasit.
17. Podle § 158 odst. 1 stavebního zákona vybrané činnosti, jejichž výsledek ovlivňuje ochranu veřejných zájmů ve výstavbě, mohou vykonávat pouze fyzické osoby, které získaly oprávnění k jejich výkonu podle zvláštního právního předpisu (odkaz na zákon č. 360/1992 Sb.). Vybranými činnostmi jsou projektová činnost ve výstavbě, kterou se rozumí zpracování územně plánovací dokumentace, územní studie, dokumentace pro vydání územního rozhodnutí a pro uzavření veřejnoprávní smlouvy nahrazující územní rozhodnutí a projektové dokumentace podle odstavce 2, a odborné vedení provádění stavby nebo její změny.
18. Podle § 159 odst. 1 věty první stavebního zákona projektant odpovídá za správnost, celistvost a úplnost jím zpracované územně plánovací dokumentace, územní studie a dokumentace pro vydání územního rozhodnutí, zejména za respektování požadavků z hlediska ochrany veřejných zájmů a za jejich koordinaci. Podle odstavce 2 věty první téhož ustanovení projektant odpovídá za správnost, celistvost, úplnost a bezpečnost stavby provedené podle jím zpracované projektové dokumentace a proveditelnost stavby podle této dokumentace, jakož i za technickou a ekonomickou úroveň projektu technologického zařízení, včetně vlivů na životní prostředí.
19. Podle § 2 odst. 5 zákona č. 360/1992 Sb., právnické a fyzické osoby podnikající podle příslušných předpisů mohou vykonávat vybrané činnosti ve výstavbě pouze tehdy, zajišťují-li výkon těchto činností autorizovanými osobami podle tohoto zákona, pokud tento zákon nestanoví jinak.
20. Podle § 12 odst. 1 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění účinném v době uzavření smlouvy a výkonu činnosti 2. žalované (tj. do 31. 12. 2023, před novelou provedenou zákonem č. 224/2003 Sb.), autorizovaná osoba odpovídá za odbornou úroveň výkonu vybraných činností a dalších odborných činností, pro které jí byla udělena autorizace. Odpovědnost podle obecných předpisů tím není dotčena.
21. Podle § 14 odst. 1 zákona č. 360/1992 Sb. autorizované osoby vykonávají činnosti, pro které jim byla udělena autorizace, jako a) svobodní architekti nebo svobodní inženýři vykonávající činnost podle tohoto zákona, b) osoby vykonávající činnost podle živnostenského zákona, c) zaměstnanci v pracovním poměru, služebním, členském nebo jiném obdobném poměru, d) společníci veřejné obchodní společnosti zřízené za účelem výkonu povolání, e) společníci společnosti s ručením omezeným zřízené za účelem výkonu povolání.
22. Podle § 15c odst. 1 zákona č. 360/1992 Sb. vykonávají-li autorizované osoby povolání jako společníci společnosti s ručením omezeným, zřízené za účelem výkonu povolání podle tohoto zákona, musí být v takové společnosti většinově zastoupeny autorizované osoby mezi společníky i mezi jednateli; má-li daná společnost jediného společníka nebo jednatele, může jím být pouze autorizovaná osoba. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení autorizované osoby, které jsou společníky společnosti, vykonávají povolání jménem společnosti a na její účet; ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti autorizovaných osob za výkon povolání nejsou tímto ustanovením dotčena.
23. Z uvedené úpravy je zřejmé, že počítá s tím, že vybrané činnosti ve výstavbě mohou provádět jak právnické osoby (obchodní společnosti), tak fyzické osoby (lidé). Jestliže podle výslovné dikce zákona ty fyzické autorizované osoby, které jsou společníky obchodních korporací oprávněných vykonávat autorizované činnosti, vykonávají je jménem společnosti a na její účet, pak je zřejmé, že pochybení společníka vedoucí ke vzniku újmy se přičítá obchodní společnosti. Dovětek zákona v § 15 odst. 2 v části věty za středníkem znamená pouze to, že vedle odpovědnosti obchodní společnosti se připouští i souběžná odpovědnost autorizovaných fyzických osob, nikoliv ovšem že by tím měla být vyloučena odpovědnost společnosti s ručením omezeným, pokud splňuje podmínky autorizovaného subjektu podle § 14 odst. 1 písm. e) a § 15 odst. 2 zákona č. 360/1992 Sb. Na tom nic nemění požadavky, které na projektanta klade obecnější ustanovení § 159 stavebního zákona, protože to pouze vymezuje okruh povinností spojených s náležitou úrovní projektové dokumentace, nikoliv právní důsledky jejích nedostatků. Stejně tak ustanovení § 158 stavebního zákona, které hovoří o fyzických osobách oprávněných k autorizovaným činnostem, nevylučuje zapojení těchto osob do činnosti obchodních společností, jak ostatně umožňují výše uvedená ustanovení zákona č. 360/1992 Sb. (mají v tomto ohledu povahu normy speciální, na kterou stavební zákon odkazuje). S tímto modelem počítá i odborná literatura, viz Machačková, J. a kol. Stavební zákon. Komentář. 3. vydání. Praha C. H. Beck, 2018, str. 1073. K opačnému závěru nemůže vést ani zkratka „projektant“ založená ustanovením § 22 odst. 4 stavebního zákona.
24. Z obecného hlediska platí, že není důvodu vylučovat odpovědnost jednoho subjektu jen proto, že za tutéž újmu odpovídá či může odpovídat též jiný subjekt, a není tak vyloučena jejich společná a nerozdílná odpovědnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 92/2009). Takový závěr pak zjevně neplyne ani z 2. dovolatelkou odkazovaných zákonných ustanovení, neboť pokud se v nich uvádí, že výkonem povolání autorizovaných osob jakožto společníků společnosti s ručením omezeným není dotčena jejich odpovědnost za výkon povolání, nelze z takového ustanovení dovodit opak, tedy že případná odpovědnost právnické osoby dotčena být má. Lze tedy uzavřít, že společnost s ručením omezeným, jejímž předmětem podnikání je projektová činnost v investiční výstavbě, je povinna nahradit škodu vzniklou v příčinné souvislosti s vadou projektové dokumentace, kterou vyhotovil její společník (autorizovaný projektant).
25. Zbývá doplnit, že opodstatněná není ani dovolací námitka poukazující na nesprávnou odbornost znalce, který se v trestním řízení vyjadřoval k možnostem uvedení poškozeného kabelu v předešlý stav. Odvolací soud doplnil dokazování ohledně výše škody, vycházel tedy i z dalších důkazů, přičemž dovolatelky námitku proti osobě znalce nepropojují s právní otázkou, kterou by měl dovolací soud řešit.
26. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání 2. žalované, pokud směřovalo do výroku rozsudku odvolacího soudu o platební povinnosti 2. žalované, podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
27. Protože dovolací důvody uvedené 1. žalovanou, týkající se otázek povahy optického kabelu coby nemovité věci a procesního postupu odvolacího soudu při zjištění výše způsobené škody (otázka pasivní legitimace řešená v odstavcích 13 až 22 odůvodnění tohoto rozsudku se 1. žalované netýká), důvodnost jejího dovolání nezaložily, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
28. S ohledem na výsledek dovolacího řízení jsou žalované povinny nahradit žalobkyni náklady tohoto řízení vzniklé v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem, 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 11 500 Kč [§ 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 2 478 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Celkově tak výše nákladů dovolacího řízení žalobkyně činí 14 278 Kč.
Autor: -mha-