// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 27.11.2025
Újma vzniklá porušením práva na přiměřenou délku konkursního řízení
Jestliže soud, který rozhoduje o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva na přiměřenou délku konkursního řízení, dovozuje nepatrný význam předmětu konkursního řízení pro přihlášeného konkursního věřitele jen z nízké výše (očekávatelné) částky vyplacené takovému věřiteli podle rozvrhového usnesení, pak je na něm, aby současně určil (a odůvodnil) hranici (výši pohledávky), jejíž dosažení pokládá za nezbytné pro určení, že o nepatrný význam předmětu konkursního řízení nejde.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3057/2024, ze dne 31. 10. 2025
Spisová značka: 29 Cdo 3057/2024 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2025:29.CDO.3057.2024.1
Dotčené předpisy:
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a zák. č. 82/1998 Sb.
zák. č. 328/1991 Sb. ve znění do 31. 12. 2007
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 15. prosince 2023, č. j. 48 C 159/2023-59, Obvodní soud pro Prahu 2:
[1] Zamítl žalobu, kterou se každý z žalobců (a/ O. N., b/ J. T. a c/ V. Š.) domáhal po žalovaném (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 100.000 Kč s příslušenstvím představovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 18. května 2023 do zaplacení (I. výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (II. až IV. Výrok).
2. Obvodní soud – vycházeje z § 1 odst. 1, § 5 písm. b/, § 13 odst. 1 a 2, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a z označené judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Délka konkursního řízení (vedeného na majetek společnosti Joint Invest Action, k. s. v likvidaci), v němž žalobci vystupují jako konkursní věřitelé s přihlášenými a zjištěnými pohledávkami, je nepřiměřená (trvá od 13. června 2002 dosud). Tím došlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě, za což jim náleží přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).
4. Z hlediska významu předmětu řízení pro konkursního věřitele co do výše peněžitého nároku je určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky. Konkursní řízení již pro žalobce skončilo (plněním pravomocného rozvrhového usnesení). Co do formy zadostiučinění obvodní soud uvádí, že předmětné konkursní řízení se vyznačovalo mimořádně vysokou (až extrémní) mírou složitosti. Postup orgánů veřejné moci pak nevybočuje ze standardní a běžné činnosti, v řízení se nevyskytla rozsáhlá období nečinnosti či prodlev konkursního soudu.
5. Co do významu předmětu řízení pro žalobce disponuje konkursní řízení podstatně nižší formou nejistoty pro poškozeného než řízení nalézací. Žalobci již při uplatnění svých pohledávek v rámci konkursního řízení museli být seznámeni s případnými obtížemi, které se s pohledávkami spojenými s konkursním řízením pojí. Ty spočívají zejména v obtížné vymahatelnosti a v tom, že výše uspokojení bude pouze dílčí (spíše v řádu jednotek procent), nadto, když v posuzovaném řízení vystupovalo přes 15.000 věřitelů, a s pravděpodobností blížící se jistotě nebudou uspokojeni v plné výši (což ostatně vyplývá i z charakteru řešení úpadku konkursem.
6. Význam předmětu řízení pro žalobce je nepatrný (přičemž nejde o zanedbatelnost částky, kterou žalobci přihlásili do konkursního řízení). Při nepřiměřené délce řízení se totiž odškodňuje nemajetková újma spojená s délkou řízení (a tedy nejistota spojená s tím, že řízení nekončí). Žalobci již po přezkumném jednání věděli, že jejich pohledávka byla uznána (potud jejich nejistota pominula) a že budou uspokojeni pouze poměrně (což plyne z povahy konkursu). Podle zpráv správce konkursní podstaty podávaných v průběhu řízení bylo zřejmé, že uspokojení věřitelů bylo možné očekávat v rozsahu 6 až 8 %. Následně byla upřesňována pouze výše uspokojení. Z rozvrhového usnesení se podává míra uspokojení věřitelů v rozsahu cca 10,28 %. Žalobkyně a/ tak byla uspokojena částkou 44.914,96 Kč, žalobce b/ částkou 23.252,56 Kč a žalobce c/ částkou 22.997,26 Kč. Míra uspokojení v uvedeném rozmezí plynula již z částečného rozvrhu ze dne 31. července 2007, přičemž posléze se dokonce navýšila, byť jen o 2 %. K 31. červenci 2007 lze proto hovořit o ukončení nejistoty žalobců co do výše uspokojení jejich přihlášených pohledávek. Význam předmětu řízení je při takto nízké míře uspokojení a při zohlednění shora popsaného charakteru konkursního řízení nepatrný.
7. S argumentací žalobců „rozhodnutím“ Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 3623/2021 [šlo o rozsudek, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], vydaným v obdobné věci, obvodní soud nesouhlasí. V oné věci byla částka vyplacená (tamní) žalobkyni (115.144,06 Kč) podstatně vyšší.
8. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2024, č. j. 72 Co 57/2024-86:
[1] Potvrdil rozsudek obvodního soudu (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok).
9. Odvolací soud – vycházeje z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), z článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a z § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
10. K porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy a článku 38 odst. 2 Listiny a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb. nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze akceptovat v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka.
11. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení, nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí vždy jít o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.
12. Na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b/ až e/ zákona č. 82/1998 Sb. ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela.
13. Co do určení počátku konkursního řízení pro účely přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je v případě konkursního věřitele, který sám nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, rozhodující den, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu. Pro určení konce doby konkursního řízení rozhodné pro posouzení přiměřenosti celkové délky konkursního řízení je u konkursního věřitele podstatné, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči němu splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoli to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. Pro účely posouzení přiměřenosti délky předmětného konkursního řízení ve vztahu k žalobcům je proto zapotřebí vyjít z toho, že žalobkyně a/ přihlásila pohledávku 9. srpna 2002, žalobce b/ ji přihlásil 12. srpna 2002 a žalobce c/ ji přihlásil 16. srpna 2002. Rozvrhové usnesení bylo splněno vůči žalobkyni a/ 9. ledna 2023, vůči žalobci b/ 7. srpna 2023 a vůči žalobci c/ 10. ledna 2023. Celková délka konkursního řízení tak činila u žalobkyně a/ 20 let a 5 měsíců, u žalobce b/ 20 let a 11 měsíců a u žalobce c/ 20 let a 4 měsíce.
14. Obvodní soud správně hodnotil celkovou délku posuzovaného řízení ve vztahu ke každému z žalobců a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí založil závěr o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení na specifickém charakteru konkursního řízení a na hodnocení kritérií vymezených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud je pak ve shodě s obvodním soudem názoru, že byť v řízení nebyly zjištěny významné průtahy a řízení bylo s ohledem na množství věřitelů a přihlášených pohledávek velmi složité, celkovou délku konkursního řízení nelze považovat vůči žalobcům za přijatelnou. Žalobcům tedy vznikla nemajetková újma, za kterou jim podle § 31a zákona č. 89/1998 Sb. náleží přiměřené zadostiučinění.
15. Při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se judikatura ustálila v názoru, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Pouhé konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.
16. Peněžitá satisfakce přichází v úvahu jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění podmínky, že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Obvodní soud při rozhodování o formě přiměřeného zadostiučinění zohlednil specifický charakter konkursního řízení a současně vyšel z hodnocení zákonných kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Jeho závěry mají oporu v provedeném dokazování a odvolací soud s nimi souhlasí. Proto rovněž považuje za odpovídající prostředek odškodnění nemajetkové újmy žalobců morální satisfakci ve formě konstatování porušení práva. Je totiž dána výjimečná okolnost, s níž judikatura spojuje možnost uznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě za postačující; konkrétně jde o to, že význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce je pouze nepatrný.
17. Konkursní řízení nepatří mezi řízení, u kterých judikatura předjímá zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka. Současně je nutno vzít v úvahu, že význam konkursního řízení pro konkursního věřitele je podstatným způsobem ovlivněn povahou konkursního řízení jako řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu, a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně, respektive těmito nároky si též vzájemně konkurují. Judikatura přitom dospěla k závěru, že nevyjdou-li najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky.
18. V poměrech projednávané věci je tedy nutno vyjít z toho, že žalobkyni a/ se na uspokojení její přihlášené pohledávky ve výši 436.757,10 Kč dostalo na základě rozvrhu výtěžku získaného zpeněžením konkursní podstaty úpadce peněžité plnění ve výši 44.914,96 Kč, žalobci b/ se na uspokojení jeho přihlášené pohledávky ve výši 226.110 Kč dostalo na základě rozvrhu výtěžku získaného zpeněžením konkursní podstaty úpadce peněžité plnění ve výši 23.252,56 Kč a žalobci c/ se na uspokojení jeho přihlášené pohledávky ve výši 223.627,40 Kč dostalo na základě rozvrhu výtěžku získaného zpeněžením konkursní podstaty úpadce peněžité plnění ve výši 22.997 Kč. Výše částek, které žalobci v konkursu obdrželi, opodstatňuje závěr obvodního soudu o sníženém významu posuzovaného řízení pro žalobce. Současně z provedeného dokazování a ani z tvrzení žalobců neplynou jakékoliv další konkrétní okolnosti týkající se jejich osobních či majetkových poměrů, které by význam vyplaceného peněžitého plnění, respektive posuzovaného řízení pro žalobce zvyšovaly. Argumentace obecnou ekonomickou situací v roce 2002, respektive tím, že vyplacené plnění svou výší převyšuje výši průměrné mzdy v době zahájení posuzovaného řízení, není bez dalšího podstatná pro hodnocení významu řízení pro žalobce. Význam předmětu posuzovaného konkursního řízení pro žalobce tak nemůže být vyšší než nepatrný
19. Odvolacím námitkám lze nicméně přisvědčit potud, že závěr obvodního soudu o vědomosti o míře uspokojení pohledávky od roku 2007 (na základě návrhu na částečný rozvrh), neodpovídá skutkovému zjištění, že návrh na částečný rozvrh byl podán (až) 31. července 2017. Uvedené nicméně nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Podstatné totiž je, že v řízení nebyly prokázány a ani jinak nevyšly najevo jakékoliv skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že žalobci jako konkursní věřitelé mohli v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení pohledávek, než jaké se jim ve výsledku dostalo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
20. Proti rozsudku odvolacího soudu (poměřováno obsahem proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé ohledně jejího požadavku na zaplacení částky 100.000 Kč s příslušenstvím) podala žalobkyně a/ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
21. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil (v dotčeném rozsahu) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
22. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3623/2021 (konkrétně od tam formulovaného závěru, že založil-li odvolací soud závěr o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobkyni na samotné povaze konkursního řízení, pak se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pouze z povahy konkursního řízení totiž není možné dovodit, že by toto řízení mělo pro věřitele nepatrný význam. K tomu dovolatelka dále poukazuje na to, že Nejvyšší soud uvedl v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 483/2024 (jde o rozsudek ze dne 28. března 2024), že v poměrech konkursních řízení obecně platí, že nevyjdou-li v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky, zároveň však nelze automaticky činit závěr, že se v případě nulového či minimálního uspokojení přihlášené pohledávky nemůže věřiteli následně dostat peněžitého zadostiučinění, zvláště bude-li pro tuto formu zadostiučinění či jeho vyšší částku svědčit některá z okolností uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že jen na základě skutečnosti, že je v konkursním řízení předpokládaná nízká míra uspokojení dovolatele (v řádu jednotek procent), není možné dovodit, že význam řízení je pro dovolatele nepatrný, když se mu v konkursním řízení má dostat částky 35.154 Kč (respektive částky 45.173 Kč podle rozvrhového usnesení). Dovolatelka rovněž odkazuje na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2023, sp. zn. 29 Cdo 1598/2022.
23. Na tomto základě pak dovolatelka podotýká, že částka, která jí byla vyplacena v konkursním řízení, není částkou bagatelní, takže není důvod považovat pro ni význam řízení za nepatrný.
24. Míní rovněž, že při hodnocení významu řízení pro ni se měly soudy zabývat ekonomickými poměry v době zahájení konkursního řízení (tedy v roce 2002), akcentujíc, že v konkursním řízení se neuspokojují úroky z prodlení přirostlé po prohlášení konkursu.
25. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, když se neztotožňuje s dovolací argumentací, zdůrazňuje (ve vazbě na argumentaci rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3623/2021) specifika posuzovaného konkursního řízení. K argumentaci rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 483/2024 pak uvádí, že ten se týkal jiné právní otázky (vyššího věku poškozeného coby kritéria pro posouzení odškodnění). Za podstatnou nemá žalovaný ani argumentaci ekonomickou situací v roce 2002. Ve věci se zohledňuje míra nejistoty, nikoliv počáteční rizikové vklady věřitelů směrem k úpadci.
26. Dovolatelka v replice k vyjádření žalovaného poukazuje na to, že názor obsažený v napadeném rozhodnutí je ve vztahu k rozhodovací praxi dalších senátů odvolacího soudu názorem ojedinělým.
III. Přípustnost dovolání
27. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
28. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním otevřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
29. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
30. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
31. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.:
§ 13
(1) Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
(…)
§ 31a
Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu
(1) Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
(2) Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
(3) V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a/ celkové délce řízení,
b/ složitosti řízení,
c/ jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d/ postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e/ významu předmětu řízení pro poškozeného.
Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí citovaná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. beze změn od uplatnění dovolatelčina nároku u žalovaného (od 16. prosince 2022).
32. Ve shora ustaveném právním rámci Nejvyšší soud úvodem uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše (rozuměj i formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou (či jinou přiznanou formou zadostiučinění) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013.
33. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu. V případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovaného; srov. z recentní judikatury Nejvyššího soudu např. již shora označený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3623/2021 (v odstavci 30 odůvodnění tamtéž popsané výstupy ustálené judikatury ke kritériu významu předmětu řízení pro poškozeného).
34. Nejvyšší soud rovněž podotýká, že nejde o první dovolací věc, ve které se posuzuje (přímo) předmětné konkursní řízení ve vazbě na nároky přihlášených konkursních věřitelů úpadce z titulu přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku konkursního řízení ve smyslu § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998. Srov. k tomu věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 3623/2021, 29 Cdo 483/2024 a 29 Cdo 99/2025. Ty mají pro další právní posouzení této věci význam bez zřetele k tomu, že se v nich zkoumaly (zčásti) jiné právní otázky. Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 3623/2021 šlo primárně o to, že snížený význam předmětu řízení neplyne jen z toho že (vůbec) jde o konkursní řízení [vedené podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání]. Ve věcech vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 483/2024 a 29 Cdo 99/2025 pak šlo především o potřebu zohlednit pokročilejší věk poškozeného.
35. V daných souvislostech totiž nelze pominout úsudek, podle kterého jen na základě skutečnosti, že je v konkursním řízení předpokládaná nízká míra uspokojení poškozeného (v řádu jednotek procent), není možné dovodit, že význam řízení je pro něj nepatrný; srov. odstavec 25 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 483/2024 (tam se poškozenému konkursnímu věřiteli mělo dostat podle rozvrhového usnesení částky 45.173 Kč), odstavec 23 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 99/2025 (tam se poškozeným konkursním věřitelům mělo dostat podle rozvrhového usnesení částky 22.911,61 Kč, respektive částky 33.939,72 Kč). V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3623/2021 pak Nejvyšší soud poté, co v odstavci 30 odůvodnění popsal výstupy judikatury ke kritériu významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.), uzavřel v odstavci 31 odůvodnění, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému.
36. Poměřováno těmito závěry napadené rozhodnutí neobstojí. Je tomu tak již proto, že v hodnotově srovnatelných věcech (sp. zn. 29 Cdo 483/2024 a 29 Cdo 99/2025) částky vyplacené konkursním věřitelům podle rozvrhového usnesení (45.173 Kč, 22.911,61 Kč a 33.939,72 Kč) závěr o nepatrném významu předmětu konkursního řízení pro konkursního věřitele bez dalšího neopodstatnily (což by mělo platit i pro dovolatelce vyplacenou částku 44.914,96 Kč).
37. Nejvyšší soud rovněž upozorňuje, že odvolací soud přijal nejprve závěr o (jen) „sníženém významu posuzovaného řízení pro žalobce“ (srov. reprodukci napadeného usnesení v odstavci 18 odůvodnění shora, jakož i odstavec 18 odůvodnění napadeného usnesení), načež (po konstatování, že nebyly zjištěny jiné skutečnosti, které by zvyšovaly význam posuzovaného řízení pro žalobce) dovodil, že význam předmětu posuzovaného konkursního řízení pro žalobce „nemůže být vyšší než nepatrný“ (srov. opět reprodukci napadeného usnesení v odstavci 18 odůvodnění shora, jakož i odstavec 19 odůvodnění napadeného usnesení). Přitom případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému (srov. argumentaci v odstavci 35 odůvodnění shora). Ostatně, úvahy odvolacího soudu zůstaly neúplné i potud, že z nich není zřejmo, jakou hranici si soudy určily pro účely přijetí závěru o jen nepatrném významu předmětu konkursního řízení pro konkursního věřitele na základě částky vyplacené takovému věřiteli podle rozvrhového usnesení coby tu, jež činí předmět řízení významově „nepatrným“ (a zda takovou hranicí má být částka, která se v době vydání napadeného rozhodnutí blížila průměrné hrubé měsíční mzdě v České republice (za rok 2024 šlo o 46.165 Kč).
38. Jinak řečeno, jestliže soud, který rozhoduje o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva na přiměřenou délku konkursního řízení, dovozuje nepatrný význam předmětu konkursního řízení pro přihlášeného konkursního věřitele jen z nízké výše (očekávatelné) částky vyplacené takovému věřiteli podle rozvrhového usnesení, pak je na něm, aby současně určil (a odůvodnil) hranici (výši pohledávky), jejíž dosažení pokládá za nezbytné pro určení, že o nepatrný význam předmětu konkursního řízení nejde.
39. Právní posouzení věci odvolacím soudem [jenž úsudek o jen nepatrném významu předmětu konkursního řízení pro dovolatelku (tedy o snížení zákonem nastaveného standardu) založil pouze na tom, že dovolatelce se v konkursu dostalo (a očekávatelně mohlo dostat) na uspokojení její pohledávky ve výši 436.757,10 Kč pouze 44.914,96 Kč], tedy ze shora popsaných příčin správné není.
40. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil v rozsahu, v němž se týkalo dovolatelky (včetně závislých výroků o nákladech řízení, které se týkaly dovolatelky) a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Autor: -mha-