// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 30.10.2025
Změna nebo zrušení závazku na základě doložky rebus sic stantibus
Žádné ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nebo obchodního zákoníku kromě § 696 odst. 3 obč. zák. do 31. 12. 2013 neumožňovalo soudu, aby svým konstitutivním rozhodnutím na základě podstatné změny okolností změnil obsah závazku nebo ho zrušil. Zákoníky pouze umožňovaly smluvní straně v některých případech buď od smlouvy odstoupit, nebo rovnou s podstatnou změnou okolností spojovaly zánik závazku.
Neexistuje přitom mezera v zákoně, která by odůvodňovala analogickou aplikaci § 696 odst. 3 obč. zák. na projednávaný případ tzv. ekologické smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3457/2023, ze dne 24. 9. 2025
Spisová značka: 25 Cdo 3457/2023 | ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.3457.2023.1
Dotčené předpisy:
§ 292 odst. 5 obch. zák.
§ 356 odst. 1 obch. zák.
§ 523 obch. zák.
§ 50a obč. zák.
§ 696 obč. zák. ve znění od 25. 5. 2011
§ 716 odst. 2 obč. zák.
§ 749 odst. 2 obč. zák.
Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 8. 2022, č. j. 25 C 112/2020-139, zamítl žalobu na určení, že mezi žalobcem a žalovaným je na základě smlouvy č. 17/94 týkající se ekologických závazků, uzavřené dne 21. 4. 1994 mezi žalobcem a Fondem národního majetku, ve znění dodatku č. 1, č. 2, č. 3 a č. 06917-2017-4502-D-0017/94/01-04, dán právní poměr, v jehož rámci se garance žalovaného ve smyslu čl. II této smlouvy nesnižuje o částky DPH, vyúčtované třetími osobami (coby smluvními stranami smluv na dodávky, provedení nebo poskytování služeb za účelem splnění ekologických závazků) v souvislosti s plněním ekologických závazků dle této smlouvy žalobci, Fondu národního majetku nebo žalovanému a zaplacené jak do dne vyhlášení tohoto rozsudku Fondem národního majetku nebo žalovaným žalobci nebo těmto třetím osobám, tak po dni vyhlášení tohoto rozsudku žalovaným těmto třetím osobám (výrok I), dále zamítl žalobu na změnu smlouvy č. 17/94 týkající se ekologických závazků, uzavřené dne 21. 4. 1994 mezi žalobcem a Fondem národního majetku, ve znění dodatku č. 1, č. 2, č. 3 a č. 06917-2017-4502-D-0017/94/01-04, tak, že v čl. 2.3. se za jeho stávající text doplňuje následující věta: „Výše této garance se nesnižuje o částky DPH, vyúčtované kdykoli po dobu účinnosti této Smlouvy v souvislosti s plněním ekologických závazků dle této Smlouvy třetími osobami (coby smluvními stranami smluv na dodávky, provedení nebo poskytování služeb za účelem splnění ekologických závazků) Společnosti, Fondu nebo České republice – Ministerstvu financí a zaplacené kdykoli po dobu účinnosti této Smlouvy Fondem nebo Českou republikou – Ministerstvem financí Společnosti či těmto třetím osobám.“ (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a právní předchůdce žalované (Fond národního majetku, dále jen „FNM“) uzavřeli dne 21. 4. 1994 tzv. ekologickou smlouvu. V jejím článku II si strany ujednaly, že FNM uhradí žalobkyni za podmínek uvedených v této smlouvě účelně vynaložené náklady na splnění ekologických závazků, nejvýše však 2 909 112 000 Kč (odst. 2.1), jakož i to, že překročí-li náklady na splnění ekologických závazků celkovou výši uvedenou v odstavci 2.1 („nadměrné náklady“) nebo nejsou-li náklady v souladu s požadavky ekologických závazků („neodpovídající náklady“), pak všechny nadměrné náklady a neodpovídající náklady vzniklé žalobkyni nebudou hrazeny FNM (odst. 2.2). Dále si v jejím článku IV strany ujednaly, že žalobkyně vždy ke konci kalendářního čtvrtletí dodá FNM vlastní souhrnnou fakturu spolu s kopiemi faktur dodavatele nápravných opatření (součet úhrad z faktur dodavatele se rovná úhradě fakturované žalobkyní) a dále s vysvětlujícími údaji a ujištěním nebo potvrzením žalobkyně, že opatření realizovaná v průběhu čtvrtletí jsou nezbytná pro splnění ekologických závazků stanovených ve smlouvě o odstranění ekologických závad (odst. 4.1). Dodatkem č. 2 k ekologické smlouvě ze dne 4. 2. 1999 byla změněna v článku IV odst. 4.1 ekologické smlouvy lhůta pro předkládání vlastní souhrnné faktury společnosti (spolu s kopiemi faktur dodavatele nápravných opatření) FNM z kalendářního čtvrtletí na kalendářní měsíc. Dodatkem č. 3 k ekologické smlouvě ze dne 8. 6. 2001 byl nahrazen článek II ekologické smlouvy mimo jiné tak, že garance FNM činí 2 909 112 000 Kč (odst. 2.3) a že překročí-li náklady na realizaci nápravných opatření výši garance, bude rozdíl hrazen žalobkyní (odst. 2.5), jakož i to, že jeho prostřednictvím byl nahrazen článek IV ekologické smlouvy mimo jiné tak, že FNM hradí náklady nápravných opatření přímo zhotovitelům podle smluv uzavřených mezi FNM a zhotoviteli (odst. 4.1).
3. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 21 a § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a § 261 odst. 2 a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Uvedl, že stát v soukromoprávních vztazích vystupuje jako právnická osoba a že výkon veřejné moci státu nelze přičítat státu v rámci jeho soukromoprávních vztahů. Určovacímu nároku žalobkyně nelze vyhovět bez ohledu na existenci či neexistenci naléhavého právního zájmu. Pokud si strany ekologické smlouvy nesjednaly, zda částka představující výši garance zahrnuje daň z přidané hodnoty (DPH) či nikoliv, je nutno ujednání stran vyložit jako ujednání o částce konečné. Ani výkladem ekologické smlouvy nelze dovodit, že by se výše garance měla vzhledem ke změnám sazby DPH automaticky zvyšovat či snižovat. Soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1176/2020, jehož závěry považoval v dané věci za použitelné. Argumentaci žalobkyně stran dovozování vůle žalované uhradit veškeré náklady na sanaci starých ekologických zátěží s tím, že absolutně nepřicházelo v úvahu, aby taková opatření byla realizována ze zdrojů žalobkyně, soud nepřisvědčil. Takovému výkladu odporují ujednání stran v odst. 2.2 článku II ekologické smlouvy a čl. 2.5 dodatku č. 3 k ekologické smlouvě ze dne 8. 6. 2001. Poukazovala-li žalobkyně na ústavněprávní rozměr výkladu ekologické smlouvy a s tím související dopady posouzení otázky započitatelnosti DPH do výše garance na zdraví obyvatel a životního prostředí, soud uzavřel, že samotné výkladové vyjasnění otázky započitatelnosti DPH do výše garance nemá na žalobkyní uváděné možné (pozitivní či negativní) dopady na zdraví obyvatel a životního prostředí vliv, neboť výkladem předmětné otázky bude najisto postaveno pouze to, v jakém rozsahu bude možné náklady na odstranění staré ekologické zátěže čerpat z garance.
4. Soud neshledal důvodný ani eventuální žalobní návrh, kterým se žalobkyně domáhala změny ekologické smlouvy. Uvedl, že judikát, na který žalobkyně odkázala (sp. zn. 26 Cdo 4600/2016) a podle kterého se smlouvy zásadně uzavírají s doložkou clausula rebus sic stantibus („za předpokladu, že věci zůstanou, jak jsou“), není přiléhavý, protože se týkal opětujícího se plnění, což není tento případ, a protože se jedná o závěr ojedinělý. Tuto doložku lze navíc uplatnit pouze při naplnění podmínky, že po uzavření smluvního vztahu došlo ke změně okolností, kterou strany nemohly rozumně předvídat, ani ji ovlivnit, přičemž musí jít o změnu zcela zásadní mimořádné povahy mající za následek vznik zvlášť hrubého nepoměru v právech a povinnostech stran. Soud dále dovodil, že důvody, v nichž žalobkyně spatřuje podstatnou změnu okolností (doba plnění ekologické smlouvy, růst sazby DPH, navýšení cen prováděných sanačních prací a jejich průběh), nejsou natolik mimořádnými, aby žalobcem navrhovanou změnu ekologické smlouvy za využití doložky clasula rebus sic stantibus opodstatnily. Růst sazby DPH a navýšení cen prováděných sanačních prací je projevem tržního vývoje ekonomiky, dopadá na všechny dlouhodobé závazkové vztahy a nelze je považovat za okolnost nepředvídatelnou, zapříčiňující podstatnou změnu poměrů stran ekologické smlouvy. Totéž platí i ohledně doby plnění ekologické smlouvy, neboť s ohledem na účel, pro který byla uzavřena, nelze dospět k závěru, že by strany nemohly rozumně předpokládat, že naplňování podstaty ekologické smlouvy bude dlouhodobého charakteru. Průběh sanačních prací je pak okolností mající vliv na dobu plnění smlouvy, a proto i na tento důvod dopadají závěry uvedené v předchozí větě.
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 28 Co 500/2022-177, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil žalobkyni, že se soud prvního stupně dostatečně nezabýval naléhavým právním zájmem na požadovaném určení. Uvedl, že bylo-li by žalobě vyhověno, žalovaná by se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a ta by se musela domáhat vydání bezdůvodného obohacení, tedy plnění, což vylučuje opodstatněnost žaloby na určení. Ohledně žalobního nároku na změnu smlouvy odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně stran aplikovatelnosti rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1176/2020 na projednávaný případ. Strany si nesjednaly, zda částka 2 909 112 000 Kč zahrnuje DPH, či nikoliv. Uvedená částka byla ve smlouvě stanovena jako konečná, do jejíž výše žalovaná poskytne úhradu nákladů na splnění ekonomických závazků, a to bez ohledu na DPH či změny její sazby. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že námitka ústavněprávního rozměru výkladu ekologické smlouvy a s tím související (pozitivní či negativní) dopady posouzení otázky započitatelnosti DPH do výše garance na zdraví obyvatel a životního prostředí, je nerozhodná. Neshledal důvodnou ani námitku, že podstatnou změnou okolností a uplatnění obecné výhrady změny okolností (clausula rebus sic stantibus) je to, že ani jedna strana ekologické smlouvy nečekala, že ekologická smlouva bude mít tak mimořádně dlouhodobý charakter, že v průběhu jejího trvání došlo ke zvýšení cen sanačních prací a že se zvýšila DPH. Nepředvídatelná změna okolností totiž nekryje takovou změnu poměrů, jež byla vyvolána prostým vývojem ekonomiky a trhu.
6. Rozsudek odvolacího soudu ve věci samé napadla žalobkyně mimořádně rozsáhlým dovoláním, v němž uvádí celkem deset otázek, jež mají zakládat přípustnost dovolání, z nichž všechny, kromě otázek 2) a 3), považuje za dosud v judikatuře dovolacího soudu za nevyřešené. 1) Zda by se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, pokud by se DPH do výše smlouvou stanovené částky, kterou se žalovaná zavázala na odstranění ekologické závady zaplatit, nezapočítávala. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil existenci naléhavého právního zájmu, neboť ke vzniku bezdůvodného obohacení (a tím k možnosti uplatnit žalobu na plnění) nemohlo dojít, přičemž dovolatelka popisuje různé situace, které mohly nastat. 2) Zda lze v projednávaném případě při řešení téhož výkladového problému bez dalšího (bez zohlednění skutkových okolností projevu vůle, tvrzení a důkazů) aplikovat závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1176/2020, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4119/2007. Dovolatelka poukázala na to, že soud nesprávně aplikoval § 266 obch. zák., protože nezjišťoval okolnosti „obklopující“ ekologickou smlouvu. Upozornila na svá tvrzení týkající se odlišností mezi projednávaným případem a odkazovaným rozhodnutím, jimiž se odvolací soud odmítl zabývat. 3) Zda lze závěry judikatury o DPH jako součásti konečné ceny vzešlé ze sporů týkajících se kupních smluv či smluv o dílo vztáhnout na ekologické smlouvy. Dovolatelka požaduje, aby dovolací soud přehodnotil své závěry vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1176/2020 a posoudil tuto otázku jinak, tj. negativně. Argumentuje, že se ekologická smlouva podstatně liší od smlouvy kupní nebo o dílo, protože mezi stranami není vztah dodavatele a odběratele (tj. vztah směny nepeněžité hodnoty za peníze), že DPH pro žalovanou nepředstavuje žádný náklad a že se zaplacením DPH nijak nemění stav ekologických zátěží. Nelze tvrdit, že se do výše garance započítává vše, co žalovaná (stát) zaplatí. I ze systematického výkladu vyplývá, že DPH nepředstavuje účelně vynaložený náklad na splnění ekologických závazků. 4) Zda mohou státní cíle obsažené v ústavních normách sloužit jako interpretační pomůcka pro výklad ekologické smlouvy. S odkazy na tuzemskou i zahraniční doktrínu argumentuje, že soud měl při výkladu zohlednit čl. 7 Ústavy a čl. 31 Listiny, které zakotvují závazky státu v oblasti ochrany životního prostředí a zdraví. 5) Zda může jako interpretační pomůcka pro výklad ekologické smlouvy sloužit ústavně zakotvená zásada rovnosti, která se podle dovolatelky uplatní i tehdy, vystupuje-li stát v soukromoprávních vztazích při uspokojování veřejných potřeb. Soudy mají při výkladu zohlednit, že stát uzavřel více ekologických smluv, přičemž u některých se DPH do výše garance nezapočítávala. 6) Zda může soud zvolit výklad smlouvy uzavřené v režimu obchodního zákoníku, který stojí v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Namítá, že Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1176/2020 poskytl ochranu jednání státu rozpornému se zásadami poctivého obchodního styku. Nepoctivost spatřuje v tom, že stát způsobil ekologické škody, přičemž se sice následně zavázal poskytnout částky na jejich odstranění, avšak snížil je o DPH a následně DPH zvýšil. 7) Jaká je míra a povaha nepředvídatelnosti podstatné změny okolností, jako jedné z podmínek pro soudní rozhodnutí o změně smlouvy, uzavřené za účinnosti obch. zák. a obč. zák.? Dovolatelka připomíná, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, možnost soudní změny ekologické smlouvy připustil, avšak nesprávně vycházel z toho, že mezi předpoklady patří absolutně nepředvídatelná změna okolností. 8) Zda je každá podstatná změna okolností vyvolaná prostým vývojem ekonomiky a trhu předvídatelná? Právní posouzení soudu je nesprávné, neboť soud musí zohlednit míru změny poměrů a časový rámec, po který měla být smlouva dle představ smluvních stran v době uzavření smlouvy „naživu“, což soud neučinil. Dovolatelka očekávala dokončení sanací v horizontu do 15 let a neočekávala, že ani po 30 letech nebudou sanace dokončeny a nemohla předvídat například ani 15% inflaci v letech 2022 či 2023. 9) Zda lze změnu sazby DPH pro účely naplnění podmínek institutu podstatné změny okolností považovat za okolnost vyvolanou vývojem ekonomiky a trhu? Změnu DPH nelze charakterizovat jako důsledek tržního vývoje, neboť má formu zákona, o kterém rozhoduje parlament, a proto se jedná o politické rozhodnutí závislé na stavu státní pokladny. 10) Zda se u ekologické smlouvy aplikuje při zkoumání podmínky předvídatelnosti u podstatné změny okolností právní institut vedlejších smluvních povinností. Namítá, že změna sazby DPH a její vliv na výši nevyčerpané záruky pro ni nebyla předvídatelná, protože DPH byla zavedena v roce 1993, tedy rok před uzavřením smlouvy, a navíc byla ekologická smlouva chápána jako provizorium, než dojde k přijetí příslušné zákonné právní úpravy. Upozorňuje na povinnost loajality, povinnost informační, povinnost kooperace a povinnost péče jako konkrétní vedlejší smluvní povinnosti. Dovolatelka proto neočekávala, že stát (coby zákonodárce a smluvní strana ekologické smlouvy) zvýší sazbu DPH, aniž by zajistil zákonnou výjimku nebo jinou kompenzaci. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Otázky 1) až 6) se týkají žaloby na určení, otázky 7) až 10) žaloby na změnu smlouvy. Dovolatelka s odkazy na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu rovněž namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, přičemž podrobně rozebírá 12. až 14. odstavec rozhodnutí odvolacího soudu. Současně mu vytýká, že nevypořádal její námitky a že nezjišťoval skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že většina dovolatelkou formulovaných otázek postrádá judikatorní přesah, že dovolatelka vychází ze skutkového stavu odlišného od skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy a že se s jejími námitkami vypořádala již ve svých předchozích vyjádřeních. Podle žalované nemá žalobkyně naléhavý právní zájem na určení, relevantní právní úprava nezakotvuje institut clausula rebus sic stantibus a navíc pro jeho aplikaci nejsou splněny předpoklady. Rozsudek sp. zn. 23 Cdo 1176/2020 považuje za plně aplikovatelný i na projednávaný případ a dovolatelce vytýká, že směšuje roli státu jako nositele veřejné moci a právnické osoby. Žalovaná uzavírá, že napadené rozhodnutí netrpí ani žádnou vadou, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl nebo zamítl.
8. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
9. Otázkami 1) až 6) napadá dovolatelka právní závěry soudů o nedůvodnosti určovací žaloby, kterou se žalobkyně domáhala výkladu ve výroku specifikované ekologické smlouvy. Soud prvního stupně posuzoval tento nárok věcně, přičemž se v podstatě nezabýval otázkou, zda je na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Naproti tomu odvolací soud postavil své rozhodnutí výhradně na právním závěru, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a pro nadbytečnost se nezabýval věcným řešením v žalobě na určení nastolené otázky.
10. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
11. Určovací žaloba je preventivního charakteru, a tudíž má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě není možné dospět jinak, a dále v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a lze skrze ni dosáhnout úpravy, tvořící jistý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení dán, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013, ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. 33 Cdo 4737/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, 27 Cdo 3664/2017). Naléhavý právní zájem na určení přitom zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Žaloba na určení ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. není zpravidla opodstatněna také tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměry účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod č. 2/2004 Sb. rozh. obč., či ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3962/2010).
12. Žalobkyně se svou žalobou domáhala určení významu (výkladu) ekologické smlouvy ze dne 21. 4. 1994 (ve znění dalších dodatků, zejména dodatku č. 3 z roku 2001) uzavřené mezi právními předchůdci účastníků. Konkrétně se domáhá určení, že částka 2 909 112 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala touto smlouvou na odstranění ekologických závad na nemovitostech privatizovaných právním předchůdcem žalobkyně zaplatit, neobsahuje (nezahrnuje) DPH, která byla vyúčtovaná třetími osobami v souvislosti s plněním ekologických závazků a FNM nebo přímo žalovanou zaplacena, ať již před vydáním rozsudku v této věci nebo po něm. Svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodnila tím, že podle smlouvy ve znění dodatku č. 3 uzavírá FNM (žalovaná) smlouvy i zadává veřejné zakázky na dodávky a provedení sanačních prací (na rozdíl od předchozího znění smlouvy, podle něhož veřejné zakázky vyhlašovala a smlouvy s dodavateli prací uzavírala žalobkyně) a provedené dílo hradí z garance, přičemž již od roku 2019 nebylo žalovanou úspěšně provedeno žádné výběrové řízení. Žalobkyně je přesvědčena, že tato situace je způsobena nedostatečnou výší zbývající garance, přičemž kdyby do garance nebyla zahrnována DPH, zbývala by na další práce vyšší částka. Z tohoto zdůvodnění naléhavého právního zájmu vyplývá, že žalobkyně spatřuje ohrožení v tom, že nesplní povinnosti uložené jí správními rozhodnutími (bylo jí uloženo dokončit II. etapu sanací lokalit kontaminovaných rtutí do 31. 10. 2021 a kontaminací podzemních vod do září roku 2025, což za dané situace není schopna splnit) a bude ohroženo její vlastnické právo, neboť její nemovitosti budou i nadále postiženy ekologickou zátěží. Žalobkyně se tedy žalobou na určení domáhá řešení předběžné otázky – výkladu smlouvy uzavřené mezi účastníky. Řešení takové otázky žalobou na určení je však podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu možné pouze v případě, že se vztahuje k existenci práva nebo právního vztahu. I kdyby však byla daná předběžná otázka vyřešena ve smyslu žaloby, nezakládá to žalobkyni žádné právo ani neřeší komplexně právní vztahy mezi účastnicemi. Vyhovění žalobě neznamená bez dalšího, že by žalovaná změnila svůj přístup a výběrové řízení se splnitelnými podmínkami vyhlásila. Neplní-li žalovaná své povinnosti z uzavřené ekologické smlouvy ve znění dodatku č. 3 (neprovádí výběrová řízení a nezajišťuje realizaci sanačních prací), lze se domáhat splnění povinností z této smlouvy a v rámci takového řízení (žaloby na plnění) by se řešila jako předběžná otázka výše garance, pokud by bylo jednání žalované (nezajištění sanačních prací) motivováno nedostatkem garantované částky. Požadované určení tak nevyřeší ohrožení žalobkyně ani nemůže eliminovat případné budoucí spory.
13. Závěr odvolacího soudu ohledně naléhavého právního zájmu je tedy ve výsledku správný a v souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně směřující proti výroku I napadeného rozhodnutí v části, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
14. Poukazuje-li dovolatelka na nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ohledně závěru o absenci naléhavého právního zájmu, připomíná dovolací soud, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, je zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít opravné prostředky proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu dovolání) na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Dovolatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu mimořádně rozsáhlé dovolání, v němž podrobně argumentuje a rozebírá téměř každou větu obsaženou v napadeném rozhodnutí. Již z obsahu dovolání se tak podává, že tvrzené nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dovolatelce neznemožnily uplatnění opravného prostředku, a nebyly tedy na újmu uplatnění jejich práv.
15. Dovolací soud dále odkazuje na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, podle něhož zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Takový přezkum je totiž právě naléhavým právním zájmem podmíněn, přičemž pravomocný rozsudek, jímž je pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta určovací žaloba, nevytváří překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 o. s. ř.) pro žalobu na plnění. Proto se dovolací soud nezabýval (nemohl zabývat) dalšími dovolatelkou předloženými otázkami 2) až 6), jež se týkaly věcného řešení výkladu smlouvy soudem prvního stupně.
16. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však zakládá otázka, zda bylo možné za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a obchodního zákoníku aplikovat doložku rebus sic stantibus a změnit uzavřenou smlouvu soudním rozhodnutím, eventuálně za jakých podmínek, neboť se jedná o otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou. Dovolání není důvodné.
17. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda bylo možné tvrzenou podstatnou změnu okolností očekávat. Aby však bylo možno na tuto otázku odpovědět, je nezbytné jako předběžnou nejprve řešit otázku, zda vůbec právní řád za účinnosti předchozí právní úpravy (podle níž je třeba při právním posouzení ekologické smlouvy uzavřené v roce 1994 postupovat) připouštěl, aby soud na základě podstatné změny okolností změnil obsah závazku nebo ho zrušil.
18. Podle § 356 odst. 1 obchodního zákoníku zmaří-li se po uzavření smlouvy její základní účel, který v ní byl výslovně vyjádřen, v důsledku podstatné změny okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, může strana dotčená zmařením účelu smlouvy od ní odstoupit.
19. Autonomie vůle představuje základní zásadu občanského práva, přesto však existuje celá řada situací, ve kterých dochází k jejímu prolamování. Jednu z nich představuje i uplatnění doložky rebus sic stantibus. Právní řád v okamžiku uzavření ekologické smlouvy ani jejích dodatků neobsahoval obecné ustanovení zakotvující následky podstatné změny okolností, které by bylo společné pro všechny závazkové vztahy. Nejobecnější úpravu představoval shora citovaný § 356 odst. 1 obch. zák., který v případě podstatné změny okolností umožňoval dotčené straně, aby odstoupila od smlouvy, pokud se po uzavření smlouvy v důsledku podstatné změny okolností zmařil její základní účel, který v ní byl výslovně vyjádřen. Zvláštní ustanovení se nacházela u právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí v § 50a odst. 3 obč. zák. (tento závazek zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena) a § 292 odst. 5 obch. zák. (závazek uzavřít budoucí smlouvu nebo doplnit chybějící obsah smlouvy též zaniká, jestliže okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku tohoto závazku se do té míry změnily, že nelze na zavázané straně rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela) nebo u některých smluvních typů (srov. § 716 odst. 2 věta prvá obč. zák., podle něhož nastanou-li dodatečně u některého z účastníků takové závažné okolnosti, že není možno splnění dohody na něm spravedlivě požadovat, může od dohody odstoupit; musí však tak učinit bez zbytečného odkladu, § 749 odst. 2 obč. zák. podle něhož je schovatel povinen vrátit věc složiteli na požádání i před uplynutím sjednané doby úschovy, ale sám není oprávněn vrátit ji dříve, ledaže věc nemůže pro nepředvídatelnou okolnost bezpečně nebo bez vlastní škody opatrovat, nebo § 523 odst. 2 obch. zák. podle něhož je opatrovatel oprávněn se domáhat na uložiteli, aby převzal uloženou věc bez zbytečného odkladu ještě před uplynutím smluvené doby uložení, jestliže další plnění povinností by opatrovateli způsobilo nepřiměřené obtíže, které nemohl v době uzavření smlouvy předvídat, nebo jestliže třetí osoba se domáhá vydání uložené věci).
20. Žádné ustanovení občanského nebo obchodního zákoníku tedy neumožňovalo soudu, aby svým konstitutivním rozhodnutím změnil obsah závazku nebo závazek zrušil. Na příliš úzké pojetí upozorňovala i odborná literatura [Eliáš, K. Clausula rebus sic stantibus (Význam změny okolností pro trvání obligace ex contractu). Obchodněprávní revue, 2009, č. 6, s. 151 násl.]. Zákon umožňoval smluvní straně buď od smlouvy odstoupit, nebo rovnou s podstatnou změnou okolností spojoval zánik závazku. Dovolatelka se ale domáhá soudní změny obsahu závazku, avšak bez kompetenční normy není soud oprávněn obsah závazku změnit nebo závazek zrušit.
21. Doložku rebus sic stantibus umožňující soudu změnit svým konstitutivním rozhodnutím obsah závazku za účinnosti obč. zák. a obch. zák. obsahoval pouze § 696 odst. 3 obč. zák., podle něhož soud může rozhodnout podle odstavce 2 (rozumí se tohoto ustanovení – poznámka dovolacího soudu) také v případě nájmu, kde bylo nájemné sjednáno dohodou, a jde o nájem na dobu neurčitou, jestliže došlo k podstatné změně okolností, z nichž při sjednávání nájemného pronajímatel nebo nájemce vycházel. Toto ustanovení nabylo účinnosti 25. 5. 2011, tedy dlouho po uzavření ekologické smlouvy i jejích dodatků. Je však třeba poukázat na čl. II odst. 1 zákona č. 132/2011 Sb., kterým byl § 696 obč. zák. novelizován, a který zakotvil tzv. nepravou retroaktivitu a stanovil, že ustanoveními občanského zákoníku, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se řídí i právní vztahy vzniklé podle občanského zákoníku a zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Vznik těchto právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda by bylo možné toto ustanovení aplikovat na posuzovaný případ analogicky (k předpokladům dotváření práva viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 155/2018).
22. Dovolatelka a právní předchůdkyně žalované spolu uzavřely nepojmenovanou smlouvu, podle které se právní předchůdkyně zavázala, že bude proplácet dovolatelkou vynaložené náklady, resp. práce objednané na odstranění ekologické zátěže. Zákon však umožňoval soudu, aby svým konstitutivním rozhodnutím změnil obsah závazku, pouze v případě nájmu bytu sloužícího k uspokojování bytové potřeby.
23. Dovolací soud nepovažuje za rozporné s předpokladem racionálního zákonodárce ani principem rovnosti, aby se zákonodárce rozhodl v některých případech spojovat podstatnou změnu okolností se vznikem práva na odstoupení od smlouvy a v jiných s možností domáhat se změny obsahu závazku soudem. Odlišný přístup podle dovolacího soudu odůvodňuje potřeba ochrany nájemce, který v pronajatém bytě uspokojuje svou bytovou potřebu, ale i nutnost zohlednění ochrany pronajímatele, do jehož vlastnického práva by mohlo být jinak zasaženo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, vydaný ve věci tzv. regulovaného nájemného). Uvedené situace tedy nejsou srovnatelné. Současně dovolací soud neshledává v projednávané věci ani natolik mimořádné okolnosti, aby přistoupil k tak výjimečnému kroku jako Ústavní soud ve svém posledně zmíněném rozhodnutí, když i přes absenci zákonné úpravy (zákonného zmocnění) uložil soudům měnit obsah závazku. Dovolací soud tedy uzavírá, že neexistuje mezera v zákoně, která by odůvodňovala analogickou aplikaci § 696 odst. 3 obč. zák. na projednávaný případ. V takovém případě se použije úprava obecná obsažená v § 356 odst. 1 obch. zák., která umožňuje toliko odstoupení od smlouvy. Lze uzavřít, že kromě § 696 odst. 3 obč. zák., občanský ani obchodní zákoník do 31. 12. 2013 neumožňoval soudu na základě doložky rebus sic stantibus změnit obsah smlouvy. Již proto nelze požadavku dovolatelky, aby soud svým konstitutivním rozhodnutím změnil obsah ekologické smlouvy, vyhovět.
24. Uvedené závěry nejsou v rozporu s rozhodnutím sp. zn. 26 Cdo 1670/2018, v němž Nejvyšší soud s odkazy na prvorepublikovou judikaturu dovodil, že se smlouvy (není-li v nich uvedeno něco jiného) uzavírají mlčky s doložkou rebus sic stantibus, a to zejména tehdy, pokud obsahují závazek s opětujícím se plněním. Citované rozhodnutí se totiž týkalo aplikace § 2249 o. z., který zakotvuje oprávnění soudu tam uvedeným postupem upravit obsah závazku (resp. zvýšit nebo snížit výši nájemného). I kdyby si strany smluv jak explicitně, tak implicitně sjednávaly ve smlouvě doložku rebus sic stantibus, není možné, aby na jejím základě soudy měnily nebo rušily obsah závazku, jestliže k tomu nebyly zákonem zmocněny.
25. Z uvedených důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu i o druhém uplatněném nároku ve výsledku správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. S ohledem na právě uvedené se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval námitkami dovolatelky týkajícími se nepředvídatelnosti tvrzené podstatné změny okolností.
26. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal. Poukazuje-li dovolatelka na nevypořádané námitky, i kdyby tomu tak bylo, nemohlo by se jednat o vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to vzhledem k právním závěrům uvedeným v tomto rozhodnutí. Námitka týkající nezjišťování skutečností rozhodných pro právní posouzení věci pak není dostatečně určitá, neboť z ní není patrné, o které skutečnosti se mělo jednat. Jestliže by mělo jít o obsah jiných ekologických smluv, jedná se opět o vadu, která s ohledem na výše uvedené nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Totéž platí pro okolnosti týkající se otázky, zda došlo k podstatné změně okolností, neboť dovolací soud uzavřel, že příslušná právní úprava nepřipouštěla změnu obsahu ekologické smlouvy prostřednictvím doložky rebus sic stantibus.
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve znění zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Autor: -mha-