// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 01.09.2025
Kritérium velikosti spoluvlastnických podílů při vypořádání spoluvlastnictví
Jestliže spoluvlastnické podíly některých účastníků řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kteří chtějí setrvat ve spoluvlastnictví při vyloučení zbývajícího účastníka řízení ze spoluvlastnictví za náhradu, jsou ve svém souhrnu stejně velké jako podíly toho, kdo má být ze spoluvlastnictví vyloučen, není hledisko velikosti podílů pro výsledek řízení dobře použitelné, resp. významné, neboť v takovém případě žádná ze sporných stran nemá větší spoluvlastnický podíl než druhá. V případě, že ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se dva nebo více účastníků dohodne a žádá, aby jim byla společná věc přikázána do podílového spoluvlastnictví, z něhož by byli někteří spoluvlastníci vyloučeni, je třeba pro úvahu o velikosti spoluvlastnických podílů jako o jednom z kritérií pro rozhodnutí jejich podíly sčítat.
Toto kritérium nelze hodnotit s ohledem na účelné využití věci, resp. zajištění bytové potřeby spoluvlastníků, což jsou samostatná kritéria, která se nepromítají do velikosti spoluvlastnických podílů. Ačkoliv nelze a priori vyloučit, že stejná skutečnost může hrát určitou roli při hodnocení různých kritérií (např. finanční prostředky účastníka mohou být jedním z předpokladů aplikace kritéria uvažovaných investic do společné věci, schopnosti údržby, či účelného využití věci), je nutno na druhou stranu daná kritéria nesměšovat a tím neovlivňovat jejich význam před jejich individuálním posouzením a posouzením spolu s kritérii ostatními. Pokud by kritérium velikosti podílu mělo odviset od účelného využití věci spoluvlastníkem, ztratilo by jako takové na významu ještě předtím, než by mohlo být hodnoceno spolu s ostatními kritérii.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1229/2025, ze dne 29. 7. 2025
Dotčené předpisy: § 1147 o. z.
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2022, č. j. 24 C 32/2020-229, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále jen „původní předmětné nemovitosti“) – (výrok I), původní předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit každé z žalovaných vypořádací podíl ve výši 875 000 Kč (výroky III a IV). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VIII).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky původních předmětných nemovitostí; žalobce s podílem ideální 1/2 a žalované každá s podílem ideální 1/4. V domě jsou fakticky dvě bytové jednotky (přesněji byty – pozn. dovolacího soudu), bytovou jednotku v přízemí užívá žalovaná 1), bytovou jednotku v patře užívá žalobce s manželkou. Žalobce má zájem o přikázání původních předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, žalované navrhly rozdělení domu na dvě bytové jednotky a rozdělení zahrady na dvě části, přičemž jedna bytová jednotka spolu s částí zahrady by měla být přikázána do výlučného vlastnictví žalobce a druhá do podílového spoluvlastnictví žalovaných, případně – pokud by rozdělení nemovitostí nebylo možné – navrhly jejich přikázání jako celku do svého podílového spoluvlastnictví.
3. Soud prvního stupně uzavřel, že rozdělení původních předmětných nemovitostí by sice bylo technicky možné, avšak ve smyslu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je nutno nemovitosti považovat za reálně nedělitelné, a to z důvodu zcela zásadní narušenosti vztahů mezi spoluvlastníky, která již přesahuje běžnou míru a vylučuje jakoukoliv konstruktivní komunikaci týkající se i zcela běžné údržby nemovitostí, natož pak zásadnějších oprav, které bude třeba na nemovitostech provést. Není přitom pravděpodobné, že by tyto neshody odezněly rozdělením domu na bytové jednotky, neboť by zde stále byly společné části domu, jejichž údržbu by bylo nutné společně zajistit.
4. Soud prvního stupně proto přistoupil k přikázání předmětných nemovitostí jednomu ze spoluvlastníků, přičemž uvažoval o přikázání do výlučného vlastnictví žalobce nebo výlučného vlastnictví žalované 1), kteří oba mají finanční prostředky na vyplacení vypořádacích podílů, oba nemovitosti užívají k trvalému bydlení, oba k nim mají citový vztah, oba zde chtějí žít i do budoucna a oba se snaží nemovitosti vlastními silami udržovat. Žalovaná 2) nemovitosti k bydlení neužívá a bydlet zde do budoucna nechce, ani pokud by nemovitosti získala do svého vlastnictví.
5. Rozhodujícími hledisky, která soud prvního stupně zvažoval, byla velikost podílů, neboť žalobce vlastní 1/2, jeho podíl je tudíž větší než podíl žalované 1), která vlastní pouze 1/4, a dále hledisko osobního vztahu a účelného využití věci. Žalobce původní předmětné nemovitosti po dlouhou dobu užívá ke svému trvalému bydlení a jinou možnost bydlení nemá, zatímco žalovaná 1) po dlouhou dobu bydlela v Praze a nemovitosti užívala pouze rekreačně, v Praze má navíc možnost bydlení i nadále, neboť zde vlastní dva byty. Na základě těchto kritérií soud prvního stupně předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce.
6. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 11 Co 206/2022-296, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
7. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o reálné nedělitelnosti předmětných nemovitostí z důvodu zásadních neshod účastníků, které by neodezněly ani rozdělením domu na bytové jednotky. Možnost dalšího společného soužití účastníků v jednom domě s ohledem na vyhrocené vztahy proto zcela vyloučil. Nad rámec úvah soudu prvního stupně upřesnil, že pro závěr o nedělitelnosti nemovitostí za účelem rozhodnutí o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví není rozhodné, který z účastníků negativní vztahy způsobil, rozhodná je samotná existence zásadních neshod.
8. Odvolací soud souhlasil i se způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví zvoleným soudem prvního stupně, a sice s přikázáním předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce. Úvahy soudu prvního stupně v kontextu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neshledal zjevně nepřiměřenými, neboť soud prvního stupně zohlednil veškeré rozhodné skutečnosti a hlediska a své úvahy o přikázání nemovitostí žalobci dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodnil. Přikázání předmětných nemovitostí žalobci považoval odvolací soud za nejvhodnější a spravedlivý způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků – spoluvlastnický podíl žalobce je největší, v domě dlouhodobě bydlí s manželkou (před tím se svou matkou), jinou možnost bydlení nemá, o nemovitosti se stará a hodlá zajistit jejich nezbytnou rekonstrukci. K námitce žalovaných, že soud prvního stupně při úvaze o solventnosti žalobce zohlednil i finanční prostředky na bankovním účtu manželky, ačkoliv následně předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, a nikoliv do jejich společného jmění manželů, odvolací soud uvedl, že tento postup nelze považovat za nesprávný, i když manželka není podílovou spoluvlastnicí, neboť žalobce vede s manželkou společnou domácnost a majetek včetně finančních prostředků náleží do společného jmění manželů.
9. Nejvyšší soud k dovolání žalovaných rozsudkem ze dne 3. 10. 2023, č. j. 22 Cdo 2561/2023-366, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem o nedělitelnosti původních předmětných nemovitostí na bytové jednotky z důvodu konfliktních vztahů mezi účastníky; vytkl však odvolacímu soudu pochybení při hodnocení jednotlivých kritérií rozhodných pro přikázání původních předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví toho kterého účastníka. Za důvodnou považoval námitku žalovaných stran nezohlednění jejich návrhu na zaplacení přiměřené náhrady žalobci v částce o 100 000 Kč vyšší, než by mu náleželo podle zjištěné hodnoty nemovitostí. Ačkoliv se Nejvyšší soud dalšími kritérii pro nadbytečnost podrobněji nezabýval, vyjádřil se též k námitce žalovaných vztahující se ke kritériu velikosti podílu. Žalované totiž s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi namítly, že podíly účastníků (zde žalovaných) jednajících ve vzájemné shodě je třeba sčítat. Nakonec Nejvyšší soud poukázal na nutnost zabývat se podrobněji kritériem solventnosti na straně žalobce, neboť odvolací soud vyšel bez doplnění dokazování z presumovaného závěru, že finanční prostředky na účtech žalobce a jeho manželky jsou součástí společného jmění manželů, přičemž žalobce je oprávněn s nimi disponovat pro účely vyplacení vypořádacích podílů žalovaným.
11. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 11 Co 206/2022-586, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále též jen „předmětné nemovitosti“), předmětné nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobce a uložil žalobci povinnost zaplatit každé z žalovaných vypořádací podíl ve výši 887 500 Kč (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–V).
12. Ke změně (a nikoliv potvrzení) prvostupňového rozsudku přistoupil z důvodu, že v průběhu řízení došlo k rozdělení pozemku parc. č. XY na pozemky parc. č. XY, XY a XY a ke zvýšení ceny předmětných nemovitostí oproti znaleckému posudku o 50 000 Kč, což vedlo ke zvýšení vypořádacího podílu každé žalované o 12 500 Kč (viz bod 50 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
13. Odvolací soud se po doplnění dokazování stran solventnosti účastníků, aktuálního stavu předmětných nemovitostí, jejich ceny a výše nákladů na jejich nezbytnou rekonstrukci opětovně ztotožnil se způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví zvoleným soudem prvního stupně, tedy s přikázáním předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce. Odvolací soud přihlédl k návrhu žalovaných, že v případě přikázání předmětných nemovitostí do jejich výlučného vlastnictví uhradí každá z nich žalobci přiměřenou náhradu o 100 000 Kč vyšší, než by mu náleželo podle zjištěné hodnoty nemovitostí. S ohledem na negativní stanovisko žalobce a další kritéria však neshledal toto kritérium vyšší částky přiměřené náhrady rozhodným (bod 45 odůvodnění). Dále odvolací soud přihlédl ke kritériu velikosti podílu žalobce a žalovaných, k němuž uvedl, že přestože žalované jednají ve shodě a jejich podíly jsou v součtu stejné jako podíl žalobce, žalovaná 2) nemá zájem o užívání nemovitostí k trvalému bydlení, pročež nelze považovat podíly žalovaných za stejné (jako podíl žalobce) – (bod 46 odůvodnění). Jako stěžejní odvolací soud hodnotil kritérium bytové potřeby žalobce, který v domě se svojí manželkou dlouhodobě bydlí a jinou možnost bydlení nemá; naproti tomu žalovaná 2) má bytovou potřebu zajištěnou a žalovaná 1) se dalších nemovitostí dobrovolně vzdala, pročež v současné době bydlí v nájmu (bod 47 odůvodnění). Stran solventnosti odvolací soud uzavřel, že žalobce disponuje dostatečnými prostředky k vyplacení vypořádacích podílů i nezbytné rekonstrukci vyžadované k účelnému využití věci (bod 48 odůvodnění). Nakonec se odvolací soud vyjádřil k námitkám žalovaných směřujícím proti závěrům znalce Ing. L. M. učiněným ve znaleckém posudku a z důvodu hospodárnosti nevyhověl návrhu žalovaných na doplnění znaleckého posudku (bod 49 odůvodnění).
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřují v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek v dovolání blíže konkretizovaných, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, jakož i v tom, že napadeným rozsudkem a postupem odvolacího soudu byla porušena ústavně zaručená základní práva žalovaných. 1) Žalované předložily otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: „Může odvolací soud podmínit zohlednění nabídky vyšší částky přiměřené náhrady ze strany některého z účastníků řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví souhlasem druhé strany sporu s touto nabídkou?“ K tomu odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3222/2018, od kterých se odvolací soud odchýlil, neboť přihlédnutí ke kritériu návrhu vyšší částky přiměřené náhrady podmínil souhlasem druhé strany sporu s takovým návrhem; odvolací soud však měl k návrhu žalovaných přihlédnout i navzdory nesouhlasnému stanovisku žalobce. 2) Žalované předložily otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: „Může odvolací soud v rámci hodnocení kritéria velikosti podílů vedle shodné vůle účastníků řízení, jejichž podíly se sčítají, zohlednit i účelné užívání předmětu spoluvlastnictví či bytovou potřebu ostatních účastníků řízení?“ K tomu odkázaly na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3121/2020, dle nichž je namístě podíly účastníků jednajících ve shodě při aplikaci kritéria velikosti podílů sčítat; podíly účastníků (žalovaných na straně jedné a žalobce na straně druhé) v projednávané věci jsou tudíž stejné. 3) Žalované předložily otázku, která dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena: „Může odvolací soud vyhodnotit stejnou skutečnost ve prospěch účastníka řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví duplicitně v rámci několika hodnotících kritérií?“ Odvolací soud hodnotil bytovou potřebu žalobce a zájem užívat nemovitosti k trvalému bydlení opakovaně v rámci vícero posuzovaných kritérií. 4) Žalované předložily otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: „Může odvolací soud v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví učinit závěr o bytové potřebě účastníka řízení ve vztahu k předmětu spoluvlastnictví spočívající v tom, že nemá jinou možnost bydlení, čistě na základě tvrzení tohoto účastníka řízení?“ K tomu odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3121/2020, dle něhož je třeba poučit toho, kdo tvrdí, že nemá jinou možnost bydlení, o nutnosti takové tvrzení konkretizovat a podle potřeby navrhnout důkazy; nepostačí vyjít z pouhého tvrzení účastníka řízení. 5) Žalované předložily otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: „Může odvolací soud učinit opačné skutkové zjištění než soud prvního stupně, aniž by doplnil či opakoval dokazování?“ K tomu odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3121/2020, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15. Namítly, že žalovaná 1) je svojí bytovou potřebou též odkázána na předmětné nemovitosti, neboť na konci roku 2023 prodala obě bytové jednotky v Praze a nadále vlastní toliko podíl na předmětných nemovitostech, přičemž již před rozhodnutím soudu prvního stupně se situace změnila a žalovaná neužívá předmětné nemovitosti pouze o víkendech (naopak též hradí náklady na energie apod.). 6) Žalované předložily otázku, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena: „Musí odvolací soud při hodnocení kritéria bytové potřeby účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přihlédnout i k důvodům a okolnostem, za kterých některý z účastníků řízení pozbyl jiné možnosti zajištění své bytové potřeby, a vyloučit, zda se ze strany tohoto účastníka řízení jednalo o čistě účelové jednání?“ Poukázaly na to, že zbavení se bytových jednotek žalovanou 1) bylo jejím dlouhodobým záměrem, nikoliv účelovým jednáním. 7) Žalované s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3121/2020, předložily otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: „Musí odvolací soud v rámci řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zohlednit oprávněné zájmy všech účastníků a v případě rozporu těchto zájmů vysvětlit, proč byla dána přednost jen některým z nich?“ K tomu zdůraznily, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaná 1) provádí údržbu nemovitostí; naproti tomu odvolací soud údržbu nemovitostí ve vztahu k žalovaným nijak nezohlednil, pročež založil extrémní rozpor v provedených důkazech a skutkových zjištěních ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15. 8) Žalované předložily otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: „Musí odvolací soud při posuzování solventnosti účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zkoumat i otázku likvidity?“ K tomu odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3073/2013, dle něhož má při zkoumání solventnosti význam též dispozice volnými prostředky či možnost jejich bezprostředního obstarání a použití. Poukázaly na to, že na rozdíl od žalobce mají likvidní finanční prostředky, neboť žalobce dostatečnými prostředky sám nedisponuje. Navíc odvolací soud bez opory v dokazování vzal za zjištěné skutečnosti, že žalobce je schopen si řadu prací zajistit svépomocí. Učiněnými závěry odvolací soud bezdůvodně zvýhodnil žalobce (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). 9) Žalované předložily otázku: „Měl by se odvolací soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví při hodnocení kritéria dalšího účelného využití předmětu spoluvlastnictví omezit pouze na nezbytné rekonstrukce předmětu spoluvlastnictví, a to navzdory namítanému záměru účastníků řízení provést další vhodné rekonstrukce předmětu spoluvlastnictví?“ Žalované připomněly, že v rámci řízení předložily své představy o tom, jak by nemovitosti měly být rekonstruovány, (nejen) k čemuž byl vypracován znalecký posudek Ing. L. M. V rámci kritéria účelného využití lze pak hodnotit též to, kdo hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1078/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3393/2020, a ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 778/2022). Podle závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4995/2015, by soud měl přihlédnout též k tomu, která ze stran hodlá předmět spoluvlastnictví podstatně vylepšit. Žalované v těchto ohledech shledávají úvahy odvolacího soudu nepřiměřenými. Dále žalované uvedly jednotlivé výtky vůči znaleckému posudku Ing. L. M., částečně založené na odborném vyjádření Ing. T. H. Odvolací soud měl zadat doplnění znaleckého posudku Ing. L. M., či jej alespoň vyslechnout. Poukázaly na to, že posudek Ing. L. M. obsahoval dle zadání soudu také revizní práce vhodné, nikoliv pouze nezbytné. Zdůraznily, že znalecký posudek nepožívá větší důkazní síly (nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 4160/16), soud nemůže sám přezkoumat závěry posudku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009), přičemž výhrady proti posudku by měl soud odstranit vysvětlením či výslechem znalce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014). Analogicky lze na případ aplikovat též závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14. Odvolací soud se odchýlil od citované rozhodovací praxe dovolacího soudu a porušil právo žalovaných na spravedlivý proces. K tomu žalované předložily další otázky: 10) „Může odvolací soud presumovat důvody, pro které znalec nezahrnul do znaleckého posudku práce či vedlejší náklady namítané účastníky řízení ve vztahu k nezbytné rekonstrukci předmětu spoluvlastnictví?“ 11) „Může odvolací soud učinit vlastní odborná skutková zjištění ohledně toho, jak významně by práce či vedlejší náklady namítané účastníky řízení ve vztahu k nezbytné rekonstrukci předmětu spoluvlastnictví zvýšily náklady na jeho rekonstrukci?“ 12) „Může odvolací soud za předpokladu, že účastník řízení vznese výhrady proti znaleckému posudku, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, zamítnout důkazní návrh doplněním znaleckého posudku, aniž by požádal znalce o vysvětlení či provedl výslech znalce?“ Nakonec žalované zrekapitulovaly své námitky a poukázaly na to, že odvolací soud nepřihlédl ke všem okolnostem (např. návrh žalovaných na smírné vypořádání) a kritériím (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015), k nimž měl podle rozsudku ze dne 3. 10. 2023, č. j. 22 Cdo 2561/2023-366, vydaného dříve v této věci, přihlédnout, pročež bylo porušeno právo žalovaných na spravedlivý proces a jejich legitimní očekávání. Navrhly, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň navrhly odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť v opačném případě by byly závažně ohroženy ve svých právech, jelikož žalobce bude s největší pravděpodobností usilovat o vyklizení předmětných nemovitostí a nelze vyloučit, že nemovitosti budou zatíženy právem třetí osoby nebo prodány.
15. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
18. Dovolací soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přestože podílové spoluvlastnictví účastníků vzniklo ještě před jeho účinností, a to s ohledem na § 3028 odst. 2 o. z., neboť ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dochází po 1. 1. 2014.
19. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
20. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
K otázce 1):
21. Dovolací soud v předešlém rozhodnutí v této věci (rozsudek ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2561/2023) odvolacímu soudu vytkl, že se nikterak nevypořádal s návrhem žalovaných na zaplacení částky přiměřené náhrady na vypořádací podíl žalobce v částce o 100 000 Kč vyšší, než činí zjištěná obvyklá cena.
22. Odvolací soud se proto v napadeném rozhodnutí tímto návrhem zabýval pod bodem 45 odůvodnění, načež uzavřel: „Odvolací soud ke kritériu nabídky vyšší částky přiměřené náhrady, nastolené žalovanými v odvolacím řízení, při svém rozhodování přihlédl, posoudil ve vzájemné souvislosti s ostatními kritérii, a s ohledem na negativní stanovisko žalobce a další kritéria, rozvedená níže, jej neshledal rozhodným při rozhodování o tom, které straně sporu předmětné nemovitosti přikázat do vlastnictví, resp. spoluvlastnictví.“
23. Tento závěr odvolacího soudu žalované v dovolání napadly, přičemž namítly, že při řešení otázky, zda „může odvolací soud podmínit zohlednění nabídky vyšší částky přiměřené náhrady ze strany některého z účastníků řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví souhlasem druhé strany sporu s touto nabídkou“, se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3222/2018.
24. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť žalované napadají závěr o „podmíněnosti zohlednění nabídky vyšší částky přiměřené náhrady souhlasem druhé strany“; na tomto závěru však napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nespočívá.
25. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že výše navržené náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu je jedním z kritérií, které je soud povinen zvážit při úvaze, komu společnou věc přikáže [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3222/2018, a ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2293/2019 (tato rozhodnutí jsou stejně jako i všechna níže citová rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz)]. Dovolací soud zde nicméně výslovně uvádí, že se jedná o jedno z kritérií, které musí být při rozhodování o tom, komu bude věc přikázána, zohledněno. Současně připouští, že toto kritérium lze považovat za zohlednitelné proto, že např. i to, že spoluvlastník nabídne zaplacení vyšší finanční náhrady dalším spoluvlastníkům, vyjadřuje jeho vztah k věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016). Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu je patrné, že předmětné kritérium, k němuž je soud povinen při úvaze o tom, komu ze spoluvlastníků věc přikáže, spočívá v nabídce (návrhu) vyšší náhrady přesahující obvyklou cenu podílu. Žalované v souvislosti s tím v dovolání zdůraznily závěr dovolacího soudu vyslovený v usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3222/2018, a totiž: „Samotná skutečnost, že žalovaný 2) navrhl zaplacení vyšší finanční náhrady dalším spoluvlastníkům, svědčila v jeho prospěch.“
26. Odvolací soud pod bodem 45 odůvodnění rozsudku uvedl, že ke kritériu nabídky vyšší částky přiměřené náhrady přihlédl, ve stejném odstavci současně odvolací soud rekapituluje stanovisko žalobce k této nabídce žalovaných (k tomu viz též bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a explicitně uvádí, že toto kritérium hodnotí též „s ohledem na negativní stanovisko žalobce“. To však neznamená, že by odvolací soud nabídku vyšší částky přiměřené náhrady nezohlednil či její zohlednění podmínil souhlasem žalobce, jak namítají žalované. Odvolací soud k nabídce jako ke kritériu nepochybně přihlédl, přičemž jej hodnotil spolu s ostatními kritérii, pročež jej nepovažoval za pro věc rozhodné. Ostatně též v žalovanými předkládaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3222/2018, je mj. uvedeno: „Je třeba přihlédnout k tomu, že z vyšší vyplacené částky by měl prospěch žalobce, který však dává přednost přikázání věci, a žalovaný 1), ten však dovolání nepodal.“ Též v nyní projednávané věci vyjadřoval žalobce po celé řízení zájem na přikázání věci, a tedy i nesouhlas s vyšší částkou přiměřené náhrady. To nicméně neznamená, že by tímto nesouhlasem mohlo být podmíněno samotné hodnocení kritéria vyšší částky přiměřené náhrady; tak tomu v nyní projednávané věci nebylo, neboť odvolací soud nepochybně toto kritérium hodnotil. I přes ne zcela jednoznačnou formulaci odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemá dovolací soud pochybnost, že nevyjadřuje nic jiného než to, že žalobce nesouhlasí s přikázáním nemovitostí jinému spoluvlastníku než jemu ani při vyšší nabídce přiměřené náhrady. To vyplývá z celého kontextu bodu 45 i celého odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
K otázkám 2) a 3):
27. Závěry soudu o velikosti spoluvlastnických podílů a o tom, kým bude předmět spoluvlastnictví po jeho vypořádání účelněji využit, jsou závěry skutkovými, nikoliv právními. Právní závěry v tomto směru přichází v úvahu v podstatě jen ve vztahu k hodnocení významu jednoho z kritérií v porovnání s kritériem druhým, případně zda lze přihlížet i k jiným skutečnostem v zákoně neuvedeným. Správnost právního názoru odvolacího soudu je tedy možné posuzovat obvykle teprve tehdy, jestliže skutková zjištění tvořící východisko tohoto posouzení byla učiněna řádně a jsou-li správná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004).
28. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud podle přesvědčení žalovaných odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a totiž, zda „může odvolací soud v rámci hodnocení kritéria velikosti podílů vedle shodné vůle účastníků řízení, jejichž podíly se sčítají, zohlednit i účelné užívání předmětu spoluvlastnictví či bytovou potřebu ostatních účastníků řízení“.
29. Dovolání je v této části přípustné i důvodné, neboť se odvolací soud při hodnocení kritéria velikosti spoluvlastnických podílů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho závěr spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
30. Pokud byla v nyní projednávané věci vůle žalovaných ohledně přikázání předmětných nemovitostí do jejich podílového spoluvlastnictví shodná, bylo třeba k tomu při aplikaci kritéria velikosti podílů přihlédnout (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3121/2020).
31. Odvolací soud pod bodem 46 odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalované jednají ve shodě (ohledně způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním předmětných nemovitostí do jejich podílového spoluvlastnictví – pozn. dovolacího soudu), přičemž jejich podíly mají v součtu stejnou velikost jako podíl žalobce, tj. 1/2. Naproti tomu ve stejném odstavci uzavřel, že kritérium velikosti podílu „svědčí ve prospěch žalobce“, neboť „druhá žalovaná nemá zájem o užívání předmětných nemovitostí k trvalému bydlení, ale pouze by je užívala k občasným návštěvám, zejména při setkávání s první žalovanou“.
32. Jestliže spoluvlastnické podíly některých účastníků řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kteří chtějí setrvat ve spoluvlastnictví při vyloučení zbývajícího účastníka řízení ze spoluvlastnictví za náhradu, jsou ve svém souhrnu stejně velké jako podíly toho, kdo má být ze spoluvlastnictví vyloučen, není hledisko velikosti podílů pro výsledek řízení dobře použitelné, resp. významné, neboť v takovém případě žádná ze sporných stran nemá větší spoluvlastnický podíl než druhá. Při projevení vůle některých spoluvlastníků setrvat s některými z ostatních spoluvlastníků v podílovém spoluvlastnictví, je třeba při aplikaci kritéria velikosti podílů jejich podíly sčítat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004). Úprava vztahů mezi spoluvlastníky je v zásadě věcí jejich soukromé dispozice. Proto v případě, že ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se dva nebo více účastníků dohodne a žádá, aby jim byla společná věc přikázána do podílového spoluvlastnictví, z něhož by byli někteří spoluvlastníci vyloučeni, je třeba pro úvahu o velikosti spoluvlastnických podílů jako o jednom z kritérií pro rozhodnutí jejich podíly sčítat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009).
33. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že podíly žalobce a žalovaných jsou stejné velikosti, avšak je současně „nelze považovat za stejné“, odchýlil se tímto hodnocením kritéria velikosti spoluvlastnických podílů od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaným lze přisvědčit v tom, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu hodnotil toto kritérium s ohledem na účelné využití věci, resp. zajištění bytové potřeby spoluvlastníků, což jsou však samostatná kritéria, která se nepromítají do velikosti spoluvlastnických podílů. S tím úzce souvisí i další žalovanými předkládaná otázka, a totiž, zda „může odvolací soud vyhodnotit stejnou skutečnost ve prospěch účastníka řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví duplicitně v rámci několika hodnotících kritérií“. Ačkoliv dovolací soud a priori nevylučuje, že stejná skutečnost může hrát určitou roli při hodnocení různých kritérií (např. finanční prostředky účastníka mohou být jedním z předpokladů aplikace kritéria uvažovaných investic do společné věci, schopnosti údržby, či účelného využití věci), je nutno na druhou stranu daná kritéria nesměšovat a tím neovlivňovat jejich význam před jejich individuálním posouzením a posouzením spolu s kritérii ostatními. Pokud by kritérium velikosti podílu mělo odviset od účelného využití věci spoluvlastníkem, ztratilo by jako takové na významu ještě předtím, než by mohlo být hodnoceno spolu s ostatními kritérii. Lze proto uzavřít, že žalované jednaly ve shodě ohledně způsobu vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, pročež bylo namístě jejich podíly – pro účely posouzení kritéria velikosti spoluvlastnického podílu – bez dalšího sčítat.
34. Vzhledem ke skutečnosti, že hledisko velikosti spoluvlastnických podílů je považováno obecně soudní praxí za hledisko poměrně významné, hraje při úvaze o tom, komu ze spoluvlastníků věc přikázat, zpravidla zásadní roli. Jestliže odvolací soud neposoudil toto hledisko v souladu s judikaturou dovolacího soudu, spočívá jeho rozhodnutí již z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, pročež dovolací důvod byl uplatněn právem.
K dalším otázkám a námitkám žalovaných:
35. Zbylými dovolacími námitkami se dovolací soud s ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí podrobněji nezabýval a bude na odvolacím soudu, aby je řádně posoudil v rámci nového rozhodnutí ve věci. Přesto k nim dovolací soud zaujímá následné stanovisko.
36. Odvolací soud se bude dále zabývat (též) námitkami žalovaných vztahujícími se k bytové potřebě účastníků [otázky 4)–6)]. Protože bytová potřeba žalobce byla rozhodujícím kritériem pro přikázání předmětných nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví (bod 47 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), bude se odvolací soud zabývat tvrzením žalobce o tom, že „jinou možnost bydlení nemá“.
37. Rovněž se odvolací soud bude zabývat bytovou potřebou žalované 1), potažmo účelným využitím předmětných nemovitostí z její strany. Žalované v této souvislosti namítly, že odvolací soud (nesprávně) učinil opačná skutková zjištění než soud prvního stupně, aniž by doplnil či opakoval dokazování, k čemuž odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3121/2020, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15. K tomu dovolací soud uvádí, že prvostupňové rozhodnutí se zakládalo na skutkovém stavu v době, kdy žalovaná vlastnila 2 byty v Praze (bod 9 odůvodnění), přičemž tento stav se změnil, což odvolací soud pod bodem 47 odůvodnění reflektoval. Dobrovolné zbavení se bytů žalovanou 1) přitom odvolací soud nepovažoval za důvod přikázání předmětných nemovitostí do jejího (spolu)vlastnictví. Nutno však podotknout, že již soud prvního stupně pod bodem 9 odůvodnění též uzavřel, že „žalovaná ad 1) v domě rovněž bydlí a chce v něm bydlet i do budoucna“, načež odvolací soud učinil skutkové zjištění, že žalovaná 1) užívá předmětné nemovitosti k bydlení převážně o víkendech; k tomu žalované 1) zřejmě přičetl k tíži dobrovolné „zbavení se“ bytů v Praze, přičemž i k tomuto závěru žalované předložily otázku 6), na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí (bod 47 odůvodnění). Co se týče účelného využití předmětných nemovitostí jako jednoho z kritérií, odvolací soud zohlední též žalovanými uvažované vhodné rekonstrukce [otázka 9)], a to s ohledem na budoucí udržení hodnoty věci (viz žalovanými předložený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1078/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3393/2020, a ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 778/2022), či s ohledem na její podstatné zlepšení (viz žalovanými předložené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4995/2015).
38. S žalovanými lze dále souhlasit v tom, že bylo namístě přihlédnout k údržbě předmětných nemovitostí žalovanou 1) jako k jednomu z kritérií rozhodných pro přikázání věci do výlučného vlastnictví, resp. spoluvlastnictví. Ačkoliv žalované v tomto směru v dovolání formulovaly pouze velmi obecnou otázku 7), bude na odvolacím soudu, aby i toto kritérium posoudil spolu s ostatními, neboť lze žalovaným přisvědčit, že skutková zjištění o údržbě nemovitostí žalovanou 1) mají podklad v prvostupňovém rozhodnutí (bod 9 odůvodnění). Tím dovolací soud nepředjímá, jak významnou roli při rozhodování o přikázání nemovitostí bude odvolací soud tomuto kritériu přikládat.
39. Ačkoliv odvolací soud doplnil dokazování ve vztahu ke zjištění solventnosti žalobce (podle rozsudku ze dne 3. 10. 2023, č. j. 22 Cdo 2561/2023-366), žalované namítly, že z hlediska likvidity finančních prostředků s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3073/2013, svědčí kritérium solventnosti jim, neboť mají vlastní finanční prostředky – na rozdíl od žalobce – k dispozici okamžitě a bez závislosti na vůli třetí osoby. Odvolací soud tedy opětovně posoudí, zda kritérium solventnosti vyznívá pro obě strany rovnocenně. Ačkoliv totiž odvolací soud pod bodem 48 odůvodnění uzavřel, že žalobce „disponuje dostatečnými finančními prostředky“, rovněž zde uvedl, že vycházel z prohlášení manželky a syna (body 34–36). Je tedy patrné, že žalobce prostředky nezbytnými výlučnými prostředky k vyplacení podílů a provedení nezbytné rekonstrukce aktuálně nedisponuje, přičemž úvaha odvolacího soudu zřejmě směřuje i ke zohlednění prostředků tvořících společného jmění manželů, resp. prostředků, které by žalobce mohl získat zápůjčkou od P. P. Pro tuto úvahu pak žalované namítají, že hledisko solventnosti svědčí v daném případě jim.
40. Co se týče námitek žalovaných vůči závěrům znaleckého posudku Ing. L. M. [a souvisejících otázek 10)–12)], tyto se týkají především skutkových závěrů znalce, které odvolací soud převzal do svého rozhodnutí (body 25, 26, 48 a 49 odůvodnění); odvolací soud se nicméně bude zabývat tím, zda nebylo po vznesení námitek proti posudku ze strany žalovaných namístě znalce vyslechnout, ačkoliv tento návrh (na rozdíl od návrhu na doplnění znaleckého posudku, kterému nebylo odvolacím soudem vyhověno – bod 49 odůvodnění) žalované nevznesly. Pochybnosti o správnosti znaleckého posudku totiž nemůže soud nahradit vlastním názorem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1182/2016), přičemž bude na odvolacím soudu, aby posoudil, zda námitky žalovaných byly v tomto směru dostatečně konkrétní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3263/2023), a zda hodnocení znaleckého posudku odvolacím soudem proběhlo ve smyslu žalovanými předkládaných rozhodnutí též ústavně-konformním způsobem.
41. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
42. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
44. O návrhu žalovaných na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalovaných v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).
Autor: -mha-