// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 14.07.2025
Účelné náklady na pronájem náhradního vozidla po dobu opravy
Náklady na zajištění náhradního vozidla lze podle konkrétních okolností pokládat za účelně vynaložené i v případě, že náhradní vozidlo bylo poškozeným použito k jízdě jen po menší část doby, na kterou bylo pronajato. V daném případě sloužilo náhradní vozidlo k zachování obvyklého standardu pro výkon předmětu činnosti poškozené i jen tím, že jej měla k dispozici.
Při posuzování účelnosti nákladů na zajištění náhradního vozidla je třeba zásadně vyjít z toho, že náhradní vůz má umožnit poškozenému zachování obvyklého standardu, jaký měl před škodní událostí, proto je zpravidla nerozhodné, zda a v jakém rozsahu po dobu opravy náhradní vozidlo sloužilo poškozenému k jízdě, odpovídá-li to způsobu, jímž bylo před škodní událostí užíváno poškozené vozidlo. To však nezbavuje soud povinnosti přihlížet při hodnocení účelnosti nákladů vynaložených na zajištění náhradního vozidla ke všem konkrétním podmínkám posuzovaného případu. Nelze tedy vyloučit, že s ohledem na specifické a výjimečné okolnosti věci shledá soud zajištění náhradního vozidla zcela či po určité období neúčelným; k takovému rozhodnutí však může přistoupit jen z důležitých důvodů, výjimečně a po zralé a řádně odůvodněné úvaze.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1685/2024, ze dne 29. 5. 2025
Dotčené předpisy:
§ § 2927 odst. 1 o. z.
§ 2952 o. z.
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 28 C 63/2021-163, uložil žalované zaplatit žalobkyni 794 600 Kč s 8,25% úrokem z prodlení z této částky od 12. 9. 2020 do zaplacení (výrok I) a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 25. 9. 2018 byla řidičem vozidla pojištěného u žalované pro případ odpovědnosti z provozu způsobena dopravní nehoda, při které bylo poškozeno vozidlo žalobkyně – obytný vůz zn. Laika Kreos. Žalobkyně, společnost zabývající se výstavbou, opravami a recyklací komunikací a souvisejícími činnostmi, si na dobu opravy od 1. 10. 2018 do 30. 7. 2019 (jejíž trvání nebylo sporné) pronajala na základě smlouvy o pronájmu obytného vozidla ze dne 1. 10. 2018 od společnosti CNC DELFIN s.r.o. náhradní vozidlo obdobného typu. Za dlouhodobý pronájem zaplatila 794 600 Kč bez DPH. Své původní i pronajaté náhradní vozidlo žalobkyně používala k podnikání, konkrétně pro cesty svého zaměstnance pana M. na jednotlivá staveniště, pro jednání na místě se subdodavateli i k občasnému přespání jmenovaného zaměstnance. Také náhradní obytný vůz využívala ke služebním cestám na jednotlivé stavby, a to ve dnech 15. až 18. 10. 2018, 7. až 10. 11. 2018, 3. až 5. 12. 2018, 7. a 8. 1. 2019, 14. a 15. 1. 2019, 7. a 8. 2. 2019, 4. až 8. 3. 2019, 15. až 19. 4. 2019, 6. až 10. 5. 2019, 17. až 21. 6. 2019 a 25. 6. 2019. Ze znaleckého posudku Ing. K., znalce z oboru doprava, ekonomika, strojírenství, odvětví ceny a odhady motorových vozidel a všeobecné strojírenství, specializace autoopravárenství, vyplynulo, že výše nájemného v rámci sjednaného dlouhodobého nájmu byla přiměřená charakteru vozidla a délce nájmu. Soud prvního stupně daný případ právně posoudil podle § 6 odst. 2, § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, podle § 2910, § 2927 a § 2952 o. z. a podle judikatury Ústavního soudu (viz nález ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 3831/17, dle kterého podstatou náhradního vozidla je umožnit pojištěnci zachování určitého životního standardu v situaci, kdy dojde, ať již k částečnému nebo totálnímu poškození vozidla. Poskytnutím náhradního vozidla nebude poškozený ponechán v tísni a bude mu umožněno vést, co do kvality, obdobný život, jako před dopravní nehodou. … Je zcela pochopitelné, že využívání náhradního vozidla nemůže být zcela bezbřehé a vždy musí být splněna podmínka účelnosti jeho využití. Z toho důvodu by se obecné soudy měly ve své judikatuře věnovat hranicím, v jejichž rámci lze užívání náhradního vozidla považovat ještě za účelné.) Soud prvního stupně uzavřel, že byť žalobkyně vůz fakticky využila pouze po menší část doby smluveného pronájmu (cca 38 dní z celkových 274 dnů), přesto byl jeho dlouhodobý pronájem účelný. Obvyklost řešení potřeby noclehu a kancelářských prostor na stavbách využitím obytných vozů měl soud prvního stupně prokázánu výpověďmi svědků. Žalobkyně s přihlédnutím zejména k povaze svého podnikání potřebovala mít náhradní vozidlo k dispozici pro zachování flexibility po celou dobu opravy vozu poškozeného, neboť ve stavebnictví není možné dopředu plánovat cesty a předvídat, na které stavbě bude vozidla potřeba.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení a k odvolání žalované proti celému rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 72 Co 288/2023-219, ve znění doplňujícího usnesení z téhož dne, č. j. 72 Co 288/2023-223, částečně změnil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I tak, že nárok žalobkyně v částce 684 400 Kč s příslušenstvím zamítl a ve zbytku tohoto výroku (tedy co do 110 200 Kč) rozsudek potvrdil (výrok I). Výrok III změnil tak, že nárok žalobkyně na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč zamítl (výrok II), dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu (výroky III-V). Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že poškozená má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených na vypůjčení či pronájem vozu po dobu opravy vlastního vozidla, přičemž náhrada nákladů zásadně nesmí přesahovat obvyklou cenu pronájmu obdobných aut v daném místě a čase. Délka nutné doby se automaticky nerovná době do poskytnutí pojistného plnění, nýbrž se vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem posuzuje, po jak dlouhou dobu bylo obstarání náhradního vozidla nutné a účelné. Hledisko účelnosti tedy zahrnuje jak srovnatelnou kvalitu náhradního vozu, tak dobu, po kterou je opodstatněno jeho využití (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, a ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1455/2019). Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně měla právo obstarat si pronájem obdobného náhradního vozidla, tedy obytného automobilu obdobné kategorie. Ačkoli měla k dispozici další motorová vozidla, nemohly jí tyto osobní automobily co do velikosti a kvality poskytnout obdobný standard. Sazba za pronájem náhradního vozidla, v daném případě ve výši 2 900 Kč bez DPH za den, byla podle znaleckého posudku Ing. O. K. přiměřená. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že využití náhradního vozidla žalobkyní bylo účelné po celou dobu opravy poškozeného vozidla (cca 9 měsíců). Z knihy jízd vyplynulo, že náhradní vozidlo bylo skutečně k jízdě využíváno jen 38 dnů za celou výpůjční dobu (tj. 274 dnů). Prostoje mezi jednotlivými cestami činily řádově desítky dnů. Například v říjnu 2019 bylo vozidlo použito naposledy 18. 10. a poté až 7. 11. 2019, obdobně bylo náhradní vozidlo využito i v ostatních měsících, vždy jen několik dnů. Odvolací soud uzavřel, že náklady vynaložené na půjčení náhradního automobilu nad rámec jeho prokázaného sporadického využití nelze považovat za nutné a účelné, soud proto neshledal rozumný důvod pro náhradu půjčovného za celou výpůjční dobu a přiznal žalobkyni právo na náhradu půjčovného jen za 38 dní, a to ve znalcem aprobované a žalobkyní skutečně vynaložené výši 2 900 Kč za den.
3. Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byl částečně změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně a žaloba zamítnuta co do 684 400 Kč s příslušenstvím, s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce, zda lze náklady na pronájem náhradního vozidla po dobu opravy pokládat za účelné pouze ve dnech, ve kterých bylo skutečně náhradní vozidlo v provozu, nebo po celou dobu opravy poškozeného vozidla, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Namítla, že pokud by jí v souladu s názorem odvolacího soudu, že si měla auto půjčovat ad hoc, mělo být přiznáno právo na náhradu půjčovného jen za jednotlivé dny, pak by při stanovení náhrady nemělo být vycházeno ze zvýhodněné ceny za dlouhodobý pronájem, neboť výše krátkodobého pronájmu by byla vyšší. Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud vydal ve věci překvapivé rozhodnutí, neboť neumožnil účastníkům řízení procesně reagovat na změnu právního názoru odvolacího soudu, čímž porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. S poukazem na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3831/17, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, sp. zn. 27 Cdo 90/2019 a sp. zn. 25 Cdo 1455/2019, měla za to, že se odvolací soud ve svých závěrech odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního a Nejvyššího soudu. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného výroku I, souvisejícího nákladového výroku III a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že služební cesty žalobkyně na jednání byly plánované, byly mezi nimi až měsíční prodlevy, a bylo by proto účelnější využít jiné vlastní nebo zapůjčené osobní vozidlo než luxusní obytný vůz. V řízení nebylo prokázáno, že náhradní vozidlo sloužilo k reprezentaci firmy žalobkyně, ke smluvnímu vyjednávání se statutárními orgány spolupracujících subjektů, ani k pravidelnému přespávání jejího zaměstnance na stavbách. Z předložené knihy jízd vyplynulo, že náhradní vozidlo nebylo na služebních cestách déle než jednu noc. Využití osobního vozidla a případně ubytování v hotelu by bylo účelnější a hospodárnější. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda lze náklady na pronájem náhradního vozidla po dobu opravy pokládat za účelné pouze ve dnech, ve kterých bylo skutečně v provozu, která za daných skutkových okolností nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
6. Dovolání je důvodné.
7. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
8. Podle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném ke dni 25. 9. 2018 má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému, mimo jiné, způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, (…) pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal.
9. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.
10. Podle § 2927 odst. 1 o. z. kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu; stejnou povinnost má i jiný provozovatel vozidla, plavidla nebo letadla, ledaže je takový dopravní prostředek poháněn lidskou silou.
11. Podle § 2952 věta první o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
12. Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1948/2016, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4308/2019) v případě poškození motorového vozidla ustáleně dovozuje, že poškozený má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených na nájem náhradního vozu (zejména po dobu opravy vlastního motorového vozidla, je-li skutečně opravováno); tato náhrada zásadně nesmí přesahovat obvyklou cenu nájmu obdobných aut v daném místě a čase. Skutečnou škodu, spočívající v nákladech na nájem náhradního vozu, jež převyšují náklady na provoz vlastního vozu, je odpovědný subjekt povinen nahradit jen v rozsahu, v jakém náklady byly vynaloženy nutně a účelně na nájem náhradního vozidla, odpovídajícího vozidlu poškozenému. I u srovnatelného náhradního vozidla platí, že rozsah náhrady, k níž je škůdce povinen, je omezen hlediskem účelnosti. Výši náhrady škody, za níž škůdce odpovídá, je třeba stanovit s ohledem na obvyklé ceny pronájmu obdobných aut v daném místě a čase; výše náhrady není totiž dána částkou skutečně vyplacenou v jakékoliv výši, ale výší částky účelně vynaložené. Otázka, zda náklady na nájem náhradního vozidla byly nutné a účelné, závisí na posouzení konkrétních okolností případu. Délka nutné doby se automaticky nerovná době do poskytnutí pojistného plnění, nýbrž se vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem (stav vozu, rozsah opravy, existence tzv. totální škody) posuzuje, po jak dlouhou dobu bylo obstarání náhradního vozidla nutné a účelné, se zřetelem na postup obvyklý při řešení následků obdobných nehod.
13. Dosavadní judikatura tedy za kritéria pro hodnocení účelnosti nákladů na zajištění náhradního vozidla označuje především délku doby nájmu ve vztahu k době potřebné na opravu poškozeného vozidla (resp. k době nutné pro obstarání nového vozidla namísto zcela zničeného), vlastnosti náhradního vozidla, které by měly být v zásadě srovnatelné s vozem poškozeným, a výpůjční cenu, jež by měla být ve vztahu k danému typu vozidla a době výpůjčky obvyklá. Žalobkyně předložila dovolacímu soudu otázku, zda za podmínku pro závěr o účelnosti zajištění náhradního vozidla lze pokládat též prokázání skutečného používání náhradního vozidla poškozeným k jízdě. Tedy zda je namístě zkoumat, po jakou dobu bylo náhradní vozidlo poškozeným fakticky provozováno, a náhradu přiznat jen za ty dny, u nichž poškozený prokáže, že vozidlo skutečně využil.
14. Z judikatury dovolacího ani Ústavního soudu nevyplývá bez dalšího nutnost zkoumat, zda, jak často a k jakým účelům ve skutečnosti využil poškozený náhradní vozidlo. Mělo-li by být vždy zohledňováno, zda a v jakém rozsahu poškozený skutečně náhradní vozidlo využil k jízdě, mohlo by to vést k absurdním důsledkům, kdy by například byl poškozený nucen prokazovat, že jej nemohl vozit rodinný příslušník, že nemohl pracovat z domova, místo aby dojížděl do práce, že nemohl místo vozidla využívat veřejnou dopravu či jiné své vozidlo (neodpovídající zcela vozidlu poškozenému) nebo si nemohl upravit svůj program a upustit od cestování zcela.
15. Podle judikatury Ústavního soudu podstatou užívání náhradního vozidla je umožnit poškozenému zachování určitého životního standardu v situaci, kdy dojde ať již k částečnému, nebo tzv. totálnímu poškození vozidla. Poskytnutím náhradního vozidla nebude poškozený ponechán v tísni a bude mu umožněno vést, co do kvality, obdobný život jako před dopravní nehodou. Podle náhledu Ústavního soudu není výše škody v obdobných případech dána jen hodnotou zničeného vozidla, ale též náklady, které by poškozený nemusel vynaložit v případě, že by ke škodě nedošlo. Ve své podstatě tak není důvodu, pro který by tyto náklady, jsou-li účelně vynaloženy, měl nést právě poškozený (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 2932/20). Tyto zásady je třeba uplatnit přiměřeně i při posouzení nároku podnikatele (a to i právnické osoby), kterému by náhradní vozidlo mělo zajistit zachování obdobných podmínek a standardu pro realizaci jeho podnikatelských aktivit (ale též nepodnikatelských, pokud k nim poškozené vozidlo bylo poškozeným podnikatelem využíváno) jako před poškozením vozidla v jeho vlastnictví. S ohledem na tuto premisu pro posouzení nároku na náhradu nákladů nutných k zajištění náhradního vozidla po dobu opravy vozidla poškozeného v zásadě není rozhodné, zda a k jakému účelu poškozený náhradní vozidlo užíval, zda denně (například k cestě do práce) či jen sporadicky. Zneužití náhrady poškozeným lze dostatečně zamezit hodnocením kritérií vytyčených dosavadní judikaturou, tedy délky doby nutné opravy či doby nutné k pořízení nového vozu, délky trvání nájmu a ceny nájmu. Při posuzování účelnosti nákladů na zajištění náhradního vozidla je třeba zásadně vyjít z toho, že náhradní vůz má umožnit poškozenému zachování obvyklého standardu, jaký měl před škodní událostí, proto je zpravidla nerozhodné, zda a v jakém rozsahu po dobu opravy náhradní vozidlo sloužilo poškozenému k jízdě, odpovídá-li to způsobu, jímž bylo před škodní událostí užíváno poškozené vozidlo. To však nezbavuje soud povinnosti přihlížet při hodnocení účelnosti nákladů vynaložených na zajištění náhradního vozidla ke všem konkrétním podmínkám posuzovaného případu. Nelze tedy vyloučit, že s ohledem na specifické a výjimečné okolnosti věci shledá soud zajištění náhradního vozidla zcela či po určité období neúčelným, k takovému rozhodnutí však může přistoupit jen z důležitých důvodů, výjimečně a po zralé a řádně odůvodněné úvaze.
16. V daném případě nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalobkyně je vlastnicí luxusního obytného vozu, který byl poškozen vozidlem pojištěným u žalované a jeho oprava trvala od 1. 10 2018 do 1. 7. 2019. Po tuto dobu si zajistila žalobkyně dlouhodobý nájem obytného vozu, který velikostí i vybavením odpovídal poškozenému vozu, a to za zvýhodněnou denní sazbu 2 900 Kč bez DPH (oproti cenám krátkodobého nájmu – min. 5 800 Kč bez DPH za den). Jak vyplývá ze znaleckého posudku Ing. K., cena nepřesahovala obvyklou cenu dlouhodobého nájmu obdobných aut v daném místě a čase. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a konstatoval, že je správné i jeho právní posouzení (bod 12 rozsudku odvolacího soudu). Poté však uzavřel, že pro účel, pro který žalobkyně používala své vozidlo před poškozením a pro který si pronajala náhradní vozidlo, bylo obstarání náhradního vozidla nutné a účelné pouze v 38 dnech, a to jen na základě úvahy, že počet dní, v nichž žalobkyně náhradní automobil skutečně využila ke služební cestě, je výrazně nižší, než počet dní, kdy jej měla “jen” k dispozici.
17. Takové omezení nároku žalobkyně je s přihlédnutím ke zcela specifickým okolnostem dané věci mechanické a je v rozporu se shora naznačenými východisky. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež odvolací soud převzal, se často žádné vhodné prostory k jednání na stavbách komunikací nevyskytují, stavební firmy si je zajišťují, jak mohou, nezřídka právě s využitím obytných vozidel či přívěsů. Žalobkyně se zabývá stavbami a rekonstrukcemi komunikací, staveniště se tedy zjevně nenachází vždy v dosahu hotelu. Cesty jejího zaměstnance na stavby nelze vždy dopředu s předstihem naplánovat. Názor, že v daném čase a místě si žalobkyně mohla ze dne na den zajistit krátkodobé zapůjčení vozidla dané kategorie, a to navíc za cenu dlouhodobého pronájmu, je v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Požadavek, aby žalobkyně své cestovní a ubytovací potřeby zajišťovala s většími obtížemi a komplikacemi, než kdyby měla kdykoli k dispozici vůz srovnatelný s poškozeným, jako před nehodou, není odůvodněný. Lze uzavřít, že náklady na zajištění náhradního vozidla lze podle konkrétních okolností pokládat za účelně vynaložené i v případě, že náhradní vozidlo bylo poškozeným použito k jízdě jen po menší část doby, na kterou bylo pronajato. V daném případě sloužilo náhradní vozidlo k zachování obvyklého standardu pro výkon předmětu činnosti žalobkyně i jen tím, že jej měla k dispozici.
18. Rozhodnutí odvolacího soudu, který žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů na zajištění náhradního vozidla za dny, u nichž neměl prokázáno jeho využití k jízdě, je z uvedených důvodů nesprávné. Nejvyšší soud proto podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byl částečně změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně a žaloba zamítnuta co do 684 400 Kč s příslušenstvím a v závislých nákladových výrocích změnil tak, že se výrok I rozsudku obvodního soudu, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 684 400 Kč s 8,25% úrokem z prodlení z této částky od 12. 9. 2020 do zaplacení, potvrzuje.
19. Rozsudek odvolacího soudu byl změněn, proto dovolací soud postupoval podle § 243b, § 243c odst. 3, § 224 odst. 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy nižších stupňů v průběhu celého řízení.
20. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně dovolací soud rozhodl ve prospěch účastníka, který měl ve věci plný úspěch, tedy žalobkyně. Výše náhrady nákladů řízení činí celkem 187 876 Kč a sestává ze zaplaceného soudního poplatku 31 784 Kč, z nákladů na znalecký posudek 6 354 Kč, z odměny za zastupování advokátem za 10 úkonů právní služby po 11 500 Kč podle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „advokátní tarif“), tj. převzetí a přípravy zastoupení, předžalobní výzva k plnění, sepis žaloby, vyjádření ve věci samé ze dne 3. 5. 2021, 21. 4. 2022 a 31. 10. 2022, účast při ústním jednání dne 1. 3. 2022, 30. 8. 2022 a 21. 2. 2023 a závěrečný návrh ve věci samé, z paušální náhrady hotových výdajů za 10 úkonů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, z náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu 5 750 Kč (za účast na jednání dne 24. 5. 2022, které bylo odročeno bez projednání věci), dále z náhrady za DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 % z odměny za zastupování, náhrady hotových výdajů a náhrady za promeškaný čas advokáta (plátce DPH) v částce 25 988 Kč.
21. Soud prvního stupně žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů za cestovné a promeškaný čas na cestách s odůvodněním, že žalobkyně má sídlo v Praze a jednání soudu probíhalo rovněž v Praze, kde působí řada advokátů, jež žalobkyni mohli poskytnout srovnatelné právní služby jako jí zvolený zástupce se sídlem v Hradci Králové. Soud prvního stupně uzavřel, že bylo plným právem žalobkyně zvolit si právní pomoc advokáta sídlícího mimo Prahu, nicméně v takovém případě nebyly náklady spojené s cestami advokáta z místa jeho sídla do Prahy a zpět účelné k uplatňování práva. Žalobkyně v odvolání namítala, že účastník řízení má mít možnost svobodné volby advokáta, že závěr soudu prvního stupně o neúčelnosti nákladů advokáta v podobě cestovného a promeškaného času při cestování nemá oporu v zákoně a odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. II. ÚS 194/98.
22. Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/12, dospěl k závěru, že svobodu volby advokáta nelze vnímat jako zcela bezbřehou a není možné za účelně vynaložené náklady pokládat jízdné advokáta osobním automobilem při dojíždění na velkou vzdálenost mezi jeho sídlem a sídlem soudu. Ústavní soud konstatoval, že volba advokáta z úplně opačného konce republiky je nepřiměřená. Tento závěr ovšem Ústavní soud zaujal ve věci, v níž sídlo advokáta bylo v Chomutově a sídlo příslušného okresního a krajského soudu v Ostravě. Naproti tomu v nyní posuzované věci sídlo soudu (v Praze) a sídlo advokáta žalobkyně (v Hradci Králové) jsou vzdáleny 115 km, nelze tedy říci, že jde o opačné konce republiky. Nad požadavkem hospodárnosti tak v daném případě převážilo právo žalobkyně zvolit si zástupce, který ji dlouhodobě zastupuje a ke kterému má důvěru, byť sídlí mimo Prahu. Ostatně nepřijatelnost nezahrnutí jízdného advokáta ze sousedního okresu k procesnímu soudu mezi účelně vynaložené náklady řízení úspěšného účastníka konstatoval Ústavní soud v žalobkyní odkazovaném nálezu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. II. ÚS 194/98. Z těchto důvodů dovolací soud považoval náklady na cestovné zástupce žalobkyně a promeškaný čas na cestách za účelné a přiznal žalobkyni náhradu i těchto nákladů řízení podle § 13 odst. 1 a § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu v částce 13 085 Kč (vč. DPH) a to za cestovné osobním vozem Škoda Octavia, XY při průměrné spotřebě paliva Natural 95 8,33 l/100 km vždy na trase Hradec Králové – Praha a zpět a to dne 1. 3. 2022 v částce 1 761 Kč, dne 24. 5. 2022 v částce 1 934 Kč, dne 30. 8. 2022 v částce 1 934 Kč a dne 21. 2. 2023 v částce 1 985 Kč. Celkem 7 614 Kč, DPH z této částky ve výši 1 599 Kč a za promeškaný čas na cestách za každou započatou půlhodinu na trase Hradec Králové – Praha a zpět po 800 Kč ve dnech 1. 3. 2022, 24. 5. 2022, 30. 8. 2022 a 21. 2. 2023, v celkové částce 3 200 Kč a DPH z této částky ve výši 672 Kč.
23. Náklady řízení žalobkyně před odvolacím soudem tvoří podle § 8 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. d), g) a k) advokátního tarifu odměna za zastupování advokátem za 3 úkony právní služby (tj. sepis odvolání, sepis vyjádření k odvolání žalované a účast na jednání odvolacího soudu) celkem 34 500 Kč, náhrada hotových výdajů 900 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a DPH z těchto částek ve výši 7 434 Kč, tedy celkem 42 834 Kč.
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení byla zcela úspěšná žalobkyně, náleží jí proto náhrada nákladů řízení, které jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem z dovolání ve výši 14 000 Kč, odměnou za dva úkony právní služby (sepis dovolání a replika k vyjádření žalované) po 11 060 Kč z předmětu dovolacího řízení 684 400 Kč podle § 7 bodu 6 a § 11 odst. 1 písm. d) a k) advokátního tarifu (celkem 22 120 Kč), náhradou hotových výdajů advokáta 600 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a DPH z těchto částek ve výši 4 771 Kč, celkem 41 491 Kč.
Autor: -mha-