// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 30.06.2025
Lhůta pro uplatnění práv z pojištění záruky za úpadek cestovní kanceláře
Uplatnění práv zákazníka z pojištění záruky za úpadek cestovní kanceláře se při úpadku pořadatele zájezdu odbývá mezi zákazníkem a pojistitelem, od nějž má dostat pojistné plnění kompenzující mu finanční částku, jež je právě pro úpadek pořadatele zcela či zčásti nedobytná. Ostatně i zákon výslovně stanoví (§ 2869 o. z.), že oprávněná osoba uplatňuje svá práva u pojistitele.
Neuplatnila-li zákaznice nárok na pojistné plnění proti pojistiteli označenému ve smlouvě o zájezdu i v tzv. garančním listu ve lhůtě, která byla v její prospěch stanovena na maximální možnou délku šesti měsíců stanovenou zákonem, došlo k takovému prodlení oprávněné osoby, s nímž spojuje právní úprava oslabení subjektivního práva na pojistné plnění obdobné jeho promlčení, to znamená, že namítne-li pojistitel opožděné oznámení škodné události, soud právo na pojistné plnění oprávněné osobě nepřizná. Okolnost, že určení lhůty pro uplatnění nároku na pojistné plnění nebylo součástí smluvního ujednání mezi spotřebitelem a cestovní kanceláří, na tom nic nemění, neboť ochrana práv zákazníka je založena mechanismem, který je postaven kromě jiného i na tom, že zákazník dostane od svého smluvního partnera (provozovatele zájezdu) tomu odpovídající informaci (jak tomu bylo v posuzovaném případě).
Významný není odkaz zákaznice na úpravu možnosti dodatečného projevení souhlasu s pojistnou smlouvou při uplatnění práva na pojistné plnění (§ 2768 odst. 1 o. z.), neboť tento institut se netýká pravidel nastavení lhůty pro uplatnění nároku na pojistné plnění při úpadku poskytovatele zájezdu. Protože ujednání účastníků smlouvy se v tomto směru neodchýlilo od zákonné úpravy (§ 7a odst. 2 cestovního zákona), je bezpředmětné řešit meze smluvní volnosti při povinném pojištění (§ 2779 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2277/2024, ze dne 29. 5. 2025
Dotčené předpisy:
§ 2521 odst. 1 o. z.
§ 2869 o. z.
§ 6 odst. 1 zák. č. 159/1999 Sb. ve znění od 1. 7. 2018
§ 7a zák. č. 159/1999 Sb. ve znění od 1. 7. 2018
Kategorie: pojištění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 4. 2023, č. j. 10 C 201/2022-84, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 53 880 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a cestovní kancelář CAORLE TOUR spol. s r. o. uzavřely dne 9. 12. 2019 smlouvu, na jejímž základě žalobkyně uhradila 53 880 Kč za zahraniční zájezd plánovaný na 4. 9. až 13. 9. 2020; součástí smlouvy byly Všeobecné smluvní podmínky účasti na zájezdech. Cestovní kancelář informovala žalobkyni o tom, že má uzavřeno povinné smluvní pojištění s žalovanou pro případ úpadku, zahrnující mimo jiné nárok zákazníka na navrácení zaplacené zálohy nebo ceny zájezdu v případě, že se neuskutečnil. Podle čl. XI odst. 1 a 8 Všeobecných pojistných podmínek povinného pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře VPPZUCKCZ/0718 musí být nárok zákazníkem na pojistné plnění u pojišťovny uplatněn do šesti měsíců od jeho vzniku. Žalovaná vystavila pojistku k pojistné smlouvě o pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře i informaci pro zákazníka, tzv. garanční list, zahrnující informaci o pojistné době, pojistné události a nárocích zákazníka, o výši pojistného limitu a rovněž o lhůtě šesti měsíců, ve které je nutno od vzniku pojistné události nárok na pojistné (správně pojistné plnění) uplatnit. Dne 12. 7. 2021 byl zjištěn úpadek cestovní kanceláře CAORLE TOUR spol. s r. o. a žalobkyně přihlásila svou pohledávku do insolvenčního řízení za tímto dlužníkem. Dne 31. 8. 2022 se obrátila na žalovanou s nárokem na výplatu pojistného plnění z důvodu úpadku cestovní kanceláře. Soud prvního stupně s odkazem na § 6 odst. 1, § 7a odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, (dále též jen „cestovní zákon“) a § 2868 a § 2869 o. z. dospěl k závěru, že ujednání o šestiměsíční lhůtě bylo platné a zákonné. Pro posuzovaný případ tak platí, že neoznámí-li žalobkyně jakožto osoba, které vzniklo právo na pojistné plnění vůči žalované, vznik škodné události ve lhůtě ujednané v této smlouvě, tj. ve lhůtě šestiměsíční, soud právo na pojistné plnění nepřizná, namítne-li pojistitel (žalovaná) opožděné oznámení škodné události. Jelikož úpadek cestovní kanceláře nastal 12. 7. 2021 a žalobkyně se obrátila na žalovanou se žádostí o poskytnutí pojistného plnění až 31. 8. 2022, tedy po stanovené šestiměsíční lhůtě, je námitka žalované o opožděném oznámení škodné události důvodná. Soud neshledal pochybení na straně žalované, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná vystavila ve prospěch cestovní kanceláře dokumenty určené pro zákazníky cestovní kanceláře, konkrétně pojistku ohledně pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, a dále informaci pro zákazníka, tzv. garanční list. Soud tedy nezjistil, že by žalovaná porušila své povinnosti podle cestovního zákona, a že by tedy z tohoto titulu žalobkyni odpovídala či byla povinna plnit.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 55 Co 307/2023-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se též s odůvodněním rozhodnutí po stránce právní, které označil za přesvědčivé. Uvedl, že je nesporné, že sjednaná lhůta pro oznámení škodné události byla upravena v rozsahu šesti měsíců, že k tomuto oznámení ze strany žalobkyně došlo opožděně a uvedenou skutečnost žalovaná namítla. Marným uplynutím lhůty sjednané v pojistné smlouvě k oznámení škodné události proto zanikla povinnost žalované pojišťovny k pojistnému plnění.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v řešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to
a) „zda soud může přihlédnout k námitce pojišťovny, že spotřebitel uplatnil nárok vůči pojišťovně po uplynutí lhůty dle § 7a odst. 2 zákona č. 159/1999 Sb. ve spojení s § 2869 o. z., která byla sjednána mezi cestovní kanceláří a pojišťovnou, aniž by o této lhůtě byl spotřebitel informován, resp. když toto sjednané časové omezení pro uplatnění jeho nároku dle § 7a odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb. nebylo součástí smluvního ujednání mezi spotřebitelem a cestovní kanceláří“,
b) „zda dle Rady EU č. 2015/2302 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách (dále jen „Směrnice“), může pojišťovna a cestovní kancelář (pořadatel souborné cestovní cestovních služeb) platně s účinky vůči spotřebiteli (cestujícímu) sjednat lhůtu k oznámení pojistné události dle § 7a odst. 2 Zákona (tj. zákona č. 159/1999 Sb.) ve spojení § 2869 o. z., aniž by o takto sjednané délce doby pro oznámení pojistné události byl spotřebitel informován nebo aniž by šlo o trojstranný vztah“, a
c) „zda je úprava pojištění záruky dle § 2868 a násl. o. z. subsidiárně použitelná na pojištění cestovní kanceláře dle § 6 a násl. Zákona (tj. zákona č. 159/1999 Sb.), aniž by šlo o trojstranný vztah nebo aniž by byl spotřebitel o podmínkách pojistné smlouvy informován, resp. zda v případě, kdy o sjednání lhůty pro uplatnění nároku nebyl spotřebitel (cestující) informován se užije ustanovení § 2796 o. z.“.
Dovolatelka má za to, že pojišťovna se může marného uplynutí lhůty platně dovolat pouze tehdy, pokud zajistila, že zákazník cestovní kanceláře byl informován o tom, že s cestovní kanceláří sjednala lhůtu podle § 2869 o. z., nebo pokud taková informace je součástí smlouvy o zájezdu. Opačný výklad (tedy že pojišťovna může pouze dvoustranně sjednat limitaci lhůty bez vědomí spotřebitele), je v rozporu se Směrnicí (vede ke zkrácení práva spotřebitele jako cestujícího a slabší smluvní strany), i s § 1814 písm. a) a § 2779 o. z. Pojistná smlouva sjednaná mezi žalovanou a cestovní kanceláří je smlouvou ve prospěch třetího. Ve smyslu § 2768 odst. 1 o. z. by musela dovolatelka s takovým ujednáním pojistné smlouvy souhlasit. Dovolatelka však ani konkludentně nemohla s předmětným ustanovením souhlasit, neboť jej neznala. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s posouzením promlčení odvolacím soudem. Předat informaci o pojištění a podmínkách uplatnění nároku na pojistné plnění bylo povinností cestovní kanceláře a její případné nesplnění nemůže jít k tíži žalované pojišťovny. Navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto.
5. Žalobkyně v replice k vyjádření žalované uvedla, že je nezbytné § 7a odst. 2 cestovního zákona vykládat tak, že pojišťovna se sjednané lhůty může vůči spotřebiteli dovolávat pouze v případě, že spotřebitel o existenci této lhůty byl informován.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání, jež bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky důsledků neoznámení vzniku škodné události z pojištění záruky za úpadek cestovní kanceláře oprávněnou osobou pojistiteli ve lhůtě sjednané v pojistné smlouvě ve smyslu § 2869 o. z., která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu v daných skutkových souvislostech nebyla vyřešena. Dovolání není důvodné.
7. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
8. Podle § 2521 odst. 1 o. z. smlouvou o zájezdu se pořadatel zavazuje obstarat pro zákazníka zájezd a zákazník se zavazuje zaplatit celkovou cenu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení zájezdem je soubor služeb cestovního ruchu podle zákona upravujícího některé podmínky podnikání a výkon některých činností v oblasti cestovního ruchu.
9. Podle § 2526 o. z. spolu s potvrzením o zájezdu vydá pořadatel zákazníkovi doklad o sjednaném pojištění pro případ úpadku vystavený pojistitelem nebo doklad o bankovní záruce pro případ úpadku vystavený bankou nebo zahraniční bankou.
10. Podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, ve znění účinném od 1. 7. 2017, cestovní kancelář je povinna sjednat pojištění záruky pro případ úpadku nebo bankovní záruku pro případ úpadku, na základě kterých vzniká zákazníkovi cestovní kanceláře právo na plnění v případech, kdy cestovní kancelář z důvodu svého úpadku nevrátí zákazníkovi zaplacenou zálohu nebo cenu zájezdu včetně ceny zaplacené za poukaz na zájezd v případě neuskutečnění zájezdu.
11. Podle § 7a odst. 1 tohoto zákona pojišťovna poskytne zákazníkovi plnění podle § 6 za služby cestovního ruchu, které mu nebyly poskytnuty z důvodu úpadku cestovní kanceláře. Plnění v rozsahu stanoveném v § 6 poskytuje zákazníkům vždy pojišťovna. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení sjedná-li pojišťovna s cestovní kanceláří lhůtu podle § 2869 občanského zákoníku, nesmí být kratší než 3 měsíce a delší než 6 měsíců.
12. Podle § 2869 o. z. neoznámí-li osoba, které vzniklo na pojistné plnění právo, pojistiteli vznik škodné události ve lhůtě ujednané v smlouvě, soud právo na pojistné plnění nepřizná, namítne-li pojistitel opožděné oznámení škodné události.
13. Posledně citované ustanovení upravuje v rámci typu pojistné smlouvy použitelného i pro pojištění proti úpadku poskytovatele zájezdu (pojištění úvěru nebo záruky podle § 2868 o. z.) právní důsledky neoznámení vzniku škodné události oprávněnou osobou pojistiteli ve lhůtě sjednané v pojistné smlouvě. Dovolatelka tuto právní kvalifikaci nezpochybňuje, pouze namítá, že „časové omezení pro uplatnění jeho nároku dle § 7a odst. 1 zákona č. 159/1999 Sb. nebylo součástí smluvního ujednání mezi spotřebitelem a cestovní kanceláří“; vzhledem k tomu, že dovolací soud je podle § 241a odst. 3 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán vymezením dovolacího důvodu v dovolání (tzv. kvalitativní vázanost dovoláním), mohl se zabývat jen touto otázkou.
14. I když je smlouva o zájezdu uzavřena mezi pořadatelem zájezdu (případně za podmínek uvedených v § 2523 o. z. zprostředkovatelem prodeje zájezdu) a zákazníkem, vstupuje v případě škodné události do právního vztahu se zákazníkem třetí osoba, jíž je pojistitel pořadatele, a to z důvodu zákonem vyžadovaného pojištění proti úpadku cestovní kanceláře. Jde o specifický druh povinného smluvního pojištění, které je pojištěním škodovým (§ 2811 a § 2868 odst. 3 o. z.), jehož smyslem je ochrana zákazníka před nepříznivými důsledky špatné finanční situace pořadatele zájezdu, vede-li k úpadku pořadatele a z toho plynoucí neschopnosti vrátit zákazníkovi zaplacenou zálohu nebo cenu zájezdu v případě, že se sjednaný zájezd neuskutečnil. Zákon předpokládá, že s pojistitelem takovou pojistnou smlouvu uzavře pořadatel zájezdu (je k tomu ostatně povinen). Jak z právní úpravy, tak z povahy takového pojištění a konečně i z prosté logiky věci se pak podává, že uplatnění práv zákazníka se při úpadku pořadatele zájezdu odbývá mezi zákazníkem a pojistitelem, od nějž má dostat pojistné plnění kompenzující mu finanční částku, jež je právě pro úpadek pořadatele zcela či zčásti nedobytná. Ostatně i zákon výslovně stanoví (§ 2869 o. z.), že oprávněná osoba uplatňuje svá práva u pojistitele. V tomto směru jsou tedy dovolací námitky nedůvodné, neboť odvolací soud správně dovodil, že neuplatnila-li dovolatelka nárok na pojistné plnění proti pojistiteli označenému ve smlouvě o zájezdu i v tzv. garančním listu ve lhůtě, která byla v její prospěch stanovena na maximální možnou délku šesti měsíců stanovenou zákonem, došlo k takovému prodlení oprávněné osoby, s nímž spojuje právní úprava oslabení subjektivního práva na pojistné plnění obdobné jeho promlčení, to znamená, že namítne-li pojistitel opožděné oznámení škodné události, soud právo na pojistné plnění oprávněné osobě nepřizná. Okolnost, že určení lhůty pro uplatnění nároku na pojistné plnění nebylo součástí smluvního ujednání mezi spotřebitelem a cestovní kanceláří, na tom nic nemění, neboť ochrana práv zákazníka je založena popsaným mechanismem, který je postaven kromě jiného i na tom, že zákazník dostane od svého smluvního partnera (provozovatele zájezdu) tomu odpovídající informaci.
15. Významný není ani odkaz dovolatelky na úpravu možnosti dodatečného projevení souhlasu s pojistnou smlouvou při uplatnění práva na pojistné plnění (§ 2768 odst. 1 o. z.), neboť tento institut se netýká pravidel nastavení lhůty pro uplatnění nároku na pojistné plnění při úpadku poskytovatele zájezdu. Protože ujednání účastníků smlouvy se v tomto směru neodchýlilo od zákonné úpravy (§ 7a odst. 2 cestovního zákona), je bezpředmětné řešit meze smluvní volnosti při povinném pojištění (§ 2779 o. z.), na které dovolatelka též poukazuje.
16. Dovolatelce lze přisvědčit, že při uzavírání smlouvy o zájezdu vystupovala jako spotřebitel (ostatně již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3661/2013, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož je cestovní smlouva podle tehdejšího § 852a smlouvou spotřebitelskou) a že na její postavení proto dopadá směrnice Evropského parlamentu a rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. 11. 2015, o souborných cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS. Dovolatelka však pomíjí, že rozhodnutí soudů obou stupňů je postaveno na skutkovém závěru (jehož správnost nepodléhá podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu), že jako zákaznice byla při uzavření smlouvy o zájezdu cestovní kanceláří CAORLE TOUR spol. s r. o. informována o tom, že kancelář má s žalovanou pojišťovnou uzavřené pojištění pro případ úpadku, a o podmínkách uplatnění nároku na pojistné plnění v případě neuskutečněného zájezdu včetně šestiměsíční lhůty k jeho oznámení pojistiteli (žalované). Je tedy zřejmé, že s výjimkou výhrady vypořádané v odstavci 14 odůvodnění tohoto rozhodnutí se v dovolání vymezené právní otázky opírají o odlišný skutkový stav, než jaký byl zjištěn v nalézacím řízení. Takovými námitkami nelze úspěšně zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, ostatně samy o sobě by ani nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že za shora popsaného skutkového stavu věci marným uplynutím lhůty zanikla povinnost žalované k výplatě pojistného plnění, rozhodl v souladu se zákonem.
17. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovaná má proto právo na náhradu nákladů dovolacího řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, podle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem a nedoložil výši hotových výdajů, náleží za každý z úkonů podle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky částka 300 Kč. Žalované tak za vyjádření k dovolání náleží náhrada ve výši 300 Kč.
Autor: -mha-