// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 14.04.2025
Vydání konstitutivního rozhodnutí soudu o zřízení práva stavby
Pro vydání (konstitutivního) rozhodnutí soudu o zřízení práva stavby je nezbytné zákonné zmocnění (§ 1243 odst. 1 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 285/2025, ze dne 11. 3. 2025
Dotčené předpisy:
čl. 2 odst. 3 předpisu č. 1/1993 Sb.
čl. 2 odst. 2 předpisu č. 2/1993 Sb.
čl. 11 odst. 4 předpisu č. 2/1993 Sb.
§ 1240 odst. 1 o. z.
§ 1243 odst. 1 o. z.
Kategorie: vlastnické právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhá vydání (konstitutivního) rozhodnutí soudu, kterým by dle § 1243 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) bylo za náhradu zřízeno právo stavby ve prospěch žalobkyně a každého vlastníka stavby domu na pozemku parc. č. st. XY, zapsaného pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, spočívající mít tuto stavbu umístěnou na pozemku parc. č. st. XY (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaném pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, na dobu 99 let.
2. Okresní soud Praha - východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2023, č. j. 22 C 85/2023-71, zamítl žalobu s návrhem, aby soud zřídil ve prospěch žalobkyně a každého vlastníka rozestavěné stavby domu na pozemku parc. č. st. XY zapsaného pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, právo stavby, spočívající mít tuto stavbu umístěnou na pozemku parc. č. st. XY o výměře 94 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaném pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, na dobu 99 let, a aby za právo stavby na pozemku parc. č. st. XY o výměře 94 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaném pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, byla žalobkyně povinna poskytnout žalovanému náhradu ve výši, která bude určena znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 27 Co 160/2024-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 9 724 Kč (výrok II).
4. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobací skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně) učinily tato pro posouzení věci relevantní skutková zjištění:
- Žalovaný je na základě příklepu uděleného usnesením soudního exekutora JUDr. D. M., LL.M., Exekutorský úřad v K., ze dne 4. 3. 2015, č. j. 120 EX 37880/12-193, výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. XY o výměře 94 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaném pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY; exekuční řízení bylo vedeno proti povinné S. Š.
- Žalobkyně se na základě příklepu uděleného usnesením soudního exekutora JUDr. D. M., LL.M., Exekutorský úřad v K., ze dne 20. 9. 2017, č. j. 120 EX 37880/12-515, stala 2/3 spoluvlastníkem stavby rozestaveného domu na pozemku parc. č. st. XY o výměře 94 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaného pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY; exekuční řízení bylo vedeno proti povinné S. Š.
- Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 7. 2022, č. j. 6 C 98/2019-127, bylo zrušeno a vypořádáno spoluvlastnictví ke stavbě rozestavěného domu na pozemku parc. č. st. XY a výlučným vlastníkem domu se stala žalobkyně.
- Dle odborného vyjádření o obvyklé ceně stavby domu vyhotoveného pro účely jiného soudního řízení bylo stáří stavby v roce 2019 odhadnuto na cca 15 let, z čehož odvolací soud při úvahách o navazujícím právním posouzení věci dovodil, že rozdílný vlastnický režim stavby a pozemku byl založen již před 1. 1. 2014.
5. Na takto zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů aplikovaly ustanovení § 3028 odst. 1 a 2 o. z., § 1240 o. z., § 1242 a § 1243 o. z., přičemž odvolací soud přihlédl i k ústavně ukotvené zásadě zákonného zmocnění při rozhodování orgánu veřejné moci o omezení vlastnického práva (článek 2 odst. 2 a 3 a článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod - dále „Listina“). Ztotožnil se se základním právním závěrem soudu prvního stupně, že v poměrech projednávané věci chybí výslovné zákonné zmocnění, jež by soudu umožňovalo zřídit konstitutivním rozhodnutím - v důsledku existence rozestavěného domu ve vlastnictví žalobkyně - právo stavby, jež by postihlo pozemek ve vlastnictví žalovaného. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 480/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, jenž byl uveřejněn pod číslem 58/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5562/2016 (tato rozhodnutí jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), vysvětlil, že oprávněnost stavby zřízené na cizím pozemku před 1. 1. 2014 se bude posuzovat podle dosavadní právní úpravy, tj. zejména podle § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Podle pravidel obsažených v dosavadní právní úpravě pak bude řešen i vztah vlastníka rozestavěné stavby domu (žalobkyně) a vlastníka pozemku (žalovaného). Argumentaci dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, jenž byl uveřejněn pod číslem 54/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jimiž žalobkyně podpořila požadavek na zřízení práva stavby, odvolací soud nepřisvědčil s odkazem na řešení odlišných situací mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku, jež bylo definováno budˇ existencí časově neomezeného práva pozemek užívat, anebo pozdějším zánikem vlastnického práva vlastníka stavby k pozemku, na němž byla stavba původně zřízena.
6. Na znění přechodných ustanovení § 3054, § 3055 a § 3056 o. z. pak odvolací soud demonstroval, jak i v poměrech současné právní úpravy může být řešena otázka odlišného vlastnictví ke stavbě a pozemku, pokud i po 1. 1. 2014 se stavba nestala součást pozemku a zůstala samostatnou nemovitou věcí. Poukazem na tuto úpravu odvolací soud zpochybnil argumentaci žalobkyně, že se ocitla v právním vakuu a že soud prvního stupně rezignoval na ochranu jejích práv a ponechal jí v případě rozestavěné stavby domu pouze tzv. holé vlastnictví. Odmítl rovněž konstrukci žalobkyně, že nebyla respektována její dobrá víra, že po nabytí vlastnického práva k rozestavěnému domu bude moci stavbu bez jakéhokoliv omezení užívat a že získá u soudu konkrétní (žalobkyní vymíněný) způsob ochrany. Předestřel také judikatorně ukotvené postupy, které by měla žalobkyně využít k řešení stavu odlišného vlastnictví ke stavbě domu a pozemku, a sice i v závislosti na tom, zda stavbu domu bylo možné klasifikovat jako stavbu oprávněnou či nikoliv.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“); má za to, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena otázka zřízení práva stavby soudem v situaci, kdy vlastník vydražil vlastnické právo ke stavbě, jež se nachází na cizím pozemku. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 1243 o. z., dospěl-li k závěru o nedostatku zákonné možnosti soudu podle citovaného ustanovení právo stavby zřídit. Poukazuje na článek 11 odst. 1 Listiny a dovozuje z něj oprávnění plného výkonu vlastnického práva, jenž očekávala oproti stavu definovaného jako nuda proprietas. Zdůrazňuje také, že jí nemůže být v individuální věci kladeno k tíži, že zákonodárce nepřijal zákon, kterým by soudu umožnil konstituovat právo stavby. Tvrdíc „právní vakuum“, zamýšlí se nad potřebou teologického a historického výkladu § 1243 odst. 1 o. z., jež by daly formulaci „stanoví-li tak zákon“ smysl. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání žalobkyně je přípustné pro řešení otázky, zda ve smyslu ustanovení § 1243 odst. 1 o. z. může být pravomocným konstitutivním rozhodnutím soudu zřízeno právo stavby i v případě, kdy to zákon výslovně nestanoví. Protože rozsudek odvolacího soudu na řešení této otázky závisí, dovolatelka se způsobem, jakým byla otázka odvolacím soudem vyřešena, nesouhlasí, a jde o otázku, jež dosud nebyla ve vztahu k institutu práva stavby v rozhodovací praxe dovolacího soudu řešena, shledává Nejvyšší soud dovolání žalobkyně přípustné.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jenž takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není v otázce, pro kterou je přípustné, opodstatněné.
15. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
16. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
17. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Podle článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále „Ústava“) státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
19. Podle článku 2 odst. 2 Listiny státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
20. Podle článku 11 odst. 4 Listiny vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
21. Podle § 1240 odst. 1 o. z. pozemek může být zatížen věcným právem jiné osoby (stavebníka) mít na povrchu nebo pod povrchem pozemku stavbu. Nezáleží na tom, zda se jedná o stavbu již zřízenou či dosud nezřízenou.
22. Podle § 1242 o. z. právo stavby je věc nemovitá. Stavba vyhovující právu stavby je jeho součástí, ale také podléhá ustanovením o nemovitých věcech.
23. Právo stavby se nabývá smlouvou, vydržením, anebo, stanoví-li tak zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci (§ 1243 odst. 1 o. z.). Právo stavby zřízené smlouvou vzniká zápisem do veřejného seznamu. Zápisu do veřejného seznamu podléhá i právo stavby vzniklé rozhodnutím orgánu veřejné moci (§ 1243 odst. 2 o. z.).
24. Soudy jako orgány veřejné moci mohou uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, jak jednoznačně vyplývá z článku 2 odst. 3 Ústavy a článku 2 odst. 2 Listiny. Ve státoprávní vědě se tato zásada označuje jako enumerativnost veřejnoprávních pretenzí a vztahuje se obecně k výkonu jakékoli veřejné moci. Výkon mocenských kompetencí státu je v ústavním zřízení České republiky podřízen režimu shora uvedených článků, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Orgány veřejné moci tak nemohou bez jasného zákonného zmocnění vykonávat svou pravomoc, kterou navíc zasahují do ústavně chráněných práv a svobod tím, že by bez jasného zákonného zmocnění zasáhly do právní jistoty adresátů nějakého soudního rozhodnutí, kterou jim dává právní moc takového rozhodnutí. Označené články Ústavy a Listiny jsou současně projevem zásady zákonnosti (legality), jež představuje základní limit pro veřejnou moc uplatňovanou vůči jednotlivcům. Základní podmínka pro výkon státní moci, tj. že ji lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, je komplementárně v článku 4 odst. 1 Listiny dále doplněna o formulaci „a jen při zachování základních práv a svobod“. Tím je formální podmínka spočívající ve výhradě zákona svázána i s podmínkou materiální, tj. že určité opatření či postup stanovený zákonem nevykročí mimo meze základních práv a svobod garantovaných Listinou (k problematice omezení vlastnického práva s vazbou na splnění podmínky formální i obsahové srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 590/02, jenž je přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
25. Možnost omezení vlastnického práva, u nějž se zdůrazňuje zákonný podklad, poskytnutí náhrady a podmínka veřejného zájmu deklaruje článek 11 odst. 4 Listiny. V soukromém právu je pak toto omezení spojeno zejména s existencí institutu věcných práv k věci cizí, mezi něž občanský zákoník řadí právo stavby, věcná břemena, zástavní právo a zadržovací právo (§ 1240 až § 1399 o. z.). Spíše proklamativní charakter, suplující článek 11 odst. 4 Listiny, pak mají ustanovení § 1037 až 1039 o. z. Zákonný podklad pro vznik věcných práv omezujících právo vlastnické lze pak výslovně nalézt v § 1243 odst. 1 o. z. (u práva stavby) a § 1260 odst. 1, věta druhá o. z. (u služebnosti). Komentovaná literatura (Dobrovolná, E., in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, k § 1303) pak dovozuje u § 1145 o. z. zákonné zmocnění soudu i pro zřízení reálných břemen.
26. Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektující věcná práva k věci cizí v právní úpravě občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013 se soustředila na problematiku vzniku věcných břemen v režimu ustanovení § 151o obč. zák. V rozsudku ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, dovolací soud uvedl, „že rozhodnutí o zřízení věcného břemene je rozhodnutím konstitutivním, které zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. K takovému zásahu je třeba výslovného ustanovení zákona, který výjimečně dovoluje soudu z podnětu žalobce zasáhnout do soukromých práv a povinností. Takto ovšem nelze zasahovat do práv účastníků podle přiměřeného použití zákona; v případě vlastnického práva by takový postup byl v rozporu i s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V jiných případech, než které jsou upraveny v zákoně, nemůže soud svým rozsudkem zřídit věcné břemeno, a to ani tehdy, kdyby se z okolností případu jevilo zřízení věcného břemene nutným východiskem k jeho řešení. Rozhodnutí o zřízení věcného břemene tedy nelze vydat na základě analogické aplikace zákona. Proto ustanovení § 151o odst. 3 obč. zák. nelze ani za použití analogie aplikovat na jiný případ než na ten, který je v něm uveden.“ Shodně na otázku vzniku věcných břemen rozhodnutím orgánu státu pohlížela i judikatura vycházející z právního stavu před 1. 1. 1992 (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 1. 1989, sp. zn. 3 Cz 4/89, jenž byl uveřejněn pod číslem 47/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
27. Souvislost mezi zákonným podkladem pro vydání konstitutivního rozhodnutí soudu a dovoleným zásahem do vlastnického práva dle článku 11 odst. 4 Listiny byla s odkazem na prejudikaturu a odbornou literaturu připomenuta v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2430/2019 [....„Naproti tomu rozhodnuti konstitutivní jsou svojí povahou nejen skutečností procesní, nýbrž i hmotněprávní, neboť jsou přímo ve smyslu ustanovení hmotného práva teprve důvodem vzniku nového, předtím neexistujícího, hmotněprávního vztahu. Konstitutivní rozhodnutí nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. K takovému zásahu je však třeba výslovného ustanovení zákona; analogická aplikace zákonných ustanovení zde není možná, ostatně v případě vlastnického práva by takový postup byl v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, z odborné literatury viz např. Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vydání. Praha: Linde, 2008, s. 229, 230). V jiných případech, než které jsou upraveny zákonem, není vydání konstitutivního rozhodnutí možné, a to ani za předpokladu, že by se z okolností případu vydání konstitutivního rozhodnutí jevilo nutným východiskem k jeho řešení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1989, sp. zn. 3 Cz 4/89, publikovaného pod č. 47/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, výše citovaný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 992/2011, či ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5237/2017)“].
28. Se zřetelem na shora připomenutá ústavní, zákonná a judikatorní východiska nelze k řešené otázce, zda pro vydání (konstitutivního) rozhodnutí soudu o zřízení práva stavby je nezbytné zákonné zmocnění, přistoupit jinak. Ostatně jednoznačně a srozumitelně formulované ustanovení § 1243 odst. 1 o. z. ani jinou možnost nedává a nevytváří žádný prostor pro uplatnění „teleologického a historického výkladu“, jehož se žalobkyně dovolává. Smysl interpretované normy lze dostatečně přiblížit výkladem gramatickým a nepochybně i systematickým zohledňujícím kontext s ústavně ukotvenými zásadami podávajícími se z výše citovaných ustanovení článku 2 odst. 3 Ústavy a 2 odst. 2 a 11 odst. 4 Listiny. Část ustanovení § 1243 odst. 1 o. z. (……stanoví-li tak zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci.) pak není ani, jak se dovolatelka mylně domnívá, obsoletní, neboť občanský zákoník v § 1145 v souvislosti s vypořádáním zrušeného podílového spoluvlastnictví rozdělením společné věci zakládá oprávnění soudu rozhodnutím zřídit „služebnost nebo jiné věcné právo“, jímž je třeba rozumět jiné právo k věci cizí, tedy např. právo stavby, předkupní právo či reálné břemeno.
29. Za nepřiléhavou je třeba označit argumentaci dovolatelky, jíž poměřuje právní závěr odvolacího soudu, potažmo i soudu prvního stupně, o chybějícím zákonném podkladu pro vydání rozhodnutí soudu o zřízení práva stavby v konkrétním případě s článkem 11 odst. 1 Listiny. Žalobkyně k uplatněné námitce o favorizování vlastnického práva (jeho obsahu a ochraně) žalovaného neuvádí v dovolání přitom ničeho. Nejvyšší soud připomíná, že rozdílný vlastnický režim k pozemku a ke stavbě na něm stojící není z hlediska výkonu obsahových složek vlastnického práva zcela komfortní nejen pro žalobkyni, ale ani pro žalovaného. Paradoxně však, žalobkyně má oproti žalovanému možnost (a v soudním řízení přitom netvrdila opak) plně realizovat užitnou hodnotu stavby domu k účelu, k němuž dům pro bydlení obvykle slouží. Užitná hodnota pozemku žalovaného je ovšem limitována tím, že je zastavěn stavbou jiného vlastníka a omezení pro jiné využití lze kompenzovat toliko poskytnutím peněžitého plnění (nájemné, náhrada z titulu bezdůvodného obohacení).
30. Dovolací soud se dále nemůže ztotožnit ani s názorem žalobkyně, že jí svědčí domněnka dobré víry dle § 7 o. z., neboť nabyla „předmětné nemovité věci“ v dobré víře, že nabyla stavbu, ke které bude moci vykonávat vlastnické právo a nebyly jí známy žádné okolnosti, které by předmětnou stavbu tížily. Již odvolací soud v dovoláním dotčeném rozsudku (viz bod 27 odůvodnění) velmi přiléhavě a pregnantně vysvětlil, že žalobkyně se do současné pozice vlastníka stavby domu na cizím pozemku dostala sama tím, že se vědomě účastnila exekutorské dražby a vydražila stavbu na cizím pozemku, o čemž nepochybně z popisu dražené věci v dražební vyhlášce musela vědět. Již tato okolnost byla zjevně způsobilá vyvrátit domněnku dobré víry konstruovanou ustanovením § 7 o. z. a tento stav byl dále petrifikován i tím, že zbylý 1/3 podíl na stavbě domu (bez pozemku) žalobkyně následně nabyla na základě rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
31. Byť je nabytí vlastnického práva v dražbě považováno za privilegovaný způsob nabytí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 805/2005, a dále Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1935, díl II., s. 318), není s ním v žádném případě automaticky spojena (stejně jako s jinými způsoby nabytí vlastnického práva originární a derivativní povahy) úspěšnost požadavku na zřízení jiného věcného práva, o něž dovolatelka žalobou usiluje. Privilegovaný je totiž jenom způsob nabytí, nikoliv však již obsah nabytého práva či jeho trvání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3664/2023). Žalobkyně tudíž nemohla legitimně očekávat (a zde dovolací soud připomíná tu okolnost, že zapsaným předmětem podnikání dovolatelky je pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, z čehož lze důvodně usuzovat na určitý stupeň profesní erudice v záležitostech týkajících se realitního trhu), že získá takový právní titul k umístění stavby na pozemku žalovaného, jenž si libovolně podle vlastní preference zvolí. Ostatně legitimní očekávání získat konkrétní titul opravňující vlastníka mít na cizím pozemku stavbu nemá přímou vazbu na výkon obsahových složek vlastnického práva ke stavbě, ledaže by žalovaný dovolatelce v přístupu ke stavbě, popřípadě do ní, ze svého pozemku bránil; nic takového ovšem nebylo v nalézacím řízení tvrzeno a ani jinak nevyšlo najevo.
32. Dovolací soud nemůže rovněž přisvědčit argumentům žalobkyně, že se ocitla v jakémsi „právním vakuu“ nemaje právních nástrojů k řešení stavu rozdílného vlastnictví k pozemku a ke stavbě. Odvolací soud vycházeje ze zjištění, že oddělený režim vlastnictví k pozemku a ke stavbě byl založen před 1. 1. 2014, připomněl způsoby, jakými lze uvedený stav řešit, a sice i pro případ, že by stavba domu byla stavbou neoprávněnou (zjištění takové skutečnosti ovšem nebylo pro posouzení věci významné), respektive s využitím institutu předkupního práva vlastníka stavby nebo vlastníka pozemku (§ 3056 o. z.), nebo pochopitelně prioritně na smluvním základě.
33. Z uvedeného plyne, že rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (při aplikaci ustanovení § 1243 odst. 1 o. z.) obstojí. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
34. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně sice nebyla v dovolacím řízení procesně úspěšná (její dovolání bylo zamítnuto), nicméně žalovanému žádné náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Autor: -mha-